Společné kořeny

Občas si říkám, že moderní náboženství vlastně nejsu náboženství. Jak křesťanství, tak islámu, ale třeba i scientologii totiž chybějí velmi podstatné rysy těch opravdu nejstarších. Dávná věda (starověká filosofie) a starověké náboženství mohly v historii kolidovat jen proto, že měly podstatnou část svých oborů společnou.

V čem tedy onen základ vidím? Dnešní výklady náboženství se zpravidla opírají o termíny jako „náboženský cit“ nebo „náboženský prožitek“, já jsem ale přesvědčen, že bychom si u starověkých kultů vystačili i s mnohem prozaičtějšími a lépe uchopitelnými termíny jako „budoucnost“, „obavy z budoucnosti“, „snaha budoucnost změnit“ (sobě příznivě).

Když se podíváte na starověké kulty, často v nich najdete pravidla, která jsou v jistém smyslu jaksi primitivně vědecká. Naprostá většina velkých starověkých kultů obsahuje něco jako kalendář svátků a polních prací. Jsou v něm zaneseny důležité astronomické okamžiky jako jsou rovnodennosti a slunovraty, období setby a období záplav. To je příkladná ukázka takového předvídání a ovlivňování budoucnosti.
U cyklických dějů to bývá zdánlivě jednoduché, ale ve skutečnosti je to důvod, proč mnohé starověké civilizace tak pokročily ve sledování hvězd a matematice i proč stavěly některé starodávné monumenty.
Samozřejmě vždycky existovaly i události, ke kterým docházelo neperiodicky. Starověká města proto mívala také své věštírny.

Máme bohaté informace o věštění v transu, o čtení z ovčích vnitřností (zachoval se dokonce model jater pro výuku věštění), z letu ptáků, kostí a zkopaných losů.
Je přitom zajímavé, že zdaleka ne každá taková věštba musela být jen ryzí blábol.  Z chování ptáků jistě nelze odhadovat individuální osudy, ale zato se z něj dá předvídat mírná či tuhá zima i změny počasí. Změny na ovčích játrech mohou odhalit nebezpečné cizopasníky nebo nevhodné složení pastvy, důsledky obojího přitom jistě na majitele ovcí nakonec dolehly.


Lidé samozřejmě chtěli také znát také příhody, které se mohly přihodit konkrétně jim. I tady bychom našli příklady periodických událostí, které se opakují v životě každého člověka (narození, přechod do dospělosti, smrt) a k nimž v každé kultuře vznikly iniciační rituály.  Opět kromě nich existovaly i problémy, stávající se lidem naprosto nepravidelně. I ve starověku proto lidé osobní věštce a vykladače snů dobře platili. Ani je přitom nemohu vždy označit za podvodníky. Například v Artemidorově Oneirokritikonu můžete najít i výklady snů, které by schválil možná mnohý moderní nebo alespoň nedávný psycholog.

Lidem, kteří disponovali výjimečnými znalostmi, se dostávalo označení, které zpravidla znamenalo „vědoucí“. Totéž znamenají slova jako druid nebo vědma. Mají stejný původ s označením „vědec“.
Tito „vědoucí“ ale plnili různé úkoly pro společnost i pro jednotlivé mocné zadavatele.
Tak se stalo, že se součástí jejich repertoáru staly i obyčejné iluzionistické triky.

Celkově se tedy dovednosti a znalosti „vědoucích“ skládaly ze skutečných znalostí, z mylných přesvědčení, kterým věřili i oni a z regulérních podvodů. Jinak nelze vysvětlovat například objednávky antických kněží u mechanika Ktesibia, který jim vyráběl zázrakotvorné automaty podle jejich přání, výskyt „zázračných“ plačících madon, lahviček s „krví“, která se za určitých okolností stává opět tekutou nebo výskyt duplicitních (i vícenásobných) relikvií světců.

Už ve starověku se filosofie od náboženství oddělila tím, že začala odmítat prokázané nepravdy. Tím vymezením se ale stalo něco zvláštního. Nejen že se starověká filosofie začala definovat jako něco odlišného od náboženství, a přivlastnila si tu část znalostí, kterou bylo možno prokázat, také náboženství se začalo vymezovat proti dokazatelným faktům. Nadále už nebyly součástí náboženství, přinejmenším jeho "modernějších" monoteistických verzí. Těžiště náboženství se přesunulo do nedokazatelných oborů.
Oddělením filosofie od náboženství vlastně na víru zůstaly jen podvody a fantasmagorie.

