Spousta lidí si myslí, že se v tom nevyznám, nebo že Piráty volím na truc, ale tak to není. V rychlosti chci tedy vysvětlit, proč to dělám.
Většina našich politických stran má v programu něco jako: boj proti korupci, zlepšení podnikatelského prostředí, ochrana svobody, osvobození soudů z politického tlaku, přímou demokracii, zaměření exportu na východ nebo západ. Podle mě jsou to ale v podstatě drobnosti.
I snaha o vymezení na mnoho desetiletí přežité úsečce pravo-levo je v podstatě jen vyladění či zaměření.
Piráti jediní mají na prvním místě svobodný přístup k informacím. To ale není směr politiky, je to podmínka.
Politiku (stejně jako auto nebo loď) můžete řídit kamkoli, jen když víte co děláte. Přes dvacet let se tu o demokracii jen žvaní, protože lidé prostě nedostávají všechny potřebné informace a i ty které se k nim dostanou jsou velmi úhledně zaobalené (je to propaganda).
Bez dostatečných informací ale nefunguje nic z toho, co vám ostatní politické strany slibují - nefunguje boj s korupcí, trh, vzdělání, ochrana svobody, právo, ekologie, dokonce vůbec nemůže fungovat demokracie.
Naše politika prostě připomíná blondýnu, která se rozhoduje mezi tím, zda si bude mýt vlasy heřmánkovým, levandulovým nebo kopřivovým šamponem a úplně ignoruje že jí neteče voda.
Proto volím Piráty.
pátek 25. října 2013
středa 23. října 2013
Poněkud dráždivé spekulace
Kouzlo spekulací je v tom, že nemusíte dokládat jejich pravdivost i v tom, že jsou to jen jakési skicy složené z prvků, které mohou a nemusejí být složené do správného tvaru, ba covíc, ani výsledný obrázek nemusí být kompletní. Mám spekulace proto docela rád, i když jde často jen o způsob, jak zjistit, že tudy cesta nevede. Tyhle dvě jsou poněkud pikantní. Nemalou roli v nich totiž má sex.
Žena nebo loď?
Na počátku hédonistické filosofie definoval Aristippos z Kyrény dva stavy duše odpovídající rozkoši a utrpení. Mírný pohyb - leiá kinesis byl dobrý, zatímco prudký pohyb duše špatný. Občas říkávám, že na tuhle myšlenku možná přišel díky návštěvám u nejkrásnější hétery té doby Lais Koryntské. Je to ale o trochu víc než jen obyčejný vtip.
V naprosté neúplnosti informací o zakladateli Koryntské školy jsou dva Aristippovy popisy, které působí dojmem, jako kdyby na sebe navazovaly. Když popisoval stav mírného pohybu, připodobňoval jej k vlnkám uvnitř krytého zálivu, zatímco utrpení představovala bouře na otevřeném moři.
Nevím, jestli byl Aristippos dobrý jachtař, ani jak často se plavil, zato je znám jeho jiný výrok při jedné příležitosti, když právě hájil svůj vztah s Laidou.
"Jako není lepší loď, na níž ještě nikdo neplul, tak není horší žena, kterou dříve měli jiní."
Když tedy občas žertuji na tohle téma, vlastně jen zneužívám připodobnění, které udělal sám Aristippos, když srovnal svoji nádhernou milenku-héteru Lais k lodi. Jenže když se nad tím zamyslíte, je pravděpodobnější že byl Aristippos jako představitel hédonistické školy lepší plavec nebo milovník? Možná byl obojí.
Logicky mě samozřejmě napadají další možnosti. Byly pozvané hétery na Aristippových symposionech jenom pro zábavu, nebo tam měly nějakou didaktickou úlohu? Mě samotnému zní druhá možnost celkem pravděpodobně. Některé doměnky i výpady jeho protivníků by pak působily celkem srozumitelně.
Pověst o vyhnání z ráje
Příběh z ráje o Adamovi a Evě známe všichni, protože je součástí naší kultury. Už dříve jsem jinde popisoval, že jde vlastně o kodifikaci podřízeného postavení ženy, ale v textu lze vidět i něco dalšího. Právě proto že ženy poskytují dětem potravu ze svého těla bývají také připodobňovány k ovocným stromům, zvláště k jabloním. Symbolika jablek (plodů) a mluvícího hada je až Freudovsky sexuální.
Navíc Adam podle Genesis říká o Evě něco, co zpravidla chápeme jako přiznání rodičovství:
Gen. 2:23 I řekl Adam: Teď tato [jest] kost z kostí mých a tělo z těla mého...
Když pak společně pojedí zakázané ovoce, hned po činu Adam i Eva před Bohem skrývají svá pohlaví (ne ústa), protože jimi se provinili, jsou vyhnáni z ráje a ženě je řečeno, že bude v bolestech rodit, ne že bude v bolestech jíst. Jak říkám, jde o spekulaci, ale je možné, že tato část knihy vlastně původně popisuje incest.
A víte co je na tom nejzajímavější? Kolik křesťanů dokáže vydráždit k nepříčetnosti představa, že Adam spáchal incest s vlastní dcerou, ačkoli je to logické. I kdyby totiž byl příběh interpretován naprosto otrocky tak, že by Eva měla být vyrobena ze skutečného žebra, stále by byla z našeho pohledu dcerou Adama, i když by byla zároveň také jeho klonem.
Žena nebo loď?
Na počátku hédonistické filosofie definoval Aristippos z Kyrény dva stavy duše odpovídající rozkoši a utrpení. Mírný pohyb - leiá kinesis byl dobrý, zatímco prudký pohyb duše špatný. Občas říkávám, že na tuhle myšlenku možná přišel díky návštěvám u nejkrásnější hétery té doby Lais Koryntské. Je to ale o trochu víc než jen obyčejný vtip.
V naprosté neúplnosti informací o zakladateli Koryntské školy jsou dva Aristippovy popisy, které působí dojmem, jako kdyby na sebe navazovaly. Když popisoval stav mírného pohybu, připodobňoval jej k vlnkám uvnitř krytého zálivu, zatímco utrpení představovala bouře na otevřeném moři.
Nevím, jestli byl Aristippos dobrý jachtař, ani jak často se plavil, zato je znám jeho jiný výrok při jedné příležitosti, když právě hájil svůj vztah s Laidou.
"Jako není lepší loď, na níž ještě nikdo neplul, tak není horší žena, kterou dříve měli jiní."
Když tedy občas žertuji na tohle téma, vlastně jen zneužívám připodobnění, které udělal sám Aristippos, když srovnal svoji nádhernou milenku-héteru Lais k lodi. Jenže když se nad tím zamyslíte, je pravděpodobnější že byl Aristippos jako představitel hédonistické školy lepší plavec nebo milovník? Možná byl obojí.
Logicky mě samozřejmě napadají další možnosti. Byly pozvané hétery na Aristippových symposionech jenom pro zábavu, nebo tam měly nějakou didaktickou úlohu? Mě samotnému zní druhá možnost celkem pravděpodobně. Některé doměnky i výpady jeho protivníků by pak působily celkem srozumitelně.
