Z historie polyamory - piloti U.S. Air Force

Dnes budo psát o swingers, ale jsou to úplně jiní swingers, než jak tohle slovo známe ze současnosti. Zároveň bych tím chtěl částečně odpovědět na jednu otázku z druhé strany. Spousta lidí, žijících v monogamním svazku reaguje na zjištění, že někdo jiný patří do určité polykuly (nemonogamní "rodina") slovy: "Já vám to neberu, ale co až přijdou děti?"

Doufám že odpověď vyplyne z následujícího vyprávění. 

Jako "swingers" se označovali původně polyamorní piloti U.S. Air Force. Uspořádání jejich vztahů bylo zajímavé. Oficiálně měli totiž manželky a byli tedy ženatí. Každá z takových dvojic měla někde svůj domov, který působil naprosto konzervativně. Jejich ženy ale byly na společných večírcích ženami i jejich přátel a naopak oni sami byli muži žen svých přátel.

Povědomí o prvních swingers proniklo do obecného povědomí i do populární kultury.*)

Od dnešnícho nejčastějšího chápání polyamorie se tento systém přece jen poněkud odišoval - i v propojených rodinách stále platila rodinná hierarchie a tradiční role manžela (hlava rodiny, živitel) a manželky (péče o domácnost).

Tento způsob života byl zaznamenám v průběhu 2. světové války a později také za války v Koreji. Šlo ale o systém tak  vyvinutý, že někteří autoři vyslovili myšlenku, jestli jeho původ nesahá mnohem hlouběji, tedy do dob 1. světové války, do prvních desetiletí 20. století, nebo dokonce až do koloniálních válek. **)

Někoho asi napadne, že to byly drsné časy a piloti, kterým neustále hrozila smrt, se chtěli prostě odvázat a zapomenout na to. Sex rozhodně  představoval téměř nutnou relaxaci v prostředí neustálého ohrožení. To je ale jen půlka pravdy. Faktem je, že být manželkou válečného pilota představovalo také mnoho stresu nejen z důvodů obavy o jeho život, ale také o zabezpečnení příjmů a možnost se starat o děti. Ano rozumíte dobře, tihle lidé měli i v té době děti. 

Systém zajišťoval, mužům jistotu, že své ženy nenechají osamělé v nebezpečném světě, pokud budou zabiti v boji (což bylo dost pravděpodobné) a poměrně pevné vztahy uvnitř skupiny pilotů nabízely bezpečí tam, kde se zdálo, že žádné bezpečí existovat nemůže. 

Námitku "...ale co až přijdou děti?" mohly tedy slýchat manželky pilotů přesně v opačném významu, než ji slýchají dnešní polyamorici

Uspořádání intimních vztahů zjevně podléhá stejným tlakům a proměnám, jako jakékoli jiné sociální uspořádání.

*) Pokud chceme pochopit spojnici mezi původními swingers a vznikem swingers klubů, je důležité si připomenout, že tisk v padesátých letech 20 století informoval o tomto chování jako o "výměně" nebo "půjčování manželek". Je zjevné, že takový popis neodpovídal realitě v plné šíři.

 **) Existují i úvahy o vlivu hospodářských krizí na vznik tohoto fenoménu.

Na Wikipedii (en): Swingers 

Justin J Lehmiller: A Comparison of Sexual Health History and Practices among Monogamous and Consensually Nonmonogamous Sexual Partners

Proč si volíme stále horší politiky?

Naše politika je dlouhodobě špatná. Přinejmenším tento názor mám dlouhodobě a vzhledem k prestiži povolání politika v tom nejsem sám.

Už před deseti lety jsem napsal: 

Přemýšlím jaké to asi je být členem vlády. Vědět, že až natáhnete brka, nějakých sedm milionů lidí otevře falšku a bude řvát nadšením (ti ostatní jsou děti). Jaké to je vědět, že jim nikdo nepřeje nic dobrého, že si každý na jejich hrob odplivne? Že když budou mít havárku v autě, bude každý opravdu vážně přemýšlet, jestli má vůbec volat záchranku... ne nechtěl bych teď být jedním z nich! 

Jako obecná teorie demokracie bývá veřejnosti předkládáno tvrzení, že lidé prostřednictvím voleb vybírají kandidáty, kteří je nejlépe reprezentují do zákonodárných sborů. Při pohledu nejen na naší politickou scénu nad ním musí člověk jen kroutit hlavou.