V množství pověr starověkých náboženství se skrývají i zrnka poznání, která umožňovala civilizacím existenci a přežití. Jenže právě ty vlastně v novějších monoteistických náboženstvích existují jen díky kontaminaci místními kulturami. „Moderní“ náboženství Ježíšem a Mohammedem počínaje a reverendem Moonem, Sri Chinmoyem, Parsifalem Imanuelem či  L. Ronem Hubbardem konče, totiž zakládali charismatičtí vůdci, kteří tyto znalosti neměli.

Předpovědi, které taková náboženství dávají se proto netýkají snadno ověřitelných periodických jevů, ale  věcí nedokazatelných, jako například posmrtného života, nebo absolutně výjimečných - takových jaké se v historii mohou stát jen jednou - jako poslední soud, zmrtvýchvstání, konec světa atd.

Takové předpovědi ale nutně nevycházejí z žádných myšlenkových postupů, protože konec světa způsobený dopadem známé a pozorovatelné planetky by nebyl v oboru náboženství, ale vědy. Zdrojem všech takových tvrzení jsou proto "vize" či "vnuknutí", ne pozorování.

Na jednu stranu je to pro křesťanství, islám a další výhodné, protože nejsou omezené územní plaností takových pravidel. Na druhou stranu tím ale ztrácejí jedno z odůvodnění své existence.

Proto vědecké předpovědi vycházejí stále častěji a vliv vědy na rozvoj můžeme pozorovat všude, kam se podíváme, zatímco sbírka ohlášených konců světa neustále roste. 

Tvoje starosti vyřeší válka?

Je to takový můj soukromý strašák. Lidé nespokojení se svým místem ve společnosti si v duchu (a občas i nahlas) často opravdu přejí válku. Asi podvědomě doufají, že by nějak promíchala společenské vrstvy a v následujícím uspořádání by se pro ě našlo nějaké více oceňované místo.
Nemyslím si to, vzhledem k tomu, že většina těch, kteří sklouzávají k takovému myšlení, bývají mladí, špatně placení a bez perspektivy, byla by také většina z nich prostě mrtvá. Tihle lidé jsou totiž také nejčastějšími rekruty.

Jejich postoj ale chápu, to co mě straší mnohem více je, když podobné řeči slýchám i od vzdělaných lidí. Takoví rozhodně neplánují v případné válce bojovat v prvních liniích. Za jejich myšlením se skrývá deziluze z pomalého nebo stagnujícího vývoje technologií nebo společnosti. Pravdou je, že obojí dokáže válka změnit.

Ačkoli nemohu udělat rovnítko mezi vítězem války a tím, který z ní má největší zisk, z nějakého důvodu opravdu války vývoji technologií i společnosti prospívají. Přinejmenším se to tak ve zpětném pohledu jeví. Samozřejmě, pokud to válkou postižená kultura přežije.

V moderních dějinách bývá jen vzácně jediná válka příčinou zániku nějaké civilizace, i když takové příklady známe z raného novověku. Mnohem více máme příkladů, kdy válka opravdu urychlila společenský, vědecký i technický vývoj.

První světová válka měla rozhodně zásluhu na rozvoji automobilismu a letectví. Druhá světová válka obojí popohnala ještě více a kromě toho podpořila i vývoj televize, raketové techniky, proudových motorů, radaru, jaderné technologie...

Samozřejmě bychom si měli položit otázku: Je k vývoji nutné obětovat vždy miliony lidských životů?
Doba Studené války nám ukazuje že ne. Soupeření v propagandě dokázalo téměř totéž, ostatně výsledky kosmického výzkumu (projekty Apollo a Space Shuttle), který jí byl podnícen využíváme dodnes a jistě na ně budeme navazovat i v budoucnosti. Ostatně asi bychom se jinak tak snadno nedočkali například osobních počítačů.

Co tedy taková válka vlastně dělá, že vede k vývoji? Domnívám se, že jde o tři podstatné okolnosti:

Za prvé válka přímo vynucuje soutěživost. Tento rys lidské povahy je ve společnosti přítomen stále, jenže v klidných dobách je spíše tlumen. Dokonce i obchod má tendenci v určité fázi soutěživost brzdit. Dochází k tomu třeba v případě, kdy je vyrobena určitá zásoba zboží, které by se v případě vyvinutí a vypuštění nového typu výrobku stalo rychle zastaralým.