Pověst o vyhnání z ráje
Příběh z ráje o Adamovi a Evě známe všichni, protože je součástí naší kultury. Už dříve jsem jinde popisoval, že jde vlastně o kodifikaci podřízeného postavení ženy, ale v textu lze vidět i něco dalšího. Právě proto že ženy poskytují dětem potravu ze svého těla bývají také připodobňovány k ovocným stromům, zvláště k jabloním. Symbolika jablek (plodů) a mluvícího hada je až Freudovsky sexuální.
Navíc Adam podle Genesis říká o Evě něco, co zpravidla chápeme jako přiznání rodičovství:
Gen. 2:23 I řekl Adam: Teď tato [jest] kost z kostí mých a tělo z těla mého...
Když pak společně pojedí zakázané ovoce, hned po činu Adam i Eva před Bohem skrývají svá pohlaví (ne ústa), protože jimi se provinili, jsou vyhnáni z ráje a ženě je řečeno, že bude v bolestech rodit, ne že bude v bolestech jíst. Jak říkám, jde o spekulaci, ale je možné, že tato část knihy vlastně původně popisuje incest.
A víte co je na tom nejzajímavější? Kolik křesťanů dokáže vydráždit k nepříčetnosti představa, že Adam spáchal incest s vlastní dcerou, ačkoli je to logické. I kdyby totiž byl příběh interpretován naprosto otrocky tak, že by Eva měla být vyrobena ze skutečného žebra, stále by byla z našeho pohledu dcerou Adama, i když by byla zároveň také jeho klonem.
pondělí 21. října 2013
Kam zmizely bohyně?
Všimli jste si někdy, že nejproblematičtější náboženství jsou vesměs docela machistická? Jasně, nám to ani nepřipadá zvláštní, protože naprostá většina panteonů má v čele nějakého toho hlavního boha - krále bohů.
Jenže počkat, není na tom opravdu nic divného? Proč mají lidé tendenci uctívat spíše boha-otce než bohyni-matku? Proč je zároveň v těchto společnostech ceněn více syn než dcera a proč je v nich ženám zpravidla odpíráno vzdělání? Souvisí to vůbec nějak?
Pro mě je to jedna z absurdit, s nimiž se v běžném životě setkávám denně. Světovládná bytost je popisována jako muž, ale přitom mnohé popisy vlastně pasují spíše na ženskou postavu. Proč by se měl věřící cítit dobře v boží blízkosti, pokud by onen bůh měl být ten nerudný psychopatický vládce, jakého popisují monoteistická náboženství?
Naopak si dokáži představit (a nepopírám, že také kvůli tomu, že jsem muž), že by se takový věřící mnohem lépe cítil v blízkosti nebo náruči bohyně.
Navíc mnohá náboženství mají opravdu takovou archetypální představu matky tvorů. Mužský princip božství se totiž od ženského principu božství liší - bohové muži tvoří rukama zázračné věci, kdežto bohyně rodí živé bytosti. Vlastně mají bohyně, ale i skutečné ženy hned tři způsoby kterými obdarovávají - jsou nám (mužům) zdrojem rozkoše, dávají život dětem a samy ze sebe jim dávají potravou (jako kdysi nám).
Takovou bohyní byla jistě Artemis z Efesu a je jí dodnes inuitská Sedna. Je dost pravděpodobné, že takovou byla i bohyně Gaia. I v řeckém polyteistickém panteonu už bývaly bohyně celkem upozaděné proti svým mužským protějškům. Kam se ale poděly bohyně z monoteistických náboženství?
Vlastně tam ještě stopy po nich jsou, jenže už nějak pokřivené - jako matky nestvůr. Ženská postava starověké židovské bohyně se zachovala jako představa první Adamovy ženy Lilith - tedy ženy, která byla rovná svému muži a nepodala se ani jemu ani Bohu (ačkoli potomky spolu podle mýtu měli).
V tomto ohledu je také zajímavé, proč je vlastně Adamova druhá žena Eva vytvořena z jeho žebra. Ve starověkých patriarchálních společnostech byla žena přijímána do "područí", což byl pojem obecně rozšířený a vztahoval se na věci, zajatce, otroky, potomky a manželky. Područí opravdu obrazně představovala mužská ruka a to jak ve významu ochrany, tak ve významu vlastnictví.
Područí v nejrůznějších jazycích ale má též význam "podpaží", tedy vlastně stranu hrudníku. Žena takto patří do mužova "podpaží" stejně jako jeho žebro. Mýtus o stvoření Evy tedy popisuje (spolu s potlačeným mýtem o první Adamově ženě) přechod od rovného svazku k nerovnému. Je to také důvod, proč se v Bibli objevuje stvoření muže a ženy dvakrát. Poprvé jsou totiž v mýtu stvořeni zároveň. (Gen. 1:26 a Gen. 2:7-2:24)
Biblická storka kromě principu podřízenosti ženy muži udělala cosi divného i s principem plození živých bytostí. Tím, že je Eva stvořena z Adamova žebra jsou vlastně v důsledku přeneseny všechny tvůrčí principy na muže. Jediná "pravá žena" - Lilith je v tradici zlá z principu. Eva je jen o něco lepší, protože je ženským klonem mužského prapředka. No, moc hezké!
Patriarchální společnosti občas tak důsledně vypudily ženský element z mytologie, že daly vznik nesmyslu. Příkladem je mi křesťanská božská trojice Otec,Syn a Duch svatý. Není až tak těžké pochopit, jak vznikla. Mnohá starověká náboženství měla své trojice v podobě matka, otec a dítě. Ve Starém zákoně je ale žena už cosi špatného z principu a tak se ženská stránka do vyjádření Boží podstaty vůbec nedostala.
Vtipné je, že ženský aspekt vlastně křesťanům nesmírně chyběl a tak jej museli dodatečně dotvořit. Ježíšova matka Marie byla vysloveně zbožštěna (vím, že křesťané budu protestovat, ale je to slovíčkaření) roku 431 přímo v Efezu, na místě starodávného Artemidina kultu.
Legenda o Ježíšovi vůbec dobře zapadla do archetypálního rámce. Když se dnes podíváte na tradiční vánoční Betlém, uvidíte cosi velmi podobného co by na stejném místě viděli už staří Egypťané - obraz boží rodiny. Jen to tehdy byla matka Eset, otec Usirev a syn Hor. (Nicméně tak daleko, jak tvrdí např. film Zeitgeist podobnost nezachází.)
Podobně i v kojících madonkách lze najít odkaz na jiných kojících bohyň, protože kojení je přímo jeden z projevů jejich božství.
Patriarchální společnosti ale udělaly ještě něco. V podstatě rozpůlily ideál ženy. Muži totiž stále toužili po ženách vzdělaných, duchaplných a sebevědomých - po "živých bohyních", jenže je už nechtěli mít doma, protože jim nedokázali vládnout.
Vznikl tak ideál manželky - v podstatě domácí puťky, která by se měla držet domácích povinností a ideál duchaplné kurtizány - ženy s níž je možné se milovat i mluvit o náročných věcech, jíž je možné zbožňovat ale kterou k sobě nelze připoutat. Mám pocit, že tím nějak ztratili všichni.