O tom, že politické strany nejsou vůbec způsobilé předvybírat voličům kandidáty do voleb jsem psal už dříve, jenže fatálně končí i pokusy o "nepolitickou politiku".  

Zkusím teď načrtnout, proč k tomu podle mě dochází. 

Za počátek problému považuji jakýsi přirozený sklon společnosti ke konzervatismu. Nejde přitom ani tak o nějaký uvědomělý program, jako spíše o setrvačnost myšlení obrovské masy lidí. Spousta lidí prostě jen dělá to, co dělala vždycky a pokud se nestká s problémem, který se dotkne i jich osobně, tak i myslí stejně jako vždy. 

Mohu mluvit o konzervatismu, protože jeho základem je víra v hodnotu tradic, které ale nejsou ceněné často pro nic jiného, než že je lidé dodržují dlouho. To je ovšem vlastnost jak kvalitních, tak kumulativně chybných řešení.

Pokud v základě vycházíme z nevyřčené představy, že "všichni přece vědí, co je třeba", vychází nám špatný politik prostě jako člověk, který se nechal od svého poslání odvést korupcí. Tohle hodnocení vede ke snaze vyměnit jej za kohokoli jiného a tímto způsobem jsou také vedeny politické kampaně. V principu jediným požadavkem voliče je předpoklad, že politik bude v základních věcech "konzervativní" a tedy předvídatelný.

Úplně přitom chybí uvědomění že politik může být také "pouze" nekompetentní a nebo nekompetentní i zkorumpovaný zároveň. 

Všichni jsme se ale mohli mnohokrát při sledování přenosů z jednání přesvědčit, že většina politiků prostě nemá dovednosti nutné pro racionální politiku, tedy že je těžce nekompetentní.

"Je to špatně, změňme to" je z principu dobrá motivace, ale vždycky je zásadní se ptát "v co jiného". Je jen málo stavů, které by se nedaly zhoršit a většina změn nepředstavuje zlepšení. Logika "všechno je lepší, než tohle" je tedy chybná.

Statisticky je vždy mnohem větší skupina chybných řešení, tedy takových, které vedou ke zhoršení situace, než řešení, které situaci alespoň nezhorší nebo i zlepší. Výměna politiků "na slepo" tedy ve většině případů povede ke zhoršení. 

Označení "konzervativní" z toho důvodu vnímám v současné politice jako synonymum pro "populistický". Trochu problém je, že k této politice neexistuje příliš alternativa. Dokonce i strany, které se tradičně označují za "levicové" jsou v principu velmi konzervativní. (Pokrokovost je opustila někdy v první třetině 20. století. Dnes jsou jimi navrhovaná řešení často bližší feudalismu než nějakému novějšímu zřízení.)

V současnosti je velmi pošetilé se ptát, jestli volit pravici nebo levici, protože na mnoho otázek mají tradiční strany stejný názor bez ohledu na označení. Spor bychom měli chápat spíše v rovině tradicionalisté vs modernisté. Tahle země potřebuje moderní řešení. Takové ovšem ani od komunistických ekonomů ani od bývalých agentů STB očekávat nelze.

související:
Nakolik jsem levičák?

Prospěšnost evropské roztržky s Ruskem

Existuje velmi mnoho důvodů, proč by bylo dobré udržovat alespoň nějak přiměřeně fungující diplomaticé vztahy s Ruskem ze strany Evropské unie. Tohle zamyšlení ale míří opačným směrem. Chci se ptát: Mohlo by být pro Evropskou unii nebo pro evropské země nějak prospěšné, kdyby EU až tak dobré vztahy s Ruskou federací neměla?

V první řadě si musíme uvědomit, že není zase až tak dobré být spojenec s Ruskem kvůli tomu, jak se Rusko ke svým spojencům chová. Totiž že je oslabuje ekonomicky a hlavně politicky. 

Nedělá to z nějaké zlomyslnosti, ale z důvodu zisku a zabezpečení vlastní vnitřní bezpečnosti (a není v tom samo). Každý spojenec totiž může ekonomicky a politicky vyrůst a ve vztahu přebrat iniciativu. Slabým spojencem se naopak lépe manipuluje a uzavírají jednostranně nevýhodné obchody. 

