Chvála nepravosti

Obrat nazývaný "No true Scotsman" se řadí mezi logické klamy. Ve skutečnosti ale nejde o klam klasického typu, kdy je o jeho pravdivosti přesvědčen i ten kdo jej vznesl. Patří do té druhé, horší skupiny klamů - je to normální podvod.

Jak takový argument typu nepravý Skot vypadá?  Určitě jste ho už někdy potkali:


A: "Žádný Skot si nesladí porridge."
B: "Já ale jsem Skot a sladím si porridge."
A: "Myslel jsem: Žádný pravý Skot..."

Problém s pravými a nepravými Skoty je stejný jako s pravými a nepravými křesťany, buddhisty, ateisty, komunisty, nacisty, muslimy...

Je to trik, jak zároveň jednotlivce započítat do celkového poštu stoupenců, ale přitom se distancovat od toho co dělá a ostatním se to nezdá v souladu s ideály deklarovanými skupinou.

Jeden můj kamarád - muslim dodnes věří že sebevražední atentátníci nejsou skuteční muslimové. V diskusi na FB jsem se nedávno dozvěděl, že všechno co přičítám ke zlu ŘKC ve skutečnosti nespáchali skuteční křesťané...

Používání triku "nepravý Skot" je v případě ideologií zkrátka způsobem, jak si připsat zásluhy, ale nikoli prohřešky. 

Nevím, jestli si tito diskutéři všimli, že stejně by mohli argumentovat třeba komunisté v případě vojenské intervence armád Varšavské smlouvy roku 1968.

Poznámka: Přitom by k tomu měli mnohem stejné, ba i lepší, předpoklady než mají křesťané pro dělení na "pravé" a "nepravé" křesťany. Komunisté tehdy opravdu byli rozštěpení na svobodomyslný směr reprezentující Pražské jaro a neostalinistickou masu přicházející z východu. 

V této absurditě bychom mohli dojít ještě dále a tvrdit, že 2. světovou válku nevedli skuteční nacisté.

Poznámka:  Ani tady bych přitom nemusel být úplným demagogem. Například politika Švédska dodnes obsahuje ideje vycházející z národního socialismu. Přitom tuto zemi právě nepodezíráme z přípravy války, antisemitismu nebo extrémní xenofobie.

Zkrátka přiznávání příslušnosti podle toho zda se to hodí, vnáší do dialogu neřešitelný zmatek a je právem považováno za logický faul. Jenže je tu ještě jeden paradox: "nepravých" je nakonec vždy více než těch "pravých". Vlastně je otázka zda "praví" opravdu existují. A opravdu při tom nezáleží na tom, jestli jde o nepravé komunisty, muslimy, křesťany nebo třeba Skoty.

Naprostá většina lidí (a možná všichni) v jakékoli takové skupině má nějaký znak, který není považován pro skupinu za typický. Pokud tedy dojde na spor, v němž bude právě tomuto znaku připsána extrémní důležitost, budou (alespoň na chvíli) ze skupiny "pravých" vyjmuti. Každému hrozí, že se stane "nepravým", což ale zároveň všechny nutí k dokazování své "pravosti" a obviňování ostatních z "nepravosti".

Přesto velké množství muslimů nikdy nevykoná pouť do Mekky, pije víno a používá technologie které za Mohamedova života nebyly, velká část katolíků používá kondomy, spousta křesťanů cvičí jógu,  velké množství lidí zaklínajících se kritickým myšlením v životě věří nějakému pavědeckému nesmyslu. K tomu můžete připočítat i to, že množství různých stoupenců nezná veškeré teze učení, které obhajují. Často naštěstí...

Je to něco jako "stádní porucha" - chceme být součástí skupiny, ale zároveň si chceme nechat něco odlišného, něco svého. Taková odlišnost nás pak ale spojuje s lidmi z jiných skupin, asi jako když se ve skupince kuřáků sejdou před firmou lidé z různých oddělení i platových tříd. Jestli nám něco pomáhá chápat slabosti druhých, jejich starosti a jejich způsob myšlení, pak je to totiž právě naše "nepravost". 

Tisknutí peněz pomáhá jen finačníkům

Někdy je zjevnou pravdu potřeba prozkoumat, aby člověk zjistil, že tomu tak skutečně je.

 Podporu mému tvrzení, že snaha o finanční regulace společnosti jí vlastně moc nepomáhá, tentokrát přichází do profesora Chrise Martina z University of Bath.

