Když něco až příliš připomíná návnadu, je naprosto na místě se ptát: Kde je háček? Pokud se ptáte, tak návnada se pozná, tak podle toho, že je někde, kde by neměla být a vede od ní vlasec.
Tedy obrazně.
Víte, to je tak. Před časem se na facebookových stránkách některých mých přátel, hlavně těch mladších, kteří nemají zkušenost s mocí z doby reálného socialismu, začaly objevovat fotografie s nápisem „Nenávist mi nesluší“. Proti tomu nelze v principu nic namítat, nenávist je emoce, která mobilizuje k boji, ani nemá nikomu slušet. Navíc bývá celkem nepříjemná nejen pro svůj terč. Takové sdělení je tedy jednoznačně pozitivní, jenže...
Na tom sdělení bylo ale něco, co mi nesedělo. Nebylo z jejich hlav. Patřilo kampani Hate Free sponzorované Norskými fondy a kanceláří vlády (naší). Je to program, který platí drahé reklamy, objevují se o něm zmínky v seriálech a na školách se o něm přednáší a natáčejí filmy jako cvičení. Chci říct, že je to sakra drahá věc.
Aha, takže naší vládě, které skoro dvacet let nevadilo, když v televizi mluvili moderátoři otevřeně rasisticky vůči Vietnamcům, té vládě, které vůbec nevadí, že v pořadech České televize (která ostatně HFC také podporuje) vystupující i moderátoři celkem pravidelně napadají ateisty (tj asi třetinu české veřejnosti) tvrzením, že jsou pohrobky komunismu, duchovně zakrnělí, oběti nějaké tragédie nebo že jsou hrozbou pro společnost...tak téhle vládě najednou tak leží na srdci, abychom nebyli postižení nenávistí?
Je to ta samá vláda, v níž sedí jako její místopředseda rasista par excellence Andrej Babiš?
A mě se divíte, že mi taková akce smrdí?
A co ty Norské fondy? Česká republika vychází dlouhodobě jako jedna z nejméně rasistických zemí Evropy. Proč najednou napadlo někoho z Norských fondů vzít balík peněz a poslat jej do České republiky?
Přiznávám, že mě v této spojitosti napadá jen jeden důvod a to je vyhraněně negativní postoj české veřejnosti k islámu. A opravdu, pokud si projdete stránky Hate Free Culture, zjistíte, že je tam ždibet Asiatů, něco o Romech a pak islám. Islám je jediná ideologie (či náboženství), která je na těchto stránkách zmíněná takto přímo.
Snaha dát rovnítko mezi Romy a islám je už celkem známá, ale s příliš dobrým přijetím se nesetkala ani mezi Romy. On totiž islám Romům, ani ostatně nikomu, nic hezkého nenabízí. Zbývá jen vylepit samolepky "Muslimové nemohou za vaše pos*aný životy!" Ano, nemohou, a byl bych rád kdyby to tak zůstalo i v budoucnu, protože islám už může za hodně "pos*anejch životů".
Vyvolává to pocit, který dobře dokumentuje obrázek s nápisem „We love black sheep!“ Špatný je každý, kdo nemá rád každou černou ovci. Víte být černou ovcí můžete mnoha způsoby a z mnoha důvodů. Je to snaha nerozlišovat Alana Turinga od Charlese Mansona, nebo spíše Rosu Parksovou od Mohammeda Bouyeriho.
V důsledku kampaň proti nenávisti vybízí k nenávisti. K nenávisti vůči komukoli, do nemá rád nebo jenom kritizuje islám. Je samozřejmé, že takoví lidé budou, ať už z racionálních, nebo častěji emocionálních důvodů. Islám je totiž ideologie nenávisti, pracuje s ní více, než jakékoli jiné náboženství a jakákoli jiná ideologie včetně stalinistického modelu marxismu-leninismu.
Nenávist samozřejmě také budí nenávist, je to přirozené, protože ten kdo vás nenávidí vás také ohrožuje. Čechy náhle nepřepadla iracionální nenávist vůči islámu, její původ je jinde a muslimové se tím při tom ani netají. Je to v jejich „svatých“ textech, je to v jejich kázáních, je to v jejich projevech na demonstracích, ve školách i na veřejnosti. Vlastně je velmi snadné nenávidět islám.
Kolik opravdu investovaly Norské fondy a Úřad vlády ČR do téhle kampaně se nikde veřejně nedočtete, přesto je její debakl celkem předvídatelný, protože do vyvolávání nenávisti investuje islám dlouhodobě mnohem víc, než kolik kdy mohou nabídnout Norské fondy nebo česká vláda.
středa 29. dubna 2015
čtvrtek 16. dubna 2015
Válka s nahotou 3. - paralýza
Před časem jeden kamarád napsal v komentáři k článku Zákon nejistoty toto:
A k diktatuře - pokud sem tam někoho zabiješ, věci to dost pomůže. Lepší je ale vzít známou osobnost, třeba Tomia, zabavit mu majetek, veřejně ho zostudit, zakázat mu Prahu a přestěhovat ho třeba na samotu kousek od Jáchymova. Když u toho příjde o rodinu, vlasy a oblečení, máš bonus navíc. V tu chvíli začne mít každej jeho sympatizat lehký příznaky posttraumatickýho stresovýho syndromu jak z učebnice a takhle jednoduše si vykolejil osudy cca dvou milionů lidí v Čechách... Udělej to každy dva až tři měsíce a za chvíli budeš mít společnost, kterou jsi popsal výše.
Ani nevím, jestli jej napadlo, jak dobře popsal situaci, kterou právě sleduji. Příběh Ivo Žurka odsouzeného na tři roky vězení za sexuální nátlak. O tom, jak kauza probíhala dosud se můžete informovat na stránkách Naturista.cz i na zpravodajských serverech. Mé vlastní komentáře pak najdete zde jako Válka s nahotou a Válka s nahotou 2.
Ivo Žurek rozhodně je vůdčí postavou českého organizovaného naturismu. Postavou zostuzenou, odsouzenou, zbavenou svého vlivu. Je teď opravdu depresivní sledovat aktivitu, tedy vlastně neaktivitu našich naturistů.
Pokud jsem dříve naturisty přirovnával ke kanárkům v dole, tak teď už by dávno měly znít všechny poplachy. Čeští naturisté, kteří ještě nedávno plánovali spíše rozvoj sportovních a turistických aktivit (na čemž měl Ivo Žurek podstatný podíl) jsou teď tiší a zalezlí. Téměř veškerá jejich činnost ustala, nežádoucí část společnosti byla zcela paralyzována.
V podstatě v současnosti vedení naturistů jen čeká na výsledky odvolání.
Problém je, že pokud se tento postup teroru mocipánům osvědčí, použijí ho znovu. Můžete jen tipovat, která skupina bude další (muslimové to nejspíš nebudou). Faktem je, že se to už stalo. Systém demonstroval svou schopnost perzekvovat kohokoli, kdo se současným mocenským klikám nehodí.
