Právo žít, právo zemřít

Jsou dvě skupiny témat, která dokáží bezpečně vytočit většinu věřících více než debata o imaginárních bytostech. Jde o témata týkající se sexu a smrti. Není to tak překvapivé, protože jde rozhodně o nejemocionálnější témata pro každého člověka. Ovšem jenom věřící mají tendenci diktovat, jak by sex a smrt jiných lidí měla vypadat.

Protože o otázce sexu a náboženství jistě budu psát ještě mnohokrát, napíši vám něco o té druhé skupině témat - o smrti. Křesťané i muslimové mají ke smrti zvláštní vztah, protože z nějakého důvodu věří, že je to cesta k jejich bohu. Vyhrožování typu "však ty na smrtelné posteli obrátíš" má ve skutečnosti zároveň také charakter přání.

Křesťany i muslimy děsí představa že lidé mohou být po smrti od boha nějak odtrženi, což se může stát například tak, že někdo zemře vlastní rukou. Z hlediska ateisty je samozřejmě relativní (vzhledem k okolnostem) to, zda je sebevražda zlá, ale věřící a oficiální zástupci církví v tom mají jasno.  Když 1. listopadu letošního roku zemřela z vlastního rozhodnutí Brittany Maynardová, nechal se vatikánský biskup slyšet, že na to neměla právo.

Brittany Maynardová byla krásná Američanka narozená roku 1984, které nedávno nalezli nádor na mozku. Byl už ale v pokročilém stádiu, kdy operativní zásahy mohly pouze prodlužovat život v utrpení. Brittany si proto vybrala den své smrti, rozloučila se s přáteli a přesně podle svého rozhodnutí zemřela.

Bývaly doby, kdy by takové rozhodnutí bylo považováno za znak moudrosti. V dobách starověkého Řecka bývalo pro filosofa nedůstojné, když zemřel na sešlost věkem, bez jiskry inteligence, bez důstojnosti a ze strachu marně lpící na životě, který by mu přinášel pouze bolest.

Pokud byste si přečetli Životy, názory a výroky proslulých filosofů od Diogena Laertia z třetího století našeho letopočtu, asi byste byli překvapeni, kolik slavných lidí zemřelo sebevraždou. Také by vám asi neunikl podivný způsob sebevraždy "zadržením dechu" což neznamená nic jiného, než pokus pozdějších spisovatelů zastřít fakt, že občas některý mudrc prostě také zemřel bez vlastní snahy.

Zdravá společnost bude mít vždy nějaké přirozené procento racionálních sebevražd, protože vždy budou existovat  nevyléčitelně nemocní. Pokud k sebevraždám sahají i zdraví lidé, děti a pubescenti, znamená to že je společnost nemocná a že je život v ní nepříjemný ba přímo nesnesitelný.

Pokud však sebevraždy nepáchají ani lidé nevyléčitelně nemocní a trpící nepopsatelnými bolestmi, říká to o společnosti ještě něco horšího, protože se život v ní stal vězením bez ohledu na utrpení, které působí.

Náboženství zakazující sebevraždu a dopředu označující tento živoz za něco špatného, za zkoušku, vlastně vytvářejí výmluvu pro to, že svět který spoluvytvářejí není vůbec pro lidi přívětivý. Odnaučují lidi vážit si života, protože ze žití dělají povinnost, jíž je třeba přetrpět.

Ne nadarmo bylo první starostí otrokářů na jihu USA nechat své otroky pokřtít. Kromě dobrého pocitu to bylo pro otrokáře i velmi praktické - vzali jim tak totiž nejsnadnější a možná jedinou cestu k útěku. Přiznání si vlastní smrtelnosti a vlastní zodpovědnosti za svůj život i v tom, že se můžeme kdykoli rozhodnout jej skončit, nás vede k úctě k životu, protože pak žijeme z vlastní vůle.

Právo rozhodovat o tom nemůže  člověku vzít vůbec nikdo, ani vatikánský biskup ne.