Sexualizace a desexualizace veřejného prostoru a jeho rizika

Můj komentář k zrušení výstavy aktů a poloaktů v knihovně Akademie věd, měl zvláštní důsledek v tom, že jej přinejmenším někteří z lidí, které znám, označili za správný v tom smyslu, že odsoudili sexualizaci veřejného prostoru a  akademické půdy.

Z mého pohledu je to sice jinak naprostý nesmysl, protože titíž lidé by asi neprotestovali, kdyby byl v knihovně vystaven obraz Nahá Maja od Francisca de Goyi. Tedy neprotestovali by dnes, ale někdy roku 1800 by na něj měli úplně stejný názor.

Zrovna tak nevím, jestli by jim vadily obrazy a fotografie Alfonse Muchy, nebo jestli se pohoršují nad oponou Národního divadla a kariatidami na fasádách secesních domů. Ony fotografie nejsou totiž o nic více sexuální než tato postarší dílka. Mnohem zajímavější je však otázka, které z toho všeho vyplývá:

Je na veřejnosti příliš sexuálních témat nebo příliš málo a jaký stav je vlastně pro společnost výhodnější?

Už sama otázka navozuje problém v definování toho, co je sexuální a co není sexuální. Je nahá žena automaticky sexuální objekt? Je nahý muž automaticky sexuální objekt? Je nahé dítě automaticky sexuální objekt? Je nahý hroch nebo orangutan sexuální objekt? Pokud je v tom rozdíl, tak proč? Znamená to že oblečená žena nepůsobí jako sexuální objekt? A oblečený muž?
Jak moc musí být lidé oblečení aby nebyli sexuálními objekty?

Tohle je skluzavka do pekla.

Vytyčujeme totiž tak hranici tam kde nemá vliv na to co se snažíme ovlivnit. Jde o to, že lidé jsou hodně sexuální tvorové - asi jako delfíni.  I když sexualitu potlačují, chovají se vlastně sexuálně. Jediné co mohou je rozhodnout se že na některé podněty reagovat nebudou z nějakého jiného důvodu - konvence, kontextu, životních priorit atd.  Takže třeba na nudapláži necivíme zhypnotizovaně na partnerku svého kamaráda, protože by to bylo nepříjemné jí i jemu a jejich přátelství si vážíme.

Ta hranice je v hlavě!

Jakmile začneme svádět sexismus na vzhled věcí, nedá se to zastavit, protože lidé jsou prostě sexuální skrz naskrz. Naše hlavní erotogenní zóna se nenachází na povrchu našeho těla ale v naší hlavě. Je to náš mozek. Fantazie, ani ta sexuální, žádné hranice nemá. Proto ani burka a černé rukavice ženu nedesexualizují, natož aby ji snad chránily před znásilněním, naopak pokud takto jednají všechny ženy vystavují se ještě většímu nebezpečí, protože se tím odpovědnost za takové činy přesouvá mimo lidskou hlavu.

Jeden z důvodů, proč je evropská kultura taková, jaká je, spočívá i v tom, že jsme tomuto konfliktu vystaveni neustále, jsme na něj zvyklí a většinou jej dokážeme i řešit. Už pro děti určitého věku rozhodně bývají jejich učitelé a učitelky předmětem sexuální touhy, i když třeba ještě ne plně vyjádřené. S tímhle konfliktem se musí ve své hlavě poprat a je to dobře!

To je řekněme jeden takový společensko-psychologický pohled na problém nahotin v umění a ve veřejném prostoru. Jsou ale i jiné.

Fixování role

Problém s genderistkami je v tom, že často jakoukoli nahotu ale i jakýkoli skutečný sexuální apel považují za posouvání ženy do vynucené role okrášlovadla a sexuálního objektu.

Tato argumentyce by platila, pokud by naše ženy byly skutečně sexuálně pasivní a sex by spíše trpěly než samy vyhledávaly. To je ovšem vlastně názor 19. století, který smetla už dávno sexuální revoluce. Pro ženy je dnes žádoucí být sexuálně atraktivní a jsou v tomto směru samy vědomně aktivní.

Nakonec tu tedy máme genderistky, označující samy sebe za feministky, které bojují proti jakékoli obnaženosti a bojovné revlucionářky které se v boji za svá práva naopak samy svlékají, jako čtenářky z New Yorku, nebo feministky z Egypta, Tunisu, Izraele, Ukrajiny či Ruska. Samožřejmě nasmíme zapomenout na protestní akci SlutWalk.