Za druhé válka přesně formuluje požadavky. Pokud má soupeř rychlejší letadla, musím postavit ještě rychlejší letadla, nebo najít nějakou nevýhodu těch jeho a využít ji. Jasná formulace problému je to, co chybí většině projektů v klidné době.

Za třetí válka umožňuje koncentrovat velmi rychle velké prostředky na konkrétní úkol.

Tyto tři okolnosti teprve tvoří onen urychlovací princip vývoje. Pokud nejsou splněny všechny tři efekt se nedostaví. Všimněte si, že nikde mezi nimi není požadavek na počet padlých. Množství lidských obětí při takové akceleraci vývoje nehraje roli. Urychlení vývoje vytvářejí války jaksi mimochodem. Pokud bychom dokázali tyto tři podmínky vytvořit jinak, žádná válka by k akceleraci vývoje potřeba nebyla.
Pokud takový způsob existuje, je ostudné jej nevyužít.

Taky se bojíte do kina?

Zdá se, že po posledním rozdávání ocenění Český lev by mohli pořadatelé klidně přejmenovat cenu na Osamělého lva. Článek na Novinky.cz nazvaný Neveselé, truchlivé jsou filmové kraje si konečně povšiml, že nejen z českých kin, ale konkrétně z českých filmů, nějak mizejí diváci.

Pro kinematografii je to samozřejmě stará známá pravda, ale autoři filmů si ještě nějak nedokázali uvědomit, že to co jim říkají pedagogové a kritici na přízeň diváků prostě nestačí. Žehrají pak na nevkus návštěvníků kin, kteří hromadně navštěvují Babovřesky a snaží se od nich odlišit natáčením děl, která pokud možno, žádného diváka nenadchnou.

Ne dobře, teď vážně. Nějakých 10% populace tvoří naprosto předvídatelnou diváckou obec Troškových filmů. Není proč zatracovat vkus českých návštěvníků kin ani Trošku samotného. Je to prostě jen filmový řemeslník, který točí právě pro svou cílovou skupinu, kterou dobře zná.
Otázkou je spíš, pro koho točí ti ostatní?.

Určitě tu totiž zůstává početná skupina lidí, kteří by na nějaký pěkný český film do kina zašli, ale nezajdou. Víte proč? Bojí se. Vím to, také prostě nemám odvahu zajít na nějaký český film.

Za prvé se strašně bojím, že vydám nemalé peníze za něco, co mě pak bude nudit.
Víte, je to dost problém, ale filmy českých režisérů z poslední doby prostě nějak nemají spád, myšlenky, scénář ale ani moc prožité postavy. Navíc mě děsí představa, že bych nějak omylem shlédl další film typu Účastníci zájezdu, Pupendo nebo Snowborďáci.

Nechci také dopadnout tak, že bych za drahé peníze koukal na něco, co mohu mnohonásobně laciněji vidět v televizi (a včas vypnout). Nejde o to, že se nakonec skoro každý film dostane do televize, ale o to jestli dokáže onomu filmu projekce v kině něco přidat, nebo jestli mu opravdu televize něco ubere.
Jestli mi rozumíte, jde o to, jestli je opravdu vzhled (vizuál) filmu tak dobrý, aby si plátno zasloužil. Pokud se film skládá pouze z mluvících hlav a stojících lidí, nijak mi v prožitku nepřidá, když je uvidím v nadživotní velikosti.

Jsou dokonce filmy které mají tak výrazně umělé svícení, že je vlastně výhoda nevidět je na velkéím plátně, ale třeba raději na obrazovce v autobuse na trase Praha - Brno.
Bojím se také, že pro mě bude český film představovat setkání s českými mediálními hvězdami. Někdo by měl mnohým našim hercům už říct, že jsou spíše lapači hereckých manýr, než opravdovými herci. Nejen že to jsou ohrané jejich tváře, mají ohraná i všechna ta gesta o kterých si ještě stále myslí, že jsou vtipná nebo „hluboká“. Prostě je nechci vidět znovu!

