Mnoho lidí teď bude říkat spoustu věcí o těch posledních volbách. Většinou budou vyjadřovat něco jako překvapení nebo zhnusení. Asi nejčastější bude výkřik: Jsme stát plný debilů!
Jen v hodnocení toho proč, se budou lidé rozcházet.
Přiznejme si, že české prostředí je hodně specifické - inteligentní lidé tu volí pravici. To v celosvětovém měřítku není normální. Všude na světě je jasné, že jakmile se někdo otevřeně přihlásí k pravici, musí to být pámbíčkářský, rasistický, konzervativistický fašoun, kterého opravdu nechcete mít za souseda, jen u nás a vlastně také v některých postreálsocialistických republikách jsou za takové bestie považováni tradičně levičáci.
Historicky tohle vnímání chápu, nicméně jsem už tady žil také těch dvacet tři popřevratových let a myslím si, že každý, kdo má mozek v hlavě, už měl pochopit, že pravo-levé rozdělení je přežitek devatenáctého století a že to co nám teď nabízí "pravice" je přinejmenším stejně strašlivý blábol (možná horší), jako to, čím nás krmili komunisté. Není divu, mnozí dnešní "pravičáci" před listopadem v partaji byli.
Voliči jsou zmateni, přesto tento vývoj jistou nepřerušovanou linii má a přiznávám, že se mi vůbec nelíbí. Kdysi, ještě za vlády komunistů, jsem si dělat takové srovnání toho, čemu je vlastně reálný socialismus jako zřízení nejpodobnější. Kupodivu nepřipomínal v mých výsledcích nic z Marxových hypotéz, zato se velmi podobal jednomu staršímu politickému systému, který měl být už dávno minulostí.
Ano, reálný socialismus měl překvapivě mnoho rysů společných s feudalismem. Komunistická strana tak dlouho vedla třídní boj, až se sama stala třídou. Pravda třídou s odpornou pověstí, ale zato skutečně privilegovanou a vlastnící v podstatě celý stát. Jediný prvek který dosud chyběl k úplnému obrazu modernizovaného feudalismu byly oficiální dědičné vládnoucí rody.
Světe div se, třída s odpornou pověstí užívající si výhody nadlidí existuje stále. I když dnes tito lidé pocházejí z různých politických stran, vzájemně se vždy podrží. Kolik lidí působí v naší politice už déle než 20 let? Jistě, můžete říci, že jsou osvědčení a zkušení, ale je to vážně tak? Kdyby byly hospodářské výsledky naší republiky opravdu skvělé, jistě by stálo za to o tom přemýšlet, jenže ony jaksi nejsou. Špatné jsou i výsledky školské politiky, vymahatelnost práva a politika v oblasti vědy a kultury. Naši politici tedy nejsou dobří, jsou jen trvanliví, stejně jako komunisté za reálného socialismu.
Jenže polistopadové volby posunují celý vývoj ještě dál. Z politických stran (které měly stejně neodůvodnitelné výhody) se postupně formují "dvory velkých mužů". Svou předlohu v tom ostatně měly už krátce po listopadu v tehdejší ODS, které se také přezdívalo "strana jednoho muže". Klaus si ale mohl nechat jen zdát o vlivu, jaký mají dnešní předsedové některých politických stran na své straníky.
Už Věci veřejné byly v podstatě Bártovou stranou. Pravda tento pokus byl ještě dosti neohrabaný. TOP 09 byla v tomtéž vlastně mnohem úspěšnější. Takové strany nejsou vytvářeny proto, aby zastávaly nějaký směr, ale aby zastávaly zájmy svých majitelů.
Poslední volby se takovými "stranami jednoho člověka" jen hemžily. Lidé neviděli za volebními lístky programy Ano, Úsvit Přímé Demokracie, TOP 09, Hlavu vzhůru, ale Babiše, Okamuru, knížete nebo Bobošíkovou.
Ještě nedávno boháči v zákonodárných institucích "jen" upláceli a lobbovali, teď už je to málo, chtějí vládnout sami a ne jen prostřednictvím někoho jiného. V této spojitosti je zajímavé, že Václav Klaus - člověk, který se přátelil s mnoha "kmotry" a dal svobodu našim největším ekonomickým zločincům zároveň varuje před Novým světovým řádem (NWO), jenže to co nám reálně hrozí není ani náhodou nějaký "nový" řád, mnohem blíž je nám ten pořádně zastaralý.
úterý 29. října 2013
Gravitace 80% s podmínkou
Film Gravitace od Alfonso Cuaróna má na ČSFD v současnosti 88%, jsem naprosto přesvědčen, že oprávněně, přesto se na něj bude z určitých kruhů snášet smršť kritiky, která ale bude rovněž naprosto oprávněná.
O samotném ději filmu toho nemusím říkat moc, protože v něm má hlavní roli napětí, prostor a lidská osamělost. Jde o pokus HC SF, což oceňuji už jen za tuto snahu. Ani trailer netají, že jde o survival, když vidíme zničení raketoplánu a Hubbleova teleskopu troskami družice z nevydařeného vojenského experimentu. Vše ostatní je už jen boj doktorky Ryan Stone (Sandra Bulock) o přežití v prostoru, v němž přežít nejde.
Gravitace byla od začátku plánována pro projekci 3D podobně jako Avatar a bez třetího rozměru film dosti ztrácí. Dovolím si tvrdit, že dokonce podstatnou část z celkového dojmu.
Pokud tedy uvidíte Gravitaci v 3D, nejlépe v IMAXU, můžete si jí opravdu užít. Má to ale jedno významné "pokud" - pokud nemáte trochu představu o kosmonautice. Problém Gravitace je totiž v tom, že vypadá, jako kdyby šlo o realistický film v realistickém prostředí, jenže to není pravda.
Ve skutečnosti je prostředí Curaónova vesmíru tak blízké skutečnému vesmíru, jako Paříž z filmu Team America: Světovej policajt své reálné předloze. Například HST obíhá kolem Země ve výšce 500 až 600 km, ISS létá nad Zemí přibližně ve výšce 370 km a předvídaná čínská kosmická stanice, která měla ve filmu důležitou roli byla ještě asi o 200 km níž. Tato tři tělesa ale od sebe pravděpodobně nebývají vzdálená právě tolik kilometrů, protože by jejich oběžné dráhy měly různý sklon vůči zemské ose.
Používání jetpacku a Sojuzu (pouze s přistávacími motory na pevné palivo) jako taxíku k přepravě mezi nimi je bez zázraku dost náročné, tedy vlastně nemožné. Představa že se všechno odehrává ve vesmíru a proto je to vlastně navzájem "blízko", je ukázka toho, že i když se snažili scénáristé, režisér i trikaři vytvořit co nejvíce ohromující dojem prostoru, stále ještě vesmír nesmírně podcenili.
