K čemu tolik medu?

Příběh Čechů začíná mýtem o příchodu praotce Čecha a jeho řečí, kterou nezapomene zkušený průvodce pronést při úspěšném výstupu na horu Říp. Mám na mysli hlavně tu část:

"To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a  medem oplývající."

Člověk si asi snadno odvodí, že staří Slované a Čechy nevyjímaje, měli rádi sladké. To je samozřejmě pravda. Sladkých věcí mnoho okolo takhle na konci starověku a začátku středověku nebylo a lidé měli tak trochu cukrový deficit. Země ve které je hodně medu musela působit lákavě. 

Druhé vysvětlení, na kterém je určitě také část pravdy, bude, že si i tehdy naši předkové rádi zavdali a co by pro staré Slovany bylo příznačnější, než pořádná medovina. Ostatně i ta je součástí našich bájí.

Jenže je tu ještě třetí důvod a ten je extrémně důležitý i když ho v bájích aní v běžných zdůvodněních nenajdete. Přitom je vlastně v té samé řeči zmíněn. Mluví se tu totiž o lovné zvěři a divokých ptácích. 

Takové domácí zvíře si můžete zpracovat a sníst, když to zrovna potřebujete, ale maso z divokého zvířete máte prostě ve chvíli, kdy vám přeje lovecké štěstí. Ale co s ním, když vám přeje až moc?

Naše země je po mnoho měsíců docela vlhká na to, aby si naši předkové zásoby mohli vždy sušit. Zároveň tu nebylo většinu roku dost chladno, aby mohli maso uchovávat jen tak. Zbývalo tedy uzení a nakládání do medu. 

Podle všeho se takové uchovávání zvěřiny opravdu dělalo zvláště v podzimních měsících. Kusy masa se potřely medem a na těsno naskládaly do nádob, které se potom ukládaly na chladné místo - do skalích sklepů, jeskyní nebo zemních jam.

Je to vlastně docela zajímavé z kulinárního, kulturního i hygienického hlediska.

V první řadě člověka asi napadne: 

Jak moc to fungovalo?

Zdá se, že docela dobře. Hlavním problémem s uchováváním masa je totiž jeho povrch, který napadají jak mikroorganismy, tak třeba hmyz. Oba tyto problémy řeší med poměrně důsledně. 

Kromě toho ale dělá ještě něco dalšího. Med totiž obsahuje enzymy, které se docela podobají našim trávícím enzymům. Maso tedy na povrchu narušuje a proniká do něj. V současnosti se takový postup označuje jako "staření" masa a  bývá velmi ceněný u steaků. 

Zvěřina, jak ví mnozí, kteří měli příležitost se s ní setkat, je v čerstvém stavu poměrně tuhá a odležení zpravidla potřebuje. Med jí mohl pomáhat dělat křehčí.

Druhá myšlenka nutně bude:

Proč na to nepoužili sůl?

Slované samozřejmě i v nejrannějších dobách sůl znali, ale příliš mnoho jí neměli. Na našem území používali buď sůl kopanou, nebo vařenou ze solných pramenů. Kopanou sůl v převážné míře kupovali od obchodníků, byla tedy drahá. Zdroj medu měla ale téměř každá ves nebo osada a kromě toho bylo původně i dost medu od lesních divokých včel těženého brtníky.

Na to ostatně naráží i samotná legenda. 

Slované tedy pravděpodobně konzervaci solí znali, jen jí nedávali v takových případech přednost.

Třetí myšlenka bude:

Jak dlouho jde takhle maso uchovávat?

Nevíme, jak dlouho si troufli uchovávat v medu naši předci, ale předpokládaná maximální doba je dva měsíce. Mnohem pravděpodobnější ale je, že žvěřinu naloženou v medu zpracovávali dříve, tedy zhruba do měsíce.

 Jak vidíte, je zmínka o medu vlastně mnohem zajímavější, než vypadá.

Pád hlasatelů morálky

Jedna z těžkých otázek, která zaznívá příliš zřídka zní: Proč se lidé, kteří upřímně usilují o zlepšení světa nebo odstranění nějakého nešvaru tak často sami stávají hrozbou ne menší, než je to, proti čemu sami bojují?