Účelem ruských trollích farem je tedy především roztříštit a znepřehlednit domácí politickou scému států, které nejsou s Ruskem v otevřeném konfliktu. I nepříliš vyhraněný konflikt přirozeně povede k výraznějšímu odporu vůči dezinformačním kampaním.

První výhodou otevření diplomatického konfliktu s Ruskem by tedy bylo omezení vlivu ruských trollů na politiku.

Hlavním vývozním artiklem Ruska je energie, což je také dlouhodobě výhodné. Investicí do ropovodů, plynovodů a jaderných elektráren vzniká dlouhodobá závislost, ve které se jen málokterá odběratelská země odváží protestovat proti zasahování Ruska do vnitřních záležitostí. 

Evropská unie je energeticky závislá na Rusku dokonce ještě více, než ČR. Některé země jsou dokonce výhradně závislé (více než 75 %) na dovozu ruské ropy či zemního plynu. 

I náznak možné ztráty energetického zásobování by přinutil EU více diverzifikovat zdroje energie a tím zvýšil energetickou bezpečnost. Zároveň by vznikla obrovská příležitost pro země, které by na trhu mohly Rusko nahradit.

Co myslíte, má EU svou armádu? Inu ne, nemá. Jenže pokud chce být brána vážně, měla by ji mít. Podobně jako by měla mít integrovaný záchranný systém pro případ rozsáhlých katastrof.  

Ohrožení by motivovalo EU k vytvoření společných propojených obranných a záchranných systémů - armády, federální policie, záchranných složek i medicínských institucí (například pro případ pandemií).

Přiznejme si, že kromě eura a výkřiků euroskeptiků se nám EU vlastně nijak moc nepřipomíná. Rozhodně nijak nevnímáme evropské politiky jako skutečné politiky. Vlastně moc netušíme že vůbec existují. Pokud se zeptáte na evropského prezidenta, většina lidí nebude znát ani jeho jméno.  

Pevnější semknutí EU, které by mohlo vést až ke skutečné evropské federaci s fungující a respektovanou celoevropskou politikou by mohl být další bonus, který bychom mohli získat.

Konflikt s Ruskem by asi z Evropských států nejhůře neslo Německo. Jeho vývoz dělá 27,4 miliardy eur ročně a téměř stejné množství tvoří dovoz. Převážně je to vlastně výměna výrobky z Německa za energii z Ruska. I uvnitř EU jsou státy, kterým se příliš nelíbí dominatní postavení velkých států a konflikt by mohl pomoci "zamíchat karty". 

Oslabení Německa v rámci EU by byl přímý důsledek konfliktu s Ruskem a existuje dost zemí, které by takovou změnu uvítaly.

A konečně by měla roztržka i jeden "kosmický" důsledek. Evropská kosmická agentura totiž dosud nemá vlastní pilotované kosmické lodě. 

Spolupráce s Ruskem, byť ne vždy úplně hladká, drží při zemi investice do vývoje vlastních pilotovaných kosmických lodí. 

Je to pochopitelné. Evropa nemá s vývojem pilotovaných kosmických lodí vůbec žádnou zkušenost. Tedy ne takovou, která by skutečně vedla k výsledku. Investice do  takového podniku jsou zároveň vysoké a rizikové. Ve chvíli, kdy se nabízí používání lodí prověřených desetiletími a mnoda desítkami (v pilotované verzi) nebo i stovkami (včetně nákladní verze) startů, se taková investice může snadno jevit jako nevýhodná.

I jen dostatečně velký diplomatický konflikt s Ruskem by mohl vést k přehodnocení investic Evropy do kosmického programu.

 Co tím chci říci? Podobně jako Rusko není ve skutečnosti kompaktní celek (ale musí tak v rámci své politiky vystupovat), není kompaktním celkem ani Evropa. A stejně jako v Rusku existují skupiny, pro které je konflikt s Evropou velmi nevýhodný, existují v Evropě početné skupiny, pro které by mohl být rozchod s Ruskem z dlouhodobého hlediska velmi výhodný. Přitom Rusko by rozhodně plošně postihl odklon od Evropy více než samotnou Evropu.