V podstatě mi trochu připomínají jistou slečnu, která psala v roce 2001 své kamarádce do USA, jestli je u nich ještě vidět kouř z WTC. Ta kamarádka byla ovšem tou dobou v Kansasu.
(Ve filmu je takových věcí hodně, ale jejich výčet by už asi hraničil se spoilováním.)
Když k tomu přidáte "bleskové" svlékání a oblékání skafandru, chybné fyzikální zobrazení pohybů i například síly padákových lan, můžete pochopit i "fyzikovo zhnusení" jaké předvádí Archimedes na Kosmické kachně, kde dal Gravitaci 60%. Cituji:
Že na tomhle filmu nebude něco v pořádku, varovala ale už úvodní scéna. Aniž bych něco důležitého prozrazoval:
Po efektním pohledu na Zemi z oběžné dráhy je v záběru krásně vymodelovaný raketoplán s Hubbleovým teleskopem, na kterém pracují dva astronauti. Třetí létá velmi svižně na nevyzkoušeném prototypu raketového batohu jen tak okolo, místy jen pár metrů od unikátního zařízení za miliardy dolarů (které by se nemělo znečistit zplodinami trysek), o raketoplánu nemluvě. Druhý po dokončení úkolu začne bezstarostně poskakovat na vázacím popruhu jako opice na gumě, aniž by ho velitel mise seřval na tři doby. Letová specialistka, která má zjevně na starost nejnáročnější část opravy Hubbleova teleskopu, má jen šestiměsíční výcvik…
Na druhou stranu, pokud přistoupíte ne Curaónův vesmír a jeho fyziku, budete považovat tyto věci za podružné. Mimochodem, Archimédes vyčítá jednu drobnost filmu i neprávem. Americké kosmické jetpacky používají k pohonu stlačený dusík, od toho tedy znečištění Hubblea nehrozí.
A v tom co jsem právě popsal je můj problém. Zdráhám se dát filmu, který tak dobře pracuje s napětím, obrazem a konec konců má i pěknou pointu, nižší hodnocení než dějově příšernému Nevědomí s bezvýrazným Tomášem Krupičkou v hlavní roli.
Sandra Bullock i George Clooney totiž v Gravitaci charakter mají a hrají vlastně překvapivě dobře. Oběma věřím a chci věřit, že jsou postavami, které představují. Na druhou stranu filmaři zjevně minuli svůj cíl ukázat vesmír co nejvíce realisticky a jistá, i když asi celkem malá, část publika to prostě vidí.
Myslím, že jednou se lidé budou tomuhle filmu smát stejně jako filmu Himmelskibet od Holgera-Madsena z roku 1918. Už tehdy museli totiž vědět, že takhle to opravdu vypadat nebude, jenže i tak se tento film prosadil, protože obecné povědomí bylo mnohem shovívavější.
I letos se tedy budou lidé dívat na film, aniž by jim fyzikální i jiné nesrovnalosti vadily a budou žasnout nad hlubinami vesmíru i když ty budou ještě stále mnohem méně hluboké, než by měly být.
Gravitace si proto ode mě svých 80% zaslouží, za podívanou i za ten pokus o realismus.
O samotném ději filmu toho nemusím říkat moc, protože v něm má hlavní roli napětí, prostor a lidská osamělost. Jde o pokus HC SF, což oceňuji už jen za tuto snahu. Ani trailer netají, že jde o survival, když vidíme zničení raketoplánu a Hubbleova teleskopu troskami družice z nevydařeného vojenského experimentu. Vše ostatní je už jen boj doktorky Ryan Stone (Sandra Bulock) o přežití v prostoru, v němž přežít nejde.
Gravitace byla od začátku plánována pro projekci 3D podobně jako Avatar a bez třetího rozměru film dosti ztrácí. Dovolím si tvrdit, že dokonce podstatnou část z celkového dojmu.
Pokud tedy uvidíte Gravitaci v 3D, nejlépe v IMAXU, můžete si jí opravdu užít. Má to ale jedno významné "pokud" - pokud nemáte trochu představu o kosmonautice. Problém Gravitace je totiž v tom, že vypadá, jako kdyby šlo o realistický film v realistickém prostředí, jenže to není pravda.
Ve skutečnosti je prostředí Curaónova vesmíru tak blízké skutečnému vesmíru, jako Paříž z filmu Team America: Světovej policajt své reálné předloze. Například HST obíhá kolem Země ve výšce 500 až 600 km, ISS létá nad Zemí přibližně ve výšce 370 km a předvídaná čínská kosmická stanice, která měla ve filmu důležitou roli byla ještě asi o 200 km níž. Tato tři tělesa ale od sebe pravděpodobně nebývají vzdálená právě tolik kilometrů, protože by jejich oběžné dráhy měly různý sklon vůči zemské ose.
Používání jetpacku a Sojuzu (pouze s přistávacími motory na pevné palivo) jako taxíku k přepravě mezi nimi je bez zázraku dost náročné, tedy vlastně nemožné. Představa že se všechno odehrává ve vesmíru a proto je to vlastně navzájem "blízko", je ukázka toho, že i když se snažili scénáristé, režisér i trikaři vytvořit co nejvíce ohromující dojem prostoru, stále ještě vesmír nesmírně podcenili.
V podstatě mi trochu připomínají jistou slečnu, která psala v roce 2001 své kamarádce do USA, jestli je u nich ještě vidět kouř z WTC. Ta kamarádka byla ovšem tou dobou v Kansasu.
(Ve filmu je takových věcí hodně, ale jejich výčet by už asi hraničil se spoilováním.)
Když k tomu přidáte "bleskové" svlékání a oblékání skafandru, chybné fyzikální zobrazení pohybů i například síly padákových lan, můžete pochopit i "fyzikovo zhnusení" jaké předvádí Archimedes na Kosmické kachně, kde dal Gravitaci 60%. Cituji:
Že na tomhle filmu nebude něco v pořádku, varovala ale už úvodní scéna. Aniž bych něco důležitého prozrazoval:
Po efektním pohledu na Zemi z oběžné dráhy je v záběru krásně vymodelovaný raketoplán s Hubbleovým teleskopem, na kterém pracují dva astronauti. Třetí létá velmi svižně na nevyzkoušeném prototypu raketového batohu jen tak okolo, místy jen pár metrů od unikátního zařízení za miliardy dolarů (které by se nemělo znečistit zplodinami trysek), o raketoplánu nemluvě. Druhý po dokončení úkolu začne bezstarostně poskakovat na vázacím popruhu jako opice na gumě, aniž by ho velitel mise seřval na tři doby. Letová specialistka, která má zjevně na starost nejnáročnější část opravy Hubbleova teleskopu, má jen šestiměsíční výcvik…
Na druhou stranu, pokud přistoupíte ne Curaónův vesmír a jeho fyziku, budete považovat tyto věci za podružné. Mimochodem, Archimédes vyčítá jednu drobnost filmu i neprávem. Americké kosmické jetpacky používají k pohonu stlačený dusík, od toho tedy znečištění Hubblea nehrozí.
