Opět mě k zamyšlení přivádí absurdita. Pan Klaus v roli prezidenta udělal krok, který zpravidla sloužil jeho předchůdcům ke zvýšení prestiže, jemu ale v očích občanů dost přitížil.
Některé jeho zastánce dokonce přesvědčil o tom, že se v něm mýlili.
Vyhlásil totiž amnestii.
Když se na podstatu amnestie podíváte zevrubně, začnete možná pochybovat o tom, jestli je to už z principu vůbec něco dobrého. Zločinci jsou vězněni v první řadě proto, aby byla před nimi společnost chráněna (dalšími důvody jsou například převýchova pachatelů nebo institucionalizace pomsty – přenesení odpovědnosti za vykonání spravedlnosti z jednotlivce na justiční systém).
Hromadné vypuštění zločinců z věznic na veřejnost, ať už z jakéhokoli důvodu, bychom měli chápat jako něco, co ohrožuje společnost jako celek i nás jako jednotlivce.
Proč mohla taková věc jako amnestie vůbec vzniknout a proč mohla být někdy chápána jako něco dobrého? Dají se představit dvě takové možnosti:
1.) Nový vládce dával hromadnou milost svým příznivcům, které předchozí vládce věznil
2.) Stávající vládce propouštěl své politické odpůrce, aby ukázal vůli k dialogu a usmíření
První situace by přicházela v úvahu v případě nástupu nového vladaře či změně státního zřízení, druhý v případě potlačení vzpoury. Ani jedno z toho samozřejmě nebyl případ Klausovy amnestie.
Ostatně žádný politický vězeň na základě jeho vyhlášení propuštěn nebude. Ani tak trapný proces jakým je ten, který je veden proti Romanu Smetanovi, na jejím základě neskončí.
To ovšem není ani zdaleka to nejhorší. Hlavní kritizovanou částí Klausovy amnestie je samozřejmě ukončení vyšetřování ve velkých ekonomických procesech. Jejich seznam si můžete dohledat v mnoha jiných článcích. Podstatné je, že v těchto případech nakradený majetek zůstane v majetku pachatelů. Pachatelé přitom budou právně očištěni a ochráněni před spravedlivým soudem.
I když zatím nikdo nevyčíslil škody způsobené těmito zločinci, můžeme si být jisti, že půjdou do mnoha miliard. Z takového pohledu tvoří propuštění kapsáři a neplatiči výživného vlastně jen kouřovou clonu skutečnému účelu amnestie. Jinými slovy Klaus daroval republiku organizovanému zločinu.
Pro Klausovy bývalé příznivce představuje podivná amnestie neřešitelný problém. V žádném případě totiž nemůžete jeho rozhodnutí vysvětlit tak, aby z něj vyšel bez skvrny. Pokud to udělal a nevěděl, že to bude mít tyto následky (jak to vysvětluje třeba jeho poradce Jakl), musí být neskutečný hlupák či oběť stařecké senility, pokud to ví a přesto to udělal, je bezpáteřní amorální monstrum.
Existuje pravda ještě třetí možnost – totiž že je vydírán nějakou tajemnou skupinou. Není to úplně vyloučené, protože pardonovaní zločinci mají jistě dostatek nakradených peněz na to, aby si mohli dovolit placeného zabijáka.
Tato třetí možnost má ale velkou vadu v tom, že právě Klaus je v podpoře zločinců naprosto konzistentní. Ostatně i výhružky a náboje v obálkách při jeho zvolení zapadají do celkového obrazu. Amnestie typu „Po mě potopa“ ho jenom uzavírá.
neděle 6. ledna 2013
pátek 4. ledna 2013
Požehnání pádu
Už několikrát jsem si přál pád vlády, ale v některých případech si zpětně myslím, že by nebylo nijak dobré, kdyby k tomu skutečně došlo. Současnost je však dost jiná.
Přání stabilní vlády má jeden důležitý důvod - jen se stabilní vládou se dá jednat. I vcelku nepříjemná vláda je nakonec předvídatelnější, než politický systém v zemi, kde se vládci mění každý druhý den. Z toho důvodu je občas lepší zbytek volebního období přetrpět, než mizernou vládu svrhnout a pak improvizovat.
Někomu tedy může být divné, že si v současnosti světoví politici přejí, aby u nás vláda konečně padla (pokud o České republice vůbec vědí). Nečasova vláda totiž vypadá nechutně nejen zevnitř ale i zvenčí.
Pro většinu našich občanů bylo odporné už to, když vládnoucí strany sborově zradily své volební programy a Nečas se svým spolkem diletantů prosadil části svých deforem (včetně daňového balíčku). Moc důvěry ale "Bakalova koalice" nebudila nikdy.
Pro okolí to nevypadalo sice hezky (zvláště když zašantročovali miliardy z EU), ale kolem nás je naštěstí stále ještě dost šílenějších postdemokratických států (například Maďarsko), které dokázaly upoutat větší pozornost.
Nakonec ale přesto v jedné věci naše vláda dokázala "vyniknout" nad všechny ostatní - v rychlosti výměny minitrů. Dávno ani není sporné, jestli by tomuhle někdo dokázal ještě říkat "stabilní vláda". Po odcházení a vracení se Karoliny Peake a po prohlášení, které vyvolalo dojem, že se TOP 09 chystá odejít z vlády už v ní je spolehlivě stabilní snad jen Nečas.
Důsledky stabilní lability vlády se daly očekávat. Rozhodně nejde paradox, že si svět kolem nás přeje výměnu zaskakujících ministrů za osobnosti se kterými by bylo možné jednat.
A to je i moje přání.
Přání stabilní vlády má jeden důležitý důvod - jen se stabilní vládou se dá jednat. I vcelku nepříjemná vláda je nakonec předvídatelnější, než politický systém v zemi, kde se vládci mění každý druhý den. Z toho důvodu je občas lepší zbytek volebního období přetrpět, než mizernou vládu svrhnout a pak improvizovat.
Někomu tedy může být divné, že si v současnosti světoví politici přejí, aby u nás vláda konečně padla (pokud o České republice vůbec vědí). Nečasova vláda totiž vypadá nechutně nejen zevnitř ale i zvenčí.
Pro většinu našich občanů bylo odporné už to, když vládnoucí strany sborově zradily své volební programy a Nečas se svým spolkem diletantů prosadil části svých deforem (včetně daňového balíčku). Moc důvěry ale "Bakalova koalice" nebudila nikdy.
Pro okolí to nevypadalo sice hezky (zvláště když zašantročovali miliardy z EU), ale kolem nás je naštěstí stále ještě dost šílenějších postdemokratických států (například Maďarsko), které dokázaly upoutat větší pozornost.
Nakonec ale přesto v jedné věci naše vláda dokázala "vyniknout" nad všechny ostatní - v rychlosti výměny minitrů. Dávno ani není sporné, jestli by tomuhle někdo dokázal ještě říkat "stabilní vláda". Po odcházení a vracení se Karoliny Peake a po prohlášení, které vyvolalo dojem, že se TOP 09 chystá odejít z vlády už v ní je spolehlivě stabilní snad jen Nečas.
