Kultura velkých prdelí

"Nikdy nechci pracovat v kanceláři!"

V téhle věci jsem měl jasno už jako dítě, kupodivu se mi ale tohle přání nemělo splnit. Co víc, určitě nejsem jediný, kdo pracuje nebo "pracuje" v sedě. Postavili jsme si podivnou kulturu, v níž jako kdyby byla nejvyšším ideálem nehybnost.

Připadá mi to vcelku pochopitelné, protože v době, kdy tato idea vznikala lidé opravdu manuálně dřeli ve stoje nebo v různých celkem nepohodlných pozicích. Narovnat se a posadit se byl po většinu pracovní doby nedostižný sen. Pracovat ze sedačky se zdálo jako nedělat vůbec.

Proto když se podíváte na obrázky z šedesátých nebo sedmdesátých let ukazující zářnou budoucnost, uvidíte na nich lidi sedící v pohodlných křeslech a ovládájící tlačítky a páčkami zázračné stroje na cokoli. Teď nám hrozí že se to splní.

Překvapivě lidem tenhle způsob života také nevyhovuje. Práce v židli bývá monotónní, nezdravá pro páteř i postavu. Vyrůstá nám tu KVP - kultura velkých prdelí - a já do ní patřím, což mě vůbec netěší.

Stali jsme se zajatci křesel vlastní vinou, vlastní hloupostí a dlouhým úsilím.To bychom si měli uvědomovat, kdykoli děláme nějaké plány do vzdálené budoucnosti. Je možné, že kdykoli si vytváříme takový sen o zářné budoucnosti, vlastně jen shlížíme na to, po čem zatím jen toužíme a představujeme si to v přehnané míře.

Nákaza šedou propagandou

O propagandě existuje několik mýtů, z nichž bych chtěl zmínit dva. Obecná představa, že je propaganda šířena vždy záměrně a vědomě, je první z nich. Není to pravda, většina propagandy sice vzniká následkem prvního impulzu, který může být naprosto uvědomělý, jako například vytvoření Protokolů sionských mudrců, ale dál už je šířena naprosto bez vědomí toho, že jde o propagandu, což je také podmínkou jejího úspěšného působení. Často se nějaký druh propagandy úspěšně šíří ještě dlouho potom, co původní smysl jejího vytvoření pominul.

Druhý mýtus o němž chci mluvit, je představa že existuje nějaký méně zlý druh propagandy. Snad vznikl z toho, že se obecně dělí propaganda na bílou, šedou a černou. Odstín propagandy ale určuje spíše postup jejího vytváření a působení, než to jak moc je škodlivá. Šedá propaganda není ve svém základě lepší než černá a černá není "zlejší" než bílá. Vždy je to lež a může být v důsledku nepředvídatelně nebezpečná, protože jejím účelem je ničení.

Černá propaganda je čirá očerňující lež, jako bylo například tvrzení německých ideologů ve třicátých letech, že se Československo chystá přepadnout Německo, bílá propaganda tehdy byla, že jsou Árijci nadřazenou rasou a šedá propaganda byly běžné významové posuny ve zpravodajství.

Dnes je bílou propagandou třeba tvrzení, že je náboženství zdrojem morálky, nebo že IS nemá s islámem nic společného. Černou propagandou pak je označování všech ateistů za komunisty, nebo všech kritiků islámu za xenofoby či nacisty.

Nicméně já se teď namísto těchto křiklavých případů chci zaměřit na šedou část propagandy, kterou si většinou jen málokdo uvědomuje a to i mezi lidmi zvyklými číst mezi řádky. Čeština je v současné době přímo zaplevelena zplodinami šedé propagandy.

Čí je to vinou? Částečně politiků, částečně médií a částečně také neschopností lidí přemýšlet a obhájit smysl slov.  Před časem brojil kamarád Standa proti nadužívání slova "díky" svým článkem Díky havárce jsem přišel o tchyni. Doporučuji jej přečíst, protože je stále aktuální.

