Nepochopené filmy VIII – Pakárna

Pokud si najdete Pakárnu na ČSFD, spatříte u ní také dost nelichotivé hodnocení 32%. Do určité míry to chápu. Tento animovaný seriál můžete považovat za špatný hned z několika důvodů. Ten úplně první je křiklavá grafika připomínající „moderní“ večerníčky nebo kresbičky někoho, kdo se učí v programu Corel Draw a to včetně chronicky známých chyb, jako jsou příliš tenké linie nebo málo kontrastní rozlišení podstav od pozadí. Možnosti softwaru Maya se na něm rozhodně neprojevily. Když si k tomu přičtete neanatomické pohyby postav, vyjde vám, že pro barvoslepého člověka, byť s neúplnou barvoslepostí mohou obrázky znamenat celkem složitý rébus. Jednoduchost sama o sobě není na závadu, jak ukazuje například South Park, ale neměla by být na úkor čitelnosti obrazu.

Druhou často vyčítanou stránkou je humor.  Jistě už od základu je v seriálu množství klišé, ale tady už bych s jejich odsuzováním trochu brzdil. Mnohé z nich jsou totiž rozhodně záměrné.  Na někoho pravda až moc. Jsme celkem zvyklí, že se postavy jmenují návodně podle pravidla „nomen omen“ ale ne v češtině. Ostatně pokud jste byli v kině na českém dabingu Kick-Ass asi jste také nevěřili svým uším, když se Killer představila: „Já jsem Zabíjačka.“ Pakárna pravidlo návodných jmen dodržuje snad až příliš důsledně, což ze začátku, než si člověk zvykne, působí poněkud křečovitě – Intoš, Drsan, Pesana...

Za velkou vadu považuji také inzerování Pakárny jako „Českých Simpsnových“. Tahle „reklama“ na cokoli tím, že to popíšete jako lokální odvar světově známých věcí, je sama ze své podstaty zabiják.

Co je tedy takovým kladem, že se mi vyplatí Pakárnu hájit?

Za prvé je to humor. Jsem člověk, který trpí při vyprávění vtipů a nemá rád většinu filmů postavených na slovním humoru. Přesto jsem se snad nad každým dílem Pakárny alespoň na chviličku zasmál.
Za druhé je to scénář. Troufám si říci, že každý díl má hlavu a patu, což se zdaleka o všech filmech, natož o seriálových dílech, říci nedá.

Za třetí je to samotná forma (nikoli obrazová). Seriál Pakárna je totiž postaven na schématu připomínajícím rozhlasovýo seriál, což byl začátek i mnohých slavných britských knih a sitcomů. Tento způsob postupného vyrůstání komediálního seriálu má v sobě hravost, která se plně rozvine často až po několika (nebo i mnoha) letech.

V Pakárně prostě vidím seriál který má jistý vývojový potenciál. Opravdu má v sobě cosi dobrého co v budoucnosti může být mnohem lepší. Vlastně už nemůže. Seriál Pakárna totiž skončil a pravděpodobně hned tak reprízován nebude. Pakárna šanci neztratila, nedostala jí.

Po odvysílání třetího dílu nazvaného Koťátka od Dalajlámy asi nesou normální dostala Česká televize pokutu ve výši půl milionu korun od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Není úplně divu, že se ČT rozhodla seriál dále nepodporovat a ten tedy skončil 13. dílem Konec světa.



Z toho celého zůstává taková divná pachuť. Především se ČT vůbec nepokusila pořádně pokutě bránit. Týkala se totiž dílu, kde se mluvilo o onanii a RRTV dospěla k názoru, že něco takového vede k mravnímu narušení mládeže. Posudek, který si nechala vypracovat, vyznívá naprosto protikladně. RRTV se tedy prostě rozhodla že je větší expert než studovaný expert a nemravnost musí potírat gigantickou pokutou prostě jen proto, že může.

Z jejího zdůvodnění navíc vzniká podezření, že za pokutou nestojí ani tak puritánství členů rady, ale nelibost tehdejšího českého prezidenta Václava Klause či někoho z jeho kanceláře. Podrobně si tom můžete přečíst na stránkách www.pakarna.cz

Také mě poměrně mrzí, že téměř nikde nenajdete jména scénáristů Jakuba Horáka a Davida Šimáka.

