Křesťanská propaganda na gymnáziu v Českém Těšíně

Jsou věci, které mi běžně lidé zpravidla nevěří. Jednou z nich je infiltrování náboženství a kreacionismu do českého školství. Na polském gymnáziu v Českém Těšíně je v současnosti naprosto normální pořádat misijní akce v rámci vyučování a nejen to. Zcela nepokrytě se tam přednáší kreacionismus.

Z příspěvků jsem vybral na ukázku k okomentování ten s názvem Křesťanství a věda od RNDr. Mgr. Jaroslava Pokorného v němž se žáci mohli dozvědět neuvěřitelné "perly". Věnovat se budu jen některým z nich, protože nechci citovat úplně celý text přednášky, přesto jsem musel přepsat podstatný kus. 

R. I. P. Hans Hass - když hrdinové umírají

Chtěl jsem dnes napsat něco o politice, ale popravdě, koho zajímá politika, když umírají hrdinové? Hans Hass k takovým hrdinům rozhodně patřil, dokonce si troufám říci, že byl hrdinou hned několika generací. Za svůj život napsal 32 knih, natočil čtyři celovečerní filmy pro kina a více než 70 televizních filmů.


Odvážný potápěč, podmořský kameraman, biolog, pravý výzkumník své doby. Začínal se potápět ještě za války s kyslíkovým rebreatherem, který měl původně sloužit jen k záchranářským účelům. Bylo to neskutečně nebezpečné, ale také neskutečně nové, objevné. Pod vodou byl úplně jiný svět, o kterém měli suchozemci zatím jen matné představy.

Když jste byli dítě, jako já tehdy, prostě jste nemohli necítit vzrušení, když se na plátně objevily tři stěžně Xarify. Věděli jste, že uvidíte něco neuvěřitelného, jako třeba potápění s vorvani.

Tento víkend Hansova rodina oznámila, že Hans zemřel.
Něco mi ta jeho smrt připomněla. Víte není to první i když zatím ani poslední z mých dětských hrdinů, který poslední dobou zemřel. V roce 1997 to byl Jacques-Yves Cousteau,  21. července 1998 Alan Shepard, 18. dubna 2002 Thor Heyerdahl,  15. února 2003 Jiří Hanzelka, 19. března 2008 Arthur Charles Clarke, 5. června 2012 Ray Bradbury, 25. srpna 2012 Neil Armstrong. Teď se k nim přidal 16. června 2013 také Hans Hass.

Můžete nad tím truchlit, ale k ničemu to nebude. Nežijeme ve špatné době, protože hrdinové umírají, naopak žijeme v dobré době, protože umírají staří. I Hans Hass byl velmi starý, vždyť mu bylo 94 let!

Jeho věk by nám ale měl připomenout, že i naše děti a vnoučata budou potřebovat hrdiny - ty kterými jsme se tehdy chtěli stát my.

ODS je mrtvý kůň, ale PPM Factum to neví

Jsou věci možné, nepravděpodobné a věci zcela mimo realitu. Do těch posledních se řadí poslední průzkum volebních preferencí společnosti PPM Factum. Podle toho se strana ODS propadla na absolutní dno a pokud by se dnes konaly volby, obdržela by pouhých 8% hlasů.

Pro sklerotičtější bych rád připoměl jak "skvěle" odhadovala tato agentura preference volebních kandidátů v prezidentských volbách i v jiných podobných výzkumech. Její průzkumy se lišily od reality až o 14% a největší rozdíl v prezidentských volbách byl 12,4 %.

Průměrný rozdíl proti realitě byl 4,52%. Něco takového by samozřejmě mohlo poslat ODS do propadliště dějin, což se podle PPM Factum nestane. Její věštba je sice povzbuzující, ale pravdpodobně stejně marná jako výměna předsedy strany za předsedkyni.

Tvrzený pokles preferencí totiž s velmi vysokou pravděpodobností neodpovídá realitě. Už v březnu letošního roku totiž dosahovaly preference ODS hodnoty 8,6% a stále klesaly. Hodnotě 8% by odpovídala křivka při nejjednodušší extrapolaci, bez aféry, zatýkání a trapných tanců uvnitř strany.  Takže pokud jsou tyto statistiky pravdivé, připadají v úvahu jen dvě varianty: Buď stoupenci ODS současné problémy úplně vytěsnili ze své mysli, nebo se stal zááázrak! Já ale na zázraky nevěřím.