Jedním z důsledků, ale i důvodů nadužívání slova "díky" je snaha novinářů neříci jasně kdo za co může. Vždy je jednodušší prohlásit, že je nějaký zákon "děravý díky přílepkům" než jasně napsat, kdo to provedl.

Zbavování politiků odpovědnosti je vůbec sport, v němý naši novináři vynikají a používají na to samozřejmě více úskoků. Kromě děkování za katastrofy a bezpráví je to také zobecnění až k nefunkčnosti. Pokud o něčem řeknete, že to "politici rozhodli", asi těžko si z toho může běžný volič odvodit, že by příště neměl do volební urny házet lístek se jménem Milan Jančík, Pavel Bém nebo třeba Roman Onderka.

Dalším takovým znefunkčněním jazyka je nazývání věcí nesprávnými názvy. Vinou Václava Klause (ten hodně přispěl k úpadku jazyka) a úlisných novinářů tedy může být ekologem nazván pošuk, který při závodech skočí do Taxisova příkopu stejně jako odborník na klima nebo propagátor nějakého bio-stylu. Ani jeden z nich samozřejmě ekologem není.

Ekologie je totiž vědní obor definovaný a nazvaný poprvé roku 1866 Ernstem Hackelem, který se zabývá vztahy mezi organismy a jejich prostředím a organismy navzájem. Podobně jako jiné vědy je silně antropocentrická, protože primární motiovací je pochopení jak do tohoto systému zapadá člověk a jak může tato zjištění využívat ve prospěch lidí.


Proto také zpravidla vůbec nejsou ekologická auta, která to na sobě mají napsané, solární elektrárny v ČR ani bionafta z řepkového oleje. Ovšem to je zase tah reklamy.

Václav Klaus později dokonce přešel do černé propagandy tím, že vytvořil pojem "ekologisté", což je pravděpodobně spiknutí typu Iluminátů, usilující o Nový světový (ekologický) řád. Tento pojem je mimochodem do většiny jazyků nepřeložitelný, protože ecologist (eng.) znamená prostě ekolog.

Pokud bych postupoval podle stejného mustru, museli by být lidé demonstrující za zvýšení platu nebo proti rušení továren, automaticky označováni za ekonomy nebo ekonomisty, protože jejich motivace je ekonomická a jakýkoli výrobek by mohl být označen značkou "ekonomo" pokud by byl ve slevě nebo pokud by prodejce předstíral, že je nejlevnější.

Další kapitolou je označení "multikulturalismus". Jenže co to vlastně mulitkulturalismus byl původně? Bylo to přesvědčení, že lidé různých kultur mohou dohromady tvořit jednu společnost. Účelem multikulturalismu je budování společnosti, společnost je tedy cíl.

Dnes jsou za multikulturalisty považováni hlavně obhájci islámu. Současní uctívači exportního islám, zvláště wahhábismu ale žádnou společnost s lidmi z ostatních kultur vytvářet nechtějí. Naopak jejich programem je nic neislámského nepřijímat, separovat se, oddělovat v cizí společnosti vlastní území (vytvářet ghetta)  a ostatní kultury narušovat a ničit. Wahhábistický islám je naprosto dokonale antimultikulturní, jak mohou být tedy jeho obhájci multikulturalisty?

Podobně praštěná je situace s "pacifisty". Pacifismus je postoj, který dává vždy přednost mírovému řešení. Nejde teď o to, jestli na pravdivost něčeho takového věřím, ale o to, že všechny diktátorské režimy vedoucí nesmyslné války vždy hlásaly mír! Nacisté, komunisté, islamisté... co diktátor to plná huba míru. Přesto o nich nelze tvrdit, že by to byli pacifisté. Tak jak to, že pokud se někdo hlásí k některé z právě válčících stran, může být zároveň považován za pacifistu?