Jenže počkat, není na tom opravdu nic divného? Proč mají lidé tendenci uctívat spíše boha-otce než bohyni-matku? Proč je zároveň v těchto společnostech ceněn více syn než dcera a proč je v nich ženám zpravidla odpíráno vzdělání? Souvisí to vůbec nějak?
Pro mě je to jedna z absurdit, s nimiž se v běžném životě setkávám denně. Světovládná bytost je popisována jako muž, ale přitom mnohé popisy vlastně pasují spíše na ženskou postavu. Proč by se měl věřící cítit dobře v boží blízkosti, pokud by onen bůh měl být ten nerudný psychopatický vládce, jakého popisují monoteistická náboženství?
Naopak si dokáži představit (a nepopírám, že také kvůli tomu, že jsem muž), že by se takový věřící mnohem lépe cítil v blízkosti nebo náruči bohyně.
Navíc mnohá náboženství mají opravdu takovou archetypální představu matky tvorů. Mužský princip božství se totiž od ženského principu božství liší - bohové muži tvoří rukama zázračné věci, kdežto bohyně rodí živé bytosti. Vlastně mají bohyně, ale i skutečné ženy hned tři způsoby kterými obdarovávají - jsou nám (mužům) zdrojem rozkoše, dávají život dětem a samy ze sebe jim dávají potravou (jako kdysi nám).
Takovou bohyní byla jistě Artemis z Efesu a je jí dodnes inuitská Sedna. Je dost pravděpodobné, že takovou byla i bohyně Gaia. I v řeckém polyteistickém panteonu už bývaly bohyně celkem upozaděné proti svým mužským protějškům. Kam se ale poděly bohyně z monoteistických náboženství?
Vlastně tam ještě stopy po nich jsou, jenže už nějak pokřivené - jako matky nestvůr. Ženská postava starověké židovské bohyně se zachovala jako představa první Adamovy ženy Lilith - tedy ženy, která byla rovná svému muži a nepodala se ani jemu ani Bohu (ačkoli potomky spolu podle mýtu měli).
V tomto ohledu je také zajímavé, proč je vlastně Adamova druhá žena Eva vytvořena z jeho žebra. Ve starověkých patriarchálních společnostech byla žena přijímána do "područí", což byl pojem obecně rozšířený a vztahoval se na věci, zajatce, otroky, potomky a manželky. Područí opravdu obrazně představovala mužská ruka a to jak ve významu ochrany, tak ve významu vlastnictví.
Područí v nejrůznějších jazycích ale má též význam "podpaží", tedy vlastně stranu hrudníku. Žena takto patří do mužova "podpaží" stejně jako jeho žebro. Mýtus o stvoření Evy tedy popisuje (spolu s potlačeným mýtem o první Adamově ženě) přechod od rovného svazku k nerovnému. Je to také důvod, proč se v Bibli objevuje stvoření muže a ženy dvakrát. Poprvé jsou totiž v mýtu stvořeni zároveň. (Gen. 1:26 a Gen. 2:7-2:24)
Biblická storka kromě principu podřízenosti ženy muži udělala cosi divného i s principem plození živých bytostí. Tím, že je Eva stvořena z Adamova žebra jsou vlastně v důsledku přeneseny všechny tvůrčí principy na muže. Jediná "pravá žena" - Lilith je v tradici zlá z principu. Eva je jen o něco lepší, protože je ženským klonem mužského prapředka. No, moc hezké!
Patriarchální společnosti občas tak důsledně vypudily ženský element z mytologie, že daly vznik nesmyslu. Příkladem je mi křesťanská božská trojice Otec,Syn a Duch svatý. Není až tak těžké pochopit, jak vznikla. Mnohá starověká náboženství měla své trojice v podobě matka, otec a dítě. Ve Starém zákoně je ale žena už cosi špatného z principu a tak se ženská stránka do vyjádření Boží podstaty vůbec nedostala.
Vtipné je, že ženský aspekt vlastně křesťanům nesmírně chyběl a tak jej museli dodatečně dotvořit. Ježíšova matka Marie byla vysloveně zbožštěna (vím, že křesťané budu protestovat, ale je to slovíčkaření) roku 431 přímo v Efezu, na místě starodávného Artemidina kultu.
Legenda o Ježíšovi vůbec dobře zapadla do archetypálního rámce. Když se dnes podíváte na tradiční vánoční Betlém, uvidíte cosi velmi podobného co by na stejném místě viděli už staří Egypťané - obraz boží rodiny. Jen to tehdy byla matka Eset, otec Usirev a syn Hor. (Nicméně tak daleko, jak tvrdí např. film Zeitgeist podobnost nezachází.)
Zamyslete se nad tím!
Podobně i v kojících madonkách lze najít odkaz na jiných kojících bohyň, protože kojení je přímo jeden z projevů jejich božství.
Patriarchální společnosti ale udělaly ještě něco. V podstatě rozpůlily ideál ženy. Muži totiž stále toužili po ženách vzdělaných, duchaplných a sebevědomých - po "živých bohyních", jenže je už nechtěli mít doma, protože jim nedokázali vládnout.
Vznikl tak ideál manželky - v podstatě domácí puťky, která by se měla držet domácích povinností a ideál duchaplné kurtizány - ženy s níž je možné se milovat i mluvit o náročných věcech, jíž je možné zbožňovat ale kterou k sobě nelze připoutat. Mám pocit, že tím nějak ztratili všichni.
První dojmy z 54. ročníku festivalu Brněnská 16.
Tento příspěvek je zároveň prvním příspěvkem nového blogu UnderFilmu.
Do Brna jezdím na podzim rád, pravidelně navštěvuji tamější mezinárodní festival krátkých nekomerčních filmů Brněnská 16. Pokud jste o něm za oněch 54 let dosud neslyšeli, tak je to opravdu zajímavá a asi i na našem území zcela ojedinělá akce tohoto druhu. Dříve se Brněnská 16. konala v Bakalově síni, v současnosti byste ji našli v kině Art. Tolik k představení a teď k dojmům.
Proti minulému ročníku byl tento o něco delší (středa 16. 10. až sobota 19. 10.), to zpočátku vytvářelo dojem, že je letos návštěvníků méně. Ke konci týdne ale počet diváků utěšeně vzrůstal, takže i Honza Krafnetr (veterán ČKK a komická postava známá z filmů Vladimíra Frančeho) musel poznamenat "jinde na festivalech promítají v poloprázdnym kině pro pár dědků a tady je kino plný mladejch lidí".
Což byla pravda a ještě bych dodal, že nezanedbatelná část těchto mladých lidí patřila ke krásnějšímu pohlaví. Také pořadatelstvo i nepřehlédnutelní dobrovolníci jsou pořádně omlazeni.
Na jedné z dobrovolnic bylo už na první pohled vidět, čím se zabývá její přítel (ne nepíše pohádky pro Disneyho). Nicméně i původní organizátoři dřívějších ročníků byli na akci vítáni, zvláště Šárka Tryhuková, která zasedala v porotě až do úplného vyčerpání.
