J.A. „Kojot“ Polák uvedl ve svém článku na stránkách Občanského sdružení ateistů České republiky argumenty marxistické kritiky náboženství. Proti tomu co píše, tedy že je náboženství v principu následkem a zároveň „tišícím prostředkem“ na materiální i duchovní nouzi, kterou samo podporuje, nemohu říci nic. Je naprosto zřejmé, že ve vyspělých zemích s kvalitním vzděláním počet věřících klesá.
Myšlenku, že bychom mohli bojovat proti šíření náboženství zlepšováním životních podmínek mohu jen podpořit. Ostatně napsal jsem jí i já sám v poznámce k článku Naše šance jsou jejich šance.
Proč mě tedy Kojotův článek tak „nesedí“. Především je to proto, že používá citát z Karla Marxe konkrétně z jeho Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva, podobně jako věřící, když vytrhávají z kontextu věty z Bible. I když je totiž Marxova kritika v principu správná, použil ji Marx ve skutečnosti k zdůvodnění své teorie třídního boje. To je pro mě problém, protože Kojot je v současnosti komunista. Nevím jak moc věří v nutnost existence tříd a třídního boje, ale právě na třídním boji stojí celý marxistický výklad dějin, takže něco z toho přijmout musel.
Co je na tom konceptu tak zlého? Především Marx vidí jako hlavní činnou a tvůrčí sílu dělnickou třídu. Jenže žádná třída na světě není tvůrčí. Co horšího, samotný vznik uzavřených tříd je pro společnost a zvláště pak pro jedince v ní velmi nezdravý. Marx to ví a předvídá vznik beztřídní společnosti, jenže naznačuje cestu, která k ní nevede.
Jeho pojetí světa, kde jsou hlavními silami masy vede nakonec k vizi, která se blíží Popperově definici uzavřené společnosti. Tedy k centrálnímu plánování, unifikaci a potlačení individuálních tvůrčích schopností. Jenže právě individuální tvůrčí schopnosti, nebo-li individuální seberealizace je tím, co pohání vývoj společnosti, ale také tím, co považují lidé za zdroj štěstí.
Vůbec největší obžaloba komunistické strany, kterou u nás kdy kdo pronesl, byla podle mě řeč Václava Havla v níž právě mluvil o tom, že jako společnost nevyužíváme tvůrčí potenciál svých občanů. V tom, byla podstata zaostávání naší výroby i celé společnosti.
Navzdory všem hrůzám mafiánského kapitalismu, které zažíváme, se právě možnost seberealizace po listopadových událostech opravdu poněkud uvolnila, což je myslím důvod, proč část jinak rozumných lidí volí pravici. (Je to samozřejmě také iluze, protože politika současných pravicových stran vede nutně k plutokracii, se společenskými třídami, kněžstvem a chudobou, což je také typ uzavřené společnosti s centrálním řízením a plánováním.)
Když proto Kojot jako komunista a tedy představitel idejí, které vedou ke společnosti, jakou si přirozeně nepřeji a která je zrcadlově podobná té, které se chci zbavit přednese marxistický argument (i když správný), který byl použit právě marxisty k budování takové společnosti a uvede jej jako marxistickou kritiku, přijde mi fér se ohradit a říci, že stejný argument uváděli i jiní a přitom u nich není napojen na marxistické učení.
pondělí 11. listopadu 2013
pátek 8. listopadu 2013
Vyjmutí z kritiky
Možná jste si všimli, že se komunisté stali takovým "horkým bramborem" mezi věřícími a ateisty. Přestože se k ateismu podle hlásí přinejmenším ta část komunistů, která následovala učení Marxe, Engelse a případně nějakých jeho modifikátorů jako Lenina nebo Maa, mají až příliš společného s náboženstvími. Jenže co vlastně vytváří onu podobnost?
Blogger Archimedes na svém blogu Kosmická kachna píše, že jde o "zbožštění modelu", ale co to vlastně je a co to zahrnuje? To co popisuje vypadá jako určitá "móda", kdy nějaká teorie začne být nekriticky aplikována i na oblasti, kde by aplikována být neměla. Jenže mě tohle vysvětlení tak úplně nestačí, přinejmenším ne v případě světonázorů.
Na vysvětlení musím uvést jeden příklad. Ateisté vyčítají (mimo jiné) věřícím, že se chovají dost divně při posuzování vlastního vyznání. Mnozí věřící totiž dokáží velmi dobře používat postupy kritického myšlení, pokud jde o jiné vyznání než je jejich. Naprosto stejné argumenty ale na to své vyznání nikdy neaplikují.
Dostávám se k problému, který je, podle mě, podstatou a jakýmsi zárodečným stavem celého následného bizarního vývoje. Je jím vyjmutí některých názorů z působnosti kritiky. Důvody jsou vcelku snadno pochopitelné - strach z odhalení chyb a snaha vypadat dobře. Jenže cena za "dobrý dojem" může být strašlivá.
Existuje jistý vtip z dob kdy komunisté vládli pořádnému kusu světa:
Smí mladý komsomolec kritizovat politiku komunistické strany?
Smí, ale škoda mladého života.
Ten vtip je vtipný jen natolik, nakolik si uvědomujete kolik je za ním strachu. Ostatně smějí mladé punkerky kritizovat politiku Vladimira Putina? Jasně, smí ale...
Nesmírně podobná situace bývala za Inkvizice. Pověstná mučení bývala tak krutá a dlouhá z jediného důvodu - inkvizice jako instituce nesměla ztratit tvář. Obžalovaný se musel k něčemu přiznat protože bylo nemyslitelné, že by svatá inkvizice obvinila nevinného.
Problém vylepšování vlastního obrazu umlčováním nebo ignorováním kritiky, je právě v tom, že nemá žádnou viditelnou hranici na níž by se měl zastavit. Navíc je tohle jednání nesmírně přirozené, instinktivní obrana proti kritice totiž také není bezdůvodná - od klidné oprávněné kritiky lze k boji o vliv na okolí přejít nesmírně snadno.
Proto, pokud má být zachována zdravá úroveň kritiky ve společnosti, musí být tato hranice neustále hlídána. Zároveň je ale třeba hlídat, aby se skutečně žádná oblast lidského jednání a myšlení nemohla dostat z dosahu kritiky.
Současná situace není u nás ani ve světě v tomto směru nijak příznivá. Celé státy dělají přesně to co popisuji - vyjímají náboženství z kritiky. Ostatně totéž dělá i naše největší kritická organizace Sisyfos. Děláme to ale i v malém. Když jsem psal článek o sexuálním obtěžování na akcích skeptiků a ateistů, bylo to původně pro webové stránky osacr.cz, ale nezveřejnil jsem jej tam.
