Ani vlajku Tibetu, ani vlajku Číny

Skupinky předplacených mávačů obklopily příjezdové cesty s rudými prapory a bojovníci za svobodu Tibetu začali vyvěšovat pestrobarevné vlajky. Barevný festival stupidity započal.

Doufám že urazím všechny mávače rovnoměrně, když napíšu, že jakékoli mávání předstviteli velmoci je čirá pitomost. Velmoci se nestaly velmocemi proto, že by se jejich budovatelé chovali ke svým sousedům hezky a jejich snahou není stát se našimi přáteli, ale využít nás. To je normální. My je také nevítáme proto, že bychom je milovali, ale proto, že s nimi potřebujeme obchodovat.

Být vítacím mávačem jakékoli velmoci znamená že máte těžké nedostatky v dějepise. Rusko, USA, Čína, Britské, Holandské, Španělské..prostě jakékoli impérium vzniklo vždycky díky totálně nespravedlivým válkám, masakrům a občas nějaké té genocidě.

V tomto směru mi připadá stejně "fér" věšet vlajky Číny, jako vyvěsit vlajky USA při návštěvě jejich představitelů. S čím mám trochu problém je symbolika vlajky, která se odkazuje k ideologii maoismu se všemi mrtvolami, které má tahle ideologie za sebou (a možná i před sebou).

Stejný problém bych měl s vyvěšováním vlajky Saúdské Arábie, protože jde o válečný prapor Fátimovců, tedy přímo obrazové znázornění idey džihádu mečem, se všemi mrtvolami, které má tahle ideologie za sebou (a možná i před sebou).

Teď k tomu nahrazování čínských vlajek tibetskými. V první řadě je naprostá pravda, že vyspělejší Čína Tibet prostě anektovala a obsadila. To je jedna stránka věci.

Druhá stránka věci je, že v té době byl politickým zřízením v Tibetu teokratický feudalismus na úrovni evropského středověku. To co nám na Tibetu přijde malebné, je bohužel zároveň ta hezčí stránka mnoha hodně ošklivých věcí, tak jak to ve středověku chodívá - nevzdělanost, pověrčivost, vysoká kriminalita, brutální systém justičních trestů sloužících k odstrašení pachatelů, střední délka života 35,5 roku (v roce 1951, současná 67 let), vysoká dětská úmrtnost...

Nic z toho neopravňuje sousední zemi k anexi, jenom vám chci jasně říci že vrátit Tibet do tohoto stavu by byla stavba lidské ZOO za cenu neodůvodnitelného utrpení. Proto nevyvěšují tibetskou vlajku a nežádám osamostatnění Tibetu.

Proč nebombardujeme Rijád?

Za 2. světové války vznesl spisovatel Herbert George Wells jednu zásadní otázku:

Proč nebombardujeme Řím? 

Vcelku dobře přitom zdůvodnil, že právě v Římě začínají nitky vedoucí ke katastrofě světové války.

Dnes máme před sebou podobnou situaci. Nikdo již neví jestli je v Syrii ještě nějaká strana, která si zaslouží zvítězit a nebýt přitom odsuzována za to, co udělala. To, co ale víme přesně je, odkud se vzali vrazi z 11. září 2001, teror v Paříži, kdo platí Al Nusrá, odkud se vzdemula ta vlna náboženského šovinismu, která otrávila arabské státy podél Středozemního moře.

Víme to poměrně jistě, protože tudy tečou peníze stále, stejně jako jsou tudy financovány radikální islámské skupiny Sharia4, radikální imámové a stavby mešit i škol koránu po celé Evropě.

Už se nebojíme prohlásit wahhábismus či saláfismus za radikální odnož islámu. Tak proč, když říkáme A nedořekneme i B. Odkud pocházejí všechny ty kampaně o tom že islám je super náboženství? Kde se tenhle směr vzal? Kde je doma?

Všichni to víme. Tak proč nevydáme na klan Saúdů mezinarodní zatykač?

 Proč nebombardujeme Rijád?