A v tom co jsem právě popsal je můj problém. Zdráhám se dát filmu, který tak dobře pracuje s napětím, obrazem a konec konců má i pěknou pointu, nižší hodnocení než dějově příšernému Nevědomí s bezvýrazným Tomášem Krupičkou v hlavní roli.
Sandra Bullock i George Clooney totiž v Gravitaci charakter mají a hrají vlastně překvapivě dobře. Oběma věřím a chci věřit, že jsou postavami, které představují. Na druhou stranu filmaři zjevně minuli svůj cíl ukázat vesmír co nejvíce realisticky a jistá, i když asi celkem malá, část publika to prostě vidí.
Myslím, že jednou se lidé budou tomuhle filmu smát stejně jako filmu Himmelskibet od Holgera-Madsena z roku 1918. Už tehdy museli totiž vědět, že takhle to opravdu vypadat nebude, jenže i tak se tento film prosadil, protože obecné povědomí bylo mnohem shovívavější.
I letos se tedy budou lidé dívat na film, aniž by jim fyzikální i jiné nesrovnalosti vadily a budou žasnout nad hlubinami vesmíru i když ty budou ještě stále mnohem méně hluboké, než by měly být.
Gravitace si proto ode mě svých 80% zaslouží, za podívanou i za ten pokus o realismus.
pátek 25. října 2013
Dnes volím Piráty
Spousta lidí si myslí, že se v tom nevyznám, nebo že Piráty volím na truc, ale tak to není. V rychlosti chci tedy vysvětlit, proč to dělám.
Většina našich politických stran má v programu něco jako: boj proti korupci, zlepšení podnikatelského prostředí, ochrana svobody, osvobození soudů z politického tlaku, přímou demokracii, zaměření exportu na východ nebo západ. Podle mě jsou to ale v podstatě drobnosti.
I snaha o vymezení na mnoho desetiletí přežité úsečce pravo-levo je v podstatě jen vyladění či zaměření.
Piráti jediní mají na prvním místě svobodný přístup k informacím. To ale není směr politiky, je to podmínka.
Politiku (stejně jako auto nebo loď) můžete řídit kamkoli, jen když víte co děláte. Přes dvacet let se tu o demokracii jen žvaní, protože lidé prostě nedostávají všechny potřebné informace a i ty které se k nim dostanou jsou velmi úhledně zaobalené (je to propaganda).
Bez dostatečných informací ale nefunguje nic z toho, co vám ostatní politické strany slibují - nefunguje boj s korupcí, trh, vzdělání, ochrana svobody, právo, ekologie, dokonce vůbec nemůže fungovat demokracie.
Naše politika prostě připomíná blondýnu, která se rozhoduje mezi tím, zda si bude mýt vlasy heřmánkovým, levandulovým nebo kopřivovým šamponem a úplně ignoruje že jí neteče voda.
Proto volím Piráty.
Většina našich politických stran má v programu něco jako: boj proti korupci, zlepšení podnikatelského prostředí, ochrana svobody, osvobození soudů z politického tlaku, přímou demokracii, zaměření exportu na východ nebo západ. Podle mě jsou to ale v podstatě drobnosti.
I snaha o vymezení na mnoho desetiletí přežité úsečce pravo-levo je v podstatě jen vyladění či zaměření.
Piráti jediní mají na prvním místě svobodný přístup k informacím. To ale není směr politiky, je to podmínka.
Politiku (stejně jako auto nebo loď) můžete řídit kamkoli, jen když víte co děláte. Přes dvacet let se tu o demokracii jen žvaní, protože lidé prostě nedostávají všechny potřebné informace a i ty které se k nim dostanou jsou velmi úhledně zaobalené (je to propaganda).
Bez dostatečných informací ale nefunguje nic z toho, co vám ostatní politické strany slibují - nefunguje boj s korupcí, trh, vzdělání, ochrana svobody, právo, ekologie, dokonce vůbec nemůže fungovat demokracie.
Naše politika prostě připomíná blondýnu, která se rozhoduje mezi tím, zda si bude mýt vlasy heřmánkovým, levandulovým nebo kopřivovým šamponem a úplně ignoruje že jí neteče voda.
Proto volím Piráty.
středa 23. října 2013
Poněkud dráždivé spekulace
Kouzlo spekulací je v tom, že nemusíte dokládat jejich pravdivost i v tom, že jsou to jen jakési skicy složené z prvků, které mohou a nemusejí být složené do správného tvaru, ba covíc, ani výsledný obrázek nemusí být kompletní. Mám spekulace proto docela rád, i když jde často jen o způsob, jak zjistit, že tudy cesta nevede. Tyhle dvě jsou poněkud pikantní. Nemalou roli v nich totiž má sex.
Žena nebo loď?
Na počátku hédonistické filosofie definoval Aristippos z Kyrény dva stavy duše odpovídající rozkoši a utrpení. Mírný pohyb - leiá kinesis byl dobrý, zatímco prudký pohyb duše špatný. Občas říkávám, že na tuhle myšlenku možná přišel díky návštěvám u nejkrásnější hétery té doby Lais Koryntské. Je to ale o trochu víc než jen obyčejný vtip.
V naprosté neúplnosti informací o zakladateli Koryntské školy jsou dva Aristippovy popisy, které působí dojmem, jako kdyby na sebe navazovaly. Když popisoval stav mírného pohybu, připodobňoval jej k vlnkám uvnitř krytého zálivu, zatímco utrpení představovala bouře na otevřeném moři.
Nevím, jestli byl Aristippos dobrý jachtař, ani jak často se plavil, zato je znám jeho jiný výrok při jedné příležitosti, když právě hájil svůj vztah s Laidou.
"Jako není lepší loď, na níž ještě nikdo neplul, tak není horší žena, kterou dříve měli jiní."
Když tedy občas žertuji na tohle téma, vlastně jen zneužívám připodobnění, které udělal sám Aristippos, když srovnal svoji nádhernou milenku-héteru Lais k lodi. Jenže když se nad tím zamyslíte, je pravděpodobnější že byl Aristippos jako představitel hédonistické školy lepší plavec nebo milovník? Možná byl obojí.