Důsledky stabilní lability vlády se daly očekávat. Rozhodně nejde paradox, že si svět kolem nás přeje výměnu zaskakujících ministrů za osobnosti se kterými by bylo možné jednat.
A to je i moje přání.
čtvrtek 3. ledna 2013
Veselý konec kapitalismu
V předchozím zamyšlení jsem se trochu rozepsal o tom, jak se mi jevila a do značné míry stále jeví komunistická ideologie. Teď bych chtěl poukázat na jisté "drobnosti" které chování komunistických stran tak znehodnověrnilo a tím možná častečně zbrzdilo další sociální vývoj.
Velký spor mezi dvěma ekonomistickými proudy vycházejícími ze stejného hnízda je v tom, jestli je soukromé vlastnictví požehnáním nebo prokletím. Obě strany konzervativci i komunisté (jmenovitě marxisté) dospěli ve svých přesvědčeních k absurdnímu radikalismu.
Zatímco komunisté už dlouho prorokují zánik soukromého vlastnictví, konzervativní pseudoliberálové odsuzují jakýkoli náznak čehokoli společného jako komunistickou hrozbu.
Poznámka: Znáte nějakou společnost ve které by jedna z těchto forem vlastnictví neexistovala?
Druhý spor je veden ohledně vztahu jednotlivce a společnosti. Konzervativci absurdně vyzdvihují jednotlivce a relativizují význam společnosti. Krajní levice glorifikuje společnost a potlačuje význam jednotlivce.
Protože jsou tvrzení obou stran dogmatická není naděje na to, že by se někdy dohodly nebo našly nějaké alternativní řešení. Idiocie takového chování už dávno přesáhla meze tolerovatelné rozumem.
Obě ideologie pak vedou spor s další neekonomistickou skupinou ohledně ekonomiky. Zatímco ekonomisté tvrdí, že nejdůležitější je růst, jejich kritici vcelku oprávněně oponují že jde o chiméru vedoucí nakonec k vyčerpání zdrojů a kolapsu.
Dovolte mi, abych připomněl pár obecně známých věcí:
Co z toho plyne? Souboj o co nejvyšší sociální status vedl v minulosti k mnoha kulturním kolapsům. Stávalo se to investováním velkého množství práce do výroby věcí sloužících pouze reprezentaci (sochy moai, pyramidy, katedrály, přepychové zboží...). Počátek takových akcí bývá vždy v době relativního dostatku, když se ale civilizace dostane do skormější fáze, není schopna s plýtváním na reprezentační cíle přestat.
Poznámka: Zájemcům o toto téma doporučuji knihu Kolaps od Jareda Diamonda.
Lidem ale jejich "zápas" o co nejvyšší společenský status vzít nemůžeme, protože je to jejich přirozenost. Je tedy třeba změnit hodnoty společnosti společnosti natolik, aby hlavním kritériem společenského statusu nebyl obří majetek. (Nejde o to tyto hodnoty zrušit ale oslabit.)
Poznámka: K tomu by mohlo dojít rozšířením technologie pro domácí výrobu čehokoli. Takové vlastnosti mají třeba 3D tiskárny, internet a open source programy.
Naštěstí k tomu máme dostatek příkladů jak z historie tak ze současnosti. Víme, že vysoký společenský status mohou mít lidé, jejichž hmotný majetek je průměrný nebo i celkem nepatrný - filosofové, umělci, lékaři, vědci, morální autority...
Společné užívání postředků obživy nám pak může udělat životní provoz hospodárnějším a nabídnout více času pro sociální kontakty. Tohle jsem si ale nevymyslel já.
John Stuart Mill si více než před sto lety všiml, že pokud bude výroba nadále stoupat, nebude časem k běžné obživě potřeba vynakládat přílišné úsilí. Lidé by získali mnohem více volného času pro vlastní rozvoj. Představoval si to jako jakýsi "decentralizovaný družstevní socialismus", který by optimalizoval náklady i výnosy. Stát by pak plnil jen tu úlohu, že by optimalizoval prostředí v němž by společnost fungovala (m.j. třeba vysokými daněmi z dědictví aby nevznikaly dědičně zvýhodněné skupiny).
Poznámka: K. Marx ale správně upozornil, že existuje i druhá cesta. Vytváření úspornějších výrobních postupů a používání účinnějších strojů v tržní ekonomice vede k prodlužování pracovní doby, protože hodnota zisku za jednotku času tím stoupá.
Pseudodemokratičtí ekonomisté mu to dodnes nemohou zapomenout. Považují jej totiž za jednoho z "otců zakladatelů" politické ekonomie. Millova vize veselého konce kapitalismu ale není žádný výstřelek nebo odbočka v jeho myšlení. Spíše šlo o důsledek jeho humanistického optimismu. J. S.Mill byl v první řadě utilitarista a proto přemýšlel (čistě teoreticky) o systému který by přinášel co největší štěstí co největšímu počtu lidí.
Na rozdíl od komunistů proto chápal, že se lepší společnost buduje mozkem a ne kladivem. Takové zřízení mělo vzniknout přirozenou evolucí na bázi dobrovolnosti.
Jenže pokud je takové zřízení možné, proč ještě nikde nevzniklo? Problém je, že touha po vlastním prospěchu je stejně přirozená jako touha po prospěchu vlastní skupiny. (V obou případech člověk zvyšuje svůj status - v prvním připadě svým přímým materiálním prospěchem, v druhém případě společenským uznáním.) Drobná rozhodnutí, která každý z nás udělá tedy mohou vést stejně ke společnému prospěchu, jako k tragédii obecních pastvin. Lékem na tohle není povinná privatizace (protože vede k opačnému extrému - paralýze společnosti prostřednictvím složitých vlastnických vztahů) ale rozum.
Možná jsme ho prostě ještě nikdy neměli dost.
Velký spor mezi dvěma ekonomistickými proudy vycházejícími ze stejného hnízda je v tom, jestli je soukromé vlastnictví požehnáním nebo prokletím. Obě strany konzervativci i komunisté (jmenovitě marxisté) dospěli ve svých přesvědčeních k absurdnímu radikalismu.
Zatímco komunisté už dlouho prorokují zánik soukromého vlastnictví, konzervativní pseudoliberálové odsuzují jakýkoli náznak čehokoli společného jako komunistickou hrozbu.
Poznámka: Znáte nějakou společnost ve které by jedna z těchto forem vlastnictví neexistovala?
Druhý spor je veden ohledně vztahu jednotlivce a společnosti. Konzervativci absurdně vyzdvihují jednotlivce a relativizují význam společnosti. Krajní levice glorifikuje společnost a potlačuje význam jednotlivce.
Protože jsou tvrzení obou stran dogmatická není naděje na to, že by se někdy dohodly nebo našly nějaké alternativní řešení. Idiocie takového chování už dávno přesáhla meze tolerovatelné rozumem.