 

Bělobrádek (zatím) není muslim (a já nejsem Denobulan)

Myslel jsem si, jaká je tohle vlastně prča, než mi došlo, že to tak být nemusí.
Pavel Bělobrádek (nebo spíše nějaké jeho nechtěné alter ego) napsal fascinující text s názvem Zříkám se křesťanské víry.
Uvádí v něm tuto argumentaci:

1."оkradl mě někdy křesťan?" "Anо."  "оkradl mě někdy muslim?" "Ne"
2."Lhal mi někdy křesťan?" "Anо".  "Lhal mi někdy muslim?" "Ne"
3."Napadl někdy křesťan zezadu, bez varоvání, jednоhо z mých nejbližších kamarádů a způsоbil mu tak bezvědоmí, оtřes mоzku a zlоmeniny?" "Anо." "Napadl někdy muslim zezadu, bez varоvání, jednоhо z mých tři nejlepších kamarádů a způsоbil mu tak bezvědоmí, оtřes mоzku a zlоmeniny?" "Ne."
4."Unesli někdy v nоci autem křesťané jednоhо z mých nejbližších kamarádů (jinéhо než předchоzíhо), v lese mu zavázali оči, přilоžili nůž na krk, оkradli hо a nechali hо 8 kilоmetrů оd místa únоsu?" "Anо"
"Unesli někdy v nоci autem muslimоvé jednоhо z mých nejbližších kamarádů (jinéhо než předchоzíhо), v lese mu zavázali оči, přilоžili nůž na krk, оkradli hо a nechali hо 8 kilоmetrů оd místa únоsu?" "Ne"
5."Znásilnil někdy křesťan mоu spоlužačku, když jí bylо 12 let?" "Anо." "Znásilnil někdy muslim mоu spоlužačku, když jí bylо 12 let?" "Ne"
6."Znám se оsоbně s člоvěkem, který je křesťan a který fyzicky i psychicky týral svоu manželku?" "Anо." "Znám se оsоbně s člоvěkem, který je muslim a který fyzicky i psychicky týral svоu manželku?" "Ne"
7."Znám se оsоbně s člоvěkem, který je křesťan a který ubоdal svоu manželku?" (jde о jinéhо člоvěka než v bоdě 5) "Anо" "Znám se оsоbně s člоvěkem, který je muslim a který ubоdal svоu manželku?" Ne"

Tak jsem na to reagoval :
Musím říci, že mě tím zaujal, ale nenechal jsem to jen tak. Zatímco on vyšel jen z toho, co někdo jemu nebo jeho známým udělal, já vyšel z toho, co by mi člověk nějaké náboženství mohl udělat. A nezůstal jsem jen u náboženství ale šel jsem rovnou až k druhu!

Vidíte, jsem mnohem důkladnější! Můžete si projít statistiky. Nenajdete ani špendlík na učitelčině židli nastražený Denobulanem! Opravdu! Vymyšlené rasy totiž reálné zločiny nepáchají, natož aby je nepáchali na našem území. Mohl bych jít ještě dál a prohledat statistiku vymyšlených zločinů vymyšlených ras. Mám sice pocit, že ani tam Denobulané zrovna nijak nevynikají ve zločinnosti, ale raději se podívám.

Po zveřejnění reakce mi ale jeden kamarád napsal poznámku ve smyslu "Co když to není on". Popravdě by mi to bylo vlastně jedno, protože jsem to celé považoval za vtípek který měl zase trochu orůžovět islám.

Celý ten příspěvek vyzníval ve smyslu "možná konvertuju na islám,  tak abyste se nedivili." Tak vážně jsem jej ale nebral až do chvíle právě téhle připomínky.

Safra, mohl by místopředseda naší vlády konvertovat na islám? Respektive mohl by k tomu mít nějakou motivaci? V tu chvíli mi došlo, že ano. Dokonce, že kdybych měl vybírat nejpravděpodobnějšího konvertitu k islámu mezi našimi politiky, ukázal bych na Pavla Bělobrádka nebo někoho v jeho straně, kdo stojí velmi blízko za ním.