Ano, mám už dost Trojanů, Langmajerů, Dušků, Macháčků i Matásků.
Mám strach, že mě zase zatáhnou do té atmosféry trapného humoru a sladkobolných rozpatlaných příběhů, že mi zkazí moji pečlivě bráněnou představu o české komedii. Protože u nás se prostě kvalitní komedie nepěstuje, což je s podivem, pokud si uvědomíme, že právě komedie byly tím, co měli čeští diváci nejraději.
A ještě něčeho se bojím – režisérských a scénáristických klišé z filmových škol. Právě kvůli tomu jsem nebyl schopen přežít ani prvních pět minut filmu Snowborďáci. Ne proto, že je to teenagerovská komedie o sexu, ne proto že je tam (podle vyprávění) spousta hloupých vtipů, ale prostě proto že ten film od začátku vypadá jako filmové cvičení FAMU.

Víte, problém je v tom, že pro oficiální českou kinematografii je už asi na záchranu pozdě. Jistě je mi to líto, vždyť tu vznikly takové filmy jako Ikarie XB-1, Kladivo na čarodějnice, Vynález zkázy, Baron Prášil, Údolí včel, Limonádový Joe, Pytlákova schovanka, Balada pro banditu a spousta dalších.
Než s českým filmem definitivně skončím, tedy alespoň v tomto článku, musím přiznat, že tuším existenci filmů, kterým tímto odsudkem křivdím. Problém je, že takové většinou nedokáži dopředu odhadnout ani podle jména režisérů. Naopak dokáži podle nich odhadnout většinu filmů, které vidět nechci. Když si lépe pamatuji autory jako varování, než jako reklamu, je na tom něco špatně.

Myslím, že je za tím má snaha chodit do kina na české filmy nikoli proto, abych se bavil, ale abych přispěl.
Udržovat lidi v tom, že když budou chodit do kina na filmy jen pro lásku k české kinematografii a čekat až čeští režiséři jednoho dne natočí nějaký dobrý film, je prostě příliš krátkodobá strategie. Za dobu přemáhání prostě získal český film pověst něčeho, k čemu se člověk musí  přemáhat. Uspět v takové atmosféře třeba i s dobrým filmem je úkol pro superrežiséra. Nezmění na tom nic ani jedenáct Českých lvů pro Hořící keř.

Pokec s ateistou

Videí se mnou se na internetu zrovna moc nenachází, takže mě potřešilo, když mi Martin Brykner ze Startovače nabídl rozhovor o mé připravované knížce. Jak ale vidíte, bylo často dost těžké se dostat ke slovu.

Open source velomobil - otevřená výzva RepRap komunitě

Obracím se na vás, aniž bych vám mohl cokoli nabídnout, naopak po vás něco žádám. Možná se v této době rozhlížíte kolem sebe a hledáte nějaké téma, které byste zpracovali v 3D modelovacím software a vytiskli. Pokud vás už přestávají bavit háčky na ručníky, příšerky z her a animovaných filmů, možná byste mohli zkusit něco skutečně použitelného.

O co jde?

Velomobily jsou poměrně atraktivními dopravními prostředky a to jak z hlediska rychlosti, tak z hlediska komfortu. Nepřekonatelnou hranicí jejich použitelnosti je ale jejich cena, která předčí leckterý automobil. To by mohl změnit 3D tisk.

Jak?

Nejde o to vytisknout velomobil jako celek, ale o postup, který se velmi podobá tomu, jak jste sestavili svůj RepRap. Podle mé představy by mělo jít o hybridní konstrukci, kde by rám tvořily trubky spojené komponenty vytištěnými na 3D tiskárně a přelaminované uhlíkovým laminátem. Tento postup jsem nevymyslel, vzal jsem jej ze stránek www.3dprinter.net a bicycledesign.net . Zdá se, že je použitelný.

Výchozí model

Vzhledem k tomu, že na internetu není příliš mnoho volně dostupných náčrtků kostry velomobilu, navrhuji vzít jako základní inspiraci jeden z těch nejstarších - Fantom.

Tak co, myslíte, že to stojí za úvahu?

 http://users.telenet.be/fietser/fotos/VM4SD-FVDWsm.pdf

http://www.oit.edu/faculty/hugh.currin/velo/Velo-Final_09-10.pdf 

http://designspark.com/eng/page/mechanical

Udatný boj Davida Černého se slaměným panákem

Před jistým časem jsem byl naprosto vyveden z míry článkem Davida Černého (filozofa, ne sochaře) nazvaným Infanticida. Vzhledem k tomu, že mé zhnusení jeho článkem asi nepřipadalo ostatním tak pochopitelné, jak jsem si myslel, jsem se rozhodl pro určité zdůvodnění.