Obě ideologie pak vedou spor s další neekonomistickou skupinou ohledně ekonomiky. Zatímco ekonomisté tvrdí, že nejdůležitější je růst, jejich kritici vcelku oprávněně oponují že jde o chiméru vedoucí nakonec k vyčerpání zdrojů a kolapsu.
Dovolte mi, abych připomněl pár obecně známých věcí:
- Stát se svou podstatou neliší od jiné lidské skupiny.
- Dav se projevuje jako tvor méně inteligentní než jsou jeho členové
- Vnitřně strukturované skupiny mohou mít lepší schopnosti než jejich členové. (Aristoteles: Celek je víc, než pouhý součet jeho částí.) Jejich úroveň je ale na osobních kvalitách jednotlivců závislá.
- Společné vlastnictví je stejně přirozené jako vlastnictví jednotlivce.
- Liberalismus uznává soukromé i společné vlastnictví.
- Soukromé i společné vlastnictví mají své výhody i nevýhody. příklady: 1.) 2.) 3.) 4.) 5.)
- Větší majetek, než který je třeba k zajištění životních podmínek, slouží jednotlivci pouze k demonstrování sociálního statusu.
- Nekonečný růst výroby není při omezených zdrojích možný. (to je dokazatelné i matematicky)
- Od určité úrovně nevede růst ekonomiky ke zvyšování životní úrovně. (Potřeby jsou naplněné ale nadměrná práce snižuje komfort občanů.)
Co z toho plyne? Souboj o co nejvyšší sociální status vedl v minulosti k mnoha kulturním kolapsům. Stávalo se to investováním velkého množství práce do výroby věcí sloužících pouze reprezentaci (sochy moai, pyramidy, katedrály, přepychové zboží...). Počátek takových akcí bývá vždy v době relativního dostatku, když se ale civilizace dostane do skormější fáze, není schopna s plýtváním na reprezentační cíle přestat.
Poznámka: Zájemcům o toto téma doporučuji knihu Kolaps od Jareda Diamonda.
Lidem ale jejich "zápas" o co nejvyšší společenský status vzít nemůžeme, protože je to jejich přirozenost. Je tedy třeba změnit hodnoty společnosti společnosti natolik, aby hlavním kritériem společenského statusu nebyl obří majetek. (Nejde o to tyto hodnoty zrušit ale oslabit.)
Poznámka: K tomu by mohlo dojít rozšířením technologie pro domácí výrobu čehokoli. Takové vlastnosti mají třeba 3D tiskárny, internet a open source programy.
Naštěstí k tomu máme dostatek příkladů jak z historie tak ze současnosti. Víme, že vysoký společenský status mohou mít lidé, jejichž hmotný majetek je průměrný nebo i celkem nepatrný - filosofové, umělci, lékaři, vědci, morální autority...
Společné užívání postředků obživy nám pak může udělat životní provoz hospodárnějším a nabídnout více času pro sociální kontakty. Tohle jsem si ale nevymyslel já.
John Stuart Mill si více než před sto lety všiml, že pokud bude výroba nadále stoupat, nebude časem k běžné obživě potřeba vynakládat přílišné úsilí. Lidé by získali mnohem více volného času pro vlastní rozvoj. Představoval si to jako jakýsi "decentralizovaný družstevní socialismus", který by optimalizoval náklady i výnosy. Stát by pak plnil jen tu úlohu, že by optimalizoval prostředí v němž by společnost fungovala (m.j. třeba vysokými daněmi z dědictví aby nevznikaly dědičně zvýhodněné skupiny).
Poznámka: K. Marx ale správně upozornil, že existuje i druhá cesta. Vytváření úspornějších výrobních postupů a používání účinnějších strojů v tržní ekonomice vede k prodlužování pracovní doby, protože hodnota zisku za jednotku času tím stoupá.
Pseudodemokratičtí ekonomisté mu to dodnes nemohou zapomenout. Považují jej totiž za jednoho z "otců zakladatelů" politické ekonomie. Millova vize veselého konce kapitalismu ale není žádný výstřelek nebo odbočka v jeho myšlení. Spíše šlo o důsledek jeho humanistického optimismu. J. S.Mill byl v první řadě utilitarista a proto přemýšlel (čistě teoreticky) o systému který by přinášel co největší štěstí co největšímu počtu lidí.
Na rozdíl od komunistů proto chápal, že se lepší společnost buduje mozkem a ne kladivem. Takové zřízení mělo vzniknout přirozenou evolucí na bázi dobrovolnosti.
Jenže pokud je takové zřízení možné, proč ještě nikde nevzniklo? Problém je, že touha po vlastním prospěchu je stejně přirozená jako touha po prospěchu vlastní skupiny. (V obou případech člověk zvyšuje svůj status - v prvním připadě svým přímým materiálním prospěchem, v druhém případě společenským uznáním.) Drobná rozhodnutí, která každý z nás udělá tedy mohou vést stejně ke společnému prospěchu, jako k tragédii obecních pastvin. Lékem na tohle není povinná privatizace (protože vede k opačnému extrému - paralýze společnosti prostřednictvím složitých vlastnických vztahů) ale rozum.
Možná jsme ho prostě ještě nikdy neměli dost.
středa 2. ledna 2013
Čas neprezidentů
Trochu předběhnu čas abych se dostal do doby, kdy už bude nový prezident přímou volbou zvolen. Představme si, že už to je. Jednoho jsme vybrali a ten tam teď sedí a připravuje se na inugurační projev.
Dobře, nechme ho nebo jí tam, a podívejme se zase zpátky do podhradí. Zůstává nám tam několik kandidátů, kteří sice neměli nejlepší výsledek, ale i tak dostali hlasy od mnoha lidí.
Mohl bych se teď tvářit, že prostě mají smůlu, nevyhráli a nazdar...jenže tihle lidé v tu chvíli vlastně jistý mandát mít budou. Nebude to sice oficiální, politickými stranami schválený mandát pro předkládání a schvalování zákonů, dokonce nebudou moci vyhlásit ani amnestii, ale mandát to je.
Jak víte, jsou prezidenti především morálními figurami. Počty hlasů, které kandidáti dostanou budou reálně odrážet důvěru, kterou do nich lidé vkládají. Onen neformální mandát se tedy týká práva komentovat společenské dění v naší republice.
Bude nesmírně zajímavé sledovat, jak se k této příležitosti postaví současní prezidentští kandidáti. Kteří z nich z veřejného prostoru prostě zmizí a nebudou v dohledu ani doslechu, dokud se nenaskytne nějaká další politická funkce a kteří z nich pochopí že jejich úloha nemusí skončit prohranými prezidentskými volbami?
Zajímavé bude jistě i to, jak se k nim potom budou stavět média, jak budou jejich reakce komentovat a kolik kdo z nich dostane prostoru.
Čas neprezidentů bude možná ještě zajímavější, nežli čas prezidentských voleb.
Dobře, nechme ho nebo jí tam, a podívejme se zase zpátky do podhradí. Zůstává nám tam několik kandidátů, kteří sice neměli nejlepší výsledek, ale i tak dostali hlasy od mnoha lidí.
