Prokop Hapala ve svém článku Naturální gotilka versus dospělá civilizace nastolil otázku "My nebo příroda?" Protože svůj příspěvek myslel hlavně jako podnět k diskusi, přináším zde svoji odpověď:
Víš Prokope, tohle není problém přírody ale
falešného dilematu. Pokud rozumíš přírodou život (což není, i neživá
příroda je příroda), tak ani ji přerůst nemůžeme, protože je to jako
když si pes chce dohonit vlastní ocas. My jsme součástí přírody a
ekosystému. I když bychom se šířili na jiné planety, ve skutečnosti
bychom šířili pozemský ekosystém. Můžeme z něj vytvořit jiný, například
robotický ekosystém, který by byl modulárně modifikovatelný na rozdíl od
současného, který se modifikuje vlastně rozmnožováním a smrtí
jednotlivců, ale i tak by to byl asi stejný přechod jako od anaerobního
života k aerobnímu. Pořád by to byl život, protože bez té snahy o šíření
a rozmnožování to nejde.
Problém velkých, například celoplanetárních ekosystémů je v
tom, že se mnohem lépe řídí evolučními algoritmy než nějak
centralizovaným rozumem a podstatou přírody jsou procesy "řízené"
jednoduchou zpětnou vazbou, čili evoluční algoritmy, z existence je
nelze vůbec nijak odstranit. Ne že by něco z toho řídit nešlo, ale
jakýkoli pokus o vědomé řízení všech aspektů prostředí by nás
pravděpodobně vyhubil v jediné generaci.
Celkově tedy dnešní ovládání přírody vypadá spíše jako vědomé přiklánění přírodních procesů v náš - lidský prospěch. Což je ovšem to samé, co dělal Homo sapiens vždycky, občas i s nevědomými katastrofickými následky. Postavení otázky buď my nebo příroda má jediného vítěze - přírodu, protože my sami sebe zničit dokážeme, ale nedokážeme nad přírodou zvítězit. Civilizace v níž se nedá žít není civilizace.
Ten new-age postoj "budeme tedy na přírodu pouze v úžasu civět a pokud možno na ní nebudeme ani sahat" je vlastně špatná interpretace. Nejde o to, že by se příroda nepřizpůsobila, nebo že by jí naše chování (odpady, hluk, smog) škodilo, my jí tím nevědomky řídíme. Upravujeme prostředí tak, že v něm jednou nebudeme moci žít. Ničíme druhy, které se nám líbí a které chceme zachovat, kazíme vzduch a vodu sobě, zanášíme odpadem (a hotely) místa, která se nám líbí, plýtváme obnovitelnými zdroji, které potřebujeme my.
Naše chování je spíše důkazem toho, jak živou přírodu řídit neumíme, protože tohle není v náš prospěch.
Představa sporu příroda versus civilizace je bohužel extrémně nebezpečný stereotyp, který nás může stát hodně životů ať už se postavíme na stranu těch kteří říkají "nejdříve pokrok" nebo těch co volají "zpátky na stromy". Je to žel, také důkaz toho, že ekologické myšlení je v současné době v naší společnosti mrtvé a tak na povrch povstávají ideje, kterých jsme se už kdysi zbavili.
Spor civilizace versus příroda byl vlastně pohřben už v sedmdesátých letech knihou Ecotopia: The Notebooks and Reports of William Weston od Ernesta Callenbacha. Tato kniha, kterou považovala mnohá tehdejší ekologická hnutí za zcela základní, nebyla pokud vím do češtiny nikdy přeložena. Popisuje vyspělou civilizaci, jejíž vyspělost je rozpoznatelná i v tom, že si své prostředí neničí.
On ten clanek nema byt ani tak o skutecnem rozporu mezi prirodou a civilizaci, o tom co je rozumne, jako spise o jejim sentimentalnim obrazu v kulture.
OdpovědětVymazatS tim ze civilizace je pokracovanim prirody a tedy napr. jeji expanze do kosmu nebo robotizace je porad v ramoci prirody, nikoli porazka prirody, bych souhlasil. Nemyslim ale ze by stim souhlasili tvurci "nature is speaking". Pokud si ale nadefinuju prirodu tak jak si ji predstavuji enviromentaliste ( danou, to "goticke" pojeti ), pak jsem pro jeji porazku, nebo jsem dokonce presvedcen ze jeji porazka je nevyhnutelna.
ad
"Problém velkých, například celoplanetárních ekosystémů je v tom, že se mnohem lépe řídí evolučními algoritmy než nějak centralizovaným rozumem"
Evolucni algoritmus je "pokus-omyl". V konecnem dusledku je jakekoli rizeni "pokus-omyl". Racionalni rizeni a planovani je o tom ze ten "pokus" je nejaky kvalifikovany odhad, nejaka heuristika (ne pouze nahodny, slepy pokus).
No, Prokope, jak se to vezme. Na úrovni vývoje druhů to už není také úplně pravda, protože tam hrají roli sexuální preference, jenže do těch už dávno i když mírně vstupuje zkušenost.
OdpovědětVymazatSamozřejmě že evoluční postupy mají své nevýhody o nichž víme ostatně celkem hodně. Na druhou stranu mají ale zase výhody, pro které se dnes používají i k navrhování strojů. Takže si jimi náš rozum vlastně pomáhá. Není to tak jednoznačné.
U toho navrhovani stroju jsou geneticke algoritmy pouzivany tam kde je obtizne implementovat chytrejsi heuristiku nastrelu kandidatu reseni.
OdpovědětVymazatAle je asi pravda ze problem muze nastat tehdy kdyz mam nejakou heuristiku, a duveruju ji priliz - i tam kde nefunguje (napr. proto ze neznam spravne jeji meze). To je asi pripad na ktery poukazujes. Je to vlastne podobne jako v nejakem optimalizacnim algoritmu, kde pouziju metodu vyzsiho radu mimo "trust region". Pak takova metoda funguje o dost hure (i fatalne) nez nejaka hloupa metoda u ktere ale pocitam s tim ze odhady jsou blbe, a podle toho k nim pristupuju. Nejde pritom o to jak dobry/spatny je ten odhad sam o sobe ( skoro vzdy je lepsi nez random ). Ale o to co snim dale delam. (to si vlastne ujasnuju tak nejak pro sebe)
Právě, cosi jako "evoluce" funguje i mezi přístupy a metodami.
Vymazat