Opice s diplomem a izraelské brambory

Ve včerejších Parlamentních listech vyšel rozhovor nazvaný:

Docentka Švihlíková: Mladí nechtějí pracovat rukama. Každý dostane titul, i když má IQ pod úrovní opice

Navazuje na jiný článek:

Švihlíková: Co trápí (nejen) na Vysočině…. I. část

Samotný název článku je poměrně výmluvný, uváděná data ho jen zpřesňují. Švihlíková v podstatě popisuje odumírání vesnic a vesnických podnikatelů, zvláště řemeslníků a zemědělců. Není s tomto názorem sama.

Jenže v čem je skutečný problém? Žijeme v nastupující informační společnosti, která nesmírně (i tabulkové) oceňuje vzdělání. Bohužel toto vzdělání zpravidla spojujeme teplou židlí a prací v kanceláři. Reálně také neoceňujeme skutečné dosažené vzdělání, ale vzdělání formální. Naše školy prostě dál stojí na biflování namísto na myšlení (jistě určitou sumu informací je prostě třeba se nabiflovat, ale pak se s ní musí také pracovat).

Ve výsledku tedy máme vrstvu lidí, kteří jsou "vzdělaní" přibližně stejně jako hard disk vašeho počítače - obsahují informace, ale sami o sobě s nimi nic nedělají. Toto "vzdělání" jim ale propůjčuje vyšší společenský status.

Naproti tomu tu je protipól vesničana - vidláka. Být vesničanem je samo o sobě stigma nesoucí v sobě stereotyp zahnojeného blba příležitostně se dopouštějícího zoofilie z důvodu nedostatku jakýchkoli partnerek. Trochu podobné je to i s řemesly, kde si nejdříve vždy představíme instalatéra přehrabujícího se v odpadu.

Prohlášení typu "všichni nemohou být vysokoškoláci" jen zvyšují společenský stres a snahu nebýt tím otrokem, který za ony vysokoškoláky pracuje.

A jak s tím souvisejí izraelské brambory? Nedávno jsem trochu nadával na to, že dovážíme brambory z Izraele. Jednou z absurdit je samozřejmě to, že vůbec dovážíme brambory. Mnohem zajímavější ale je, že si pouštní stát Izrael může dovolit vyvážet brambory. Jak to? Protože izraelské zemědělství je na velmi vysoké úrovni právě díky tomu, že tam stigma zemědělce neexistuje!

I my bychom ve skutečnosti potřebovali opravdu inteligentní lidi působící také v řemeslech a zemědělství, jenže jsme v podobně začarovaném kruhu jako v případě politiky. Vzít práci v zemědělství zároveň znamená odhodit společenský status. Proto se do takových věcí pouštějí u nás jen nejodvážnější alternativci, ale jen zřídka skutečně inteligentní a vzdělaní lidé.

V politice je podobné stigma vyvážené finančními výhodami (což také není optimální, protože takové nastavení selektuje sociopaty), ale zemědělství nemá ani to.

Je tu ale ještě jedna zvláštní okolnost, kterou si Ilona Švihlíková ani jiní komentátoři neuvědomují - cosi jako zpětná nepropustnost vzdělání. Od člověka s určitým vzděláním se prostě už nepředpokládá, že by provozoval zemědělství nebo řemeslo a to i když by to dělal rád!

Mám několik přátel, kteří se po zdárném absolvování vysoké školy (ČVUT) vydali studovat učební obor elektrikář. Působili tím značné zmatky. Naše školství s něčím takovým vůbec nepočítá! Je to absurdní, ale pro vzdělaného člověka je prostě těžké pracovat rukama i když chce.

Občas se zálibně díváme zpátky na dobu první republiky. Tehdejší prudký rozvoj mnoha oborů u nás byl daný také tím, že se i vysokoškolsky vzdělaní lidé nebránili manuální práci.  Naopak poměrně vysoký kredit tehdy měla zcela právem řemesla. Rčení o "zlatých českých ručičkách" se týkalo právě jich. Ostatně pokud se chcete přesvědčit co naši předci v řemeslech dokázali, stačí nahlédnout do tehdejších reklam nebo časopisů pro školní dílny. Dnes by něco takového nezvládl leckterý školený řemeslník.

Později v době reálného socialismu vymysleli komunisté jakýsi experiment, když nahnali inteligenci ke strojům do výroby. Bylo to sice jistým způsobem násilně absurdní až groteskní, ale vzniklo tehdy opravdu (kromě Mostu inteligence) i množství skutečných technických vylepšení, které práci zrychlovaly a usnadňovaly.

Není zase čas tuhle bariéru narušit?