Odboj nebo emancipace?

Setkávám se často s tím, že lidé nějak nechápou, proč se tak jednoznačně vymezuji proti náboženstvím. (Pravda, po tom co právě předvádí Římskokatolická církev mě chápe stále více lidí.) Většině z nich je také jasné že jsem ateista, protože ve svých příspěvcích pravidelně "kopu" (alespoň slovy) do chování církví.
Bývám proto označován už i za militantního ateistu. Nakonec jsem přijal alespoň to označení "ateista", kterému jsem se poměrně dlouho bránil.

"Ateismus" bylo totiž v dobách starověkého Řecka označení zločinu proti obci, kterého se mohl člověk tím, že nevěřil v místní bohy. Trestalo se tradičně smrtí. Z právního hlediska je to zajímavý zločin, protože se ho dopouštěl člověk tím že něco nedělal.

Nedávno ale musel vzniknout ateismus jako pojem znovu z úplně jiného důvodu. Tím byla  řada útoků náboženských fantasmagorií na svět vědy na konci dvacátého a začátku dvacátého prvního století. V podstatě jsme se octli před podobným problémem, jaký už americká justice řešila ve dvacátých letech při Opičím procesu.

Jedním z největších takových útoků bylo tažení proti evoluci prezentované "kreacionismem" a "inteligentním designem". Ty dva pojmy znamenají vlastně stejnou hypotézu, jen pod jiným názvem. Zjednodušeně by se to dalo popsat tak, že svět byl stvořen Bohem a pak se ještě trochu dovyvinul.

Tahle celkem praštěná idea, která brzy implantovala zpět i kreacionismus mladé země spolu s představou, že lidé a dinosauři žili vedle sebe.

Opět se roztočily hádky o "přechodné články", což je termín, který by v biologii vůbec neměl existovat. Každá živá forma se sice liší od svého předchůdce, ale jen nepatrně, takže rozdíl je vidět vždy až mezi velmi vzdálenými příbuznými. Jakákoli krokokachna prostě nikdy nemohla vzniknout jinde, než v hlavě šíleného kreacionisty. 

Několik vlivných organizací začalo tlačit na vlády, aby začlenila inteligentní design do výuky na základních a středních školách jako "alternativní teorii". Zvláště silná byla tato snaha v USA, kde také brzy přinesla nepěkné výsledky.

Hnutí "Nových ateistů" vzniklo právě v USA a Velké Británii v podstatě jako alergická reakce na stále silnější vliv náboženských skupin ve vědě. Tento tlak existuje i u nás, nastupoval ale s výrazným zpožděním. Proto nebyla v podstatě českou společností v devadesátých letech vůbec zaznamenána kniha Gillese Kepela Boží pomsta, která ukazuje jak náboženské skupiny v USA získávají politickou moc.

Tato kniha by si mimochodem zasloužila reedici, protože popisuje události poměrně zeširoka od sedmdesátých let, kdy musíme hledat kořeny dnešního politického angažování církví.


Ani o deset let později nebyla u nás kniha Richarda Dawkinse Boží blud přijata se zvláště velkým ohlasem. Lidé prostě nepochopili že jde o emancipační příručku amerických ateistů. Čeští ateisté neměli v té době také žádný důvod se nějak sdružovat a organizovat, protože se necítili náboženskými skupinami ohrožováni. Ostatně v České republice měli výraznou početní převahu.

