Mám jistý zdánlivě schizoidní problém. Zatímco západním, zvláště pak francouzským sekularistům vyčítám přehnanou náklonnost ke stranám na nejzazším křídle levicového spektra a skřípu zuby když jde Michel Onfray hodit svůj hlas komunistům, v naší zemi se naopak děsím voleb, kdy lidé bojující slovy proti církevním defraudacím půjdou volit TOP 09 a zastánci podnikání ODS.
Přitom nedávná zkušenost nám jasně říká že volení naší „pravice“ neochrání vůbec žádný trh, natož nějaký svobodný a rozhodně nás neochrání před zvyšováním daní nebo zneužíváním médií a školství bohatou náboženskou minoritou, ale zato nás možná „ochrání“ před investováním vybraných peněz do obecně prospěšných projektů.
Rozhodně nemůže být zárukou morálky a zákonnosti strana, která schválila tolik tunelů (včetně toho zatím největšího) jako ODS, která má ve svých řadách nepotrestaného podvodníka Marka Bendu přímo v ústavním výboru a která přijímá zákony s podporou zločinců.
Stejně si ale musím rýpnout i do voličů „levice“. Myslet si že nám automaticky vláda ČSSD či KSČM zajistí lepší životní podmínky je nesmysl. Ostatně pokud je možné, aby se na nejvyšší místo v takovéto straně vyšplhal člověk typu Paroubka, který byl stejně vzorným příkladem zbohatlického buranství jako jeho kolegové z opačného politického tábora, pak je možné vše, jen ne právě to co od levice očekáváte.
Milí přátelé, skeptici, ateisté, racionalisté, lidé chlubící se racionálním, kritickým myšlením a vyšším IQ než věřící, prosím pouvažujte o tom, že víra v levo-pravé politické tábory je stejně absurdní jako víra v jakéhokoli boha, reinkarnaci, orgonit či levitující mnichy, protože obvyklá očekávání jsou v rozporu se zkušenostmi, které jsme s nimi udělali.
Nebudu nikomu z vás zazlívat, že volil stranu takovou nebo makovou, jen prosím nepřikládejte své značce až zase takový význam. Nezahlcujte mi Facebook ani diskuse sděleními typu: Kdo nevolí Karla, jako by ani nežil! Vol větší zlo! Proč volíš cizí pitomce, když můžeš volit ty naše?!
Pokud se ptáte, koho budu volit, klidně vám to prozradím, ale prosím zdržte se nejen nenávistných, ale i radostných komentářů. Budu volit Piráty. Je mi jedno, že si myslíte, že jde o stranu složenou ze samých zhulenců (což je asi pravda), je mi jedno že jsou podle vás možná stejně úplatní jako všichni ostatní (což je možné, ale na rozdíl od ostatních straníků nikoli jisté). Je mi dokonce jedno i to jestli si myslíte, že se nemají šanci do poslanecké sněmovny dostat. Pro mě zastupují něco, co má smysl hájit a co jim věřím, že (alespoň zatím) opravdu hájit budou – svobodné šíření informací. A v tomto bodu jsem jim schopen věřit.
Je mi jedno, že tento bod mají v programu i ostatní strany, protože ty už dokázaly, že jim věřit nelze. Jestli máte pocit že je můj hlas vyhozený, tak si laskavě uvědomte, že pokud nemám důvěru v žádnou z „velkých“ stran, tak také nejen nemám povinnost je volit, ale dokonce je pro mé vlastní svědomí zásadní jim hlas nedat. Nikoho nepřesvědčuji, aby volil stejně jako já, jen se prosím u volebních uren zamyslete nad tím, co děláte. Děkuji.
PS: Absurdní je, že bych si vlastně měl přát drtivé vítězství TOP 09, protože pak by asi i studenti nadopovaní nenávistí ke všemu co by mohlo jen působit levicově, pochopili že tohle prostě nejde.
středa 9. října 2013
úterý 8. října 2013
Opice s diplomem a izraelské brambory
Ve včerejších Parlamentních listech vyšel rozhovor nazvaný:
Docentka Švihlíková: Mladí nechtějí pracovat rukama. Každý dostane titul, i když má IQ pod úrovní opice
Navazuje na jiný článek:
Švihlíková: Co trápí (nejen) na Vysočině…. I. část
Samotný název článku je poměrně výmluvný, uváděná data ho jen zpřesňují. Švihlíková v podstatě popisuje odumírání vesnic a vesnických podnikatelů, zvláště řemeslníků a zemědělců. Není s tomto názorem sama.
Jenže v čem je skutečný problém? Žijeme v nastupující informační společnosti, která nesmírně (i tabulkové) oceňuje vzdělání. Bohužel toto vzdělání zpravidla spojujeme teplou židlí a prací v kanceláři. Reálně také neoceňujeme skutečné dosažené vzdělání, ale vzdělání formální. Naše školy prostě dál stojí na biflování namísto na myšlení (jistě určitou sumu informací je prostě třeba se nabiflovat, ale pak se s ní musí také pracovat).
Ve výsledku tedy máme vrstvu lidí, kteří jsou "vzdělaní" přibližně stejně jako hard disk vašeho počítače - obsahují informace, ale sami o sobě s nimi nic nedělají. Toto "vzdělání" jim ale propůjčuje vyšší společenský status.
Naproti tomu tu je protipól vesničana - vidláka. Být vesničanem je samo o sobě stigma nesoucí v sobě stereotyp zahnojeného blba příležitostně se dopouštějícího zoofilie z důvodu nedostatku jakýchkoli partnerek. Trochu podobné je to i s řemesly, kde si nejdříve vždy představíme instalatéra přehrabujícího se v odpadu.
Prohlášení typu "všichni nemohou být vysokoškoláci" jen zvyšují společenský stres a snahu nebýt tím otrokem, který za ony vysokoškoláky pracuje.
A jak s tím souvisejí izraelské brambory? Nedávno jsem trochu nadával na to, že dovážíme brambory z Izraele. Jednou z absurdit je samozřejmě to, že vůbec dovážíme brambory. Mnohem zajímavější ale je, že si pouštní stát Izrael může dovolit vyvážet brambory. Jak to? Protože izraelské zemědělství je na velmi vysoké úrovni právě díky tomu, že tam stigma zemědělce neexistuje!
I my bychom ve skutečnosti potřebovali opravdu inteligentní lidi působící také v řemeslech a zemědělství, jenže jsme v podobně začarovaném kruhu jako v případě politiky. Vzít práci v zemědělství zároveň znamená odhodit společenský status. Proto se do takových věcí pouštějí u nás jen nejodvážnější alternativci, ale jen zřídka skutečně inteligentní a vzdělaní lidé.
V politice je podobné stigma vyvážené finančními výhodami (což také není optimální, protože takové nastavení selektuje sociopaty), ale zemědělství nemá ani to.
Je tu ale ještě jedna zvláštní okolnost, kterou si Ilona Švihlíková ani jiní komentátoři neuvědomují - cosi jako zpětná nepropustnost vzdělání. Od člověka s určitým vzděláním se prostě už nepředpokládá, že by provozoval zemědělství nebo řemeslo a to i když by to dělal rád!
Mám několik přátel, kteří se po zdárném absolvování vysoké školy (ČVUT) vydali studovat učební obor elektrikář. Působili tím značné zmatky. Naše školství s něčím takovým vůbec nepočítá! Je to absurdní, ale pro vzdělaného člověka je prostě těžké pracovat rukama i když chce.
