Hra na diktátora vs. novinařina

V dnešní MF Dnes (25. červenec 2013) vyšel na straně A3 článek Když jde o hodně, jsou lidé lakomí, tvrdí biologové. Ti biologové jsou ve skutečnosti profesor Jaroslav Flegr a Julie Nováková.
Protože Julie o těchto Bayesovských hrách občas přednáší na conech, mám o nich jakýs-takýs přehled. (viz Hra na diktátora, Hra na ultimátum, Nashova ekvilibria)

Já ale teď přeskočím vysvětlování, které si můžete doplnit z odkazů, a nechám z něj jen to, že se podle hry na diktátora lidé zpravidla rozdělí i když nemusí. Neudělají to jen asi 3% z nich.

Zajímavý je pro mě v článku odstavec nazvaný Žetony do kasína si nechali. Ten cituji:

V skutečném životě se však lidé zřejmě chovají drsněji než v laboratorních podmínkách. Naznačuje to ojedinělý experiment, který tento měsíc zveřejnili vědci z americké univerzity A & M. 

Výzkumníci oslovovali lidi. kteří stáli na autobusových zastávkách v blízkosti kasin v nevadském Las Vegas. ....osloveným nabídli hráčské žetony směnitelné za hotovost v některém z kasin...

Výzkumník zároveň vybídl obdarovaného, ať se o žetony podělí s dalším člověkem, který rovněž stál na zastávce.

Zkráceně řečeno, nikdo to neudělal. 

Pro mě se z rychlého pohledu nabízí hned několik vysvětlení, proč tomu tak bylo a žádné z nich nezní tak, že bych kvůli tomu označil chování lidí za "drsnější". 

První možností je, že už účast v experimentu vytváří přirozenou koalici mezi testovanými proti experimentátorovi. Pak by se dalo chování lidí na zastávce vysvětlit poměrně snadno tak, že tam prostě žádná taková přirozená koalice nevzniká.

Druhou možností, která mi připadá pravděpodobnější je, že autobusová zastávka je primárně místo, kde lidé zaujímají obranný postoj. K rozdělení se o žetony je potřeba aby se lidé alespoň trochu navzájem otevřeli, jenže to se v prostředí, kde se lidé primárně navzájem chápou jako vzájemné ohrožení, prostě nestane.

Třetí možností je, že už výběr místa výrazně selektoval testované.

Čtvrtou možností by mohlo být výrazně odlišné podvědomé chápání žetonů jako "výhry", tedy něčeho o co se člověk prostě dělit nemá.

Pravděpodobně by mě ještě nějakých pár možností napadlo, ale to není úplně podstatné. 

Podstatné je, že "pravdivost" lasvegasského experimentu vyvracejí jak humanitární organizace, tak crowdfundingové servery. Tvrzení kterým odstavec začíná je tedy unáhlené zobecnění. Je třeba najít důvod, proč se lidé na zastávce chovali právě tak a ne jinak, nikoli tvrdit, že se lidé budou za všech "nelaboratorních" podmínek chovat tak jako na zastávce.

To, že některé crowdfundingové projekty uspějí a jiné ne, pěkně ukazuje, že je všechno možná ještě mnohem složitější. Zatím ale další výzkum ponechám na profesoru Flegrovi.