Jsou to ženy, které chtějí mít na nahotu a sex stejné právo jako muži. Respektive ženy, které nechtějí aby za ně někdo jiný rozhodoval, kdy smějí být nahé a koho smějí milovat (včetně jiných žen).

Role dominace a submisivity

Jeden ze směrů kritiky genderistek se zaměřil na roli dominance a submisivity. Respektive popisuje tento stav jako obecně špatný. Problém je že část lidí ani nechce být ve vztazích zcela "rovná", je jich dokonce většina. Lidé mají mít rovná práva a jedno z těch práv je také právo vzájemně si určit jaký poměr dominance a submisivity má určovat jejich vztah s někým jiným.

Nerovné role nejsou automaticky nerovností v právech, pokud si tento stav partneři sami vybrali a pokud jej mohou kdykoli z vlastního rozhodnutí opustit. Tedy v případě, že tento stav není vnucený.

Kombinace a kritika dominance a submisivity ve spojení se sexem má ještě pikantnější příchuť v tom, že v rámci sexuálních her lidé zaujímají různé role bez toho že by tyto role měly nějaký přímý vztah k jejich životním rolím. Člověk projevující se v sexuální roli jako submisivní může být tedy v běžném životě jak submisivní, tak dominantní a stejně tak je to i naopak.

Všechny takovéto situace samozřejmě umění zachycuje - nerovnost v rozhodování jako dohodnutou roli, nerovnost vnucenou i rovnost.

Genderistky mají tedy poměrně zvrácený postoj k chápání rovnosti, protože brání lidem v jejich seberealizaci. Pokud používají tento argument v boji proti nahotě ve veřejném prostoru, pravděpodobně se nemohou mýlit víc.

Utilitarismus a nahota ve veřejném prostoru

Argumentace genderistek lze shrnout do prohlášení, že zobrazování nahých, nebo částečně obnažených žen ve veřejném prostoru škodí ženám.

Jaká je realita? Sameček druhu Homo sapiens sapiens ve věku mezi pubertou a třicítkou je pravděpodobně jedno z nejnebezpečnějších stvoření na světě. Jsou nebezpeční jak sobě (sebevraždy), tak okolí (násilné sexuálně motivované trestné činy), za což z nezanedbatelné míry může vrchol hladiny testosteronu kterého v tomto věku dosahují.

Pohled na nahá ňadra u většiny mužů jejich agresivitu snižuje. Tato hladina se u běžných mužů nezvýší ani při pohledu na zcela nahou ženu (tj včetně genitálií), určité riziko ale nastává u skutečně těžkých saditů, protože u těch agresivita při pohledu na explicitní výjevy naopak roste.

Pokud si tato sexuologická zjištění srovnáte v hlavě, dojde vám, že vlastně vytyčují hranici mezi tím, co v aktu běžně považujeme za přípustné a nepřípustné - instinktivně pro zobrazení ve veřejném prostoru respektujeme hranici největších benefitů a nejmenších rizik.

Racionalizace

Všechna tvrzení příznivů i odpůrců nahoty ve veřejném prostoru jsou samozřejmě racionalizace - proč chci, proč nechci. Ve skutečnosti je důvodem pocit "je mi to příjemné/není mi to příjemné". Oba tyto pocity mají svou hodnotu a měli bychom je tak posuzovat. Jsou důkazem že lidé jsou různí. Ano jsme různí, ale můžeme se dohodnout, pokud oběma stranám neschází ochota.

Právo na kritiku čehokoli má samozřejmě každý, ale organizace toho typu, jako je Genderová expertní komora ČR jsou nátlakové skupiny snažící se vnutit jednotný model různorodému lidskému chování. V tom mají něco společného s náboženskými morálkami a ideologiemi, tedy s těmi, které nakonec ženám vždy ubližovaly nejvíce.


PS: Z mého pohledu je v této věci především potřeba dialog. Opakuji, že si nemyslím, že by výstava v KNAV byla nějak pohoršující, či že by z nějakého důvodu zobrazovala téma, které by mělo být pro vědeckou knihovnu nepřípustné. Vlastně si myslím, že otevírá téma, o kterém je potřeba mluvit, což by se nestalo, kdyby k onomu výstupu genderistek nedošlo.