Nejsme (dost) konzumní společnost

Evropské myšlení je  několik posledních desetiletí v zajetí sebemrskačství. Jedním z jeho projevů je fňukání nad konzumní společností. Měl bych k tomu také co říci, protože si myslím, že konzumérismus opravdu není tím, nad čím bychom měli zoufat. Respektive ano, ale hlavní problém není opravdu v tom, že neustále prahneme po nových věcech. Je v něčem úplně jiném.

Z hlediska touhy po nových věcech je evropská kultura pravděpodobně nejméně konzumní kulturou vůbec. Pokud byste se podívali na kteroukoli část historie, zjistili byste že všechny dřívější společnosti přisuzovaly primitivnímu životnímu materialismu mnohem větší význam než dnes.

Můžete mi věřit, část mého příbuzenstva pochází z vesnice nedaleko Prahy a jde o velmi starobylý selský rod. Za svou starobylost vděčí mimo jiné také faktu, že se v něm lidé v podstatě neženili z lásky, ale z ekonomického kalkulu. Sňatky spojovaly statky.

Vzájemné vytahování se majetkem dosahovalo na vesnicích takových rozměrů, jaké si většina z nás neumí představit. Lidé v majetku a jeho předvádění soupeřili. Stejný princip později použily a zneužily firmy pro svou reklamu.

To by samo o sobě nebylo tak zlé. Lidé musejí trochu soupeřit, je to jejich přirozenost. Soupeřit v nakupování je rozhodně lepší, než kdyby si všichni navzájem něco dokazovali pěstmi, nebo ještě hůř kdyby soupeřili třeba v počtu usekaných hlav jako kmeny lovců lebek.

Tento tlak ale už v euroatlantické civilizaci pominul. Nejsme skutečně přímo ohroženi nouzí o potraviny a věci. Přinejmenší ne většina z nás. Samotné vlastnictví předmětů  tedy přestává být symbolem společenské úrovně.

V předvádění majetku proto dnes většinou soupeří jen primitivové, což jim ale bohužel nebrání zabírat významné společenské posty.  Například mezi známými jistého bývalého premiéra bylo "normální" když se trumfovali tlustými svazky bankovek, které měli právě v kapse a tloukli se při tom jimi vzájemně po hlavách.




To všechno má ale pořádný háček, vlastně spíš hák. Naše politické systémy jsou totiž z podstatné části plutokratické a tak současná prosazovaná ideologie vlastně není demokracie. Je to jistý druh primitivního ekonomismu v němž je obchod považován za hlavní a nejdůležitější vztah a podstatu ekonomiky jako takové. Je proto povýšen nad výrobu i potřebu.

Ve jménu obchodu musíme tedy vyrábět i spotřebovávat, aniž bychom skutečně potřebovali. Obchod, který byl původně sám podporou výroby je teď třeba podporovat, potřeby uměle vyvolávat a zboží snižovat trvanlivost aby žádná potřeba nemohla být uspokojena na příliš dlouho. Tah touhy už dávno nahradil tlak reklamy.

Dostáváme se do stavu, kdy je společnost nucena do spotřeby. Nejlepší mozky psychologie, designu i trikové animace pracují na reklamách které mají vyvolávat potřebu nakupovat. Jenže jednotlivec už prostě nedokáže s potřebami výroby a obchodu udržet krok. Věřím že se už brzy na nějaké demonstraci objeví transprent:

Promiňte nám, že nedokážeme spotřebovávat tolik, kolik vy chcete!

Je tragikomické vidět, jak ekonomové vykřikují své význání víry v nekonečný růst ekonomiky, ačkoli kdyby měli jen kus ekonomicky myslícího mozku,museli by vědět, že zákon klesajících výnosů platí i pro fenomén obchodu jako celek. (V tom měl J. S. Mill měl nesporně pravdu.)

Výroba nízkotrvanlivých nesmyslů a jejich nuucený prodej má za následek iluzi růstu, která je ale ve skutečnosti už úpadkem. Vezmu jako přiklad automobil s nízkou životností.
Představte si, že máte automobil starý deset let.  Plní emisní limity, ale je prostě starý. Přihodí se vám ale to, že vás povýší a najednou se už nesluší jezdit v nové funkci v tak starém autě. Koupíte si tedy nový, ale ten má životnost pouhých pět let a navíc jste tlakem okolí a reklamy nuceni měnit automobil každé dva roky. 

Pokud to uděláte, zjistíte několik věcí. Za prvé to váš komfort nijak nezvýší, protože měníte auto za auto. Pokud by tedy váš automobil vydržel v dobrém stavu třeba deset nebo patnáct let, ušetřili byste peníze, čas i nervy s obíháním úřadů. Neustálá výměna automobilů tedy váš životní komfort snížila.

