Dánský film o cestě na Mars od filmového režiséra, herce a scenáristy Holgera-Madsena (1878 – 1943) z roku 1918 je jistě dost zajímavý už jen tím, že je. Při pohledu na jeho děj by si měl člověk uvědomit hlavně historický kontext, tedy konec 1. světové války, protože má dost prvoplánové mírové poselství.
Posádka Excelsioru se projeví jako barbaři, po konfrontování s následky svých činů ale pochopí svou chybu. Kapitán Avanti Planetaros se vrací domů s dcerou marťanského náčelníka aby přinesli nápravu i na Zemi.
Ok, děj filmu je tedy přiměřeně romantický a roztomile naivní, jak bychom ostatně od filmu z této doby čekali. Co je tedy na tomto filmu k nepochopení?
Víte, film není jen jeho scénář a na filmu Himmelskibet je nádherně vidět jeden z kořenů filmu - fotografii a živé obrazy.
V roce 1918 nebylo úplně jasné, na jaký umělecký styl a jaký druh umění bude vlastně film navazovat. Někteří tvůrci navázali na komické kabaretní výstupy a dali vzniknout grotesce. Jiní se pokusili navázat na divadlo a později museli přehnané divadelní projevy zmírnit, aby vypadaly na plátně přirozeněji – ti dali vzniknout filmovému herectví. A další, jako byl třeba právě Holger-Madsen navázali na tradici fotografie a živých obrazů. Ti dali vzniknout filmové kompozici a choreografii.
Jejich přístup nebyl nelogický. Nejbližším příbuzným filmu v době jeho vzniku byla laterna magika a ta právě využívala rozpohybované ilustrace.
V současnosti už nejsme zvyklí na to, že by celý film byl natočený takovým způsobem, jako Himmelskibet. Přesto takový způsob natáčení známe. Používá se ve filmových a herních prolozích, protože se ukázalo, že tak lze předat poměrně rozsáhlý úvod do děje mnohem rychleji, než inscenováním děje.
Žádné komentáře:
Okomentovat