Řeknu vám o jedné obrovské lži. Neexistuje nic jako nezištné přátelství nebo nezištná pomoc. Přesto pokud jste se naučili vypočítávat z přátelství výnosy, skončíte bez přátel. Přátelství je totiž zvláštní věc, ostatně jako vztahy vůbec.
Když si ho získáváme, je to přítomnost a je to příjemné, takže to není tak úplně nezištné. Zároveň je v tom jakýsi nejasně uvědomovaný předpoklad, že je dobré udržovat vztah s někým, kdo by se k nám mohl chovat dobře i v budoucnosti. Vlastně se nepřátelíme ani tak proto, že bychom počítali s tím že někdy v budoucnou budeme potřebovat od našich přátel pomoc, jako spíš proto, že nám dělá dobře to vědomí, že by nám pomohli. Na to aby vzájemná náklonnost fungovala z nás musí mít naši přátelé stejný pocit a my musíme mít pocit, že jsme schopni oplácet projevenou přízeň. Ten pocit to je vděčnost.
Tento úvod o přátelství a náklonnosti jsem potřeboval proto, abych ukázal, v čem je největší problém charity. Většina z nás si dodnes představuje charitu jako cosi nesmírně záslužného, něco v čem vystupují členové dobročinných organizací coby andělé přinášející materiální spásu hladovějícím černouškům, za což oni líbají ruce svých zachránců (vystavujíc je tak riziku přenosu tropických nemocí).
Každý charitativní pracovník vám ale řekne, že takových uplakaných (před obdarováním) nebo naopak rozesmátých (po obdarování) černoušků je minimum. Většina humanitární pomoci se rozdá lidem, kteří berou takové věci jako kdyby na ně měli nárok, případně vám budou ještě nadávat.
Není to paradox, je to zákonité. Člověk, který je klientem takové charity je pravidelně uprchlík, oběť válečného konfliktu nebo dlouhodobě katastrofálně debilní diktatury či ekologické katastrofy. Přesto vám bude mít za zlé, i kdyby to třeba nedával najevo, že ho zásobujete jídlem a šatstvem. Problém totiž je, že vám to nemůže oplatit. Nikdo z nich s vámi nemůže hrát onu hru na přátelství, prostě prosto, že nemá jak.
Pravidelné fasování charitativních dávek je sice drží při životě, ale zároveň jim neustále dokazuje jak jsou opravdu nepotřební. Dávky přitom většinou stačí právě jen na to aby vše zůstalo tak, jak je. Teď si zkuste představit, že něco takového trvá měsíce, nebo i roky.
Dary jsou ve zdravé společnosti zdrojem vděčnosti, ale ve společnostech, kde není z čeho brát vytvářejí závislost. Stává se z nich vězení, které není vidět, ale stejně jako skutečná vězení vzbuzuje touhu uniknout. Samozřejmě, že vám obdarovaný bude vyčítat kvalitu mouky, chleba nebo cukru, které dostal zadarmo.
Před časem jsem mluvil s kýmsi z jedné charitativní organizace a ten mi říkal, že Češi velmi rychle reagují na humanitární katastrofu, ale velmi málo na trvale špatný stav nějaké země, jako je třeba Somálsko. Chtěl bych říci, že nám instinkt vlastně radí dobře. Pokud je ve svrabu dlouhodobě celá země, moc toho s balíčky humanitárky neuděláme, jen odložíme smrt o několik dní. To co je v takových případech potřeba, je generální změna, a tu bez vůle samotných obyvatel postižené země udělat nemůžeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat