B2016 - Kalkulačka na zákony

Je neděle a tak se vracím ke svému oblíbenému odpočinkovému tématu, kterým je politický počítač alias CML. Lze opravdu udělat nějaké škály hodnocení tvorby zákonů a politických rozhodnutí, nebo je to takové "volné umění", v němž si každý může vytvořit co jej napadne?

Můj názor samozřejmě je že takový systém vytvořit můžeme. Že jde vytvořit stupnice průměrováním určitých subjektivních preferencí a určit nakolik je nějaké politické rozhodnutí skutečně pro společnost dobré a nakolik je špatné.

Pro začátek by se dala vytvořit jakási prostá "kalkulačka zákonodárce". Je důležité vědět, že by takový strooječek či aplikace nedávala definitivní odpovědi a také by byla dosti závislá na kvalitě vložených informací. Vzhledem k tomu že v ní nelze občas použít jiná čísla, než ta získaná statistickým výzkumem, to může být občas zavádějící.

Přes to všechno by se vyplatilo udělat takovou betaverzi výpočetního programu na zákony a nebylo by to asi ani příliš těžké. Britský filosof Jeremy Bentham navrhl několik takových parametrů (v originále "circumstances). Všechny se vztahují k zvýšení obecného blaha  (pleasure):

Intenzita: Jak intenzivní je "obšťastnění"?
Doba trvání: Jak dlouho bude trvat? 
Jistota nebo nejistota: S jakou pravděpodobností nastanou žádoucí následky?
Blízkost či vzdálenost: Za jak dlouho nastane?
Plodnost: Pravděpodobnost, že akce bude bude mít další kladné následky.
Čistota: Pravděpodobnost, že nebudou následovat pocity opačného typu.
Rozsah: Kolik lidí bude ovlivněno (a jak)?

O dalších zajímavostech z Benthamova utilitarismu se můžete bavit s evolučními filosofy, ale pro nás je zajímavé, že tyto parametry, navržené pro posuzování prospěšnosti přijímaných zákonů, lze skutečně zanést v podobě stupnic, s nimiž můžeme dále pracovat. 

Je přitom zjevné, že jsou v určitém  vzájemném poměru, který není pouhým sečtením či násobením. Jejich vztahy jsou složitější. Navíc by je možná bylo možné vynášet v čase i jako proměnné a kontrolovat, zda průběh odpovídá předpokladům. To je ale všechno zatím jen možnost. 

Podstatné je, že jakmile začneme prospěšnost politických rozhodnutí měřit a vyhodnocovat, třeba i jen takto hrubě a nepřesně, realita kvality zákonů už není subjektivní. Jakmile se něco takového stane, může vzniknout kontrolní zpětná vazba mezi předpokládanými a skutečnými následky. Co víc v takovém případě lze hodnotit i rozhodnutí, která byla udělána kdysi v minulosti. 

Vytvořit standardní Benthamův kalkulátor (Bentham navrhl pouze škály) by nám mohlo výrazně změnit pohled na naši historii.

Na závěr přidávám dvě videa, která ukazují proč jsou naše pocity dobrého a špatného rámcově dobré, a proč se přesto nemůžeme řídit jen tím, co cítíme jako dobré, ale že potřebujeme jemnější rozumovou korekci.



K Dennettovu projevu bych ještě dodal, že máme sklon  i  výsledky našeho úsilí (manuálního i duševního) chápat jako dobré. Sami své chápání "dobrého" tedy neustále přenastavujeme. Jen tak je možné, že považujeme za krásné například stroje.

Černočerný černoch aneb proč je Pravdivý příběh o Sněhurce rasistický

"Ahmed byl docela sympatický chlapík. Žil sám a hledal si práci. Měl však jednu velkou vadu - pleť černou jako dehet. Mohl by dělat horníka, ale copak to jde, když vás kamarádi horníci nepoznají od černého uhlí? Mohl by dělat učitele, ale zjednejte si pořádek, když vás žáci proti tabuli vůbec nevidí! Mohl by dělat asfaltéra, ale copak to jde, když v práci mezi vší tou černotou nejste ani vidět? Mohl by dělat uvaděče v kině, ale copak to jde, když ukážete lidem v kině jejich místo a oni ani nevidí ruku, kterou mu ukazujete?"

