Počet zobrazení stránky

sobota 19. dubna 2014

Bůh jako personifikace kolektivní inteligence

Dnešní ateisté-filosofové se celkem shodují (samozřejmě výjimky existují), že představy specifických typů bohů vznikly jako druh personifikace nějakého jevu. Za nejzajímavější variantu takové hypotézy považuji tu, která vidí v univerzálním monoteistickém božstvu personifikaci kolektivní inteligence.

Svědčí pro ni několik zajímavých detailů, jako například to, že je univerzální Bůh zároveň považován za stvořitele lidí. To by pak ale znamenalo, že jakýsi zárodek monotheismu v sobě má každé náboženství.

Myšlenka jakéhosi společného předka - „otce lidí“ či „otce bohů“ je totiž typická už pro kmenové společnosti. Na druhou stranu ale ani tento výklad nestaví náboženství do zrovna pěkné role.

Nejprve ale k tomu, čím je lidská kolektivní inteligence zvláštní a co to vlastně je. Lidské společnosti jednoznačně mohou vykazovat charakteristiky kolektivní inteligence, což pro tento účel vykládám jako stav, při němž skupina jedná jako celek inteligentněji (produkuje více a /nebo kvalitnějších řešení) než její nejinteligentnější člen.

Řešeními, vytvořenými díky kolektivní inteligenci jsme doslova obklopeni. Jsou to: matematická, fyzikální a chemická pravidla, morální pravidla, výrobní postupy, počítače, mobilní telefony, auta, letadla, metro, rozvody energie, elektrárny, elektrospotřebiče, budovy...vlastně už téměř vše, co je vytvořeno naší civilizací.

Lidská kolektivní inteligence má totiž nad kolektivní inteligencí jiných tvorů, například mravenců silně navrch. Lidstvo má neuvěřitelnou kolektivní paměť, kterou představují naše knihovny a databáze, dříve také memorované „paměti“ a písně. To nám umožňuje využívat poznatků, které nebyly využívány celá desetiletí ba i staletí! Máme schopnost specializace a distribuovaných řešení (tedy přidělování dílčích úkolů těm, kteří už jejich řešení zvládají), což značně zrychluje a zkvalitňuje vývoj nových řešení.

Máme ale ještě něco a to je poměrně silná individualita jednotlivých členů společností. Tak silnou individualitu nenajdeme u žádného jiného sociálního druhu, který by byl schopen využívat kolektivní inteligence v takové míře.

V tom je možná jedno z tajemství lidského úspěchu. Lidské skupiny představují vysoce organizované celky složené z individualistických a tím zároveň samostatně vyspělých jedinců. To že vůbec něco takového může existovat je dáno rovnováhou tlaku na konformitu a individuální snahy vyniknout.

Tlak na konformitu totiž umožňuje, aby bylo alespoň v podstatné většině případů pro člověka chování ostatních členů společnosti dostatečně odhadnutelné. Na druhou stranu ale zároveň příliš silný tlak na konformitu brání rozvoji tvůrčích schopností jedinců i společnosti jako celku.

V kmenových společnostech existoval velmi silný konformní tlak ve všech oblastech lidského chování (ale zároveň téměř žádné kodifikované jednání vůči cizincům). Kmenové společnosti také často nevykazovaly žádný podstatný vývoj po celá staletí.

Moderní společnost by měl mít poměrně silný tlak na konformitu v přesně vymezených oblastech, které jsou nutné k zachování dostatečné míry obecné bezpečnosti a předvídatelnosti (obecná liberální práva, majetek atd). Všechna ostatní (zbytečné) pravidla, která se s tím nedostávají do konfliktu by měla být naopak uvolněna. Je například nutné, aby společnost respektovala zákaz vražd, ale je v podstatě jedno, jak se jednotliví příslušníci globální civilizace oblékají, či zda se třeba neoblékají vůbec. Typy oblečení, nábytku nebo obydlí nejsou samy o sobě v globální civilizaci podstatné. Podobně i mnohé různé druhů sexuálních projevů nebo slavení či neslavení svátků, neohrožují společnost v jejích hlavních funkcích, pokud nepřekračují obecná pravidla.