Na diskusích Občanského sdružení ateistů České republiky platí víceméně nepsaná dohoda o tom, že se budou diskutující vyhýbat tématu politiky. Většina z nich v něm totiž nedokáže myslet racionálně a názorně předvádí, že jsou stoupenci politických konfesí.
Copak může kriticky myslící člověk opravdu upřímně říci, že je pravičák nebo levičák, nebo že je stoupencem nějaké politické strany? Copak není už to samo vyjmutím nějakého politického názoru z působnosti kritiky?
Opravdu byste byli proti dobrému návrhu, kdyby jej pronesl třeba Ransdorf nebo Marek Benda? Neměli byste jako kriticky myslící bytosti dávat informaci samotné před tím, kdo ji pronáší?
Nakonec stojí za to se podívat na politické diskuse a zamyslet se nad tím, kolik v nich skutečně zaznívá argumentů. Nemyslím přitom jen diskuse mezi politiky, ale také (a mnohem více) diskuse obyčejných lidí o politice. Dívejte se a uvidíte, jak rychle přejdou od praktických věcí k naprosto emotivnímu sporu, který nepovede vůbec nikam.
Politika je vůbec skvělá ukázka toho, jak se právě ti lidé, kteří jsou nejvíce pyšní na své kritické myšlení, dokáží sami obelhat.
Blogger Archimedes na svém blogu Kosmická kachna píše, že jde o "zbožštění modelu", ale co to vlastně je a co to zahrnuje? To co popisuje vypadá jako určitá "móda", kdy nějaká teorie začne být nekriticky aplikována i na oblasti, kde by aplikována být neměla. Jenže mě tohle vysvětlení tak úplně nestačí, přinejmenším ne v případě světonázorů.
Na vysvětlení musím uvést jeden příklad. Ateisté vyčítají (mimo jiné) věřícím, že se chovají dost divně při posuzování vlastního vyznání. Mnozí věřící totiž dokáží velmi dobře používat postupy kritického myšlení, pokud jde o jiné vyznání než je jejich. Naprosto stejné argumenty ale na to své vyznání nikdy neaplikují.
Dostávám se k problému, který je, podle mě, podstatou a jakýmsi zárodečným stavem celého následného bizarního vývoje. Je jím vyjmutí některých názorů z působnosti kritiky. Důvody jsou vcelku snadno pochopitelné - strach z odhalení chyb a snaha vypadat dobře. Jenže cena za "dobrý dojem" může být strašlivá.
Existuje jistý vtip z dob kdy komunisté vládli pořádnému kusu světa:
Smí mladý komsomolec kritizovat politiku komunistické strany?
Smí, ale škoda mladého života.
Ten vtip je vtipný jen natolik, nakolik si uvědomujete kolik je za ním strachu. Ostatně smějí mladé punkerky kritizovat politiku Vladimira Putina? Jasně, smí ale...
Nesmírně podobná situace bývala za Inkvizice. Pověstná mučení bývala tak krutá a dlouhá z jediného důvodu - inkvizice jako instituce nesměla ztratit tvář. Obžalovaný se musel k něčemu přiznat protože bylo nemyslitelné, že by svatá inkvizice obvinila nevinného.
Problém vylepšování vlastního obrazu umlčováním nebo ignorováním kritiky, je právě v tom, že nemá žádnou viditelnou hranici na níž by se měl zastavit. Navíc je tohle jednání nesmírně přirozené, instinktivní obrana proti kritice totiž také není bezdůvodná - od klidné oprávněné kritiky lze k boji o vliv na okolí přejít nesmírně snadno.
Proto, pokud má být zachována zdravá úroveň kritiky ve společnosti, musí být tato hranice neustále hlídána. Zároveň je ale třeba hlídat, aby se skutečně žádná oblast lidského jednání a myšlení nemohla dostat z dosahu kritiky.
Současná situace není u nás ani ve světě v tomto směru nijak příznivá. Celé státy dělají přesně to co popisuji - vyjímají náboženství z kritiky. Ostatně totéž dělá i naše největší kritická organizace Sisyfos. Děláme to ale i v malém. Když jsem psal článek o sexuálním obtěžování na akcích skeptiků a ateistů, bylo to původně pro webové stránky osacr.cz, ale nezveřejnil jsem jej tam.
Na diskusích Občanského sdružení ateistů České republiky platí víceméně nepsaná dohoda o tom, že se budou diskutující vyhýbat tématu politiky. Většina z nich v něm totiž nedokáže myslet racionálně a názorně předvádí, že jsou stoupenci politických konfesí.
Copak může kriticky myslící člověk opravdu upřímně říci, že je pravičák nebo levičák, nebo že je stoupencem nějaké politické strany? Copak není už to samo vyjmutím nějakého politického názoru z působnosti kritiky?
Opravdu byste byli proti dobrému návrhu, kdyby jej pronesl třeba Ransdorf nebo Marek Benda? Neměli byste jako kriticky myslící bytosti dávat informaci samotné před tím, kdo ji pronáší?
Nakonec stojí za to se podívat na politické diskuse a zamyslet se nad tím, kolik v nich skutečně zaznívá argumentů. Nemyslím přitom jen diskuse mezi politiky, ale také (a mnohem více) diskuse obyčejných lidí o politice. Dívejte se a uvidíte, jak rychle přejdou od praktických věcí k naprosto emotivnímu sporu, který nepovede vůbec nikam.
Politika je vůbec skvělá ukázka toho, jak se právě ti lidé, kteří jsou nejvíce pyšní na své kritické myšlení, dokáží sami obelhat.
úterý 5. listopadu 2013
Ještě absurdnější, než absurdní - kauza Growshop
Trávu nekouřím, ne proto, že by mi ji nikdo nenabídl, ale prostě vím že mi po ní vynechává paměť a hrozně mi to vadí. Mě totiž rozčiluje i když mi paměť vynechává normálně. Přesto se vlastně právě marihuaně, čili konopí indickému trochu věnovat musím i když tahle kauza o něm zároveň je i není.
Jde totiž o zásahy v Growshopech které probíhaly a probíhají právě tento rok. Navazují vlastně na případ soudu v kauze Hydroponic, kde Dne 27. září 2013 českobudějovický krajský soud vynesl rozsudek nad 16 lidmi za držení a výrobu marihuany, za prodej zařízení na pěstování konopí a poradenství pro jeho pěstování. Na webových stránkách časopisu Legalizace si můžete přečíst dubnový článek Kauza hydroponic - aktuálně u soudu! kde se dozvíte mnoho podrobností.
Rozsudek komentovali na stránkách Pirátské strany Robert Veverka v Článku Víta Konečného Absurdní rozhodnutí soudu v absurdní kauze Hydroponic.