Mohl bych se teď tvářit, že prostě mají smůlu, nevyhráli a nazdar...jenže tihle lidé v tu chvíli vlastně jistý mandát mít budou. Nebude to sice oficiální, politickými stranami schválený mandát pro předkládání a schvalování zákonů, dokonce nebudou moci vyhlásit ani amnestii, ale mandát to je.
Jak víte, jsou prezidenti především morálními figurami. Počty hlasů, které kandidáti dostanou budou reálně odrážet důvěru, kterou do nich lidé vkládají. Onen neformální mandát se tedy týká práva komentovat společenské dění v naší republice.
Bude nesmírně zajímavé sledovat, jak se k této příležitosti postaví současní prezidentští kandidáti. Kteří z nich z veřejného prostoru prostě zmizí a nebudou v dohledu ani doslechu, dokud se nenaskytne nějaká další politická funkce a kteří z nich pochopí že jejich úloha nemusí skončit prohranými prezidentskými volbami?
Zajímavé bude jistě i to, jak se k nim potom budou stavět média, jak budou jejich reakce komentovat a kolik kdo z nich dostane prostoru.
Čas neprezidentů bude možná ještě zajímavější, nežli čas prezidentských voleb.
Proč NE s komunisty?
Asi tak od roku 91 se setkávám se zvláštními manýry kolem komunistů bývalých i současných. Víte, komunisté bývají odmítání a priori, bez vysvětlení proč. Je to něco nesmírně nezdravého, protože tím je odmítán vlastně jen název, nikoli nějaké chování nebo zásady.
Tažení za tohle chápání komunistů začalo hned se Sametovou revolucí a mají ho na svědomí politikáři, kteří už tehdy cítili příležitost ukousnout si vlastní porci moci.
Napíši vám teď moje důvody, proč pro mě byla komunistická ideologie nepřijatelná. Možná zjistíte, že jiní lidé a jiné strany dnes dělají pod jiným názvem totéž.
1.) Vytváření nadlidí - Je to vlastně absurdita, ale jeden z prvních kroků komunistické strany bylo odtržení vládnoucí vrstvy od "lidu". Komunisté se podobně jako prasata ve Farmě zvířat nakonec sami stali v podstatě feudály pohlížejícími na porobený lid svrchu. Obyčejní lidé byli dobří tak leda k překračování stachanovských norem, na myšlení však měli monopol zasloužilí straníci.
2.) Omezování možností seberealizace - Druhý bod žel vyplývá z prvního. Ač si komunističtí straníci přivlastnili právo na myšlení, byla jejich duševní úroveň poměrně nízká. Snaha řídit umělecký (ba i vědecký) projev byla nepředstavitelně tupá. Každý, kdo zažil přehrávky před kulturní komisí nebo různá kulturní hodnocení, musí v duchu skřípat zuby, kdykoli si na ten pocit vzpomene.
Poznámka: Na Maslovově pyramidě psychosociálních potřeb by se většina aparátčíků vyšplhala jen na druhý stupeň. Ukazuje se tu ale jistý nedostatek tohoto modelu, protože tito lidé neměli potřebu pocitu lásky a spolupatřičnosti, ale zato velkou potřebu uznání a nadřazenosti.
3.) Nutnost násilí - Marxismus a tím spíše marxismus-leninismus násilí jen neomlouvá, považuje jej za nutné, potřebné a prospěšné. Ideu třídního boje a světové revoluce lze vykládat jako marxistický džihád. To je samozřejmě také důvod, proč vyvolává tak silný (někdy až absurdní) protitlak.
4.) Dogmatizace - Marxismus se často prezentoval jako "vědecká ideologie", tou ale přestal být velmi brzy, když se rozhodl zatočit s revizionisty. Faktem je, že použití Marxových idejí, tak jak byly sepsány nebylo myslitelné už na přelomu 19 a 20 století. Všechny skupiny komunistů které tehdy existovaly a které existují (Leninismus, Trockismus, Maoismus, Castrismus), jsou v podstatě revizionostické, ale zároveň dogmatické. Jsou to konfese úplně stejně, jako třeba katolicismus. Ostatně komunisté skutečně veřejně prohlašovali že věří v ideje m-l a v konečné vítězství světové revoluce. Marxismus-leninismus byl, už od svého zformulování Stalinem v knize Otázky leninismu, vzdálen vědě stejně jako jakákoli jiná náboženská ideologie.
5.) Neschopnost dialogu - Pátý bod je důsledkem čtvrtého. Nelze diskutovat s někým, kdo uznává dogma, protože jakýkoli důkaz nezmění jeho postoj. Z dogmatismu žel výplývá, že nejvýše hodnocenými lidmi bývají ti nejvíce bigotní. Většina pokusů o diskusi s představiteli "horní vrstvy" (o čemkoli od umění, přes vědu po filosofii) tedy končila nějakým zákazem (a někdy i tajným policajtem za dveřmi). Ostatně jednou z největších zbraní proti komunistům bylo důsledné trvání na pravidlech dialogu.
Poznámka: Až tragicky trapné bylo třeba popírání kontinentálního driftu, odsouzení kybernetiky jako buržoazní pavědy nebo prosazování lysenkismu.
6.) Pokrytectví - Věc, která všechny nejvíce mrzela. Komunisté byli poměrně oblíbení, dokud se neukázalo, jak zdatně umějí "tunelovat" dobré myšlenky. Jakákoli sympatická idea v rukou komunistů velmi rychle měnila význam, často ve svůj pravý protiklad. Přirovnání k románu 1984 vyznívalo nepříjemně povědomě. Je třeba ale říci, že komunisté tenhle způsob práce s pojmy nevynalezli - naučili se jej na církevních školách. Komunisté vytvořili iluzi rovnosti (sami ale byli "rovnější"), iluzi voleb (s předem vybranými kandidáty), iluzi šťastné budoucnosti (na níž ale nic neukazovalo)...
Teď si prosím na chvíli odmyslete slova "komunisté", "marxismus", "marxismus-leninismus", případně si představte na místě tvůrců idejí někoho jiného než Marxe. Kolik politických stran hraje stejnou hru? Kolik politiků se chová jako kovaní předlistopadoví komunisté?
Poznámka: Samozřejmě čekám rozhorlenou reakci od Kojota, který se (trochu k mé lítosti), rozhodl komunisty hájit. Já jsem samozřejmě přesvědčen, že si takové hájení nezaslouží ani komunisté ani jiní političtí pokrytci.
Tažení za tohle chápání komunistů začalo hned se Sametovou revolucí a mají ho na svědomí politikáři, kteří už tehdy cítili příležitost ukousnout si vlastní porci moci.
Napíši vám teď moje důvody, proč pro mě byla komunistická ideologie nepřijatelná. Možná zjistíte, že jiní lidé a jiné strany dnes dělají pod jiným názvem totéž.
1.) Vytváření nadlidí - Je to vlastně absurdita, ale jeden z prvních kroků komunistické strany bylo odtržení vládnoucí vrstvy od "lidu". Komunisté se podobně jako prasata ve Farmě zvířat nakonec sami stali v podstatě feudály pohlížejícími na porobený lid svrchu. Obyčejní lidé byli dobří tak leda k překračování stachanovských norem, na myšlení však měli monopol zasloužilí straníci.