Ano, prohlásil jsem že je jeho argumentace zoufale špatná a že asi nikdy nic neslyšel o utilitarismu. Ve skutečnosti pravděpodobně četl David Černý o utilitarismu mnohem více knížek, než například já, to mu ale nicméně vůbec nebránilo spáchat jakýsi nesmyslný etický mišmaš. Vysvětlím:

Jde o to, že David Černý nahlíží na lidskou existenci způsobem typickým pro věřící. Nejlépe bych ji označil jako binární – člověk je / člověk není. Člověk má lidská práva, ne-člověk nemá lidská práva. Toto chápání lidského života je většinou správné, tedy většinu života. Problém je s tím „většinu“. Jde prostě o zobecnění, které má jakési výjimky.

Druhou stranu, jejíž myšlení se snaží v této logice vyložit, představují utilitaristé. Jenže k utilitaristické škole lidská práva jako koncept nepatří. (Tedy možná do nějakých větví ano, ale v klasických liniích nejsou.) Namísto toho posuzuje míru „obšťastnění“ a míru utrpení.

Utilitarismus tak posuzuje všechny bytosti, nikoli jen ty lidské a to už od časů Jeremyho Benthama. Kritizovaný Peter Singer tento koncept rozhodně nevynalezl, spíš se mu snaží dát nějaké konkrétnější obrysy.

Díky tomuto konceptu nechápe utilitarismus bytost jako něco, co jen je nebo není, ale spíše jako jakýsi gradient, na kterém mají různí tvorové různé úrovně prožívání. Při tom všem je ale základním principem stále maximalizace štěstí a minimalizace utrpení.

Pak se samozřejmě dostáváme k problémům, jako jsou zájmy novorozence. Novorozenec totiž nemá zájmy, ale pozor – je schopen cítit bolest. Je tedy jedním z aktérů utilitaristického morálního kalkulu.

Víte, je dost nepravděpodobné, že by žena která má možnost umělého přerušení těhotenství opravdu plod donosila, porodila a pak o něj už nejevila zájem, pravděpodobnější je nějaká nepříjemná událost, která jí například v dalším mateřství brání, nebo to že se dítě narodí například vážně deformované v důsledku porodních komplikací.

Dobrá, připusťme si, že se to stát může, ostatně David Černý sám uvádí na začátku článku Infanticida příběh s novorozencem postiženým Downovým syndromem, který byl ponechán v nemocnici aby zemřel hladem a vyčerpáním.

David Černý jej samozřejmě předkládá jako jistou obžalobu, ukázku toho, co by nemělo být umožněno. Já si naproti tomu pokládám také některé otázky, například zda by nebylo v takovém případě i pro novorozence lepší, kdyby pro něj existovala nějaká legální verze infanticidy? Tuto otázku si ostatně pokládá i David Černý. Přesnější by ale bylo znění otázky: Proč nebyla genetická porucha objevena mnohem dříve? Proč nemohla žena podstoupit „normální“ přerušení těhotenství?

Za mnohem váženější ale považuji otázku, jestli je skutečně nějak morálně odůvodnitelné obětovat životu takového dítěte desítky let jeho rodičů. Tady se pak vynořuje jasný utilitaristický kalkul – život matky má i v době narození vyšší hodnotu než život novorozence.

Konečně se dostávám k onomu vážnému „kopanci“, který David Černý spáchal. Je to příklad, v němž se pokusil argumentovat „obětí ve veřejném zájmu“, žel opravdu idiotsky:

Chudinská čtvrť, v níž bydlíte, nikdy nebyla zrovna klidným místem pro život. V posledních letech se však situace velmi zhoršila, částečně vlivem masivního přílivu přistěhovalců, které starousedlíci považují za hlavní zdroj prudkého nárůstu kriminality. Jednoho dne byla malá dcerka sousedů z domu naproti znásilněna a lidem došla trpělivost. Propukly masové nepokoje hrozící přerůst v krvavý střet mezi starousedlíky a přistěhovalci, pokud nebude pachatel co nejdříve dopaden. Jako velitel místního policejního sboru jste součástí vyšetřování, situace však vypadá beznadějně a je vám stále jasnější, že pachatele nedopadnete včas a nepokoje přerostou v krvavý střet. Společně s kolegy se zamýšlíte nad možnosti řešení této situace, když tu jeden z nich řekne: „všichni víme, že Novák je šejdíř a mizera. Násilník sice ne, ale pokud upravíme důkazy, snadno to na něj můžeme hodit a ještě dnes večer případ uzavřeme. Lidé dostanou, co chtějí a situace v naší čtvrti se vrátí do normálu.“ Co uděláte? Můžete odpovědět, že existují skutky, které nám naše morálka absolutně zakazuje, neboť my lidé jsme obdařeni určitými právy a tato práva nelze učinit součástí nějakého morálního kalkulu. Novák je možná šejdíř a mizera, ale znásilnění se nedopustil a je zcela nepřípustné ho křivě obvinit a zbavit ho práva na svobodu.