Prvním varováním mělo být to, jak se o uvedení knihy postarali sami křesťané z nakladatelství Academia, kde ve dvou opravdu neskutečně pitomých komentářích a v poznámkách zařazených do samotného textu udělali z Richarda Dawkinse protináboženského fanatika.
Dalším varováním mělo být, že oba autoři redakčních doslovů vytvořili knize vlastnoruční antireklamu.
Stanislav Komárek neváhal autora označit jako zakladatele nového náboženství:

A Filip Jaroš, který ve svém doslovu dokázal zopakovat téměř všechny argumenty, které Dawkins ve své knize vyvrací logickými argumenty (čímž dokázal že knihu buď nečetl, nebo že k jejímu pochopení jeho inteligence nestačí) se nerozpakoval své výpady proti knize různě rozšiřovat po internetu.
Dokonce i na osel.cz:

Ateistické tažení Richarda Dawkinse

Na jednu stranu chápu, že máme svobodu vyjadřování, ale na druhou to vypadá, jako kdyby Academia vlastně Dawkinsovu knihu ani vydávat nechtěla. Jak nakladateli tak oběma komentátorům naprosto chybí vhled do problematiky boje vědy a náboženství na půdě USA. V případě těch dvou pánů se ale zdá, že o něj ani nemají zájem.

Český čtenář ovšem takový úvod potřeboval a nedostal ho. Kdybychom ho měli, byla by naše společnost také lépe připravená na to, co se chystá. Věřící dnes ovlivňují zpravodajství, získávají politický vliv pomocí nátlakových skupin a v nejbližší době získají také masivní finanční injekci, díky které převálcují jakýkoli odpor.

Zkrátka se k mé lítosti pomalu blíží doba, kdy i čeští a moravští ateisté budou potřebovat emancipační příručky a ve školách se budou vyučovat "alternativy k vědě".

Etická nedospělost

Jsem přesvědčen, že direktivní forma etiky, kterou se náboženské skupiny tak rády ohánějí je vlastně strašně nezdravá a v jistém smyslu brání lidem aby po etická stránce dospěli. 

Mluvím o etice, nikoli o morálce, protože v tomto případě jde o způsob posuzování co je dobré a co je zlé, myšlení a zaujímání mravních postojů, ne o postoje samotné.

Veškerá náboženská morálka je závislá jen na tom, jestli se to líbí nebo nelíbí Bohu. (Pominu teď, že podle Bible se Bůh jeví jako urážlivý, ješitný, žárlivý psychopat se zálibou ve vraždění.) Nechme jen ten jeden předpoklad, že podstatou veškeré morálky je závazek lidí k Bohu. Co je dobré a špatné posuzuje jen on a on také odměňuje plnění příkazů a trestá neposlušnost. Proto může být snadno jakékoli chování omluveno způsobem:

Bůh jim to přikázal.

V některých případech je "boží příkaz" nikoli omluvou ale samotnou motivací k činů, které jsou z obecného hlediska nehumánní. (viz OSEL: S požehnáním od boha jsme agresivnější)
Pro určitou vyváženost je důležité a zajímavé poznání, že přenášení zodpovědnosti na autoritu není typické jen pro křesťany, jak je vidět nejen z článku ale i z výpovědí obžalovaných pachatelů na nižších stupních zločinecké hierarchie (ale i guerillových vojáků, lidových milicí, zneužitých policejních oddílů atd). Zpravidla jsou přesvědčeni, že nemohli jednat jinak, "byl to rozkaz".

Proč pak ale je stejný zločin posuzován jinak když ho spáchá oblíbená biblická postava a když ho spáchá například čínský generál? Proč v jednom případě platí a v druhém neplatí argumentace  typu: "genocida kterou jsme spáchali my je úplně jiná než genocida kterou spáchali oni" případně "...ale proč to nazýváte tak ošklivě? Zabili prostě všechny obyvatele města včetně nemluvňat"?

Přesně taková argumentace navozuje představu že v některých případech vlastně o nic nešlo. Vražda najednou není tak vražedná, inkvizice je vlastně docela fajn a víte ty obětované děti, to byla vlastně jen taková zkouška víry. (Jefte se moc neučí ani na církevních školách, znám jednu protestantskou kněžku, která si dodnes myslí, že Jeftova dcera odešla do kláštera)  Je to zmatení hodnotového žebříčku, mrtví a trpící nejsou tak podstatní, jako to co o nich kdo řekl.