Pokud bych si měl tipnout, skončila by podle mě v současnosti ODS pod prahem volitelnosti.

Nedávejte děti lesbám!

Nejsem příliš příznivec kritik nějakých karikatur, vlastně vůbec, ale občas je blbost některých nevtipných vtipů tak neuvěřitelně do oka blijící, že to prostě nejde vydržet. Politická mrtvola Václava Klause si neodpustila několikrát rýpnout do současné politiky, což mě konec konců ani nevadí tolik, jako to že tomu někdo věnoval pozornost.

Podobné je to s jeho současnou "aférou" kdy na svých stránkách zveřejnil karikaturu, která svým stylem odpovídá spíše nějaké klerikální nebo nacistické propagandě. Je jednoznačně zaměřená proti adopcím dětí homosexuálními páry.

Opravdu mě to nepřekvapuje. Uvědomte si, že Václav Klaus není jen panáček z vtipného spotu o kradení tužek, ale člověk který složil prezidentskou přísahu a pak se obrátil proti občanské společnosti, kterou se touto přísahou zavázal hájit. Ten, kdo považuje práva dětí za zrůdnost, proti které hodlá ze svých stařeckých sil bojovat, politik, který si v nejvyšším úřadě dopisoval a scházel se s neonacisty (dvakrát je dokonce pozval na Hrad) a také samozřejmě ten, kdo propustil největší finanční zločince našeho státu i nacistické předáky a zbavil je strachu ze stíhání. O jeho přátelství s temným mágem Dukou, kreacionistech a náhlém obratu ke katolicismu nemluvě.

A samozřejmě nesmím zapomenout na jeho pravidelné výstupy proti homosexuálům a varování před ideologií homosexualismu. 

Do takového morálního profilu samozřejmě ona "karikatura" zapadá naprosto dokonale. Jediné čeho se teď opravdu bojím, je situace, kdy rádoby vyvážená média mohou přijít s názorem, že na tom přece musí něco musí být když to říká i mocný Klaus.

Ptáte se mě co si o adopci homosexuálními páry myslím? Co myslíte, je hodně špatné, když dítě vychovává svobodná matka? Vzali byste jí kvůli tomu dítě a umístili jej do dětského domova?

Naprostá většina homosexuálních párů, které budou mít o výchovu dítěte zájem, budou lesbické. Všechny budou procházet naprosto stejně tvrdým posuzováním jako jakýkoli heterosexuální pár. Přesto jsou, podle Klause a jemu podobných, dvě ženy méně než jedna.

Nejde ale samozřejmě jen o adopce. Jde i o registrované partnerství osob stejného pohlaví a o výchovu dětí v takových vztazích. Proč by nemohla vychovávat dítě matka a "teta", když i v normální společnosti je to běžné. Ano, u svobodných matek je normální, že mívají kamarádku s níž si vzájemně s dětmi vypomáhají. Jenže v tomhle případě to najednou nejde, protože spolu "maminka" a "teta" spí? Nepřipadá vám to přitažené za vlasy?

Co horšího, představte si situaci - dvě ženy a děti, které mají obě rády, ale formálně některé dítě patří jedné a některé druhé. Z emocionálního hlediska to jsou sourozenci, podle zákona ale ne. Pokud jedna z žen onemocní nebo zemře, bude její dítě z téhle rodiny vytrženo a umístěno do nějakého zařízení. Naráz přijde o matku, "tetu" i sourozence. Neumím si představit člověka, kterého by tohle naprosto nezdrtilo, ale prosím vás proč?

Ukažte mi jediný důvod, který bude dostatečně pádný pro něco takového.

Václav Klaus je amorální monstrum a na tom se už těžko něco změní. Vzhledem k jeho věku je už celkem zbytečné nad tím bloumat, dokonce je úplně zbytečné jej z toho vinit. Bylo by ale mnohem lepší, kdybychom propříště dopřávali více sluchu lidem, kteří nějakou etickou úroveň mají. Zvláště když jde o děti.

Proč neexistuje svobodná vůle?

Tak jsem zase četl nějaký titulek o tom, že neexistuje svobodná vůle. Zněl "Svobodná vůle neexistuje. Důkazem je priming". Ačkoli jde o článek velmi zajímavý, se svobodnou vůlí mnoho společného nemá. To že lidé jsou ovlivnitelní a do značné míry odhadnutelní, totiž víme.