V kmenových společnostech byly všechny tyto oblasti kodifikovány a přestoupení pravidel se často trestalo smrtí. Stav, při kterém vznikala monoteistická náboženství, odpovídá společnosti na úrovni klanů a proto bývají v náboženství kodifikovány velmi podrobné instrukce na to jak má člověk žít. Jejich tlak na konformitu je extrémní. Například v judaismu je kodifikován i vzhled přikrývky a v islámu to, na kterém boku má věřící spát!

Výhodou takových společností je relativně vysoká předvídatelnost, jejich nevýhodou naopak to, že je v nich kolektivní myšlení v podstatě znemožněno.

Jak křesťanská tak islámská kultura samy na sobě v podstatě občas spáchají jakousi kolektivní lobotomii, při níž je část „nevhodných“ poznatků zcela záměrně odebrána z lidského povědomí.

Křesťanství i islámu se podařilo neuvěřitelným způsobem na tisíc let odhodit podstatnou část vědomostí, které už lidstvo mělo z dědictví po antice. U islámu je jeho „odhelenizování“ o to působivější, že arabský svět nejprve ze zděděných vědomostí katalyzoval Evropskou kulturu, čímž ji nevědomky přivedl na práh renesance.

Přesně stejně fungoval například Index Librorum Prohibitorum, nebo současné tažení proti Darwinovi, které je typické tím, že jeho vůdčí osobnosti nikdy díla darwinistů nečtou.

Jak je to možné? Pokud je Bůh personifikovanou kolektivní inteligencí, jak to, že nakonec stejná idea vedla k potlačení kolektivní inteligence?

Za prvé v dobách, kdy se rozhodovalo o podobě náboženství nikdo Boha jako ideu kolektivní inteligence nevysvětloval (i když by tento výklad byl zdůvodnitelný i podle evangelií, vlastně by byl velmi logický). Nešlo tedy v jejich chápání o něco, co bylo uvnitř lidské společnosti, ale vně.

A za druhé už od starověku existovala specializovaná kasta, která se zabývala výkladem vůle bohů. Tato kasta kněží - „vědoucích“- byla původně obdobou oné skupiny, kterou dnes nazýváme „inteligence“ či „vědci“. Je vcelku logické, že považovali za správné, aby právě oni byli vykladači „boží vůle“, jenže tím že byl Bůh chápán jako někdo skutečný, kdo něco říká, bylo později velmi těžké zcela změnit to, co už bylo za jeho výroky považováno a navíc na důvěryhodnosti takových tvrzení závisela i autorita kněží. (Neexistoval žádný předěl mezi pověrami a skutečným věděním, přičemž k ovládání lidí byly pověry často účinnější.)

Kněží tedy „boží vůli“ interpretovali, ale zároveň ji také formovali (vědomě i nevědomky) a přitom se okolí uzavírali, čímž nakonec dospěli až k potlačování kolektivní inteligence, protože prostřednictvím své ideologie zúžili okruh lidí, jejichž názory byly brány v potaz (kteří směli myslet) a kteří měli dostatek informací a znalostí, aby se mohli na řešení případných společenských problémů podílet. 

Stejný princip známe dodnes u zvláště radikálních sekt, které své stoupence postupně odstřihávají od informačních zdrojů, které jsou v rozporu s jejich dogmaty. Také ony vlastně potlačují kolektivní inteligenci tím, že se spoléhají jen na intelekt či „vnuknutí“ svých vůdců.

4 komentáře:

  1. Re: „Jak křesťanská tak islámská kultura samy na sobě v podstatě občas spáchají jakousi kolektivní lobotomii, při níž je část „nevhodných“ poznatků zcela záměrně odebrána z lidského povědomí. Křesťanství i islámu se podařilo neuvěřitelným způsobem na tisíc let odhodit podstatnou část vědomostí, které už lidstvo mělo z dědictví po antice. U islámu je jeho „odhelenizování“ o to působivější, že arabský svět nejprve ze zděděných vědomostí katalyzoval Evropskou kulturu, čímž ji nevědomky přivedl na práh renesance.“

