Etika pro ateisty

Jedním z oblíbených tvrzení náboženských prosťáčků je, že náboženství je zdrojem morálky. Problém by ovšem měli mít už oni sami, protože kromě většina náboženských knih obsahuje pro morálku hned dvě východiska, která se mohou snadno dostávat do konfliktu.

První východisko je direktivní - Bůh nařizuje, Bůh chce. Tohle hledisko vlastně nezakládá žádnou etiku, protože člověku v poznání dobra a zla nijak nepomáhá. Když si přečtete Desatero nebo Deuteronomium, můžete si popsané situace zapamatovat a odsuzovat v každém případě, rozlišení na dobré a špatné už ale za vás udělal někdo jiný.

Druhé východisko je zlaté pravidlo, tedy "Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim." (Bible, Tob 4,15) nebo lépe "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi." (Bible, Lk 6,31, srov. Mt 7,12). Tady už jistý zárodek etiky je, jenže je postavený na empatii ne na víře. K vyvozování etických závěrů na jeho základě totiž ani hoha ani konkrétní víru nepotřebujete.Co víc, nepotřebujete je ani k jeho odvození.
Zlaté pravidlo je princip, kterým spolu drží lidské společnosti.

Nejvyabstrahovanějším druhem založeným na stejném principu jako zlaté pravidlo je Kantův kategorický imperativ:

Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.

Ani v této podobě samozřejmě žádný bůh k formulování potřeba není.

Na druhou stranu má zlaté pravidlo také jisté hranice. Nejprostší kritikou je ona bajka o dvou sestrách které měly rády každá něco jiného a tak si znepříjemňovaly život. Jedna z nich měla ráda z rohlíků konce a druhá prostředky, protože ale předpokládaly podle sebe že druhá smýšlí stejně, jedla nakonec ta která měla ráda konce jen prostředky, které jí druhá sestra "láskyplně" přenechávala a druhá sestra která měla ráda prostředky naopak jedla jen konce rohlíků. Obě měly pocit, že se pro druhou obětují aby se ona měla dobře a ani jedné to nevyhovovalo.

Proto nakonec není důsledné dodržování zlatého pravidla bez používání rozumu a vzájemné dohody až tak dobré, jak se zdá (důkazem budiž tuny oblečení v rovníkové oblasti Afriky, zaslané jako humanitární pomoc).

S dalšími etickými principy, které neobsahují náboženský podtext se setkáváme ve starověkém Řecku. Je to idea obecného prospěchu (tj prospěchu obce) jako nejvyššího dobra a idea eudaimonie. Eudaimonia znamená v podstatě to že je člověk zadobře se svým dobrým daimonem, tedy chcete-li, že je spokojen se svým životem a smířen se svým svědomím.

Kritiky obou těchto principů se objevovaly už v antice, pro nás je ale důležité, že jsou evoluční - tyto dva principy máme vrozené! Ostatně máme vrozenou také empatii, která je předpokladem pro zlaté pravidlo.
I další antický princip chápání dobra máme vrozený - ideu hédoné. Dokonalá hédoné je taková příjemná činnost, jejíž všechny důsledky jsou také příjemné. Jinými slovy - rozkoš je dobro, bolest je zlo.

Celkové zhodnocení toho, co je dobré a co je zlé je možné ale až podle důsledků. Hédonistická etika je tedy konsekvencialistická! Z klasické hédonistické etiky pak v 19. století vznikla utilitaristická etika, která v  považuje ze nejlepší stav "co nejvíce dobra pro co nejvíce lidí". Ani tento princip bohy nepotřebuje.

Nakonec musím ještě vzpomenout pár mylných představ, kterými mě občas kritici ateistů zasypávají.
První chybou je představa, že když je něco přirozené, tak je to správné. Většinou se tomu říká naturalistický omyl. Za prvé to, že něco tak dosud bylo neznamená automaticky, že to bude vhodné i v budoucnosti. Klasickou ukázkou takové vzpoury proti přirozenosti je ovládnutí ohně. Zvířata se přirozeně ohně bojí, protože lesní požáry spolehlivě zabíjejí ta, která se ohně nebála. Přesto lidé oheň ovládli a získali tím velkou výhodu před ostatními tvory.

Naopak klasickou ukázkou naturalistického omylu je morální darwinismus, nejen že tu byl na lidi aplikován model podle vzoru přirozené=správné, ale zároveň k tomu byla použita chybná verze evoluční teorie (dokonce verze, kterou tak neformuloval ani Darwin!).

Druhou stranou mince je moralistický omyl, který předpokládá, že věci které jsou obecně vnímány jako špatné nemohou být součástí lidské přirozenosti. Například žárlivost nebo rasismus jsou přirozené ale nežádoucí.

Etika vychází z lidské přirozenosti, přesto se samozřejmě může dostat s některými přirozenými touhami a reakcemi do konfliktu, protože se do podobného konfliktu mohou dostat i jednotlivé části naší přirozenosti mezi sebou (například touha X přirozená reakce, touha X jiná touha, touha X strach).

Druhou chybou je špatný výklad, kdy je ateistům vždy přičítán morální relativismus. I když někteří ateisté mohou být morálními relativisty, neznamená to, že by jimi byli automaticky všichni (vzhledem k vývoji věd a zastoupení vědců mezi ateisty je to spíše výjimka). Jde o logický klam nazývaný "unáhlené zobecnění" či "klamná generalizace", v tomto případě ještě podpořené vědomým či nevědomým přáním aby tomu tak bylo. Věřící si totiž pak mohou připadat, že jsou na vyšší morální úrovni

Podobně je s relativismem zaměňována evoluce etiky. S úrovní etiky je to ale jako s úrovní matematiky. Když začnete počítat zlomky, neznamená to že zapomenete sčítat. Etika je filosofická disciplína a lze na ní mít talent stejně jako na matematiku nebo malování.
Problémem společnosti je když roli morálních autorit zastávají lidé bez etických schopností, ale to už je jiný příběh, i když je to možná právě ten náš...