Víte, KDU-ČSL je v podstatě neperspektivní strana. Přesto jako každá politická strana vytváří síto, kterým jsou vytřídění ti, kteří nejvíce touží po moci. KDU-ČSL má k tomu ještě jeden tys a sice že tito lidé chtějí mít pocit že je jejich jednání posvěceno nějakým "vyšším účelem".

Mechanismus působení "boží prozřetelnosti" je vcelku známý, člověk postižený touto iluzí vlastně sám sebe neustále přesvědčuje, že jeho přání je ve skutečnosti Boží vůle a odůvodňuje tak i krutá, absurdní nebo úplně pitomá rozhodnutí.

Jak jsem napsal, není KDU-ČSL perspektivní stranou. Není pravděpodobné, že by v příštích nebo přespříštích volbách získala křeslo předsedy vlády. Současný Bělobrádkův post je tedy nejvyšší konečný. Od něj následuje už jen sestup.

To ale platí, jen pokud zůstane věrný své straně a konfesi.  Katolíků je hodně a investují do celé své strany a několika katolických poslanců v jiných politických stranách.

Co by se stalo, kdyby Bělobrádek konvertoval k islámu? Jistě, naštval by spoustu lidí, jenže by na svou stranu získal sílu arabského světa, která po finanční stránce může soupeřit s Ruskem. Co víc měl by ji za sebou on osobně.Navíc se zdá že v současné době je křesťanství ustupující až umírající, zatímco islám se tváří jako budoucí vládce světa.

Tendenci konvertovat k islámu měli v minulosti vždy ambiciózní politici bez nadějí na postup, protože konverze mohla tuto překážku v kariéře zbořit. Na tom jak sofistikovaná byla racionalizace jejich rozhodnutí v podstatě nezáleží. Mohla vypadat i třeba jako zmiňovaný článek.


Zatím jsem přesvědčen, že onen článek byl dobře zacílený vtip. Mířil ale zatraceně blízko.

B2016 - Kalkulačka na zákony

Je neděle a tak se vracím ke svému oblíbenému odpočinkovému tématu, kterým je politický počítač alias CML. Lze opravdu udělat nějaké škály hodnocení tvorby zákonů a politických rozhodnutí, nebo je to takové "volné umění", v němž si každý může vytvořit co jej napadne?

Můj názor samozřejmě je že takový systém vytvořit můžeme. Že jde vytvořit stupnice průměrováním určitých subjektivních preferencí a určit nakolik je nějaké politické rozhodnutí skutečně pro společnost dobré a nakolik je špatné.

Pro začátek by se dala vytvořit jakási prostá "kalkulačka zákonodárce". Je důležité vědět, že by takový strooječek či aplikace nedávala definitivní odpovědi a také by byla dosti závislá na kvalitě vložených informací. Vzhledem k tomu že v ní nelze občas použít jiná čísla, než ta získaná statistickým výzkumem, to může být občas zavádějící.

Přes to všechno by se vyplatilo udělat takovou betaverzi výpočetního programu na zákony a nebylo by to asi ani příliš těžké. Britský filosof Jeremy Bentham navrhl několik takových parametrů (v originále "circumstances). Všechny se vztahují k zvýšení obecného blaha  (pleasure):

Intenzita: Jak intenzivní je "obšťastnění"?
Doba trvání: Jak dlouho bude trvat? 
Jistota nebo nejistota: S jakou pravděpodobností nastanou žádoucí následky?
Blízkost či vzdálenost: Za jak dlouho nastane?
Plodnost: Pravděpodobnost, že akce bude bude mít další kladné následky.
Čistota: Pravděpodobnost, že nebudou následovat pocity opačného typu.
Rozsah: Kolik lidí bude ovlivněno (a jak)?

O dalších zajímavostech z Benthamova utilitarismu se můžete bavit s evolučními filosofy, ale pro nás je zajímavé, že tyto parametry, navržené pro posuzování prospěšnosti přijímaných zákonů, lze skutečně zanést v podobě stupnic, s nimiž můžeme dále pracovat. 