Že je právě u věřících zmatek v hodnotách dosti častým jevem, se dá pozorovat třeba v kauze Pussy Riot, při výstupech hnutí Pro život (které by se mělo správně mělo jmenovat Za smrt žen viz film Murder od  Andrease Johnsena ČSFD), při "obraně víry", akcích  D .O. S. T. nebo VORP.

Popravdě nevím, proč by mě měl jeden ukřižovaný náboženský filosof dojímat víc, než vyvražděné Jericho, kde muselo být takových jako on spousta. Co ale považuji za ještě více alarmující je, že jsou takové příběhy předávány lidem jako jakési návody k mravnému životu. Sám jsem byl kdysi svědkem toho, jak byl za morální ideál vydáván Jehu.


To je dost jiný pohled na to, co to znamená "být  dobrý" než mají nevěřící. Pro ně je vychází tohle chování z touhy po tom aby je společnost přijímala a z empatie. Obě tyto motivace jsou vnitřní (přímé). Naproti tomu morální motivace křesťanů je vnější. Ve státních zřízeních se používá vnější motivace (hrozba trestem) k prevenci zločinnosti. Zpravidla působí na ty nejjednodušší (nejhloupější) potenciální pachatele (tj lidi s narušeným vnímáním sociálních vazeb). Tam má jisté místo.

Vnější motivace ale působí překvapivě špatně v případě, kdy motivuje k jednání, které by mělo být dobré. Když jsem se s tímhle paradoxem poprvé setkal, byl jsem dost překvapen. Tehdy mi jedna spolužačka ze střední školy (jinak fajn holka ale křesťanka) v rozhovoru o etice a morálce řekla větu, kterou si dodnes jasně pamatuji:

"To ale nemá smysl bejt takovej samohodnej!"

Slovo "samohodnej" jsem slyšel poprvé a naposled, ale bylo to nejlepší vysvětlení rozdílů mezi etikou jak ji chápu já a jak ji prezentuje křesťanství. Hodně mě to překvapilo, protože mi došlo, že za dobré skutky očekávají křesťané ještě další odměnu.

Nějak jsem přirozeně už věděl, že křesťané očekávají za špatné skutky posmrtný trest, ale neuvědomoval jsem si, nakolik je takto zvnějšku motivována i jejich dobročinnost. "Bohužel" změna motivace z vnitřní na vnější mívá jeden nepříjemný následek - naše podvědomí se musí pro jeden ze způsobů motivace rozhodnout, není schopné je akceptovat současně.

Tak se stane, že se člověku začnou zdát dobré skutky nepříjemnými. Ovšem, jen blázen by dělal dobré skutky zadarmo, když se za ně přece nabízí odměna. Je to jeden z důvodů. proč věřící automaticky předpokládají, že bezbožníci (ateisté) musejí být také extrémně nemorální a proč je v jejich pojetí člověk nejprve od základu zlý.

Vnější motivace brzdí rozvoj etických schopností stejně účinně jako současný  systém školní klasifikace dusí přirozenou lidskou touhu učit se. Etika jako filosofická disciplína má totiž také různé úrovně ke kterým se je možné dopracovat. Na to ale musíte nejprve chtít.

Poznámka 1. : Článek byl od prvního publikování upraven. Původně v něm byla zmínka i o "mělčení pojmů" připadala mi ale příliš nepřesná, tak jsem se rozhodl, že ji časem rozepíši samostatně.

Poznámka 2. :  Samozřejmě že tento princip lze i v křesťanství obejít, vždyť je v něm zahrnuto i zlaté pravidlo, jenže úplně odstranit ho nelze. Tak se pro mnoho lidí stává jejich víra také důvodem neschopnosti po etické stránce dospět.