Chápete v čem je problém s modernizovanou Donutilovou Sněhurkou? V tom, že by vás za vyprávění z druhé strany označili za rasistu, možná ne všichni, ale rozhodně by se taková pohádka nedostala do televize.


Klidně ale projde „Byla to moc hezká dívka. Žila sama a hledala si práci. Měla jednu velkou vadu - bílou pleť jako mléko.... 



Už by také měly dávno řvát i všechny feministky, protože pohádka vnucuje nějaký konkrétní kánon krásy. Nechme je raději spát, vlastně jsem rád, že se do toho zatím nemíchají. 

Možná vás napadne, že tam, kde prošel  kdysi Krampolův Surio Mario Martinez Juarez Ferdinando.by měla klidně projít i Donutilova Sněhurka. 



Jenže tehdy byla naše média rasistická - dělat vtipy na černochy a Vietnamce bylo v pořádku. Vlastně to nebyly vtipy, byl to výsměch. A nebyl směřovaný jen na cizince, ale i na Čechy, jenže i to je rasismus. Bylo to často i docela hnusné.



Člověk si musel klást otázku, čí ta televize vlastně je, když lidé v běžném životě vycházeli mezi sebou i s Vietnamci, Ukrajinci, Afričany...atd mnohem lépe, než předvádělo zpravodajství i zábavné pořady. Dnes jsou pro změnu média také rasistická - bělochy je třeba napravit prokřížením s nějakým tmavším etnikem. 

Přiznejme si, že ona pohádka měla smůlu, nebo prostě špatné načasování. V době kdy policie mnoha evropských států tají prudký nárůst sexuálně motivovaného násilí ze strany imigrantů z Afriky a muslimského Východu, prostě jako propaganda vypadat nutně musí. Zvláště s tím sebemrskačským začátkem. 

Nic na tom nemění ani to, že znám pohádku s podobnou zápletkou, kde je ale princezna modrá (nikoli od toho že by jí doma mlátili).

Chci tím říct, že se vnímání přípustného a nepřípustného může ve společnosti velmi rychle měnit. Na individuální vnímání jakýchkoli podobných narážek má v současnosti vliv i to, jestli jste si před tím přečetli noviny se zprávami ze silvestrovské noci nebo zahlédli video ze zásahu proti demonstraci Pegidy z 9. ledna 2016.




Nějaký ten litr oleje do ohně přidává i státní či evropská mediální masírka, která dělá z každého islamoskeptika rasistu, nacistu nebo rovnou Hitlera. A co na to sám Miroslav Donuti? Jeho reakce je za současné situace vlastně mediální harakiri:

Pokusy o rasovou čistotu jsme tu už měli a jestli má nějaké politické hnutí ambice vyzkoušet, jestli Hitlerův recept na úspěch bude fungovat na české voliče, ať to zkusí, ale spálí se, protože jsme země plná sebevědomých lidí.

Ano jsme země plná sebevědomých lidí, jejichž nejcennější vlastností je nedůvěra k autoritám. Ti lidé se prostě budou milovat s jinými lidmi, které mají rádi, a barva kůže na to asi nebude mít zásadní vliv. Když jim ale po době sebemrskačského vysílání, popisujících Čechy jako nízké podlé, zbabělé tvory, kteří se v minulosti vždycky vzdali, začnete vnucovat rasismus a popisovat i barvu jejich kůže jako vadu, možná to budou vnímat jako hranici, kdy vás opravdu přestanou mít rádi.

Definitivně!