Můžete ale také uvažovat jinak. Řeknete si, že žádná absolutní lidská práva neexistují. Existují pouze konkrétní situace, do nichž jsou zapojení konkrétní lidé a jejich zájmy, tužby, preference (preference je obecný termín zahrnující jak vědomé, tak i nevědomé preference, např. preferenci necítit bolest). Pokud zvážíte konkrétní situaci ve vaší čtvrti, zjistíte, že na jedné straně jsou preference Nováka, na straně druhé jsou preference všech obyvatel čtvrti, kteří se již brzy mohou střetnout v krvavém boji. Pokud si provedete morální rozvahu zahrnující všechny zúčastnění strany a jejich preference a prozkoumáte výsledky vašich možných rozhodnutí (obvinit Nováka – neobvinit Nováka), snadno dojdete k závěru, že je správné obvinit Nováka. Jistě, Nováka tím poškodíte, ale ve prospěch většího dobra, jež z vašeho rozhodnutí vzejde (nedojde ke krvavým střetům mezi obyvateli čtvrti).

Vynechám teď emocionální vsuvky a zjednoduším příklad ad absurdum. Na služebně sedí šest nešťastných policistů, protože mají vyřešit nějaký případ (pracovat). Vyběhnou tedy ven, chytí prvního procházejícího člověka a strčí ho do basy. Teď je šest šťastných policistů (nemusejí pracovat) a jeden nevinný nešťastný. To je utilitarismus podle Davida Černého. Přesněji je to jeho slaměný panák, kterým zdůvoňuje svůj boj proti "legální infanticidě".

Samozřejmě ani jeden příklad v praxi nefunguje. Na pana Nováka to sice hodit můžete, jenže tím nic nezajistíte. Pachatel je totiž venku a nikomu neslíbil, že to neudělá znovu, takže se těch několik strážníků může jen třást strachy, kdy na ně praskne, že podvádějí. Rozhodně tedy nelze počítat s tím, že by uvěznění Nováka bylo nějakým dlouhodobým, nebo dokon ce definitivním řešením. V případných nepokojích by pak byla asi místní strážnice vypálena, protože by policii právem místní lidé považovali za komplice pachatele.To za prvé.

Za druhé, není působ, jak zajistit, aby falešné důkazy byly neprůstřelné. Může se stát, že byl pan Novák právě v době spáchání zločinu zadržen v jiném okrsku pro překročení rychlosti v jízdě a máte další problém na krku. Pokud nešpehujete Nováka 24 hodin denně, nezajistíte to. Následný soud tedy může namísto Nováka poslat do basy policisty, což spoustu věcí zkomplikuje a situaci rozhodně neprospěje.

Za třetí tento postup narušuje ideu legitimnosti policie. Máme ji totiž proto, aby nás chránila před zločinci, což v daném případě nedělá, vlastně naopak chrání zločince. Tím se dostávám k Benthamově „okolnosti“ nazývané „plodnost“, ovšem v její nejzvrácenější podobě. Tím, že diskredituje ideu legitimity policie (v případě že to praskne), jí totiž místní lidé přestanou věřit cokoli. Nebude tedy existovat vůbec žádný způsob jak čelit podobné situaci v budoucnosti.

Za čtvrté je celý případ popisován, jako kdyby se odehrával na planetě, kde je jediná policejní služebna. Pokud opravdu hrozí nepokoje, mohou přece místní policisté požádat o specialisty a nemusejí vše nutně řešit na vlastní pěst.

Konečně největší vtip na celém příkladu je ten, že pokud víte, že je uklidnění situace dočasné, nepotřebujete ani zavřít Nováka. mediální dezinformace splní naprosto stejný účel a nikoho dalšího k tomu nepotřebujete. Navíc ji policie smí použít legálně, pokud o tom informuje nadřízené orgány, takže by policisté neohrožovali ani sami sebe a svá pracovní místa.