Zajímavé video o konfliktu vnitřní a vnější motivace z TEDxPrague

Něco o crowdfundingu

Tak už i u nás konečně zkoušejí lidé sponzorovat projekty prostřednictvím crowdfundingu. Ona je to v podstatě stará dobrá sbírka, jen s využitím modernějšího přístupu. Přesto mě docela děsí, co jsou lidé schopni dát na internet. Některé projekty jsou spíše zabijáci společných snah. Jejich autoři si to ale vůbec neuvědomují a často to nedochází ani provozovatelům našich "takycrowdfundingových serverů" jako je příšerný Fondomat.cz nebo jen o něco méně příšerný nakopnime.cz. Zatím nejlepší volbou, která jakš-takš funguje je pro našince v České republice kreativcisobe.cz. V mezinárodním měřítku pak indiegogo.com (celosvětově Kickstarter.com, ale ten je postavený trochu jinak a moc s Evropou nepočítá). I na Kreativcích se ale objevují věci, nad kterými zůstává rozum stát.

Tohle je moje kritika z pohledu člověka, který by rád přispěl na dobrou věc:

1. Myslím, že soudnému člověku musí být jasné, že projekt s názvem, který si nejsem schopen ani zapamatovat a navíc mě není ani není schopný upoutat, prostě také nebudu platit. (Letní dětský tábor - obnova stanových matrací a dřevěných podlážek)
2. Proč si myslíte, že vám budu posílat peníze, když mi ani na filmu nejste schopni koukat do očí? (Nákup džberových stříkaček pro činnost družstva Mladých hasičů)
3. Řekněte mi přesně, proč po mě chcete peníze a co s nimi uděláte!(Canisterapie Cantes, o.s.)
4. Řekněte mi co umíte a ukažte mi to! Fantazírovat umí kde kdo.(PROTANČENÝ ŽIVOT - dokumentární film)
5. Na hnusné video se prostě nevydržím koukat, proč bych měl něco takového ještě podporovat?
6. Nezapomněli jste o projektu na crowdfundingovém serweru informovat všechny známé a příbuzné? Proč bych měl něco dávat já, když vám nic nedali ani vaši kamarádi a rodiče? (Nevers)
7. Vůbec nezáleží na tom, že jinak děláte skvělou věc (viz třeba ti mladí hasiči), když si blbě uděláte kampaň tak vám prostě nic nedám, protože mě nebaví zjišťovat co se s těmi penězi pak stane.
8. Přesvěčte mě, já se chci nechat přesvědčit, ale nezkoušejte na mě ptákoviny (Strašidelný zámek Eligor, Videoklip: prevence obezity, Nemovitosti v Brazílii)

Jak to, že tohle je jasné malým dětem (Chřestýš 23), ale není to jasné dospělým organizátorům?

PS: Schválně to srovnejte s tímhle projektem na indiegogo

Divadlo chudých aneb Proč nechodíme do kina?

Nikdy nezapomínám začínajícím filmařům připomínat, že film byl původně pouťové umění.
Nad vchodem každého kina byste si měli umět představit nápis:

"Uvidíte co jste ještě neviděli a uslyšíte co jste ještě neslyšeli"

A samozřejmě, když diváci neuvidí a neuslyší něco opravdu výjimečného, mají právo si stěžovat. Bohužel teď je v nich vidět něco, co ani vidět nechceme - předražené vstupné. Původní kina bývala neuvěřitelně laciná. I ne moc dobře placený dělník si mohl zajít do kina několikrát týdně. Při dnešních cenách se něčeho takového neodváží člověk ani každý měsíc.

Spíše než skuhrání provozovatelů kin, distributorů nebo i samotných tvůrců, že si lidé odvykli chodit do kina, mě překvapuje to, že do něj ještě chodí a tvrzení, že za to nemůže prudký nárůst cen vstupenek v průběhu let 1989 až 2009, kdy ceny vyšplhaly z průměrné ceny 4 kč na cenu 100 kč.