Pro mě byly největšími zážitky překvapivě setkání s tvůrci z Famu, konkrétněji se Soňou Jelínkovou, autorkou filmu Nedokáže si říct dost a autory mnohokrát oceněného filmu Pandy (trailer). V obou případech to byly rozhovory velmi příjemné a to i proto, že jsem z FAMU zvyklý spíše na namachrované "režiséry", kteří zpravidla nemají být na co pyšní, ale jsou. Tady tomu bylo přesně naopak. Soňa však od poroty žádnou cenu nezískala. Autory Pand ocenili alespoň diváci diváckou cenou v podobě brýlí.
Nevím, jestli se slečna na obrázku na filmu vůbec nějak podílela, ale členové BFILMu jí nechali pózovat s cenou s tím, že je na pohled hezčí.
Fotografové se na festivalu vyskytovali ve dvou verzích, této:
A této:
Z paralelního programu mě zaujala jak projekce starých amatérských animovaných filmů nazvaná "Z Habeše do kosmu", tak pokus (ač podle mě poněkud neohrabaný) o propagaci 16mm filmového formátu.
Když jsem pak přednášejícím řádně vyčinil za používání nečestných a nesportovních argumentů, byl jsem za to nakonec pozván na projekci Lov na Boghora, což však není ani tak film, jako spíše performance.
Po letech, v nichž byla udělována jako hlavní cena festivalu Velká hlava plná filmů, bylo rozhodnuto nechat studenty uměleckých oborů navrhnout novou podobu ceny. Nejvíce mě pobavil asi návrh, v němž na Brněnském orloji nazývaném familiárně Rotující šulin, leží Brněnský drak zabitý logem festivalu.
Už v průběhu festivalu přicházely nabídky pomoci s příštím ročníkem a nápady, co by se dalo udělat na příště. Při jedné takové diskusi jsem zastihl i ředitele festivalu Miroslava Maixnera.
Pokud tahle festivalová singularita vydrží, mohli bychom se v příštím roce s ještě pestřejším a zajímavějším programem než letos. Snad jen ocenění filmu Žár od polského autora Bartosze Kruhlika hlavní cenou festivalu ukázalo na jistý rozchod vkusu poroty a publika.
Do Brna jezdím na podzim rád, pravidelně navštěvuji tamější mezinárodní festival krátkých nekomerčních filmů Brněnská 16. Pokud jste o něm za oněch 54 let dosud neslyšeli, tak je to opravdu zajímavá a asi i na našem území zcela ojedinělá akce tohoto druhu. Dříve se Brněnská 16. konala v Bakalově síni, v současnosti byste ji našli v kině Art. Tolik k představení a teď k dojmům.
Proti minulému ročníku byl tento o něco delší (středa 16. 10. až sobota 19. 10.), to zpočátku vytvářelo dojem, že je letos návštěvníků méně. Ke konci týdne ale počet diváků utěšeně vzrůstal, takže i Honza Krafnetr (veterán ČKK a komická postava známá z filmů Vladimíra Frančeho) musel poznamenat "jinde na festivalech promítají v poloprázdnym kině pro pár dědků a tady je kino plný mladejch lidí".
Což byla pravda a ještě bych dodal, že nezanedbatelná část těchto mladých lidí patřila ke krásnějšímu pohlaví. Také pořadatelstvo i nepřehlédnutelní dobrovolníci jsou pořádně omlazeni.
Pro mě byly největšími zážitky překvapivě setkání s tvůrci z Famu, konkrétněji se Soňou Jelínkovou, autorkou filmu Nedokáže si říct dost a autory mnohokrát oceněného filmu Pandy (trailer). V obou případech to byly rozhovory velmi příjemné a to i proto, že jsem z FAMU zvyklý spíše na namachrované "režiséry", kteří zpravidla nemají být na co pyšní, ale jsou. Tady tomu bylo přesně naopak. Soňa však od poroty žádnou cenu nezískala. Autory Pand ocenili alespoň diváci diváckou cenou v podobě brýlí.
Fotografové se na festivalu vyskytovali ve dvou verzích, této:
A této:
Z paralelního programu mě zaujala jak projekce starých amatérských animovaných filmů nazvaná "Z Habeše do kosmu", tak pokus (ač podle mě poněkud neohrabaný) o propagaci 16mm filmového formátu.
Když jsem pak přednášejícím řádně vyčinil za používání nečestných a nesportovních argumentů, byl jsem za to nakonec pozván na projekci Lov na Boghora, což však není ani tak film, jako spíše performance.
Po letech, v nichž byla udělována jako hlavní cena festivalu Velká hlava plná filmů, bylo rozhodnuto nechat studenty uměleckých oborů navrhnout novou podobu ceny. Nejvíce mě pobavil asi návrh, v němž na Brněnském orloji nazývaném familiárně Rotující šulin, leží Brněnský drak zabitý logem festivalu.
Už v průběhu festivalu přicházely nabídky pomoci s příštím ročníkem a nápady, co by se dalo udělat na příště. Při jedné takové diskusi jsem zastihl i ředitele festivalu Miroslava Maixnera.
Pokud tahle festivalová singularita vydrží, mohli bychom se v příštím roce s ještě pestřejším a zajímavějším programem než letos. Snad jen ocenění filmu Žár od polského autora Bartosze Kruhlika hlavní cenou festivalu ukázalo na jistý rozchod vkusu poroty a publika.
pondělí 14. října 2013
Komunisté prospívali náboženství víc něž římskokatolická církev
V médiích i mezi prostým lidem je velmi hluboce zažita naprosto nesmyslná myšlenka, že počty ateistů v České republice jsou důsledkem čtyřiceti let komunistické výchovy. Nepopírám, že na počet ateistů-apateistů (tj lidí, které prostě náboženství vůbec nezajímá a proto vůči němu nezaujímají jakýkoli postoj) čas reálného socialismu zapůsobit mohl, jenže pokud by tady v této době vládl nějaký klerikální režim, změnilo by se jen to, že by byli počítáni mezi věřící, což by jim bylo jedno úplně stejně.
Vyhlášení oficiálního náboženství je něco trochu jiného než průzkum reálného přesvědčení obyvatel a je přitom opravdu jedno zda komunisté vyhlašují zemi za zcela ateistickou, nebo katolíci za zcela věřící.
Kouzelnou ukázkou v tomto směru je Albánie, která byla roku 1967 prohlášena za první zcela ateistickou zemi na světě. Jenže při sčítání obyvatel po pádu Hodžova režimu se téměř okamžitě společnost rozvrstvila podle vyznání přibližně stejně jako je tomu dnes - přibližně 84% věřících, převážně islám, ateistů je přibližně asi 2,5%. Není možné, aby došlo k tak bleskové konverzi tolika lidí, je tedy nasnadě, že tito lidé prostě věřící byli už před pádem režimu.