Ve skutečnosti by se klasický utilitarista k Černého řešení nepřiklonil, protože je naprosto neuspokojivé v pěti ze sedmi Benthamových "circumstances" a zbývající dvě (vzdálenost a rozsah) jsou sporné.

Navzdory uvedenému příkladu oběti ve veřejném zájmu skutečně existují. Ostatně známe to z filmů – uzavření epidemické oblasti i se zdravými lidmi, uzavírání neúplně evakuovaných lodních oddílů při poškození lodi, bezdětné, kteří se obětují za ty, kteří mají rodiny, vojáky zalehávající střílny kulometů... Ti lidé jsou (v dané situaci) na 100% nevinní, ale situaci nelze řešit jinak. Jsou to klasické utilitaristické kalkuly – méně utrpení je lépe než více. (Mimochodem, pěkné příklady poskytuje seriál Battlestar Galactica)

Stejným způsobem můžeme selektivně přistupovat i k případu legální infanticidy. Není důvod podstupovat trápení spojená s nechtěným těhotenstvím, porodem postiženého potomka ani trauma z jeho poporodního usmrcení, pokud situace nabízí jiná, mnohonásobně pohodlnější, bezpečnější a emočně méně riziková řešení.

Z toho důvodu se David Černý mýlí v poukazování na to, že by důsledkem utilitaristikého přístupu mělo být automaticky bezdůvodné zabíjení i úplně zdravých novorozenců, a stejně se mýlí i ti, kdo mi připisují snahu legalizovat infanticidu až do několika let života.

Pokud chápete utilitaristický princip minimalizace utrpení, mělo by vám ale být jasné, že mnohem více, než pro infnticidu je to velmi silný argument pro antikoncepci, těhotenská vyšetření a možnost přerušení těhotenství v co nejranějším stadiu. Naopak snaha ochránit „důstojnost člověka“ ve chvílích, kdy je opravdu jeho lidství jen potenciální možností, tedy kdy je skutečně jen shlukem buněk, míru utrpení zvyšuje.

Za hlavní filosofický hřích Davida Černého považuji to, že jak jeho příklad, tak jeho závěr míru utrpení zvyšují. Obojí je tedy z utilitaristického hlediska nesprávné. 

David Černý se závěru dopouští ještě jednoho nepěkného faulu, když píše: Naše civilizace vyrostla na ideji morální rovnosti všech lidských bytostí, bez ohledu na jejich věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnosti. Možná, by to mohlo být silným impulsem, abychom se svého pojetí člověka a důstojnosti tak snadno nevzdávali.

Tím vyvolává dojem, že by tomu v utilitaristické společnosti bylo jinak. Jenže právě na věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnost se utilitarismus vůbec neohlíží. Jedinými kritérii je je pro něj schopnost prožívat štěstí a bolest. Navíc žádná mě známá definice lidské bytosti, novorozenci vlastně neodpovídá, podobně jako neodpovídá člověku přežívajícímu po smrti mozku pouze s pomocí přístrojů. S tímto argumentem se však D. Černý vůbec nevypořádal.

Asi bych měl říci, že já osobně považuji lidská práva za rozumnou společenskou dohodu, a i když vím, že mají velmi mnoho výjimek, opravdu nejsem ani zdaleka takovým kritikem jako Bentham nebo Singer. Pro fungování civilizace v "běžném provozu" jsou snadno zapamatovatelná, jednoduchá a srozumitelná. Na druhou stranu si ale uvědomuji, že existují meze, za nimiž musíme dát přednost utilitaristickým kalkulům.

O videu v projektu Ateista

Měl bych vám něco říci o tom videu, kterým uvádím svůj crowdfundingový projekt Ateista. Netočil jsem ho totiž sám, jeho autorem je nezávislý filmař, který si říká Andy Fehu. Má na krku už pěknou řádku zajímavých filmů a několik z nich si můžete i prohlédnout na jeho kanálu ve Vimeu. I když sám doporučuji, aby video na crowdfundingový projekt mělo určitou konkrétní formu, nechal jsem mu při jeho střihu volnou ruku. Proto se do něj mohlo dostat i úvodní „nó“, což je samozřejmě základní řečnická chyba. Nicméně v kontextu kaleidoskopického střihu mi došlo, že to nevadí. V důsledku tohoto stylu však video obsahuje spoustu nezodpovězených narážek.