2.) Omezování možností seberealizace - Druhý bod žel vyplývá z prvního. Ač si komunističtí straníci přivlastnili právo na myšlení, byla jejich duševní úroveň poměrně nízká. Snaha řídit umělecký (ba i vědecký) projev byla nepředstavitelně tupá. Každý, kdo zažil přehrávky před kulturní komisí nebo různá kulturní hodnocení, musí v duchu skřípat zuby, kdykoli si na ten pocit vzpomene.
Poznámka: Na Maslovově pyramidě psychosociálních potřeb by se většina aparátčíků vyšplhala jen na druhý stupeň. Ukazuje se tu ale jistý nedostatek tohoto modelu, protože tito lidé neměli potřebu pocitu lásky a spolupatřičnosti, ale zato velkou potřebu uznání a nadřazenosti.
3.) Nutnost násilí - Marxismus a tím spíše marxismus-leninismus násilí jen neomlouvá, považuje jej za nutné, potřebné a prospěšné. Ideu třídního boje a světové revoluce lze vykládat jako marxistický džihád. To je samozřejmě také důvod, proč vyvolává tak silný (někdy až absurdní) protitlak.
4.) Dogmatizace - Marxismus se často prezentoval jako "vědecká ideologie", tou ale přestal být velmi brzy, když se rozhodl zatočit s revizionisty. Faktem je, že použití Marxových idejí, tak jak byly sepsány nebylo myslitelné už na přelomu 19 a 20 století. Všechny skupiny komunistů které tehdy existovaly a které existují (Leninismus, Trockismus, Maoismus, Castrismus), jsou v podstatě revizionostické, ale zároveň dogmatické. Jsou to konfese úplně stejně, jako třeba katolicismus. Ostatně komunisté skutečně veřejně prohlašovali že věří v ideje m-l a v konečné vítězství světové revoluce. Marxismus-leninismus byl, už od svého zformulování Stalinem v knize Otázky leninismu, vzdálen vědě stejně jako jakákoli jiná náboženská ideologie.
5.) Neschopnost dialogu - Pátý bod je důsledkem čtvrtého. Nelze diskutovat s někým, kdo uznává dogma, protože jakýkoli důkaz nezmění jeho postoj. Z dogmatismu žel výplývá, že nejvýše hodnocenými lidmi bývají ti nejvíce bigotní. Většina pokusů o diskusi s představiteli "horní vrstvy" (o čemkoli od umění, přes vědu po filosofii) tedy končila nějakým zákazem (a někdy i tajným policajtem za dveřmi). Ostatně jednou z největších zbraní proti komunistům bylo důsledné trvání na pravidlech dialogu.
Poznámka: Až tragicky trapné bylo třeba popírání kontinentálního driftu, odsouzení kybernetiky jako buržoazní pavědy nebo prosazování lysenkismu.
6.) Pokrytectví - Věc, která všechny nejvíce mrzela. Komunisté byli poměrně oblíbení, dokud se neukázalo, jak zdatně umějí "tunelovat" dobré myšlenky. Jakákoli sympatická idea v rukou komunistů velmi rychle měnila význam, často ve svůj pravý protiklad. Přirovnání k románu 1984 vyznívalo nepříjemně povědomě. Je třeba ale říci, že komunisté tenhle způsob práce s pojmy nevynalezli - naučili se jej na církevních školách. Komunisté vytvořili iluzi rovnosti (sami ale byli "rovnější"), iluzi voleb (s předem vybranými kandidáty), iluzi šťastné budoucnosti (na níž ale nic neukazovalo)...
Teď si prosím na chvíli odmyslete slova "komunisté", "marxismus", "marxismus-leninismus", případně si představte na místě tvůrců idejí někoho jiného než Marxe. Kolik politických stran hraje stejnou hru? Kolik politiků se chová jako kovaní předlistopadoví komunisté?
Poznámka: Samozřejmě čekám rozhorlenou reakci od Kojota, který se (trochu k mé lítosti), rozhodl komunisty hájit. Já jsem samozřejmě přesvědčen, že si takové hájení nezaslouží ani komunisté ani jiní političtí pokrytci.
sobota 29. prosince 2012
Vládci zombií
Bezkonkurenční královnou všech českých mrtvol se stala t. p. Jana Bobošíková!
Ve dvou kontrolních vzorcích jich měla celkem 49. Není úplně nezajímavé, že se média v kauze mrtvých petentů opřela do Tomia Okamury, který jich měl ve dvou odebraných vzorcích „pouhých“ 14. Asi byl novinářům i politikům méně sympatický, nebo objednávka zněla: Sejměte toho Žabonce!
Novináři z Aktuálně.cz sice formálně dostáli své etice, regulérně ale opět stvořili propagandu. Hned v titulku se tedy dočtete, že Okamurovi se podepsalo i 14 „mrtvol“. Není sám, ale teprve při pozorném čtení zjistíte, že je mezi zombieoblíbenci Tomio Okamura čtvrtý!
Za t.p. Janou Bobošíkovou se 49 mrtvolami následuje Vladimír Dlouhý s 44 mrtvými ve dvou odebraných vzorcích a Miloš Zeman s 30 mrtvými. I když Jan Fischer, Vladimír Franz, Táňa Fischerová a Zuzana Roithová mají počty mrtvých na listinách spíše v množství blížící se chybě (nebo omylu při ztotožnění), stejně tahle mrtvolná kauza něco vypovídá.
Na rozdíl od imaginárních petentů totiž nelze mrtvé podepsat omylem. Chybné podpisy může vytvořit nečitelnost, pokus o vtip nebo zlý úmysl. Nikdo ale nemůže omylem nebo jako vtip zapsat takový počet mrtvých. Jak se tedy na podpisové listiny vůbec dostali?
Odpověď není těžká – existuje mnoho seznamů používaných v obchodu, reklamě i v úřadech (zvláště petice). Při „skvělé“ ochraně našich osobních údajů, kterou předvedlo i ministerstvo nucených prací pod vedením mistra Drábka, nebo při předešlých volbách nebylo těžké se k nim dostat.
Samozřejmým rizikem takových seznamů je jejich stáří. Člověk se po několika měsících může přestěhovat nebo umřít, no a pak se začnou objevovat na podpisových arších ty zombie podpisy.
I kdekdo z nás živých by se jistě divil, kdyby věděl, které všechny archy podepsal.
Kauza zombie kandidátů dost smrdí, přitom nejhorší na ní je to, že byla naprosto předvídatelná. Nesmyslně obrovské počty petentů k takovému chování vysloveně svádějí, štáby placené z počtu podpisů nelze žádným dostatečně hospodárným způsobem uhlídat a navíc je to naprosto zbytečné.
Nechápu důvod, proč ve srovnatelně velké zemi jakou je Rakousko stačí na nominaci 6000 ověřených podpisů, zatímco u nás je jich potřeba 55 000. Každý, kdo totiž sežene takový počet podpisů by měl zároveň automaticky větší mandát než kterýkoli z našich poslanců a senátorů.
