Mám podivný opakovaný zážitek s lidmi, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté, ale podle mě je jejich myšlení mnohem více ovlivněné tradičními představami, než si připouštějí. Na mé oznámení, že se v propagaci ateismu aktivně angažuji, nastane u nich ke zvláštní zásek, při němž spustí litanie o mé netolerantnosti.
Pokud jsem si všiml, stává se to přesně ve chvíli, kdy kývnu na tvrzení, že věřit v boha je špatné. Většinou kontrují tvrzením, že spoustě lidí víra pomáhá. Nejsem bez výzkumu schopen na sto procent vyvrátit jejich tvrzení, ale na druhou stranu se domnívám, že ani v tom případě to na mém postoji nic nemění. Zároveň jde ale o dvě tvrzení (mé a jejich), která si zaslouží výklad samostatně.
První je tvrzení s nímž se ztotožňuji:
Věřit v existenci boha je špatné.
Odpoutejme se teď od myšlenky, že jde právě o boha a mysleme obecněji. Zkuste si projít tyto otázky:
Je dobré se mýlit (podléhat klamu)?
Pokud o něčem nemám žádné věrohodné informace, mohu mít o tom představu?
Pokud o tom představu mám, je pravdivá?
Pokud mám o něčem představu, znamená to že to zároveň také existuje?
Pokud neexistuje žádný důkaz že takové cosi existuje, je rozumné věřit, že to existuje?
Je rozumné předpokládat existenci něčeho co je definováno tak, že jeho definice je vnitřně rozporná?
A jedna upřesňující:
Vychází z tohoto souhrnu idea boha jako obhajitelná?
Když doplním své odpovědi u všech otázek, tak mi z toho co vím, včetně všech argumentů teistů, vycházejí dvě tvrzení:
Idea všemohucího boha je omyl.
Mýlit se je špatné.
Z toho logicky vyplývá: Věřit v boha je špatné.
Tahle dedukce vůbec neříká, jak moc je to špatné, protože to můžeme posoudit jen podle následků a následky přesvědčení o existenci Boha mohou být různé, od žádných přes zanedbatelné a vážné až po tragické. Záleží vždy jen na konkrétní situaci a lidech kteří v ní účinkují. Až sem by měl být racionálně myslící ateista schopný dojít stejně jako já.
Toto tvrzení se vztahuje na každé iracionální dogma (typickým příkladem by mohl být například lysenkismus), takže by se dalo zobecnit na:
Věřit (jakémukoli) nezkoumatelnému dogmatu je špatné.
A teď to druhé tvrzení:
Mnoha lidem víra pomohla.
Jsem přesvědčen, že to není pravda a to ze dvou důvodů:
1. Zpětné interpretace události
2. Záměny zdánlivé a skutečné příčiny.
Ten první princip znám z astrologie. Lidé si totiž mnohem více všímají toho, co bylo předpověděno správně, než toho, co bylo předpověděno chybně. Díky vágnímu popisu a velkým časovým rozpětím není těžké, aby se nakonec nějaká událost do předpovědi vešla. Tuto událost si pak lidé zapamatují a nesplněné předpovědi zapomínají.
U lidí kterým "pomohla víra" funguje princip zvaný "boha chválí přeživší". Jako lidi kterým víra prospěla tedy počítáme ty, kteří nějakým způsobem uspěli, ale pomíjíme ty, kteří za stejných podmínek a se stejnou vírou neuspěli. Těch druhých bývá obecně při každém ztroskotání lodě nebo hurikánu také dost. Zpětné připsání zásluh za přežití víře tedy naráží na problém, proč ostatním tato víra nepomohla?
Druhý princip je možné zjednodušit na otázku:
Mohu chybným postupem dojít ke správnému výsledku?
Jak si jistě pamatujete, došel jsem k závěru, že věřit v boha je špatné. Pokud je to špatné, může mít taková víra přesto dobrý výsledek? Pokud budeme hodnotit pouze počáteční a konečný stav, musíme prohlásit, že může, jenže je v tom velký zádrhel.
Dobrý výsledek není při chybném postupu výsledkem tohoto postupu ale náhody.
V principu tedy náboženská víra reálně (fyzicky) nepomáhá, naopak často škodí (například odmítání transfuze). Je ale jisté, že ovlivňuje psychiku, nemohla by tedy být prospěšná alespoň tam? Ani tady myslím víra v boha neobstojí. Jednak známe vědecky zdokumentované případy, kdy víra nemocným vysloveně škodí i psychicky (případ škodlivých modliteb) a naopak například kladných vlivů modlitby, kterou může být soustředění na konkrétní cíl nebo uklidnění mysli, lze dosáhnout bez víry v nadpřirozenou bytost.
I když je tedy pro překonávání životních strastí důležitý stav mysli, neznamená to, že tento stav musí zahrnovat víru v boha. Idea boha tedy není příčinou, je jí schopnost upnout se k představě budoucnosti.