U nás se stalo něco podobného - po roce 1989 počet věřících jakoby skokově vzrostl. Podle sčítání tu bylo v roce 1991 na 4 miliony katolíků, asi půl milionu protestantů a dalších věřících a přibližně čtyři miliony ateistů (do této skupiny však byli počítáni i "neorganizovaní" věřící). Opět se dá usuzovat, že se prostě jen projevili skrytí věřící, jenže pak se stalo ještě něco jiného. V roce 2001 se ke katolicismu přihlásilo jen 2,7 milionu lidí a v roce 2011 už jen jeden milion.
Zato začaly pokusy ve výzkumech štěpit ateisty na různé další skupinky (apateisty, agnostiky... vlastně hrozný nesmysl, protože nic rozštěpenějšího, než ateismus z principu neexistuje) a zároveň smazávat v médiích hranici mezi ateisty a věřícími bez příslušnosti ke konkrétní církvi. Tak se náhle můžeme dozvědět, že většina ateistů jsou vlastně "něcisté" (klasická halíkovina), nebo že ateistů je v ČR jen asi tisíc, podle toho, kolik lidí vyplnilo do kolonky vyznání: ateismus. Přitom ateisté předem deklarovali, že budou (správně) zaškrtávat kolonku "bez vyznání".
Vrcholem této ptákoviny pak byl pořad České televize Rub a líc víry, v němž jej moderátorka Iveta Toušlová uvedla jako fakt hned v úvodu. Komické samozřejmě je, že by tak bylo v naší zemi méně ateistů, než kolik má jen FB stránka Ateisté ČR členů. Nicméně Iveta Toušlová vlastně jen zopakovala tvrzení církevních potentátů, kteří takto lžou na veřejnosti běžně.
Stejně jako hradní čaroděj Dominik Duka si asi neuvědomují, že dělají to samé jako kdysi Enver Hodža a že povrchovým nátěrem skutečnost nezmění. Jenom proto mohou pak v zahraničí prezentovat naši zemi třeba takto:
Přicházím ze země Vašich sousedů, o které se hovoří, že patří mezi nejateističtější země světa nebo Evropy. Rád bych však konstatoval, že téměř polovina obyvatel je pokřtěna a jedna třetina se dobrovolně při sčítání obyvatel hlásí ke křesťanství, z toho 93% k Římskokatolické církvi. Ateizmus vyznává 7-10% celkového počtu obyvatel, dle statistických výpočtů, při některých dílčích výzkumech může tento počet dosáhnout 15-18%.
Dominik Duka - Náboženství v sekularizované společnosti
Vlastně bych si v duchu trochu přál, aby naši církevní potentáti oficiálně vyhlásili, že je u nás 82 až 93% věřících (tj asi tolik jako ve Rwandě), alespoň by bylo všem jasno.
Všimněte si, že úbytek církví (u nás hlavně ŘKC) koreluje nejen s jejich skandály, ale i s jejich vzrůstající politickou a mediální angažovaností. Defraudace vydávané za restituční nároky a provázené veřejně přiznanými úplatky, církve jako představitelé morálních autorit neustály. Trapnost omlouvání tolerované pederastie kněží, angažování v Pro-Life pochodech a koketování s islámskými zákony doplňují křiklavé pitomosti typu mše za Českou televizi k níž jsou zneužívány večerníčkové postavičky.
Samozřejmě, korelace není závislost, ale tady by to chtělo už hodně velkou fantazii nebo pořádný kus ignorantství, abychom tu nějaký vztah neviděli.
Nelze se divit vůbec nikomu, že se k takové společnosti prostě už nechce hlásit a právě o tom (podle mě) vypovídá ten třímilionový odliv příznivců. Tohle neudělali komunisté. Ti už si dvacet let k pořádné moci ani nepřičichli. Tohle udělaly církve.
Vyhlášení oficiálního náboženství je něco trochu jiného než průzkum reálného přesvědčení obyvatel a je přitom opravdu jedno zda komunisté vyhlašují zemi za zcela ateistickou, nebo katolíci za zcela věřící.
Kouzelnou ukázkou v tomto směru je Albánie, která byla roku 1967 prohlášena za první zcela ateistickou zemi na světě. Jenže při sčítání obyvatel po pádu Hodžova režimu se téměř okamžitě společnost rozvrstvila podle vyznání přibližně stejně jako je tomu dnes - přibližně 84% věřících, převážně islám, ateistů je přibližně asi 2,5%. Není možné, aby došlo k tak bleskové konverzi tolika lidí, je tedy nasnadě, že tito lidé prostě věřící byli už před pádem režimu.
U nás se stalo něco podobného - po roce 1989 počet věřících jakoby skokově vzrostl. Podle sčítání tu bylo v roce 1991 na 4 miliony katolíků, asi půl milionu protestantů a dalších věřících a přibližně čtyři miliony ateistů (do této skupiny však byli počítáni i "neorganizovaní" věřící). Opět se dá usuzovat, že se prostě jen projevili skrytí věřící, jenže pak se stalo ještě něco jiného. V roce 2001 se ke katolicismu přihlásilo jen 2,7 milionu lidí a v roce 2011 už jen jeden milion.
Zato začaly pokusy ve výzkumech štěpit ateisty na různé další skupinky (apateisty, agnostiky... vlastně hrozný nesmysl, protože nic rozštěpenějšího, než ateismus z principu neexistuje) a zároveň smazávat v médiích hranici mezi ateisty a věřícími bez příslušnosti ke konkrétní církvi. Tak se náhle můžeme dozvědět, že většina ateistů jsou vlastně "něcisté" (klasická halíkovina), nebo že ateistů je v ČR jen asi tisíc, podle toho, kolik lidí vyplnilo do kolonky vyznání: ateismus. Přitom ateisté předem deklarovali, že budou (správně) zaškrtávat kolonku "bez vyznání".
Vrcholem této ptákoviny pak byl pořad České televize Rub a líc víry, v němž jej moderátorka Iveta Toušlová uvedla jako fakt hned v úvodu. Komické samozřejmě je, že by tak bylo v naší zemi méně ateistů, než kolik má jen FB stránka Ateisté ČR členů. Nicméně Iveta Toušlová vlastně jen zopakovala tvrzení církevních potentátů, kteří takto lžou na veřejnosti běžně.
Stejně jako hradní čaroděj Dominik Duka si asi neuvědomují, že dělají to samé jako kdysi Enver Hodža a že povrchovým nátěrem skutečnost nezmění. Jenom proto mohou pak v zahraničí prezentovat naši zemi třeba takto:
Přicházím ze země Vašich sousedů, o které se hovoří, že patří mezi nejateističtější země světa nebo Evropy. Rád bych však konstatoval, že téměř polovina obyvatel je pokřtěna a jedna třetina se dobrovolně při sčítání obyvatel hlásí ke křesťanství, z toho 93% k Římskokatolické církvi. Ateizmus vyznává 7-10% celkového počtu obyvatel, dle statistických výpočtů, při některých dílčích výzkumech může tento počet dosáhnout 15-18%.
Dominik Duka - Náboženství v sekularizované společnosti
Vlastně bych si v duchu trochu přál, aby naši církevní potentáti oficiálně vyhlásili, že je u nás 82 až 93% věřících (tj asi tolik jako ve Rwandě), alespoň by bylo všem jasno.