No dobrá, jeden důvod mě přece jen napadá – politici si chtějí dál navrhovat svého prezidenta sami, ale lidem nechat dojem, že o něčem mohou rozhodovat. Nepoměr mezi počtem politiků, ať už senátorů nebo poslanců, schopných navrhnout kandidáta a počtem občanů, majících možnost udělat totéž, je do očí bijící! Je to předvýběr přesně v duchu předsametové politiky.
V tuto chvíli probíhá experiment který má za cíl vnutit lidem politicky předvybraného kandidáta Miloše Zemana s tvrzením, že jde o kandidáta z lidu. Zeman by bez problému mohl sehnat dostatečný počet hlasů poslanců nebo senátorů, přesto kandiduje na základě podpisů nahromaděných v obrovské mediální kampani. Nominace politiky by totiž snížila jeho šance na zvolení. Ač se agentury mocně snaží všemožnými „výzkumy oblíbenosti“ (jež by ovšem měly být v tuto dobu zakázané) dokázat, že jde o oblibu skutečnou a nikoli jen koupenou, počet zombií pod jeho kandidaturou mluví o něčem jiném.
Podporu mrtvých potřebují ti, kteří nemají důvěru živých.
Ve dvou kontrolních vzorcích jich měla celkem 49. Není úplně nezajímavé, že se média v kauze mrtvých petentů opřela do Tomia Okamury, který jich měl ve dvou odebraných vzorcích „pouhých“ 14. Asi byl novinářům i politikům méně sympatický, nebo objednávka zněla: Sejměte toho Žabonce!
Novináři z Aktuálně.cz sice formálně dostáli své etice, regulérně ale opět stvořili propagandu. Hned v titulku se tedy dočtete, že Okamurovi se podepsalo i 14 „mrtvol“. Není sám, ale teprve při pozorném čtení zjistíte, že je mezi zombieoblíbenci Tomio Okamura čtvrtý!
Za t.p. Janou Bobošíkovou se 49 mrtvolami následuje Vladimír Dlouhý s 44 mrtvými ve dvou odebraných vzorcích a Miloš Zeman s 30 mrtvými. I když Jan Fischer, Vladimír Franz, Táňa Fischerová a Zuzana Roithová mají počty mrtvých na listinách spíše v množství blížící se chybě (nebo omylu při ztotožnění), stejně tahle mrtvolná kauza něco vypovídá.
Na rozdíl od imaginárních petentů totiž nelze mrtvé podepsat omylem. Chybné podpisy může vytvořit nečitelnost, pokus o vtip nebo zlý úmysl. Nikdo ale nemůže omylem nebo jako vtip zapsat takový počet mrtvých. Jak se tedy na podpisové listiny vůbec dostali?
Odpověď není těžká – existuje mnoho seznamů používaných v obchodu, reklamě i v úřadech (zvláště petice). Při „skvělé“ ochraně našich osobních údajů, kterou předvedlo i ministerstvo nucených prací pod vedením mistra Drábka, nebo při předešlých volbách nebylo těžké se k nim dostat.
Samozřejmým rizikem takových seznamů je jejich stáří. Člověk se po několika měsících může přestěhovat nebo umřít, no a pak se začnou objevovat na podpisových arších ty zombie podpisy.
I kdekdo z nás živých by se jistě divil, kdyby věděl, které všechny archy podepsal.
Kauza zombie kandidátů dost smrdí, přitom nejhorší na ní je to, že byla naprosto předvídatelná. Nesmyslně obrovské počty petentů k takovému chování vysloveně svádějí, štáby placené z počtu podpisů nelze žádným dostatečně hospodárným způsobem uhlídat a navíc je to naprosto zbytečné.
Nechápu důvod, proč ve srovnatelně velké zemi jakou je Rakousko stačí na nominaci 6000 ověřených podpisů, zatímco u nás je jich potřeba 55 000. Každý, kdo totiž sežene takový počet podpisů by měl zároveň automaticky větší mandát než kterýkoli z našich poslanců a senátorů.
No dobrá, jeden důvod mě přece jen napadá – politici si chtějí dál navrhovat svého prezidenta sami, ale lidem nechat dojem, že o něčem mohou rozhodovat. Nepoměr mezi počtem politiků, ať už senátorů nebo poslanců, schopných navrhnout kandidáta a počtem občanů, majících možnost udělat totéž, je do očí bijící! Je to předvýběr přesně v duchu předsametové politiky.
V tuto chvíli probíhá experiment který má za cíl vnutit lidem politicky předvybraného kandidáta Miloše Zemana s tvrzením, že jde o kandidáta z lidu. Zeman by bez problému mohl sehnat dostatečný počet hlasů poslanců nebo senátorů, přesto kandiduje na základě podpisů nahromaděných v obrovské mediální kampani. Nominace politiky by totiž snížila jeho šance na zvolení. Ač se agentury mocně snaží všemožnými „výzkumy oblíbenosti“ (jež by ovšem měly být v tuto dobu zakázané) dokázat, že jde o oblibu skutečnou a nikoli jen koupenou, počet zombií pod jeho kandidaturou mluví o něčem jiném.
Podporu mrtvých potřebují ti, kteří nemají důvěru živých.
středa 26. prosince 2012
Proč nemám rád Boha?
V nadpisu jsem záměrně opominul slovo „idea“, nemám rád používání idey Boha, k Bohu jako imaginární entitě samozřejmě žádný vztah nemám. Je mi jasné, že to moje „samozřejmě“ může mnoho věřících, především křesťanů pořádně vydráždit, ale to je jejich volba.
Pokud k nim patříte, můžete zde přestat číst, protože dál to bude jen horší. Nebo můžete číst dále, ale pak si na mě nestěžujte.
Dobrá tedy, nemám rád ideu Boha, zvláště když se využívá nebo spíše zneužívá v otázkách etiky. Vadí mi na ní, že vytváří autoritu a to autoritu umělou, prázdnou a absolutní. V některých případech i trestající a odměňující.
Obecně nemám nijak rád ani autority formální ani přirozené. Nepleťte si to prosím s vědeckými či uměleckými autoritami, kdy pod stejným názvem chápeme spíše jakousi úctu k celoživotnímu dílu. Taková přirozená autorita o které mluvím je asi z 90% víra ve vlastní pravdu.
Měl bych na ně alergii, nebýt toho, že jsem několikrát v životě vystupoval zrovna tak. Inu, žádný moudrý z porodního stolu nespadl a než se k tomu člověk dopídí, je už o pár desítek let starší.
Všimli jste si, že opravdu moudří lidé jednají se všemi jako s kolegy, a to i v případě že je převyšují svou inteligencí asi tak jako průměrný člověk šimpanze? Tohle kolegiální chování je evoluční novinka, která jen občas nahrazuje původní hierarchické uspořádání lidoopích tlup.