Analýzou dopadů kvantitativního uvolňování („tištění peněz") na reálnou ekonomiku došel k závěru, že jediný a navíc přechodný důsledek lze vysledovat v bankovním sektoru.

Scienceworld: Kvantitativní uvolňování pomáhá pouze finančnímu sektoru

Enzmannova archa: Přivolavači nouze

Vidíte a na tohle přitom nemusím být ekonom, je ale pravda, že mezi odhadem působení a analýzou je dost podstatný rozdíl. Problém vidím spíše v tom, že nebyl žádný důvod si myslet, že tisk peněz ekonomiku nastartuje.

Pokud bychom opravdu chtěli řešit fungování ekonomiky například u nás, museli bychom se zaměřit hlavně na stabilizaci a zprůhlednění daňového systému (nejde jen o výši daní ale i o jejich srozumitelnost a předvídatelnost), zvyšování platební morálky a snižování množství případů druhotné platební neschopnosti. 

Pokud máte nápad, co by se s tímhle dalo dělat, tak si ho nenechávejte pro sebe. Rozhodně nám ale nepomůže tisk nových peněz.

Hrůza z občanské společnosti

Budu citovat jeden známý Klausův výrok, abych na něm demonstroval (nejen) jeho nepochopení podstaty demokracie.

„Občanská společnost je polemikou se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat.“
Červenec 2005 na semináři CEP v Praze

Měl bych říci, že i když jsem se při tomhle výroku zděsil, ve skutečnosti Klaus jen řekl na "plnou hubu" to, co si mnoho politiků myslí. Zaslouží si to malý rozbor.

Klaus, a mnozí další politici, chápou občanskou společnost jako zájmové skupiny lidí, které nejsou dost velké, na to aby mohly působit v politice, ale zároveň chtějí něco politikům vnucovat - vytvářet na ně nátlak. Protože ale nebyly zvoleny ve volbách, jsou (podle nich) nedemokratické, protože na své požadavky nemají nárok.

„Aktivity organizací vytvořených na těchto základech (neziskové organizace) představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“
Projev ve Varšavě

Proto chápe petice, demonstrace, stávky, žádosti o referendum, jako bezpředmětné.
Takovým lidem navrhuje, aby si založili vlastní politickou stranu a kandidovali do zákonodárných sborů.

Je to nesmysl. Zájmové skupiny samozřejmě v každé společnosti vznikají. Jedním z typů takových zájmových skupin jsou i politické strany. Většina z takových sdružení ale obecně politické tendence nemá.

Není pravděpodobné, že by někdy v poslanecké sněmovně zasedala Strana na ochranu motýlů vedle Strany pěstitelů melounů a Národní knihovnické strany. Přesto takové skupiny mohou vznášet i politické požadavky.
Ani vysloveně politická zájmová sdružení nemusejí povinně vytvářet kandidátky a je přitom naprosto legitimní, aby přesto požadavky vznášely, například právě formou petic. Většinou se to stává, pokud jde o sdružení nebo hnutí vzniklá na základě několika málo konkrétních požadavků. (Ostatně přesně takto jednali disidenti.) Dokonce je úplně normální aby s politickými požadavky přišel i jednotlivec.

Pokud je takový požadavek podepřen argumenty, případně peticí, měly by se jím zákonodárné sbory zabývat.

Petice, demonstrace ba i stávky jsou legitimní a otevřené postupy, kterými lze úkolovat politiky a vytvářet na ně tlak v rámci demokracie. 

Ano, tyto postupy jsou demokratické! Je při nich demonstrována reálná podpora nějakému návrhu nebo požadavku (reálný počet lidí). S takovými skupinami má smysl jednat. Naopak varovné je, pokud politik demonstranty či signatáře petice považuje automaticky za nedemokratické síly. Silná slova jako přirovnání k fašistům nebo komunistům, jen dokládají hloubku jejich nepochopení.

Skutečný politik by se neměl bát do takového dialogu vstoupit, byť s rizikem, že se jeho argumenty ukáží jako slabé.

Kde ale Klaus a další politici ke svému výkladu přišli? Inu není to úplně nezajímavé. Několik teoretiků demokracie skutečně pravidelně varuje před nebezpečím, které představují zájmové skupiny získávající podíl na politickém rozhodování nedemokratickými prostředky.