Nechte tu otázku ve své hlavě trochu zaznít. Vnímáte to? Opravdu skupiny, které se staví do pozic morálního arbitra nutně končí v pozici zločince a později v pozici odsouzeného?

Vytvoření skupiny, která má za úkol "vyšší dobro" tedy například bojovat proti nenávisti, v sobě hned na začátku skrývá určitý podraz. Navádí totiž k tomu aby si členové takové skupiny mysleli, že jsou nějakým způsobem (například tím, že nejsou schopni nenávisti) morálně nadřazeni ostatním. Takový stav je nedezpečný lidem uvnitř i vně skupiny.

V oblasti morálky je přitom něco takového neobyčejně snadné. Nestane se často, že by skupina hudebních kritiků propadla iluzi, že jsou sami nejlepšími hudebními skladateli, nebo interprety. V oblasti morálky máme ale příliš snadnou cestu k sebeklamu.

Jsme to totiž jen my, kdo posuzujeme své vlastní chování. Snadno si odpouštíme, snadno racionalizujeme. A naopak od vlastní skupiny neočekáváme selhání. (viz případy z vědeckých, ateistických a skeptických konferencí: - viz Ateisté, skeptici a sexuální obtěžování)

Známe případy ze skautských organizací, škol, dobročinných organizací, politických stran, hnutí a z nedávné doby také církví. Všechny tyto skupiny, instituce a organizace mají ve svém zaměření také péči o morálku nebo přímo mravní výchovu. Zároveň jsou často masové, takže čistě z pohledu statistiky musíme počítat s tím, že v nich bude docházet k morálním prohřeškům, defraudacím a sexuálním zneužíváním a dokonce i k ještě těžším zločinům. 

Není to ale jen otázka statistiky a vysokého počtu. Pozice autorit přirozeně přitahují psychopaty a sexuální predátory stejně jako velká koncentrace potenciálních obětí. Organizace známé morálním kreditem jsou také přirozeným cílem pro parafiliky, věřící, že jim tam pomohou vyrovnat se s jejich problémy. K tomu zpravidla nedojde. Naopak často se problémy ještě zhorší vlivem, patologického prostředí.

Za největší nebezpečí považuji postoj "něco takového se v této vybrané společnosti přece stát nemůže", ten totiž vede k přísnému trestání drobných přestupků a k přehlížení těch skutečně vážných. 

Také vede k disproporčnímu poszování rizik, tedy k podceňování nebezpečí tam, kde skutečně hrozí a přeceňování rizik, tam, kde jsou nepatrná. Zatímco v prostředí, kde se s rizikovými situacemi počítá je také určitá nabídka bezpečnostních postupů, v prostředí, kde se s rizikovými situacemi nepočítá, žádné bezpečnostní a únikové postupy nejsou, Společnost, kde se všichni tváří "na úrovni" je proto mnohonásobně nebezpečnější, než návštěva vyhlášeného BDSM klubu. 

V čem je rozdíl? Obě skupiny se vlastně zabývají morálkou, jenže zatímco skupina hlasatelů morálky chápe sama sebe jako morální a je zaměřená navenek, druhá skupina směřuje nutně svá nařízení dovnitř na vlastní členy. 

Skupina postižená iluzí morální nadřazenosti je samozřejmě nakonec nebezpečná okolí jako celek, protože má tendenci prosazovat řešení, která buď nevedou k proklamovanému cíli, nebo vedou k takovému cíli, ke kterému se ostatní členové společnosti opravdu nechtějí dostat. Diskuse o tom je ale vzhledem k celkovému naladění skupiny nemožná. 

Extrémní je tento jev samozřejmě  v náboženství jako je křesťanství a islám. Stejně tak ovšem může zasáhnout vládní instituce nebo velmi volně uspořádaná hnutí. O tom, že katolíci a muslimové prosazují typ morálky, který už z hlediska logiky nefunguje (nevede k cíli, který slibuje) a pro okolí je silně amorální, si můžeme udělat představu v Polsku a na Slovensku, nebo v muslimských státech. 