I kdyby byl teď Ivo Žurek propuštěn a zbaven obvinění, změní se toho jen málo. Přiznávám, že na to ale nevěřím.
A k diktatuře - pokud sem tam někoho zabiješ, věci to dost pomůže. Lepší je ale vzít známou osobnost, třeba Tomia, zabavit mu majetek, veřejně ho zostudit, zakázat mu Prahu a přestěhovat ho třeba na samotu kousek od Jáchymova. Když u toho příjde o rodinu, vlasy a oblečení, máš bonus navíc. V tu chvíli začne mít každej jeho sympatizat lehký příznaky posttraumatickýho stresovýho syndromu jak z učebnice a takhle jednoduše si vykolejil osudy cca dvou milionů lidí v Čechách... Udělej to každy dva až tři měsíce a za chvíli budeš mít společnost, kterou jsi popsal výše.
Ani nevím, jestli jej napadlo, jak dobře popsal situaci, kterou právě sleduji. Příběh Ivo Žurka odsouzeného na tři roky vězení za sexuální nátlak. O tom, jak kauza probíhala dosud se můžete informovat na stránkách Naturista.cz i na zpravodajských serverech. Mé vlastní komentáře pak najdete zde jako Válka s nahotou a Válka s nahotou 2.
Ivo Žurek rozhodně je vůdčí postavou českého organizovaného naturismu. Postavou zostuzenou, odsouzenou, zbavenou svého vlivu. Je teď opravdu depresivní sledovat aktivitu, tedy vlastně neaktivitu našich naturistů.
Pokud jsem dříve naturisty přirovnával ke kanárkům v dole, tak teď už by dávno měly znít všechny poplachy. Čeští naturisté, kteří ještě nedávno plánovali spíše rozvoj sportovních a turistických aktivit (na čemž měl Ivo Žurek podstatný podíl) jsou teď tiší a zalezlí. Téměř veškerá jejich činnost ustala, nežádoucí část společnosti byla zcela paralyzována.
V podstatě v současnosti vedení naturistů jen čeká na výsledky odvolání.
Problém je, že pokud se tento postup teroru mocipánům osvědčí, použijí ho znovu. Můžete jen tipovat, která skupina bude další (muslimové to nejspíš nebudou). Faktem je, že se to už stalo. Systém demonstroval svou schopnost perzekvovat kohokoli, kdo se současným mocenským klikám nehodí.
I kdyby byl teď Ivo Žurek propuštěn a zbaven obvinění, změní se toho jen málo. Přiznávám, že na to ale nevěřím.
pondělí 6. dubna 2015
Povídání o placaté zemi
Opět jsem dostal odkudsi odkaz na video Byl středověk skutečně temný? Přiznávám, že tohle video nemám rád. Profesor Anthony M. Esolen v něm vysvětluje, že samozřejmě nebyl tak temný. Problém je, že to je pravda jen z části a neúplná pravda je tak nějak úplná lež. To že se Anthony M. Esolen opravdu zabývá dějinami středověku dodává jeho tvrzení na vážnosti.
O co jde se pokusím vysvětlit na příkladu kartografie. Anthony M. Esolen říká, že ve středověku lidé nevěřili, že je země plochá, protože viděli lodě jak mizejí za obzor, tedy že je představa ploché země pověra. No vlastně není. Problém je v tom, že středověk trval tisíc let a za tu dobu se změní ledacos.
Tolik času dělí nás od doby, kdy Skandinávii ovládali Vikingové, Byzanc byla ještě kvetoucí říší a rod Vršovců představoval pro Přemyslovce vážnou konkurenci. Jinými slovy, od středověku nás dělí jen poloviční doba toho, jak dlouho trval.
Ale vraťme se k těm mapám. Konec antiky znamenal pro antickou kartografii opravdový rozmach. Klaudios Ptolemaios navrhl mapu, která promítala oblast Evropy na plochu ve tvaru pláště kužele. Došlo tím (spolu s použitím nepřesných měření a volby jednoho z horších odhadů průměru Země) sice k výraznému zkreslení, ale i tak jeho mapa dávala alespoň nějakou představu o skutečném tvaru pevnin a moří.
Různá překreslení této mapy se pak ve výrazném zjednodušení a zkreslení objevovala v islámském světě, umožnila rozvoj arabské a později i evropské mořeplavby.
Uvědomme si, že se bavíme o mapě, která pocházela z 2. století našeho letopočtu. Vypadala takto (je to jedna z pozdějších kopií):
O čtyři staletí později byste za mapu světa ale považovali nejspíše toto:
Jak se z Ptolemaiovy mapy stalo tohle? Jak se z idejí o projekci kulové plochy na povrch roviny mohla stát hračka typu "orbis terrarum". Víra dokázala opravdu změnit svět i když pouze v lidských představách. Pokud se alespoň trochu orientujete v tom co má ta "mapa" znázorňovat, všimněte si východní orientace. Ano, křesťanství přece přinášelo "světlo z východu", proto byl východ nejdůležitější světová strana. Trojúhelníčky Evropy a Afriky snad ani nemá cenu komentovat.
Jde totiž o představu svatého Isidora ze Sevilly (asi 560 – 636), který popsal svět jako kruh obtékaný Oceánem. Mapy světa podle světcovy fantazie mívají tedy ve svém středu Jeruzalém a občas na nich lze najít i vyznačenou zahradu Eden.
Takové "mapy" nemají vůbec žádný smysl pro navigaci ani hrubou orientaci, přesto byl jejich dopad obrovský. Na křížové výpravy se vydávali lidé přesvědčení, že svět vypadá opravdu takto a že v jeho středu je svaté město Jeruzalém.
O dalších čtyři sta let později existovaly i propracovanější mapy světa, třeba takzvané mapy Beatova typu vznikající právě někdy kolem roku 1000 a později. Vypadaly asi takto:
A jak je to tedy s tou zemskou kulatostí zastávanou v renesanci. Víte Evropa je kontinent a to znamená že je vlastně docela velká. Zatímco za Alpami na severu ještě vesele kvetla a zuřila gotika, jih už žil renesancí. Sever blouznil a jih už studoval antické spisy. Nakonec ve čtrnáctém století už začínají mapy připomínat realitu. Je to samozřejmě ještě středověk, ale osm století od jeho počátku a o dvanáct století později, než vznikla mapa Klaudia Ptolemaia.
Ve stejné době ještě v severských zemích představoval mapu světa smybol ve tvaru kruhu. První vytištěná mapa roku 1472 nevypadala jako Ptolemaiova mapa, ani jako portulánové mapy, které už tehdy byly celkem často používány ve středomoří. Je to totiž ta kruhová "mapa" výše typu O-T "orbis terrarum".