Nicméně to vlastně není ani zase až tak důležité pro tento článek. Nepíši tady ani tak o těchto kauzách samotných, jako o novém nastavení právních postupů které smrdí totalitou mnohem víc než rastafariánská kapela ganžou.
Podstatné je, čím se vlastně obchody Growshop zabývají. Jistě, zabývají se prodejem hydroponické techniky, která se zhusta používá k indoor pěstování marihuany. Najdete v nich také potřeby pro kuřáky marihuany, stejné jaké najdete i v mnohých Pražškých prodejnách tabáku. Jenže nic víc!
Jak tedy chápat výzvu Policie? (citováno z článku J. X. Doležala Reflex: Exkluzívně: Probíhá zátah na growshopy) :
Policie české republiky
Krajské ředitelství
Výzva k vydání věcí
Podle paragrafu 78 ost. 1 trest. řádu vás vyzývám k vydání následujících věcí sloužící k užívání či pěstování adistribuci omamné látky konopí, jako jsou igelitové přepravky, váhy, prostředky na podporu růstu (hnojiva, zemina, semena konopí), technické prostředky podporující růst rostlin (zavlažovací systémy, tepelná a světelná zařízení jako hodiny, ventilátory) event. další věci užívané k pěstování konopí, listinné materiály související s prodejem těchto prostředků podporující jejich pěstování (návody postupy) a následné kouření marihuany (kuřácké potřeby, vodní dýmky, drtičky, atd.) a zadokumentování listin nebo dat uložených na elektronických nosičích dat či výpočetní technice, kterými lze prokázat prodej věcí sloužící k šíření toxikománie koncovým uživatelům jsko jsou objednávky, faktury, dodací listy a podobně, případně k zadokumentování množství těchto věcí, které odebrali sami podezřelí od dodavatelů a tyto dále prodávali koncovým uživatelům, neboť se jedná o věci důležité pro trestní řízení. V případě, že mé výzvě nevyhovíte, mohu Vám být uvedené věci podle par. 79 trestního řádu odňaty, dle par. 66 ods.1 trestního řádu Vám, v případě nevyhovění výzvě, může být uložena pořádková pokuta do 50.000,- Kč
Hnojiva, zemina, zavlažovací systémy, tepelná a světelná zařízení, ventilátory? S tímhle vybavením můžete pěstovat cokoli. Fakt! Sám jsem měl v plánu do Growshopu zajít abych si vyzkoušel aeroponii a to prosím ne z důvodů pěstování marihuany, ale proto, že tento systém používá Roskosmos a NASA k pěstování rostlin na ISS. Mám na tohle téma přednášku.
Také tak můžete doma v zimě pěstovat bylinky a salát.
Dostáváme se na úroveň zabavování nikoli drog, ale prostředků, které by k jejich výrobě mohly být použity. V případě rostlinných drog jsou ale těmito prostředky půda, voda, vzduch a světlo!
Všimli jste si, že politici, kteří mají jindy plnou hubu svobody, najednou mlčí? Hodně mi to připomíná jistý postup z doby reálného socialismu, totiž Systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů. Také se tomu říká šikana. Tak daleko se ale nikdy nedopracovali ani komunisté.
Jde totiž o zásahy v Growshopech které probíhaly a probíhají právě tento rok. Navazují vlastně na případ soudu v kauze Hydroponic, kde Dne 27. září 2013 českobudějovický krajský soud vynesl rozsudek nad 16 lidmi za držení a výrobu marihuany, za prodej zařízení na pěstování konopí a poradenství pro jeho pěstování. Na webových stránkách časopisu Legalizace si můžete přečíst dubnový článek Kauza hydroponic - aktuálně u soudu! kde se dozvíte mnoho podrobností.
Rozsudek komentovali na stránkách Pirátské strany Robert Veverka v Článku Víta Konečného Absurdní rozhodnutí soudu v absurdní kauze Hydroponic.
Nicméně to vlastně není ani zase až tak důležité pro tento článek. Nepíši tady ani tak o těchto kauzách samotných, jako o novém nastavení právních postupů které smrdí totalitou mnohem víc než rastafariánská kapela ganžou.
Podstatné je, čím se vlastně obchody Growshop zabývají. Jistě, zabývají se prodejem hydroponické techniky, která se zhusta používá k indoor pěstování marihuany. Najdete v nich také potřeby pro kuřáky marihuany, stejné jaké najdete i v mnohých Pražškých prodejnách tabáku. Jenže nic víc!
Jak tedy chápat výzvu Policie? (citováno z článku J. X. Doležala Reflex: Exkluzívně: Probíhá zátah na growshopy) :
Policie české republiky
Krajské ředitelství
Výzva k vydání věcí
Podle paragrafu 78 ost. 1 trest. řádu vás vyzývám k vydání následujících věcí sloužící k užívání či pěstování adistribuci omamné látky konopí, jako jsou igelitové přepravky, váhy, prostředky na podporu růstu (hnojiva, zemina, semena konopí), technické prostředky podporující růst rostlin (zavlažovací systémy, tepelná a světelná zařízení jako hodiny, ventilátory) event. další věci užívané k pěstování konopí, listinné materiály související s prodejem těchto prostředků podporující jejich pěstování (návody postupy) a následné kouření marihuany (kuřácké potřeby, vodní dýmky, drtičky, atd.) a zadokumentování listin nebo dat uložených na elektronických nosičích dat či výpočetní technice, kterými lze prokázat prodej věcí sloužící k šíření toxikománie koncovým uživatelům jsko jsou objednávky, faktury, dodací listy a podobně, případně k zadokumentování množství těchto věcí, které odebrali sami podezřelí od dodavatelů a tyto dále prodávali koncovým uživatelům, neboť se jedná o věci důležité pro trestní řízení. V případě, že mé výzvě nevyhovíte, mohu Vám být uvedené věci podle par. 79 trestního řádu odňaty, dle par. 66 ods.1 trestního řádu Vám, v případě nevyhovění výzvě, může být uložena pořádková pokuta do 50.000,- Kč
Hnojiva, zemina, zavlažovací systémy, tepelná a světelná zařízení, ventilátory? S tímhle vybavením můžete pěstovat cokoli. Fakt! Sám jsem měl v plánu do Growshopu zajít abych si vyzkoušel aeroponii a to prosím ne z důvodů pěstování marihuany, ale proto, že tento systém používá Roskosmos a NASA k pěstování rostlin na ISS. Mám na tohle téma přednášku.
Také tak můžete doma v zimě pěstovat bylinky a salát.
Dostáváme se na úroveň zabavování nikoli drog, ale prostředků, které by k jejich výrobě mohly být použity. V případě rostlinných drog jsou ale těmito prostředky půda, voda, vzduch a světlo!