Je přitom zjevné, že jsou v určitém  vzájemném poměru, který není pouhým sečtením či násobením. Jejich vztahy jsou složitější. Navíc by je možná bylo možné vynášet v čase i jako proměnné a kontrolovat, zda průběh odpovídá předpokladům. To je ale všechno zatím jen možnost. 

Podstatné je, že jakmile začneme prospěšnost politických rozhodnutí měřit a vyhodnocovat, třeba i jen takto hrubě a nepřesně, realita kvality zákonů už není subjektivní. Jakmile se něco takového stane, může vzniknout kontrolní zpětná vazba mezi předpokládanými a skutečnými následky. Co víc v takovém případě lze hodnotit i rozhodnutí, která byla udělána kdysi v minulosti. 

Vytvořit standardní Benthamův kalkulátor (Bentham navrhl pouze škály) by nám mohlo výrazně změnit pohled na naši historii.

Na závěr přidávám dvě videa, která ukazují proč jsou naše pocity dobrého a špatného rámcově dobré, a proč se přesto nemůžeme řídit jen tím, co cítíme jako dobré, ale že potřebujeme jemnější rozumovou korekci.



K Dennettovu projevu bych ještě dodal, že máme sklon  i  výsledky našeho úsilí (manuálního i duševního) chápat jako dobré. Sami své chápání "dobrého" tedy neustále přenastavujeme. Jen tak je možné, že považujeme za krásné například stroje.

Černočerný černoch aneb proč je Pravdivý příběh o Sněhurce rasistický

"Ahmed byl docela sympatický chlapík. Žil sám a hledal si práci. Měl však jednu velkou vadu - pleť černou jako dehet. Mohl by dělat horníka, ale copak to jde, když vás kamarádi horníci nepoznají od černého uhlí? Mohl by dělat učitele, ale zjednejte si pořádek, když vás žáci proti tabuli vůbec nevidí! Mohl by dělat asfaltéra, ale copak to jde, když v práci mezi vší tou černotou nejste ani vidět? Mohl by dělat uvaděče v kině, ale copak to jde, když ukážete lidem v kině jejich místo a oni ani nevidí ruku, kterou mu ukazujete?"

Chápete v čem je problém s modernizovanou Donutilovou Sněhurkou? V tom, že by vás za vyprávění z druhé strany označili za rasistu, možná ne všichni, ale rozhodně by se taková pohádka nedostala do televize.


Klidně ale projde „Byla to moc hezká dívka. Žila sama a hledala si práci. Měla jednu velkou vadu - bílou pleť jako mléko.... 



Už by také měly dávno řvát i všechny feministky, protože pohádka vnucuje nějaký konkrétní kánon krásy. Nechme je raději spát, vlastně jsem rád, že se do toho zatím nemíchají. 

Možná vás napadne, že tam, kde prošel  kdysi Krampolův Surio Mario Martinez Juarez Ferdinando.by měla klidně projít i Donutilova Sněhurka. 



Jenže tehdy byla naše média rasistická - dělat vtipy na černochy a Vietnamce bylo v pořádku. Vlastně to nebyly vtipy, byl to výsměch. A nebyl směřovaný jen na cizince, ale i na Čechy, jenže i to je rasismus. Bylo to často i docela hnusné.



Člověk si musel klást otázku, čí ta televize vlastně je, když lidé v běžném životě vycházeli mezi sebou i s Vietnamci, Ukrajinci, Afričany...atd mnohem lépe, než předvádělo zpravodajství i zábavné pořady. Dnes jsou pro změnu média také rasistická - bělochy je třeba napravit prokřížením s nějakým tmavším etnikem. 

Přiznejme si, že ona pohádka měla smůlu, nebo prostě špatné načasování. V době kdy policie mnoha evropských států tají prudký nárůst sexuálně motivovaného násilí ze strany imigrantů z Afriky a muslimského Východu, prostě jako propaganda vypadat nutně musí. Zvláště s tím sebemrskačským začátkem. 

Nic na tom nemění ani to, že znám pohádku s podobnou zápletkou, kde je ale princezna modrá (nikoli od toho že by jí doma mlátili).