Co to vlastně ta svobodná vůle je? Tetička Wikipedie říká:

Svobodná vůle je pojem, jenž ve filosofii označuje myšlenku, že člověk jedná jen na základě svých vlastních rozumových rozhodnutí, nikoliv pod vlivem vnějších podnětů, jako osudu, boha či jiných faktorů, jenž nejsou v jeho moci.

Podle mě jde o značně zmatenou definici, která je záludná vyvoláním dojmu jednoduchosti. (To tak ale definice dělávají.) Navíc jsem přesvědčen, že ani při mnohem lepším rozboru pojmu i definice, než je ten, kterého se zde dopustím, by tohle prostě nedávalo smysl.

Především tu máme slovo vůle (úmysl) které se dá přeložit také jako chtění a chtění už má hodně velkou spojitost se slovy touha či pud. Kdybychom se podívali až na samotné dno našeho ID, spatřili bychom nejčistší chtění jako zrnko, kolem kterého se ve vrstvách nabaluje naše osobnost. Opravdu si neumím představit, jak by od něj kdokoli mohl být svobodný. Nevím, jak může být člověk svobodný od sebe.

Druhé slovo, které tady působí problém je svoboda. Svoboda se většinou váže přímo k nějaké činnosti - konání. Vůle z principu nemůže být svobodná, protože právě kvůli své vůli svobodu potřebujeme. Něco děláme nebo chceme dělat, protože máme vůli.

Třetí slovo které však v definici není i když by tam být mělo je osobnost. Jednáme na základě své představy o světě - modelu, který si neustále mírně opravujeme.  Každé tři sekundy (tak dlouho vnímáme "přítomnost") z okolního světa zpracujeme vjemy, které se následně začleníme do obrazu světa, čímž se stávají součástí naší osobnosti a působí na naše rozhodování. Definovat takto hranici mezi vnějším a vnitřním světem člověka je v podstatě nemožné, protože neustále vyrůstáme z hromadící se minulosti.

Čtvrté slovo které tu dělá neplechu je rozum. Rozum je vždycky jen nástroj k dosažení chtěného. Bez ohledu na to, že do našeho rozumového rozhodování také zasahují emoce, není rozum bez chtění vůbec k ničemu. Nemůžeme si rozumem zvolit co chtít budeme a co chtít nebudeme, jen to jak toho dosáhnout.

Ve větě jsou navíc  zahrnuta i slova "osud" a "Bůh" a to jako příklady vnějších podnětů. Ve skutečnosti jde ale už o naše vědomé interpretace vjemů, tedy o vnitřní mechanismy, nikoli vnější.

Dobrá, pak tady mám ještě trochu jiný výklad svobodné vůle, podle něj si může člověk svobodně vybrat mezi dobrem a zlem. Je to výklad teologický, který přímo zdůvodňuje existenci zla svobodnou vůlí. Přehlédnu zcela záměrně fakt, že pokud bude podle křesťanů v Božím království jen dobro, nebude tam podle stejné definice svobodná vůle, a zaměřím se na to, že je pojem svobodná vůle důležitý pro křesťanskou představu o světě.

Dobří lidé jsou podle ní dobří, protože se pro dobro rozhodli a zlí jsou zlí, protože se rozhodli pro zlo a zaslouží za to shořet v pekle. Pokud bychom připustili, že jsou zlí lidé obětí jak svých vrozených dispozic, tak vnějšího působení, bylo by jejich trestání vlastně hrozně nespravedlivé. Dokonce i když je člověk také výsledkem svých vlastních snah, nakonec ani motivaci k nim nemohl získat jinak, než ze své přirozenosti a svých smyslů.

Věřící se podvědomě i vědomě vyvrácení teze svobodné vůle děsí. V jejich představách by se takový vesmír až příliš podobal hodinovému stroji. Mají dokonce pocit že by byl dokonale bezcitný. Paradox je, že by byl možná mnohem lidštější než svět v němž je pro ty "špatné" jen požehnaná pomsta.

Na závěr připomenu myšlenku Roberta Wrighta z knihy Morální zvíře, kde vysvětluje, že bychom měli soudnictví nastavit v podstatě utilitaristicky tak aby fungovalo jako soubor praktických opatření snižujících rizika a zvyšující množství štěstí ve společnosti.

