Počet zobrazení stránky

čtvrtek 22. prosince 2011

O smutku a zoufalství

To že zemřel bývalý prezident Československa, Česko-Slovenska a nakonec i České republiky Václav Havel, se v našich médiích nedalo přehlednout. Mnohé, co se dále dělo a děje kolem uctění jeho památky nás (potažmo lidi za zpravodajství zodpovědné) ale usvědčuje jen z toho, jak zoufale neumíme zvládat podobné situace.
"Zoufale" je v tomto případě to správné slovo, protože zoufalství na rozdíl od smutku je počítáno za jednu z hlavních neřestí. Naše média ve všech zprávách nesla tíseň, omezovala svůj účel jen na informování o této jediné smrti, zkrátka se neuměla k situaci postavit.
A tak mlčela o smrti diktátora Kim Čong-ila, o katastrofě na Filipínách, o miliardách které naše země z EU nedostane, protože naši ministři nechtěli nezávislé audity. Tyhle zprávy mohou vypadat vedle smrti prvního prezidenta nezajímavě, ale dokazují, že se svět nepřestal otáčet, že jiní lidé potřebují naší pomoc a že by nás mělo zajímat, jestli nový diktátor v čele nepředvídatelné jaderné velmoci povede svou zemi ke smíření nebo k válce. Můžeme plakat, ale neměli bychom kvůli tomu oslepnout.
Jenom diktátoři touží po tom, aby lidé při zprávě o jejich smrti propadli v zoufalství, stříleli se, věšeli a skákali z mostů, protože jejich vize světa je sobecká – svět bez nich žádný smysl nemá. (Jen já sám bych dokázal správně plakat na svém vlastním pohřbu! - Byl jednou jeden král)
Zoufalství je chorobný smutek, který se živí sám sebou a sám od sebe se prohlubuje. Zoufalství paralyzuje, mučí, vězní... Když člověk zjistí, že propadá zoufalství, měl by se mu postavit a pokud to nestačí, požádat o pomoc, někoho obejmout, svěřit se nebo vyhledat psychologa či (případně) psychiatra.
Je důležité bojovat se zoufalstvím, aby nás nezačalo ovládat a nutit chovat se zoufale.
Na přirozeném smutku nic tak špatného není. Jen emoční idioti si myslí, že je lidskou povinností smutek skrývat, neobtěžovat s ním, udržovat dobrou náladu i za cenu přetvářky. Přirozený smutek nutí člověka obrátit se do sebe, hodnotit, přemýšlet. Je to pocit, který bychom si měli prožít a který nás může i obohatit, poučit a spojit. Psychologové někdy přirovnávají takový smutek ke kukle, ze které se vylíhne motýl - člověk o něco lepší než dříve.
Nad smrtí lidí, které jsme měli rádi, vyjadřujeme soustrast – to zvláštní slovo které spojuje význam slov „společná“ a „bolest“. Smutek nám totiž dává prostor pro empatii, možnost pomoci jen svou přítomností, pochopit něco, co bychom sami neprožili a možná nepochopili.
Mě smrt našeho exprezidenta přinutila zamyslet se nad tím, že hrdinové nikdy nebývají těmi dokonalými úhelnými kameny všech ctností a přece něčím, možná několika okamžiky, kdy se postavili za správnou věc, zůstávají hrdiny.
Uvědomil jsem si, že i v politice je pro mě důležité, aby se lidé nebáli dávat najevo své city a pocity. Ostatně těžko lze najít větší rozdíl v mimice a projevování citů, než mezi Havlem a jeho předchůdcem Husákem.
Přál bych si zase prezidenta, který se umí usmívat a ne vysmívat.
Znovu jsem si uvědomil, že chci prezidenta humanistu a ne ekonomistu.
Připomněl jsem si, že prezident by měl být spíše moudrý než vychytralý, neměl by se bát a (přesto) nekrást.
Během těch posledních dní jsem byl i několikrát překvapen jinými lidmi i sebou.
Překvapilo mě, že mi vadí mediální paralýza, ale že mi nejen nevadí prezidentský pohřební rituál, dokonce mi připadá naprosto přiměřený. Ostatně těch několik tisíc lidí doprovázejících rakev dokazuje, že takové přechodové rituály mají stále svůj smysl.
Jen nedokážu poslouchat rituálně zasmušilé projevy politiků, kteří ještě před pár dny vykřikovali o pravdoláskařích a havlovcích, sledovat předstíraný žal bojovníků proti lidským právům, když v projevech vyzdvihují Havla za to, že se zasadil právě o ně. Přitom vím, že to budou oni, kdo za několik dní bude vykládat o tom, co by si Havel přál a jak co myslel.
Překvapil mě, a musím říci že v dobrém, návrh Fera Feniče, abychom po Havlovi pojmenovali letiště. Nejsme na to zvyklí, ale vlastně by to byl vhodný projev vděčnosti, který by v sobě měl i určitou symboliku. Václav Havel nám otevřel svět a v mnoha zemích byl on sám pro nás tím nejlepším vyslancem.
Myslím, že pokud by i ostatní obyvatelé naší republiky našli ve svém smutku něco takového, bylo by to pro naši zemi dobré, už vzhledem k blížícím se prezidentským volbám, které by možná (více než dvacet let od daného slibu) mohly poprvé skutečně proběhnout jako přímé.

Žádné komentáře:

Okomentovat