Tyto záměny jsou už v českém jazyce fixované a vytvářejí z něj jakýsi druh newspeaku, ale jsou tu i záměny slov vznikající tak nějak průběžně. Můžeme se tak třeba dočíst že "V Iráku popraví přes 300 lidí,když nepřijmou islám" formulace je velmi pravděpodobně převzata z nějakého islámského zdroje (pokud ne přímo, tak nepřímo). Poprava obecně znamená vykonání trestu smrti "po právu". Trest je ale vždy udělován za nějaký zločin a musí jej vynést nějaký právní systém. V literatuře se sice můžeme dočíst o tom že něco podobného byla "poprava", ale je to myšleno spíše obrazně tak že se zabitý neměl jak bránit. Podobně se může napsat, že to byla "jatka", při tom se tím však nemyslí, že šlo o skutečná jatka.

Naši novináři ale nejsou literáti, v článcích mají psát fakta a vše mají nazývat pravými jmény. Označení "poprava"  v názvu článku vyvolává dojem, že jde o něco legálního a zaslouženého. Že jde o odplatu za zločin. Takové použití pojmů zaměňuje pachtele a oběť. Jako správnější výrazy se takovémto případě nabízí slova jako "masakr" nebo "hromadná vražda".

Podobnou brutální záměnu pachatelů a obětí jsem kritizoval v článku "Série incidentů, kterou způsobil provokativní film Nevinnost muslimů...". kde jsem poukazoval na to, že amatérského filmaře opravdu nelze vinit z mezinárodní situace.

Víte, vlastně nejsem zase až tak překvapený. Ostatně "nejslavnější" záměnou názvů a tím i viníků a obětí u nás bylo přejmenování kauzy Mrtví sponzoři na Sarajevský atentát, která udělala z V. K. jenž nechal sponzorovat svou stranu zombíky oběť vnitrostranického puče. (Ostatně právě pro ten obludný nárůst pokrytectví se devadesátým letům také říká "druhá normalizace".)

Už nějakou dobu mám pocit že čtu české noviny i české zpravodajské servery jen z nouze, protože tvůrci medální vaty dávno ztratili schopnost vyjadřování i stopu reality. Po zprávách v nichž dokáže deset lidí řídit dvě auta - Při nehodě u Bezměrova se zranilo deset lidí, muž bojuje o život,  nebo hororu o agresivních stromech - Stromy o víkendu zabíjely. Podél silnic nemají být, se mi opravdu divit nelze.

Mrzí mě ale spíš to, že tento upadlý druh žurnalistiky přebírají mladí novináři, kteří příliš snadno skáčou na propagandistické formulace a rozmnožují je. Žel, jinou žurnalistiku nikdy nezažili. Pro ně je štafeta jako lafeta, žumpa jako pumpa, láska jako nenávist, válka jako mír, příčina jako důsledek, pachatel jako oběť...

Jak používat Wikipedii?

Wikipedie je rozhodně jeden z nejlepších informačních zdrojů, které v současnosti existují a já na ni při hledání informací nedám dopustit. Přesto mě trochu děsí to, jakým způsobem ji používají současní studenti nebo spíše jak velkou důvěru v ní vkládají. Proto jsem si řekl, že bych měl o Wikipedii něco krátkého napsat.

To co by měl každý vždy vědět, když používá nějaké informační zdroje je to, že nejsou stejné. Jsou informační zdroje stabilní a nestabilní, spolehlivé a nespolehlivé. V obou případech jde o krajní body nějaké myšlené škály, takže můžeme říkat, že je nějaký zdroj stabilnější než jiný, nebo spolehlivější či nespolehlivější.

Stabilitou myslím v případě informací z internetu to, nakolik se může informace pod uvedeným heslem v průběhu času měnit nebo přesouvat. Například články na blozích, státních informačních serverech a soukromých stránkách se mění s různou frekvencí, ale obecně je můžeme považovat spíše za nestabilní.