Občas se zálibně díváme zpátky na dobu první republiky. Tehdejší prudký rozvoj mnoha oborů u nás byl daný také tím, že se i vysokoškolsky vzdělaní lidé nebránili manuální práci. Naopak poměrně vysoký kredit tehdy měla zcela právem řemesla. Rčení o "zlatých českých ručičkách" se týkalo právě jich. Ostatně pokud se chcete přesvědčit co naši předci v řemeslech dokázali, stačí nahlédnout do tehdejších reklam nebo časopisů pro školní dílny. Dnes by něco takového nezvládl leckterý školený řemeslník.
Později v době reálného socialismu vymysleli komunisté jakýsi experiment, když nahnali inteligenci ke strojům do výroby. Bylo to sice jistým způsobem násilně absurdní až groteskní, ale vzniklo tehdy opravdu (kromě Mostu inteligence) i množství skutečných technických vylepšení, které práci zrychlovaly a usnadňovaly.
Není zase čas tuhle bariéru narušit?
Docentka Švihlíková: Mladí nechtějí pracovat rukama. Každý dostane titul, i když má IQ pod úrovní opice
Navazuje na jiný článek:
Švihlíková: Co trápí (nejen) na Vysočině…. I. část
Samotný název článku je poměrně výmluvný, uváděná data ho jen zpřesňují. Švihlíková v podstatě popisuje odumírání vesnic a vesnických podnikatelů, zvláště řemeslníků a zemědělců. Není s tomto názorem sama.
Jenže v čem je skutečný problém? Žijeme v nastupující informační společnosti, která nesmírně (i tabulkové) oceňuje vzdělání. Bohužel toto vzdělání zpravidla spojujeme teplou židlí a prací v kanceláři. Reálně také neoceňujeme skutečné dosažené vzdělání, ale vzdělání formální. Naše školy prostě dál stojí na biflování namísto na myšlení (jistě určitou sumu informací je prostě třeba se nabiflovat, ale pak se s ní musí také pracovat).
Ve výsledku tedy máme vrstvu lidí, kteří jsou "vzdělaní" přibližně stejně jako hard disk vašeho počítače - obsahují informace, ale sami o sobě s nimi nic nedělají. Toto "vzdělání" jim ale propůjčuje vyšší společenský status.
Naproti tomu tu je protipól vesničana - vidláka. Být vesničanem je samo o sobě stigma nesoucí v sobě stereotyp zahnojeného blba příležitostně se dopouštějícího zoofilie z důvodu nedostatku jakýchkoli partnerek. Trochu podobné je to i s řemesly, kde si nejdříve vždy představíme instalatéra přehrabujícího se v odpadu.
Prohlášení typu "všichni nemohou být vysokoškoláci" jen zvyšují společenský stres a snahu nebýt tím otrokem, který za ony vysokoškoláky pracuje.
A jak s tím souvisejí izraelské brambory? Nedávno jsem trochu nadával na to, že dovážíme brambory z Izraele. Jednou z absurdit je samozřejmě to, že vůbec dovážíme brambory. Mnohem zajímavější ale je, že si pouštní stát Izrael může dovolit vyvážet brambory. Jak to? Protože izraelské zemědělství je na velmi vysoké úrovni právě díky tomu, že tam stigma zemědělce neexistuje!
I my bychom ve skutečnosti potřebovali opravdu inteligentní lidi působící také v řemeslech a zemědělství, jenže jsme v podobně začarovaném kruhu jako v případě politiky. Vzít práci v zemědělství zároveň znamená odhodit společenský status. Proto se do takových věcí pouštějí u nás jen nejodvážnější alternativci, ale jen zřídka skutečně inteligentní a vzdělaní lidé.
V politice je podobné stigma vyvážené finančními výhodami (což také není optimální, protože takové nastavení selektuje sociopaty), ale zemědělství nemá ani to.
Je tu ale ještě jedna zvláštní okolnost, kterou si Ilona Švihlíková ani jiní komentátoři neuvědomují - cosi jako zpětná nepropustnost vzdělání. Od člověka s určitým vzděláním se prostě už nepředpokládá, že by provozoval zemědělství nebo řemeslo a to i když by to dělal rád!
Mám několik přátel, kteří se po zdárném absolvování vysoké školy (ČVUT) vydali studovat učební obor elektrikář. Působili tím značné zmatky. Naše školství s něčím takovým vůbec nepočítá! Je to absurdní, ale pro vzdělaného člověka je prostě těžké pracovat rukama i když chce.
Občas se zálibně díváme zpátky na dobu první republiky. Tehdejší prudký rozvoj mnoha oborů u nás byl daný také tím, že se i vysokoškolsky vzdělaní lidé nebránili manuální práci. Naopak poměrně vysoký kredit tehdy měla zcela právem řemesla. Rčení o "zlatých českých ručičkách" se týkalo právě jich. Ostatně pokud se chcete přesvědčit co naši předci v řemeslech dokázali, stačí nahlédnout do tehdejších reklam nebo časopisů pro školní dílny. Dnes by něco takového nezvládl leckterý školený řemeslník.
Později v době reálného socialismu vymysleli komunisté jakýsi experiment, když nahnali inteligenci ke strojům do výroby. Bylo to sice jistým způsobem násilně absurdní až groteskní, ale vzniklo tehdy opravdu (kromě Mostu inteligence) i množství skutečných technických vylepšení, které práci zrychlovaly a usnadňovaly.
Není zase čas tuhle bariéru narušit?
pondělí 7. října 2013
Kde vzít prachy? (nebo jiné prostředky)
Omlouvám se lidem, kteří ode mě vždy čekají článek s nějakou originální myšlenkou. Tento je ryze účelový, dalo by se říci výčtový. Můžete se ale nad ním zamyslet sami, jaký způsob asi která skupina lidí preferuje.
Jedním ze zdůvodnění existence třídy bohatých lidí je tvrzení, že právě oni přece sponzorují ta největší díla, stavby a objevy. Na tomhle tvrzení něco je, i když ne tolik, kolik si jeho zastánci představují. K vytvoření čehokoli velkého, ať už je to továrna, zločinecký syndikát, přehrada nebo vynález nového léku, je zapotřebí nakumulovat určité množství prostředků a to pokud možno rychle.
Tou nevítanou částí pravdy naopak je, že osobní bohatství není pro účely něčeho prospěšného ideálním způsobem. Většinou se totiž lidé dělí na ty, kteří peníze mají a ty, kteří vědí co s nimi. Proberme si to ale od začátku. Představte si, že máte projekt, pro který potřebujete peníze, pracovní síly nebo jiné prostředky. Jak se dají sehnat, když je nemáte? Cest je víc, než se tvrdí.
1.) Organizovaný zločin - V našich krajích se velké finanční zločiny v podstatě netrestají, takže riziko odsouzení je malé, pokud neukradnete částku která je příliš velká na přestupek a příliš malá na závažnou hospodářskou kriminalitu. Obecně platí, že částky ve stovkách milionů až miliardách jsou už v podstatě mimo dosah místní justice i policie. Zvláště, když se mezitím stanete sponzory vládnoucích politických stran.
Zpronevěra se dělá tak, že svěřené peníze jiných lidí použijete pro své vlastní účely, podvodem v tomto případě určitě nejsou triky se skořápkami, ale větší projekty jako H-System nebo Harvardské investiční fondy.
Za organizovaný zločin se považuje také prodej lidí, neregistrovaných zbraní, drog a pašovaného tabáku, jaderného materiálu či alkoholu ve velkém. Tady vám ale kromě toho, že budete v ohrožení, pokud budete příliš skromní nebo ozáření, hrozí také záměna metanolu s etanolem. Všechny formy ilegálního obchodu jsou ale stejně zdlouhavé, nebo jen o něco méně zdlouhavé, než obchody legální. Zato zpronevěra a velký podvod vedou tabulku způsobů, jak nejrychleji získat peníze.
Hlavní výhodou organizovaného zločinu je, že tak získáte peníze na věci, na které by vám nikdy lidé ve sbírce nebo v crowdfundingu žádné peníze nedali, například na pevnost na Šumavě, akvárium se žralokem ve vašem obýváku nebo vás adorující politickou stranu.