Nauka o povaze planety - zamyšlení nad plochozemci

Byl jsem upozorněn na české překlady plochozemských videí. Přiznávám, že jsem jimi nekriticky nadšen, ačkoli je důvod mého nadšení právě v tom, že si na nich mohou lidé trénovat kritické myšlení.

Už odedávna mi vadilo, že naše školy vlastně přednášejí jen tvrzení, neučí vůbec analyticky myslet a už vůbec ne vytvářet si svoji vlastní představu. Bylo by nesmírně zajímavé pozorovat, jaké pokusy by žáci (ale i dospělí) navrhli k dokázání nebo vyvrácení kulatosti či placatosti Země.

Já sám začal mít skromnou představu o tom, jak vypadá projekce například zdánlivého pohybu Slunce vůči Zemi z pohledu člověka na jejím povrchu, teprve když jsem si nastudoval pár knížek o gnomonice (věda o slunečních hodinách) a konkrétnější představu o navigaci na kulové ploše jsem si udělal až na kurzu velitele pobřežní plavby.








Víte, vykřiknout "To je ...!" dokáže každý, ale dokázali byste falzifikovat Eratosthenův důkaz kulatosti Země? Za jakých podmínek by neplatil? Dokázali byste navrhnout jednoduchý přístroj pro výpočet vzdálenosti Slunce od Země? Dokázalo by totéž i vaše dítě? A víte, jak se to dělalo ve starověku a proč byly tehdy výpočty tak nepřesné?

Je celkem příznačné, že se k tomuto tématu vracím právě nad představou Zeměplochy, které jsem věnoval články Povídání o placaté zemi a Ještě jednou o kruhových mapách.

Tyto články vyvolaly vášnivé spory o tom, jestli lidé ve středověku věděli, že je Země kulatá nebo nikoli. Otázkou není jestli to někdo věděl, otázkou je kolik lidí tvrzení o kulaté Zemi zastávalo a kolik z nich tuto problematiku chápalo. Ten problém neskončil se středověkem, je tady s námi stále.

Sexualizace a desexualizace veřejného prostoru a jeho rizika

Můj komentář k zrušení výstavy aktů a poloaktů v knihovně Akademie věd, měl zvláštní důsledek v tom, že jej přinejmenším někteří z lidí, které znám, označili za správný v tom smyslu, že odsoudili sexualizaci veřejného prostoru a  akademické půdy.

Z mého pohledu je to sice jinak naprostý nesmysl, protože titíž lidé by asi neprotestovali, kdyby byl v knihovně vystaven obraz Nahá Maja od Francisca de Goyi. Tedy neprotestovali by dnes, ale někdy roku 1800 by na něj měli úplně stejný názor.

Zrovna tak nevím, jestli by jim vadily obrazy a fotografie Alfonse Muchy, nebo jestli se pohoršují nad oponou Národního divadla a kariatidami na fasádách secesních domů. Ony fotografie nejsou totiž o nic více sexuální než tato postarší dílka. Mnohem zajímavější je však otázka, které z toho všeho vyplývá:

Je na veřejnosti příliš sexuálních témat nebo příliš málo a jaký stav je vlastně pro společnost výhodnější?

Už sama otázka navozuje problém v definování toho, co je sexuální a co není sexuální. Je nahá žena automaticky sexuální objekt? Je nahý muž automaticky sexuální objekt? Je nahé dítě automaticky sexuální objekt? Je nahý hroch nebo orangutan sexuální objekt? Pokud je v tom rozdíl, tak proč? Znamená to že oblečená žena nepůsobí jako sexuální objekt? A oblečený muž?
Jak moc musí být lidé oblečení aby nebyli sexuálními objekty?

Tohle je skluzavka do pekla.

Vytyčujeme totiž tak hranici tam kde nemá vliv na to co se snažíme ovlivnit. Jde o to, že lidé jsou hodně sexuální tvorové - asi jako delfíni.  I když sexualitu potlačují, chovají se vlastně sexuálně. Jediné co mohou je rozhodnout se že na některé podněty reagovat nebudou z nějakého jiného důvodu - konvence, kontextu, životních priorit atd.  Takže třeba na nudapláži necivíme zhypnotizovaně na partnerku svého kamaráda, protože by to bylo nepříjemné jí i jemu a jejich přátelství si vážíme.

