Počet zobrazení stránky

pondělí 11. března 2013

Věčný život jako hedonistická past

Poznámka: Toto zamyšlení je, zvláště v první části, inspirováno jedním rozhovorem se Stanislavem Hudským.

Křesťané, muslimové a obecně mnozí věřící vytýkají rádi ateistům hedonismus, aniž často vědí co to slovo vlastně znamená. Křesťanská i muslimská ideologie je přitom na jistém druhu hedonismu přímo postavená. Dokonce je to podstata jisté myšlenkové pasti, kterou je představa věčného života.

S ním souvisí i jedna z námitek ateistů vůči těm věřícím - otázka:
Jaký by měl věčný život smysl?
Je to argument velmi zajímavý, ač málo probíraný.

Poznámka: Zde vycházím ovšem z představy smyslu života, která je vlastní teistům - tj života který byl stvořen za konkrétním účelem.

Zkuste si prosím představit že bych byl jakýsi bůžek - programátor. Stvořím si v kyberprostoru malou planetu a obydlím ji nějakými pidižvíky. Předpokládejme, že s nimi mám nějaký plán, například o nich píši jakousi školní práci.

Z mého pohledu by samozřejmě mělo smysl vsugerovat jim, že pokud se budou chovat určitým způsobem, čeká je obrovská odměna nebo obrovský trest v nekonečném posmrtném životě - byla by to součást výzkumu. Co by ale naopak nemělo vůbec žádný smysl by bylo, kdybych takový slib dodržel, tedy kdybych opravdu vybudoval malé peklíčko a malé nebíčko, kde bych zemřelé pidižvíky křísil z mrtvých a věčně je trestal nebo věčně uspokojoval.

Podívejme se ale na ten pokus ještě jinak. Myšlení mých pidižvíků je naprosto hedonistické a konsekvencionalistické. Co pidižík prožívá jako příjemné je podle něj dobré, co prožívá jako nepříjemné je podle něj špatné. Zároveň je ale schopen se zapřít a vydržet nějaké ty ústrky či vynaložit určité úsilí, pokud za to následuje o to větší odměna.

Čím větší je potenciální odměna, tím větší vydrží odříkání i její časový odklad. 

Když pidižvík opravdu vší silou své víry uvěří, že existuje něco jako nekonečný trest nebo nekonečná slast, dostane se do pasti. Žádné podstoupené utrpení není dost velké když se srovnává s představou nekonečně velké rozkoše v případě uposlechnutí, nebo nekonečně velkého utrpení v případě neuposlechnutí.

Obětovat činnosti nařízené mnou - bůžkem jejich světa - lze jakoukoli dobu, protože normální život je konečný a slíbená rozkoš či utrpení jsou nekonečné.

Problém tohoto experimentu je, že nic z toho nemám v plánu splnit, jenže pidižvík nemá důvod mi nevěřit - vždyť jsem přece stvořil je i jejich svět. Na druhou stranu bych si asi připadal jako opravdový úchyl, kdybych dané slovo dodržel. Rozhodně bych to považoval ze méně morální, než kdybych nechal pidižvíky postupně přirozeně umírat na jejich pidiplanetce, nebo dokonce i kdybych program prostě naráz vypnul.

Základní problém, tohoto dosud zábavného experimentu je v tom, že i onen Bůh který stvořil svět může být podobná lež a celé představení se pak dá sehrát kdykoli a nikoli s imaginárními pidižvíky ale s lidmi. A co je ještě horší, je v podstatě vyloučeno aby při velkém množství různých kosmologických mýtů taková náboženství nevznikala.

Navíc je naprosto jasné, co přesně slíbím lidem v posmrtném životě - to čeho měli v životě málo. Pokud bych jim například sliboval veřejné uznání, věčný mír, bohatství, nekonečné množství jídla a sexu, musel bych se zároveň postarat o to, aby toho všeho měli v reálném životě nedostatek, ale aby jim přitom zůstávala jasná představa, jak by to všechno bylo skvělé.