Málokdo si ale uvědomuje že podobné mínění o morální nadřazenosti také blokuje možnost komunikace s bojovníky proti vakcinaci a stoupenci Qanon. Jejich postoje jsou skutečně dané mnohem více  rituální představou čistého a nečistého nebo morálního a amorálního, proto je velmi těžké proti nim argumentovat logikou. Dokonce jevy (protože to lze jen těžko označit za hnutí) jako je Social Justice Warrior's nebo Cancel Culture jsou podmíněny rozvojem pocitu vlastní morální nadřazenosti.

Stejný motiv bychom našli v iluzi že Romové, Afroameričané nebo Židé nemohou být rasisty, v pokřesťanšťovacích a poislamšťovacích snahách nebo naopak revolucích. Je součástí každé fungující válečné propagandy. 

Snaha řešit každý problém vraždou (upálením nebo oběšením - křesťané, gilotinou - francouzští revolucionáři, podřezáním - muslimové, kulkou nebo motykou - komunisté, plynem - nacisté), je extrémní příklad představy vlastní morální nadřazenosti - my jsme tí čistí, stačí tedy zabít nečisté a všechno bude dobré. 

Naštěstí ne všechny takové skupiny vše dotáhnou až do hořkého konce. Některé se před tím zastaví samy, jiné zastaví okolní společnost, zpravidla ale až potom, co mají nějaké oběti uvnitř i vně své skupiny. 

Irving Janis označil víru ve vysokou morálku skupiny za jeden ze symptomů syndromu skupinového myšlení  (groupthinku). V některých případech se ale nutně musíme ptát, jestli vlastně nezapřáhl "vůz před koně", tedy jestli rozvoj ostatních symptomů i toho, co běžně chápeme jako příčiny není naopak zapříčiněno touto iluzí. 

Nabízím proto k zamyšlení otázku: 

Neměli bychom právě tento příznak ve společnosti hlídat? 

Neměli bychom mít předem vypracované způsoby řešení, pokud se ve společnosti vyskytne? 

Jinak se totiž všichni chováme způsobem "něco takového se v této vybrané společnosti přece stát nemůže."

Smysl rasismu a antirasismu

Zásadní problém rasismu je, že lidem připisuje vlastnosti, nároky a kolektivní (historickou) vinu na základě rasy.  Ano, je to ošklivé. Proto bychom si teď hned měli říct ještě jednu ošklivou pravdu.

Každá společnost v historii byla v zásadě rasistická.

Obecná současná představa vybírá ze společnosti člověka a ukazuje ho jako negativní příklad: To je ten rasista!

Taková představa je ale od základu lživá. Jednotlivci se jen tak sám od sebe "neudělá rasismus". Rasismus neni součástí osobní, ale skupinové identity. Vůči jiné skupině lidí se nevymezuje člověk, jako jednotlivec, ale jako součást nějaké (vlastní) skupiny lidí. 

Často zmiňované obraty typu "nejsem rasista, ale...", ukazují na vnitřní rozpolcenost - takový člověk zároveň nechce sám sebe považovat za rasistu (protože je to ošklivé slovo) ale zároveň chce (nebo cítí že nějak musí) hlásat rasistické (nebo sexistické, homofobní atd)  názory.

V tom tvrzení je ale ještě něco víc než jen vnitřní rozpor. Zpravidla tomu bývá tak, že před "ale" je vlastní zájem - chci být dobý, nechci být považován za rasistu...  To, co však pokračuje za "ale" představuje názor zastávaný nějakou názorovou skupinou, ke které se jednotlivec snaží patřit. Často nejde o nic, co by ohrožovalo jeho osobně ("ale jsem 100% hetero a žádnýho chlapa si brát nebudu"), nebo jde dokonce o tvrzení, jejichž negativní důsledky sám neumí odvodit ("ale co když budou chtít černoši chodit na univerzitu?"). 