Ta hranice je v hlavě!

Jakmile začneme svádět sexismus na vzhled věcí, nedá se to zastavit, protože lidé jsou prostě sexuální skrz naskrz. Naše hlavní erotogenní zóna se nenachází na povrchu našeho těla ale v naší hlavě. Je to náš mozek. Fantazie, ani ta sexuální, žádné hranice nemá. Proto ani burka a černé rukavice ženu nedesexualizují, natož aby ji snad chránily před znásilněním, naopak pokud takto jednají všechny ženy vystavují se ještě většímu nebezpečí, protože se tím odpovědnost za takové činy přesouvá mimo lidskou hlavu.

Jeden z důvodů, proč je evropská kultura taková, jaká je, spočívá i v tom, že jsme tomuto konfliktu vystaveni neustále, jsme na něj zvyklí a většinou jej dokážeme i řešit. Už pro děti určitého věku rozhodně bývají jejich učitelé a učitelky předmětem sexuální touhy, i když třeba ještě ne plně vyjádřené. S tímhle konfliktem se musí ve své hlavě poprat a je to dobře!

To je řekněme jeden takový společensko-psychologický pohled na problém nahotin v umění a ve veřejném prostoru. Jsou ale i jiné.

Fixování role

Problém s genderistkami je v tom, že často jakoukoli nahotu ale i jakýkoli skutečný sexuální apel považují za posouvání ženy do vynucené role okrášlovadla a sexuálního objektu.

Tato argumentyce by platila, pokud by naše ženy byly skutečně sexuálně pasivní a sex by spíše trpěly než samy vyhledávaly. To je ovšem vlastně názor 19. století, který smetla už dávno sexuální revoluce. Pro ženy je dnes žádoucí být sexuálně atraktivní a jsou v tomto směru samy vědomně aktivní.

Nakonec tu tedy máme genderistky, označující samy sebe za feministky, které bojují proti jakékoli obnaženosti a bojovné revlucionářky které se v boji za svá práva naopak samy svlékají, jako čtenářky z New Yorku, nebo feministky z Egypta, Tunisu, Izraele, Ukrajiny či Ruska. Samožřejmě nasmíme zapomenout na protestní akci SlutWalk.

Jsou to ženy, které chtějí mít na nahotu a sex stejné právo jako muži. Respektive ženy, které nechtějí aby za ně někdo jiný rozhodoval, kdy smějí být nahé a koho smějí milovat (včetně jiných žen).

Role dominace a submisivity

Jeden ze směrů kritiky genderistek se zaměřil na roli dominance a submisivity. Respektive popisuje tento stav jako obecně špatný. Problém je že část lidí ani nechce být ve vztazích zcela "rovná", je jich dokonce většina. Lidé mají mít rovná práva a jedno z těch práv je také právo vzájemně si určit jaký poměr dominance a submisivity má určovat jejich vztah s někým jiným.

Nerovné role nejsou automaticky nerovností v právech, pokud si tento stav partneři sami vybrali a pokud jej mohou kdykoli z vlastního rozhodnutí opustit. Tedy v případě, že tento stav není vnucený.

Kombinace a kritika dominance a submisivity ve spojení se sexem má ještě pikantnější příchuť v tom, že v rámci sexuálních her lidé zaujímají různé role bez toho že by tyto role měly nějaký přímý vztah k jejich životním rolím. Člověk projevující se v sexuální roli jako submisivní může být tedy v běžném životě jak submisivní, tak dominantní a stejně tak je to i naopak.

Všechny takovéto situace samozřejmě umění zachycuje - nerovnost v rozhodování jako dohodnutou roli, nerovnost vnucenou i rovnost.