Logicky mě samozřejmě napadají další možnosti. Byly pozvané hétery na Aristippových symposionech jenom pro zábavu, nebo tam měly nějakou didaktickou úlohu? Mě samotnému zní druhá možnost celkem pravděpodobně. Některé doměnky i výpady jeho protivníků by pak působily celkem srozumitelně.
Pověst o vyhnání z ráje
Příběh z ráje o Adamovi a Evě známe všichni, protože je součástí naší kultury. Už dříve jsem jinde popisoval, že jde vlastně o kodifikaci podřízeného postavení ženy, ale v textu lze vidět i něco dalšího. Právě proto že ženy poskytují dětem potravu ze svého těla bývají také připodobňovány k ovocným stromům, zvláště k jabloním. Symbolika jablek (plodů) a mluvícího hada je až Freudovsky sexuální.
Navíc Adam podle Genesis říká o Evě něco, co zpravidla chápeme jako přiznání rodičovství:
Gen. 2:23 I řekl Adam: Teď tato [jest] kost z kostí mých a tělo z těla mého...
Když pak společně pojedí zakázané ovoce, hned po činu Adam i Eva před Bohem skrývají svá pohlaví (ne ústa), protože jimi se provinili, jsou vyhnáni z ráje a ženě je řečeno, že bude v bolestech rodit, ne že bude v bolestech jíst. Jak říkám, jde o spekulaci, ale je možné, že tato část knihy vlastně původně popisuje incest.
A víte co je na tom nejzajímavější? Kolik křesťanů dokáže vydráždit k nepříčetnosti představa, že Adam spáchal incest s vlastní dcerou, ačkoli je to logické. I kdyby totiž byl příběh interpretován naprosto otrocky tak, že by Eva měla být vyrobena ze skutečného žebra, stále by byla z našeho pohledu dcerou Adama, i když by byla zároveň také jeho klonem.
Žena nebo loď?
Na počátku hédonistické filosofie definoval Aristippos z Kyrény dva stavy duše odpovídající rozkoši a utrpení. Mírný pohyb - leiá kinesis byl dobrý, zatímco prudký pohyb duše špatný. Občas říkávám, že na tuhle myšlenku možná přišel díky návštěvám u nejkrásnější hétery té doby Lais Koryntské. Je to ale o trochu víc než jen obyčejný vtip.
V naprosté neúplnosti informací o zakladateli Koryntské školy jsou dva Aristippovy popisy, které působí dojmem, jako kdyby na sebe navazovaly. Když popisoval stav mírného pohybu, připodobňoval jej k vlnkám uvnitř krytého zálivu, zatímco utrpení představovala bouře na otevřeném moři.
Nevím, jestli byl Aristippos dobrý jachtař, ani jak často se plavil, zato je znám jeho jiný výrok při jedné příležitosti, když právě hájil svůj vztah s Laidou.
"Jako není lepší loď, na níž ještě nikdo neplul, tak není horší žena, kterou dříve měli jiní."
Když tedy občas žertuji na tohle téma, vlastně jen zneužívám připodobnění, které udělal sám Aristippos, když srovnal svoji nádhernou milenku-héteru Lais k lodi. Jenže když se nad tím zamyslíte, je pravděpodobnější že byl Aristippos jako představitel hédonistické školy lepší plavec nebo milovník? Možná byl obojí.
Logicky mě samozřejmě napadají další možnosti. Byly pozvané hétery na Aristippových symposionech jenom pro zábavu, nebo tam měly nějakou didaktickou úlohu? Mě samotnému zní druhá možnost celkem pravděpodobně. Některé doměnky i výpady jeho protivníků by pak působily celkem srozumitelně.
Pověst o vyhnání z ráje
Příběh z ráje o Adamovi a Evě známe všichni, protože je součástí naší kultury. Už dříve jsem jinde popisoval, že jde vlastně o kodifikaci podřízeného postavení ženy, ale v textu lze vidět i něco dalšího. Právě proto že ženy poskytují dětem potravu ze svého těla bývají také připodobňovány k ovocným stromům, zvláště k jabloním. Symbolika jablek (plodů) a mluvícího hada je až Freudovsky sexuální.
Navíc Adam podle Genesis říká o Evě něco, co zpravidla chápeme jako přiznání rodičovství:
Gen. 2:23 I řekl Adam: Teď tato [jest] kost z kostí mých a tělo z těla mého...
Když pak společně pojedí zakázané ovoce, hned po činu Adam i Eva před Bohem skrývají svá pohlaví (ne ústa), protože jimi se provinili, jsou vyhnáni z ráje a ženě je řečeno, že bude v bolestech rodit, ne že bude v bolestech jíst. Jak říkám, jde o spekulaci, ale je možné, že tato část knihy vlastně původně popisuje incest.
A víte co je na tom nejzajímavější? Kolik křesťanů dokáže vydráždit k nepříčetnosti představa, že Adam spáchal incest s vlastní dcerou, ačkoli je to logické. I kdyby totiž byl příběh interpretován naprosto otrocky tak, že by Eva měla být vyrobena ze skutečného žebra, stále by byla z našeho pohledu dcerou Adama, i když by byla zároveň také jeho klonem.
pondělí 21. října 2013
Kam zmizely bohyně?
Všimli jste si někdy, že nejproblematičtější náboženství jsou vesměs docela machistická? Jasně, nám to ani nepřipadá zvláštní, protože naprostá většina panteonů má v čele nějakého toho hlavního boha - krále bohů.
Jenže počkat, není na tom opravdu nic divného? Proč mají lidé tendenci uctívat spíše boha-otce než bohyni-matku? Proč je zároveň v těchto společnostech ceněn více syn než dcera a proč je v nich ženám zpravidla odpíráno vzdělání? Souvisí to vůbec nějak?
Pro mě je to jedna z absurdit, s nimiž se v běžném životě setkávám denně. Světovládná bytost je popisována jako muž, ale přitom mnohé popisy vlastně pasují spíše na ženskou postavu. Proč by se měl věřící cítit dobře v boží blízkosti, pokud by onen bůh měl být ten nerudný psychopatický vládce, jakého popisují monoteistická náboženství?
Naopak si dokáži představit (a nepopírám, že také kvůli tomu, že jsem muž), že by se takový věřící mnohem lépe cítil v blízkosti nebo náruči bohyně.