Když se podíváte do historie, zjistíte, že rasismus, nebo jeho obdoby (obecně nenávist k nějaké skupině obyvatel na základě určitých znaků), býval součástí válečné propagandy. Je mnohem jednodušší zabíjet nepřátele, když je nevnímáte jako lidi. A právě v odlidšťování nepřátel, je princip rasismu opravdu nenahraditelný. Přitom mohly být rozdíly opravdu nepatrné, jako třeba nesprávná výslovnost nějakého slova. (šibolet)   

Bez rasismu by neexistovalo otrokářství a kolonialismus ale ani kmenové uspořádání a kulturní odlišnosti. Bojovníci proti rasismu příliš často přehlížejí, že rasismus funguje. Tedy že všechny společnosti vděčí za svou jedinečnost nejen vlastním tvůrčím schopnostem, ale stejnou měrou také xenofobii a tedy rasismu. Jsou to přirozené bariéry pronikání vnějších kulturních vlivů i genů, ale také obrana proti špionáži a odcizování zdrojů i výrobních tajemství. 

V historii se tedy rasismus společnostem zpravidla vyplácel. Jenže i tady existuje určitý kulminační bod, za kterým se rasismus stane extrémně nevýhodným. Tím bodem je vznik multietnických společností. V takových společnostech začne být rasismus nevýhodný, protože snižuje obecnou bezpečnost. S tímto problémem se musely nutně setkat už starověké říše.

Rasismus není šachovnice

Nebezpečné zjednodušování je popisování problému rasismu jako konfliktu dvou stran.  Zvláště v současném USA je rasismus chápán jako černo-bílý konflikt. Snaha "vyrovnat dějinné křivdy" kvótami, sebeponižováním i interpretací že rasismus je "problém bílého muže" nakonec vede ale jen k jednomu výsledku a to je rasismus. 

Pokud někoho zvýhodňujete a někoho znevýhodňujete jen pro barvu jeho kůže či rasu  (nebo obecně pro rys,který nemůže změnit), je to vždycky rasismus. Nezáleží na tom, která barva to je.  

Postoj "pouze bílí mohou být rasisté", je rasistický!

Žádní "bílí muži" nejsou a nebyli větší rasisté, než jiní lidé z jiných etnik, pouze atlantická kultura dospěla jako jedna z mála do fáze, kdy si její zástupci uvědomují, že samotná historie naší kultury obsahuje opravdu mnoho nepěkných postojů a událostí. Ke stejnému poznání ale ostatní homogennější kultury vůbec nedospěly. 

Pokud viníme bílé otrokáře za jejich obchod s otroky, přehlížíme arabské otrokáře a černé africké lovce otroků.

Nejen rasistické ale opravdu nebezpečné pro samotnou existenci naší kultury, je i přenášení "historické viny" na další generace. To je samozřejmě problém především ve snaze "napravit" stovky let otroctví. Kdybychom chtěli být poctiví, museli bychom uznat, že to nejde. 

Pachatelé i oběti jsou už stovky let mrtví. Lidé,kteří mohou být odškodněni nemají za co být odškodněni, protože oni osobně neutrpěli křivdy, které se staly jejich předkům. Lidé, kteří mohou být odsouzeni nemají za co být odsouzeni, protože oni osobně jsou nevinní.

Všechny děti se rodí bez viny.

Snaha napravit historické křivdy pomocí kolektivní viny je jako snaha uhasit požár benzínem. Navic je sama taková snaha rasistická. 

Evropská, nebo chcete-li atlantická civilizace přinesla obrovská příkoří, ale také mír, prosperitu, vysokou životní úroveň, bezpečí, seberealizaci a dlouhověkost, o jakých se starším civilizacím ani nesnilo. 

To, na co bychom se měli zaměřit je, aby mohli všichni její členové (tedy jednotlivci bez ohledu na rozdíly) těžit z jejích benefitů stejně. A tím myslím spíše v maximální, než v průměrné nebo minimální míře.

Idea globální civilizace. 

Samozřejmě nechceme aby se idea antirasismu zvrhávala v rasismus, ale na to si musíme uvědomovat, že antirasismus má účel. Tím účelem soužití, rovnoprávnost a vzájemná bezpečnost.

Pokud se tedy boj proti rasismu (za zdánlivé právo) vyvine do stavu, kdy narušuje rovnoprávnost, staví bariéry v soužití a snižuje bezpečnost, tak víme, že jsme sešli z cesty.