Genderistky mají tedy poměrně zvrácený postoj k chápání rovnosti, protože brání lidem v jejich seberealizaci. Pokud používají tento argument v boji proti nahotě ve veřejném prostoru, pravděpodobně se nemohou mýlit víc.

Utilitarismus a nahota ve veřejném prostoru

Argumentace genderistek lze shrnout do prohlášení, že zobrazování nahých, nebo částečně obnažených žen ve veřejném prostoru škodí ženám.

Jaká je realita? Sameček druhu Homo sapiens sapiens ve věku mezi pubertou a třicítkou je pravděpodobně jedno z nejnebezpečnějších stvoření na světě. Jsou nebezpeční jak sobě (sebevraždy), tak okolí (násilné sexuálně motivované trestné činy), za což z nezanedbatelné míry může vrchol hladiny testosteronu kterého v tomto věku dosahují.

Pohled na nahá ňadra u většiny mužů jejich agresivitu snižuje. Tato hladina se u běžných mužů nezvýší ani při pohledu na zcela nahou ženu (tj včetně genitálií), určité riziko ale nastává u skutečně těžkých saditů, protože u těch agresivita při pohledu na explicitní výjevy naopak roste.

Pokud si tato sexuologická zjištění srovnáte v hlavě, dojde vám, že vlastně vytyčují hranici mezi tím, co v aktu běžně považujeme za přípustné a nepřípustné - instinktivně pro zobrazení ve veřejném prostoru respektujeme hranici největších benefitů a nejmenších rizik.

Racionalizace

Všechna tvrzení příznivů i odpůrců nahoty ve veřejném prostoru jsou samozřejmě racionalizace - proč chci, proč nechci. Ve skutečnosti je důvodem pocit "je mi to příjemné/není mi to příjemné". Oba tyto pocity mají svou hodnotu a měli bychom je tak posuzovat. Jsou důkazem že lidé jsou různí. Ano jsme různí, ale můžeme se dohodnout, pokud oběma stranám neschází ochota.

Právo na kritiku čehokoli má samozřejmě každý, ale organizace toho typu, jako je Genderová expertní komora ČR jsou nátlakové skupiny snažící se vnutit jednotný model různorodému lidskému chování. V tom mají něco společného s náboženskými morálkami a ideologiemi, tedy s těmi, které nakonec ženám vždy ubližovaly nejvíce.


PS: Z mého pohledu je v této věci především potřeba dialog. Opakuji, že si nemyslím, že by výstava v KNAV byla nějak pohoršující, či že by z nějakého důvodu zobrazovala téma, které by mělo být pro vědeckou knihovnu nepřípustné. Vlastně si myslím, že otevírá téma, o kterém je potřeba mluvit, což by se nestalo, kdyby k onomu výstupu genderistek nedošlo. 

Nahé ženy v knihovně - čí je to ostuda?

V rámci Týdne vědy byla v knihovně Akademie věd (dále KNAV) uspořádána také výstava fotografa Karla Richtra -Women: Scenes in the library. Hlavním důvodem proč byla tato výstava součástí jakési exkurze do historických technik fotografie je to, že má svéráznou estetiku.

Podle popisu jde o mokrý kolodiový proces, což je ale jen část toho co se dá o této technice říci. Jde vlastně o ferrotypii, což je poměrně unikátní způsob tvorby fotografií jak z hlediska fotografické chemie, tak z hlediska fyzikálního.

Důvodem, proč tento typ tvorby fotografií opět získává na popularitě je právě jeho snová estetika, kterou nemůžete z fotografií poznat, protože kombinuje plochy černé a stříbřité.

Tuto výstavu ale na svém místě už neuvidíte. Jak na oficiálních stránkách KNAV tak na stránkách samotného autora se teď skví nápis VÝSTAVA ZRUŠENA!

Co se stalo? Výstava se nelíbila jakési záhadné organizaci nazvané Genderová expertní komora ČR a Kongresu žen! Ještě před dvěma dny jsem vůbec netušil, že máme něco jako Genderovou expertní komoru ČR! Zjevně máme. Vznikla letos v dubnu (2015).