Všimněte si, že úbytek církví (u nás hlavně ŘKC) koreluje nejen s jejich skandály, ale i s jejich vzrůstající politickou a mediální angažovaností. Defraudace vydávané za restituční nároky a provázené veřejně přiznanými úplatky, církve jako představitelé morálních autorit neustály. Trapnost omlouvání tolerované pederastie kněží, angažování v Pro-Life pochodech a koketování s islámskými zákony doplňují křiklavé pitomosti typu mše za Českou televizi k níž jsou zneužívány večerníčkové postavičky.
Samozřejmě, korelace není závislost, ale tady by to chtělo už hodně velkou fantazii nebo pořádný kus ignorantství, abychom tu nějaký vztah neviděli.
Nelze se divit vůbec nikomu, že se k takové společnosti prostě už nechce hlásit a právě o tom (podle mě) vypovídá ten třímilionový odliv příznivců. Tohle neudělali komunisté. Ti už si dvacet let k pořádné moci ani nepřičichli. Tohle udělaly církve.
pátek 11. října 2013
Svobodným trhem k fabiánskému komunismu?
Na politické scéně dostáváme pravidelně na vybranou mezi "pravicí" slibující volný trh, ochranu individuality a vlastnictví na straně jedné a "levicí" nabízející demokracii a ochranu společnosti na straně druhé. Na obou programech, jež mají být v dokonalém protikladu ale cosi skřípe.
Dnešní "pravice" je v základu asociální a antisociální. Spolu s tržní ekonomikou se nám snaží podsunout atomizaci společnosti, "velké osobnosti" a "tradiční" hodnoty, které by nakonec vedly k návratu feudalismu, pokud by se jim podařilo je prosadit.
Levice zase spolu s ochranou základních jistot pašuje do společnosti odosobňující uniformitu a její kontrola zachází tak daleko, že vlastně vyváří nesvobodný svět ve jménu lidských práv. Oba směry by samozřejmě nakonec vedly k centralizaci moci končící plutokracií nebo vojenskou diktaturou. Jaký je to tedy nakonec výběr, když vlastně ani u jedné nechcete, aby své sliby a svůj program beze zbytku splnila? No, nic moc.
Copak neexistuje směr, který by se k tomu stavěl jinak? Copak si lidé nakonec nemohou užívat výsledky toho co vydělali a přitom dostatečně ochránit i ty méně schopné nebo méně šťastné před nouzí? Existuje, jenže jej žádná politická strana u nás nehájí.
V podstatě každý si může vytvořit svůj směr, pokud se mu podaří jej dostatečně vysvětlit tak, aby jej bylo možné hájit. Většinou ale na to potřebujete nějaké měřítko, nějakou základní ideu. Jedním z těchto směrů, kterým se nechával inspirovat už T. G. Masaryk, je utilitarismus.
Konkrétně z něj odvodil své postoje k pravici i levici. Komunistům vytýkal, že je pro ně lidová masa všechno, ale člověk nic, zatímco naopak pravičákům připomínal že pokud má jednotlivec nějaké osobní hodnoty, není možné, aby skupina takových jednotlivců žádnou hodnotu neměla.
Výjimečnou postavou utilitaristické filosofie, k níž se tak odkazoval, byl jeden z jejích zakladatelů John Stuart Mill. Většina politiků alespoň předstírá, že jej zná a proto jej občas citují. Je totiž považován nejen za utilitaristu, ale také za "otce" politické ekonomie.
To co politici vydávající se za liberály už nijak rádi nepřipomínají jsou jeho filosofické a emancipační (feministické) aktivity. To že byl velkým příznivcem a propagátorem družstev už považují přímo za výstřelek. Zato upadají do extáze, kdykoli mohou citovat jeho výroky o svobodném trhu.
Proto také můžeme ve sborníku vydaným Centrem pro ekonomiku a politiku číst:
Millovým ideálem socializace výroby byl syndikalismus. Šlo o utopickou vizi, která se nemohla opřít o žádný reálný vzor fungování společnosti, výrobní družstva nehrála v té době žádnou významnější roli. A o jugoslávských podnikových samosprávách a jejich katastrofálních důsledcích pro výrobu nemohl mít pochopitelně John Stuart Mill ještě žádné tušení.
Je pravda, že John Stuart Mill byl představou svobodného trhu nadšen, ale pro sebe si ji nezbožštil. Nepovažoval jej za všelék, ale za užitečný nástroj distribuce materiálu a výrobků. Přesně podle utilitaristického principu viděl, že čím je trh svobodnější, tím snadněji se výrobky šíří po celé zemi a opravdu tak zanikají lokální nedostatky. Důvodem pro tohle nadšení byl ale jeho celoživotní utilitaristický postoj.
Proto byl z naprosto stejného důvodu také zastáncem družstevničení. Pravdou je, že asi zrovna jugoslávské podnikové samosprávy vůbec neznal, zato ale mohl znát Rochdale Society of Equitable Pioneers, což je pravděpodobně první úspěšné družstvo na světě.
Trailer na film o tomto družstvu:
Rychlá historie tohoto družstva:
Rochdale pioneers museum
ROCHDALER enewing Our Co-operative Heritage, Developing the Archive and Learning Experiences Outline Business Plan
Do kontextu Millových úvah tento detail dokonale zapadá. Není vůbec žádný důvod si myslet, že se nějakým způsobem mýlil. Volný trh i družstevničení byly prostě způsoby, kterými bylo možné snížit utrpení a zvýšit celkovou pohodu určitého počtu obyvatel. Navíc se zdá, že se skutečně vzájemně doplňují.
Jenže J. S. Mill udělal ještě něco horšího. Šel až za představu společnosti postavené na obchodu a předpověděl dobu, kdy obchod už nebude hrát tak podstatnou roli, tedy kdy dominantní úlohu ve společnosti ztratí. Dnešní pseudoliberálové nad touto vizí úplně pění a přiznejme si ani pohrobci Fabiánské společnosti - britští Labouristé - nedělají téhle myšlence právě dobré jméno, jenže...
Jenže myslitelé nikdy nepředvídají skutečnost tak, jak se nakonec vyvine. Myslitelé nejsou proroci. Mohou nastínit svou představu, ale cpát svět do formy, kterou vymezili bývá většinou dost nešťastný nápad. Teprve s odstupem času je možné porovnat, jak moc se představa od reality lišila.
Nakonec je možné, že se opravdu nějaké takové době blížíme. Na jednu stranu tu máme cornucopianskou singularitu, předvídanou Peterem Diamandisem a na druhou stranu myšlenky jako je nepodmíněný příjem.
Ať se vám líbí, nelíbí, nebo připadají úplně šílené, je skutečností, že už kdysi dávno skutečně zazněly (i když ne takto pojmenované) právě od zakladatelů Fabiánské společnosti, které k nim inspirovaly myšlenky Johna Stuarta Milla. Jde totiž vlastně o rozšíření myšlenky družstva na celý stát, nebo na ještě větší společnost.
V každém případě se ve společnosti cosi děje a je to něco opravdu zvláštního. Něco úplně mimo rámec pravo-levého vidění politiky.