Z historie polyamory - piloti U.S. Air Force

Dnes budo psát o swingers, ale jsou to úplně jiní swingers, než jak tohle slovo známe ze současnosti. Zároveň bych tím chtěl částečně odpovědět na jednu otázku z druhé strany. Spousta lidí, žijících v monogamním svazku reaguje na zjištění, že někdo jiný patří do určité polykuly (nemonogamní "rodina") slovy: "Já vám to neberu, ale co až přijdou děti?"

Doufám že odpověď vyplyne z následujícího vyprávění. 

Jako "swingers" se označovali původně polyamorní piloti U.S. Air Force. Uspořádání jejich vztahů bylo zajímavé. Oficiálně měli totiž manželky a byli tedy ženatí. Každá z takových dvojic měla někde svůj domov, který působil naprosto konzervativně. Jejich ženy ale byly na společných večírcích ženami i jejich přátel a naopak oni sami byli muži žen svých přátel.

Povědomí o prvních swingers proniklo do obecného povědomí i do populární kultury.*)

Od dnešnícho nejčastějšího chápání polyamorie se tento systém přece jen poněkud odišoval - i v propojených rodinách stále platila rodinná hierarchie a tradiční role manžela (hlava rodiny, živitel) a manželky (péče o domácnost).

Tento způsob života byl zaznamenám v průběhu 2. světové války a později také za války v Koreji. Šlo ale o systém tak  vyvinutý, že někteří autoři vyslovili myšlenku, jestli jeho původ nesahá mnohem hlouběji, tedy do dob 1. světové války, do prvních desetiletí 20. století, nebo dokonce až do koloniálních válek. **)

Někoho asi napadne, že to byly drsné časy a piloti, kterým neustále hrozila smrt, se chtěli prostě odvázat a zapomenout na to. Sex rozhodně  představoval téměř nutnou relaxaci v prostředí neustálého ohrožení. To je ale jen půlka pravdy. Faktem je, že být manželkou válečného pilota představovalo také mnoho stresu nejen z důvodů obavy o jeho život, ale také o zabezpečnení příjmů a možnost se starat o děti. Ano rozumíte dobře, tihle lidé měli i v té době děti. 

Systém zajišťoval, mužům jistotu, že své ženy nenechají osamělé v nebezpečném světě, pokud budou zabiti v boji (což bylo dost pravděpodobné) a poměrně pevné vztahy uvnitř skupiny pilotů nabízely bezpečí tam, kde se zdálo, že žádné bezpečí existovat nemůže. 

Námitku "...ale co až přijdou děti?" mohly tedy slýchat manželky pilotů přesně v opačném významu, než ji slýchají dnešní polyamorici

Uspořádání intimních vztahů zjevně podléhá stejným tlakům a proměnám, jako jakékoli jiné sociální uspořádání.

*) Pokud chceme pochopit spojnici mezi původními swingers a vznikem swingers klubů, je důležité si připomenout, že tisk v padesátých letech 20 století informoval o tomto chování jako o "výměně" nebo "půjčování manželek". Je zjevné, že takový popis neodpovídal realitě v plné šíři.

 **) Existují i úvahy o vlivu hospodářských krizí na vznik tohoto fenoménu.

Na Wikipedii (en): Swingers 

Justin J Lehmiller: A Comparison of Sexual Health History and Practices among Monogamous and Consensually Nonmonogamous Sexual Partners

Proč si volíme stále horší politiky?

Naše politika je dlouhodobě špatná. Přinejmenším tento názor mám dlouhodobě a vzhledem k prestiži povolání politika v tom nejsem sám.

Už před deseti lety jsem napsal: 

Přemýšlím jaké to asi je být členem vlády. Vědět, že až natáhnete brka, nějakých sedm milionů lidí otevře falšku a bude řvát nadšením (ti ostatní jsou děti). Jaké to je vědět, že jim nikdo nepřeje nic dobrého, že si každý na jejich hrob odplivne? Že když budou mít havárku v autě, bude každý opravdu vážně přemýšlet, jestli má vůbec volat záchranku... ne nechtěl bych teď být jedním z nich! 