Co mi na tom všem vadí? Že se to označuje za feminismus. Domnívám se že se gender studies už dávno rozešly jak s realitou, tak s feminismem. Původním záměrem feminismu bylo poskytnout ženám lidská práva - právo účastni se politického života, právo rozhodovat o sobě, o svém životě a o svém těle.

Teď jsme svědky něčeho, co se velmi podobá strategii EU "ochrany spotřebitele před spotřebitelem". Členky genderové expertní komory prostě vědí mnohem lépe než ženy na fotografiích, co je pro všechny ženy na světě dobré a zjevně tak úplně svobodně nakládat se svým tělem pro ženy podle nich dobré není.

V komentáři k Společnému prohlášení GEK ČR a Kongresu žen k výstavě Knihovny AV ČR se píše:

Kritizovaná výstava nemá žádnou spojitost s vědou či výzkumem, čímž degraduje ženy obecně na pouhé sexuální objekty a zpochybňuje odborný přínos vědkyň. V prohlášení se dozvíte další podrobnosti, ze kterých plyne naše znepokojení nad uspořádáním takového typu výstavy pod záštitou Akademie věd ČR.

Nevím, jak nahé ženy znevažují práci vědkyň, ale myslím si, že mnohé vědkyně jsou mnohem méně prudérní než členky Genderové expertní komory ČR. Vím to, protože některé z nich si nechávají fotografovat akty.

Cituji dále z prohlášení:

Za velmi problematický považujeme také následující popisek samotné výstavy: „Portréty krásných žen v knihovně na fotografiích zhotovených technikou mokrého kolodiového procesu jsou vystaveny v původním trezoru Spořitelny české, který je dnes součástí studovny Knihovny Akademie věd. Výstava nedává žádné odpovědi na palčivé otázky dneška ani historie. Nedává si za cíl představit unikátní historické techniky, ani nenaznačuje nový úhel pohledu. Neukazuje ani temná zákoutí autorovy duše. Prostřednictvím přímých pozitivních obrazů na plechových deskách vám nabídne poetickou atmosféru evokující začátek 20. století.“ Popisek deklaruje, že výstava sama o sobě nemá žádný přínos.

Tady se dostáváme k hodně problematické části, protože Genderová komora vlastně prohlašuje, že prostá estetika je sama o sobě nic. Tedy že nemá žádný význam a instituce typu KNAV by se k ní neměla snižovat. (estetika jejich stránek dává trochu tušit)

Promiňte ale WTF? To jako myslíte vážně? Z jakého titulu se co má Genderová komora vyslovovat k estetice? Nejde náhodou už o pokus o zásah do dalšího lidského práva?

Myslíte si, že je v článku 15 Listiny základních práv a svobod uvedena svoboda umění hned vedle svobody vědeckého bádání jen tak? Ano svoboda umělecké tvorby souvisí se svobodou myšlení a svobodou svědomí a jako taková má k svobodě vědeckého bádání velice blízko:

Článek 15
(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
(2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.
(3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.
 
Prohlášení se v podstatě snaží naznačit, že uspořádáním výstavy dochází k jakémusi útisku žen. Genderová expertní komora ČR svým chováním rozhodně nepředstavuje feminismus v jeho tradičním pojetí. Vlastně už představuje protipól feminismu - "ochránkyně morálky" - skupiny prudérních žen, které měly v minulých stoletích na svědomí mnoho zničených životů (a v muslimských zemích dosud mají) - často skutečných feministek.

(Docela by mě zajímala konfrontace našich "feministek" se skutečnými feministkami, nebo třeba se skupinami Pussy Riot či FEMEN.)

Také mi velmi vadí, že ředitelství KNAV  ustoupilo v podstatě bez boje. Ano Akademie věd ustoupila před organizací gender studies založenou letos. Pokud vám to nepřipadá děsivé, tak mě ano.