Těmi "nedemokratickými prostředky" jsou myšleny především úplatky a osobní ekonomické vazby.

Jenže tuhle skupinu politici jaksi přehlížejí, možná je dokonce považují za "užitečné experty". Všimněte si, že nikdo z nich nemluví například o nesmírně silném vlivu římskokatolické církve na naši politiku. V podstatě nic se nedozvíte o vlivu "betonářů", "ochránců" autorských práv nebo skupiny provozovatelů proherních automatů. Přitom vliv těchto skupin je v zákonech jasně vidět.

Tyto skupiny nedemonstrují počtem lidí, které je podporují, ale penězi a styky. To jsou zájmové skupiny skutečně ohrožující demokracii, jenže z nich politici strach nemívají. Dostávají přece od nich peníze.

Zato ze signatářů petic jde hrůza.

Řešení požadavků občanské společnosti totiž představuje práci jen v rámci poslaneckého platu.

Proč nemohou věřící a ateisté žít v míru?

Proč věřící musejí chápat některé běžné odpovědi ateistů jako osobní útok?

Tato poznámka začala diskusí na stránce OSACR.cz pod článkem Katolický kněz zná skutečné ateisty.
Diskutující s nickem Antitheista si po vcelku nechutném střetnutí s jiným diskutujícím označujícím se jako Protestant povzdechl:

...proč spolu my antitheisté a vy křesťané nemůžeme žít v míru ??? :( Kdy už se poučíte a přestanete hanět lidi za jejich názory ??? Kdy přestanete chtít upalovat své oponenty ??? Vždyť se můžeme všichni milovat :(
- kdy už se vy křeťané naučíte milovat cizí bytosti i s jejich názory?? :( Vždyť snad můžete milovat i lidi, se kterými nesouhlasíte?

Má odpověď byla tak dlouhá, že jsem se rozhodl ji zachovat i ve svém blogu. Jsem  totiž přesvědčen, že ateisté sklízejí od věřících nenávist, protože svými názory stojí opravdu vně jejich světa:

Ono to nejde. Křesťané ale i jiní věřící považují dogmata své víry za základ své osobnosti – co je v nich podle nich dobré, pochází z věrouky. I když tedy třeba opravdu chtějí „nenávidět hřích a milovat hříšníka“, nedokáží to. Neumějí si představit svět v němž funguje etika a morálka bez neustálého uplatňování pravidla cukru a biče, bez posmrtného života, bez pojmu „hřích“, bez modlení, bez Boha. Naše schéma myšlení je natolik odlišné, že je irituje už naše prostá existence. Proto se snaží vidět ateisty jako „druhé náboženství“ a ne jako odlišnou sféru pohledů na svět. Proto se pořád ptají, jako kdybychom byli opravdu jen stoupenci jiného náboženství: V co věří ateisté? K čemu se modlí ateisté? Kde berou ateisté morálku? Jak můžete žít bez Boha?
Zkuste na kteroukoli z těch otázek odpovědět a někde se urazí nějaký věřící. Odpověď třeba na tu poslední otázku může znít: „Stejně jako bez panenky Barbie.“ Ta odpověď je pravdivá – jde o něco zbytného, vytvořeného lidmi, co působí dojmem osobnosti, ale když na to mluvíte, tak to neodpovídá a nic to pro vás neudělá. Každé z těch tvrzení je pro věřícího neskutečně bolestivé.
Bůh jako něco, s čím si můžete hrát, ale není to potřeba?
Bůh vytvořený lidmi?
Bůh jako neživá hračka která ve skutečnosti žádnou osobnost nemá?
Bůh který neodpovídá?
Bůh který nikomu nepomůže?
Já je vlastně částečně chápu, ale nemůžu si s nimi tuhle hru hrát – nechci.

Pro úplnost bych měl doplnit i odpovědi na ty  ostatní otázky. Tučně u nich uvádím tvrzení, která z nich vyplývají a působí na věřící většinou jako červený hadr na krocana:

V co věří ateisté?
Ateisté, stejně jako jiní lidé věří spoustě věcí. Není to homogenní skupina. Zvláště starší skupiny jako třeba komunisté mohou vykazovat jakýsi druh téměř náboženského chování včetně iracionální víry. U některých by se dalo říci, že snad věří v budoucnost. Další mohou být pověrčiví, nebo věřit v konečné vítězství světové revoluce. U Nových ateistů nehraje víra v jejich pohledu na svět podstatnou roli. Zatímco nenáboženské formy víry, jako třeba přesvědčení nebo důvěra, jsou v jejich životě stejně důležité, jako v životě jiných lidí, víru náboženského typu "faith", čili víru bez důkazů, považují spíše za slabost, nebo chybu.

