Počet zobrazení stránky

pondělí 16. ledna 2012

Všichni musí trpět - je to normální!

Tohle povídání začnu v knihkupectví. Rozhodl jsem se totiž, že si doplním vzdělání a vydal jsem se prostudovat klasické hedonistické směry filosofie. Víte na hedonismus se nadává a také se tohle označení vlastně používá jako nadávka, jenže ve skutečnosti je to nesmírně zajímavý filosofický směr, ze kterého vycházel Eudoxos, Aristippus, Theodorus Ateista nebo třeba Epikúros.
V rozporu s obecnou představou tito lidé nestrávili svůj život v pitkách, sexuálních orgiích a obžerství, (snad vyjma ultrahedonistů z Kyréné) ale ve velmi jemném rozeznávání a pozorování různých libých pocitů, které bychom i z dnešního hlediska označili jako velmi ušlechtilé.
Nenašel jsem od nich nic. Ani jedna nově vydaná kniha? Jak je to možné?
Na druhou stranu tam byl dostatek pseudokouzelnických příruček pod označením "esoterika" a "poučné" příběhy křesťanských světců, Aristotelova Ústava, New Age a různá celkem depresivní čtení.
Jako kdyby oficiální stanovisko bylo, že trpět je správné a kdo se jen tak baví, nebo se dokonce cítí dobře, je prostě lehkomyslný a nerozumí vážným věcem.
Je zajímavé, že ať už byly myšlenkové cesty antických filosofů jakékoli, ve skutečnosti se dělili také na dva proudy. První z nich prohlašovali, že největším dobrem je vůbec se nenarodit a když už se člověk narodí, měl by co nejdříve zase umřít. Podle nich bylo utrpení přirozeným stavem.
Druhý - hedonistický považoval život za dobrý, protože jindy než v životě šťastní být nemůžeme. Podle nich bylo štěstí přirozeným stavem člověka. Oba směry jsou pravděpodobně ještě předhistorické, protože jejich předobrazy můžeme najít už v mýtech.
Mimochodem stojí za to si podle těchto modelů zkusit rozdělit různé historické postavy i členy současné domácí a světové elity.
Všimněte si, že vládci a zvláště tyrani dávali přednost vždycky tomu prvnímu směru. Lidé, kteří berou svůj úděl jako přirozeně těžký se totiž nebouří. Můžete s nimi stavět Velku čínskou zeď, nebo je nechat umírat hlady ale oni se bouřit nebudou. Samozřejmě jim to můžete ulehčit vyhlídkou na to že jednou budou šťastní - po zmrtvýchvstání, nebo že to dělají pro blaho a štěstí svých vnuků.
Je dost pravděpodobné, že právě anhedonismus křesťanství přispěl k jeho velkému rozšíření a později i legalizaci a povýšení na státní náboženství.
Trpitelský stereotyp se dá ještě dále posílit jiným stereotypem, který říká že si každý za své utrpení může sám a proto by s ním neměl otravovat zvláště ne ty úspěšnější, kteří si své štěstí zasloužili.
Paradoxně i když bychom si mysleli, že by si lidé přesvědčení o tom, že život je utrpení, měli pomáhat, opak je pravdou. Převládá postoj: "Trpíš, tak trp, já trpím také, protože je to normální..."
Jediný u koho se předpokládá, že se bude chovat altruisticky je ten, kdo je v takovém světě spokojený, protože by měl cítit výčitky za to že netrpí s ostatními. Samozřejmě je to nesmysl, i kdyby se šťastný člověk s touhle filosofií choval přesně podle šablony, na jeho stav to nebude mít vliv - odvede prostě nějakou odpustkovou dávku a bude se nadále cítit spokojený.
Trpitelský stereotyp je výhodný pro sociopaty, protože jim dává možnost ostatní ovládat, mučit a ještě zůstávat v iluzi normálnosti. To jde dost snadno, když mu sami mučení dávají za pravdu.
Hedonistický postoj je sice do jisté míry také stereotyp, ale je mnohem bližší tomu, jak opravdu svět prožíváme, protože pracuje s blízkou vyhlídkou na štěstí. Paradoxně jsou ale hedonisticky smýšlející lidé také altruističtější. Nedává to příliš smysl, ale jen na první pohled. Z pohledu hedonisty je neštěstí samotné zlo a člověka v neštěstí je třeba "uzdravit" aby se zase cítil "přirozeně ", tedy šťastně.
Hedonisticky smýšlející lidé mají také větší snahu své pocity s ostatními sdílet, protože přirozeně předpokládají (občas mylně), že naprostá většina pocitů ostatních lidí bude pozitivní. Není proto překvapivé, že třeba epikurejci za největší dobro vůbec považovali přátelství.



Jiné vyprávění o tom, jak stereotypy pomáhají legalizovat stav, který vlastně vůbec ideální není od Františka Koukolíka:http://media.rozhlas.cz/_audio/2262314.mp3

Další zajímavé odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Theodorus_the_Atheist
http://en.wikipedia.org/wiki/Cyrenaics
http://www.iep.utm.edu/cyren/
http://en.wikipedia.org/wiki/Hedonismhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Epikureismus
http://en.wikipedia.org/wiki/Mohism

2 komentáře:

  1. Na trhu je André-Jean Festugiére: Epikúros a jeho bohové. Je to sice sekundární literatura, ael fakt dobrá knížka. Mimochodem: Epikúros sám o sobě moc čtivý není, existuje slovenský překlad asi všeho, co se od něj zachovalo, a byl jsem trochu zklamán. Vůbec se to nedá srovnat s tím, jak psali (teď mám na mysli sloh) třeba Seneca či Marcus Aurelius. Ale jinak je Epikúros samozřejmě inspirativní filosof.
    Trochu bych se ohradil proti tomu "hédonismu", fakt bych byl spíš pro užívaný termín "epikureismus" - Epikúrovi šlo, jak ostatně poznamenáváš, výslovně o klid duše zařízený prostřednictvím přátelství a omezení materiálních tužeb (trošku podobné buddhistickému neulpívání) než o nějaké rozkoše.
    Jo, a vyvozování "oficiálního stanoviska" z toho, co najdeš ve filosofickém regálu knihkupectví je trochu silné kafe. Není tomu spíš tak, že trh naopak propaguje neuměřený hédonismus apelem na "užívíní si"?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Epikueismus je umírněná větev hedonismu, to je v pořádku. Já jsem ale hledal hédonisty obecně. Nakonec jsem byl rád za toho Epikúra. Rád bych si přečetl něco z Kyrénské školy, ale nic...
      Současný oficiální "hedonismus" vůbec odpovídá spíš právě Kyrénskému ultrahedonismu, ten tvrdil že přímé fyzické požitky jsou důležitější než naše duševní prožívání.

      Smazat