V době, kdy učenci už opět počítali s kulatou zemí a snažili se přijít na kloub tomu, jak na takové kouli navigovat, velká část, dokonce možná naprostá většina Evropanů stále věřila na Zemi v podobě ploché kruhové desky.
O co jde se pokusím vysvětlit na příkladu kartografie. Anthony M. Esolen říká, že ve středověku lidé nevěřili, že je země plochá, protože viděli lodě jak mizejí za obzor, tedy že je představa ploché země pověra. No vlastně není. Problém je v tom, že středověk trval tisíc let a za tu dobu se změní ledacos.
Tolik času dělí nás od doby, kdy Skandinávii ovládali Vikingové, Byzanc byla ještě kvetoucí říší a rod Vršovců představoval pro Přemyslovce vážnou konkurenci. Jinými slovy, od středověku nás dělí jen poloviční doba toho, jak dlouho trval.
Ale vraťme se k těm mapám. Konec antiky znamenal pro antickou kartografii opravdový rozmach. Klaudios Ptolemaios navrhl mapu, která promítala oblast Evropy na plochu ve tvaru pláště kužele. Došlo tím (spolu s použitím nepřesných měření a volby jednoho z horších odhadů průměru Země) sice k výraznému zkreslení, ale i tak jeho mapa dávala alespoň nějakou představu o skutečném tvaru pevnin a moří.
Různá překreslení této mapy se pak ve výrazném zjednodušení a zkreslení objevovala v islámském světě, umožnila rozvoj arabské a později i evropské mořeplavby.
Uvědomme si, že se bavíme o mapě, která pocházela z 2. století našeho letopočtu. Vypadala takto (je to jedna z pozdějších kopií):
O čtyři staletí později byste za mapu světa ale považovali nejspíše toto:
Jde totiž o představu svatého Isidora ze Sevilly (asi 560 – 636), který popsal svět jako kruh obtékaný Oceánem. Mapy světa podle světcovy fantazie mívají tedy ve svém středu Jeruzalém a občas na nich lze najít i vyznačenou zahradu Eden.
Takové "mapy" nemají vůbec žádný smysl pro navigaci ani hrubou orientaci, přesto byl jejich dopad obrovský. Na křížové výpravy se vydávali lidé přesvědčení, že svět vypadá opravdu takto a že v jeho středu je svaté město Jeruzalém.
O dalších čtyři sta let později existovaly i propracovanější mapy světa, třeba takzvané mapy Beatova typu vznikající právě někdy kolem roku 1000 a později. Vypadaly asi takto:
A jak je to tedy s tou zemskou kulatostí zastávanou v renesanci. Víte Evropa je kontinent a to znamená že je vlastně docela velká. Zatímco za Alpami na severu ještě vesele kvetla a zuřila gotika, jih už žil renesancí. Sever blouznil a jih už studoval antické spisy. Nakonec ve čtrnáctém století už začínají mapy připomínat realitu. Je to samozřejmě ještě středověk, ale osm století od jeho počátku a o dvanáct století později, než vznikla mapa Klaudia Ptolemaia.
Ve stejné době ještě v severských zemích představoval mapu světa smybol ve tvaru kruhu. První vytištěná mapa roku 1472 nevypadala jako Ptolemaiova mapa, ani jako portulánové mapy, které už tehdy byly celkem často používány ve středomoří. Je to totiž ta kruhová "mapa" výše typu O-T "orbis terrarum".
V době, kdy učenci už opět počítali s kulatou zemí a snažili se přijít na kloub tomu, jak na takové kouli navigovat, velká část, dokonce možná naprostá většina Evropanů stále věřila na Zemi v podobě ploché kruhové desky.
neděle 29. března 2015
"Stejně ti přispějou jen kamarádi" - crowdfunding a stupně odloučení
"Stejně ti přispějí jenom kamarádi" slýchávám často u crowdfundingových kampaní. Vlastně je to pravda, přispějí vám kamarádi, pokud budete mít štěstí tak i kamarádi kamarádů a pokud budete mít ještě větší štěstí tak kamarádi kamarádů vašich kamarádů. Uvědomili jste si ale, kolik je to vlastně lidí?
Přátelé přátel našich přátel...nepřipomíná vám to něco? Ano jistě, teorii vyslovenou americkým psychologem Stanleyem Milgramem, který v roce 1967 provedl experiment s doručováním dopisů, které si lidé předávali mezi sebou tak, aby byly nakonec doručeny jeho známému v Bostonu. Zjistil, že průměrný počet předání je šest. S kýmkoli na této planetě nás spojuje řada pouhých šesti známých. Proto se té teorii také říká šest stupňů odloučení. Co to znamená?
Pokud se pokusíte v crowdfundingu oslovit lidi nějakou plošnou reklamou, pravděpodobně bude její zásah relativně mizivý zato cena bude hrozná. Zkuste si ale představit opačný postup, kdy byste investovali do crowdfundingové kampaně čas, péči a možná i nějaké peníze prostě proto aby dobře vypadala a byla opravdu zábavná. Jaký je rozdíl mezi výsledkem takové "vymazlené" kampaně a kampaně "vyfrknuté" za jedno odpoledne?
Pokud bude vaše kampaň opravdu nudná, nezajímavá nebo na první pohled odfláknutá, pravděpodobně jí podpoří maximálně kolem 7 lidí. Tolik je totiž průměrný počet lidí, s nimiž udržujeme opravdu intenzivní přímý kontakt. Naopak pokud by byla opravdu zajímavá a měla téma, které je zajímavé pro široký počet lidí, měli byste teoreticky šanci, že vám přispěje asi 130 lidí z těch, které přímo vedete jako své přátele na Facebooku.
Tahle hranice je ovšem hypotetická, protože 130 lidí je průměrný počet přátel a ve skutečnosti z nich přispěje jen nějaké poměrná část, řekněme třeba pětina nebo desetina. To co je ale zajímavější je, že mohou váš projekt sdílet dál a přimět k jeho podpoře i lidi, které přímo neznáte.
Při průměrném oslovení jedné pětiny přátel to máte v třetí úrovni přibližně 18 278 lidí ( celkem tedy (1 . 26) + (26 . 26) + (26 . 676) = 18 272). Ve čtvrté úrovni je to už necelý půlmilion a v páté by to už 11 milionů lidí. Berte to prosím úplně čistě jako hypotetický příklad (nepočítám s "odumřelými větvemi" ani náhlými nárůsty při náhodném kontaktu zájmových skupin), ze kterého je ovšem vidět jaký dosah může crowdfundingový projekt opravdu mít, když dokážete oslovit přátele na sociálních sítích.
Samozřejmě proniknout třemi nebo čtyřmi vrstvami odloučení chce už pořádný virální potenciál. Proniknout druhým stupněm (přátelé přátel) je ale často právě rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným projektem.