Za druhé to není příliš ekologické, protože i se započtením nižší spotřeby novějších modelů, která nemusí být ani významná ani jistá, se prostě za deset let nemůže ekologická stopa výroby deseti automobilů rovnat výrobě a provozu jediného automobilu.

Za třetí nevznikla žádná skutečná nová hodnota naopak jsme výrobou automobilů s krátkou životností o hodnoty přišli. I když trh vykazuje růst, ve skutečnosti nejsou výrobou saturovány žádné nové potřeby kromě funkce pozičního zboží (ukazuje naši pozici ve společnosti). Zato byl výrobou automobilů spotřebován další díl kapacity prostředí ve formě energie a materiálu, tedy toho, co jsme mohli využít lépe a co jednou můžeme potřebovat.

Předražené automobily, obludné vily v chráněných územích nebo jachty z nichž není vidět moře jsou jen moderní obdobou náhrdeníků z jaguářích drápů a čelenek z rajčího peří.

Spotřebitelé už dlouho nejsou těmi, kteří by určovali spotřebu ale ani výrobu. Nesmyslná nadvýroba, která je nejlépe vidět na skládkách nikdy nepoužiutých výrobků a věcí na jedno použití, je dávno neudržitelná, ale i naprosto nedůstojná lidského rozumu. Proto nejsme ve skutečnosti konzumní společnost, ale žijeme ve společnosti pod diktaturou ideologie konzumu.

Není už nejvyšší čas začít uvažovat jinak?

V šedé zóně

Kroutím hlavou nad dedukcemi novinářů. Nedávno si vzali na mušku šedou ekonomiku. Prý většina Čechů nechce po řemeslnících doklady o zaplacení a tím vlastně okrádá stát o daně. Ó svatá prostoto! Samozřejmě že tomu tak je, překvapovalo by mě, kdyby tomu tak nebylo.

Mnohem podstatnější, než pláč nad tím, že u nás nevládne dokonalá bankovní totalita, ve které byste museli zaplatit daň i kdybyste půjčili třeba jen kamarádovi na pivo, je otázka: Proč tomu tak je? Samozřejmě docela primitivně lze odpovědět, že člověk zaplatí méně a řemeslník nakonec dostane více, protože neodvede daň, takže jsou vlastně všichni spokojeni, tedy až na ten stát, ale ten se o tom stejně nedozví, takže ho to mrzet nebude.

Jistě, pro člověka je to takový „zločin bez oběti“, asi nikdo se po tomhle neprobudí zbrocený ledovým potem a zavalen výčitkami svědomí. Není totiž proč. Neexistuje způsob, jak něco takového ohlídat, snad kromě zrušení fyzických peněz a absolutní kontroly elektronických peněžních toků.
Státní úředníci tu mají jeden velký problém, když předpokládají, že stát má na část peněz automaticky nárok. Trestání za takové daňové úniky kase nejen nepomůže, ale (pokud bude důsledné) dokonale paralyzuje trh se službami. Vynucovat si placení daní z šedé ekonomiky tvrdým postupem, je nejlepší cesta ke kolapsu trhu.

Většina lidí, většina politiků i většina úředníků totiž mylně předpokládá, že jedinou silou, která vede lidi k placení daní z této činnosti je strach z trestů předepsaných zákonem. Naštěstí (a naneštěstí) to není pravda.
Zkušenosti z dobročinných organizací a crowdfundingových serverů nás učí, že lidé rádi věnují prostředky na to, co jim připadá dobré. To je bohužel také ta špatná zpráva. Nárůst šedé ekonomiky je prostě způsoben nedůvěrou v investice státu. Po aférách s pandury, tunelem Blankou, Opencard, církevních rekvizicích, solárním tunelu, předražených cyklostezkách, letadlech CASA a spoustou dalších za něž nebyl nikdo odsouzen, se tomu prostě nedá divit.

Šedá ekonomika je definována jako výdělečná činnost porušující morální normy dané země. Práce na černo ale od určité chvíle přestává být chápána jako amorální a je to právě ten okamžik, kdy občan přestane věřit, že stát jeho zdaněné peníze používá racionálně. Občané své peníze do státního rozpočtu neodhazují, dávají je tam, aby byly použity k obecnému prospěchu. Pokud jsou beztrestně používány v rozporu s tímto účelem, znamenalo by to jednostranné dodržování dohody, což je vždycky nesmírně nevýhodné. Nedanící živnostníci se nechovají nelogicky ani neekonomicky a dokonce vlastně ani nemorálně (ale rozhodně nezákonně). Jejich jednání by bylo nemorální, kdyby druhá strana (čili politici a státní úředníci) svou část dohody dodržovala a byla za její porušení trestána.