Všimli jste si, že politici, kteří mají jindy plnou hubu svobody, najednou mlčí? Hodně mi to připomíná jistý postup z doby reálného socialismu, totiž Systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů. Také se tomu říká šikana. Tak daleko se ale nikdy nedopracovali ani komunisté.
pondělí 4. listopadu 2013
Je politika příčinu, nebo důsledkem stavu společnosti?
"Jestli chceš něco změnit vstup do politiky."
Možná, že mi to takhle nikdo neřekl, ale hodně prohlášení je velmi podobných. Zvláštní je, že jsem ho přijal tak samozřejmě až si to říká o zpochybnění. Nějak automaticky předpokládáme, že politici společnost řídí a já se s tímhle názorem prostě jen svezl. Jenže, je to opravdu tak?
Představa království, diktatury nebo prezidentského systému tenhle dojem vyvolává a teorie elit, stejně jako teorie zastupitelské demokracie říká něco o vládě dosti jasně - lidé delegují výkon moci na své zástupce a ti pak vládnou.
O vstupu do války, mezinárodní misi či velké státní stavbě rozhoduje politická "elita", jsou to ale vždycky ta rozhodnutí, která jsou pro společnost nejdůležitější? Opravdu společnost ovlivňují tolik, jak si myslíme? Při zestátnění všech výrobních prostředků je vliv státu jistě obrovský, přesto byla československá společnost za reálného socialismu formována nejen klasiky marxismu-leninismu, ale i myšlenkami volnomyšlenkářů (Thoreau, Voltaire) filosofů (Singer, Patočka, Diogenes...), náboženskými mysliteli a mystiky.
S něčím tak mohutným, jako bylo trampské hnutí, nepočítala KSČ vůbec. Festival Porta s třicetitisícovou návštěvností by byl pro každého podnikatele úspěch, ale pro komunisty šlo o něco podivného a hrozivého. To už vůbec nemluvím o takovém fenoménu, jako je Lennonova zeď, samizdat nebo undergroundové kapely.
Ano jistě, všechny tyto jevy byly v podstatě "ve vleku" tehdejší politiky, ale řízeny jí nebyly. Neměli bychom si však lhát že šlo o hlavní proud. To že komunisté lživě deklarovali 100% podporu neznamená, že neměli podporu vůbec žádnou. Jsem přesvědčen, že více než třetina obyvatelstva za komunisty opravdu stála. Samozřejmě že to byla totalita, ale nakolik byla "totálnější" než nedávná menšinová Nečasova vláda, která také rozhodovala za většinu, aniž by měla její mandát?
Zkušenost říká, že žádná diktatura není schopná přežít nějakou rozumnou dobu, pokud nemá dostatek zastánců. Ať nám přijde třeba Castrův socialismus na Kubě jakkoli zoufalý a bláznivý, musíme si uvědomit že stále existuje právě proto, že většina, nebo alespoň velká část Kubánců věří, že je to systém lepší než jiný.
I když našinci nadávají na své politiky a považují je za nejhlubší morální bahno společnosti, zároveň jedním dechem dodávají: Kdo jiný by to dělal? Ukázkový stereotyp!
Proto jsem přesvědčen, že i demokracie, dokonce i v té příšerně karikované verzi, kterou máme u nás je odrazem myšlení většiny, nebo jestli chcete, myšlení průměru. Teď mě nebudou mít rádi všichni ti, na kterých se podepisuje Dunning-Kruger efekt a taky IQ-nazi, jenže politika je projev společnosti a ve společnosti dominuje průměr.
Pochopit myšlení a přání lidí s průměrným intelektem, průměrnými výdělky, běžnými problémy, průměrnými zájmy a obecnými stereotypy, je přesně to, co by měla skutečná intelektuální elita dělat, pokud nechce jen nadávat na poměry u piva. Nejen to, měla by právě na tento průměr působit a jeho úroveň zvyšovat.
Je naprosto nutné všechny lidi ve všech směrech vzdělávat a nežádoucí stereotypy systematicky rozbíjet. Jinak bychom se totiž mohli dočkat velmi nepříjemných výsledků. Například zvolení Klause nebo Babiše nedává v rozumové úrovni vůbec žádný smysl, ale na úrovni myšlení "chtělo by to někoho, kdo v tom umí chodit" smysl (žel) dává.
Je tu ale ještě jedna okolnost pro kterou je třeba brát vysokou politiku jako řídící část společnosti s velkou rezervou. Vysoká politika totiž takřka nikdy není tvůrčí. Naopak je v největší míře restriktivní. Má ale schopnost zavádět i restrikce, které se později mohou ukázat jako výhoda (například normy pro šrouby a matice, metrický systém, právní normy).
Vysoká politika není ale tvůrčí v pozitivním smyslu, vymezením pravidel může nějakou tvorbu umožnit (nebo nadbytečnou tvorbou restrikcí znemožnit), sama však netvoří. Všechny skutečné inovace vznikají jinde! Nové vynálezy a společenské struktury mohou být pak natolik odlišné od původních podmínek, pro které vláda podmínky vytvořila, že se s nimi v podstatě míjí.
Naše politika například vůbec nedokáže přijmout realitu existence kyberprostoru. Není schopna s ním pracovat, nechápe jej, nerozumí mu úplně stejně jako komunisté za ČSSR nerozuměli trampingu.
To co na současné politice úplně bije do očí je její neuvěřitelná neefektivita. Nepřekvapuje mě to, protože celým svým uspořádáním a provozem odpovídá modernizovanému systému devatenáctého století, nebo chcete-li první polovině století dvacátého. Jde o úroveň myšlení, v níž lidé v průměru žijí, ale nebudou v ní žít věčně. Vůbec není stavěna ani pro podmínky rychlé celosvětové dopravy, natož pro dobu elektroniky a internetu.
Dnes můžeme sestavit tým pro nějaký úkol během několika hodin i simulovat a analyzovat následky politických rozhodnutí. Ve skutečnosti ale poslance vybíráme papírovými hlasovacími lístky, poslanci pro své schůzky potřebují sněmovny, parlamenty a europarlamenty. Největší modernizací poslaneckých lavic je hlasovací tlačítko!
V principu není ostudnějších budov než jsou budovy Evropského parlamentu a to nejen proto že byly nehorázně drahé, ale hlavně proto, že jsou stavěné pro naprosto zastaralou technologii vlády, při níž je potřeba svážet poslance z celé Evropy na jedno místo. Přitom mnohé z toho šlo dávno řešit videokonferencemi.