Naopak problémem organizovaného zločinu je to, že vás asi dost lidí kvůli tomu nebude mít rádo a také na to každý nemá žaludek.
Takto získané peníze se většinou nepoužívají na obecně prospěšné akce a víru v užitečnost zločinnosti sdílí u nás asi pouze bývalý prezident se svými nejbližšími patolízaly.
2.) Daně - Daně jsou v podstatě jistou obdobou sbírky, ale liší se od ní tím, že jsou povinné. Od výpalného nebo berní by se měly lišit tím, že jsou určeny na obecně prospěšné účely. Tedy teoreticky. Veřejně prospěšný projekt lze většinou (také teoreticky), sponzorovat z daní prostřednictvím grantu. Podmínky grantového řízení jsou ale zpravidla tak svazující, že vás přinutí vytvořit úplně jiný projekt, než jste původně chtěli.
Slabým místem jsou samozřejmě úředníci a členové komisí, kteří granty rozdělují a získávají tak neoficiální podíl na moci a v některých případech i slušný zisk v podobě úplatků. Proto někteří lidé považují daňový systém v podstatě za druh organizovaného zločinu.
V současnosti je fungování prostřednictvím grantů nutné především pro státní výzkumné, zdravotní a sociální ústavy. Nezávislá kultura dotovaná dříve granty, byla už v podstatě vyhubena. Využívání grantového systému vytváří jistou závislost, která může být pro projekty smrtící, pokud náhle očekávaný grant nepřijde. Přidělování grantů také nijak zvlášť neodráží přání lidí.
Jistou nadějí na rozumné využití daní by bylo zavedení adresných daní, u nichž by mohli daňoví poplatníci určit, k jakému účelu mají být použity.
3.) Podnikání - Zdánlivě nejčistší (reálná morálnost či amorálnost různých podniků je však různá) způsob hromadění prostředků, často glorifikovaný, jako jediný možný. Výhodou investování peněz získaných podnikáním, je to, že vám zpravidla do jejich investování nikdo nekecá. Největší nevýhodou je naopak to, že jde o dlouhodobé projekty, které vždy stojí velké úsilí a výdaje, ale nemusejí vyjít. Navíc vám při pomalém hromadění prostředků s narůstajícím časem stále více peněz ukrajují daně.
4.) Sbírka - Kdysi překvapivě účinná metoda, díky které bylo postaveno například Národní divadlo ale i mnohé další budovy. Dnes takto staví školy v Africe humanitární organizace Člověk v tísni. Původně šlo o poměrně náročně organizovanou akci s množstvím dobrovolníků nosících certifikované zaplombované kasičky. Dnes tento archaický způsob sbírky nahrazují sbírky internetové. Pro odkaz na stránky sbírky se často používají QR-kódy.
5.) Družstvo - Družstvo se dá založit z různých důvodů, jedním z nich je i spolupráce na nějakém projektu. Výhoda družstva je v tom, že sdružuje jako materiální a finanční prostředky, tak lidi. Určitým omezením družstva je to, že nemůže být založeno za účelem charity pro jeho nečleny.
6.) Tombola, loterie - Dnes už málokdo chápe, že tombola je původně způsob, jak nahromadit peníze k nějakému účelu. Jde vlastně o nejjednodušší formu loterie. Také zisky z loterií šly často v dávné minulosti na velmi záslužné účely, jako je stavba vodovodu, připojení elektřiny nebo plat učitele v jednotřídce. Při dnešní degeneraci onoho spojení mezi proherními automaty a jednoúčelovými "obecně prospěšnými" sdruženími je téměř nepředstavitelné, že tohle kdysi fungovalo a občas i někde ještě funguje. Pravda, i dnes se takto hromadí prostředky, ale vydávají se často za úplné zhovadilosti. Žijeme holt v zemi, kde může zkrachovat i sázková kancelář, tak proč by tu nešly pořádat i prodělečné tomboly?
7.) Benefiční bazar a benefiční aukce - Málokdo ví, že benefiční bazar byl rovněž jedním z opravdu velkých zdrojů peněz pro Národní divadlo. Jinak je ale myslím, podstata obou akcí jasná. Umělci nebo i obyčejní lidé věnují svá díla pro prodej tímto způsobem a ostatní lidé se pak předhánějí v tom, kdo dá víc. Výtěžek je pak věnovaný na předem oznámený účel. Zatímco na benefičním bazaru má pak prodej charakter blešího trhu, na benefiční dražbě se skutečně draží jako v aukční síni.
Benefiční aukce bývají zpravidla anglického typu, někdy se speciálně pro tento účel používá tzv formy tiché aukce, při níž píší své nabídky účastníci na papírky. Výnosy z benefičních dražeb bývají obecně vyšší, ale uspořádání benefičního bazaru je zase mnohem jednodušší z hlediska zákonů.
8.) Prodej sponzorských předmětů - Někdy se tomu říká i sponzorský merchandising či přidružený prodej. Jde v podstatě o prodej záměrně předražených upomínkových předmětů, z nichž má zisk posloužit na podporu projektu (a kupující to vědí). Nejhezčí příklady měla kapela Abney Park a film Iron Sky.
9.) Benefiční koncert, benefiční závod - Jeden z mála druhů benefičních akcí, které u nás opravdu občas fungují. Proto snad nemusím vysvětlovat.
10.) Mikrodárcovství - Jedna z forem internetových sbírek. U nás ale není příliš populární. Lidé přispívají pravidelnou sumou, která se pak dělí podle toho, kolik projektů označí jako že se jim líbí. Jde o zasílání velmi malých částek (často méně než 1 USD), ale velkým počtem lidí. Jde o systém rozšířený v internetové distribuci her. Některé systémy lze ale použít i jinak, například k finanční podpoře blogů. Nejznámějším takovým systémem je Flattr.
11.) Crowdfunding -Internetová sbírka na steroidech. Její hlavní výhodou i nevýhodou je že je poměrně rychlá a intenzivní. Potřebuje velmi pečlivou přípravu, bez ní nefunguje. Vyskytuje se ve dvou nejčastějších podobách.
První představuje typ, kterému mohu říkat třeba Kickstarter (správněji AoN), podle serveru, který jej nejčastěji provozuje. Jde o časově omezenou kampaň se stanoveným limitem. Pokud se nepodaří kampani tohoto limitu dosáhnout, vracejí se peníze dárcům. V druhé verzi, které můžeme podle stejného klíče říkat Indiegogo (KiA), která umožňuje získat peníze i když se nevybere celá stanovená částka, ale s vyšším poplatkem.
U nás jsou nejznámějšími crowdfundingovými servery Kreativci sobě, Startovač a Hithit.
12.) Akce Z - V podstatě obrácená akce ke sbírce. Zatímco při sbírce se předpokládá, že máte lidi, kteří pro vás budou pracovat, ale nemáte prostředky, v případě "akce - Z" máte nástroje a materiál a lidé naopak přispívají svou prací. Nazývám ji podle akce rozšířené u nás za reálného socialismu, která fungovala na tomto principu "Z" znamenalo původně "zvelebování", stejně tak by se ale mohla jmenovat třeba "stodola", protože právě tímto způsobem se tradičně v našich zemích stavěly stodoly. Neblahá plánovací a kontrolní snaha komunistických úředníků vedla ale nakonec k naprostému vytlačení prvku dobrovolnosti, čímž způsobila zánik podobných akcí.
Jedním ze zdůvodnění existence třídy bohatých lidí je tvrzení, že právě oni přece sponzorují ta největší díla, stavby a objevy. Na tomhle tvrzení něco je, i když ne tolik, kolik si jeho zastánci představují. K vytvoření čehokoli velkého, ať už je to továrna, zločinecký syndikát, přehrada nebo vynález nového léku, je zapotřebí nakumulovat určité množství prostředků a to pokud možno rychle.