Zkrátka příroda nás vybavila tak, abychom následovali nejsilnějšího, nikoli nejrozumnějšího a my to ještě pořád děláme. To je přirozená autorita. Někdy, jako například v armádě (autoritativní uspořádání je zvláště vhodné pro boj, nebo jinou rychlou akci) to může být i výhodné, protože tam jde spíše o to udržet bojovou připravenost než vytvářet složitá řešení. V době míru a ve stabilní společnosti to ale většinou moc výhodné není.
Zatímco systém přirozených autorit stojí na dominaci, a lze v ní vládnoucího jedince sesadit, pokud zeslábne nebo ztratí sebejistotu, v náboženském systému Boha sesadit nelze, je absolutní autoritou – nikdo není vševědoucnější, všemohoucnější, moudřejší, silnější, nebezpečnější než on.
Zároveň má ale Bůh ještě jiný aspekt – z filosofického hlediska je vůle Boha pro člověka nevyzpytatelná a nepochopitelná, přesto má jedna skupina lidí právo ji vykládat. Jsou to kněží, o nichž se nějak předpokládá, že Bohu nějakým způsobe lépe rozumějí. Mají z toho jistý společenský bonus v tom, že nemusejí dokazovat své bojové ani praktické schopnosti díky zaštítění jeho autoritou. Také mají právo prohlašovat, že je někdo Bohu bližší nebo vzdálenější, nebo že z něj mluví „hlas boží“.
Nejčastěji mluví takový hlas z diktátorů. Člověk by měl skoro pocit, že jim ten Bůh nějak nadržuje. Proč se to stává? Bůh je sice autorita absolutní, které nelze odporovat, ale zároveň je to jinak pojem naprosto prázdný. Nikdo se nikdy nesetkal s Bohem a ti, kteří tvrdí že ano nebývají zrovna moc důvěryhodní (často to bývají vůdci dost pošahaných sekt).
Bible ani jiné svaté spisy vám moc nepomohou, protože obsahují mnoho vzájemně si odporujících tvrzení i rad (ale je tam alespoň něco).
Nikdo tedy opravdu neví, co by si takový Bůh v konkrétní situaci přál, kdyby existoval. Jako v případě japonských manželek, do nich si američtí námořníci promítali své představy ideální ženy (ovšem jen do doby, než se naučily mluvit anglicky), je taková mlhavá autorita ideální objekt pro vlastní projekci.
Podle výkladu je Bůh dobrý, člověk by se mu tedy měl zavděčit tím, že dělá dobré věci. Běžně si lidé vytvářejí představu o tom co je dobré a co je špatné ze svých zkušeností a zprostředkovaných příběhů. Hovory s přáteli, pohádky, filmy a romány mají na nás mnohem větší vliv, než si připouštíme, protože probouzejí naše myšlenky a pocity, díky nimž se postupně učíme chápat pocity druhých (ale také nás mohou utvrzovat v mylném přesvědčení, nebo mán lhát). V tomto učení dochází každý člověk jinak daleko podle toho, jak podnětné jsou jeho příběhy, kolik úsilí svému přemýšlení věnuje a také podle toho jaké má na něco takového nadání.
Když člověk do základu nějaký morální talent má, zpravidla pro něj ani idea Boha velké nebezpečí nepředstavuje. Bude mít možná určiý vnitřní konflikt na úrovni logiky a myšlení, může jej ale prostě odsunout stranou jako cosi na co zatím nezná odpověď, nebo to zdánlivě vyřešit nějakou formou NOMA (jako Grygar). Jeho víra ale bude působit na ostatní věřící jako nějaká forma hereze, což je velmi těžký hřích (asi jako vysvětit ženu na kněze), nicméně jeho chování víra k horšímu nezmění. Co když ale takový „dar“ nemá?
Pro lidi bez zvláštního morálního talentu je pak paradoxně problém právně v tom, že chtějí být dobří, což v jejich představě znamená: chovat se tak, jak po nich Bůh chce. Zachovají se přitom stejně logicky, jako kdokoli z nás, kdo si na opravu vodovodu pozve instalatéra – také se obracejí na specialistu.
Jenže ouha! Pravděpodobnost že je zástupce církve expert na etiku (na to co je dobré) je menší, než že z pražské FAMU vypadne geniální režisér. Navíc mezi studentem etiky a morální osobností je asi stejný rozdíl jako mezi čtenářem a vydávaným spisovatelem. Takže to, co vám kněz radí, možná dobře zní, ale jako morální vodítko jsou jeho rady zpravidla značně nespolehlivé. Co může taková kombinace důvěřivosti, oddanosti a agresivity (způsobené vybuzenou přehnanou ochranou) natropit ukazují nejlépe různé spolky jako Pro Life, Akce D.O.S.T. nebo VORP.
Až potud by tedy víra v Boha nadělala asi stejné problémy jako jiná pověra...
Čekáte „kdyby“?
Tak tedy KDYBY výklad boží vůle nebyl profesionalizován. Víte i lidé s nezřízenou touhou po moci, prospěcháři a sociopati mají své projekce. Jejich Bůh jim přitom nikdy neřekne:
Tohle nedělej!
Nemůže! Vlastní obraz se nepostaví proti své předloze. A protože víra ve svou „pravdu“, ve své „božské poslání“ je sama o sobě skvělým předurčením pro postup v hierarchii (jsou to přirozené autority), nakonec se dostanou až do nejvyšších pater.
Pronásledování a vraždění jinověrců a bezvěrců, znásilňování dětí, šikanování žen, homosexuálů a inteligence nejsou žádné ojedinělé incidenty. Není v tom ale ani systém, je to jen důsledek církevní hierarchie.
Takových zvrácených vůdců najdete spoustu ve Starém zákoně i v nedávné historii, stačí jen nezavírat oči. Vždycky s nimi přichází zatýkání a vraždění. (Bez nadsázky!) Prvními oběťmi bývají vždy heretici – ti nejvíce samostatní mezi věřícími, protože právě oni mohou zpochybnit oficiální výklad.
Pokud jste teď propadli iluzi, že mluvím o římskokatolické církvi, máte pravdu jen částečně. Platí to na všechny velké církve i několik malých.
Jak říkal Steven Weinberg, držitel Nobelovy ceny za teoretickou fyziku:
„Náboženství je urážka lidské důstojnosti. Bez něj i s ním zlí lidé dělají špatné věci a dobří dobré. Aby i dobří lidé činili zlo, k tomu je třeba náboženství.“
Pokud k nim patříte, můžete zde přestat číst, protože dál to bude jen horší. Nebo můžete číst dále, ale pak si na mě nestěžujte.
Dobrá tedy, nemám rád ideu Boha, zvláště když se využívá nebo spíše zneužívá v otázkách etiky. Vadí mi na ní, že vytváří autoritu a to autoritu umělou, prázdnou a absolutní. V některých případech i trestající a odměňující.
Obecně nemám nijak rád ani autority formální ani přirozené. Nepleťte si to prosím s vědeckými či uměleckými autoritami, kdy pod stejným názvem chápeme spíše jakousi úctu k celoživotnímu dílu. Taková přirozená autorita o které mluvím je asi z 90% víra ve vlastní pravdu.