Jako obecná teorie demokracie bývá veřejnosti předkládáno tvrzení, že lidé prostřednictvím voleb vybírají kandidáty, kteří je nejlépe reprezentují do zákonodárných sborů. Při pohledu nejen na naší politickou scénu nad ním musí člověk jen kroutit hlavou.

O tom, že politické strany nejsou vůbec způsobilé předvybírat voličům kandidáty do voleb jsem psal už dříve, jenže fatálně končí i pokusy o "nepolitickou politiku".  

Zkusím teď načrtnout, proč k tomu podle mě dochází. 

Za počátek problému považuji jakýsi přirozený sklon společnosti ke konzervatismu. Nejde přitom ani tak o nějaký uvědomělý program, jako spíše o setrvačnost myšlení obrovské masy lidí. Spousta lidí prostě jen dělá to, co dělala vždycky a pokud se nestká s problémem, který se dotkne i jich osobně, tak i myslí stejně jako vždy. 

Mohu mluvit o konzervatismu, protože jeho základem je víra v hodnotu tradic, které ale nejsou ceněné často pro nic jiného, než že je lidé dodržují dlouho. To je ovšem vlastnost jak kvalitních, tak kumulativně chybných řešení.

Pokud v základě vycházíme z nevyřčené představy, že "všichni přece vědí, co je třeba", vychází nám špatný politik prostě jako člověk, který se nechal od svého poslání odvést korupcí. Tohle hodnocení vede ke snaze vyměnit jej za kohokoli jiného a tímto způsobem jsou také vedeny politické kampaně. V principu jediným požadavkem voliče je předpoklad, že politik bude v základních věcech "konzervativní" a tedy předvídatelný.

Úplně přitom chybí uvědomění že politik může být také "pouze" nekompetentní a nebo nekompetentní i zkorumpovaný zároveň. 

Všichni jsme se ale mohli mnohokrát při sledování přenosů z jednání přesvědčit, že většina politiků prostě nemá dovednosti nutné pro racionální politiku, tedy že je těžce nekompetentní.

"Je to špatně, změňme to" je z principu dobrá motivace, ale vždycky je zásadní se ptát "v co jiného". Je jen málo stavů, které by se nedaly zhoršit a většina změn nepředstavuje zlepšení. Logika "všechno je lepší, než tohle" je tedy chybná.

Statisticky je vždy mnohem větší skupina chybných řešení, tedy takových, které vedou ke zhoršení situace, než řešení, které situaci alespoň nezhorší nebo i zlepší. Výměna politiků "na slepo" tedy ve většině případů povede ke zhoršení. 

Označení "konzervativní" z toho důvodu vnímám v současné politice jako synonymum pro "populistický". Trochu problém je, že k této politice neexistuje příliš alternativa. Dokonce i strany, které se tradičně označují za "levicové" jsou v principu velmi konzervativní. (Pokrokovost je opustila někdy v první třetině 20. století. Dnes jsou jimi navrhovaná řešení často bližší feudalismu než nějakému novějšímu zřízení.)

V současnosti je velmi pošetilé se ptát, jestli volit pravici nebo levici, protože na mnoho otázek mají tradiční strany stejný názor bez ohledu na označení. Spor bychom měli chápat spíše v rovině tradicionalisté vs modernisté. Tahle země potřebuje moderní řešení. Takové ovšem ani od komunistických ekonomů ani od bývalých agentů STB očekávat nelze.

související:
Nakolik jsem levičák?

Prospěšnost evropské roztržky s Ruskem

Existuje velmi mnoho důvodů, proč by bylo dobré udržovat alespoň nějak přiměřeně fungující diplomaticé vztahy s Ruskem ze strany Evropské unie. Tohle zamyšlení ale míří opačným směrem. Chci se ptát: Mohlo by být pro Evropskou unii nebo pro evropské země nějak prospěšné, kdyby EU až tak dobré vztahy s Ruskou federací neměla?

V první řadě si musíme uvědomit, že není zase až tak dobré být spojenec s Ruskem kvůli tomu, jak se Rusko ke svým spojencům chová. Totiž že je oslabuje ekonomicky a hlavně politicky. 