Tou nevítanou částí pravdy naopak je, že osobní bohatství není pro účely něčeho prospěšného ideálním způsobem. Většinou se totiž lidé dělí na ty, kteří peníze mají a ty, kteří vědí co s nimi. Proberme si to ale od začátku. Představte si, že máte projekt, pro který potřebujete peníze, pracovní síly nebo jiné prostředky. Jak se dají sehnat, když je nemáte? Cest je víc, než se tvrdí.
1.) Organizovaný zločin - V našich krajích se velké finanční zločiny v podstatě netrestají, takže riziko odsouzení je malé, pokud neukradnete částku která je příliš velká na přestupek a příliš malá na závažnou hospodářskou kriminalitu. Obecně platí, že částky ve stovkách milionů až miliardách jsou už v podstatě mimo dosah místní justice i policie. Zvláště, když se mezitím stanete sponzory vládnoucích politických stran.
Zpronevěra se dělá tak, že svěřené peníze jiných lidí použijete pro své vlastní účely, podvodem v tomto případě určitě nejsou triky se skořápkami, ale větší projekty jako H-System nebo Harvardské investiční fondy.
Za organizovaný zločin se považuje také prodej lidí, neregistrovaných zbraní, drog a pašovaného tabáku, jaderného materiálu či alkoholu ve velkém. Tady vám ale kromě toho, že budete v ohrožení, pokud budete příliš skromní nebo ozáření, hrozí také záměna metanolu s etanolem. Všechny formy ilegálního obchodu jsou ale stejně zdlouhavé, nebo jen o něco méně zdlouhavé, než obchody legální. Zato zpronevěra a velký podvod vedou tabulku způsobů, jak nejrychleji získat peníze.
Hlavní výhodou organizovaného zločinu je, že tak získáte peníze na věci, na které by vám nikdy lidé ve sbírce nebo v crowdfundingu žádné peníze nedali, například na pevnost na Šumavě, akvárium se žralokem ve vašem obýváku nebo vás adorující politickou stranu.
Naopak problémem organizovaného zločinu je to, že vás asi dost lidí kvůli tomu nebude mít rádo a také na to každý nemá žaludek.
Takto získané peníze se většinou nepoužívají na obecně prospěšné akce a víru v užitečnost zločinnosti sdílí u nás asi pouze bývalý prezident se svými nejbližšími patolízaly.
2.) Daně - Daně jsou v podstatě jistou obdobou sbírky, ale liší se od ní tím, že jsou povinné. Od výpalného nebo berní by se měly lišit tím, že jsou určeny na obecně prospěšné účely. Tedy teoreticky. Veřejně prospěšný projekt lze většinou (také teoreticky), sponzorovat z daní prostřednictvím grantu. Podmínky grantového řízení jsou ale zpravidla tak svazující, že vás přinutí vytvořit úplně jiný projekt, než jste původně chtěli.
Slabým místem jsou samozřejmě úředníci a členové komisí, kteří granty rozdělují a získávají tak neoficiální podíl na moci a v některých případech i slušný zisk v podobě úplatků. Proto někteří lidé považují daňový systém v podstatě za druh organizovaného zločinu.
V současnosti je fungování prostřednictvím grantů nutné především pro státní výzkumné, zdravotní a sociální ústavy. Nezávislá kultura dotovaná dříve granty, byla už v podstatě vyhubena. Využívání grantového systému vytváří jistou závislost, která může být pro projekty smrtící, pokud náhle očekávaný grant nepřijde. Přidělování grantů také nijak zvlášť neodráží přání lidí.
Jistou nadějí na rozumné využití daní by bylo zavedení adresných daní, u nichž by mohli daňoví poplatníci určit, k jakému účelu mají být použity.
3.) Podnikání - Zdánlivě nejčistší (reálná morálnost či amorálnost různých podniků je však různá) způsob hromadění prostředků, často glorifikovaný, jako jediný možný. Výhodou investování peněz získaných podnikáním, je to, že vám zpravidla do jejich investování nikdo nekecá. Největší nevýhodou je naopak to, že jde o dlouhodobé projekty, které vždy stojí velké úsilí a výdaje, ale nemusejí vyjít. Navíc vám při pomalém hromadění prostředků s narůstajícím časem stále více peněz ukrajují daně.
4.) Sbírka - Kdysi překvapivě účinná metoda, díky které bylo postaveno například Národní divadlo ale i mnohé další budovy. Dnes takto staví školy v Africe humanitární organizace Člověk v tísni. Původně šlo o poměrně náročně organizovanou akci s množstvím dobrovolníků nosících certifikované zaplombované kasičky. Dnes tento archaický způsob sbírky nahrazují sbírky internetové. Pro odkaz na stránky sbírky se často používají QR-kódy.
5.) Družstvo - Družstvo se dá založit z různých důvodů, jedním z nich je i spolupráce na nějakém projektu. Výhoda družstva je v tom, že sdružuje jako materiální a finanční prostředky, tak lidi. Určitým omezením družstva je to, že nemůže být založeno za účelem charity pro jeho nečleny.
6.) Tombola, loterie - Dnes už málokdo chápe, že tombola je původně způsob, jak nahromadit peníze k nějakému účelu. Jde vlastně o nejjednodušší formu loterie. Také zisky z loterií šly často v dávné minulosti na velmi záslužné účely, jako je stavba vodovodu, připojení elektřiny nebo plat učitele v jednotřídce. Při dnešní degeneraci onoho spojení mezi proherními automaty a jednoúčelovými "obecně prospěšnými" sdruženími je téměř nepředstavitelné, že tohle kdysi fungovalo a občas i někde ještě funguje. Pravda, i dnes se takto hromadí prostředky, ale vydávají se často za úplné zhovadilosti. Žijeme holt v zemi, kde může zkrachovat i sázková kancelář, tak proč by tu nešly pořádat i prodělečné tomboly?
7.) Benefiční bazar a benefiční aukce - Málokdo ví, že benefiční bazar byl rovněž jedním z opravdu velkých zdrojů peněz pro Národní divadlo. Jinak je ale myslím, podstata obou akcí jasná. Umělci nebo i obyčejní lidé věnují svá díla pro prodej tímto způsobem a ostatní lidé se pak předhánějí v tom, kdo dá víc. Výtěžek je pak věnovaný na předem oznámený účel. Zatímco na benefičním bazaru má pak prodej charakter blešího trhu, na benefiční dražbě se skutečně draží jako v aukční síni.
Benefiční aukce bývají zpravidla anglického typu, někdy se speciálně pro tento účel používá tzv formy tiché aukce, při níž píší své nabídky účastníci na papírky. Výnosy z benefičních dražeb bývají obecně vyšší, ale uspořádání benefičního bazaru je zase mnohem jednodušší z hlediska zákonů.
8.) Prodej sponzorských předmětů - Někdy se tomu říká i sponzorský merchandising či přidružený prodej. Jde v podstatě o prodej záměrně předražených upomínkových předmětů, z nichž má zisk posloužit na podporu projektu (a kupující to vědí). Nejhezčí příklady měla kapela Abney Park a film Iron Sky.
9.) Benefiční koncert, benefiční závod - Jeden z mála druhů benefičních akcí, které u nás opravdu občas fungují. Proto snad nemusím vysvětlovat.
10.) Mikrodárcovství - Jedna z forem internetových sbírek. U nás ale není příliš populární. Lidé přispívají pravidelnou sumou, která se pak dělí podle toho, kolik projektů označí jako že se jim líbí. Jde o zasílání velmi malých částek (často méně než 1 USD), ale velkým počtem lidí. Jde o systém rozšířený v internetové distribuci her. Některé systémy lze ale použít i jinak, například k finanční podpoře blogů. Nejznámějším takovým systémem je Flattr.