Dokonce ani tvrzení, že je v těžkých situacích podstatné citové pouto k bohu není v principu pravdivé. Pokud budeme srovnávat lidi, kteří dostali v těžké chvíli podporu od jiného člověka s lidmi, kteří se upnuli jen na svou víru v boha, jistě to bůh opět prohraje na celé čáře (i když by si to zasloužilo výzkum). Lidem je prostě stále bližší náruč lidská než boží. Podstatné je tedy citové pouto nikoli idea boha, ke které by jí člověk mohl vztahovat. V medicíně i v vztazích je láska k bohu pouhé placebo s nežádoucími vedlejšími účinky.
Zbývá jen jedna záhada: Proč v prospěšnost víry v boha stále věří i ateisté?
Zdravím, dovedl bych si i představit diskusi, která by se držela logiky ale vyhnula by se pojmům dobrý/špatný, protože pokud nemáme kriteria (resp. si je nějak nedefinujeme ale museli bychom se na nich shodnout i s oponentem), podle kterých můžeme mezi nimi rozhodnout, tak je lépe tyto pojmy nepoužívat. Tak, jako je to například ve vědě, ta totiž pojmy dobrý/špatný vůbec nezná a zná jen například souhlas/nesouhlas s experimentem. A pak je už to první tvrzení problematické, protože platí jak pro koho, tedy subjektivně. A už bychom museli připustit, že když ta víra někomu subjektivně pomáhá, že ji nelze zatracovat a ani mu ji nemá smysl vyvracet. Pamatuji si například z jedné diskuse v rádiu, že paní měla syna, který měl problémy s drogama s perspektivou že se udroguje a pak vstoupil k jehovistům, taky teda z mého hlediska s příšernou perspektivou ale pro tu matku to byla naděje že si nezničí život do pěti let a rozhodne se to třeba za 15 let, takže z tohoto hlediska mu Jehovisti pomohli. I když tedy je víra iracionální, v mnoha věcech škodí (hlavně lidi připravuje o spoustu času a nutí je dělat věci, které objektivně, třeba řekněme z ekonomického hlediska, vůbec nepotřebují a normálně by je nedělali ale z nějakých důvodů jim něco může subjektivně přinášet. Způsobem typu je to hloupost ale mě to baví. A to se těžko vyvrací, resp. mám právo po těch lidech chtít, aby nedělali něco, co je baví a co dělat chtějí? Něco jiného pak je, že tihle lidi podléhají nehorázným manipulacím v církvích, podobným vymývání mozků a je to těžko rozpoznatelné, když ti všichni manipulátoři to zpravidla dělají v dobré víře že pomáhají a že dělají pro ostatní to nejlepší ale to už je jiná diskuse.
OdpovědětVymazatPořád ta pitomá teze o dobru a zlu. Ve vědě lze samozřejmě také říci, že výsledek rovnice je špatně. Mýlit se je tedy i z matematického hlediska špatné. A to je přešsně podstata článku. Tady nejde o morálku jako takovou, jde o to co je správně z hlediska logiky.
VymazatTa verze s jehovisty je ale v článku uvedená. Může dojít k dobrému výsledku, jenže je výsledkem náhody a ne postupu. Nelze říci, že by pro feťáky byl nejlepším lékem jehovismus.
VymazatVidím problém v tom, že pocity jsou subjektivní. Tedy dokonce i když přijmu "Mýlit se je špatné" (což je racionální, ale ne samozřejmé), ale zároveň "Mýlit se a nepřipustit si to je příjemné" (což je iracionální, ale emočně v pořádku), lze zcela jasně dojít k tomu, že je možné zvolit příjemný omyl oproti pravdě. Situací, kdy si lidé volí věci špatné, ale příjemné, je mnoho. Navíc, pokud přijmou tvrzení druhé, "špatný omyl" pro ně subjektivně zmizí.
OdpovědětVymazatTohle se netýká jen náboženské víry, ale i peněz, sexu, moci...
Což ale reálně nic nemění na výsledku...
VymazatA co je relevantnější výsledek pro mě? Když ten druhý nevěří bludu nebo mu věří, ale cítí se díky tomu lépe? U leckoho tahle zdánlivě falešná dichotomie může být naprosto reálná. Dokud mu to nebrání ve fungování ve světě, v komunikaci se mnou a nemá potřebu to šířit, nevidím jediný morální (!) důvod, proč bych JÁ měl mít problém s tím, že ON věří bludu.
VymazatKdyž věříš bludu, že ti Bůh vyléčí diabetes a přestaneš brát inzulín, přijdeš na to rychle. Když uvěříš bludu, že ti Bůh vyléčí psychózu a přestaneš brát léky, tak na to přijít nemusíš, ale lépe se fakt cítit nebudeš.