Když už pořádá KNAV nějakou akci, měla by jí mít opravdu dobře rozmyšlenou a její zástupci by jí měli být schopni ubránit i před takovýmto útokem.

Tento spor naštěstí a zároveň bohužel nezasáhl do úrovně práva. Naštěstí proto, že by mohl snad lidmi trochu pohnout k tomu aby si uvědomili, že i v úrovni názorů a tvrzení probíhá neustálý boj. Že slova nejsou "nic", ale že na nich záleží a že to, že zrůdný názor není možné trestat dle našeho zákona i LZPS, neznamená že jej nemáme veřejně slovně odsoudit.

Bohužel proto, že bychom alespoň věděli, kam se naklání v podobných otázkách naše soudnictví. Obávám se totiž, že poněkud páchne pokrytectvím, prudérií a kadidlem.

Ve společném prohlášení se také uvádí:

Domníváme se, že autorita, jakou je Akademie věd ČR, by se neměla spokojit s popíráním a nekonfrontováním palčivých témat dnešní doby, ale že by naopak měla skrze popularizační aktivity poukazovat na zásadní společenské otázky.

Myslím že tím co Genderová expertní komora ČR právě udělala se právě sama stala palčivým tématem a její činnost zásadní společenskou otázkou.

Chovejme se k nim jako k válečným zajatcům...

Tento článek je záměrně kontroverzní.

Výkřiky a vzdech kolem uprchlické krize pomalu odeznívají, jenže se vlastně nic nevyřešilo. Německá vláda, stejně jako politická reprezenatce EU se projevily jako totálně neschopné řešit uprchlickou krizi. Není to až tak velké překvapení.

Představa Angely Merkelové že Německo pojme libovolný počet lidí odkudkoli, aniž se s jeho obyvatelstvem do krve rozhádá je asi utopie, stejně jako je utopie představa, že všechny okolní země nechají radostně přes své území volně proudit tisíce lidí bez dokladů a jakékoli registace.

Přiznejme si, že to co jsme viděli v posledních měsících bylo absurdní a kruté divadlo. Europolitici se utápěli v líčení toho, jak je islám super náboženství a že vlastně není problém příchod několika set tisíc nebo možná i milionů lidí vyznávajících světonázor, který si nezadá svou nelidskostí s nejbrutálněkjšími ideologiemi dvacátého století, ačkoli jinak policie hlídá kdejakou trapnou demonstraci nebo sraz motorkářů.

A mezitím ...

Winter is coming!

Víte člověku, který má (zatím) mozek v hlavě, tohle mělo dojít. Pokud vytvoříte proud uprchlíků (a jiných migrantů) protože prostě mají jít odkud-kam, budou přicházet stále. A pokud se prostě některé zemi nebude líbit, že přes ní proudí davy nějakých cizích lidí vyznávajích agresivní světonázor (kteří navíc ještě ani nejsou občany EU, takže už jenom tím porušují zákony), tak ten proud prostě zastaví. 


Není zločin pro jakoukoli zemi, bránit své hranice. Je to v jedné definici státu! Dalo se to čekat.

To znamená že nám bude tuto zimu hrozit humanitární krize na hranicích EU. Absurdní na tom je, že do téhle pasti vlákali skutečné uprchlíky lidé, kteří se jim snažili pomoci. Nevím, kolik lidí stráví zimu právě v táborech na výchdě EU. Možná by vlastně zemím oplocujícím své hranice měli být Němci vděční, protože jinak by teď hrozila humanitární krize přímo uprostřed Německa.

I když jsem jinak toho názoru, že není pravda, že by šlo o invazní armádu, alespoň ne v tom smyslu, jak je to interpretováno, tak navrhuji, abychom pro tentokrát na tuto tezi přistoupili. Nemůžeme jen tak rozdávat baráky, jak by si to asi představovali migranti ze střední Afriky a islám představuje velké bezpečnostní riziko. V tom jej musíme brát vážně.