11.) Crowdfunding -Internetová sbírka na steroidech. Její hlavní výhodou i nevýhodou je že je poměrně rychlá a intenzivní. Potřebuje velmi pečlivou přípravu, bez ní nefunguje. Vyskytuje se ve dvou nejčastějších podobách.
První představuje typ, kterému mohu říkat třeba Kickstarter (správněji AoN), podle serveru, který jej nejčastěji provozuje. Jde o časově omezenou kampaň se stanoveným limitem. Pokud se nepodaří kampani tohoto limitu dosáhnout, vracejí se peníze dárcům. V druhé verzi, které můžeme podle stejného klíče říkat Indiegogo (KiA), která umožňuje získat peníze i když se nevybere celá stanovená částka, ale s vyšším poplatkem.
U nás jsou nejznámějšími crowdfundingovými servery Kreativci sobě, Startovač a Hithit.
12.) Akce Z - V podstatě obrácená akce ke sbírce. Zatímco při sbírce se předpokládá, že máte lidi, kteří pro vás budou pracovat, ale nemáte prostředky, v případě "akce - Z" máte nástroje a materiál a lidé naopak přispívají svou prací. Nazývám ji podle akce rozšířené u nás za reálného socialismu, která fungovala na tomto principu "Z" znamenalo původně "zvelebování", stejně tak by se ale mohla jmenovat třeba "stodola", protože právě tímto způsobem se tradičně v našich zemích stavěly stodoly. Neblahá plánovací a kontrolní snaha komunistických úředníků vedla ale nakonec k naprostému vytlačení prvku dobrovolnosti, čímž způsobila zánik podobných akcí.
Hydronaut na Startovači - bude párty?
Jsem maliličko naštvaný. Nemám k tomu nějaký vážný důvod, jen ten že se kamarádi rozhodli rozjet crowdfundingovou kampaň na dobrý projekt, ale udělali v ní několik kopanců, kvůli kterým se obávám, aby se z nich nestala další partička, která mi bude vyprávět o tom, jak crowdfunding nefunguje.
Přitom právě projekt Hydronaut je pro tohle velmi vhodný a troufám si tvrdit, že jen těžko se najde něco z vědeckého oboru (zde jde spíše o jakýsi servis pro vědce), co by bylo pro takovou kampaň tak dobře uchopitelné jako právě taková ponorná základna. Navíc je to něco, co by nás v Evropě opravdu zviditelnilo - obecně prospěšné to tedy je!
Jo, jenže... Jenže rozjeli kampaň, o které v podstatě neřekli těm nejdůležitějším lidem, kteří by se za ně mohli postavit. Jinými slovy udělali kampaň obecnou namísto adresné, což je ale chyba na které "vyhořely" mnohé dřívější projekty i crowdfundingové servery.
Jedním z prvních kroků před spuštěním crowdfundingové kampaně má být vybudování podpůrné komunity. Z její velikosti se odhaduje její potenciál. Hydronaut sice jakousi skupinu sympatizantů má, jenže její velikost je několik set lidí a cílem je vybrání 300 000kč. Pro tisícovou nebo dvoutisícovou FB skupinu by to nemusel být problém, pro několik set to ale problém je.
Jako druhou vážnou chybu vidím špatně naplánovaný start. Lidé se o kampani dozvěděli na konce měsíce, jenže tou dobou jim většinou peníze spíše docházejí. Být to kolem 15. dostali by se blíž k době výplat a šance na získání podpory by byla větší. Takhle to většina potenciálních dárců odložila na "později", čímž hrozí, že na své předsevzetí zapomenou. Navíc čas kampaně běží skoro naprázdno.
Má takhle nastartovaný crowdfundingový projekt ještě šanci?
Ano, šanci má a zaslouží si jí.
I když jste ochotni (jako já) něco do projektu přihodit, ale neoplýváte penězi, asi vás stejně nenadchnou první tři "odměny", které jsou v podstatě virtuální. Proto je podle mě nejlepší možností zvolit příspěvek 599 Kč na After party.
Konec konců nešlo by těch párty uspořádat víc, třeba i pravidelně? Pařením k mořským hlubinám i výšinám vesmíru! "Hydronaut párty" to přece zní dobře ne?
PS: Tento článek jsem dal nejprve přečíst posádce Hydronauta. Vypadá to, že chystají změny a to jak v sebeprezentaci, tak v nabídce děkovných odměn pro dárce. Snad se opravdu Hydronautovi blýská na lepší časy.
Jo a ten emblém Hydronauta na tričku v noci svítí!
Přitom právě projekt Hydronaut je pro tohle velmi vhodný a troufám si tvrdit, že jen těžko se najde něco z vědeckého oboru (zde jde spíše o jakýsi servis pro vědce), co by bylo pro takovou kampaň tak dobře uchopitelné jako právě taková ponorná základna. Navíc je to něco, co by nás v Evropě opravdu zviditelnilo - obecně prospěšné to tedy je!
Jo, jenže... Jenže rozjeli kampaň, o které v podstatě neřekli těm nejdůležitějším lidem, kteří by se za ně mohli postavit. Jinými slovy udělali kampaň obecnou namísto adresné, což je ale chyba na které "vyhořely" mnohé dřívější projekty i crowdfundingové servery.
Jedním z prvních kroků před spuštěním crowdfundingové kampaně má být vybudování podpůrné komunity. Z její velikosti se odhaduje její potenciál. Hydronaut sice jakousi skupinu sympatizantů má, jenže její velikost je několik set lidí a cílem je vybrání 300 000kč. Pro tisícovou nebo dvoutisícovou FB skupinu by to nemusel být problém, pro několik set to ale problém je.
Jako druhou vážnou chybu vidím špatně naplánovaný start. Lidé se o kampani dozvěděli na konce měsíce, jenže tou dobou jim většinou peníze spíše docházejí. Být to kolem 15. dostali by se blíž k době výplat a šance na získání podpory by byla větší. Takhle to většina potenciálních dárců odložila na "později", čímž hrozí, že na své předsevzetí zapomenou. Navíc čas kampaně běží skoro naprázdno.
Má takhle nastartovaný crowdfundingový projekt ještě šanci?
Ano, šanci má a zaslouží si jí.
I když jste ochotni (jako já) něco do projektu přihodit, ale neoplýváte penězi, asi vás stejně nenadchnou první tři "odměny", které jsou v podstatě virtuální. Proto je podle mě nejlepší možností zvolit příspěvek 599 Kč na After party.
Konec konců nešlo by těch párty uspořádat víc, třeba i pravidelně? Pařením k mořským hlubinám i výšinám vesmíru! "Hydronaut párty" to přece zní dobře ne?
PS: Tento článek jsem dal nejprve přečíst posádce Hydronauta. Vypadá to, že chystají změny a to jak v sebeprezentaci, tak v nabídce děkovných odměn pro dárce. Snad se opravdu Hydronautovi blýská na lepší časy.
Jo a ten emblém Hydronauta na tričku v noci svítí!
pátek 4. října 2013
Gravitace - HC SF
Na tomto místě najdete za pár dní cosi jako recenzi na film Gravitace od Alfonso Cuaróna. Než k tomu ovšem dojde, chtěl bych napsat o tomhle filmu několik poznámek.
1.) Na ČSFD má Gravitace vysoké hodnocení a zaslouží si ho.
2.) Je to po dlouhé době pravá velkolepá HC SF. Je to technicky uvěřitelné (až na pár odpustitelných drobností)
3.) Ten film stojí na prožitku prostoru, takže se vyplatí jej vidět 3D.