Větší šance má samozřejmě projekt, s lepší startovní pozicí, tedy takový, který má zároveň více přátel na sociálních sítích. Při pětinové úspěšnosti se hodně změní už pokud máte na startovní pozici tisíc přátel, protože už na druhé úrovni již oslovuje náš projekt přes pět tisíc lidí (na třetí přes 130 000). Sociální sítě navíc také přirozeně selektují lidi podle zájmů.
Žádná dostupná plošná reklama nemůže něčemu takovému konkurovat. Nepodceňujte přátele, spolu dokážete cokoli, sami skoro nic.
Přátelé přátel našich přátel...nepřipomíná vám to něco? Ano jistě, teorii vyslovenou americkým psychologem Stanleyem Milgramem, který v roce 1967 provedl experiment s doručováním dopisů, které si lidé předávali mezi sebou tak, aby byly nakonec doručeny jeho známému v Bostonu. Zjistil, že průměrný počet předání je šest. S kýmkoli na této planetě nás spojuje řada pouhých šesti známých. Proto se té teorii také říká šest stupňů odloučení. Co to znamená?
Pokud se pokusíte v crowdfundingu oslovit lidi nějakou plošnou reklamou, pravděpodobně bude její zásah relativně mizivý zato cena bude hrozná. Zkuste si ale představit opačný postup, kdy byste investovali do crowdfundingové kampaně čas, péči a možná i nějaké peníze prostě proto aby dobře vypadala a byla opravdu zábavná. Jaký je rozdíl mezi výsledkem takové "vymazlené" kampaně a kampaně "vyfrknuté" za jedno odpoledne?
Pokud bude vaše kampaň opravdu nudná, nezajímavá nebo na první pohled odfláknutá, pravděpodobně jí podpoří maximálně kolem 7 lidí. Tolik je totiž průměrný počet lidí, s nimiž udržujeme opravdu intenzivní přímý kontakt. Naopak pokud by byla opravdu zajímavá a měla téma, které je zajímavé pro široký počet lidí, měli byste teoreticky šanci, že vám přispěje asi 130 lidí z těch, které přímo vedete jako své přátele na Facebooku.
Tahle hranice je ovšem hypotetická, protože 130 lidí je průměrný počet přátel a ve skutečnosti z nich přispěje jen nějaké poměrná část, řekněme třeba pětina nebo desetina. To co je ale zajímavější je, že mohou váš projekt sdílet dál a přimět k jeho podpoře i lidi, které přímo neznáte.
Při průměrném oslovení jedné pětiny přátel to máte v třetí úrovni přibližně 18 278 lidí ( celkem tedy (1 . 26) + (26 . 26) + (26 . 676) = 18 272). Ve čtvrté úrovni je to už necelý půlmilion a v páté by to už 11 milionů lidí. Berte to prosím úplně čistě jako hypotetický příklad (nepočítám s "odumřelými větvemi" ani náhlými nárůsty při náhodném kontaktu zájmových skupin), ze kterého je ovšem vidět jaký dosah může crowdfundingový projekt opravdu mít, když dokážete oslovit přátele na sociálních sítích.
Samozřejmě proniknout třemi nebo čtyřmi vrstvami odloučení chce už pořádný virální potenciál. Proniknout druhým stupněm (přátelé přátel) je ale často právě rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným projektem.
Větší šance má samozřejmě projekt, s lepší startovní pozicí, tedy takový, který má zároveň více přátel na sociálních sítích. Při pětinové úspěšnosti se hodně změní už pokud máte na startovní pozici tisíc přátel, protože už na druhé úrovni již oslovuje náš projekt přes pět tisíc lidí (na třetí přes 130 000). Sociální sítě navíc také přirozeně selektují lidi podle zájmů.
Žádná dostupná plošná reklama nemůže něčemu takovému konkurovat. Nepodceňujte přátele, spolu dokážete cokoli, sami skoro nic.
pátek 27. března 2015
Předporozumění
Tento komentář by se mohl úplně stejně jmenovat "Jak náboženské učení brání lidem, aby přemýšleli o etice a morálce?" Nevím nakolik jste se s tímto konceptem v životě setkali, ale pro mě představuje nepřekročitelný myšlenkový blok v hlavách věřících.
Co to vlastně předporozumění je? Znamená to že předem víte, která strana je kladná a která záporná. Je to vlastně velmi přirozené posuzování (podle toho kdo je "náš" a "jejich") a častý přístup například i ve filmech, nebo v pohádkách, kde je prostě jedna strana označena jako "zlá" a druhá "dobrá". Toto rozdělení na kladné záporné postavy se nezpochybňuje.
Zkuste si někdy bez tohoto filtru přečíst třeba pohádku Kouzelné křesadlo, možná budete zděšeni - protože čarodějnice nechtěla vojákovi říci, co chce dělat s křesadlem, usekl jí hlavu. Přesto je v tomto příběhu voják kladnou postavou a čarodějnice zápornou.
Proto v současnosti musejí být takové pohádky upravovány jako třeba v případě této animace, kde voják zabije čarodějnici v podstatě v sebeobraně. Všimněte si: Aby pohádka fungovala, musí zůstat voják kladnou postavou, ale většině z nás už jenom konstatování, že to byla čarodějnice (a proto je v pořádku jí useknout hlavu) prostě nestačí.
Teď si představte že stejným způsobem máte předem dané jako kladné postavy Boha, Ježíše, Mohameda nebo třeba všechny starověké židovské proroky. Jako věřící naprosto jistě víte, že Bůh ani jeho oblíbenci nikdy nedělají nic špatného. Všechno co udělají je dobré.
Pokud tedy v nějaké "svaté knize" najde věřící něco, co působí opravdu divně, ukrutně a obludně, chápe to jako úkol, jak vysvětlit, že to co jeho oblíbené postavičky dělají je správné. Přidávají si tedy důvody, které v původním textu zpravidla nejsou a často ani moc nepomáhají k tomu, aby vypadal snesitelněji.
Na tom, že si Mohamed sexuálně užíval s šestiletou holčičkou Ajšou nějak moc nezmění tvrzení, že měl penis nepodobný ostatním mužům.
"bylo jí šest let a on s ní nemohl mít pohlavní styk, protože byla příliš mladá a tak on, Alláh ho pozdrav a modli se nad ním, jí strčil penis mezi stehna a jemně jím třel. A také posel Alláhuv měl penis nepodobný věřícím."
Zrovna tak v textech zdůvodňujících jako morální příběh obětování Izáka nebo Jeftovy dcery prostě nic nedokáže přebít fakt, že v nich rodiče chtějí opravdu podříznout a spálit na oltáři jako oběť Bohu vlastní děti, což se jednomu z nich (Jeftemu) opravdu podaří.
Jeden z nejpodivnějších odůvodňovacích pokusů, ze kterého na hony smrdí předporozumění, jsem našel na stránkách Křesťanského společenství Juda Mělník. Vztahuje se k epizodě ze Starého zákona konkrétně z Druhé knihy královské (2Kr 2,23-25) v níž na proroka Elíšu pokřikují děti a ten je za to prokleje, načež z lesa vyběhnou dvě medvědice a 42 dětí roztrhají.