Viz Scienceworld: Darwinovský utilitarismus – nejde o to, zda někdo za něco „může“

Zrušme veřejnoprávní televizi ČT

Ano ten titulek je samozřejmě vtip. Nemůžeme zrušit veřejnoprávní televizi, protože u nás veřejnoprávní televize neexistuje. Můžeme ale odmítnout platit z veřejného rozpočtu za něco, co nám nepřináší ty veřejné služby, za které je běžně platíme.

Tak například Česká televize má podle § 2 zákona č. 483/1991 Sb "poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů". Ano, ale jak mám potom rozumět tomu, když v pořadu Rub a líc víry 3. 6. 2013 Iveta Toušlová pronese tyto věty:

O Češích se říká, že jsou nevěřící, jenže právě tohle tvrzení patří k největším mýtům naší doby přátelé. Při posledním čítání se totiž za ateisty prohlásila jen asi tisícovka z nás. Paradoxem ovšem je že k církvím a náboženstvím se přihlásily pouze asi dva miliony obyvatel naší země. Ve střední Evropě jsou na tom hůř už jen v bývalém Východním Německu a naopak nejlíp v Polsku. Tam hledají útěchu v Bohu více než tři čtvrtiny lidí. 

Už první souvětí označuje za mýtus něco, co je skutečnost měřená statistickými metodami. Tvrzení že se za ateisty prohlásila "asi jen tisícovka z nás" je sice formálně pravdivé ale silně zavádějící. Ateismus jako vyznání pravděpodobně uváděli jen lidé s vysokou averzí vůči nějaké konkrétní církvi, nebo lidé, kteří se obávali toho že označení "nevěřící" není dosti důrazné.

Běžní ateisté, kteří vědí, že ateismus je asi takové vyznání, jako je pleš barva vlasů, samozřejmě zaškrtli políčko "bez vyznání". Těchto přiznaných ateistů je celkem 3,61 milionu!

Za dané situace kdy vláda proti vůli občanů prosadila obrovský finační tunel směrem ke katolické církvi a velký počet ostatních církví přijal jidášský peníz za přitakání, rozhodně není "paradoxem...že k církvím a náboženstvím se přihlásily pouze asi dva miliony obyvatel naší země", ale budiž, redaktorka se tomu samozřejmě divit může.

Věta "Ve střední Evropě jsou na tom hůř už jen v bývalém Východním Německu a naopak nejlíp v Polsku." obsahuje argumentační klam, nazývaný kvalifikující jazyk. Opravdu přímo říká, že dobré je věřit a špatné nevěřit, protože jsme na tom "špatně"" a Polsko "dobře", což je ovšem v rozporu s posláním veřejnoprávního média. Jinými slovy jsme si mohli vyslechnout dokonalou ukázku propagandy.

Není to zdaleka poprvé a žel asi ani naposledy. Podobné výroky jsme mohli vidět a slyšet například v pořadu Cesty víry, kde už trochu elementárně vzdělaného člověka musela zarazit hned otázka v titulcích "Věříte v ateismus?" a ve stejném duchu se nesl i celý pořad. Pak tu máme informační výpadky ČT v době katolických svátků, celodenní vysílání příjezdu papeže nebo naprosto neslýchaný případ kdy za sebe nechala Česká televize sloužit katolickou mši. Alarmující je i to, že na tom Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neshledala vůbec nic závadného.

Dalo by se pokračovat dlouho, a jednou až na to bude trochu více času mohu udělat soupis s množstvím ukázek katolické propagandy. Přesto si primárně nemyslím, že se Česká televize primárně touží přemístit do Vatikánu. Televize není pod přímým tlakem náboženským, ale politickým. Náboženská propaganda má za úkol zformovat lidi aby se příliš nebouřili proti vytunelování státního rozpočtu katolickými rekvizicemi.

Proč si to myslím? Protože církevní propaganda není jediná, která se v České televizi ukazuje. To že jsme se z televizního zpravodajství nedozvěděli o povstání proti bankám na Islandu mělo jasný důvod - islandskou krizi totiž způsobili tamější politici a lidé jim to dali dost názorně znát. Někdo by v tom mohl najít jakousi paralelu.