Všechny tyto budovy - evropské i národní - jsou důkazem toho, že se politika za vývojem společnosti začíná výrazně opožďovat. Stále více jsem přesvědčen, že se tato stará politika bude postupně vzdalovat společnosti stále více, až nakonec zůstane odříznutá od reality.
Domnívám se, že současná politika bude za čas nahrazena systémem zcela novým, v mnoha směrech mnohem demokratičtějším, který nebude mít podobu centrálního řízení. V té době budou nejen politické strany, ale i profesionální politici naprosto zbyteční. Možná si toho ale ještě nějaký čas nevšimnou. Ostatně většina z nich je zbytečná už teď.
Možná, že mi to takhle nikdo neřekl, ale hodně prohlášení je velmi podobných. Zvláštní je, že jsem ho přijal tak samozřejmě až si to říká o zpochybnění. Nějak automaticky předpokládáme, že politici společnost řídí a já se s tímhle názorem prostě jen svezl. Jenže, je to opravdu tak?
Představa království, diktatury nebo prezidentského systému tenhle dojem vyvolává a teorie elit, stejně jako teorie zastupitelské demokracie říká něco o vládě dosti jasně - lidé delegují výkon moci na své zástupce a ti pak vládnou.
O vstupu do války, mezinárodní misi či velké státní stavbě rozhoduje politická "elita", jsou to ale vždycky ta rozhodnutí, která jsou pro společnost nejdůležitější? Opravdu společnost ovlivňují tolik, jak si myslíme? Při zestátnění všech výrobních prostředků je vliv státu jistě obrovský, přesto byla československá společnost za reálného socialismu formována nejen klasiky marxismu-leninismu, ale i myšlenkami volnomyšlenkářů (Thoreau, Voltaire) filosofů (Singer, Patočka, Diogenes...), náboženskými mysliteli a mystiky.
S něčím tak mohutným, jako bylo trampské hnutí, nepočítala KSČ vůbec. Festival Porta s třicetitisícovou návštěvností by byl pro každého podnikatele úspěch, ale pro komunisty šlo o něco podivného a hrozivého. To už vůbec nemluvím o takovém fenoménu, jako je Lennonova zeď, samizdat nebo undergroundové kapely.
Ano jistě, všechny tyto jevy byly v podstatě "ve vleku" tehdejší politiky, ale řízeny jí nebyly. Neměli bychom si však lhát že šlo o hlavní proud. To že komunisté lživě deklarovali 100% podporu neznamená, že neměli podporu vůbec žádnou. Jsem přesvědčen, že více než třetina obyvatelstva za komunisty opravdu stála. Samozřejmě že to byla totalita, ale nakolik byla "totálnější" než nedávná menšinová Nečasova vláda, která také rozhodovala za většinu, aniž by měla její mandát?
Zkušenost říká, že žádná diktatura není schopná přežít nějakou rozumnou dobu, pokud nemá dostatek zastánců. Ať nám přijde třeba Castrův socialismus na Kubě jakkoli zoufalý a bláznivý, musíme si uvědomit že stále existuje právě proto, že většina, nebo alespoň velká část Kubánců věří, že je to systém lepší než jiný.
I když našinci nadávají na své politiky a považují je za nejhlubší morální bahno společnosti, zároveň jedním dechem dodávají: Kdo jiný by to dělal? Ukázkový stereotyp!
Proto jsem přesvědčen, že i demokracie, dokonce i v té příšerně karikované verzi, kterou máme u nás je odrazem myšlení většiny, nebo jestli chcete, myšlení průměru. Teď mě nebudou mít rádi všichni ti, na kterých se podepisuje Dunning-Kruger efekt a taky IQ-nazi, jenže politika je projev společnosti a ve společnosti dominuje průměr.
Pochopit myšlení a přání lidí s průměrným intelektem, průměrnými výdělky, běžnými problémy, průměrnými zájmy a obecnými stereotypy, je přesně to, co by měla skutečná intelektuální elita dělat, pokud nechce jen nadávat na poměry u piva. Nejen to, měla by právě na tento průměr působit a jeho úroveň zvyšovat.
Je naprosto nutné všechny lidi ve všech směrech vzdělávat a nežádoucí stereotypy systematicky rozbíjet. Jinak bychom se totiž mohli dočkat velmi nepříjemných výsledků. Například zvolení Klause nebo Babiše nedává v rozumové úrovni vůbec žádný smysl, ale na úrovni myšlení "chtělo by to někoho, kdo v tom umí chodit" smysl (žel) dává.
Je tu ale ještě jedna okolnost pro kterou je třeba brát vysokou politiku jako řídící část společnosti s velkou rezervou. Vysoká politika totiž takřka nikdy není tvůrčí. Naopak je v největší míře restriktivní. Má ale schopnost zavádět i restrikce, které se později mohou ukázat jako výhoda (například normy pro šrouby a matice, metrický systém, právní normy).
Vysoká politika není ale tvůrčí v pozitivním smyslu, vymezením pravidel může nějakou tvorbu umožnit (nebo nadbytečnou tvorbou restrikcí znemožnit), sama však netvoří. Všechny skutečné inovace vznikají jinde! Nové vynálezy a společenské struktury mohou být pak natolik odlišné od původních podmínek, pro které vláda podmínky vytvořila, že se s nimi v podstatě míjí.
Naše politika například vůbec nedokáže přijmout realitu existence kyberprostoru. Není schopna s ním pracovat, nechápe jej, nerozumí mu úplně stejně jako komunisté za ČSSR nerozuměli trampingu.
To co na současné politice úplně bije do očí je její neuvěřitelná neefektivita. Nepřekvapuje mě to, protože celým svým uspořádáním a provozem odpovídá modernizovanému systému devatenáctého století, nebo chcete-li první polovině století dvacátého. Jde o úroveň myšlení, v níž lidé v průměru žijí, ale nebudou v ní žít věčně. Vůbec není stavěna ani pro podmínky rychlé celosvětové dopravy, natož pro dobu elektroniky a internetu.
Dnes můžeme sestavit tým pro nějaký úkol během několika hodin i simulovat a analyzovat následky politických rozhodnutí. Ve skutečnosti ale poslance vybíráme papírovými hlasovacími lístky, poslanci pro své schůzky potřebují sněmovny, parlamenty a europarlamenty. Největší modernizací poslaneckých lavic je hlasovací tlačítko!
V principu není ostudnějších budov než jsou budovy Evropského parlamentu a to nejen proto že byly nehorázně drahé, ale hlavně proto, že jsou stavěné pro naprosto zastaralou technologii vlády, při níž je potřeba svážet poslance z celé Evropy na jedno místo. Přitom mnohé z toho šlo dávno řešit videokonferencemi.