    Dobrý den,
    vážený pane, velice se Vám omlouvám, k Vašemu článku bych si dovolil jednu poznámku, a to nesporně pochvalnou. Jednou z určujících vlastností novodobého ateismu je bohužel naprosté fabulování o historii, a to bez jakékoliv spolehlivé metodologie a podloženosti fakty. Zahrnout sem je možné například některé části knihy Boží blud profesora Dawkinse a jeho další články, části blogu Masive error doktora Tvrdého, části blogu Pharyngula, části blogu Coela Helliera, populární články doktora Tomáše Hříbka.
    Do této chvíle jsem pozoroval fabulování pouze v oblasti, promiňte, ale dalo by se říci „aktuální ideologické potřeby“. Konkrétně historie nacionálně socialistického Německa (Akce T4, Aktion Brandt, podíl lékařů a biologů na nacistickém režimu…), v oblasti historie okupované Evropy (prohlašování vichistické Francie jako klerofašistického státu, vztah Slovenského štátu k Vatikánu…), v oblasti poměru křesťanů k fašismu a nacionálnímu socialismu a nakonec v otázce sekularizace Evropy a jejím přínosu pro „všechny lidi bez rozdílu“ (typickým je zde ignorování části dějin Francouzské revoluce – zákon o podezřelých osobách z roku 1793, zmasakrování vzbouřeného kraje Vendeé…).
    Fabulování se projevuje dále v rovině metodologické, kdy jsou používány obskurní metodologie. Pouze ve zkratce, například: 1. na základě jedné, popřípadě dvou knih ideologického rázu je možné hodnotit celou jednu epochu německých dějin, 2. jedna ideologická kniha je zpracovávána pomocí účelově aplikovaných metodologií, 3. na základě pouhé frekvence slov v ideologickém spisu je možné učinit normativní závěr, 4. sebepojetí určitého jevu, například nacionálního socialismu, je zcela ignorováno (Adolf Hitler: „Nacionální socialismus je střízlivá ideologie, vycházející z reality a je založena na nejjasnějším vědeckém poznání a jeho duševním vyjádření…Nemáme ani místa určená pro bohoslužby, nýbrž místa, na nichž se lze shromažďovat a náměstí, kde se dá pochodovat. Nemáme místa zasvěcená kultu… V nacionálně socialistickém hnutí nelze tolerovat podvratnou činnost hledačů mystických pravd.“ EVANS J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha - Plzeň 2009, str. 216).
    V této chvíli Vám ale musím složit poklonu, neboť Váš úkol v oblasti historie je obdivuhodný a nesnadný. Pokročil již do, dalo by se říci „dalšího levelu“. Pokus odstranit z historie středověkého křesťanství antické dědictví, ať již po obsahové stránce, či po stránce formální je těžkým břemenem. Odstranit Boethia (a Jakuba z Benátek) s překlady Aristotela a řecko-latinskými termíny, zachování spisů Aristotela v křesťanské Konstantinopoli a příchod přes Araby do Evropy, četbu Aristotelových spisů na univerzitách v jižní Francii, znalost lékařských spisů... Obtížnost a hloubku takového úkolu je snad možné porovnat pouze s hledáním pracující dělnické třídy ve středověku v dílech marxistických historiků. Přeji mnoho úspěchů a těším se na Vaše další články.
    V úctě Jan Rokyta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážený pae Rokyto, měl bste si asi přečíst článek ještě jednou. Za prvé jsem netvrdil, že antické filosofy středověk neznal, ale že si vybrali "ty vhodné" a naopak v podstatě vyškrtli z historie ty "nevhodné". Což byste si ovšem mohl snadno ověřit. Vyškrtávat středověký aristotelismus ani novolatonismus nemusím. Ostatně stačilo by, kdybyste si přečetl třeba něco o onom sporu geocentriků s heliocentristy. To je totiž klasický spor staršího aristotelismu s názory Aristarcha ze Samu. V té době už byly přitom antické spisy ceněny. Likvidace starověkých spisů se odehrávala spíše ve 4. století našeho letopočtu.
      Za podstatný příklad křesťanské kulturní lobotomie považuji také zařazní Diderotovy Encyklopedie na Index Librorum Prohibitorum, což se důsledky dá srovnat ze zákazem poslouchání zahraničních rádií za protektorátu, nebo současnými zákazy či omezováním internetu v diktaturách.