Návštěvnost kin v té době poklesla z 51,45 milionu diváků  na 13,54 milionu diváků ročně v roce 2010 a 10,79 milionu v roce 2011. Nevím, co přinese rok 2012, ale hádám, že dramatický vzestup to nebude. Z návštěvnosti jednou týdně v šedesátých letech se (možná i vlivem televize) snížila návštěvnost nejprve na několikrát měsíčně a nakonec v prvních letech 21. století na několikrát ročně (asi 1x ročně každý, tedy asi 1,5 až 2x ročně, když odečteme novorozence, bezdomovce a lidi v kómatu).

Údajně šlo o narovnání ekonomických vztahů protože dřívější produkce byla dotovaná. A opravdu tržby vzrostly z 354,4 milionu Kč do konce roku 2011 na 1209,87 milonu Kč. Určitě na tom mají zásluhu filmy jako Pán prstenů, Harry Potter nebo Avatar. Jenže i když se zdá, že by se teď mělo kinům dařit dobře, není to pravda. Mezi těmito roky totiž klesla hodnota koruny zhruba desetkrát (pro tento účel není přesná hodnota úplně nutná), takže to, co vypadá jako zisk je ve skutečnosti dvoutřetinová ztráta.

Není divu, že mnohá kina, možná dokonce většina z nich, přežívají na dotacích. A ještě něco se mi nezdá. Přes "zvyšující se tržby" jsou české filmy stále výrazně prodělečné. Jeden ze tří nejnavštěvovanějších filmů - Kájínek -vydělal 83 milionů, ale sám stál 55 milionů. Většina filmů v první padesátce ale nevydělala  ani 20 milionů a nemalá část nevydělala ani 10 milionů.

Pokud se nad tím zamyslíte, musíte uznat, že naprostá většina našich filmů si na sebe rozhodně nevydělá. Dotovanou kinematografii tedy máme dál, jen na ní máme méně peněz. Že se těžko bez peněz točí je jedna věc, co pak v kině divák uvidí zase jiná.

Další věc, které leckoho jistě napadne je to, že cena vstupenky už dávno převýšila cenu běžně prodávaných DVD. Pokud nejlacinější film na DVD stojí kolem 50 Kč, je průměrná cena vstupenky do kina převyšující 112 Kč poněkud mimo.

Většina kin ovšem tak laciné vstupné ani nemá (příklad: Cinema City Flora 179  Kč/ 209 Kč za 3D). Kromě toho, že je to přímo výzva pro piráty, je to také obchodní nesmysl. Znamená to totiž, že ve velkých městech stojí lístek do kina jako vstupenka do divadla. Odpověď na otázku "Proč nechodíme do kina? " tedy zní:

Protože chodit za těhle podmínek do kina není normální!

Zdroj: Unie filmových distributorů

Kanadský holokaust

Když se mluví o Americe, zmiňuje se většinou Kanada jako ten dobrý, méně militantní soused USA s vyšší kulturou a nižší kriminalitou. Jenže i Kanada vznikla na základech genocidy. Není to přitom otázka předminulého století, snaha o "převýchovu" Indiánů, která stála na 50 000 indiánských dětí život, skončila teprve nedávno.
Ostudnou úlohu v ní sehrály katolické internátní školy i celý systém indiánského rezidenčního školství.Poslední z těchto škol byla zavřena roku 1996! Úmrtnost indiánských dětí v nich byla přes 50% (dnes udáváno až 69%) a líčení o podmínkách si nezadá s vyprávěním z koncentračních táborů v Evropě.