Spolehlivost a nespolehlivost zdrojů posuzujeme podle:

1.) Konzistence jeho argumentace - jak moc jeho argumenty souhlasí se skutečností, jak dobře zapadají do ostatních teorií.  S tímto posouzením nám mohou pomoci i recenze, ale samotný článek si stejně musíme přečíst.
2.) Správně použité metodiky
3.)  Odborného renomé autora v dané problematice (astronom může radit špatně, když jde třeba o pečení i když má titul), 
Z
Obecně platí, že nejvyšší stabilitu a největší spolehlivost zdrojů najdeme u článků z recenzovaných a impaktovaných časopisů. Pozor, jde ale o zobecnění! I článek, který prošel martyriem schvalování pro vědecký časopis může obsahovat logické nebo statistické chyby. I když je tedy naprostá většina článků spolehlivá, může se nám při vší smůle stát, že narazíme právě na takový.*


Články z Wikipedie jsou relativně nízko na stupnici stability a nepříliš vysoko na stupnici spolehlivosti. Přesto je to výborný informační zdroj, protože umožňuje vstoupit do problému. Je to proto, že Wikipedie ve skutečnost není opravdová encyklopedie. Není sestavována specialisty v daném oboru a často ani vědci, občas se při psaní nebo cenzuře článků projeví ego některého náboženského fanatika či konspiracionisty, ale většinou je takový narušitel díky systému brzy eliminován.

Samozřejmě ale můžete mít smůlu, pokud se na heslo podíváte právě v tu chvíli.

Co tedy s tím?

1.) V první řadě byste měli mít vždycky na paměti, že článek na Wikipedii je spíše jakýsi úvod do problému. Ne vždy je ale pochopen a vysvětlen správně nebo dostatečně, případně může být napaden wikipedistou-pitomcem. Tento problém můžete řešit s pomocí cizojazyčných verzí. Kromě rodného jazyka se tedy vyplatí zkontrolovat i anglickou, německou a francouzskou  verzi, případně (pokud jde o téma specifické pro nějakou oblast) též stránku v dalším jazyce. Něco přečtete díky svým jazykovým schopnostem a něco díky Google Translatoru. Na to nejpodstatnější ale překladač potřebovat nebudete.

2.) Nejdůležitějšími informacemi obsaženými přímo ve wikipedistickém článku jsou jména. Dohledáním autorit a jejich prací (v knihovnách nebo také na internetu - ScienceDirect, Worldcat a další odborné databáze) můžete získat přehled, na který byste potřebovali jinak měsíce studia.

3.) Nejdůležitější informace se u každého hesla nacházejí pod článkem. Jsou to reference a bibliografie. Podle toho, na co odkazují lze také posuzovat kvalitu wikipedistického článku.


Předpokládá se samozřejmě, že zvládáte základní chápání textu a dovedete z takto získaných informací vyvozovat závěry.

Zvláště v populárně naučné a odborné literatuře rozhodně nemůžeme vycházet přímo z článku ve Wikipedii a je naprosto zbytečné dávat do jakékoli knihy přímý odkaz na konkrétní wikipedistický článek, protože nemáte žádnou jistotu, že opravdu beze změny vydrží třeba jen nejbližší rok.

V běžné internetové diskusi se ale samozřejmě odkazy na Wikipedii používat dají pro rychlejší přehled o problému. Pokud je váš oponent zpochybňuje, měl by to dělat odkazem na konkrétní rozpory, nikoli způsobem "jé Wikina, tu stejně nikdo nebere váženě". Své školní práce byste však měli opírat ještě o něco pevnějšího.



*Konspirační teoretici se dají mimo jiné poznat také podle toho, že nedokáží rozlišovat různou kvalitu informačních zdrojů, v některých případech může být ale využívání  málo spolehlivých či vysloveně nespolehlivých zpráv také záměrem, protože mají potenciál zashnout velké množství lidí. Pak už nejde o konspiračí teorii, ale o cílenou dezinfomaci.

Tento ekonomický systém padne

Chtěl jsem vám to říct, i když vím, že nad tím budou někteří lidé úplně bezdůvodně jásat. Ano, současný ekonomický systém padne. Je to sice jen jeden z možných scénářů budoucnosti, ale za to ten nejpravděpodobnější. Dejte mi pár minut na to abych to vysvětlil.

Víte kdys existovala skupina technických kontrarevolucionářů zvaných luddité. Byli to dělníci, kteří rozbíjeli stroje o nichž se domnívali, že berou dělníkům práci. Vzhledem k dobové reklamně to není překvapivé. Jak byste se tvářili vy, kdybyste byli dělníky v té době a denně četli inzeráty na stroje se zněním "tento stroj nahradí xxxx dělníků"?