Interpretace toho, že to bylo cosi správného je prostě katastrofická. Hned v první části vysvětlení části, která si nezadá s kázáním muslimských apologetů se autor Tomáš Korčák snaží tvrdit, že si za to vlastně ty děti mohly samy, ale vlastně říká ještě mnohem více:
"Hospodin svým slovem vytyčil oblast požehnání a oblast prokletí. Jestli neposloucháme jeho slovo, pak sami vystupujeme z oblasti požehnání do oblasti prokletí."
"Za smrt chlapců tedy nemohl Elíša, ale samotní chlapci, kteří si svými postoji a činy zvolili smrt a zlořečení."
Asi chápete o co jde. Touto interpretací označil Tomáš Korčák všechny ateisty a jinověrce za prokleté. Cokoli se jim stane špatného je tedy vlastně jejich vina. V duchu mě napadá muslimské rozdělení světa na "území míru" a "území války".
Nakonec vypisuje tři hlavní důvody, pro které si děti zasloužily být roztrhány mědvědicemi:
"1. Tyto děti neměly úctu k autoritám. Měly rebelického ducha, zlehčovaly a vysmívaly se autoritě a službě proroka. Elíša byl plešatý a vypadal divně. Zřejmě nosil zvláštní „prorocký“ kožený plášť, který zrovna nebyl v módním kurzu."
"2. Tyto děti se nechaly strhnout většinou. „Všichni se vysmívali (napili, šlehli, vyspali…), tedy já také.“ Musíme naučit své děti jít proti proudu, když se proud ubírá špatným směrem."
"3. Tyto děti měly špatné přátele. Písmo říká, že přátelit se s kdekým je ke škodě (Př 18,24a). Lidé, s kterými se stýkám, mají na mne vliv. Musíme se modlit za své děti, aby měly dobré přátele a musíme je v tom vést. To je naše zodpovědnost.
Mohl bych tyto tři důvody rozebírat shora zdola ale k ničemu by to nebylo. Kdyby bylo za tyto "prohřešky" správné nechávat děti trhat medvědy, musela by mít každá základní škola vlastní medvědinec. Pravděpodobně bychom také nakonec měli více medvědů, než dětí.
Za zvláště nebezpečnou považuji část kterou jsem vyznačil zesíleně. Jednak odporuje druhému "důvodu" a zároveň dokonale popisuje zúžení prostoru v němž se věřící pohybují. "Náboženství je více než přátelství" - takový názor je pro mě téměř definicí fanatismu.
Odpůrci islámu si jistě vzpomenou na velmi podobné verše, které muslimům zakazují nacházet si přátele mezi nevěřícími.
Korán 3:28 Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Bůh vás varuje před sebou samým a u Boha je cíl konečný.
Všemi těmito tvrzeními se můžeme zabývat donekonečna a klepat si na čelo nad jejich šíleností. O tom jsem toho ale už napsal dost. Zde se pozastavuji nad tím, proč věřící prostě musejí přijmout nějaké dost šílené vysvětlení. Pokud chápete princip předporozumění, tak už je vám to jasné. Předporozumění totiž vylučuje jedinou interpretaci, která je v takových případech možná - že se totiž onen"vzor všeho dobrého a dokonalého" chová v příběhu odporně, amorálně, nepřípustně...prostě hůř než prase.
Je v principu jedno, jaké z šílených odůvodnění věřící nakonec přijme, podstatné je že jedno z nich přijmout musí, aby obraz jeho imaginárního hrdiny zůstal čistý. Ovšem jen pro něj...
Co to vlastně předporozumění je? Znamená to že předem víte, která strana je kladná a která záporná. Je to vlastně velmi přirozené posuzování (podle toho kdo je "náš" a "jejich") a častý přístup například i ve filmech, nebo v pohádkách, kde je prostě jedna strana označena jako "zlá" a druhá "dobrá". Toto rozdělení na kladné záporné postavy se nezpochybňuje.
Zkuste si někdy bez tohoto filtru přečíst třeba pohádku Kouzelné křesadlo, možná budete zděšeni - protože čarodějnice nechtěla vojákovi říci, co chce dělat s křesadlem, usekl jí hlavu. Přesto je v tomto příběhu voják kladnou postavou a čarodějnice zápornou.
Proto v současnosti musejí být takové pohádky upravovány jako třeba v případě této animace, kde voják zabije čarodějnici v podstatě v sebeobraně. Všimněte si: Aby pohádka fungovala, musí zůstat voják kladnou postavou, ale většině z nás už jenom konstatování, že to byla čarodějnice (a proto je v pořádku jí useknout hlavu) prostě nestačí.
Teď si představte že stejným způsobem máte předem dané jako kladné postavy Boha, Ježíše, Mohameda nebo třeba všechny starověké židovské proroky. Jako věřící naprosto jistě víte, že Bůh ani jeho oblíbenci nikdy nedělají nic špatného. Všechno co udělají je dobré.
Pokud tedy v nějaké "svaté knize" najde věřící něco, co působí opravdu divně, ukrutně a obludně, chápe to jako úkol, jak vysvětlit, že to co jeho oblíbené postavičky dělají je správné. Přidávají si tedy důvody, které v původním textu zpravidla nejsou a často ani moc nepomáhají k tomu, aby vypadal snesitelněji.
Na tom, že si Mohamed sexuálně užíval s šestiletou holčičkou Ajšou nějak moc nezmění tvrzení, že měl penis nepodobný ostatním mužům.
"bylo jí šest let a on s ní nemohl mít pohlavní styk, protože byla příliš mladá a tak on, Alláh ho pozdrav a modli se nad ním, jí strčil penis mezi stehna a jemně jím třel. A také posel Alláhuv měl penis nepodobný věřícím."
Zrovna tak v textech zdůvodňujících jako morální příběh obětování Izáka nebo Jeftovy dcery prostě nic nedokáže přebít fakt, že v nich rodiče chtějí opravdu podříznout a spálit na oltáři jako oběť Bohu vlastní děti, což se jednomu z nich (Jeftemu) opravdu podaří.
Jeden z nejpodivnějších odůvodňovacích pokusů, ze kterého na hony smrdí předporozumění, jsem našel na stránkách Křesťanského společenství Juda Mělník. Vztahuje se k epizodě ze Starého zákona konkrétně z Druhé knihy královské (2Kr 2,23-25) v níž na proroka Elíšu pokřikují děti a ten je za to prokleje, načež z lesa vyběhnou dvě medvědice a 42 dětí roztrhají.
Interpretace toho, že to bylo cosi správného je prostě katastrofická. Hned v první části vysvětlení části, která si nezadá s kázáním muslimských apologetů se autor Tomáš Korčák snaží tvrdit, že si za to vlastně ty děti mohly samy, ale vlastně říká ještě mnohem více:
"Hospodin svým slovem vytyčil oblast požehnání a oblast prokletí. Jestli neposloucháme jeho slovo, pak sami vystupujeme z oblasti požehnání do oblasti prokletí."