VymazatJde o reálné důsledky. To že se větší argumentační hodnota přikládá tvrzení těch, kteří tvrdí že jim bůh pomáhá, než trápení a smrti těch kterým to nepomohlo. Popsáno v textu...
Samozřejmě neexistuje víra (náboženská), která by se do chování člověka nepromítala, ale (jak píši nahoře) míra toho nakolik to škodí je hodně různá. O zcela nulové škodlivosti pochybuji, ale může to být v tolerovatelných mezích. Je to asi trochu jako s kouřením.
VymazatPetře, ne každý duševní nebo psychický problém musí být zrovna takového rázu, že je nějak medicínsky léčitelný. Pokud má někdo trauma z toho, že se s ním rozešel partner, přišel o práci, umřel mu rodič nebo dítě a tak podobně, tak tady prostě žádná léčba ve smyslu farmak apod. nepomůže. Dokonce ani chození k nějakému psychologovi nemusí mít přílišný efekt - v těchto případech asi opravdu platí, že vše zahojí až čas. Je to něco jako ten vtip o tom, že léčená rýma trvá týden a neléčená sedm dní. Takže pokud někomu přijde, že při léčení rýmy nebo "bolavé dušičky" mu víra nějak pomáhá v tom, aby se uzdravil rychleji, případně že ačkoli rýmu/dušičku ještě úplně vyléčenou nemá, tak s vírou se subjektivně cítí lépe než by se cítil bez ní, tak proti tomu asi těžko co namítat. Stejně tak pokud je pro někoho k tomu, aby se v životě cítil dobře, naprosto nutná představa, že jeho život, životy všech okolo něj nebo vůbec svět jako celek mají nějaký cíl, smysl, význam a účel.
VymazatV těchto případech je podle mého víra neškodná nebo dokonce může být i prospěšná jak pro toho jedince (mohl by se místo víry třeba dát na chlast, drogy, pokusit se o sebevraždu apod.) tak může být i prospěšná pro společnost jako celek (léčba alkoholiků a narkomanů, stejně jako zachraňování sebevrahů, něco stojí, má-li alkoholik, narkoman nebo sebevrah děti, taky se musí společnost postarat i o ně, atd., prostě občané, kteří jsou tělesně i duševně v pohodě, jsou pro společnost mnohem lepší).
Víš, dělám v PL Bohnice a tak dost přemýšlím o tom, jak je to s následky. Když má někdo trauma že se s ním rozešel partner a pomůže mu od toho víra v Boha, tak je to okamžitě obrovská lež, protože všechny interpretace které z toho plynou jsou zcestné:
VymazatBůh chce aby se zaměřil na něco jiného (život v celibátu?)
Bůh rozhodl, že pro něj není dost dobrá.
atd...
V každém případě vyjde řešení jako "o všem v mém životě rozhoduje Bůh a já se mu nesmím vzpouzet"nebo "Bůh si mě vybral". Naopak dedukce "Bůh mě zatratil" člověka asi nepovzbudí.
Takže tím chci říct, že je to utišení ale s pozdějšími následky. Výsledky působení náboženství na toxikomany neznám, z mého pohledu je to výměna jedné drogy za jinou. Je fakt, že náboženství alespoň neničí člověka fyzicky, ale to zlepšení je hodně relativní - můžeš vyrobit z feťáka fanatika, který bude okolí ubližovat stejně nebo hůř - a nejde o zákonitost ale o nahodilost, protože to není obecně použitelné.
Proč v prospěšnost víry v boha stále věří i ateisté?
OdpovědětVymazatMyslím, že v mnoha případech tomu ani nevěří. Jen se stali, do jisté míry, obětmi určitého komunikačního klišé. Stalo se zvykem, během komunikace mezi ateisty a věřícími, dávat najevo úctu a pochopení. Jakousi vstřícnost. Protože věřící by mohli být uraženi tím, že s jejich vírou někdo nesouhlasí. A slušný člověk přece nikoho neuráží. A tak se mnozí naučili lhát sami sobě i ostatním. A ta lež, kterou používali k usnadnění dialogu, přijali za svůj názor. Dá se napsat, že jsou obětmi nepřátelské propagandy.
Mohlo by být věřit v boha dobré, když nejsme sami schopni morálního jednání a potřebujeme nad sebou biřice s karabáčem posledního soudu?
OdpovědětVymazatKdyž ono to právě moc nevychází, ve vězeních nejsou převážně ateisté, ale téměř na 100% věřící. Země s největším počtem věřících mají nejvyšší kriminalitu a nejvyšší počet nezletilých matek. Jako garance morálky nic moc.
VymazatS těma matkama je výjimkou Vatikán, ale i tam je kriminalita naprosto extrémní a to i organizovaná (viz Vatikánská banka).
Vymazat