Absurdní na tom je, že měli vlastně pravdu, modernizace opravdu znamenala propouštění. Na druhou stranu se ale stalo ještě něco. Stoupla totiž cena pracovní hodiny, protože se za stejnou dobu dalo vyrobit více výrobků. Cena výrobků proto klesla, což zlepšilo odbyt, ale pracovní doba se protáhla často až na čtrnáct hodin denně.

Svět spěl k finanční krizi a ani si toho nevšiml. Ve společnosti založené na financích a obchodu musejí peníze obíhat, jinak nemají žádnou hodnotu. Nejškodlivějším člověkem z hlediska trhu je miliardář, který má své peníze doma v sejfu. Účelem peněz je totiž redistribuce majetku a služeb pomocí obchodu. Pokud se pověstný nůžkový graf rozevře příliš, finanční obchod se zastaví a toky peněz zamrznou.

I když je na trhu stále dostatek výrobků, většina lidí si je nemůže koupit, protože v oběhu scházejí peníze. V takových dobách je nejbezpečnějším místem venkov, který dokáže plynule přejít na výměnný obchod.

Krize která se na nás řítí má ale trochu jiný rozměr. Dostáváme se do doby, kdy mohou výrobní roboty zajistit široké spektrum pracovních úkonů. Existují dokonce už továrny, které jsou ryze robotické.

Jenže práce funguje v současnosti také jako způsob krytí moderní měny. Jakou hodnotu má ale práce, kterou udělá robot? Pokud mi rozumíte, znamená to, že lidská práce přestane být brzy dostatečným nástrojem redistribuce peněz a nedokáže už zajistit jejich oběh. Je totiž velký rozdíl mezi tím, když k vykonání určité práce potřebujete méně zaměstnanců a když nepotřebujete žádného. Prvním příznakem budoucích problémů je to, že se růst produktivity oddělil od růstu mezd.

To, co přijde, nebude krize ve smyslu finanční krize, bude to krize společnosti. Peníze po ní už totiž nikdy nebudou znamenat totéž co před ní.

Víte, když jsem před časem slyšel o nepodmíněném základním příjmu, připadalo mi to jako šílenství. Teprve mnohem později mi došlo, že společnost prostě hledá nové způsoby redistribuce peněz aby je udržela v oběhu. Když totiž nejsou v oběhu žádné peníze, hra končí.*

Tím se dostávám k jedné z absurdit současného systému, totiž k přesvědčení, že stát by měl být malý a že důchodci vysávají rozpočet. Na jednu stranu je otravný všudypřítomný stát skutečně nepříjemný a podnikání brzdí, na druhou stranu ale působí jako zaopatřovna nejen pro důchodce, ale i pro státní zaměstnance.

Peníze, které jsou jim vypláceny se skutečně odečítají ze státního rozpočtu, jenže ve skutečnosti zároveň podporují podnikání. Vytvářejí totiž vrstvu lidí, která by jinak možná peníze vůbec neměla, čímž rozšiřují počet nakupujících. Tyto peníze také nijak nechybí v oběhu, protože je drtivá většina z nich dostává na účet, což znamená že s nimi banka podniká a pokud s nimi nepodniká, tak je důchodci a státní zaměstnanci právě utrácejí.

Inflaci zaviňuje (kromě Československé národní banky a mizerné práce vlády) především odliv peněz do zahraničí.** Ten ale důchodcům ani státním zaměstnancům na vrub připsat nemůžeme.

Kdyby teď opravdu došlo k tomu, že bychom naráz zmenšili stát  (nebo zrušili důchody) a propustili podstatnou část státních zaměstnanců, nejen že bychom kupní sílu obyvatelstva rázně snížili (protože bychom tok peněz omezili a umožnili rozevření "nůžkového" grafu), ale šli bychom vlastně proti potřebnému vývoji, který by měl směřovat k novému druhu distribuce peněz.