Oddaná náboženská víra není ctnost ale slabost.

K čemu se modlí ateisté?
Ateisté se zpravidla nemodlí (ve smyslu modlitby k někomu/něčemu), pokud nejsou nuceni okolnostmi modlitbu předstírat. Nevidí v této činnosti žádný smysl. Činnosti nejpodobnější modlitbě, které občas někteří ateisté provozují  jsou meditace a záměrná imaginace.

Modlitba je zbytečná

Kde berou ateisté morálku (když ne z Bible nebo jiné "svaté" knihy)?
Překvapivě z podobných zdrojů jako moudřejší věřící. Zdrojem etiky a morálky jsou pro běžného člověka spíše jeho rodiče (svým příkladem), literární a filmové příběhy a jeho rozum (přemýšlení). Naše současná morálka je naštěstí mnohem vyspělejší než ta, kterou nám dává Bible (jak se můžete přesvědčit v mnoha vtipných citacích).

Bible není potřebná pro zachování současné etiky a morálky.
Současná etika je vyspělejší než ta biblická.

Není těžké pochopit tu nenávist.

LIDEM v termoklimě

Termoklima je rozhraní vodních vrstev s různou teplotou a tedy i hustotou. Když batyskaf nebo potápěč narazí na termoklimu, jeho sestup se zpomalí nebo i zastaví. Drobní živočichové se někdy vznášejí na hranici termoklimy aniž by klesali nebo stoupali. Něco takového se právě děje na naší politické scéně.

Možná vám také neušlo, že se nově vyvolený prezident Zeman ještě dlouho před svou inaugurací opřel do strany LIDEM Karoliny Peake. Doslova řekl:

"Stranu LIDEM nikdo ve svobodných volbách nevolil," (Blesk)

„Je-li vláda držena stranou, která nevzešla ze svobodných voleb, nikdo ji nevolil a je vlastně tvořena přeběhlíky z Věcí veřejných, bylo by na místě, aby byly předčasné volby a aby se do parlamentu dostaly ty strany, které mají aspoň pětiprocentní důvěru občanů,“ (Parlamentní listy)

Karolina Peake mu na to odpověděla odkazem na mandát poslance.

"Říkal, že strana LIDEM nemá žádný mandát, že jsme odešli ze zvolené politické strany. To je sice pravda, nicméně volný mandát poslance je dán naší ústavou," (Česká televize)

V jistém smyslu tenhle spor pěkně ukazuje dvojkabátnost naší politiky. Oficiálně volíme jednotlivé poslance, tváříme se tedy jako kdybychom volili i do poslanecké sněmovny většinovým způsobem. Ve skutečnosti ale volíme strany (poměrným systémem) a mandáty se přepočítávají podle počtu hlasů.

Je vcelku nepravděpodobné, že by se Karolina Peake dostala do politiky sama bez skrývání ve Věcech veřejných, stejně jako by se asi těžko dostal zpět ke korytu Kalousek, kdyby nebyl maskován stranou TOP 09. O tom, jaké šance na zvolení by asi měli někteří jiní, jako třeba  Marek Benda nebo Kateřina Jacques, můžete chvíli meditovat.

Ostatně myslím, že ze současné poslanecké sněmovny by asi většina poslanců dostatečný počet hlasů nenasbírala, bez ohledu na partaje. Oficiálně se ovšem všichni tváří, jako kdyby opravdu ty hlasy přišly přímo jim.

Otázka tedy je, co vlastně ty naše volby jsou? Volíme strany nebo osobnosti?
Pokud volíme osobnosti, jak to, že máme v poslanecké sněmovně i ve vládě lidi, kteří by nebyli schopni obstát jako nezávislí kandidáti? A pokud volíme strany, jak to že je najednou nejen v poslanecké sněmovně ale i ve vládě strana, kterou nikdo nevolil?

Podle poměrného volebního ani většinového systému by se tohle vlastně nemělo stát. Přesto se to stalo.