Citace z ukázky textu z knihy  Ukryto před dějinami: Kanadský Holokaust od Kevina Anetta:

Sedmdesáti osmiletý Bill Seward z Nanaima, BC, uvádí:
"Moji sestru Maggii zabila jeptiška ve škole Kuper Island vyhozením z okna třetího poschodí. Všechno se zametlo pod koberec. Nikdy nebylo žádné vyšetřování. Nemohli jsme si najmout právníka, jsouce Indiáni. A tak se nikdy nic nedělo. (Svědectví Billa Sewarda, Duncan, BC, třináctého srpna 1998)
Dianne Harrisová, zdravotní zaměstnankyně Rady chemainské skupiny na ostrově Vancouver, potvrzuje vraždění.
Vždy jsme slýchávali příběhy o všech dětech zabitých na Kuper Island. Hřbitov pro miminka kněží a dívek byl přímo na jih od školy, dokud nebyl překopán kněžími po zavření školy v roce 1973. Jeptišky prováděly potraty, přičemž někdy zabily matky. Bylo tam mnoho zmizení. Má matka, které je osmdesát tři let, viděla kněze vláčet dívku za vlasy dolů po řadě schodů, a ta na následky zemřela. Děvčata byla znásilňována, zabíjena a pohřbívána pod prkny podlah. Požadovali jsme po místní RCMP exhumaci toho místa a pátrání po ostatcích. Ti pokaždé odmítli, naposledy v roce 1996. Desátník Samson nám dokonce vyhrožoval. Takové ututlávání je normou. Děti byly drženy pohromadě s děcky nakaženými TBC na ošetřovně. To byla běžná praxe. Dokumentovali jsme třicet pět jednoznačných vražd během sedmiletého období. (Svědectví paní Harrisové Tribunálu IHRAAM, třináctého června,1998)

Kostel a bordel

Katolická církev vytáhla do boje o restituce další trumf: Na svém území zruší bordely, herny a billboardy!
To je nesmírně zajímavé, protože jde v podstatě o politickou proklamaci - dejte nám peníze a my za to něco uděláme. Nechtěla by třeba ten volební program ještě trochu rozvést?
Co třeba péče o bezdomovce? Jo jasně to teď není populární, tak boj proti korupci?

To prohlášení má také moc zajímavý kontext, ne nepodobný tomu když generální korupčník prohlašuje že s korupcí zatočí. ŘKC sice dlouhodobě vyvolává v lidech pocity viny ze sexu, sama ale po staletí "káže vodu a pije víno".

Už středověká církev odsuzovala jen "nemravné" chování obyčejných lidí, sama ale byla největším provozovatelem bordelů v Evropě. Bordely vlastnila sama církev i jednotliví církevní hodnostáři. Například biskup z Winchesteru byl ve 12. století známým vlastníkem bordelů na jihu Londýna. Na slavném Kostnickém koncilu bylo svezeno z okolí i ze vzdálenějších měst na půl druhého tisíce prostitutek, určených pro obšťastňování církevních hodnostářů.
Socha jedné z představitelek tohoto řemesla ostatně dodnes tuto epizodu připomíná.

Ale nechme středověk středověkem, už je to dlouho. Z nedávné doby tu máme mnohem zajímavější věci. Především sama vatikánská banka Istituto per le Opere di Religione je známá tím, že prala špinavé peníze z drog, hazardu a obchodu s "bílým masem".

To co si naši ani jiní křesťané nechtějí uvědomit je že přispíváním na misie v Africe a Asii často nevychovávají malé osvícené křesťánky, ale nezletilé prostitutky a prostituty. Zneužívání dětí jako pracovních a sexuálních otroků je na křesťanských misiích v málo rozvinutých oblastech poměrně běžné. Pokud to ovšem přežijí...

Je těžké přijmout že jsou to ony misie, na které se sbírají peníze v kostelích i u nás.

Měli bychom si znovu připomenout, že nám boj s prostitucí nabízí instituce, která čelí gigantickému celosvětovému sexuálnímu skandálu, který se do takové velikosti mohl rozrůst jen proto, že už dvacet století nepomáhá obětem ale pachatelům. (též tato kniha)

Prohlášení představitélů české ŘKC mělo samozřejmě vycházet z uměle budované představy, že církev je zárukou mravnosti. Až proto půjdete do kostela, nebo až se budete ve svatém nadšení kochat stavbami ve Vatikánu, neměli byste zapomínat, že právě Vatikán je zemí, která byla angažována ve všech větších válečných konfliktech (též L. H. Lehmann: Vatikánská politika za druhé světové války) od roku 1929 (založení městského státu) až dodnes a že je to také místo s nejvyšší kriminalitou na světě. Je zhruba 20x vyšší než v okolní Itálii.