Myslíte si, že s reakcí na zadržení Pussy Riot přišli nejprve umělci a pak politici? Kdepak, tou dobou se už i v Praze demonstrovalo několik měsíců za jejich propuštění. Že jste neslyšeli o kanadských demonstracích proti zavádění školného? Ano, neslyšeli, protože naši politici právě v tu dobu navrhovali jeho zavedení. A víte jak dlouho se ve skutečnosti demonstruje v Turecku? Ne? Začalo to v době povodní - 28. května! Dozvěděli jste se snad z České televize proč demonstrují?

Takhle se v naší televizi neobjevovaly zprávy o těch nejdůležitějších světových událostech. Mizely celé země a občas i kontinenty - kam právě vane politický vítr, tam vlaje televizní plášť.
Česká televize prostě nevysílá o žádné události, ke které naši politici nezaujmou nějaký postoj a ten potom papouškuje. Sám považuji za velmi pravděpodobné, že jim to ani nikdo nemusí nařizovat, ale že tahle propaganda prostě vzniká jako projev předstrašenosti a řiťolezectví. Ostatně přesně tak vznikala v historii naprostá většina propagandy.

Ptám se:
K čemu je vlastně propagandistická stanice v době internetu dobrá?
K čemu je dobrá televize, která přináší zprávy zaujaté, hrubě zkreslené a s několikatýdenním nebo i několikaměsíčním zpožděním?
Odpověď se nabízí: K ovlivňování lidí, kteří s internetem neumějí. 
Pak ovšem nejde o veřejnoprávní médium a naším - občanským právem je požadovat zrušení takové stanice.

O transcendenci

Povím vám o tom, jak si ateisté a věřící zároveň rozumějí a nerozumějí, když mluví o transcendenci. 
Jedno z pravidel uznávaných mezi ateisty (ale nejen) říká, že všechny informace získáváme díky smyslům. Neexistuje proto žádná transcendence. Přitom ale občas použijí pojem "pocit transcendence" nebo"transcendentní pocit". Ve skutečnosti jde o naprosto rozdílné skutečnosti, které jsou si tak daleko jak to jen jde, jenže my pro něco takového prostě ještě nemáme vyvinuté pojmy.

Zvláště teisty uvádí podobné označení do značných zmatků. Na jednu stranu mají tendenci upírat ateistům jakékoli pocity a pobuřuje je když je slyší mluvit o jejich reálném vztahu k  vesmíru a existenci jako takové, na druhou stranu propadají neoprávněným záchvatům nadšení ("Ten ateista to pochopil!"), aby se vzápětí dočkali dalšího rozčarování.

V prvním případě, který mívají na mysli právě teisté, jde o pojem teologické či filosofické transcendence, která říká, že některé informace a prožitky získáváme jiným způsobem než skrze naše smysly. Myšleno je tím, že kromě toho co máme vrozeno a kromě toho, co vnímáme smysly, můžeme být ještě "osloveni" jiným způsobem.

V případě "transcendentních" pocitů o kterých mluví ateisté rozhodně nejde o teologickou transcendenci. Naopak transcendentní pocity ve smyslu "přesahu" se vztahují k naprosto vnímatelným objektům, o kterých víme díky našim smyslům - k našemu vesmíru jako k něčemu většímu než jsme my, čeho jsme součástí, rodu jako něčeho čeho jsme přímým výsledkem, lidstvu jako obrovské skupiny, která myslí a cítí podobným způsobem, složené z jednotlivců, do nichž se dokážeme vcítit. V takovém případě mluvíme tedy o transcendenci jako vztahu k něčemu co nás přesahuje naprosto reálně a dokonce měřitelně.

Druhou skupinu pocitů označovaných tradičně jako "transcendentní" jsou pocity sdílené, tedy takové které zažívá více lidí zároveň jako například přistání na Měsíci, některé demonstrace nebo hudební koncerty. Naše prožívání se totiž při podobných situacích díky empatii prohlubuje. To že informace i emoce mají zároveň svou fyzickou podstatu na tom nic nemění - i když budeš vědět, z jakých molekul se skládá růže, ona kvůli tomu vonět nepřestane.

Mám velmi silné podezření, celý rozpor mezi transcendentními prožitky věřících a "transcendentními" prožitky ateistů je pouze v tom, že si věřící nedokáží přiznat skutečný původ svých pocitů.