Počet zobrazení stránky

sobota 7. září 2013

O kráse a kýči pro snoby

Žijeme ve zvláštní době – moderní umění se nás snaží oslovit hnusem či kýčem a pocit krásy nám dodávají fotografie z Hubbleova teleskopu. Jak to, že v nás větší emoce probouzí výsledek práce vědců než dílo našeho nejlépe zaplaceného sochaře? Co se to vlastně stalo s uměním? Existuje ještě vůbec?

Moderní teorie zrelativizovaly pojem krásy a nenašly v pro něj žádnou použitelnou definici. Namísto pojmu „krásna“ tedy do moderního umění aplikovali „šok“. Umění má prý především šokovat. Dobrá, ale proč potom jinak chodit do galerie z jiného důvodu, než ze snobismu.

Umělci a umělečtí teoretici se dokáží celé hodiny hádat a vysloveně žvanit o tom, který styl je „správný“ a který správný není, případně který byl v jisté době správný a dnes už správný není.

Povím vám, co si o tom myslím. Je to brutálně jednoduché a proto si to zaslouží objemnější výklad. Umění má být především krásné. Ano, na tom trvám. Proto bych asi měl také vysvětlit, co to vlastně ta krása je.

Jako krásu označujeme to, co nám působí rozkoš skrze některý ze tří smyslů: zrak, sluch a čich. Tento požitek může dávat buď přímo, tedy aniž si uvědomujeme, proč nám něco připadá krásné, nebo skrze uvědomění, vzpomínky a myšlenky. Já se teď ale zaměřím konkrétněji na umění výtvarné a pokusím se to ukázat na něm.

Když se podíváte na ukázky nejstaršího umění, zjistíte, že jsou už zároveň velmi didaktické a zároveň stylizované. Ano už v jeskyni Altamira jsou zvířata zjednodušená na základní linie a barvy a přesto tak dokonale rozlišitelná až to bere dech.

Umění takzvaných přírodních národů jsou úplné učebnice, jejich historie a kosmologie. Jejich lodě, totemy, oděvy i domy jsou úplně narvané významy. To není jen jejich „víra“ jak se to občas píše, je to jejich kompletní souhrn vědění o našem světě a o vesmíru.

Dokonce i antické umění klasické doby, které je tak obdivované pro svůj realismus je v první řadě didaktické a teprve potom realistické. Krása se v těchto dobách považovala za něco, co vyplývá jak z estetického dojmu, tak z rozumového pochopení.

Ať se podíváte kamkoli v historii, kdekoli na světě, našli byste to samé. Celou tu dobu využívalo výtvarné umění k vytvoření příjemného prožitku dvou zdrojů: estetický vjem (tedy pocit vyplývající ze vzhledu) a sdělení (tedy pocit vyplývající z rozumového pochopení). Je přitom naprosto jedno, jestli by šlo o čínskou nebo arabskou kaligrafii, ikonu, japonskou či starořeckou keramiku nebo příďovou sochu ze staré holandské lodě.

Ať se mi význam konkrétního sdělení líbí, či nelíbí, nebo ať mám či nemám vztah ke konkrétnímu výtvarnému provedení, v podstatě nikdy umělci nepřestali usilovat právě o tohle. Dokonce ani umělci nacistického mystického realismu a socialistického realismu nikam z téhle cesty neutekli, jen občas glorifikovali dost divně interpretované symboly, osoby a události. (Ovšem to se dělo i v jiných dobách.)

Umělci secese, impresionisté, kubisté, funkcionalisté, zkrátka všichni ti zastánci moderních směrů přidali k tomu celému jen jeden nový ale podstatný prvek - výzkum. Opravdu zapáleně se snažili najít nová poslání a nové zdroje krásy. V tom mají můj obdiv, protože tím se skutečně stali moderními, dokonce tak, že přiblížili umění vědě.

A tady se dostávám k paradoxu současného umění.
Dnešní výtvarné umění je vyjádřením umělecké krize, nikoli umělecké tvorby. Obsah jeho „poslání“ je často primitivní vtip, vhodný tak do nedělní přílohy novin, provedený ale v monumentálním a náročném stylu. Osloví možná na chvilku, ale bývá to brutálně velké, nudné a občas i dost ošklivé.

Pokud definuji kýč (vy samozřejmě můžete mít svoji definici) jako předmět, sochu nebo obraz nabitý nadnormativními stimuly, ale bez celkové vyváženosti a jakéhokoli poslání, pak je současné umění právě takovým kýčem, ale určeným pro snoby.