To, že tedy Putin vyhrožuje "tvrdými sankcemi" je podle mě nepochopení situace. Není to na první pohled vidět, ale ruská vláda tahá za kratší konec lana a bylo by na místě více diplomacie, slib prošetření události případně oficiální omluva. Nemám však pocit, že by se ruská diplomacie komukoli v posledních desetiletích omluvila.

Blackface

 Exportování amerických politických a kulturních problémů do celého světa je rozhodně bizár. Jedním z nich je boj proti tzv blackface. 

Historie natírání bílých komiků a zpěváků na černo je dlouhá a zvláště v USA často nepěkná, jenže...

Jednak i v USA dělali blackface často komici a zpěváci, kteří afroamerickou kulturu opravdu milovali - rozhodně se nenaučíte třeba hrát dobře jazz z nenávisti a rasismu. Tady se dostávám k jednomu paradoxu - v jazzu panoval určitý rasismus naruby, protože obecná představa říkala, že bílý hudebník nemůže pořádně zahrát jazz. Hudebníci se tedy barvili na černo proto, aby byli pro jazz dostatečně černí. Ano, zní to divně, ale ukazuje to, jak málo současní lidé chápou starší verze vlastní kultury. Ostatně nebýt takových "kulturních průsaků" asi bychom vůbec nezažili rozvoj moderní populární hudby.

A pak tu máme i lidi z úplně jiného prostředí jako je právě Československo a později Česká republika. V Československu nebylo nikdy slovo "černoch" chápáno čistě negativně a neměli jsme ani žádnou zkušenost s otrokářstvím, alespoň ne od ranného středověku. (Vlastně jediným člověkem, který v nedávné době takto slovo "černoch" veřejně použil byl Adolf Born.)

Jako blackface vystupoval u nás za mlada například Frank Towen o jehož (místy až přehnaném) obdivu ke kultuře afroameričanů snad ani nejde pochybovat. 

Když se tedy současný český protagonista natře na černo, aby představoval třeba Loise Armstronga, těžko to chápat, jako projev rasismu, protože v první řadě napodouje umělce mnohem slavnějšího a významnějšího než je on sám. 

Boj proti blackface je tedy v některých případech proti logice antirasismu.

Hlavně se tu ale dostáváme někam na úroveň kolektivní viny a argumentace uražeností. Pokud je show, pořad nebo akce vysloveně postaven na převlecích, tak jde vždycky o nějakou formu karikatury reálných postav, etnik, zaměstání...

Jestliže není urážlivé, pokud se žena může převléknout za muže, muž za ženu, Čech za nacistického zombie důstojníka a Rus za Skota, proč by mělo být nepřípustně urářžlivé natřít si obličej hnědým krémem?

Černošství se prostě stalo v USA politickou identtou, která nesmí být uražena ani vtipem. Jenže taková výjimečnost by z principu žádné politické identitě náležet neměla. 

Co z toho? No, USA má rozhodně problém s vyrovnáním se s identitou občana USA. Hlásit se k USA totiž znamená i přijmout podíl na historii plné otrokářství a rasismu. A také vidíme, že se s tímto problémem vyrovnat neumí, protože se jej pokouší řešit apikací kolektivní viny. 

Tragédie je, že tuhle deformovanou podobu světa jako dominantní kultura vyváží. 

Tak si říkám, že jsem byl na kalendářích Klubu Terryho Pratchetta dvakrát za trolla. Není to rasismus (nebo druhismus)? No asi není, stejně jako kdybych šel na Všefandomovou maškarádu za Benjamina Siska. (Není to pravděpodobné jen proto, že tenhle startrekový kapitán je na mě moc "ezo")

 

Zoufalství kovidové vlády

Spousta lidí teď vymýšlí vysvětlení, jak se Česká republika mohla stát z premianta v protikovidovém tažemí morovou jámou Evropy. Vysvětlení jsou různá, od intuitivních (všichni jsou tu sobci, nebo idioti), přes improvizovaná (je to přírodní katastrofa a nedá se s tím nic dělat) až po úplně pitomá (je to trest za to že jsme ztratili víru). 

Nevím, kam v této škále nakonec zapadne ten můj názor, ale sám bych jej zařadil spíše do té prostřední kategorie. Nebudu se proto ani tak snažit najít skutečné důvody, jako vymezit, kde přibližně by se řešení problému mohlo nacházet a proč jsme k němu nedošli. 