*Tento stav předvídali v hrubých rysech mnozí slavní ekonomové jako J. S. Mill, M.  Friedman


**Neměla by být následkem odlivu financí do zahraničí spíše deflace? Vlastně ne, protože současné státy půjčují formou úvěru. Reálně tedy přímo mince a bankovky ze země nezmizí, sníží se ale jejich hodnota

Zajímavé detaily najdete též v prezentacích z konference Chudoba v ČR

Poznámka: Ano, vím že se mnou mnoho z vás nebude souhlasit, je to příspěvek k diskusi, ale prosím zkuste argumentovat racionálně a ne způsobem "to není spravedlivé" nebo "jsou to paraziti". Děkuji.

Oběť bohu silnic

"Představ si vlak složený ze samostatných kupé. V každém kupé je páka, kterou se musí správně hýbat a kdykoli kdokoli udělá chybu, celý vlak se zastaví."

"Co je to za blbost?"

"To je městská automobilová doprava."

Tento rozhovor mezi mnou a mým bratrem se odehrál už před lety, ale to co se děje na silnicích v Praze vidím stále stejně. Zplodili jsme jeden z nejabsurdnějších druhů dopravy - neekonomický, neekologický a navíc dost nebezpečný.

Už před nějakou dobou jsem poukazoval na to, že to hlavní, co pražská doprava přemisťuje je plech, ten na karoseriích. Když se šedesátikilová blondýnka sveze do práce v dvouapůltunovém SUV, které jí pořídil movitý milenec, blíží se poměr hmotnosti užitečného nákladu raketoplánu Space Shuttle.

Jenže oběť na penězích a prostředí není tím jediným, čím za tento nesmysl platíme. V loňském roce bylo jen 66 dní, kdy na našich silnicích nikdo nezemřel. Jinak tradičně platíme přibližně 700 až 1300 mrtvými ročně. Je to jako kdyby u nás nějaká starověká sekta pravidelně obětovala 2 až 3 lidi denně!

Na světě je podle WHO doprava desátým největším zabijákem lidí. Stojí nás asi 1,3 milionu lidí ročně (asi 1/40 všech úmrtí). Promiňte ale vedle toho vypadá celkový součet teroristických útoků dost bídně. Dokonce i v roce 2007 (kdy byl počet obětí "vysoký") dosahoval 14 415 lidí, tedy asi devadesátkrát méně.

Většinu života mě přesto tyto strašlivé počty nechávaly chladným. Vycházel jsem z přesvědčení, že jde o iluzi, protože každého člověka přivede k havárii jeho vlastní chyba či shoda okolností. Teprve později jsem zjistil, že to není pravda - automobilová doprava je postavena tak že k těmto haváriím musí dojít. Možná ne v takovém počtu, ale musí.

Před nějakou dobou jsem získal řidičský průkaz. Vybavuji si, jak jsem byl zděšen tím, když mi došlo, kolik příležitostí ke smrtelným nehodám jsem za jedinou jízdu viděl a také tím, že jsem najednou chápal, že s nimi doprava prostě počítá jako s povolenými ztrátami.

Pokud znáte statistiku a víte že máte X lidí, kteří vykazují při řízení určité procento chyb, pak je zřejmé, že pokud je všechny necháte řídit dostatečně těžké a rychlé auto, pravděpodobnost že dojde k nehodě bude mnohonásobně vyšší. Navíc tu máte mikrospánek, nachlazení, akutní nevolnost, nepozornost, infarkty za volantem, oslnění a nepředvídatelné závady samotného vozidla...tedy vlivy, které nelze považovat přímo za chyby, ale řízení znemožňují. Když přičtete puberťáky, opilce, zbohatlíky, taxikáře a ospalé kamioňáky, vypadá silnice napěchovaná automobily spíše jako bojiště.

Někdo tam zemřít musí a také zemře, ne náhodou nebo nepředvídatelnou chybou, jako když sám jedete autem prázdnou venkovskou silnicí a narazíte do stromu, ale naopak předvídatelně, odhadnutelně a zbytečně. Kde je totiž množství, stává se z možnosti zákonitost. Známe procenta, známe důvody a dokonce víme, že by se tomu dalo předejít i jak.