Odpovídat bych ani nemusel - je to polovičatost. Jenže taková, jakou vlastně nikdo změnit nechce.
Pohnout se na jednu nebo na druhou stranu je pro všechny problematické. Více partokracie by znamenalo příliš viditelné narušení demokratických principů a posunulo by nás ještě více k době reálného socialismu, kdy totalitní partokracie opravdu fungovala.

Udělat úkrok k většinovému systému a přijmout prvky přímé demokracie se samozřejmě politické strany štítí. Pro jednotlivé politiky by to znamenalo větší zranitelnost a omezení možnosti skrývat se za politické strany. Velké politické strany by ztratily část svých výhod a malé politické strany se bojí o svá křesla, protože ve většinovém volebním systému mnoho hlasů propadá.

Navíc by to samo o sobě nemuselo znamenat ani více demokracie, pokud by zároveň nebyly nastaveny další zpětnovazebné mechanismy. Kdyby ovšem takové mechanismy existovaly, padla by tahle vláda už dávno. (Jestli by to bylo nebo nebylo k něčemu dobré je na delší zamyšlení.) Ani prvky přímé demokracie tedy vítány nejsou.

Proto tu máme "cosi" - je to trochu demokratické, ale ne moc, má to něco podle poměrného volebního systému a trochu něco z většinového volebního systému. Na rozhraní těch dvou substancí se pak nehybně vznáší strana LIDEM.

100 dní pro nového prezidenta

Vždycky jsem říkal, že Václav Klaus není můj prezident. Nebyl jím prostě proto, že nebyl zvolen lidmi ale podivnými finančními machinacemi v pozadí politiky, výhrůžkami a vydíráním.

K iniciativě která se stejně staví proti Miloši Zemanovi jsem ale mnohem zdrženlivější. Především si ho za prezidenta opravdu vybrala zhruba čtvrtina národa. Není to zástupce dvou set podplacených (či vydíraných) funkcionářů, ale přinejmenším 2 717 405 lidí.

K demokracii patří také schopnost přijmout výsledky demokratických rozhodnutí. Na tom demokracie stojí i umírá. Hlasujeme proto, abychom spolu nemuseli vést pouliční války a pokud přesto po hlasování některá strana po takovém boji touží, nebo k němu směřuje tím, že odmítá uznat výsledky volby, pak není demokratická. Takové volby samozřejmě známe, ale jsou typické spíše pro africké režimy. Nechceme-li klesnout na jejich úroveň, měli bychom hlasování respektovat.

Proto mi připadají placky s nápisy "Miloš Zeman není můj prezident" jako něco nepatřičného. Zatímco Václav Klaus si je zasloužil už svojí volbou, on (Zeman) ještě nic tak zlého (prokazatelně) ve své volbě ani funkci nespáchal. Dokonce i omílaná "podpásová" kampaň byla ve skutečnosti ze strany zemanovců mírnější než to, na co jsme zvyklí ve volbách do poslanecké sněmovny. Zeman rozhodně nebyl můj favorit a jsem připraven jej kritizovat, ale až za to, co v této funkci udělá, ne za to, že tam je.  

To samozřejmě neznamená, že by Miloš Zeman automaticky měl být dobrým prezidentem, ale ani jej to nediskvalifikuje. Posledních deset let se v politice spíše nevyskytoval (ač snaha byla). Za deset let se člověk změní, možná neplánovaně, ale změní. A protože Zeman vstupuje do nové funkce, může ji také pojmout různými způsoby.

Faktem je, že první kroky, které Miloš Zeman udělal po svém zvolení jsou spíše v rozporu s očekáváním, že bude pokračovatelem Klause jinými prostředky. Jeho prohlášeními i kroky jsem byl překvapen nejen já, ale i známý "vlnař" Karel Janeček. Také on se přiklání k názoru, že si Miloš Zeman těch sto dní hájení zaslouží, přinejmenším za to, že vyjádřil ochotu spolupracovat s Nadačním fondem proti korupci.

Uvidíme, jak váženě to myslel.

Odstraněný příspěvek

Na tomto místě byl příspěvek o jisté stránce, která jen tak bez optání a odkazu kopírovala můj blog. Vzhledem k tomu, že autoři stránky na mou výzvu kopie článků odstranili, není nadále důvod, abych si stěžoval a příspěvek jsem skryl. Sdílím názor, který doufám chápete, že nemá smysl podobné spory konzervovat na věky.

Budiž to však varováním těm, které napadne něco podobného. Pokud budete chtít některý z mých článků kopírovat, stačí mi napsat a domluvit se.