Aniž to možná výtvarníci a snobové tuší, jsou právě ošklivé kýče pro snoby tím nejdokonalejším vyjádřením myšlenky sociologa Pierra Bourdieua, podle něhož je estetický úsudek vždy záležitostí distinkce – tedy odlišení „nižšího“ a „vyššího“, což je zde míněno jako odlišení nižší a vyšší společenské třídy. Snobové se prostě nesmírně bojí představy, že by se jim mohlo líbit něco podobného jako lidem z nižších tříd. Proto se obklopují věcmi, které se jim zaručeně líbit nemohou.

Naproti tomu například zmíněné snímky z Hubbleova kosmického teleskopu bývají esteticky atraktivní, mívají velmi hluboké poslání, které můžete postupně odhalovat tím víc, čím více se budete o vesmíru dozvídat a  nikdo si je nepořizuje kvůli svému společenskému postavení.


5 komentářů:

  1. Vzpomínám si na jeden umělecký počin. Hovno v Národní galerii. Našlo se hodně umělců, kritiků i teoretiků, kteří pochopili hloubku i smysl tohoto navýsost uměleckého počinu. Ale jsem přesvědčen, že natolik vytříbený umělecký vkus, aby odpovídal požadavkům definovaným těmito intelektuály, projevil jeden jediný člověk. Uklízečka. Myslím, že ona jediná nad tímto mistrovským dílem postála v němém úžasu.

    OdpovědětVymazat
  2. "Moderní teorie zrelativizovaly pojem krásy a nenašly v pro něj žádnou použitelnou definici."
    Tam někde to myslím leží, ale nepřičítal bych to přímo teorii.
    Nejde o to, že najít univerzální měřítka krásy je přinejmenším obtížné. Pokud má vzniknout dílo, měl by mít alespoň autor sám mít svoji vlastní představu o kráse.
    Mám pocit, že ty tragické myšlenkové kotrmelce při pokusech udělat z vylitého kýble umění koření mimo jiné v tom, že autor sám se stydí veřejně (či snad sám sobě?) přiznat, že nějakou představu o kráse má, protože to přece není dost objektivní (relativizující, postmoderní nebo kýho čerta).

    Další věcí je, že součástí tvorby díla by podle mě mělo být v té nebo oné podobě výtvarné řemeslo - nebo alespoň úsilí o něj. Přemalovat tank na růžovo může být protest, vtip, možná snad i symbol, ale ne umělecké dílo.
    ---
    Ty "nadnormativní stimuly" v definici kýče jsou dobré, protože to postihuje jak kýč založený na prvoplánové líbivosti, tak "anti-kýč" postavený na tom, že za umění je prohlášeno něco prvoplánově odpudivé.
    ---
    Malá poznámka k těm smyslům - nevyřazoval bych ani hmat (textura, ne/chladivost apod. se taky počítá) ani chuť (je dost propojená s čichem).

    OdpovědětVymazat
  3. Já bych k tomu dodala, že tady funguje taky taková ta snobská neschopnost přiznat, že "král je nahý", tedy že pokud nějaký (samozřejmě taky šíleně snobský) kritik o něčem hodně divném a provokativním napíše, jak "úžasný" je to umělecký počin, papouškují to po něm všichni ostatní rádobyintelektuálové. A mnozí další - nebo i ti sami kritici - když se setkají s něčím, co je hodně divné a nepochopitelné, tak ze samého strachu, že by mohli nepochopit nějakého velkého budoucího umělce, na tu sračku pějí ódy, jak je to úžasné, originální, zajímavé, provokativní a co já vím jaké ještě, a hledají v tom významy, jaké by toho samotného autora ani v životě nenapadly. Trošku to připomíná ten vtip, kterak literární vědec rozebírá větu v románu "Záclony byly modré" a bere si k tomu na pomoc mytologii, symboliku, mystiku, Freuda, Junga a nevím kdeco všechno ještě a dospěje k dvoustránkovému výkladu, co že všechno touto větou autor vlastně myslel, zatímco ten spisovatel, když to psal, nemyslel na nic jiného než na to, že ty zatracený záclony byly kurva modrý. A pak se samozřejmě mezi umělci (či spíše "umělci") najdou dobří obchodníci, kteří toto velmi dobře vědí a zařídili si na tomto principu výnosný kšeft.

    OdpovědětVymazat
  4. Malé rýpnutí do modeního umění: Rozpoznejte od sebe díla oficiálních umělců a kojenců!
    http://www.buzzfeed.com/jenlewis/quiz-can-you-tell-the-difference-between-modern-art-and-art

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak mě by nákup moderního umění přišel docela lacino - oni kojenci moc peníze nechápou :-)

      Vymazat