O čem vlastně ve videu mluvím? Označení „ateista“ vnímám jako cejch vytvořený věřícími, aby jím mohli označovat vše, co nechápou, protože se to nevejde do jejich náboženské šablony. Zcela logicky jsme jej převzali i my, kteří na Boha ani bohy nevěříme, prostě jako symbol své emancipační snahy, ve snaze ukázat, že člověk bez Boha není nijak invalidní po fyzické, emoční ani morální stránce.

Proč mluvím o třech milionech šesti stech tisících ateistů? Je to počet lidí, kteří při posledním sčítání zaškrtli kolonku „bez vyznání“. Nic jiného to není. V médiích i na webových diskusích mají totiž v současnosti věřící v oblibě tvrdit, že pouze tisíc lidí napsalo "ateismus" do kolonky vyznání. Pravděpodobně si představují, že ateisté mají nějakou ateistickou bibli, ateistické desatero a ateistické kostely, protože trvají na představě ateismu jako konfese.

Z mého pohledu byli lidé píšící jako vyznání „ateismus“ buď poněkud zmatení, nebo se prostě báli, že označení „bez vyznání“ není dostatečně úderné.

Všichni ostatní, dokonce i já, který jsem jednoznačně chápán jako jeden z nejvýrazněji vystupujících militantních ateistů (ač žádné palné zbraně nevlastním), jsem ale samozřejmě zaškrtl kolonku „bez vyznání“ stejně jako všichni mě známí ateisté.

Ateista je „ten zlej“? Přinejmenším podle současného mediálního obrazu jsou skutečně ateisté jednoduše záporáci. Překvapuje mě, jak málo lidí si všímá projevů xenofobie vůči ateistům, včetně toho, že je jim v našich médiích pravidelně nasazována „psí hlava“. Je to bráno jako něco naprosto samozřejmého, na co mají věřící přirozený nárok. Vlastně mě docela překvapuje i to, že Česká televize nebo Český rozhlas ještě nezavedly nábožensko-zábavní pořad „Kopněte si do ateisty.“



ČT: Duchovní kuchyně - Ateismus 

ČT: Rub a líc víry

Zmínka o sabatech se týká jednoho tradičního klišovitého pohledu na ateisty, kdy jsou považováni přímo za sluhy Satana. V modernizovaných verzích stejného mýtu ho může (jako představitele zla) také zastupovat Hitler nebo Stalin.

Proč nechci, aby se mnou lidé za každou cenu souhlasili? Protože právě tak se hledá pravda (ta s malým „p“). Dobrá kritika je něco, čeho si ještě neumíme vážit a žádné lidské tvrzení, zvláště to na jehož základech jsou třeba přijímány zákony, před ní nemá být chráněno. Kritikou totiž pověry a iluze ztrácejí na síle, zatímco poznání sílí. Proto se také stoupenci náboženství kritice zuby nehty brání.

Já se samozřejmě takové kritiky nebojím, protože si stále připouštím, že se v něčem vždy mohu mýlit. Absolutní nedůvěru mám ale k těm z toho odvozují, že právě proto mají pravdu oni.

Co je krokokachna? Je to montážní představa třeba jako kentaur, pegas, anděl s křídly nebo chiméra. Ona a její obdoby se objevují v argumentacích kreacionistů, kteří nechápou, že evoluce nepostupuje tak, že by namátkově míchala a montovala kusy různých současných zvířat. Když někdo s takovou představou vyrukuje, víte hned, s kým máte tu čest i to, že se mu na zákldní škole učitelka při hodinách biologie dostatečně nevěnovala.

Kreacionistická alergie na dinosauří peří je z podobného soudku. Kreacionisté totiž skutečně věří, že se o dinosaurech píše v Bibli. Problém začal, když se ukázalo, že i mnohé druhy velkých „ještěrů“ které jsme dosud znali jen v „plešaté“ podobě, měly ve skutečnosti peří. To totiž neodpovídá knize Genesis, v níž jsou ptáci stvořeni před pozemskými tvory.

A konečně, jak to vůbec máme s těmi zvířaty? Když zjistíte, že mezi lidmi a ostatními tvory není ostrá hranice, co to vlastně bude znamenat? Podle věřících tak lidé klesnou na úroveň zvířat, podle mnohých ateistů by tak naopak zvířata patrně měla poněkud v našich očích stoupnout.

Inu, opravdu je o čem číst a o čem si povídat.