Nedělá to z nějaké zlomyslnosti, ale z důvodu zisku a zabezpečení vlastní vnitřní bezpečnosti (a není v tom samo). Každý spojenec totiž může ekonomicky a politicky vyrůst a ve vztahu přebrat iniciativu. Slabým spojencem se naopak lépe manipuluje a uzavírají jednostranně nevýhodné obchody. 

Účelem ruských trollích farem je tedy především roztříštit a znepřehlednit domácí politickou scému států, které nejsou s Ruskem v otevřeném konfliktu. I nepříliš vyhraněný konflikt přirozeně povede k výraznějšímu odporu vůči dezinformačním kampaním.

První výhodou otevření diplomatického konfliktu s Ruskem by tedy bylo omezení vlivu ruských trollů na politiku.

Hlavním vývozním artiklem Ruska je energie, což je také dlouhodobě výhodné. Investicí do ropovodů, plynovodů a jaderných elektráren vzniká dlouhodobá závislost, ve které se jen málokterá odběratelská země odváží protestovat proti zasahování Ruska do vnitřních záležitostí. 

Evropská unie je energeticky závislá na Rusku dokonce ještě více, než ČR. Některé země jsou dokonce výhradně závislé (více než 75 %) na dovozu ruské ropy či zemního plynu. 

I náznak možné ztráty energetického zásobování by přinutil EU více diverzifikovat zdroje energie a tím zvýšil energetickou bezpečnost. Zároveň by vznikla obrovská příležitost pro země, které by na trhu mohly Rusko nahradit.

Co myslíte, má EU svou armádu? Inu ne, nemá. Jenže pokud chce být brána vážně, měla by ji mít. Podobně jako by měla mít integrovaný záchranný systém pro případ rozsáhlých katastrof.  

Ohrožení by motivovalo EU k vytvoření společných propojených obranných a záchranných systémů - armády, federální policie, záchranných složek i medicínských institucí (například pro případ pandemií).

Přiznejme si, že kromě eura a výkřiků euroskeptiků se nám EU vlastně nijak moc nepřipomíná. Rozhodně nijak nevnímáme evropské politiky jako skutečné politiky. Vlastně moc netušíme že vůbec existují. Pokud se zeptáte na evropského prezidenta, většina lidí nebude znát ani jeho jméno.  

Pevnější semknutí EU, které by mohlo vést až ke skutečné evropské federaci s fungující a respektovanou celoevropskou politikou by mohl být další bonus, který bychom mohli získat.

Konflikt s Ruskem by asi z Evropských států nejhůře neslo Německo. Jeho vývoz dělá 27,4 miliardy eur ročně a téměř stejné množství tvoří dovoz. Převážně je to vlastně výměna výrobky z Německa za energii z Ruska. I uvnitř EU jsou státy, kterým se příliš nelíbí dominatní postavení velkých států a konflikt by mohl pomoci "zamíchat karty". 

Oslabení Německa v rámci EU by byl přímý důsledek konfliktu s Ruskem a existuje dost zemí, které by takovou změnu uvítaly.

A konečně by měla roztržka i jeden "kosmický" důsledek. Evropská kosmická agentura totiž dosud nemá vlastní pilotované kosmické lodě. 

Spolupráce s Ruskem, byť ne vždy úplně hladká, drží při zemi investice do vývoje vlastních pilotovaných kosmických lodí. 

Je to pochopitelné. Evropa nemá s vývojem pilotovaných kosmických lodí vůbec žádnou zkušenost. Tedy ne takovou, která by skutečně vedla k výsledku. Investice do  takového podniku jsou zároveň vysoké a rizikové. Ve chvíli, kdy se nabízí používání lodí prověřených desetiletími a mnoda desítkami (v pilotované verzi) nebo i stovkami (včetně nákladní verze) startů, se taková investice může snadno jevit jako nevýhodná.

I jen dostatečně velký diplomatický konflikt s Ruskem by mohl vést k přehodnocení investic Evropy do kosmického programu.