Dnešní "pravice" je v základu asociální a antisociální. Spolu s tržní ekonomikou se nám snaží podsunout atomizaci společnosti, "velké osobnosti" a "tradiční" hodnoty, které by nakonec vedly k návratu feudalismu, pokud by se jim podařilo je prosadit.
Levice zase spolu s ochranou základních jistot pašuje do společnosti odosobňující uniformitu a její kontrola zachází tak daleko, že vlastně vyváří nesvobodný svět ve jménu lidských práv. Oba směry by samozřejmě nakonec vedly k centralizaci moci končící plutokracií nebo vojenskou diktaturou. Jaký je to tedy nakonec výběr, když vlastně ani u jedné nechcete, aby své sliby a svůj program beze zbytku splnila? No, nic moc.
Copak neexistuje směr, který by se k tomu stavěl jinak? Copak si lidé nakonec nemohou užívat výsledky toho co vydělali a přitom dostatečně ochránit i ty méně schopné nebo méně šťastné před nouzí? Existuje, jenže jej žádná politická strana u nás nehájí.
V podstatě každý si může vytvořit svůj směr, pokud se mu podaří jej dostatečně vysvětlit tak, aby jej bylo možné hájit. Většinou ale na to potřebujete nějaké měřítko, nějakou základní ideu. Jedním z těchto směrů, kterým se nechával inspirovat už T. G. Masaryk, je utilitarismus.
Konkrétně z něj odvodil své postoje k pravici i levici. Komunistům vytýkal, že je pro ně lidová masa všechno, ale člověk nic, zatímco naopak pravičákům připomínal že pokud má jednotlivec nějaké osobní hodnoty, není možné, aby skupina takových jednotlivců žádnou hodnotu neměla.
Výjimečnou postavou utilitaristické filosofie, k níž se tak odkazoval, byl jeden z jejích zakladatelů John Stuart Mill. Většina politiků alespoň předstírá, že jej zná a proto jej občas citují. Je totiž považován nejen za utilitaristu, ale také za "otce" politické ekonomie.
To co politici vydávající se za liberály už nijak rádi nepřipomínají jsou jeho filosofické a emancipační (feministické) aktivity. To že byl velkým příznivcem a propagátorem družstev už považují přímo za výstřelek. Zato upadají do extáze, kdykoli mohou citovat jeho výroky o svobodném trhu.
Proto také můžeme ve sborníku vydaným Centrem pro ekonomiku a politiku číst:
Millovým ideálem socializace výroby byl syndikalismus. Šlo o utopickou vizi, která se nemohla opřít o žádný reálný vzor fungování společnosti, výrobní družstva nehrála v té době žádnou významnější roli. A o jugoslávských podnikových samosprávách a jejich katastrofálních důsledcích pro výrobu nemohl mít pochopitelně John Stuart Mill ještě žádné tušení.
Je pravda, že John Stuart Mill byl představou svobodného trhu nadšen, ale pro sebe si ji nezbožštil. Nepovažoval jej za všelék, ale za užitečný nástroj distribuce materiálu a výrobků. Přesně podle utilitaristického principu viděl, že čím je trh svobodnější, tím snadněji se výrobky šíří po celé zemi a opravdu tak zanikají lokální nedostatky. Důvodem pro tohle nadšení byl ale jeho celoživotní utilitaristický postoj.
Proto byl z naprosto stejného důvodu také zastáncem družstevničení. Pravdou je, že asi zrovna jugoslávské podnikové samosprávy vůbec neznal, zato ale mohl znát Rochdale Society of Equitable Pioneers, což je pravděpodobně první úspěšné družstvo na světě.
Trailer na film o tomto družstvu:
Rychlá historie tohoto družstva:
Rochdale pioneers museum
ROCHDALER enewing Our Co-operative Heritage, Developing the Archive and Learning Experiences Outline Business Plan
Do kontextu Millových úvah tento detail dokonale zapadá. Není vůbec žádný důvod si myslet, že se nějakým způsobem mýlil. Volný trh i družstevničení byly prostě způsoby, kterými bylo možné snížit utrpení a zvýšit celkovou pohodu určitého počtu obyvatel. Navíc se zdá, že se skutečně vzájemně doplňují.
Jenže J. S. Mill udělal ještě něco horšího. Šel až za představu společnosti postavené na obchodu a předpověděl dobu, kdy obchod už nebude hrát tak podstatnou roli, tedy kdy dominantní úlohu ve společnosti ztratí. Dnešní pseudoliberálové nad touto vizí úplně pění a přiznejme si ani pohrobci Fabiánské společnosti - britští Labouristé - nedělají téhle myšlence právě dobré jméno, jenže...
Jenže myslitelé nikdy nepředvídají skutečnost tak, jak se nakonec vyvine. Myslitelé nejsou proroci. Mohou nastínit svou představu, ale cpát svět do formy, kterou vymezili bývá většinou dost nešťastný nápad. Teprve s odstupem času je možné porovnat, jak moc se představa od reality lišila.
Nakonec je možné, že se opravdu nějaké takové době blížíme. Na jednu stranu tu máme cornucopianskou singularitu, předvídanou Peterem Diamandisem a na druhou stranu myšlenky jako je nepodmíněný příjem.
Ať se vám líbí, nelíbí, nebo připadají úplně šílené, je skutečností, že už kdysi dávno skutečně zazněly (i když ne takto pojmenované) právě od zakladatelů Fabiánské společnosti, které k nim inspirovaly myšlenky Johna Stuarta Milla. Jde totiž vlastně o rozšíření myšlenky družstva na celý stát, nebo na ještě větší společnost.
V každém případě se ve společnosti cosi děje a je to něco opravdu zvláštního. Něco úplně mimo rámec pravo-levého vidění politiky.
čtvrtek 10. října 2013
Jak si vede český crowdfunding?
Už několikrát jsem tady psal o crowdfundingu. Setkal jsem se ale i s jeho zapřísáhlými odpůrci, kteří jej považují za druh žebroty. Chtěl bych trochu probrat, proč si to nemyslím. Samozřejmě i crowdfunding určitá rizika má, ale pro jednotlivce vlastně nejsou až tak velká a navíc každý podvodný projekt organizátora falešné kampaně navždy v crowdfundingu diskvalifikuje. Kromě toho se na zneužití peněz ze sbírky vztahují i jisté zákonné tresty.
Mnohem větší možnosti ale podle mě crowdfunding přináší. Dává nové tvůrčí možnosti a to i lidem, kteří sami tvůrčí nejsou, ale chtějí být obklopeni hezkými věcmi a zajímavými lidmi.
Tento, zatím málo a špatně popsaný způsob dobrovolné redistribuce prostředků má podle mě zvláštní kouzlo hned z několika důvodů.
Čím se vlastně dnešní crowdfunding liší od běžné internetové sbírky? V první řadě tím, že existují crowdfundingové servery. Jejich stránky jsou v podstatě jakousi obdobou tržiště, na němž si člověk vybírá projekt, kterému přeje uskutečnění. Peníze tedy v crowdfundingu nepůsobí jen jako potenciál pro tvůrce, ale i jako způsob hlasování donátorů. Vlastně je to dost odlišné použití peněz, než na jaké jsme byli dosud zvyklí.