Zdálo by se, že jakýkoli stát může kvůli poklesu důvěry v politické investice pouze upadat, ale kupodivu to není pravda. Existují příklady, kdy podobná motivace fungovala přesně opačně, tedy ve prospěch států, které se s takovým jevem setkaly. Podíl práce zdarma, tedy práce odvedené vlastně čistě z nadšení se například v případě projektu Apollo odhaduje na jednu čtvrtinu. Optimističtější hlasy mluví dokonce až o jedné třetině. Přitom přínos lunárních letů pro ekonomiku USA je dnes už jednoznačný. Open source komunity vytvářejí hodnoty a zvyšují tak ekonomickou fitness, aniž by si jejich členové nárokovali nějaké odměny. Dokonce máme v historii příklady vybírání soukromého zlata nejen na stavbu „Zlaté kapličky“, ale i do zlatých rezerv státu.

Chci tím upozornit na „detail“, který tradičně přehlížejí nejen zákonodárci, ale už dlouho i voliči, totiž že stát může být považován za něco obecně užitečného a že se tak může dočkat i rozumné podpory od svých občanů. Proto zvyšování kontroly a represí ve chvíli, kdy to s jeho reputací není nejlepší mu ani nezlepší pověst a nepřinese ani potřebné peníze. Krátkodobé zvýšení vybraných daní se bohužel velmi pravděpodobně v budoucnu odrazí ve snížení výkonu ekonomiky.
Tomáš Baťa měl nejspíš pravdu, když tvrdil, že každá finanční krize je v první řadě krizí mravní.
Vraťte lidem důvěru ve stát a jsme z nejhoršího venku.

Poprvé se Startovačem?

Tak se mi přihodilo, že jsem dostal nabídku přímo od crowdfundingového serveru Startovač, abych o crowdfundingu přednášel přímo na jejich půdě. (Ne na půdě, neberte mě doslova.) Odkaz na kurz Jak na crowdfunding teď najdte na jejich stránkách.

Přiznávám, že jsem po úspěchu projektu Hydronaut, na němž mám jistou zásluhu, po svém úspěšném projektu Ateista a po úspěšném projektu jedné z absolventek kurzu Jany Minaříkové - Móda pro skutečné ženy, čekal poněkud větší zájem, ale snad je to přicházejícím létem, snad tím, že se mi dosud nepodařilo dát vědět všem, kteří takový projekt připravují a možná i tím, že jsem přecenil sebedůvěru lidí, kteří budou raději s železnou pravidelností propadat i s dobrými nápady, než aby se na takový kurz přihlásili.

Zkrátka, faktem je, že ačkoli zůstává poměr úspěšných a neúspěšných projektů téměř stejný (nepatrně se to zlepšilo, Startovač poskočil dokonce až na 47,5% úspěšných  projektů, ale na to aby to pohnulo celkovou statistikou je to stále málo) zájemců o předběžnou "nalejvárnu" celkově nepřibývá.

 Asi nejvíce mě mrzí nezájem ze strany nezávislých filmařů. Je fakt, že právě úspěšnost filmových crowdfundingových projektů vysoce převyšuje průměr, takže by se mohlo zdát, že vlastně žádné předběžné školení nepotřebují, jenže i tak je počet českých filmových crowdfundingových projektů i výše vybíraných částek daleko za průměrem zahraničních serverů.

Nicméně pokud chcete spustit svůj projekt ještě teď, před začátkem letních prázdnin, nebo naopak v době babího léta, máte možná poslední příležitost se na to duševně připravit. Nejbližší kurz Jak na crowdfunding proběhne už 4. června!

Něco úplně jiného - vyrobte si lucernu!

Plakátek na jednu akci zdarma, z níž si budete moci odnést vlastnoruční lucernu.

(ano, mám v tom také trochu prsty)

Nepřítel mého nepřítele

Blíží se nám eurovolby a tak je na místě zamyslet se nad tím, koho volit. Já vám ale nechci navrhovat nějaké své „dobré“ kandidáty. Věřím, že se prostě budete rozhodovat podle svého nejlepšího uvážení a na tom vlastně ani nechci nic měnit. Chci prostě jen upozornit na jeden aspekt současných eurovoleb.