 Co tím chci říci? Podobně jako Rusko není ve skutečnosti kompaktní celek (ale musí tak v rámci své politiky vystupovat), není kompaktním celkem ani Evropa. A stejně jako v Rusku existují skupiny, pro které je konflikt s Evropou velmi nevýhodný, existují v Evropě početné skupiny, pro které by mohl být rozchod s Ruskem z dlouhodobého hlediska velmi výhodný. Přitom Rusko by rozhodně plošně postihl odklon od Evropy více než samotnou Evropu.

To, že tedy Putin vyhrožuje "tvrdými sankcemi" je podle mě nepochopení situace. Není to na první pohled vidět, ale ruská vláda tahá za kratší konec lana a bylo by na místě více diplomacie, slib prošetření události případně oficiální omluva. Nemám však pocit, že by se ruská diplomacie komukoli v posledních desetiletích omluvila.

Blackface

 Exportování amerických politických a kulturních problémů do celého světa je rozhodně bizár. Jedním z nich je boj proti tzv blackface. 

Historie natírání bílých komiků a zpěváků na černo je dlouhá a zvláště v USA často nepěkná, jenže...

Jednak i v USA dělali blackface často komici a zpěváci, kteří afroamerickou kulturu opravdu milovali - rozhodně se nenaučíte třeba hrát dobře jazz z nenávisti a rasismu. Tady se dostávám k jednomu paradoxu - v jazzu panoval určitý rasismus naruby, protože obecná představa říkala, že bílý hudebník nemůže pořádně zahrát jazz. Hudebníci se tedy barvili na černo proto, aby byli pro jazz dostatečně černí. Ano, zní to divně, ale ukazuje to, jak málo současní lidé chápou starší verze vlastní kultury. Ostatně nebýt takových "kulturních průsaků" asi bychom vůbec nezažili rozvoj moderní populární hudby.

A pak tu máme i lidi z úplně jiného prostředí jako je právě Československo a později Česká republika. V Československu nebylo nikdy slovo "černoch" chápáno čistě negativně a neměli jsme ani žádnou zkušenost s otrokářstvím, alespoň ne od ranného středověku. (Vlastně jediným člověkem, který v nedávné době takto slovo "černoch" veřejně použil byl Adolf Born.)

Jako blackface vystupoval u nás za mlada například Frank Towen o jehož (místy až přehnaném) obdivu ke kultuře afroameričanů snad ani nejde pochybovat. 

Když se tedy současný český protagonista natře na černo, aby představoval třeba Loise Armstronga, těžko to chápat, jako projev rasismu, protože v první řadě napodouje umělce mnohem slavnějšího a významnějšího než je on sám. 

Boj proti blackface je tedy v některých případech proti logice antirasismu.

Hlavně se tu ale dostáváme někam na úroveň kolektivní viny a argumentace uražeností. Pokud je show, pořad nebo akce vysloveně postaven na převlecích, tak jde vždycky o nějakou formu karikatury reálných postav, etnik, zaměstání...

Jestliže není urážlivé, pokud se žena může převléknout za muže, muž za ženu, Čech za nacistického zombie důstojníka a Rus za Skota, proč by mělo být nepřípustně urářžlivé natřít si obličej hnědým krémem?

Černošství se prostě stalo v USA politickou identtou, která nesmí být uražena ani vtipem. Jenže taková výjimečnost by z principu žádné politické identitě náležet neměla. 

Co z toho? No, USA má rozhodně problém s vyrovnáním se s identitou občana USA. Hlásit se k USA totiž znamená i přijmout podíl na historii plné otrokářství a rasismu. A také vidíme, že se s tímto problémem vyrovnat neumí, protože se jej pokouší řešit apikací kolektivní viny. 

Tragédie je, že tuhle deformovanou podobu světa jako dominantní kultura vyváží. 

Tak si říkám, že jsem byl na kalendářích Klubu Terryho Pratchetta dvakrát za trolla. Není to rasismus (nebo druhismus)? No asi není, stejně jako kdybych šel na Všefandomovou maškarádu za Benjamina Siska. (Není to pravděpodobné jen proto, že tenhle startrekový kapitán je na mě moc "ezo")