Chci tím říct, že se vnímání přípustného a nepřípustného může ve společnosti velmi rychle měnit. Na individuální vnímání jakýchkoli podobných narážek má v současnosti vliv i to, jestli jste si před tím přečetli noviny se zprávami ze silvestrovské noci nebo zahlédli video ze zásahu proti demonstraci Pegidy z 9. ledna 2016.




Nějaký ten litr oleje do ohně přidává i státní či evropská mediální masírka, která dělá z každého islamoskeptika rasistu, nacistu nebo rovnou Hitlera. A co na to sám Miroslav Donuti? Jeho reakce je za současné situace vlastně mediální harakiri:

Pokusy o rasovou čistotu jsme tu už měli a jestli má nějaké politické hnutí ambice vyzkoušet, jestli Hitlerův recept na úspěch bude fungovat na české voliče, ať to zkusí, ale spálí se, protože jsme země plná sebevědomých lidí.

Ano jsme země plná sebevědomých lidí, jejichž nejcennější vlastností je nedůvěra k autoritám. Ti lidé se prostě budou milovat s jinými lidmi, které mají rádi, a barva kůže na to asi nebude mít zásadní vliv. Když jim ale po době sebemrskačského vysílání, popisujících Čechy jako nízké podlé, zbabělé tvory, kteří se v minulosti vždycky vzdali, začnete vnucovat rasismus a popisovat i barvu jejich kůže jako vadu, možná to budou vnímat jako hranici, kdy vás opravdu přestanou mít rádi.

Definitivně!

Nauka o povaze planety - zamyšlení nad plochozemci

Byl jsem upozorněn na české překlady plochozemských videí. Přiznávám, že jsem jimi nekriticky nadšen, ačkoli je důvod mého nadšení právě v tom, že si na nich mohou lidé trénovat kritické myšlení.

Už odedávna mi vadilo, že naše školy vlastně přednášejí jen tvrzení, neučí vůbec analyticky myslet a už vůbec ne vytvářet si svoji vlastní představu. Bylo by nesmírně zajímavé pozorovat, jaké pokusy by žáci (ale i dospělí) navrhli k dokázání nebo vyvrácení kulatosti či placatosti Země.

Já sám začal mít skromnou představu o tom, jak vypadá projekce například zdánlivého pohybu Slunce vůči Zemi z pohledu člověka na jejím povrchu, teprve když jsem si nastudoval pár knížek o gnomonice (věda o slunečních hodinách) a konkrétnější představu o navigaci na kulové ploše jsem si udělal až na kurzu velitele pobřežní plavby.








Víte, vykřiknout "To je ...!" dokáže každý, ale dokázali byste falzifikovat Eratosthenův důkaz kulatosti Země? Za jakých podmínek by neplatil? Dokázali byste navrhnout jednoduchý přístroj pro výpočet vzdálenosti Slunce od Země? Dokázalo by totéž i vaše dítě? A víte, jak se to dělalo ve starověku a proč byly tehdy výpočty tak nepřesné?

Je celkem příznačné, že se k tomuto tématu vracím právě nad představou Zeměplochy, které jsem věnoval články Povídání o placaté zemi a Ještě jednou o kruhových mapách.

Tyto články vyvolaly vášnivé spory o tom, jestli lidé ve středověku věděli, že je Země kulatá nebo nikoli. Otázkou není jestli to někdo věděl, otázkou je kolik lidí tvrzení o kulaté Zemi zastávalo a kolik z nich tuto problematiku chápalo. Ten problém neskončil se středověkem, je tady s námi stále.

Sexualizace a desexualizace veřejného prostoru a jeho rizika

Můj komentář k zrušení výstavy aktů a poloaktů v knihovně Akademie věd, měl zvláštní důsledek v tom, že jej přinejmenším někteří z lidí, které znám, označili za správný v tom smyslu, že odsoudili sexualizaci veřejného prostoru a  akademické půdy.

Z mého pohledu je to sice jinak naprostý nesmysl, protože titíž lidé by asi neprotestovali, kdyby byl v knihovně vystaven obraz Nahá Maja od Francisca de Goyi. Tedy neprotestovali by dnes, ale někdy roku 1800 by na něj měli úplně stejný názor.