Navíc mnohá náboženství mají opravdu takovou archetypální představu matky tvorů. Mužský princip božství se totiž od ženského principu božství liší - bohové muži tvoří rukama zázračné věci, kdežto bohyně rodí živé bytosti. Vlastně mají bohyně, ale i skutečné ženy hned tři způsoby kterými obdarovávají - jsou nám (mužům) zdrojem rozkoše, dávají život dětem a samy ze sebe jim dávají potravou (jako kdysi nám).
Takovou bohyní byla jistě Artemis z Efesu a je jí dodnes inuitská Sedna. Je dost pravděpodobné, že takovou byla i bohyně Gaia. I v řeckém polyteistickém panteonu už bývaly bohyně celkem upozaděné proti svým mužským protějškům. Kam se ale poděly bohyně z monoteistických náboženství?
Vlastně tam ještě stopy po nich jsou, jenže už nějak pokřivené - jako matky nestvůr. Ženská postava starověké židovské bohyně se zachovala jako představa první Adamovy ženy Lilith - tedy ženy, která byla rovná svému muži a nepodala se ani jemu ani Bohu (ačkoli potomky spolu podle mýtu měli).
V tomto ohledu je také zajímavé, proč je vlastně Adamova druhá žena Eva vytvořena z jeho žebra. Ve starověkých patriarchálních společnostech byla žena přijímána do "područí", což byl pojem obecně rozšířený a vztahoval se na věci, zajatce, otroky, potomky a manželky. Područí opravdu obrazně představovala mužská ruka a to jak ve významu ochrany, tak ve významu vlastnictví.
Područí v nejrůznějších jazycích ale má též význam "podpaží", tedy vlastně stranu hrudníku. Žena takto patří do mužova "podpaží" stejně jako jeho žebro. Mýtus o stvoření Evy tedy popisuje (spolu s potlačeným mýtem o první Adamově ženě) přechod od rovného svazku k nerovnému. Je to také důvod, proč se v Bibli objevuje stvoření muže a ženy dvakrát. Poprvé jsou totiž v mýtu stvořeni zároveň. (Gen. 1:26 a Gen. 2:7-2:24)
Biblická storka kromě principu podřízenosti ženy muži udělala cosi divného i s principem plození živých bytostí. Tím, že je Eva stvořena z Adamova žebra jsou vlastně v důsledku přeneseny všechny tvůrčí principy na muže. Jediná "pravá žena" - Lilith je v tradici zlá z principu. Eva je jen o něco lepší, protože je ženským klonem mužského prapředka. No, moc hezké!
Patriarchální společnosti občas tak důsledně vypudily ženský element z mytologie, že daly vznik nesmyslu. Příkladem je mi křesťanská božská trojice Otec,Syn a Duch svatý. Není až tak těžké pochopit, jak vznikla. Mnohá starověká náboženství měla své trojice v podobě matka, otec a dítě. Ve Starém zákoně je ale žena už cosi špatného z principu a tak se ženská stránka do vyjádření Boží podstaty vůbec nedostala.
Vtipné je, že ženský aspekt vlastně křesťanům nesmírně chyběl a tak jej museli dodatečně dotvořit. Ježíšova matka Marie byla vysloveně zbožštěna (vím, že křesťané budu protestovat, ale je to slovíčkaření) roku 431 přímo v Efezu, na místě starodávného Artemidina kultu.
Legenda o Ježíšovi vůbec dobře zapadla do archetypálního rámce. Když se dnes podíváte na tradiční vánoční Betlém, uvidíte cosi velmi podobného co by na stejném místě viděli už staří Egypťané - obraz boží rodiny. Jen to tehdy byla matka Eset, otec Usirev a syn Hor. (Nicméně tak daleko, jak tvrdí např. film Zeitgeist podobnost nezachází.)
Podobně i v kojících madonkách lze najít odkaz na jiných kojících bohyň, protože kojení je přímo jeden z projevů jejich božství.
Patriarchální společnosti ale udělaly ještě něco. V podstatě rozpůlily ideál ženy. Muži totiž stále toužili po ženách vzdělaných, duchaplných a sebevědomých - po "živých bohyních", jenže je už nechtěli mít doma, protože jim nedokázali vládnout.
Vznikl tak ideál manželky - v podstatě domácí puťky, která by se měla držet domácích povinností a ideál duchaplné kurtizány - ženy s níž je možné se milovat i mluvit o náročných věcech, jíž je možné zbožňovat ale kterou k sobě nelze připoutat. Mám pocit, že tím nějak ztratili všichni.
Jenže počkat, není na tom opravdu nic divného? Proč mají lidé tendenci uctívat spíše boha-otce než bohyni-matku? Proč je zároveň v těchto společnostech ceněn více syn než dcera a proč je v nich ženám zpravidla odpíráno vzdělání? Souvisí to vůbec nějak?
Pro mě je to jedna z absurdit, s nimiž se v běžném životě setkávám denně. Světovládná bytost je popisována jako muž, ale přitom mnohé popisy vlastně pasují spíše na ženskou postavu. Proč by se měl věřící cítit dobře v boží blízkosti, pokud by onen bůh měl být ten nerudný psychopatický vládce, jakého popisují monoteistická náboženství?
Naopak si dokáži představit (a nepopírám, že také kvůli tomu, že jsem muž), že by se takový věřící mnohem lépe cítil v blízkosti nebo náruči bohyně.
Navíc mnohá náboženství mají opravdu takovou archetypální představu matky tvorů. Mužský princip božství se totiž od ženského principu božství liší - bohové muži tvoří rukama zázračné věci, kdežto bohyně rodí živé bytosti. Vlastně mají bohyně, ale i skutečné ženy hned tři způsoby kterými obdarovávají - jsou nám (mužům) zdrojem rozkoše, dávají život dětem a samy ze sebe jim dávají potravou (jako kdysi nám).
Takovou bohyní byla jistě Artemis z Efesu a je jí dodnes inuitská Sedna. Je dost pravděpodobné, že takovou byla i bohyně Gaia. I v řeckém polyteistickém panteonu už bývaly bohyně celkem upozaděné proti svým mužským protějškům. Kam se ale poděly bohyně z monoteistických náboženství?
Vlastně tam ještě stopy po nich jsou, jenže už nějak pokřivené - jako matky nestvůr. Ženská postava starověké židovské bohyně se zachovala jako představa první Adamovy ženy Lilith - tedy ženy, která byla rovná svému muži a nepodala se ani jemu ani Bohu (ačkoli potomky spolu podle mýtu měli).
V tomto ohledu je také zajímavé, proč je vlastně Adamova druhá žena Eva vytvořena z jeho žebra. Ve starověkých patriarchálních společnostech byla žena přijímána do "područí", což byl pojem obecně rozšířený a vztahoval se na věci, zajatce, otroky, potomky a manželky. Područí opravdu obrazně představovala mužská ruka a to jak ve významu ochrany, tak ve významu vlastnictví.