Všechny tyto budovy - evropské i národní - jsou důkazem toho, že se politika za vývojem společnosti začíná výrazně opožďovat. Stále více jsem přesvědčen, že se tato stará politika bude postupně vzdalovat společnosti stále více, až nakonec zůstane odříznutá od reality.
Domnívám se, že současná politika bude za čas nahrazena systémem zcela novým, v mnoha směrech mnohem demokratičtějším, který nebude mít podobu centrálního řízení. V té době budou nejen politické strany, ale i profesionální politici naprosto zbyteční. Možná si toho ale ještě nějaký čas nevšimnou. Ostatně většina z nich je zbytečná už teď.
Typický politik - užitečnost 0
pátek 1. listopadu 2013
úterý 29. října 2013
Nebojte se nového světového řádu, bojte se toho starého
Mnoho lidí teď bude říkat spoustu věcí o těch posledních volbách. Většinou budou vyjadřovat něco jako překvapení nebo zhnusení. Asi nejčastější bude výkřik: Jsme stát plný debilů!
Jen v hodnocení toho proč, se budou lidé rozcházet.
Přiznejme si, že české prostředí je hodně specifické - inteligentní lidé tu volí pravici. To v celosvětovém měřítku není normální. Všude na světě je jasné, že jakmile se někdo otevřeně přihlásí k pravici, musí to být pámbíčkářský, rasistický, konzervativistický fašoun, kterého opravdu nechcete mít za souseda, jen u nás a vlastně také v některých postreálsocialistických republikách jsou za takové bestie považováni tradičně levičáci.
Historicky tohle vnímání chápu, nicméně jsem už tady žil také těch dvacet tři popřevratových let a myslím si, že každý, kdo má mozek v hlavě, už měl pochopit, že pravo-levé rozdělení je přežitek devatenáctého století a že to co nám teď nabízí "pravice" je přinejmenším stejně strašlivý blábol (možná horší), jako to, čím nás krmili komunisté. Není divu, mnozí dnešní "pravičáci" před listopadem v partaji byli.
Voliči jsou zmateni, přesto tento vývoj jistou nepřerušovanou linii má a přiznávám, že se mi vůbec nelíbí. Kdysi, ještě za vlády komunistů, jsem si dělat takové srovnání toho, čemu je vlastně reálný socialismus jako zřízení nejpodobnější. Kupodivu nepřipomínal v mých výsledcích nic z Marxových hypotéz, zato se velmi podobal jednomu staršímu politickému systému, který měl být už dávno minulostí.
Ano, reálný socialismus měl překvapivě mnoho rysů společných s feudalismem. Komunistická strana tak dlouho vedla třídní boj, až se sama stala třídou. Pravda třídou s odpornou pověstí, ale zato skutečně privilegovanou a vlastnící v podstatě celý stát. Jediný prvek který dosud chyběl k úplnému obrazu modernizovaného feudalismu byly oficiální dědičné vládnoucí rody.
Světe div se, třída s odpornou pověstí užívající si výhody nadlidí existuje stále. I když dnes tito lidé pocházejí z různých politických stran, vzájemně se vždy podrží. Kolik lidí působí v naší politice už déle než 20 let? Jistě, můžete říci, že jsou osvědčení a zkušení, ale je to vážně tak? Kdyby byly hospodářské výsledky naší republiky opravdu skvělé, jistě by stálo za to o tom přemýšlet, jenže ony jaksi nejsou. Špatné jsou i výsledky školské politiky, vymahatelnost práva a politika v oblasti vědy a kultury. Naši politici tedy nejsou dobří, jsou jen trvanliví, stejně jako komunisté za reálného socialismu.
Jenže polistopadové volby posunují celý vývoj ještě dál. Z politických stran (které měly stejně neodůvodnitelné výhody) se postupně formují "dvory velkých mužů". Svou předlohu v tom ostatně měly už krátce po listopadu v tehdejší ODS, které se také přezdívalo "strana jednoho muže". Klaus si ale mohl nechat jen zdát o vlivu, jaký mají dnešní předsedové některých politických stran na své straníky.
Už Věci veřejné byly v podstatě Bártovou stranou. Pravda tento pokus byl ještě dosti neohrabaný. TOP 09 byla v tomtéž vlastně mnohem úspěšnější. Takové strany nejsou vytvářeny proto, aby zastávaly nějaký směr, ale aby zastávaly zájmy svých majitelů.
Poslední volby se takovými "stranami jednoho člověka" jen hemžily. Lidé neviděli za volebními lístky programy Ano, Úsvit Přímé Demokracie, TOP 09, Hlavu vzhůru, ale Babiše, Okamuru, knížete nebo Bobošíkovou.
Ještě nedávno boháči v zákonodárných institucích "jen" upláceli a lobbovali, teď už je to málo, chtějí vládnout sami a ne jen prostřednictvím někoho jiného. V této spojitosti je zajímavé, že Václav Klaus - člověk, který se přátelil s mnoha "kmotry" a dal svobodu našim největším ekonomickým zločincům zároveň varuje před Novým světovým řádem (NWO), jenže to co nám reálně hrozí není ani náhodou nějaký "nový" řád, mnohem blíž je nám ten pořádně zastaralý.
Jen v hodnocení toho proč, se budou lidé rozcházet.
Přiznejme si, že české prostředí je hodně specifické - inteligentní lidé tu volí pravici. To v celosvětovém měřítku není normální. Všude na světě je jasné, že jakmile se někdo otevřeně přihlásí k pravici, musí to být pámbíčkářský, rasistický, konzervativistický fašoun, kterého opravdu nechcete mít za souseda, jen u nás a vlastně také v některých postreálsocialistických republikách jsou za takové bestie považováni tradičně levičáci.
Historicky tohle vnímání chápu, nicméně jsem už tady žil také těch dvacet tři popřevratových let a myslím si, že každý, kdo má mozek v hlavě, už měl pochopit, že pravo-levé rozdělení je přežitek devatenáctého století a že to co nám teď nabízí "pravice" je přinejmenším stejně strašlivý blábol (možná horší), jako to, čím nás krmili komunisté. Není divu, mnozí dnešní "pravičáci" před listopadem v partaji byli.
Voliči jsou zmateni, přesto tento vývoj jistou nepřerušovanou linii má a přiznávám, že se mi vůbec nelíbí. Kdysi, ještě za vlády komunistů, jsem si dělat takové srovnání toho, čemu je vlastně reálný socialismus jako zřízení nejpodobnější. Kupodivu nepřipomínal v mých výsledcích nic z Marxových hypotéz, zato se velmi podobal jednomu staršímu politickému systému, který měl být už dávno minulostí.
