Menšinový stres není menšinový a heterosexuální většina neexistuje

Ok, ten titulek je samozřejmě provokace. Chci ale upozornit na to, že možná chápeme celé to uspořádání sexuálních minorit úplně špatně a vypisování dalších a dalších písmen do zkratky LGBTQIA jde asi proti smyslu toho, o co bychom se měli ve společnosti snažit. 

Co mám konkrétně na mysli? Na škále heterosexuál – homosexuál se výzkumy zaměřují na tři rozdílné aspekty. 

• Prvním je to, jak sám sebe daný člověk označuje, k čemu se hlásí, s čím se identifikuje. Jistě, člověk, který se s nějakou skupinou neidentifikuje těžko bude hájit její práva. 
• Druhým aspektem je chování daného jedince. To, že se konkrétní člověk například neidentifikuje jako homosexuál neznamená, že někdy v životě neměl sexuální zážitek, nebo dokonce dlouhodobější vztah s člověkem stejného pohlaví.
• Třetím aspektem je přitažlivost nebo vzrušivost. Konkrétní člověk tedy může například žít ve zcela heterosexuálních vztazích, identifikovat se jako heterosexuál ale přesto cítit vzrušení i z lidí stejného pohlaví.

Asi už tušíte, v čem je problém. Zatímco při zohlednění sebeidentifikace vycházejí homosexuálové, lesby a bisexuálové skutečně jako menšiny, při posunu směrem k pocitům a touhám se hranice zdají stále rozplizlejší, až se promění v nepřerušený gradient. 

Současný konsenzus je postavený na sebeidentifikaci, tedy na té nejužší možné shodě. Dává to samozřejmě něco jako politický smysl, protože právě tím dávají lidé najevo, co chtějí a o co se v životě budou snažit. 

Je ale pár důvodů, proč bychom sebeidentifikaci neměli brát příliš vážně. Jedním z nich je právě to, co nazýváme "menšinový stres". Důvodem tohoto stresu je strach "třeba právě já nejsem normální." A první přirozenou reakcí je snaha být co nejvíce "normální". Zasahuje všechny, kdo si v životě tuto otázku položili (a pravděpodobně k tomu měli důvod). 

U potenciálně zasažených menšinovým stresem bychom tedy měli brát v úvahu rozsah od homosexuálních osob až po hetreoflexible (okraj bisexuální škály). V tomto spektru se ovšem nachází přes 90 % lidí, pokud bychom je posuzovali podle toho, jak cítí sexuální přitažlivost. 

To odpovídá jak Kinseyho zprávám, tak modernějším výzkumům dr. Roberta Epsteina.  

Dalo by se říci, že nám z dotazníků bisexuálové mizejí hlavně z důvodů "menšinového stresu" protože je pro ně mnohem snazší se přizpůsobit heterosexuální normě. Absurdně přitom praví heterosexuálové (tj. takoví, kteří necítí vůbec žádnou přitažlivost ani vzrušení k nikomu stejného pohlaví) nijak početní nejsou. Dá se odhadovat, že jejich četnost bude v populaci v jednotkách procent, podobně jako u vyhraněných homosexuálů. 

Nemusíte samozřejmě s touto hypotézou souhlasit a je zcela na místě počkat na další výzkumy, pokud se o tento problém zajímáte nějak více. Chtěl jsem ale upozornit na to, že je naše kulturní schéma dost pravděpodobně diktováno sexuální menšinou a v důsledku diskriminuje většinu a nikoli naopak. 

Víte, kulturní schémata jsou v zásadě užitečná, protože dělají náš svět předvídatelnějším, ale přesto stojí za to je čas od času prověřit.  Což by mohla být taková shrnující myšlenka na závěr.