      Vymazat
  2. Vážený pane,
    děkuji Vám za Vaši odpověď. Aristarchos ze Samu byl obžalován z bezbožnosti, jeho knihy nebyli staršími peripatetiky přijaty, jeho díla byla až na jedno zničeno, jeho teorie nebyla přijata Hipparchem, zaštiťujícím geocentrický názor. Žil ale přece jenom ve 3. století před naším letopočtem, takže odkaz na něj a počátek jeho sporu, je přece jenom trochu irelevantní. Značení před naším letopočtem/našeho letopočtu je domnívám se, poněkud podstatným vodítkem pro poznání historicity, ať se již týká ničení spisů.
    O „vhodných“ a „nevhodných“ filosofech jsem se bohužel nedozvěděl nic, alespoň v seriozní literatuře. V každém případě se ve 2. století vede v křesťanském myšlení spor, zda akceptovat antické dědictví, či nikoliv. Na jedné straně je vyhraněná pozice Tatiana, který říká, že v knihách řeckých filosofů nenachází nic důležitého, ovšem jakýkoliv impuls k ničení knih se u něj bohužel nenachází. Druhá pozice je zastoupena Klementem z Alexandrie, Origenem a daleko později Augustinem. Říkají, že řeckou kulturu je možné přijmout a akceptovat. Augustin potom vlastně formuluje přístup k řecké filosofii: křesťan se má s moudrostí filosofů seznamovat, nesmí ji však nekriticky přijímat. Ve své podstatě posléze školský systém středověku je pokračováním antického myšlení. Celá struktura sedmi svobodných umění, známá od sofistů, stoiků, Platona, Plinia staršího a Quintilliana, přechází do středověku. Augustin chce napsat učebnice všech sedmi svobodných umění, stihne ovšem pouze De musica a De dialectica. Celá školská struktura z antiky do středověku přechází pomocí Augustina a Boethia. Nejedná se tedy o problém cenzury, ale interpretace.
    Jestliže chcete v něčem odsuzovat poměr nastupujícího křesťanství k řecké filosofii, konkrétně v podání Augustinově, musel byste mluvit o tom, že filosofie je zbavena své svébytné kritičnosti a podřízena teologii. Bohužel podřízenost filosofie a její zbavení kritického ostnu se v dějinách stává často. Typickým případem může být marxismus, kde Lenin toto přímo formuluje, a v dnešní době neodarwinismus.
    Likvidace starověkých spisů není záležitostí 4. století, ale 5. století. Něco tak ostudného se objevuje v roce 448, a to s dílem Porfyria z Tyru, s jeho spisem Proti křesťanům a dále se spisem Celsovým. Rozhodně se však nejedná o díla antické vědy, jako například matematiky a astronomie, ale o náboženské polemiky, nebo o filosofii náboženství, což si myslím za vědu nepovažujete. Porfyriovo dílo je poměrně dobře zrestaurováno, Celsovo pouze ve zlomcích.
    V posledním s Vámi souhlasím naprosto, jakékoliv ničení knih je ostudné a Index Librorum Prohibitorum též. Mimochodem za Francouzské revoluce bylo v Paříži zničeno asi osm tisíc knih. 19. června 1792 se na náměstí Vendome pořádalo veřejné pálení knih a v opatství San Germain des Pres shořelo za revoluce 49387 knih.
    V úctě Jan Rokyta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážený pane Rokyto, musím vám opět trochu oponovat. Poměrně velký rozsah znalostí antické mechaniky, hydrauliky, lékařství a alchymie křesťanská Evropa opravdu ztratila a opětovné osvojení těchto znalostí přes arabskou zdělanost a křížová tažení je poměrně známé. Dokonce i znalosti, které přežily dokázala Evropa ztratit, jak se dá dohledat třeba na příkladu Eukleidoých Základů. Příklady z Francouzské revoluce, éry nacismu nebo vlády komunistů nejsou jistě o nic méně špatné, v tom odporovat nehodlám.

      Vymazat