Ano, reálný socialismus měl překvapivě mnoho rysů společných s feudalismem. Komunistická strana tak dlouho vedla třídní boj, až se sama stala třídou. Pravda třídou s odpornou pověstí, ale zato skutečně privilegovanou a vlastnící v podstatě celý stát. Jediný prvek který dosud chyběl k úplnému obrazu modernizovaného feudalismu byly oficiální dědičné vládnoucí rody.
Světe div se, třída s odpornou pověstí užívající si výhody nadlidí existuje stále. I když dnes tito lidé pocházejí z různých politických stran, vzájemně se vždy podrží. Kolik lidí působí v naší politice už déle než 20 let? Jistě, můžete říci, že jsou osvědčení a zkušení, ale je to vážně tak? Kdyby byly hospodářské výsledky naší republiky opravdu skvělé, jistě by stálo za to o tom přemýšlet, jenže ony jaksi nejsou. Špatné jsou i výsledky školské politiky, vymahatelnost práva a politika v oblasti vědy a kultury. Naši politici tedy nejsou dobří, jsou jen trvanliví, stejně jako komunisté za reálného socialismu.
Jenže polistopadové volby posunují celý vývoj ještě dál. Z politických stran (které měly stejně neodůvodnitelné výhody) se postupně formují "dvory velkých mužů". Svou předlohu v tom ostatně měly už krátce po listopadu v tehdejší ODS, které se také přezdívalo "strana jednoho muže". Klaus si ale mohl nechat jen zdát o vlivu, jaký mají dnešní předsedové některých politických stran na své straníky.
Už Věci veřejné byly v podstatě Bártovou stranou. Pravda tento pokus byl ještě dosti neohrabaný. TOP 09 byla v tomtéž vlastně mnohem úspěšnější. Takové strany nejsou vytvářeny proto, aby zastávaly nějaký směr, ale aby zastávaly zájmy svých majitelů.
Poslední volby se takovými "stranami jednoho člověka" jen hemžily. Lidé neviděli za volebními lístky programy Ano, Úsvit Přímé Demokracie, TOP 09, Hlavu vzhůru, ale Babiše, Okamuru, knížete nebo Bobošíkovou.
Ještě nedávno boháči v zákonodárných institucích "jen" upláceli a lobbovali, teď už je to málo, chtějí vládnout sami a ne jen prostřednictvím někoho jiného. V této spojitosti je zajímavé, že Václav Klaus - člověk, který se přátelil s mnoha "kmotry" a dal svobodu našim největším ekonomickým zločincům zároveň varuje před Novým světovým řádem (NWO), jenže to co nám reálně hrozí není ani náhodou nějaký "nový" řád, mnohem blíž je nám ten pořádně zastaralý.
Gravitace 80% s podmínkou
Film Gravitace od Alfonso Cuaróna má na ČSFD v současnosti 88%, jsem naprosto přesvědčen, že oprávněně, přesto se na něj bude z určitých kruhů snášet smršť kritiky, která ale bude rovněž naprosto oprávněná.
O samotném ději filmu toho nemusím říkat moc, protože v něm má hlavní roli napětí, prostor a lidská osamělost. Jde o pokus HC SF, což oceňuji už jen za tuto snahu. Ani trailer netají, že jde o survival, když vidíme zničení raketoplánu a Hubbleova teleskopu troskami družice z nevydařeného vojenského experimentu. Vše ostatní je už jen boj doktorky Ryan Stone (Sandra Bulock) o přežití v prostoru, v němž přežít nejde.
Gravitace byla od začátku plánována pro projekci 3D podobně jako Avatar a bez třetího rozměru film dosti ztrácí. Dovolím si tvrdit, že dokonce podstatnou část z celkového dojmu.
Pokud tedy uvidíte Gravitaci v 3D, nejlépe v IMAXU, můžete si jí opravdu užít. Má to ale jedno významné "pokud" - pokud nemáte trochu představu o kosmonautice. Problém Gravitace je totiž v tom, že vypadá, jako kdyby šlo o realistický film v realistickém prostředí, jenže to není pravda.
Ve skutečnosti je prostředí Curaónova vesmíru tak blízké skutečnému vesmíru, jako Paříž z filmu Team America: Světovej policajt své reálné předloze. Například HST obíhá kolem Země ve výšce 500 až 600 km, ISS létá nad Zemí přibližně ve výšce 370 km a předvídaná čínská kosmická stanice, která měla ve filmu důležitou roli byla ještě asi o 200 km níž. Tato tři tělesa ale od sebe pravděpodobně nebývají vzdálená právě tolik kilometrů, protože by jejich oběžné dráhy měly různý sklon vůči zemské ose.
Používání jetpacku a Sojuzu (pouze s přistávacími motory na pevné palivo) jako taxíku k přepravě mezi nimi je bez zázraku dost náročné, tedy vlastně nemožné. Představa že se všechno odehrává ve vesmíru a proto je to vlastně navzájem "blízko", je ukázka toho, že i když se snažili scénáristé, režisér i trikaři vytvořit co nejvíce ohromující dojem prostoru, stále ještě vesmír nesmírně podcenili.
V podstatě mi trochu připomínají jistou slečnu, která psala v roce 2001 své kamarádce do USA, jestli je u nich ještě vidět kouř z WTC. Ta kamarádka byla ovšem tou dobou v Kansasu.
(Ve filmu je takových věcí hodně, ale jejich výčet by už asi hraničil se spoilováním.)
Když k tomu přidáte "bleskové" svlékání a oblékání skafandru, chybné fyzikální zobrazení pohybů i například síly padákových lan, můžete pochopit i "fyzikovo zhnusení" jaké předvádí Archimedes na Kosmické kachně, kde dal Gravitaci 60%. Cituji:
Že na tomhle filmu nebude něco v pořádku, varovala ale už úvodní scéna. Aniž bych něco důležitého prozrazoval:
Po efektním pohledu na Zemi z oběžné dráhy je v záběru krásně vymodelovaný raketoplán s Hubbleovým teleskopem, na kterém pracují dva astronauti. Třetí létá velmi svižně na nevyzkoušeném prototypu raketového batohu jen tak okolo, místy jen pár metrů od unikátního zařízení za miliardy dolarů (které by se nemělo znečistit zplodinami trysek), o raketoplánu nemluvě. Druhý po dokončení úkolu začne bezstarostně poskakovat na vázacím popruhu jako opice na gumě, aniž by ho velitel mise seřval na tři doby. Letová specialistka, která má zjevně na starost nejnáročnější část opravy Hubbleova teleskopu, má jen šestiměsíční výcvik…
Na druhou stranu, pokud přistoupíte ne Curaónův vesmír a jeho fyziku, budete považovat tyto věci za podružné. Mimochodem, Archimédes vyčítá jednu drobnost filmu i neprávem. Americké kosmické jetpacky používají k pohonu stlačený dusík, od toho tedy znečištění Hubblea nehrozí.