Područí v nejrůznějších jazycích ale má též význam "podpaží", tedy vlastně stranu hrudníku. Žena takto patří do mužova "podpaží" stejně jako jeho žebro. Mýtus o stvoření Evy tedy popisuje (spolu s potlačeným mýtem o první Adamově ženě) přechod od rovného svazku k nerovnému. Je to také důvod, proč se v Bibli objevuje stvoření muže a ženy dvakrát. Poprvé jsou totiž v mýtu stvořeni zároveň. (Gen. 1:26 a Gen. 2:7-2:24)
Biblická storka kromě principu podřízenosti ženy muži udělala cosi divného i s principem plození živých bytostí. Tím, že je Eva stvořena z Adamova žebra jsou vlastně v důsledku přeneseny všechny tvůrčí principy na muže. Jediná "pravá žena" - Lilith je v tradici zlá z principu. Eva je jen o něco lepší, protože je ženským klonem mužského prapředka. No, moc hezké!
Patriarchální společnosti občas tak důsledně vypudily ženský element z mytologie, že daly vznik nesmyslu. Příkladem je mi křesťanská božská trojice Otec,Syn a Duch svatý. Není až tak těžké pochopit, jak vznikla. Mnohá starověká náboženství měla své trojice v podobě matka, otec a dítě. Ve Starém zákoně je ale žena už cosi špatného z principu a tak se ženská stránka do vyjádření Boží podstaty vůbec nedostala.
Vtipné je, že ženský aspekt vlastně křesťanům nesmírně chyběl a tak jej museli dodatečně dotvořit. Ježíšova matka Marie byla vysloveně zbožštěna (vím, že křesťané budu protestovat, ale je to slovíčkaření) roku 431 přímo v Efezu, na místě starodávného Artemidina kultu.
Legenda o Ježíšovi vůbec dobře zapadla do archetypálního rámce. Když se dnes podíváte na tradiční vánoční Betlém, uvidíte cosi velmi podobného co by na stejném místě viděli už staří Egypťané - obraz boží rodiny. Jen to tehdy byla matka Eset, otec Usirev a syn Hor. (Nicméně tak daleko, jak tvrdí např. film Zeitgeist podobnost nezachází.)
Zamyslete se nad tím!
Podobně i v kojících madonkách lze najít odkaz na jiných kojících bohyň, protože kojení je přímo jeden z projevů jejich božství.
Patriarchální společnosti ale udělaly ještě něco. V podstatě rozpůlily ideál ženy. Muži totiž stále toužili po ženách vzdělaných, duchaplných a sebevědomých - po "živých bohyních", jenže je už nechtěli mít doma, protože jim nedokázali vládnout.
Vznikl tak ideál manželky - v podstatě domácí puťky, která by se měla držet domácích povinností a ideál duchaplné kurtizány - ženy s níž je možné se milovat i mluvit o náročných věcech, jíž je možné zbožňovat ale kterou k sobě nelze připoutat. Mám pocit, že tím nějak ztratili všichni.
První dojmy z 54. ročníku festivalu Brněnská 16.
Tento příspěvek je zároveň prvním příspěvkem nového blogu UnderFilmu.
Do Brna jezdím na podzim rád, pravidelně navštěvuji tamější mezinárodní festival krátkých nekomerčních filmů Brněnská 16. Pokud jste o něm za oněch 54 let dosud neslyšeli, tak je to opravdu zajímavá a asi i na našem území zcela ojedinělá akce tohoto druhu. Dříve se Brněnská 16. konala v Bakalově síni, v současnosti byste ji našli v kině Art. Tolik k představení a teď k dojmům.
Proti minulému ročníku byl tento o něco delší (středa 16. 10. až sobota 19. 10.), to zpočátku vytvářelo dojem, že je letos návštěvníků méně. Ke konci týdne ale počet diváků utěšeně vzrůstal, takže i Honza Krafnetr (veterán ČKK a komická postava známá z filmů Vladimíra Frančeho) musel poznamenat "jinde na festivalech promítají v poloprázdnym kině pro pár dědků a tady je kino plný mladejch lidí".
Což byla pravda a ještě bych dodal, že nezanedbatelná část těchto mladých lidí patřila ke krásnějšímu pohlaví. Také pořadatelstvo i nepřehlédnutelní dobrovolníci jsou pořádně omlazeni.
Na jedné z dobrovolnic bylo už na první pohled vidět, čím se zabývá její přítel (ne nepíše pohádky pro Disneyho). Nicméně i původní organizátoři dřívějších ročníků byli na akci vítáni, zvláště Šárka Tryhuková, která zasedala v porotě až do úplného vyčerpání.
Pro mě byly největšími zážitky překvapivě setkání s tvůrci z Famu, konkrétněji se Soňou Jelínkovou, autorkou filmu Nedokáže si říct dost a autory mnohokrát oceněného filmu Pandy (trailer). V obou případech to byly rozhovory velmi příjemné a to i proto, že jsem z FAMU zvyklý spíše na namachrované "režiséry", kteří zpravidla nemají být na co pyšní, ale jsou. Tady tomu bylo přesně naopak. Soňa však od poroty žádnou cenu nezískala. Autory Pand ocenili alespoň diváci diváckou cenou v podobě brýlí.
Nevím, jestli se slečna na obrázku na filmu vůbec nějak podílela, ale členové BFILMu jí nechali pózovat s cenou s tím, že je na pohled hezčí.
Fotografové se na festivalu vyskytovali ve dvou verzích, této:
A této:
Z paralelního programu mě zaujala jak projekce starých amatérských animovaných filmů nazvaná "Z Habeše do kosmu", tak pokus (ač podle mě poněkud neohrabaný) o propagaci 16mm filmového formátu.
Když jsem pak přednášejícím řádně vyčinil za používání nečestných a nesportovních argumentů, byl jsem za to nakonec pozván na projekci Lov na Boghora, což však není ani tak film, jako spíše performance.
Po letech, v nichž byla udělována jako hlavní cena festivalu Velká hlava plná filmů, bylo rozhodnuto nechat studenty uměleckých oborů navrhnout novou podobu ceny. Nejvíce mě pobavil asi návrh, v němž na Brněnském orloji nazývaném familiárně Rotující šulin, leží Brněnský drak zabitý logem festivalu.
Už v průběhu festivalu přicházely nabídky pomoci s příštím ročníkem a nápady, co by se dalo udělat na příště. Při jedné takové diskusi jsem zastihl i ředitele festivalu Miroslava Maixnera.
