Počet zobrazení stránky

úterý 18. září 2012

Noví ateisté, svobodná vůle a já

Celé současné protináboženské hnutí má jednu bolavou patu, která mi brání abych ho bral vždycky vážně.
Je jí silně rozšířené přesvědčení o tom, že svobodná vůle vlastně neexistuje. Tuto teorii zastává například Sam Harris, Filip Tvrdý, Richard Dawkins...
Vzhledem k tomu, že teď bude řeč hlavně o svobodné vůli, bych měl popsat o čem vlastně mluvím. Představa svobodné vůle říká, že se člověk v každé situaci rozhoduje jen na základě svého rozumu. Opomíjena je tedy zcela úloha vnějších vlivů, genů, různých citových reminiscencí nebo zvyku.
Pokud by bylo tvrzení že právě takováto svobodná vůle neexistuje, mohl bych s ním jen souhlasit. Ze své zkušenosti vím, že často musím zápasit s vlastním zažitým přesvědčením, abych některé situace neřešil podle zvyku nebo instinktu. Mnoho dalších rozhodnutí ale nechávám na instinktu úplně, protože jsou dostatečně jednoduché a "autopilot" je prostě provede lépe. Pamatuji si také dost situací, kdy jsem reagoval v rozporu s tím co jsem skutečně chtěl. Podvědomí moje vědomí prostě přepralo (Zpravidla jsem řekl něco, při čem jsem si později klepal na čelo a nechápal proč jsem to řekl a ani jak mě to mohlo napadnout.).
Ostatně známý trik jak přimět někoho zakopnout je přesvědčit ho aby si uvědomoval vlastní chůzi.
Problém svobodné vůle má ale i jiné úskalí.
Zavání totiž falešným dilematem typu: "Svobodná vůle nebo něco jiného." A tady to už začíná nechutně páchnout genovým determinismem i jinými divnými věcmi. Vrozeno máme jistě na miliony věcí - od dýchání přes vývoj a vliv hormonů na naší ubohou CNS, fixaci na sexuálního partnera, útěkové reakce až po nevím co. (Odpůrci svobodné vůle samozřejmě tyhle věci znají, protože to jsou zpravidla biologové.)
Skalní odpůrci svobodné vůle však zacházejí ještě dál, až k deistické představě světa jako hodinového stroje v němž je všechno od počátku nastaveno a pojmy jako "spravedlnost", "čest", "odvaha" nemají žádný význam, protože každý člověk musí jednat tak jak je nastaven. Náhoda neexistuje, vůle (nejen ona "svobodná") neexistuje a naše myšlení je samo iluzí díky níž si myslíme že myslíme.
Tenhle absolutní odpor k představě vůle má množství zvláštních paradoxů, které se s "novým ateismem" vlastně dokonale rozcházejí. Především by vracel do hry oprávněnost víry v osud a to v té nejnepříjemnější podobě, totiž absolutně nezvratný předem nalinkovaný osud, kterému není úniku.
Ale je tady i další trapný paradox.
Lidé, kteří předpokládají absolutní determinaci jedince vnějším prostředím a geny se snaží přesvědčit jiné (podle nich) takto determinované jedince, že se chovají nesprávně a věří nesprávným věcem.
Pokud jde o představu světa jako hodinového stroje, kde neexistuje žádná vůle, tak tady si myslím, že filosofové hrají na špatné straně hřiště.  Taková představa může vyhovovat deistům, ale popírala by i samotnou evoluci - nebylo by jí třeba. Co víc, celý náš mozek by nebyl vývojovou adaptací ale jen poněkud sadistickým žertem.
Pokud jde "pouze" o úplný genový determinismus, tak proti tomu by se musela postavit naše zkušenost s tím, že se mláďata chytřejších savců učí. Záleží tedy i na tom, co se naučí. Geny jsou jeden z nezbytných předpokladů, nikoli jediný dostačující předpoklad.
Svobodná vůle tak jak si jí představovaly generace filosofů i náboženských učitelů neexistuje zcela jistě, ale vůle kterou můžeme změnit sami sebe podle mého názoru existuje . Nezmění však naše chování ani dnes ani zítra, protože nálož našich návyků a genů má obrovskou setrvačnost. Možná to ale dokáže za několik let, pokud to budeme skutečně chtít a budeme se o to snažit.
Představuji si to trochu jako zatáčení s plně naloženou kánoí - i když se vám povede loď otočit a její příď dávno míří jinam, setrvačnost vás pořád unáší v původní směru. Musíte pořádně zabrat a vydržet dostatečně dlouho abyste dali lodi nový směr. 
Proto jsou lidé zodpovědní za své činy, nejsou jen výsledkem vnějších impulzů a genů ale také toho co s tím co měli dokázali udělat.