Líný ateista jako zrcadlo pro věřící

Toto je reakce na dva články. Tím prvním je rozhovor v Katolickém týdeníku s Janem Sokolem nazvaný V ateismu je vždycky kus osobního zklamání a tím druhým reakce z www.osacr.cz.
Už název článku je invektivou, protože říká ateistům jací bychom měli být podle něčí představy a používá kvalifikující jazyk. Dál je tam odcitována víra v "něcisty", což je oblíbený termín páně Halíka. Nicméně oni "něcisté" vlastně vlastně už dávno správný název mají - panteisté. I když nejsou oficiální součástí Světového panteistického hnutí, jejich světonázor je vlastně lidovou verzí téhož.
O důvodu proč nejsou přemýšliví lidé věřícími se zmiňuje už název, Nejzajímavější je ale část, kde mluví o "praktických ateistech", čili o lidech, které nazývám "duševními lenochy". I já se tedy o nich vyjadřuji často celkem pohrdavě jenže právě oni jsou v rozhovoru tím, co mě skutečně zaujalo.
Jde přesně o tuhle část rozhovoru:


Zita Chaloupková: Kdosi řekl, že ateista je ten, kdo nemá žádné otázky. Souhlasíte?!   
 
Jan Sokol: Pro tyto „praktické ateisty“, kteří o Bohu a náboženství vůbec nepřemýšlejí, to asi platí. Je to ostatně docela přirozený lidský postoj a nemusí v něm být nic nepřátelského. Je běžný hlavně tam, kde lidé žijí vcelku bezpečně, jsou se svým životem spokojení, žádné velké utrpení jim nehrozí a nic víc ani nečekají.


Otázka je extrémně pitomá, zvláště proto, že k opravdu pevnému přesvědčení že nevěříte v Boha, musíte více než dost otázek zodpovědět a také proto, že největší skupinu ateistů tvoří vědci. Sokolova odpověď je smířlivější a ukazuje že má představu o tom, že to zase tak jednoduché není. Jenže i tak je vlastně hodně problematická. Je totiž v principu charakterizována negací. Sokol není ateista, dohaduje se tedy o tom co lidi dostatečně nemotivovalo k hledání víry. Jenže tím popisuje mnohem více pravý opak toho o čem mluví. Mluví v negativních pojmech o tom co je víra aniž si to uvědomuje a to sdělení je mnohem otevřenější, než kdyby se ho pokusil zformulovat přímo.
Teď udělám malý pokus, vezmu jeho tvrzení a převedu do toho co tím vlastně říká o věřících:

Víra je (ne)přirozený lidský postoj obsahující předem prvek obrany a rozšířený v prostředí v němž jsou lidé vystaveni nebezpečí, jsou nespokojeni se svým životem, hrozí jim velké utrpení a doufají ve velkou životní změnu.

Možná to není úplně přesné, ale vlastně bych se pod takové tvrzení mohl podepsat. Ostatně moje zkušenost opravdu odpovídá předpokladu, že se na náboženství dávají lidé hlavně v okamžicích životních krizí. Poněkud jsem váhal jen s umístěním ne před slovo přirozený. Jde o to, že ho můžeme chápat jako přiměřený prostředí nebo jako reakci na přirozené či nepřirozené podmínky. 
Popis nepřirozený postoj vznikající v důsledku nevhodných životních podmínek by byl možná nejpřesnější. Takové prohlášení zajímavě koresponduje s demografickým rozšířením náboženství a ateismu, případně se zastoupením ateistů a věřících ve věznicích. Ostatně nejagresivnější náboženství (jak víme) pocházejí z pouště.