"Za smrt chlapců tedy nemohl Elíša, ale samotní chlapci, kteří si svými postoji a činy zvolili smrt a zlořečení."
Asi chápete o co jde. Touto interpretací označil Tomáš Korčák všechny ateisty a jinověrce za prokleté. Cokoli se jim stane špatného je tedy vlastně jejich vina. V duchu mě napadá muslimské rozdělení světa na "území míru" a "území války".
Nakonec vypisuje tři hlavní důvody, pro které si děti zasloužily být roztrhány mědvědicemi:
"1. Tyto děti neměly úctu k autoritám. Měly rebelického ducha, zlehčovaly a vysmívaly se autoritě a službě proroka. Elíša byl plešatý a vypadal divně. Zřejmě nosil zvláštní „prorocký“ kožený plášť, který zrovna nebyl v módním kurzu."
"2. Tyto děti se nechaly strhnout většinou. „Všichni se vysmívali (napili, šlehli, vyspali…), tedy já také.“ Musíme naučit své děti jít proti proudu, když se proud ubírá špatným směrem."
"3. Tyto děti měly špatné přátele. Písmo říká, že přátelit se s kdekým je ke škodě (Př 18,24a). Lidé, s kterými se stýkám, mají na mne vliv. Musíme se modlit za své děti, aby měly dobré přátele a musíme je v tom vést. To je naše zodpovědnost.
My sami však potřebujeme mít správné přátele. Některá přátelství nám
skutečně mohou škodit a je potřeba je omezit či ukončit. Někteří
„přátelé“ mají jazyk plný smrtonosného jedu a ty po setkání s nimi
najednou začneš prožívat nedůvěru vůči svým autoritám, místnímu sboru,
Písmu … Začneš se více zajímat o tento svět a ochladne tvá láska k
Ježíši a jeho slovu. Ty však máš zodpovědnost za to, čemu nasloucháš
(viz Mk 4,24)."
Mohl bych tyto tři důvody rozebírat shora zdola ale k ničemu by to nebylo. Kdyby bylo za tyto "prohřešky" správné nechávat děti trhat medvědy, musela by mít každá základní škola vlastní medvědinec. Pravděpodobně bychom také nakonec měli více medvědů, než dětí.
Za zvláště nebezpečnou považuji část kterou jsem vyznačil zesíleně. Jednak odporuje druhému "důvodu" a zároveň dokonale popisuje zúžení prostoru v němž se věřící pohybují. "Náboženství je více než přátelství" - takový názor je pro mě téměř definicí fanatismu.
Odpůrci islámu si jistě vzpomenou na velmi podobné verše, které muslimům zakazují nacházet si přátele mezi nevěřícími.
Korán 3:28 Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Bůh vás varuje před sebou samým a u Boha je cíl konečný.
Všemi těmito tvrzeními se můžeme zabývat donekonečna a klepat si na čelo nad jejich šíleností. O tom jsem toho ale už napsal dost. Zde se pozastavuji nad tím, proč věřící prostě musejí přijmout nějaké dost šílené vysvětlení. Pokud chápete princip předporozumění, tak už je vám to jasné. Předporozumění totiž vylučuje jedinou interpretaci, která je v takových případech možná - že se totiž onen"vzor všeho dobrého a dokonalého" chová v příběhu odporně, amorálně, nepřípustně...prostě hůř než prase.
Je v principu jedno, jaké z šílených odůvodnění věřící nakonec přijme, podstatné je že jedno z nich přijmout musí, aby obraz jeho imaginárního hrdiny zůstal čistý. Ovšem jen pro něj...
úterý 17. března 2015
Výbušné spojenectví
Objevil se jakýsi článek o tom, jak ateisté nají problém se zaměřením skupiny Islám v České republice nechceme. Je to pravda, přinejmenším část ateistů, mezi něž se řadím i já má opravdu s tímto hnutím jistý problém, jenže úplně jiný, než jaký popisuje článek Jiřího Jelínka na blogu Pan Gurmán: Ateistova frustrace Konvičkou.
Na rozdíl od něj totiž vím, že jakmile by se dostal islám na takovou úroveň, že by mohl ovlivňovat politiku u nás, tak bychom tu měli koncentráky pro jinověrce a pro lidi jako jsem já by to znamenalo buď celoživotní život v pokrytectví, nebo smrt. Ostatně myslím, že všichni ateisté, kteří vidí dál než za první roh už si museli všimnout, že v 13 zemích v nichž se dostal k moci islám justice za ateismus skutečně vraždí. Něco takového musí jako motivace k tomu nechtít u nás islám ateistovi opravdu stačit, tak proč ty rozpaky z hnutí IvČRn?
Víte, to hnutí je prapodivný slepenec, ve kterém se setkávají lidé, kteří by si jinak spolu nesedli ke stolu. Pravdou je, že část z nich nejen ve mě vzbuzuje značné obavy. To jsou lidé, u kterých nevím, co od nich mám čekat, a pak se tam také objevují lidé, u kterých to vím...
Ano, jsou to křesťané, většinou katolíci až ultrakatolíci a to je vlastně kořen problému. Ateisté totiž v současné době většinou vycházejí s katolíky dobře v soukromí, ale na politické úrovni zuří cosi jako studená válka. Ateisté, přestože jsou proti katolíkům v početní převaze, jsou v ní v současnosti v defenzivě kvůli tomu, že se katolíkům podařilo ovládnout všechna hlavní zpravodajská média kromě internetu.
Ateisté jsou veřejně osočováni, popisováni jako pohrobci komunistů a uráženi, často i osobně. Z mnoha poměrně dobrých důvodů uvedených již jinde, pak považují ateisté katolíky za amorální (a naopak). V principu ateisté předem očekávají od křesťanů zradu. Není to tak překvapivé, protože totéž se už stalo například v Egyptě, kde se nakonec křesťané (zde však koptové) a muslimové spojili ve společném pronásledování ateistů.
Ani dnešní oficiální postoje ŘKC nedávají tušit nic dobrého, když i nejvyšší představitelé ŘKC, včetně papeže Františka, považují ateismus za větší hrozbu než islám, respektive islám považují za náboženství míru, ale hrozí se ateismu a agnosticismu. Tentýž postoj "ať raději uctívají Aláha, než aby nevěřili vůbec" je čím dál častěji slyšet i u nás. (Pro nás to však znamená "ať je raději zabijí, než aby byli nevěřící".)
To je samozřejmě dost špatná výchozí pozice pro společný postup proti islámu. Dalo by se očekávat, že alespoň ti katolíci, kteří se sdružují na akcích IvČRn udělají druhé straně určité ústupky.