7 komentářů:

  1. Já se k tomu tvrzení, že svobodná vůle neexistuje, hlásím také ;) Podle mého názoru je svobodná vůle jen iluze.

    Z Vašeho článku se mi zdá, že kladete přílišný důraz na genový determinismus (nic takového IMHO neexistuje), na naše zvyky a návyky - a docela pomíjíte vliv okolí.

    Řekněme, že se rozhodnu se nějakým způsobem změnit. PROČ jsem se k tomu rozhodl? Jistě z nějakého důvodu: Mohl jsem zaslechnout nějakou podnětnou myšlenku, která mě zaujala, a vhodnost té změny mi z ní vyplynula, nebo jsem si něco přečetl, setkal jsem se s nějakým zajímavým člověkem, který mi to řekl, a nebo to napadlo mě samotného, při přemýšlení nad nějakým tématem... Proč? To nevím - neumím ovlivnit věci, které mě napadnou. Nevím ani, co si přečtu, dokud si to nepřečtu, nevím co mi lidi řeknou, dokud mi to neřeknou. Dopředu nevím, zda to na mě zapůsobí nebo ne, ve chvíli KDY už to na mě zapůsobí, nevím, zda budu mít dostatečnou motivaci k tomu, abych došel až do konce té cesty změny... Pokud ji mít budu, pak to není "moje zásluha", ale zase vrozená vlastnost. Je možné, že mě v průběhu mé snahy o změnu něco "popostrčí dále", něco mě v mé snaze podpoří - to zase nezávisí na mě, ale stane se to z vnějších příčin...

    ... a kde je tedy přesně ta svobodná vůle?

    OdpovědětSmazat
  2. Myslím že v mém případě je konflikt spíš mezi pojmy svobodná vůle a vůle. Vůle je z psychologického hlediska důsledek rozhodování. I když vím, že rozhodování není nikdy ideálně svobodné, přece jen zastávám názor, že rozhodování a rozhodnutí existuje. Na vybranou tedy nakonec máme.

    OdpovědětSmazat
  3. Ano, souhlasím, že se rozhodujeme.

    Rozhoduje se počítač (prakticky neustále) při běhu programu?

    OdpovědětSmazat
  4. Při běhu programu který je lineární jistě ne, ale dokážu si představit úkoly, při nichž by se rozhodovat musel, pak by byl rozdíl mezi ním a námi spíše kvantitativní nikoli kvalitativní.

    OdpovědětSmazat
  5. No, tak pokud se shodneme na tom, že je myslitelný paralelní počítač, který se rozhoduje v podobném smyslu jako člověk, a tomuto rozhodovacímu procesu budeme říkat svobodná vůle - tak pak s takto definovanou svobodnou vůlí nemám problém...

    OdpovědětSmazat
  6. A jen mimochodem, naše rozhodování je lineární... ;) Nebo vy myslíte vícevláknově?

    Jistě, podvědomé fungování mozku je silně paralelní: podvědomě zpracováváme informace ze všech smyslů najednou, navíc stíhá mozek řídit naše vegetativní funkce, a spoustu dalšího - ale vědomý rozhodovací proces je IMHO lineární. Nebo aspoň já vícevláknově přemýšlet nezvládám :)

    OdpovědětSmazat
  7. Jednotlivé rozhodnutí je lineární, ale protože domýšlíme různé důsledky, tak vlastně vyhodnocujeme nikoli způsobem podnět=jediná odpovídající reakce, ale srovnáváním scénářů možných následků. Možná to není úplně ukázka toho, co by se dalo nazvat nelineárním myšlením, ale na rozdíl od reakcí přiřazených přímo konkrétnímu podnětu jde o rozhodování. Naprogramovat něco podobného dá práci, ale dá se to.

    OdpovědětSmazat