(Sám jsem se neudržel a takto "hlasoval" pro pár drobností, které by podle mě měly existovat Hydronaut, Hrobaříci a hrobaři, Malovat step, Star Trek: Skryté hry, Mračna a ještě jich mám pár v plánu :-)
Navíc tento obchod se projevuje vděčností. Při normálním obchodu se dva lidé - kupující a prodávající navzájem snaží vytěžit ze situace co nejvíce. V jejich případě to znamená, že se každý z nich snaží maximalizovat svůj zisk, což vždycky hrozí snížením prospěchu toho druhého.
V crowdfundingu ale neplatíte proto, abyste něco měli, ale aby se něco uskutečnilo. Při tom zároveň zpravidla něco získáte, občas i laciněji, než byste to koupili jinak, jenže tím že jste už něco darovali nemáte ono bojové naladění a připravenost na úskok.
Dalším důvodem, který považuji za zvláště zajímavý je možnost setkat se s odlišnými a tvořivými lidmi. Crowdfunding je vlastně nesmírně sociální a má tendenci spojovat lidi různých zájmů a schopností k dalším projektům. V podstatě totiž nefunguje bez komunit a setkávání těchto tvůrčích komunit je něco, co jej dále rozvíjí. Z toho vyplývá, že čím lépe crowdfunding funguje, tím lépe v budoucno fungovat bude.
Konečně oblíbeným fňukem je, že crowdfunding v českém prostředí nefunguje. Dal jsem si tu práci a spočítal úspěšnost projektů na několika našich nejznámějších crowdfundingových serverech. Podle mě si nevedeme vůbec špatně. Vybrané částky jsou sice významně nižší, než v zahraničí, ale to bych připočetl nízkým platům a pozdnímu rozvoji tomuto druhu sponzoringu u nás.
I nejznámější zahraniční poskytovatelé podobných služeb uvádějí úspěšnost projektů 40 až 44%. Jak tedy vypadáme ve srovnání s nimi my?
Úspěšnost českých crowdfundingových projektů podle serverů:
Startovač
43,5 % úspěšné
56,5 % neúspěšné
HitHit
41% úspěšné
59% neúspěšné
KreativciSobě
32% úspěšné
68% neúspěšné
Nakopni mě
nejsou informace o dřívějších projektech
Fondomat
nejsou informace o dřívějších projektech
Nejvíce úspěšných projektů má Hithit - 39
Nejvyšší vybrané částky zatím byly:
Hithit - projekt Xavierovo Dawntempo 303 380 Kč
Startovač - projekt Brány Skeldalu 187 306 Kč
KreativciSobě - projekt Slečny 84 413 Kč
Zajímavé články na toto téma:
Root: Komunita financuje, aneb výhry a prohry crowdfundingu
Computerworld: Názor: Temná stránka crowdfundingu
Tyinternety: Jak si vede crowdfunding v Česku a Češi v crowdfundingu
Enzmannova archa: Něco o crowdfundingu
Enzmannova archa: Hydronaut na Startovači - bude párty?
Mnohem větší možnosti ale podle mě crowdfunding přináší. Dává nové tvůrčí možnosti a to i lidem, kteří sami tvůrčí nejsou, ale chtějí být obklopeni hezkými věcmi a zajímavými lidmi.
Tento, zatím málo a špatně popsaný způsob dobrovolné redistribuce prostředků má podle mě zvláštní kouzlo hned z několika důvodů.
Čím se vlastně dnešní crowdfunding liší od běžné internetové sbírky? V první řadě tím, že existují crowdfundingové servery. Jejich stránky jsou v podstatě jakousi obdobou tržiště, na němž si člověk vybírá projekt, kterému přeje uskutečnění. Peníze tedy v crowdfundingu nepůsobí jen jako potenciál pro tvůrce, ale i jako způsob hlasování donátorů. Vlastně je to dost odlišné použití peněz, než na jaké jsme byli dosud zvyklí.
(Sám jsem se neudržel a takto "hlasoval" pro pár drobností, které by podle mě měly existovat Hydronaut, Hrobaříci a hrobaři, Malovat step, Star Trek: Skryté hry, Mračna a ještě jich mám pár v plánu :-)
Navíc tento obchod se projevuje vděčností. Při normálním obchodu se dva lidé - kupující a prodávající navzájem snaží vytěžit ze situace co nejvíce. V jejich případě to znamená, že se každý z nich snaží maximalizovat svůj zisk, což vždycky hrozí snížením prospěchu toho druhého.
V crowdfundingu ale neplatíte proto, abyste něco měli, ale aby se něco uskutečnilo. Při tom zároveň zpravidla něco získáte, občas i laciněji, než byste to koupili jinak, jenže tím že jste už něco darovali nemáte ono bojové naladění a připravenost na úskok.
Dalším důvodem, který považuji za zvláště zajímavý je možnost setkat se s odlišnými a tvořivými lidmi. Crowdfunding je vlastně nesmírně sociální a má tendenci spojovat lidi různých zájmů a schopností k dalším projektům. V podstatě totiž nefunguje bez komunit a setkávání těchto tvůrčích komunit je něco, co jej dále rozvíjí. Z toho vyplývá, že čím lépe crowdfunding funguje, tím lépe v budoucno fungovat bude.
Konečně oblíbeným fňukem je, že crowdfunding v českém prostředí nefunguje. Dal jsem si tu práci a spočítal úspěšnost projektů na několika našich nejznámějších crowdfundingových serverech. Podle mě si nevedeme vůbec špatně. Vybrané částky jsou sice významně nižší, než v zahraničí, ale to bych připočetl nízkým platům a pozdnímu rozvoji tomuto druhu sponzoringu u nás.
I nejznámější zahraniční poskytovatelé podobných služeb uvádějí úspěšnost projektů 40 až 44%. Jak tedy vypadáme ve srovnání s nimi my?
Úspěšnost českých crowdfundingových projektů podle serverů:
Startovač
43,5 % úspěšné
56,5 % neúspěšné
HitHit
41% úspěšné
59% neúspěšné
KreativciSobě
32% úspěšné
68% neúspěšné
Nakopni mě
nejsou informace o dřívějších projektech
Fondomat
nejsou informace o dřívějších projektech
Nejvíce úspěšných projektů má Hithit - 39
Nejvyšší vybrané částky zatím byly:
Hithit - projekt Xavierovo Dawntempo 303 380 Kč
Startovač - projekt Brány Skeldalu 187 306 Kč
KreativciSobě - projekt Slečny 84 413 Kč
Zajímavé články na toto téma:
Root: Komunita financuje, aneb výhry a prohry crowdfundingu
Computerworld: Názor: Temná stránka crowdfundingu
Tyinternety: Jak si vede crowdfunding v Česku a Češi v crowdfundingu
Enzmannova archa: Něco o crowdfundingu
Enzmannova archa: Hydronaut na Startovači - bude párty?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)