Přesně tak, budou věřit tím silněji, čím více se postarám o to, aby se jim nedařilo dobře!

Asi chápete, proč si myslím, že není náhodou když podobné náboženské představy vznikají zpravidla v otrokářských společnostech a v poušti.

4 komentáře:

  1. To, co jste tady napsal, by mohlo platit pouze za předpokladu, že by Bůh uvažoval stejně omezeným způsobem, jako vy. V boha s vaší úrovní inteligence ale nikdo nevěří, to mi věřte :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Petře, nechtěl bys nějak podrobněji zdůvodnit, proč by pro kohokoli jako programátora nějakého světa pidižvíků bylo nelogické těmto pidižvíkům poskytnout to, co jim slíbil?
    A už vůbec nechápu, proč by takové splnění daného slova mělo být nemorální. Já nevím, ale nemělo by mezi slušnými lidmi tak trošku platit to exupéryovské "jsi navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal"? Tedy pokud si pořídím psa, kočku, papouška nebo rybičky, tak mám morální povinnost se o ně starat a ne je nechat chcípnout hlady, žízní, ve špíně na nemoci atd. - dokonce dneska pokud se člověk o své zvíře řádně nestará (tedy dotyčné zvíře trpí hladem, žízní, zimou, neléčenými nemocemi apod.) a někdo to zjistí a nahlásí na příslušné úřady, je takovému výtečníkovi ono zvíře odebráno a výtečník je potrestán (na můj vkus jsou sice ty tresty pořád ještě příliš mírné, ale jsou když nic tak nějaké).
    Neměla by tedy morálně se chovající bytost mít podobnou povinnost i k myslícím stvořením, které sama "vyrobí"?
    Ostatně tady se nabízí filosofická otázka jak by se měl člověk zachovat v případě, že by stvořil umělou inteligenci - v jakékoli podobě, třeba jen počítačový program, který je schopný si uvědomit sám sebe. Osobně si myslím, že programátor, kterému by se něco podobného podařilo, by se zachoval krajně nemorálně, kdyby ho jen tak vymazal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobře, máš pravdu že si to vysvětlení žádá. (I když jsem doufal, že to lidé pochopí) Nemorální je splnění slibů právě v tomto jednom konkrétním případě. Problém je v absolutnosti trestů a absolutnosti odměn. Kdyby jim slíbil po prvním kole hry velký dort a nedal jim ho, bylo by to amorální. Kdyby jim slíbil za prohřešek pár přes zadek a nepotrestal by je, bylo by to nezodpovědné, jenže tady máme absolutní parametry.
      Absolutní trest - nekonečné a nekonečně velké utrpení není k ničemu kromě nějaké zvrácené radosti onoho "boha". Zrovna tak absolutní štěstí po nekonečně dlouho dobu je prostě jen fet.
      Smyslem trestu je nějaké pokračování, buď tak společnost odstraní někoho kdo je jí příliš nebezpečný (doživotí, trest smrti) a nebo se tím pokusí člověka převychovat. Když ničím jiným, tak alespoň pokutou, hrozbou, nebo delší izolací od společnosti a časem na přehodnocení svých postojů.
      Podobně je i odměna v podstatě čímsi dynamickým - vynakládáme úsilí, abychom ji dosáhli a i díky tomu se nám zdá velká. Absolutní odměna takový parametr nemá - je nekonečně velká a nekonečně dlouhá. Oba absolutní stavy jsou tedy v principu neživotné. Ani absolutní odměna ani absolutní trest nepředstavují nic dynamického, jenže život dynamický je.
      V tomhle smyslu je mnohem rozumnější věřit třeba na starogermánské bohy, kteří se o své věrné starají, protože z nich staví svoje armády - tj potřebují je k dalšímu účelu, ke konečné válce.
      Křesťanský bůh takový plán údajně nemá.

      Vymazat