Pokud ale budeme vnímat tyhle lidi jako vojsko beze zbraní, projevme jim právě tu míru humanity, kterou bychom projevili k vojákům ve stejném postavení - v postavení válečných zajatců. V první řadě bychom je  nenechali zmrznout.

Z tohoto hlediska mi celkové chování reprezentace ČR mi vlastně připadá poměrně dost dobré. Ačkoli jsme vnímáni jako země, která islám opravdu nemusí (a to jakože hodně nemusí) a kde pro praktikujícího (otravujícího) muslima není život zrovna růžový, zároveň v tuto dobu (právě v tuto dobu, tedy na přelomu října a listopadu) vyslalo MVČR humanitární konvoje do Chorvatska a Slovinska. Obsahují velkokapacitní vytápěné stany.

Myslím že zpráva  "islám nechceme, ale v nouzi vás nenecháme,"  je přesně ta tenká linka na níž bychom se měli držet mezi bagatelizováním rizika islámu a odporem proti němu.

Problém chytrých žen

Obecná představa, s níž se asi setkala nejen většina žen, ale i většina mužů je, že muži touží po hloupých ženách. Nová studie evolučního vědce Davida Bainbridge ale říká něco jiného. Podle něj totiž muži touží po   inteligentních ženách. Jak se s takovým rozporem vyrovnat?

Měl bych několik možných řešení, které se možná budou i vzájemně dobře doplňovat. Za prvé doporučuji si všimnout, CO vlastně David Bainbridge označuje za inteligenci. zjistíte že to jsou vlastně konverzační dovednosti. Tedy takové věci, jako je široký rozhled, zábavnost, vnímavost. Žena s IQ Stephen Hawkinga a sociální inteligencí Sheldona Coopera bude mít tedy stále vážný problém navzdory své inteligenci.

Tento rozpor mezi sociální a praktickou inteligencí může být jedním z vysvětlení pověsti o atraktivitě hloupých žen. Mě ale jako lepší vysvětlení připadá druhá možnost.

Uvědomte si, že se stále bavíme o inteligenci žen, ale co inteligence mužů? Pro muže je docela dobré alespoň trochu imponovat. Měl by mít tedy alespoň trochu konverzačně navrch. (Trochu se domnívám, že u více inteligentních lidí nehraje tento rozdíl až tak velkou roli, ale to by byla příliš velká odbočka.) Jak inteligentní jsou však muži, aby mohli mít nad dívkami a ženami navrch? Úplně stejně.

Inteligence sleduje ve společnosti přibližně Gaussovu křivku. Nejvíce nápadníků tedy budou mít ženy kolem průměru, stejně jako nejúspěšnější chlapci budou také kolem průměru, pokud nevytvoříme prostředí s uměle změněnými poměry inteligence jako jsou třeba vysoké školy.

Pokud se opravdu podíváte na absolventy vysokých škol, zjistíte že vlastně většinou nemají výrazné problémy se navazováním partnerských vztahů, přestože jsou prokazatelně inteligentnější než  průměr.

Problém mají vlastně jen inteligentní ženy, které jsou nucené "lovit" v běžném prostředí, jako například absolventky vysokých škol s velkou převahou žen. Průměrný chlapík si totiž s nadprůměrnou ženou moc nepokecá, protože na to prostě nemá. Jeho obzor bude mnohem užší a zájmy výrazně přízemnější, než její. Její šance na to, že narazí v obecné společnosti (např v restauraci) na sobě (alespoň) rovného bude tím nižší, čím bude ona inteligentnější.

Všimněte si, že existuje i problém příliš hloupých lidí, který je v podstatě stejný. Rozdíl je v tom, že se příliš často se svým trápením nesvěřují v médiích.


Samozřejmě jsou ženy, které preferují hloupější muže, muži kteří preferují hloupější ženy a muži, kterým vyšší inteligence u ženy vyhovuje. Možností je hodně, jenže ani takové  variace příliš neovlivní main stream.