4.) Scénáři nejde o "velké myšlenky" ani o "velká slova" - je to survival.
1.) Na ČSFD má Gravitace vysoké hodnocení a zaslouží si ho.
2.) Je to po dlouhé době pravá velkolepá HC SF. Je to technicky uvěřitelné (až na pár odpustitelných drobností)
3.) Ten film stojí na prožitku prostoru, takže se vyplatí jej vidět 3D.
4.) Scénáři nejde o "velké myšlenky" ani o "velká slova" - je to survival.
úterý 1. října 2013
Čeští nacionalisté zabíjejí češtví
„Čechy Čechům!“ Není absurdnější výkřik, než právě tento a přitom by jej mohli úplně stejně vykřikovat protivníci těch, kteří jej dnes považují za své heslo. Je smutně groteskní, že lidé kteří se cítí povoláni zachraňovat češství jsou jeho největšími hrobaři.
Národ Čechů byl nespočtukrát téměř vyhlazen, ale vždycky znovu a znovu vstal. Jak to vůbec mohl dokázat? Kdybyste mohli nahlédnout do genů pravých Čechů, uviděli byste v nich stopy keltské, švédské, francouzské, italské, německé, slovenské, polské ... a spoustu dalších. Tedy pokud by se vůbec daly rozeznat.
Ti lidé sem přišli a zůstali tu, oni nebo jejich potomci se naučili česky a stali se Čechy. Tohle se opakovalo v historii mnohokrát. Nejvýrazněji je to vidět za národního obrození, kdy si lidé měnili německy, nebo jinak „cize“ znějící jména na jejich česky znějící podobu. Co přiměje Schwarze aby šel na matriku a stal se Černým? Proč si Müller změní jméno na Mlynář? Jenom jejich vnitřní pocit. Přesvědčení, že k češství má cenu se hlásit.
Myslíte si že měli vůbec něco jako „české geny“? Nevsadil bych na to. Zato se hlásili k Řípu, praotci Čechovi, k husitství, k Jiřímu z Poděbrad... Jenže to pro ně nebyla jen nějaká mrtvá jména, součást historie – byl to program a bylo to něco v čem viděli plán pro budoucnost. Češství je mnohem více mem než gen.
Český či tehdy spíše Československý národ vznikl jako skupina historického šermu, jako projekt, jako idea. Byl to soubor myšlenek, který byl emotivně bohatý, trochu kýčovitý ale také poměrně progresivní, vycházející z práva národů na sebeurčení.
Ne náhodou Československo jako první uznaly USA, kde bývalo chápání národa podobné. Jenom proto dokázali Čechoslováci vybudovat za dvacet let jednu z předních evropských republik – stát, který byl leteckou velmocí, uznávanou rekreační destinací, měl špičkové lázeňství i zdravotnictví a vyvážel své výrobky do celého světa.
To že jsme v současnosti tam, kde jsme, není jen důsledek reálného socialismu ale také více než dvaceti let mediálního sebefackování, které překvapivě doslovně navazuje na nacistickou propagandu z 2. světové války (asi bychom se měli podívat na to, kdo vlastní naše média). Díváme se dozadu (a často zkresleně) namísto toho abychom hleděli dopředu. Takhle ale nikam dojít nemůžeme.
Bavíme se o českých sobcích a primitivech a ti nám nic než pocit znechucení opravdu dát nemohou (a které odsuzujeme právem), ale nebavíme se o českých hrdinech, objevitelích a vizionářích, kteří by nám naopak vzory pro budoucnost být měli.
Kdybychom dnes sestavovali takový program, jako obrozenci, asi bychom tam zařadili jiné výrazné postavy. Snad by tam bylo více Komenského a méně Žižky, více prvorepublikových i válečných pilotů, více vynálezců, konstruktérů, vědců.
Rozhodně bych si ale přál, aby v něm zůstal zachován ten revoluční princip, podle kterého je Čechem ten kdo chce, rozumí a přijímá češství, ne jen ten, kdo se tu shodou okolností narodil. Nepovažuji za důležité, jestli se rodiče budoucích Čechů narodili v Hanoji, na Kubě , v Rusku nebo na Filipínách, zato ale považuji za důležité jestli s námi dokáží najít společnou řeč.
A v tom je ten problém, nacionalisté totiž s nikým jiným společnou řeč najít nechtějí.
Národ Čechů byl nespočtukrát téměř vyhlazen, ale vždycky znovu a znovu vstal. Jak to vůbec mohl dokázat? Kdybyste mohli nahlédnout do genů pravých Čechů, uviděli byste v nich stopy keltské, švédské, francouzské, italské, německé, slovenské, polské ... a spoustu dalších. Tedy pokud by se vůbec daly rozeznat.
Ti lidé sem přišli a zůstali tu, oni nebo jejich potomci se naučili česky a stali se Čechy. Tohle se opakovalo v historii mnohokrát. Nejvýrazněji je to vidět za národního obrození, kdy si lidé měnili německy, nebo jinak „cize“ znějící jména na jejich česky znějící podobu. Co přiměje Schwarze aby šel na matriku a stal se Černým? Proč si Müller změní jméno na Mlynář? Jenom jejich vnitřní pocit. Přesvědčení, že k češství má cenu se hlásit.
Myslíte si že měli vůbec něco jako „české geny“? Nevsadil bych na to. Zato se hlásili k Řípu, praotci Čechovi, k husitství, k Jiřímu z Poděbrad... Jenže to pro ně nebyla jen nějaká mrtvá jména, součást historie – byl to program a bylo to něco v čem viděli plán pro budoucnost. Češství je mnohem více mem než gen.
Český či tehdy spíše Československý národ vznikl jako skupina historického šermu, jako projekt, jako idea. Byl to soubor myšlenek, který byl emotivně bohatý, trochu kýčovitý ale také poměrně progresivní, vycházející z práva národů na sebeurčení.
Ne náhodou Československo jako první uznaly USA, kde bývalo chápání národa podobné. Jenom proto dokázali Čechoslováci vybudovat za dvacet let jednu z předních evropských republik – stát, který byl leteckou velmocí, uznávanou rekreační destinací, měl špičkové lázeňství i zdravotnictví a vyvážel své výrobky do celého světa.
To že jsme v současnosti tam, kde jsme, není jen důsledek reálného socialismu ale také více než dvaceti let mediálního sebefackování, které překvapivě doslovně navazuje na nacistickou propagandu z 2. světové války (asi bychom se měli podívat na to, kdo vlastní naše média). Díváme se dozadu (a často zkresleně) namísto toho abychom hleděli dopředu. Takhle ale nikam dojít nemůžeme.
Bavíme se o českých sobcích a primitivech a ti nám nic než pocit znechucení opravdu dát nemohou (a které odsuzujeme právem), ale nebavíme se o českých hrdinech, objevitelích a vizionářích, kteří by nám naopak vzory pro budoucnost být měli.
Kdybychom dnes sestavovali takový program, jako obrozenci, asi bychom tam zařadili jiné výrazné postavy. Snad by tam bylo více Komenského a méně Žižky, více prvorepublikových i válečných pilotů, více vynálezců, konstruktérů, vědců.
Rozhodně bych si ale přál, aby v něm zůstal zachován ten revoluční princip, podle kterého je Čechem ten kdo chce, rozumí a přijímá češství, ne jen ten, kdo se tu shodou okolností narodil. Nepovažuji za důležité, jestli se rodiče budoucích Čechů narodili v Hanoji, na Kubě , v Rusku nebo na Filipínách, zato ale považuji za důležité jestli s námi dokáží najít společnou řeč.
A v tom je ten problém, nacionalisté totiž s nikým jiným společnou řeč najít nechtějí.