A v tom co jsem právě popsal je můj problém. Zdráhám se dát filmu, který tak dobře pracuje s napětím, obrazem a konec konců má i pěknou pointu, nižší hodnocení než dějově příšernému Nevědomí s bezvýrazným Tomášem Krupičkou v hlavní roli.
Sandra Bullock i George Clooney totiž v Gravitaci charakter mají a hrají vlastně překvapivě dobře. Oběma věřím a chci věřit, že jsou postavami, které představují. Na druhou stranu filmaři zjevně minuli svůj cíl ukázat vesmír co nejvíce realisticky a jistá, i když asi celkem malá, část publika to prostě vidí.
Myslím, že jednou se lidé budou tomuhle filmu smát stejně jako filmu Himmelskibet od Holgera-Madsena z roku 1918. Už tehdy museli totiž vědět, že takhle to opravdu vypadat nebude, jenže i tak se tento film prosadil, protože obecné povědomí bylo mnohem shovívavější.
I letos se tedy budou lidé dívat na film, aniž by jim fyzikální i jiné nesrovnalosti vadily a budou žasnout nad hlubinami vesmíru i když ty budou ještě stále mnohem méně hluboké, než by měly být.
Gravitace si proto ode mě svých 80% zaslouží, za podívanou i za ten pokus o realismus.
O samotném ději filmu toho nemusím říkat moc, protože v něm má hlavní roli napětí, prostor a lidská osamělost. Jde o pokus HC SF, což oceňuji už jen za tuto snahu. Ani trailer netají, že jde o survival, když vidíme zničení raketoplánu a Hubbleova teleskopu troskami družice z nevydařeného vojenského experimentu. Vše ostatní je už jen boj doktorky Ryan Stone (Sandra Bulock) o přežití v prostoru, v němž přežít nejde.
Gravitace byla od začátku plánována pro projekci 3D podobně jako Avatar a bez třetího rozměru film dosti ztrácí. Dovolím si tvrdit, že dokonce podstatnou část z celkového dojmu.
Pokud tedy uvidíte Gravitaci v 3D, nejlépe v IMAXU, můžete si jí opravdu užít. Má to ale jedno významné "pokud" - pokud nemáte trochu představu o kosmonautice. Problém Gravitace je totiž v tom, že vypadá, jako kdyby šlo o realistický film v realistickém prostředí, jenže to není pravda.
Ve skutečnosti je prostředí Curaónova vesmíru tak blízké skutečnému vesmíru, jako Paříž z filmu Team America: Světovej policajt své reálné předloze. Například HST obíhá kolem Země ve výšce 500 až 600 km, ISS létá nad Zemí přibližně ve výšce 370 km a předvídaná čínská kosmická stanice, která měla ve filmu důležitou roli byla ještě asi o 200 km níž. Tato tři tělesa ale od sebe pravděpodobně nebývají vzdálená právě tolik kilometrů, protože by jejich oběžné dráhy měly různý sklon vůči zemské ose.
Používání jetpacku a Sojuzu (pouze s přistávacími motory na pevné palivo) jako taxíku k přepravě mezi nimi je bez zázraku dost náročné, tedy vlastně nemožné. Představa že se všechno odehrává ve vesmíru a proto je to vlastně navzájem "blízko", je ukázka toho, že i když se snažili scénáristé, režisér i trikaři vytvořit co nejvíce ohromující dojem prostoru, stále ještě vesmír nesmírně podcenili.
V podstatě mi trochu připomínají jistou slečnu, která psala v roce 2001 své kamarádce do USA, jestli je u nich ještě vidět kouř z WTC. Ta kamarádka byla ovšem tou dobou v Kansasu.
(Ve filmu je takových věcí hodně, ale jejich výčet by už asi hraničil se spoilováním.)
Když k tomu přidáte "bleskové" svlékání a oblékání skafandru, chybné fyzikální zobrazení pohybů i například síly padákových lan, můžete pochopit i "fyzikovo zhnusení" jaké předvádí Archimedes na Kosmické kachně, kde dal Gravitaci 60%. Cituji:
Že na tomhle filmu nebude něco v pořádku, varovala ale už úvodní scéna. Aniž bych něco důležitého prozrazoval:
Po efektním pohledu na Zemi z oběžné dráhy je v záběru krásně vymodelovaný raketoplán s Hubbleovým teleskopem, na kterém pracují dva astronauti. Třetí létá velmi svižně na nevyzkoušeném prototypu raketového batohu jen tak okolo, místy jen pár metrů od unikátního zařízení za miliardy dolarů (které by se nemělo znečistit zplodinami trysek), o raketoplánu nemluvě. Druhý po dokončení úkolu začne bezstarostně poskakovat na vázacím popruhu jako opice na gumě, aniž by ho velitel mise seřval na tři doby. Letová specialistka, která má zjevně na starost nejnáročnější část opravy Hubbleova teleskopu, má jen šestiměsíční výcvik…
Na druhou stranu, pokud přistoupíte ne Curaónův vesmír a jeho fyziku, budete považovat tyto věci za podružné. Mimochodem, Archimédes vyčítá jednu drobnost filmu i neprávem. Americké kosmické jetpacky používají k pohonu stlačený dusík, od toho tedy znečištění Hubblea nehrozí.
A v tom co jsem právě popsal je můj problém. Zdráhám se dát filmu, který tak dobře pracuje s napětím, obrazem a konec konců má i pěknou pointu, nižší hodnocení než dějově příšernému Nevědomí s bezvýrazným Tomášem Krupičkou v hlavní roli.
Sandra Bullock i George Clooney totiž v Gravitaci charakter mají a hrají vlastně překvapivě dobře. Oběma věřím a chci věřit, že jsou postavami, které představují. Na druhou stranu filmaři zjevně minuli svůj cíl ukázat vesmír co nejvíce realisticky a jistá, i když asi celkem malá, část publika to prostě vidí.
Myslím, že jednou se lidé budou tomuhle filmu smát stejně jako filmu Himmelskibet od Holgera-Madsena z roku 1918. Už tehdy museli totiž vědět, že takhle to opravdu vypadat nebude, jenže i tak se tento film prosadil, protože obecné povědomí bylo mnohem shovívavější.
I letos se tedy budou lidé dívat na film, aniž by jim fyzikální i jiné nesrovnalosti vadily a budou žasnout nad hlubinami vesmíru i když ty budou ještě stále mnohem méně hluboké, než by měly být.
Gravitace si proto ode mě svých 80% zaslouží, za podívanou i za ten pokus o realismus.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)