Pro města by stačilo zavést dostatečně funkční systém městské hromadné dopravy a automobily vykázat na jeho okraj, nakoupit golfové vozíky jako v Peachtree City. Mohli bychom také třeba vytvořit systém v němž by se automobily automaticky řadily do "vlaků" s pravidelnými rozestupy a automatickým řízením. Mohli bychom omezit hmotnost a rychlost automobilů pro jízdu ve městech. Mohli bychom...
Mnoho dalších řešení by jistě napadlo leckterého technicky vzdělaného konstruktéra. Jenže k většině z nich pravděpodobně nebude vůle.

Smrt stovek lidí je daň, kterou platíme za naši posedlost řídit za všech okolností svůj dostatečně velký a těžký automobil sami.

Chroust ochranář, stát škůdce

V internetové verzi 5plus2 vyšel článek "Larvy chrousta znemožňují obnovení Moravské Sahary, ničí kořeny stromů" Moravská Sahara se jmenuje podle písečných přesypů. Chráněná je kvůli výskytu pískomilovných společenstev. Z pohledu ochranářů tedy larvy chrousta vlastně oblast zasaženou v nedávné době požárem neničí, ale zvyšují její hodnotu, protože odstraňují umělé zalesnění. Správě tedy má titulek znít: "Larvy chrousta zabraňují umělému zalesnění Moravské Sahary."
Jo, chroust je v tomto případě ochranář a lesník škůdce!

Jenže bych neměl být zase až tak nespravedlivý k majitelům pozemků.  Jsou totiž sami poněkud v pasti. Náš zákon jim ukládá povinnost pozemek, který byl zalesněný opět zalesnit a při tom nezohledňuje žádná lokální specifika.

V tuto chvíli by bylo nejrozumnější nic už dále nesázet, nechat krajinou přehnat chroustí léto očekávané příští rok a začít sázet až potom, co se přemnoží predátoři chroustů a zredukují jejich počty, tedy asi za dva či tři roky. Přitom by bylo ideální částečně kompenzovat lesníkům ztrátu nějakou lokální podporou. Takovou možnost ale náš zákon nepřipouští.

Pravděpodobným výsledkem současných tendencí tedy bude vydatné přikrmování chroustů sazenicemi i příští rok, postřik proti hmyzu v oblasti, která je právě kvůli vzácnému hmyzu chráněna, který zredukuje počet chroustů a ještě více počty jedinců chráněných druhů, ale zároveň tak zamezí efektu přemnožení chroustích predátorů a tím snížení počtu chroustů na únosnou mez.

Výsledkem tedy bude trvale vysoká populace chroustů a vyhubení vzácných druhů. Nespokojeni nakonec budou jak ochranáři tak lesníci.

Co mám proti Maně?

V tomto zamyšlení vyjdu z jistého crowdfundingového projektu, který mi hnul žlučí až k nutné podmínce vzniku rozvinutých kultur a civilizací, abych se později opět vrátil k původnímu tématu.

Co je tedy Mana? Jde o výživný nápoj, který si dělá ambice na to, že by jednou mohl nahradit jídlo. Vzhledem k tomu že má „neutrální chuť“, je celkem pravděpodobné že se nijak významně nerozšíří, ale to není má hlavní námitka proti němu.

Dokonce ani to, že jedna dávka Many (na den jsou potřeba tři) stojí šedesát korun, tedy tolik, co dva talíře gulášovky v lacinější restauraci, není mým hlavním důvodem k protestům proti této bizarní potravině.
Základní idea Many totiž v žádném případě chybná není.

Jenže než se pustím do této kritiky, měl bych vysvětlit, co Mana a podobné výživné nápoje či „alternativní potraviny“ opravdu jsou a jaký je jejich význam. Podstatou Many, Ambronitu či Soylentu je úspora času při přípravě a standardizované výživné hodnoty. Všechny tři slova představují husté emulzní nápoje s nevýraznou chutí.

Proč se vůbec něco takového vůbec snažit vyrobit? Pokusy o moderní alternativní potraviny navazují na dlouhou historii trvanlivých zásobních potravin používaných po celou lidskou historii. Uzené maso, sušené ryby, sušené brambory nebo lodní suchary patří právě do té skupiny, kterou mám teď na mysli.