Měl bych na ně alergii, nebýt toho, že jsem několikrát v životě vystupoval zrovna tak. Inu, žádný moudrý z porodního stolu nespadl a než se k tomu člověk dopídí, je už o pár desítek let starší.
Všimli jste si, že opravdu moudří lidé jednají se všemi jako s kolegy, a to i v případě že je převyšují svou inteligencí asi tak jako průměrný člověk šimpanze? Tohle kolegiální chování je evoluční novinka, která jen občas nahrazuje původní hierarchické uspořádání lidoopích tlup.
Zkrátka příroda nás vybavila tak, abychom následovali nejsilnějšího, nikoli nejrozumnějšího a my to ještě pořád děláme. To je přirozená autorita. Někdy, jako například v armádě (autoritativní uspořádání je zvláště vhodné pro boj, nebo jinou rychlou akci) to může být i výhodné, protože tam jde spíše o to udržet bojovou připravenost než vytvářet složitá řešení. V době míru a ve stabilní společnosti to ale většinou moc výhodné není.
Zatímco systém přirozených autorit stojí na dominaci, a lze v ní vládnoucího jedince sesadit, pokud zeslábne nebo ztratí sebejistotu, v náboženském systému Boha sesadit nelze, je absolutní autoritou – nikdo není vševědoucnější, všemohoucnější, moudřejší, silnější, nebezpečnější než on.
Zároveň má ale Bůh ještě jiný aspekt – z filosofického hlediska je vůle Boha pro člověka nevyzpytatelná a nepochopitelná, přesto má jedna skupina lidí právo ji vykládat. Jsou to kněží, o nichž se nějak předpokládá, že Bohu nějakým způsobe lépe rozumějí. Mají z toho jistý společenský bonus v tom, že nemusejí dokazovat své bojové ani praktické schopnosti díky zaštítění jeho autoritou. Také mají právo prohlašovat, že je někdo Bohu bližší nebo vzdálenější, nebo že z něj mluví „hlas boží“.
Nejčastěji mluví takový hlas z diktátorů. Člověk by měl skoro pocit, že jim ten Bůh nějak nadržuje. Proč se to stává? Bůh je sice autorita absolutní, které nelze odporovat, ale zároveň je to jinak pojem naprosto prázdný. Nikdo se nikdy nesetkal s Bohem a ti, kteří tvrdí že ano nebývají zrovna moc důvěryhodní (často to bývají vůdci dost pošahaných sekt).
Bible ani jiné svaté spisy vám moc nepomohou, protože obsahují mnoho vzájemně si odporujících tvrzení i rad (ale je tam alespoň něco).
Nikdo tedy opravdu neví, co by si takový Bůh v konkrétní situaci přál, kdyby existoval. Jako v případě japonských manželek, do nich si američtí námořníci promítali své představy ideální ženy (ovšem jen do doby, než se naučily mluvit anglicky), je taková mlhavá autorita ideální objekt pro vlastní projekci.
Podle výkladu je Bůh dobrý, člověk by se mu tedy měl zavděčit tím, že dělá dobré věci. Běžně si lidé vytvářejí představu o tom co je dobré a co je špatné ze svých zkušeností a zprostředkovaných příběhů. Hovory s přáteli, pohádky, filmy a romány mají na nás mnohem větší vliv, než si připouštíme, protože probouzejí naše myšlenky a pocity, díky nimž se postupně učíme chápat pocity druhých (ale také nás mohou utvrzovat v mylném přesvědčení, nebo mán lhát). V tomto učení dochází každý člověk jinak daleko podle toho, jak podnětné jsou jeho příběhy, kolik úsilí svému přemýšlení věnuje a také podle toho jaké má na něco takového nadání.
Když člověk do základu nějaký morální talent má, zpravidla pro něj ani idea Boha velké nebezpečí nepředstavuje. Bude mít možná určiý vnitřní konflikt na úrovni logiky a myšlení, může jej ale prostě odsunout stranou jako cosi na co zatím nezná odpověď, nebo to zdánlivě vyřešit nějakou formou NOMA (jako Grygar). Jeho víra ale bude působit na ostatní věřící jako nějaká forma hereze, což je velmi těžký hřích (asi jako vysvětit ženu na kněze), nicméně jeho chování víra k horšímu nezmění. Co když ale takový „dar“ nemá?
Pro lidi bez zvláštního morálního talentu je pak paradoxně problém právně v tom, že chtějí být dobří, což v jejich představě znamená: chovat se tak, jak po nich Bůh chce. Zachovají se přitom stejně logicky, jako kdokoli z nás, kdo si na opravu vodovodu pozve instalatéra – také se obracejí na specialistu.
Jenže ouha! Pravděpodobnost že je zástupce církve expert na etiku (na to co je dobré) je menší, než že z pražské FAMU vypadne geniální režisér. Navíc mezi studentem etiky a morální osobností je asi stejný rozdíl jako mezi čtenářem a vydávaným spisovatelem. Takže to, co vám kněz radí, možná dobře zní, ale jako morální vodítko jsou jeho rady zpravidla značně nespolehlivé. Co může taková kombinace důvěřivosti, oddanosti a agresivity (způsobené vybuzenou přehnanou ochranou) natropit ukazují nejlépe různé spolky jako Pro Life, Akce D.O.S.T. nebo VORP.
Až potud by tedy víra v Boha nadělala asi stejné problémy jako jiná pověra...
Čekáte „kdyby“?
Tak tedy KDYBY výklad boží vůle nebyl profesionalizován. Víte i lidé s nezřízenou touhou po moci, prospěcháři a sociopati mají své projekce. Jejich Bůh jim přitom nikdy neřekne:
Tohle nedělej!
Nemůže! Vlastní obraz se nepostaví proti své předloze. A protože víra ve svou „pravdu“, ve své „božské poslání“ je sama o sobě skvělým předurčením pro postup v hierarchii (jsou to přirozené autority), nakonec se dostanou až do nejvyšších pater.
Pronásledování a vraždění jinověrců a bezvěrců, znásilňování dětí, šikanování žen, homosexuálů a inteligence nejsou žádné ojedinělé incidenty. Není v tom ale ani systém, je to jen důsledek církevní hierarchie.
Takových zvrácených vůdců najdete spoustu ve Starém zákoně i v nedávné historii, stačí jen nezavírat oči. Vždycky s nimi přichází zatýkání a vraždění. (Bez nadsázky!) Prvními oběťmi bývají vždy heretici – ti nejvíce samostatní mezi věřícími, protože právě oni mohou zpochybnit oficiální výklad.
Pokud jste teď propadli iluzi, že mluvím o římskokatolické církvi, máte pravdu jen částečně. Platí to na všechny velké církve i několik malých.
Jak říkal Steven Weinberg, držitel Nobelovy ceny za teoretickou fyziku:
„Náboženství je urážka lidské důstojnosti. Bez něj i s ním zlí lidé dělají špatné věci a dobří dobré. Aby i dobří lidé činili zlo, k tomu je třeba náboženství.“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)