Skutečnost je bohužel jiná. Mnohé projevy katolíků se nesou v tom duchu, že nás islám ohrožuje protože jsme "duchovně vyprázdnění" a měli bychom se obrátit ke Kristu a křesťanským hodnotám. Přičemž kladou rovnítko mezi evropské a křesťanské kulturní hodnoty. Moderní ateisté si ale nepřipadají "duchovně vyprázdnění" a nemají ani pocit, že by jejich místo bylo "prázdné". Za to celkem právem podezírají katolíky z podsouvání cíle, který opravdu nechtějí. I ateisté navazují na evropské kulturní hodnoty - na hodnoty osvícenství, jimiž katolíci opovrhují.
Je tu ale něco ještě vážnějšího: Věřící si myslí, že ateismus je něco, za co by se člověk měl stydět a na veřejnosti o tom vůbec nemluvit. Vadí jim a uráží je existence ateistů. Nepožadují sice jejich okamžité vyvraždění, jako muslimští imámové, ale nejraději by byli, kdyby neexistovali.
Přiznávám, že právě kvůli tomuhle se vlastně nijak zvlášť v diskusích IvČRn neúčastním. Mám totiž pocit, že kdykoli napíši cokoli, nějaký katolík se urazí. Vzhledem k jinak pověstné urážlivosti muslimů není divu, že někteří ateisté už vnímají katolíky prostě jako "jiné muslimy".
A konečně je tu naprostý rozpor v tom, jak si takový boj proti islámu představují katolíci a ateisté. Zatímco ti první nabízejí jako univerzální všelék konverzi ke své víře, ateisté navrhují demaskování islámu, tedy především zveřejnění jeho hlavních textů a veřejné odsouzení jako zrůdné ideologie. To ale opět naráží na cítění katolíků.
V moderní době nebylo ještě žádné velké náboženství označeno za zrůdnou nehumánní ideologii a veřejně odsouzeno. Katolíci velmi dobře cítí, že pokud by se něco takového stalo, otevřel by takový proces i jejich skříně s kostlivci. A že jich římskokatolická církev nemá málo!
Postoj ateistů proto katolíci interpretují jako snahu o zrušení všech náboženství a protože svou víru považují za integrální součást své osobnosti, snaží se ji "hájit", často pomocí prapodivných konspiračních teorií. Za takové situace je samozřejmě spojenectví ateistů a katolíků proti islámu velmi vratké a výbušné.
Na rozdíl od něj totiž vím, že jakmile by se dostal islám na takovou úroveň, že by mohl ovlivňovat politiku u nás, tak bychom tu měli koncentráky pro jinověrce a pro lidi jako jsem já by to znamenalo buď celoživotní život v pokrytectví, nebo smrt. Ostatně myslím, že všichni ateisté, kteří vidí dál než za první roh už si museli všimnout, že v 13 zemích v nichž se dostal k moci islám justice za ateismus skutečně vraždí. Něco takového musí jako motivace k tomu nechtít u nás islám ateistovi opravdu stačit, tak proč ty rozpaky z hnutí IvČRn?
Víte, to hnutí je prapodivný slepenec, ve kterém se setkávají lidé, kteří by si jinak spolu nesedli ke stolu. Pravdou je, že část z nich nejen ve mě vzbuzuje značné obavy. To jsou lidé, u kterých nevím, co od nich mám čekat, a pak se tam také objevují lidé, u kterých to vím...
Ano, jsou to křesťané, většinou katolíci až ultrakatolíci a to je vlastně kořen problému. Ateisté totiž v současné době většinou vycházejí s katolíky dobře v soukromí, ale na politické úrovni zuří cosi jako studená válka. Ateisté, přestože jsou proti katolíkům v početní převaze, jsou v ní v současnosti v defenzivě kvůli tomu, že se katolíkům podařilo ovládnout všechna hlavní zpravodajská média kromě internetu.
Ateisté jsou veřejně osočováni, popisováni jako pohrobci komunistů a uráženi, často i osobně. Z mnoha poměrně dobrých důvodů uvedených již jinde, pak považují ateisté katolíky za amorální (a naopak). V principu ateisté předem očekávají od křesťanů zradu. Není to tak překvapivé, protože totéž se už stalo například v Egyptě, kde se nakonec křesťané (zde však koptové) a muslimové spojili ve společném pronásledování ateistů.
Ani dnešní oficiální postoje ŘKC nedávají tušit nic dobrého, když i nejvyšší představitelé ŘKC, včetně papeže Františka, považují ateismus za větší hrozbu než islám, respektive islám považují za náboženství míru, ale hrozí se ateismu a agnosticismu. Tentýž postoj "ať raději uctívají Aláha, než aby nevěřili vůbec" je čím dál častěji slyšet i u nás. (Pro nás to však znamená "ať je raději zabijí, než aby byli nevěřící".)
To je samozřejmě dost špatná výchozí pozice pro společný postup proti islámu. Dalo by se očekávat, že alespoň ti katolíci, kteří se sdružují na akcích IvČRn udělají druhé straně určité ústupky.
Skutečnost je bohužel jiná. Mnohé projevy katolíků se nesou v tom duchu, že nás islám ohrožuje protože jsme "duchovně vyprázdnění" a měli bychom se obrátit ke Kristu a křesťanským hodnotám. Přičemž kladou rovnítko mezi evropské a křesťanské kulturní hodnoty. Moderní ateisté si ale nepřipadají "duchovně vyprázdnění" a nemají ani pocit, že by jejich místo bylo "prázdné". Za to celkem právem podezírají katolíky z podsouvání cíle, který opravdu nechtějí. I ateisté navazují na evropské kulturní hodnoty - na hodnoty osvícenství, jimiž katolíci opovrhují.
Je tu ale něco ještě vážnějšího: Věřící si myslí, že ateismus je něco, za co by se člověk měl stydět a na veřejnosti o tom vůbec nemluvit. Vadí jim a uráží je existence ateistů. Nepožadují sice jejich okamžité vyvraždění, jako muslimští imámové, ale nejraději by byli, kdyby neexistovali.
Přiznávám, že právě kvůli tomuhle se vlastně nijak zvlášť v diskusích IvČRn neúčastním. Mám totiž pocit, že kdykoli napíši cokoli, nějaký katolík se urazí. Vzhledem k jinak pověstné urážlivosti muslimů není divu, že někteří ateisté už vnímají katolíky prostě jako "jiné muslimy".
A konečně je tu naprostý rozpor v tom, jak si takový boj proti islámu představují katolíci a ateisté. Zatímco ti první nabízejí jako univerzální všelék konverzi ke své víře, ateisté navrhují demaskování islámu, tedy především zveřejnění jeho hlavních textů a veřejné odsouzení jako zrůdné ideologie. To ale opět naráží na cítění katolíků.
V moderní době nebylo ještě žádné velké náboženství označeno za zrůdnou nehumánní ideologii a veřejně odsouzeno. Katolíci velmi dobře cítí, že pokud by se něco takového stalo, otevřel by takový proces i jejich skříně s kostlivci. A že jich římskokatolická církev nemá málo!