Kultury vyšší, nižší a cornucopianská utopie
Asi nastal čas, aby mě zase o něco víc lidí zavrho. Několikrát jsem totiž zmínil, že na světě skutečně existují kultury vyšší a nižší. Teď bych měl tohle tvrzení trochu zmírnit tím, že je to má hypotéza, nikoli vědecká teorie. Chtěl bych ale ukázat jak to vlastně s tou "výší" kultury myslím. Zároveň bych na stejné argumentaci rád ukázal jistý paradox, díky kterému se zdá, že je nejvíce šťastných lidí v těch nejzaostalejších částech světa.
V modelu, známém jako Maslowova pyramida psychosociálních potřeb, jsou na nejnižším stupni zařazeny fyzické potřeby. Nebudu komentovat celé schéma, jen si všimněte, že čím výše se dostanete, tím více má sám člověk vliv na podstatu i konkrétní podobu oné potřeby.
Obecný výklad tvrdící, že spodní stupně jsou "důležité", zatímco vyšší "méně důležité", není pravdivý. Problém Maslowovy pyramidy je v tom, že spodní stupně jsou nutné k zajištění života v tomto okamžiku. Pokud člověk trpí hlady, žízní a zimou, budou jeho myšlenky na životní náplň dost omezené. Přesto člověk nemusí být sytý a v optimální teplotě, aby i v takovém stavu toužil po naplnění potřeb na vyšších stupních pyramidy. Jen prostě nejsou tak aktuální. Proto i vězni v koncentračních táborech hledali nějaké kulturní vyžití.
Naopak i když má člověk zajištěny základní životní podmínky, dokáže jej vědomí, že nikdy nebude moci dosáhnout sounáležitosti s ostatními, lásky nebo uznání (tedy naplnění "vyšších" potřeb) zdrtit natolik, že svůj život dobrovolně ukončí. Touha po "vyšších" motivacích bude tím větší, čím větší budou jeho schopnosti.
Stejně odstupňovány jsou ale i ty "nejnižší" životní potřeby - bez vzduchu vydrží člověk maximálně pár sekund, bez kyslíku pár minut, bez vody několik dní a bez jídla několik týdnů. To ovšem neznamená že by jídlo bylo méně důležité než pití, jen že naše potřeby mají různou frekvenci.
Maslowův model je samozřejmě primárně určen pro jednotlivce, jenže co se stane, když jej použijete na společnost? Počet lidí trpících nedostatkem v naplňování základních životních potřeb se dá číselně vyjádřit. Právě tak se dá také vyčíslit (i když už ne tak přesně) počet lidí, kteří dosahují naplňování vyšších úrovní potřeb.
Abych to řekl ještě jinak:
Úroveň určité kultury odhaduji na základě naplňování psychosociálních potřeb Maslowovy pyramidy a to jednak podle počtu lidí dosahující jednotlivých úrovních a jednak samotnou dosaženou úrovní.
Reálný socialismus vypadal překvapivě podobně, ale spodní hranice byla posunuta výš. Všimněte si, že všichni, nebo téměř všichni, lidé mají zajištěny základní fyzické a biologické potřeby i určitou úroveň bezpečí, nemohou se však dostat výš. Taková společnost má poměrně velký potenciál k tomu aby lidé sami dosahovali "vyšších hodnot" ale sama jej dusí. Je to jakýsi "efekt pokličky" - ve jménu "nižších hodnot" jsou potlačovány "hodnoty vyšší". Jenže jak jsem už upozorňoval výše, tento způsob výkladu je nepoužitelný. "Vyšší" potřeby stále zůstávají a po určité době je jejich nedosažitelnost velmi trýznivá.
Naopak zlepšení na jakémkoli stupni naplňování lidských potřeb je vnímáno jako zlepšení, tedy jako "štěstí". Proto kultury které na téhle stupnici stoupají vypadají šťastnější, i když jsou třeba méně vyvinuté než kultury stagnující nebo upadající.
A jak by naproti tomu vypadala opravdu ideální společnost? Domnívám se, že u ní by podobný graf připomínal dlažební kostku. Střední část grafu, která se u diktátorkých a polodiktátorských režimů strmě propadá dolů by byla naopak vyboulená. Byla by to společnost, ve které už by hlavní motivací převážné většiny lidí byla seberealizace, protože "nižší" motivace by byly dostatečně nasyceny. Ve většině předchozích grafů existovala malá skupina lidí, motivovaná seberealizací, zde je to co nejširší vrstva.
Kdybych měl nějaký jiný graf, kde by byla zároveň uváděna výše příjmů, vzdělání a intelekt, spadala by většina těchto lidí do průniku finanční a intelektuální elity. Z toho vyplývá, že abyste se mohli dostat na nejvyšší stupně Maslowovy pyramidy, potřebujete prostředky a vzdělání. Prostředků kupodivu často nepotřebujete zase až tolik, vlastně právě tolik, aby zajišťovaly naplňování nejnižšího stupně potřeb, zato informací budete potřebovat hodně.
Teď mi samozřejmě můžete říci, že mluvím o komunismu a já bych mohl předstírat překvapení: "Vidíte, ani jsem si toho nevšiml!" Tenhle model má ale mnohem blíže k fabiánské představě, než k ideálům KSČ. Víte, po předchozích zkušenostech s komunisty se tak bojíme té představy, že se úplně vyhýbáme možnosti i jen toho, co by se tomu trochu podobalo. Přitom v tomto případě nejde o rovnost nařízenou a centrálně regulovanou ale přirozeně distribuovanou prostřednictvím lepšího a zároveň jednoduššího (!) vnitřního uspořádání.
Reálný socialismus glorifikoval práci, současný plutokratismus bohatství a ani uctívači "volného trhu" si většinou neuvědomují, že to k čemu se upírají je ideální trh, tedy utopický ideál předpokládající dokonalou informovanost. Je možné, že se všechny tyto směry absurdně mýlí a nejdůležitějším prvkem, který formuje společnost jsou informace a používání rozumu.
Většinu minulosti byly prostředky (nejčastěji finanční) svázány s přístupem k informacím. Toto spojení jen mírně narušovaly starověké veřejné knihovny. Výraznější posun znamenal knihtisk a naprosté zborcení tohoto spojení má na svědomí internet.
Pokud ještě sledujete tok mých myšlenek, musí vám být jasné, že směřuji k cornucopianské utopii. Ona skupina kolem Petera Diamandise sice tohle označení nesnáší, ale možná by udělali lépe, kdyby ho přijali za vlastní. Plošné zvýšení dostupnosti znalostí může zpětně zajistit také lepší distribuci zdrojů a tím i nasycení potřeb na nižších stupních Maslowovy stupnice. V ideální cornucopianské společnosti by úplně zanikla ona část elity, která se vyvyšuje nad ostatní pouze majetkem. (t.j. bohatí by byli, ale ti kteří by dokázali toto bohatství využít k něčemu rozumnému) Pro takovou společnost by už také opravdu přestaly platit Malthusovy odhady.
Když se nad tím opravdu zamyslíte zjistíte, že náš současný svět je skutečně absurdní. Do světadílu, který má potenciál uživit dvojnásobek obyvatelstva Země posíláme potraviny, protože tam lidé umírají hladem. Ve vyspělých zemích využíváme zlomek intelektuální kapacity obyvatel, nutíme lidi pracovat či "pracovat" nejméně 8 hodin denně, ačkoli produktivita stoupla a část lidí nemá práci. Je tomu tak proto, že vzdělání a myšlení přisuzujeme stále příliš malou váhu.
V modelu, známém jako Maslowova pyramida psychosociálních potřeb, jsou na nejnižším stupni zařazeny fyzické potřeby. Nebudu komentovat celé schéma, jen si všimněte, že čím výše se dostanete, tím více má sám člověk vliv na podstatu i konkrétní podobu oné potřeby.