Zrovna tak nevím, jestli by jim vadily obrazy a fotografie Alfonse Muchy, nebo jestli se pohoršují nad oponou Národního divadla a kariatidami na fasádách secesních domů. Ony fotografie nejsou totiž o nic více sexuální než tato postarší dílka. Mnohem zajímavější je však otázka, které z toho všeho vyplývá:

Je na veřejnosti příliš sexuálních témat nebo příliš málo a jaký stav je vlastně pro společnost výhodnější?

Už sama otázka navozuje problém v definování toho, co je sexuální a co není sexuální. Je nahá žena automaticky sexuální objekt? Je nahý muž automaticky sexuální objekt? Je nahé dítě automaticky sexuální objekt? Je nahý hroch nebo orangutan sexuální objekt? Pokud je v tom rozdíl, tak proč? Znamená to že oblečená žena nepůsobí jako sexuální objekt? A oblečený muž?
Jak moc musí být lidé oblečení aby nebyli sexuálními objekty?

Tohle je skluzavka do pekla.

Vytyčujeme totiž tak hranici tam kde nemá vliv na to co se snažíme ovlivnit. Jde o to, že lidé jsou hodně sexuální tvorové - asi jako delfíni.  I když sexualitu potlačují, chovají se vlastně sexuálně. Jediné co mohou je rozhodnout se že na některé podněty reagovat nebudou z nějakého jiného důvodu - konvence, kontextu, životních priorit atd.  Takže třeba na nudapláži necivíme zhypnotizovaně na partnerku svého kamaráda, protože by to bylo nepříjemné jí i jemu a jejich přátelství si vážíme.

Ta hranice je v hlavě!

Jakmile začneme svádět sexismus na vzhled věcí, nedá se to zastavit, protože lidé jsou prostě sexuální skrz naskrz. Naše hlavní erotogenní zóna se nenachází na povrchu našeho těla ale v naší hlavě. Je to náš mozek. Fantazie, ani ta sexuální, žádné hranice nemá. Proto ani burka a černé rukavice ženu nedesexualizují, natož aby ji snad chránily před znásilněním, naopak pokud takto jednají všechny ženy vystavují se ještě většímu nebezpečí, protože se tím odpovědnost za takové činy přesouvá mimo lidskou hlavu.

Jeden z důvodů, proč je evropská kultura taková, jaká je, spočívá i v tom, že jsme tomuto konfliktu vystaveni neustále, jsme na něj zvyklí a většinou jej dokážeme i řešit. Už pro děti určitého věku rozhodně bývají jejich učitelé a učitelky předmětem sexuální touhy, i když třeba ještě ne plně vyjádřené. S tímhle konfliktem se musí ve své hlavě poprat a je to dobře!

To je řekněme jeden takový společensko-psychologický pohled na problém nahotin v umění a ve veřejném prostoru. Jsou ale i jiné.

Fixování role

Problém s genderistkami je v tom, že často jakoukoli nahotu ale i jakýkoli skutečný sexuální apel považují za posouvání ženy do vynucené role okrášlovadla a sexuálního objektu.

Tato argumentyce by platila, pokud by naše ženy byly skutečně sexuálně pasivní a sex by spíše trpěly než samy vyhledávaly. To je ovšem vlastně názor 19. století, který smetla už dávno sexuální revoluce. Pro ženy je dnes žádoucí být sexuálně atraktivní a jsou v tomto směru samy vědomně aktivní.

Nakonec tu tedy máme genderistky, označující samy sebe za feministky, které bojují proti jakékoli obnaženosti a bojovné revlucionářky které se v boji za svá práva naopak samy svlékají, jako čtenářky z New Yorku, nebo feministky z Egypta, Tunisu, Izraele, Ukrajiny či Ruska. Samožřejmě nasmíme zapomenout na protestní akci SlutWalk.

Jsou to ženy, které chtějí mít na nahotu a sex stejné právo jako muži. Respektive ženy, které nechtějí aby za ně někdo jiný rozhodoval, kdy smějí být nahé a koho smějí milovat (včetně jiných žen).