Nevím, nakolik jste si toho všimli, ale zákonodárné orgány Evropské unie se poslední roky chovají velmi divně, jako kdyby prosazovaly myšlenku „u nás můžete věřit čemu chcete, pokud věříte v Boha“. Jako ateista s tím mám samozřejmě problém, protože spadám přesně do oné části populace, která podle EU není v pohodě a měla by s tím něco udělat. Já se rozhodně podle představ politiků EU měnit nehodlám, a to může být v budoucnosti problém, který by mě mohl ohrožovat na životě, protože právě kvůli svému současnému přístupu se Evropa tak snadno nabízí islámské ideologii.(Která už teď slibuje všem ateistům smrt, pokud ateisty zůstanou.)

Jenže europoltici nejsou něčím, co by nám přiděloval Brusel, dostávají se do vyšších evropských politických struktur z lokální politiky jednotlivých zemí. Ani jejich názory se neobjevují jen tak z éteru. Všimněte si, že i nás krmí naše média stejnou propagandou, ačkoli ji nijak nařízenou nemáme. Česká televize například připravila pořad Příběhy obrácení, který je vlastně jakýmsi propagandistickým dokumentem o lidech, kteří „nalezli Boha“.  Mezi prezentovanými náboženstvími je mimo jiné i islám. Nepochybuji o tom, že v něm budou všechny zúčastněné víry vylíčeny v podstatě pohodově a konverze jako něco pozitivního, protože je to v tradici toho co ČT prezentuje.

Pokud vím, není v přípravě žádný dokument, který by ukazoval stejná náboženství v kritičtějším světle. Takové „Příběhy odpadnutí“ by totiž měly mnohem větší vypovídací hodnotu v tom smyslu, nakolik jsou prezentované konfese slučitelné se sekulárními principy, jako jsou lidská práva.
Způsob myšlení „všechny světonázory jsou si rovny, ale Abrahámovské víry jsou si rovnější“ je tedy běžně k slyšení a vidění i u nás.

Jen málokdo z politiků se vůbec u nás odváží říci, že islámská ideologie je problém a že je s demokracií a lidskými právy prostě neslučitelná. Téměř nikdo to pak neříká veřejně, natož aby si některá strana něco takového napsala do svého volebního programu. Přitom demokracii je třeba právě teď bránit před politickým islamismem.

Vlastně je potřeba ji především bránit před politiky, kteří jsou schopni s předstíranou ochranou lidských práv pašovat do evropské politiky nařízení směřující k náboženské totalitě. Vzhledem k tomu, že oni sami muslimy ve skutečnosti nejsou, můžeme předpokládat, nějakou jinou silnou motivaci, která je vede k tomuto rozhodování stylem "po nás potopa".

Pokud bod obrany demokracie před islamismem u nějaké strany najdete, bude se za ním přitom velmi pravděpodobně skrývat další trojský kůň. Například ve volebním spotu Suverenity doslova zaznívá:

„Nenechte si ukrást vlastní zemi a pojďte bránit evropskou křesťanskou civilizaci.“

To je problém, protože v tomto podání nejde o sekulární Evropu, ale o souboj dvou náboženství. Zvláště v kontextu ovládnutí českého veřejného i mediálního prostoru současnou náboženskou propagandou, která je v naprostém nepoměru k počtu věřících nás, to vyznívá hrozivě.

Ještě větší problém samozřejmě je, že křesťanství nepředstavuje v současnosti žádnou záruku obrany sekulárních principů evropské civilizace, ani dostatečnou záruku účinné obrany před islamismem, protože mnozí evropští křesťanští kněží s islámskými spolky vesele kolaborují a vydávají společná prohlášení. Může se proto stát, že volba podobných přístupů sice nebude jako ochrana k ničemu, ale zato posílí už tak nepříjemný tlak křesťanských církví.
Otázka za milion tedy zní:

Kdo z kandidátů je vůbec schopen a ochoten bránit sekulární principy naší civilizace?

Ale jsou tu ještě dvě otázky v případě že odpověď na první otázku bude znít „Nikdo“:

Je někdo z nich ochoten postavit se současné islamizaci a pokud ano, nebude nás to stát příliš?

Přeji vám šťastnou volbu, protože štěstí asi budeme všichni potřebovat.

