Necharliové

Jak se dalo předpokládat, vyrojila se hned vzápětí po demonstracích na podporu Charlie Hebdo s nápisy "Jsem Charile" také spousta prohlášení a fejetonů v nichž se jejich pisatelé ohrazují, že nejsou Charlie.

Mají k tomu různé důvody. Někteří prostě říkají že členové redakce měli být ozbrojeni a oni že už takovou chybu neudělají. Budiž, je to jejich právo i rozhodnutí, které jim mohu jen schválit, pokud nejsou tak neopatrní, že nechají někde svou zbraň bez dozoru nebo tak blbí, že by ji dali na hraní dětem.

Proti ozbrojeným Necharliům vlastně nic nemám. Hnusí se mi ale jiná skupina těch co nejsou Charlie. Jsou to zpravidla věřící, kteří tím říkají "neschvaluji vraždění, ale schvaluji cenzuru". Do tohoto tábora nepatří jen muslimové ale i mnozí křesťané. Podle Českého rozhlasu například duchovní vůdci ruských muslimů:

...útok odsoudili, a vyzvali zároveň k zachování klidu – varovali před provokacemi i neadekvátní reakcí úřadů nebo veřejnosti. Rada muftích vydala prohlášení, ve kterém vybídla novináře a všechny, kteří mají vliv na společnost, aby si uvědomili význam vytištěného i proneseného slova a aby nezapomněli na vnitřní cenzuru a respektovali city lidí jiné kultury.  

Nezřídka označují odpůrce islámu za stejné nebezpečí, jako muslimské radikály, například předák našich muslimů  Alráví se nechalslyšet že:

„Antiislamisté si teď musí pogratulovat za to, že dostali další vítr do plachet. Podle nás jsou to ale lidé stejného smýšlení jako ti, kteří útočili v Paříži, jen svou zlovůli dávají najevo jinak. Přitom by si ale mohli navzájem podat ruce,“ 

Opravdu nevím o tom, že by antiislamisté vystříleli redakci nějakého muslimského periodika,  

Vzhledem k dřívějším vystoupením arcibiskupů a papeže se dalo předpokládat, že se i teď Svatý stolec vyjádří stejně a za viníky masakru označí karikaturisty, tak jako to udělal už  případě dánského deníku Jyllands-Posten a kariaktur zveřejněných 30. září 2005. Tehdy byl  5. února byl vypálen dánský generální konzulát v Bejrútu a do začátku března 2006 zemřelo při protestech 139 lidí, zejména v Nigérii, Libyi, Pákistánu a Afghánistánu.



A tiskové středisko Svatého stolce je skutečně názorově konzistentní, mluví naprosto stejně stejně, jako  když odsuzoval nikoli fatwu vyhlášenou 14 února 1989 teokratickým diktátorem, nýbrž napsání románu Satanské verše. Viníkem tehdy pro ně nebyl ájatolláh Chomejní, ale Salman Rushdie!

Hluboká úcta k víře, posvátným textům, významným postavám a symbolům různých náboženství je zásadním předpokladem pokojného soužití mezi národy. Satirický týdeník Charlie Hebdo neospravedlnitelně a necitlivě provokuje a uráží muslimské věřící. Jde o přilévání oleje do ohně.‬‬‬

Proto mě nepřekvapuje, že se v naprosto stejném duchu nese nechárliování Michala Semína na Protiproudu:

Snad v tom, že jejich životní náplní bylo urážet, často velmi vulgárně, city druhých lidí? Kreslíři ze Charlie Hebdo se ve svých „provokacích“ přitom zdaleka neomezovali na symboly islámu, mnohem častěji a o poznání rouhavěji útočili na křesťanství. Například jejich zobrazování sexuálních scén ze života Svaté rodiny patří k tomu nejodpornějšímu, s čím se lze dnes v mediálním světě setkat. Suma sumárum: Tento krajně levicový plátek je co do své umělecké úrovně srovnatelný snad jen s performancemi dalších hrdinů dekadentního Západu Pussy Riot či Femen. (pronámka: FEMEN je velmi protináboženské a protiislámské hnutí)

Možná si to v současném vzedmutí emocí mnozí neuvědomují, ale fakt je, že „revolucionáři“, jako třeba právě karikaturisté z týdeníku Charlie Hebdo, představují pro budoucnost západních společností větší hrozbu než islám. Bez pevné kotvy v hodnotách, které náš každodenní praktický život přesahují, nemůžeme porozumět tomu, co se v Paříži stalo. Netušíme, co se děje v nekonečně strašlivějších tragédiích ne dvanácti, ale stovek tisíc lidí na Blízkém Východě a dalších místech, v nichž vraždění je každodenní realitou – a pro nás jen televizními zprávami.

Jako "lék" proti islamizaci nabízí Michal Semín "tradiční křesťanské hodnoty" aniž si v nejmenším uvědomuje, že právě cenzura z náboženských důvodů by byla obrovským vítězstvím islámu nebo chcete-li islamistů.


Kdyby si Evropa bývala uchovala svůj křesťanský charakter, na němž byla založena, dokázala by se islámu, jak nás o tom poučují dějiny, nepochybně mnohem účinněji bránit. 

 Překvapit nemůže ani velmi podobné vyjádření Tomáše Halíka v Lidových novinách:

Přes všechny sympatie k obětem a jejich blízkým bych si osobně nikdy nepřipnul odznáček Já jsem Charlie; hlásím se totiž k jiné tváři naší kultury, k té, která jistě zná laskavý osvobozující humor a ironii, polemiku vůči fanatismu a fundamentalismu, avšak odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami,


 a jako tradičně zahraje na fašistickou notu:

Když jsem viděl karikatury časopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž také jako porušení zásadní hodnoty naší kultury, kterou je úcta k druhým – hodnoty, která není nižší než svoboda tisku,

Pokračuje tedy směrem, který začal už v komentáři k vraždě Theo van Gogha, ignoruje, že Židé neměli před 2. světovou válkou na svém kontě tehdy tisíce organizovaných znásilnění, letecké a bombové útoky a samozřejmě se nezmiňuje že tehdejší pogromy a celé protižidovské tažení byly též důsledkem chování církve, k níž náleží.

Postoj křesťanů i muslimů (přinejmenším těch vysoce postavených) je poměrně jednotný v prohlášení "vraždy ne, cenzuru ano", což je i postoj evropských politických orgánů. Spor o dědictví Charlie Hebdo tedy polarizuje společnost, naprosto jasně se v něm vymezují lidé stojící za sekulárními hodnotami a lidé zastávající nějakou formu diktatury.

Být členem redakce Trnky-Brnky, začal by se ptát, jestli si pro nás přijdou dříve muslimové nebo křesťané.