Pokud tahle festivalová singularita vydrží, mohli bychom se v příštím roce s ještě pestřejším a zajímavějším programem než letos. Snad jen ocenění filmu Žár od polského autora Bartosze Kruhlika hlavní cenou festivalu ukázalo na jistý rozchod vkusu poroty a publika.
Do Brna jezdím na podzim rád, pravidelně navštěvuji tamější mezinárodní festival krátkých nekomerčních filmů Brněnská 16. Pokud jste o něm za oněch 54 let dosud neslyšeli, tak je to opravdu zajímavá a asi i na našem území zcela ojedinělá akce tohoto druhu. Dříve se Brněnská 16. konala v Bakalově síni, v současnosti byste ji našli v kině Art. Tolik k představení a teď k dojmům.
Proti minulému ročníku byl tento o něco delší (středa 16. 10. až sobota 19. 10.), to zpočátku vytvářelo dojem, že je letos návštěvníků méně. Ke konci týdne ale počet diváků utěšeně vzrůstal, takže i Honza Krafnetr (veterán ČKK a komická postava známá z filmů Vladimíra Frančeho) musel poznamenat "jinde na festivalech promítají v poloprázdnym kině pro pár dědků a tady je kino plný mladejch lidí".
Což byla pravda a ještě bych dodal, že nezanedbatelná část těchto mladých lidí patřila ke krásnějšímu pohlaví. Také pořadatelstvo i nepřehlédnutelní dobrovolníci jsou pořádně omlazeni.
Pro mě byly největšími zážitky překvapivě setkání s tvůrci z Famu, konkrétněji se Soňou Jelínkovou, autorkou filmu Nedokáže si říct dost a autory mnohokrát oceněného filmu Pandy (trailer). V obou případech to byly rozhovory velmi příjemné a to i proto, že jsem z FAMU zvyklý spíše na namachrované "režiséry", kteří zpravidla nemají být na co pyšní, ale jsou. Tady tomu bylo přesně naopak. Soňa však od poroty žádnou cenu nezískala. Autory Pand ocenili alespoň diváci diváckou cenou v podobě brýlí.
Fotografové se na festivalu vyskytovali ve dvou verzích, této:
A této:
Z paralelního programu mě zaujala jak projekce starých amatérských animovaných filmů nazvaná "Z Habeše do kosmu", tak pokus (ač podle mě poněkud neohrabaný) o propagaci 16mm filmového formátu.
Když jsem pak přednášejícím řádně vyčinil za používání nečestných a nesportovních argumentů, byl jsem za to nakonec pozván na projekci Lov na Boghora, což však není ani tak film, jako spíše performance.
Po letech, v nichž byla udělována jako hlavní cena festivalu Velká hlava plná filmů, bylo rozhodnuto nechat studenty uměleckých oborů navrhnout novou podobu ceny. Nejvíce mě pobavil asi návrh, v němž na Brněnském orloji nazývaném familiárně Rotující šulin, leží Brněnský drak zabitý logem festivalu.
Už v průběhu festivalu přicházely nabídky pomoci s příštím ročníkem a nápady, co by se dalo udělat na příště. Při jedné takové diskusi jsem zastihl i ředitele festivalu Miroslava Maixnera.
Pokud tahle festivalová singularita vydrží, mohli bychom se v příštím roce s ještě pestřejším a zajímavějším programem než letos. Snad jen ocenění filmu Žár od polského autora Bartosze Kruhlika hlavní cenou festivalu ukázalo na jistý rozchod vkusu poroty a publika.
pondělí 14. října 2013
Komunisté prospívali náboženství víc něž římskokatolická církev
V médiích i mezi prostým lidem je velmi hluboce zažita naprosto nesmyslná myšlenka, že počty ateistů v České republice jsou důsledkem čtyřiceti let komunistické výchovy. Nepopírám, že na počet ateistů-apateistů (tj lidí, které prostě náboženství vůbec nezajímá a proto vůči němu nezaujímají jakýkoli postoj) čas reálného socialismu zapůsobit mohl, jenže pokud by tady v této době vládl nějaký klerikální režim, změnilo by se jen to, že by byli počítáni mezi věřící, což by jim bylo jedno úplně stejně.
Vyhlášení oficiálního náboženství je něco trochu jiného než průzkum reálného přesvědčení obyvatel a je přitom opravdu jedno zda komunisté vyhlašují zemi za zcela ateistickou, nebo katolíci za zcela věřící.
Kouzelnou ukázkou v tomto směru je Albánie, která byla roku 1967 prohlášena za první zcela ateistickou zemi na světě. Jenže při sčítání obyvatel po pádu Hodžova režimu se téměř okamžitě společnost rozvrstvila podle vyznání přibližně stejně jako je tomu dnes - přibližně 84% věřících, převážně islám, ateistů je přibližně asi 2,5%. Není možné, aby došlo k tak bleskové konverzi tolika lidí, je tedy nasnadě, že tito lidé prostě věřící byli už před pádem režimu.
U nás se stalo něco podobného - po roce 1989 počet věřících jakoby skokově vzrostl. Podle sčítání tu bylo v roce 1991 na 4 miliony katolíků, asi půl milionu protestantů a dalších věřících a přibližně čtyři miliony ateistů (do této skupiny však byli počítáni i "neorganizovaní" věřící). Opět se dá usuzovat, že se prostě jen projevili skrytí věřící, jenže pak se stalo ještě něco jiného. V roce 2001 se ke katolicismu přihlásilo jen 2,7 milionu lidí a v roce 2011 už jen jeden milion.
Zato začaly pokusy ve výzkumech štěpit ateisty na různé další skupinky (apateisty, agnostiky... vlastně hrozný nesmysl, protože nic rozštěpenějšího, než ateismus z principu neexistuje) a zároveň smazávat v médiích hranici mezi ateisty a věřícími bez příslušnosti ke konkrétní církvi. Tak se náhle můžeme dozvědět, že většina ateistů jsou vlastně "něcisté" (klasická halíkovina), nebo že ateistů je v ČR jen asi tisíc, podle toho, kolik lidí vyplnilo do kolonky vyznání: ateismus. Přitom ateisté předem deklarovali, že budou (správně) zaškrtávat kolonku "bez vyznání".
Vrcholem této ptákoviny pak byl pořad České televize Rub a líc víry, v němž jej moderátorka Iveta Toušlová uvedla jako fakt hned v úvodu. Komické samozřejmě je, že by tak bylo v naší zemi méně ateistů, než kolik má jen FB stránka Ateisté ČR členů. Nicméně Iveta Toušlová vlastně jen zopakovala tvrzení církevních potentátů, kteří takto lžou na veřejnosti běžně.