Obecný výklad tvrdící, že spodní stupně jsou "důležité", zatímco vyšší "méně důležité", není pravdivý. Problém Maslowovy pyramidy je v tom, že spodní stupně jsou nutné k zajištění života v tomto okamžiku. Pokud člověk trpí hlady, žízní a zimou, budou jeho myšlenky na životní náplň dost omezené. Přesto člověk nemusí být sytý a v optimální teplotě, aby i v takovém stavu toužil po naplnění potřeb na vyšších stupních pyramidy. Jen prostě nejsou tak aktuální. Proto i vězni v koncentračních táborech hledali nějaké kulturní vyžití.
Naopak i když má člověk zajištěny základní životní podmínky, dokáže jej vědomí, že nikdy nebude moci dosáhnout sounáležitosti s ostatními, lásky nebo uznání (tedy naplnění "vyšších" potřeb) zdrtit natolik, že svůj život dobrovolně ukončí. Touha po "vyšších" motivacích bude tím větší, čím větší budou jeho schopnosti.
Stejně odstupňovány jsou ale i ty "nejnižší" životní potřeby - bez vzduchu vydrží člověk maximálně pár sekund, bez kyslíku pár minut, bez vody několik dní a bez jídla několik týdnů. To ovšem neznamená že by jídlo bylo méně důležité než pití, jen že naše potřeby mají různou frekvenci.
Maslowův model je samozřejmě primárně určen pro jednotlivce, jenže co se stane, když jej použijete na společnost? Počet lidí trpících nedostatkem v naplňování základních životních potřeb se dá číselně vyjádřit. Právě tak se dá také vyčíslit (i když už ne tak přesně) počet lidí, kteří dosahují naplňování vyšších úrovní potřeb.
Abych to řekl ještě jinak:
Úroveň určité kultury odhaduji na základě naplňování psychosociálních potřeb Maslowovy pyramidy a to jednak podle počtu lidí dosahující jednotlivých úrovních a jednak samotnou dosaženou úrovní.
šipka pod grafem ukazuje počet obyvatel/ členů společnosti
levá hranice 0% pravá hranice 100%
levá hranice 0% pravá hranice 100%
Diktátorské státy budou v nejhorším případě vypadat tak, že vytvoří útvar připomínající nůžky - nejvyšší příčky dosáhne jen naprostá menšina obyvatel - vládnoucí vrstva. Naopak široká vrstva lidí bude neuspokojená i v základních životních potřebách. Přibližně asi 20% obyvatel pak bude trpět naprostým nenaplněním základních životních potřeb - hladem, žízní, zimou. Pokud se tato skupina ještě zvětší, stát se zhroutí.
Reálný socialismus vypadal překvapivě podobně, ale spodní hranice byla posunuta výš. Všimněte si, že všichni, nebo téměř všichni, lidé mají zajištěny základní fyzické a biologické potřeby i určitou úroveň bezpečí, nemohou se však dostat výš. Taková společnost má poměrně velký potenciál k tomu aby lidé sami dosahovali "vyšších hodnot" ale sama jej dusí. Je to jakýsi "efekt pokličky" - ve jménu "nižších hodnot" jsou potlačovány "hodnoty vyšší". Jenže jak jsem už upozorňoval výše, tento způsob výkladu je nepoužitelný. "Vyšší" potřeby stále zůstávají a po určité době je jejich nedosažitelnost velmi trýznivá.
Naopak zlepšení na jakémkoli stupni naplňování lidských potřeb je vnímáno jako zlepšení, tedy jako "štěstí". Proto kultury které na téhle stupnici stoupají vypadají šťastnější, i když jsou třeba méně vyvinuté než kultury stagnující nebo upadající.
graf "ideálně pravicové společnosti"
- naprosto nefunkční a nepoužitelný
Kdyby existovalo něco jako "pravicová společnost přesně podle politických prohlášení" pak by taková společnost vypadala tak, že by vynechávala úplně střední část. Taková společnost ale neexistuje a ani existovat nemůže - pak už totiž neexistuje jako společnost, takže také nemůže plnit její funkce. Ve skutečnosti tedy bude vytvářet opět nějakou obdobu "nůžek".
A jak by naproti tomu vypadala opravdu ideální společnost? Domnívám se, že u ní by podobný graf připomínal dlažební kostku. Střední část grafu, která se u diktátorkých a polodiktátorských režimů strmě propadá dolů by byla naopak vyboulená. Byla by to společnost, ve které už by hlavní motivací převážné většiny lidí byla seberealizace, protože "nižší" motivace by byly dostatečně nasyceny. Ve většině předchozích grafů existovala malá skupina lidí, motivovaná seberealizací, zde je to co nejširší vrstva.
Kdybych měl nějaký jiný graf, kde by byla zároveň uváděna výše příjmů, vzdělání a intelekt, spadala by většina těchto lidí do průniku finanční a intelektuální elity. Z toho vyplývá, že abyste se mohli dostat na nejvyšší stupně Maslowovy pyramidy, potřebujete prostředky a vzdělání. Prostředků kupodivu často nepotřebujete zase až tolik, vlastně právě tolik, aby zajišťovaly naplňování nejnižšího stupně potřeb, zato informací budete potřebovat hodně.
Teď mi samozřejmě můžete říci, že mluvím o komunismu a já bych mohl předstírat překvapení: "Vidíte, ani jsem si toho nevšiml!" Tenhle model má ale mnohem blíže k fabiánské představě, než k ideálům KSČ. Víte, po předchozích zkušenostech s komunisty se tak bojíme té představy, že se úplně vyhýbáme možnosti i jen toho, co by se tomu trochu podobalo. Přitom v tomto případě nejde o rovnost nařízenou a centrálně regulovanou ale přirozeně distribuovanou prostřednictvím lepšího a zároveň jednoduššího (!) vnitřního uspořádání.
Reálný socialismus glorifikoval práci, současný plutokratismus bohatství a ani uctívači "volného trhu" si většinou neuvědomují, že to k čemu se upírají je ideální trh, tedy utopický ideál předpokládající dokonalou informovanost. Je možné, že se všechny tyto směry absurdně mýlí a nejdůležitějším prvkem, který formuje společnost jsou informace a používání rozumu.
Většinu minulosti byly prostředky (nejčastěji finanční) svázány s přístupem k informacím. Toto spojení jen mírně narušovaly starověké veřejné knihovny. Výraznější posun znamenal knihtisk a naprosté zborcení tohoto spojení má na svědomí internet.
Pokud ještě sledujete tok mých myšlenek, musí vám být jasné, že směřuji k cornucopianské utopii. Ona skupina kolem Petera Diamandise sice tohle označení nesnáší, ale možná by udělali lépe, kdyby ho přijali za vlastní. Plošné zvýšení dostupnosti znalostí může zpětně zajistit také lepší distribuci zdrojů a tím i nasycení potřeb na nižších stupních Maslowovy stupnice. V ideální cornucopianské společnosti by úplně zanikla ona část elity, která se vyvyšuje nad ostatní pouze majetkem. (t.j. bohatí by byli, ale ti kteří by dokázali toto bohatství využít k něčemu rozumnému) Pro takovou společnost by už také opravdu přestaly platit Malthusovy odhady.
Když se nad tím opravdu zamyslíte zjistíte, že náš současný svět je skutečně absurdní. Do světadílu, který má potenciál uživit dvojnásobek obyvatelstva Země posíláme potraviny, protože tam lidé umírají hladem. Ve vyspělých zemích využíváme zlomek intelektuální kapacity obyvatel, nutíme lidi pracovat či "pracovat" nejméně 8 hodin denně, ačkoli produktivita stoupla a část lidí nemá práci. Je tomu tak proto, že vzdělání a myšlení přisuzujeme stále příliš malou váhu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)