Pravidla užívání řečnického žezla

Řečnické žezlo je pomůcka, která se objevila u různých národů na různých místech Zeměkoule. Je ale také možné, že šlo o velmi starobylý symbol, který se prostě od počátku šířil spolu s šířením lidského rodu.
Stopy používání takového žezla máme ještě dnes zachovány v mnoha jazycích ve formulaci „předávám slovo“. Je poměrně dobře popsáno používání řečnického žezla u starých Řeků a u severoamerických Indiánů Velkých plání.

V současnosti se už ale s řečnickým žezlem setkáme už asi jen ve formě „mluvícího dřívka“ v některých woodcrafterskýh oddílech a v upadlé podobě v některých firemních diskusích. Je to škoda, protože je to dobrá pomůcka výuce dialogu. Možná si myslíte, že není potřeba nic tak hloupě materiálního, pokud lidé umějí vést dialog, bohužel má zkušenost mě poučuje o tom, že lidé prostě vést dialog neumějí.

Protože jde o zástupný předmět, který má pouze symbolickou funkci, není přesný vzhled řečnického žezla důležitý. Může to být vlastně cokoli od propisky přes plyšového medvídka až po zkamenělou ježovku. Jen je důležité dbát na to, aby byl atribut jasně viditelný, když jej člověk drží v ruce.

Řečnická žezla se původně dělala i poměrně masivní, protože v případě kdy začal mluvit nebo dokonce křičet někdo, kdo v danou chvíli mluvit neměl, měl řečník právo si žezlem zjednat pořádek. Mimochodem české slovo pro „žezlo“ bylo původně „právo“. Však také „rychtářské právo“ označovalo často pořádnou pádnou sukovici, jež byla zároveň odznakem i nástrojem jeho vykonávání.

Doufám že nejsme ještě v neumětelství vedení dialogu tak daleko, abychom se museli mlátit, i když při pohledu na televizní debaty si leckdy říkám, že bychom toto pravidlo měli znovu zavést.

Jak se s takovým řečnickým žezlem zachází? Asi si říkáte, že je to vlastně jednoduché, ale věřte mi, že je to vlastně o něco složitější, než to vypadá.

Existuje několik způsobů používání řečnického žezla, které se zpravidla střídaly podle toho, jaký účel měla diskuse plnit.
Prvním příkladem je klasická diskuse. V tomto případě předával řečník žezlo následujícímu řečníkovi podle svého výběru. Řečníci se v tomto případě hlásili o žezlo zvednutím ruky. Tato metoda má jisté výhody. Především je zdánlivě snadno zneužitelná, ale opravdu jen zdánlivě. Pokud se k žezlu dostane někdo, kdo sám sebe rád poslouchá a nebere ohled na ostatní, pravděpodobně bude po prvním takovém výstupu na dlouho odstaven, protože se hned tak někdo neodváží dát mu právo mluvit. Podobné je to s urážkami a různými dalšími nepříjemnými zvyky. V tomto systému se prostě trestají jaksi samy.Používá se ve skupinách, kde se řečníci navzájem znají.

Druhý způsob je když je potřeba získat vyjádření od všech, kteří mají co říci k nějakému problému. I v tomto případě se řečníci hlásí, ale podle pravidla musí dojít na všechny. Protože tentokrát nejsou žvanilové motivováni omezovat svou žvanivost hrozbou že nedostanou příště slovo, musí existovat ještě jiný mechanismus omezení. Ve starověku k tomu sloužila klepsydra – vodní hodiny fungující v podstatě stejně jako přesýpací. Teoreticky by se pro stejný účel dala použít i kuchyňská minutka, ale vzhledem k tomu, že by byli řečníci po takové diskusi a desítkách zvonění asi poněkud neurotičtí, bych doporučoval podržet v užívání tiché přesýpací hodiny. Jejich přesnost je pro tento účel více než dostatečná.

Při třetím způsobu se řečnické žezlo posílá dokola a všichni s k určitému problému vyjádřit musejí, třeba jen jednoslovně. Jde v podstatě o způsob otevřeného hlasování.

Existují dva druhy napomenutí. Při prvním napomíná řečník žvanila, který mluví, aniž dostal právo mluvit tím, že zvedne ruku s žezlem a ukáže na něj. V případě že dotyčný neztichne, musí diskusi opustit. V druhém případě napomíná kdokoli řečníka tím, že mluví přesčas ukázáním na hodiny.
Pokud hned nezmlkne a nepředá žezlo, je opět z diskuse vyloučen.
Je poměrně důležité nedělat výjimky, protože pak samozřejmě hra ztrácí smysl a rozpadne se.

Takto přísně vedené diskuse mají mít určitý omezený čas, po němž může následovat volná diskuse.