Stejně jako hradní čaroděj Dominik Duka si asi neuvědomují, že dělají to samé jako kdysi Enver Hodža a že povrchovým nátěrem skutečnost nezmění. Jenom proto mohou pak v zahraničí prezentovat naši zemi třeba takto:
Přicházím ze země Vašich sousedů, o které se hovoří, že patří mezi nejateističtější země světa nebo Evropy. Rád bych však konstatoval, že téměř polovina obyvatel je pokřtěna a jedna třetina se dobrovolně při sčítání obyvatel hlásí ke křesťanství, z toho 93% k Římskokatolické církvi. Ateizmus vyznává 7-10% celkového počtu obyvatel, dle statistických výpočtů, při některých dílčích výzkumech může tento počet dosáhnout 15-18%.
Dominik Duka - Náboženství v sekularizované společnosti
Vlastně bych si v duchu trochu přál, aby naši církevní potentáti oficiálně vyhlásili, že je u nás 82 až 93% věřících (tj asi tolik jako ve Rwandě), alespoň by bylo všem jasno.
Všimněte si, že úbytek církví (u nás hlavně ŘKC) koreluje nejen s jejich skandály, ale i s jejich vzrůstající politickou a mediální angažovaností. Defraudace vydávané za restituční nároky a provázené veřejně přiznanými úplatky, církve jako představitelé morálních autorit neustály. Trapnost omlouvání tolerované pederastie kněží, angažování v Pro-Life pochodech a koketování s islámskými zákony doplňují křiklavé pitomosti typu mše za Českou televizi k níž jsou zneužívány večerníčkové postavičky.
Samozřejmě, korelace není závislost, ale tady by to chtělo už hodně velkou fantazii nebo pořádný kus ignorantství, abychom tu nějaký vztah neviděli.
Nelze se divit vůbec nikomu, že se k takové společnosti prostě už nechce hlásit a právě o tom (podle mě) vypovídá ten třímilionový odliv příznivců. Tohle neudělali komunisté. Ti už si dvacet let k pořádné moci ani nepřičichli. Tohle udělaly církve.
Vyhlášení oficiálního náboženství je něco trochu jiného než průzkum reálného přesvědčení obyvatel a je přitom opravdu jedno zda komunisté vyhlašují zemi za zcela ateistickou, nebo katolíci za zcela věřící.
Kouzelnou ukázkou v tomto směru je Albánie, která byla roku 1967 prohlášena za první zcela ateistickou zemi na světě. Jenže při sčítání obyvatel po pádu Hodžova režimu se téměř okamžitě společnost rozvrstvila podle vyznání přibližně stejně jako je tomu dnes - přibližně 84% věřících, převážně islám, ateistů je přibližně asi 2,5%. Není možné, aby došlo k tak bleskové konverzi tolika lidí, je tedy nasnadě, že tito lidé prostě věřící byli už před pádem režimu.
U nás se stalo něco podobného - po roce 1989 počet věřících jakoby skokově vzrostl. Podle sčítání tu bylo v roce 1991 na 4 miliony katolíků, asi půl milionu protestantů a dalších věřících a přibližně čtyři miliony ateistů (do této skupiny však byli počítáni i "neorganizovaní" věřící). Opět se dá usuzovat, že se prostě jen projevili skrytí věřící, jenže pak se stalo ještě něco jiného. V roce 2001 se ke katolicismu přihlásilo jen 2,7 milionu lidí a v roce 2011 už jen jeden milion.
Zato začaly pokusy ve výzkumech štěpit ateisty na různé další skupinky (apateisty, agnostiky... vlastně hrozný nesmysl, protože nic rozštěpenějšího, než ateismus z principu neexistuje) a zároveň smazávat v médiích hranici mezi ateisty a věřícími bez příslušnosti ke konkrétní církvi. Tak se náhle můžeme dozvědět, že většina ateistů jsou vlastně "něcisté" (klasická halíkovina), nebo že ateistů je v ČR jen asi tisíc, podle toho, kolik lidí vyplnilo do kolonky vyznání: ateismus. Přitom ateisté předem deklarovali, že budou (správně) zaškrtávat kolonku "bez vyznání".
Vrcholem této ptákoviny pak byl pořad České televize Rub a líc víry, v němž jej moderátorka Iveta Toušlová uvedla jako fakt hned v úvodu. Komické samozřejmě je, že by tak bylo v naší zemi méně ateistů, než kolik má jen FB stránka Ateisté ČR členů. Nicméně Iveta Toušlová vlastně jen zopakovala tvrzení církevních potentátů, kteří takto lžou na veřejnosti běžně.
Stejně jako hradní čaroděj Dominik Duka si asi neuvědomují, že dělají to samé jako kdysi Enver Hodža a že povrchovým nátěrem skutečnost nezmění. Jenom proto mohou pak v zahraničí prezentovat naši zemi třeba takto:
Přicházím ze země Vašich sousedů, o které se hovoří, že patří mezi nejateističtější země světa nebo Evropy. Rád bych však konstatoval, že téměř polovina obyvatel je pokřtěna a jedna třetina se dobrovolně při sčítání obyvatel hlásí ke křesťanství, z toho 93% k Římskokatolické církvi. Ateizmus vyznává 7-10% celkového počtu obyvatel, dle statistických výpočtů, při některých dílčích výzkumech může tento počet dosáhnout 15-18%.
Dominik Duka - Náboženství v sekularizované společnosti
Vlastně bych si v duchu trochu přál, aby naši církevní potentáti oficiálně vyhlásili, že je u nás 82 až 93% věřících (tj asi tolik jako ve Rwandě), alespoň by bylo všem jasno.
Všimněte si, že úbytek církví (u nás hlavně ŘKC) koreluje nejen s jejich skandály, ale i s jejich vzrůstající politickou a mediální angažovaností. Defraudace vydávané za restituční nároky a provázené veřejně přiznanými úplatky, církve jako představitelé morálních autorit neustály. Trapnost omlouvání tolerované pederastie kněží, angažování v Pro-Life pochodech a koketování s islámskými zákony doplňují křiklavé pitomosti typu mše za Českou televizi k níž jsou zneužívány večerníčkové postavičky.
Samozřejmě, korelace není závislost, ale tady by to chtělo už hodně velkou fantazii nebo pořádný kus ignorantství, abychom tu nějaký vztah neviděli.
Nelze se divit vůbec nikomu, že se k takové společnosti prostě už nechce hlásit a právě o tom (podle mě) vypovídá ten třímilionový odliv příznivců. Tohle neudělali komunisté. Ti už si dvacet let k pořádné moci ani nepřičichli. Tohle udělaly církve.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)