Role dominace a submisivity

Jeden ze směrů kritiky genderistek se zaměřil na roli dominance a submisivity. Respektive popisuje tento stav jako obecně špatný. Problém je že část lidí ani nechce být ve vztazích zcela "rovná", je jich dokonce většina. Lidé mají mít rovná práva a jedno z těch práv je také právo vzájemně si určit jaký poměr dominance a submisivity má určovat jejich vztah s někým jiným.

Nerovné role nejsou automaticky nerovností v právech, pokud si tento stav partneři sami vybrali a pokud jej mohou kdykoli z vlastního rozhodnutí opustit. Tedy v případě, že tento stav není vnucený.

Kombinace a kritika dominance a submisivity ve spojení se sexem má ještě pikantnější příchuť v tom, že v rámci sexuálních her lidé zaujímají různé role bez toho že by tyto role měly nějaký přímý vztah k jejich životním rolím. Člověk projevující se v sexuální roli jako submisivní může být tedy v běžném životě jak submisivní, tak dominantní a stejně tak je to i naopak.

Všechny takovéto situace samozřejmě umění zachycuje - nerovnost v rozhodování jako dohodnutou roli, nerovnost vnucenou i rovnost.

Genderistky mají tedy poměrně zvrácený postoj k chápání rovnosti, protože brání lidem v jejich seberealizaci. Pokud používají tento argument v boji proti nahotě ve veřejném prostoru, pravděpodobně se nemohou mýlit víc.

Utilitarismus a nahota ve veřejném prostoru

Argumentace genderistek lze shrnout do prohlášení, že zobrazování nahých, nebo částečně obnažených žen ve veřejném prostoru škodí ženám.

Jaká je realita? Sameček druhu Homo sapiens sapiens ve věku mezi pubertou a třicítkou je pravděpodobně jedno z nejnebezpečnějších stvoření na světě. Jsou nebezpeční jak sobě (sebevraždy), tak okolí (násilné sexuálně motivované trestné činy), za což z nezanedbatelné míry může vrchol hladiny testosteronu kterého v tomto věku dosahují.

Pohled na nahá ňadra u většiny mužů jejich agresivitu snižuje. Tato hladina se u běžných mužů nezvýší ani při pohledu na zcela nahou ženu (tj včetně genitálií), určité riziko ale nastává u skutečně těžkých saditů, protože u těch agresivita při pohledu na explicitní výjevy naopak roste.

Pokud si tato sexuologická zjištění srovnáte v hlavě, dojde vám, že vlastně vytyčují hranici mezi tím, co v aktu běžně považujeme za přípustné a nepřípustné - instinktivně pro zobrazení ve veřejném prostoru respektujeme hranici největších benefitů a nejmenších rizik.

Racionalizace

Všechna tvrzení příznivů i odpůrců nahoty ve veřejném prostoru jsou samozřejmě racionalizace - proč chci, proč nechci. Ve skutečnosti je důvodem pocit "je mi to příjemné/není mi to příjemné". Oba tyto pocity mají svou hodnotu a měli bychom je tak posuzovat. Jsou důkazem že lidé jsou různí. Ano jsme různí, ale můžeme se dohodnout, pokud oběma stranám neschází ochota.

Právo na kritiku čehokoli má samozřejmě každý, ale organizace toho typu, jako je Genderová expertní komora ČR jsou nátlakové skupiny snažící se vnutit jednotný model různorodému lidskému chování. V tom mají něco společného s náboženskými morálkami a ideologiemi, tedy s těmi, které nakonec ženám vždy ubližovaly nejvíce.


PS: Z mého pohledu je v této věci především potřeba dialog. Opakuji, že si nemyslím, že by výstava v KNAV byla nějak pohoršující, či že by z nějakého důvodu zobrazovala téma, které by mělo být pro vědeckou knihovnu nepřípustné. Vlastně si myslím, že otevírá téma, o kterém je potřeba mluvit, což by se nestalo, kdyby k onomu výstupu genderistek nedošlo.