Postoj ateistů proto katolíci interpretují jako snahu o zrušení všech náboženství a protože svou víru považují za integrální součást své osobnosti, snaží se ji "hájit", často pomocí prapodivných konspiračních teorií. Za takové situace je samozřejmě spojenectví ateistů a katolíků proti islámu velmi vratké a výbušné.
neděle 15. března 2015
Zlatý řez a pomatení ex-ateisté
Na toto půvabné video jsem narazil při prohlížení facebookového účtu "Bývalí ateisté".
Opravdu nevím, jestli někdo z těch lidí, kteří se na této stránce sdružují byl někdy skutečně ateistou, vlastně vím že všichni byli původně ateisty - když se narodíme, jsme totiž ateisty naprosto přirozeně, teprve indoktrinace nějakým náboženstvím udělá z některých z nás věřící.
To je myslím, také důvod, proč jsou mezi ateisty častěji inteligentnější lidé - ty kterým stačí jednoduchá pseudovysvětlení si prostě rozeberou církve.
Existují ale i argumenty, které se zvláště neškoleným lidem vyvracejí těžko. Jedním z nich je všudypřítomnost čísla fí - což je iracionální číslo vyjadřující poměr menší a větší části ve zlatém řezu. Je to zhruba
1,6180339887 4989484820 4586834365 6381177203 0917980576
2862135448 6227052604 6281890244 9707207204 1893911374
8475408807 5386891752 1266338622 2353693179 3180060766
7263544333 8908659593 9582905638 3226613199 2829026788
0675208766 8925017116 9620703222 1043216269 5486262963
1361443814 9758701220 3408058879 5445474924 6185695364
8644492410 4432077134 4947049565 8467885098 7433944221
2544877066 4780915884 6074998871 2400765217 0575179788
3416625624 9407589069 7040002812 1042762177 1117778053
1531714101 1704666599 1466979873 1761356006 7087480710
1317952368 9427521948 4353056783 0022878569 9782977834
7845878228 9110976250 0302696156 1700250464 3382437764
8610283831 2683303724 2926752631 1653392473 1671112115
8818638513 3162038400 5222165791 2866752946 5490681131
7159934323 5973494985 0904094762 1322298101 7261070596
1164562990 9816290555 2085247903 5240602017 2799747175
3427775927 7862561943 2082750513 1218156285 5122248093
9471234145 1702237358 0577278616 0086883829 5230459264
7878017889 9219902707 7690389532 1968198615 1437803149
9741106926 0886742962 2675756052 3172777520 3536139362
1076738937 6455606060 5921658946 6759551900 4005559089
Uvedený filmeček (respektive jeho komentátor) opakuje téměř v transu stále dokola fakt, že se s číslem fí setkáváme všude, až nakonec sděluje za sílícího kvílení andělů, že to není vědecky odůvodnitelné, věda je propaganda a všechno stvořil....no hádejte kdo.
Mimochodem, toto iracionální číslo nebylo poprvé objeveno Leonardem Pissánským zvaným Fibonacci. Těžko říci, kdo na něj poprvé přišel, ale rozhodně to bylo již ve starověku. Je to ostatně důvod, proč byl například pentagram oblíbeným symbolem mezi pythagorejci.
Použít pětiúhelníku je totiž způsobem, jak číslo fí vyjádřit graficky a to hned několikrát.
Co je to ale vlastně číslo fí? Je to podobné iracionální číslo jako pí, jenže zatímco pí udává poměr průměru kruhu k jeho obvodu, fí udává rozdělení úsečky na dva díly tak, aby poměr menší části k větší byl stejný jako poměr větší části k celku.
Když si to převedeme z matematičtiny do češtiny, znamená to, že na jakémkoli plynule rostoucím objektu najdeme nějaké matematické vyjádření v němž bude zahrnuto číslo fí.
Je při tom úplně jedno, jestli takovým příkladem bude květenství slunečnice, hlemýždí ulita nebo populace králíků. Rovnici zahrnující fí ale můžete najít i na šroubovicích, spirálách. Proto se s číslem fí můžeme setkat i u věcí, které živé nejsou, ale mají podobné uspořádání - například ve tvarech spirálních galaxií.
Podivovat se nad tím, že se v takových útvarech dá najít číslo fí je úplně stejné, jako podivovat se nad tím, že všechny kružnice obsahují číslo pí, nebo že všechny trojúhelníky narýsované na ploše mají součet vrcholových úhlů 180°.
To co nás mate je, že je těch tvarů tolik. Je to ale spíše nedostatek naší běžné představivosti. Číslo pí máme nějak trvale spojené s kruhem, ale právě tak se skrývá v elipsách, parabolách a hyperbolách nebo vlnění.
Pokud byste nad číslem pí chtěli žasnout stejně jako nad číslem fí, mohli byste jej také vidět všude - od plodnic hub, přes tvar Slunce a planet, po vlnky na vodní hladině a elektromagnetické vlny přicházející k nám od vzdálených pulsarů. Vše co má alespoň částečně tvar kruhu a vše co rotuje nebo obíhá v sobě nějakým způsobem skrývá číslo pí. Jak říkám, jde jen o nedostatek naší fantazie.
Nacházení čísla fí v přírodě má ale ještě o něco větší trhlinu. Pokud byste totiž opravdu měřili všechny ulity, květy a spirální galaxie dosti přesně, zjistili byste, že se zlatého poměru drží jako celek, ale v detailech mají výrazné nepřesnosti.
Číslo fí se totiž v přírodě stejně jako číslo pí v podstatě nikdy nevyskytuje ve své čisté formě, zato je naše okolí zahlceno objekty, které se mu nějak blíží. Žádná vajíčka, melouny, bubliny nebo planety nejsou dokonale kulaté, ale jsou dostatečně kulaté. Podobně ani žádná ulita nedosahuje přesně tvaru logaritmické spirály, jež tak krásně vyjadřuje číslo fí, protože její přírůstky jsou nerovnoměrné vlivem rozdílných ročních průměrných teplot a ročních dob,ale může mu být velmi blízko.
Je to tím, že takové objekty vznikají v přírodě optimalizací a my v nich nacházíme očekávaná čísla až díky průměrování. Pokud se bude například nějaký kámen po velmi dlouhý čas kutálet všemi myslitenými směry, bude mít nakonec tvar přibližně kulový. Podobně pokud se bude protoplanetární materiál usazovat kolem nějakého gravitačního centra a síla, která jej formuje bude působit přilbližně kolmo ke středu tělesa, bude výsledkem opět přibližně koule.
Podobně je to pokud něco roste, což se živým organismům stává (ale nejen jim), pravděpodobně se někde v tvaru nebo vývoji bude uplatňovat Fibonacciova posloupnost a tedy i Zlatý řez a s ním číslo fí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)