Zvláštní kategorii mezi nimi tvoří potraviny jako campa nebo pemmikan. Takové totiž obsahují složky, které najdeme i v jejich moderních verzích. Základní složkou je nějaký druh mouky vyrobený buď ze sušeného masa nebo praženého obilí. Doplňují jej tuky, sušené plody sloužící jako příchuť a různé množství vody (mívají vzhled těsta).

V případě campy je rostlinou složkou čaj, tukem jačí máslo a základním zdrojem energie ve formě škrobu mouka z praženého ječmene. Pemmikan má naproti tomu jako základní výživnou složku glykogen obsažený v mletém sušeném mase, tuk zastupuje lůj a rostlinný zdroj vitaminů sušené brusinky a borůvky.

Podobné trvanlivé a energeticky vydatné potraviny umožňují budování dálkových spojení a tím vznik civilizací i rozvoj řemesel odpoutáním části pracovních sil od potřeby neustále vydávat energii na získávání obživy.

Bez pemmikanu (nebo jeho náhrady) by byl pravděpodobně naprosto nemyslitelný správní útvar v podobě Lakotského kmenového svazu stejně jako velké polární výpravy, bez lodních sucharů by nikdy nevznikla transoceánská lodní doprava a bez tsampy by nikdy nevznikla kultura Tibetu. Ostatně i Evropa, Afrika, Čína a Japonsko mohly vytvořit své kultury jen proto, že obilí (pšenice, proso, rýže, ječmen, žito, oves) lze poměrně snadno dlouhodobě skladovat.

Trvanlivá zásobní či základní potravina nevyžadující zvláštní zpracování před požitím je zajímavá i pro jednotlivce a v současné době, protože umožňuje člověku svobodu, jakou by za jiných okolností rozhodně neměl.

Umožňuje cestování a dává mu čas na náročné sporty jako je například horolezectví či jachting. Je vhodná pro expedice včetně kosmických. Zbavuje člověka závislosti na obchodech a kuchyních. Dává nový prostor pro to, aby se zabýval jinými věcmi než je strava. Upgrade myšlenky tak, aby se hodila pro 21. století se tedy přímo nabízel.

V čem je tedy můj důvod mého odmítavého postoje k Maně? V první řadě mám problém s tím, jak je veden crowdfundingový projekt na podporu výroby Many. On to totiž vlastně žádný crowdfundingový projekt není. Když se podíváte na „odměny“, zjistíte že si autoři projektu prostě udělali ze Startovače na dva měsíce internetový obchod. Za své peníze v něm dostanete stejné množství Many, jaké byste dostali při běžném prodeji. Autoři také nikde neuvádějí, k čemu bude nakonec výtěžek z kampaně použit.

Druhý důvod proč mi Mana zvedá mandle je její „suprácké“ uvedení. Člověk by měl pocit, že mělo několik českých géniů absolutně originální nápad. Nikde v textu nenajdete ani zmínku o tom, jaký je vztah Many k podobným, ale významně starším projektům.

Mohu samozřejmě věřit autorům že na složení Many přišli sami i když je složení různých verzí DIY Soylentu na internetu snadno dostupné, pak se ale musím nutně ptát, proč znovu objevují Ameriku a vynalézají žárovku. Taková práce je sice stále obdivuhodná, ale poněkud nesmyslná.

Naopak pokud o jiných podobných projektech věděli, ale nezmínili je, vystavují se tím podezření z plagiátorství. V obou případech působí maximálně nedůvěryhodně, byť by třeba byla jejich směs kvalitní. Nikde se také nedozvíte, jestli jde prostě jen o další variaci, nebo jestli obsahuje nějaký zajímavý nový prvek (ne chemický) či myšlenku. Je nanejvýš pravděpodobné že ne, protože jinak by se tím přece jeho tvůrci pochlubili.

I když je tedy základní idea dobrá, přístup autorů snižuje důvěryhodnost projektu Mana téměř na nulu.