1.) Pomalí a nekompetentní politici:
Vlády složené z totálně neschopných, nekompetentníh a hlavně pomalých politiků jsme volili velmi dlouho. Naším zdánlivým štěstím tedy bylo jen to, že se za tu dobu území ČR nestkalo s dostatečně velkou katastrofou, aby se jí museli politici zabývat. Náraz na realitu byl tedy nutně jen otázkou času a o budoucí tragédii bylo rozhodnuto celá desetiletí dopředu. Prostě jsme jen nevěděli, jaká tragédie to bude, ale jistota byla, že z ní nevyvázneme se zdravou pověstí ani kůží.

Z toho bychom si měli vzít poučení že samotný náš systém vlády generuje neschopné politiky a zasloužil by si revizi, ne pouhou výměnu politiků, protože i když pouze změníme vládu, a předpokládejme, že by se tam tentokrát dostali skutečně dobří politici (přehlédněme, že je to nepravděpodobné), byla by to záruka jen do dalších voleb. 

Vlastnosti nekompetentních politiků, které zapříčinily současnou tragédii jsou:

• Jednání z pozice odbornosti
• Lineární myšlení
• Nejistota a zmatečné chování
  

Jednání z pozice odbornosti je tragické v tom, že se politici snažili jednat jako specializovaní odborníci v oborech ve kterých se nevyznali. (Přitom mohli mít k dispozici kvalifikované predikce: Česko má nepřiznanou strategii. Promořování. Je to absurdní, říká matematik)

Jde o klasický Dunning - Kruger efekt v praxi - poznatky, které by potřebovali k tomu, aby si uvědomili, že pro takové rozhodování kompetentní nejsou, jsou shodou okolností ty samé, které by potřebovali aby kompetentní byli. 

Lineární myšlení je obecný problém politiků, kteří předpokládají že způsobem, kterým rozhodují (a který skutečně lieární je) ovládají systém, který se také chová lineárně (což je nebezpečná iluze). Za běžných podmínek se skutečně lidská společnost vyvíjí tak pomalu, že je snadné takové iluzi podlehnout. V době pandemie, kdy je průběh událost silně nelineární, je velký rozdíl mezi tím přijmout stejné opatření v jeden den, za dva dny, nebo za měsíc. Opatření, které je jeden den dostatečné, je za dva dny už možná příliš slabé a za měsíc vysloveně směšné.

Odložit o dva měsíce přijímání zahrádkářského zákona, rozhodně nezpůsobí takovou katastrofu jako nepřijmout potřebné opatření v době pandemie, skutečně velké živelní katastrofy nebo války. 

Nejistota a zmatečné chování má u našich politiků původ v neschopnosti predikce. Jsou situace, kdy je nejistota horší než jistota špatného rozhodnutí. Pokud chcete vládnout, musí být lidé schopni alespoň pochopit směr, kterým se vaše myšlení ubírá. Rozhodnost a jistota v rozhodnutí působí na lidi přesvědčivě, náhlé změny rozhodnutí bez zřejmého důvodu vedou k úpadku víry v autority. Věřit vládě, která ujišťuje, že něco udělá, nebo naopak neudělá, a která vzápětí udělá pravý opak je totiž nebezpečné.

V českých podmínkách to bylo osudné hlavně malým podnikatelům podnikajícím v pohostinství. 

2.) Veřejnost(?):
Jednou z představ mnohých teoretiků je, že občanská společnost zklamala svým sobectvím. Předpokládám, že výzkumy, pokud budou provedeny, tenhle závěr vyvrátí. Přesto je vznik takového dojmu pochopitelný. 

Pouze u necelé třetiny obyvatel (a možná také jen u čtvrtiny) můžeme předpokládat nějaké uvědomělé předcházení nákaze bez dalšího doporučení. To jsou lidé, kteří umějí posuzovat informace, tedy ti kteří myslí kriticky. Jenže ani kritické myšlení nevede ve 100 % ke správným závěrům!

Další část obyvatel spoléhá na vládní doporučení a informace v médiích. Tady je samozřejmě obrovský problém, protože vláda už dokázala že je nevěrohodná a média jsou až příliš často zahlcena vyslovenými hoaxy o zázračných lécích (naposledy Ivermektin).

Nemělo by nám uniknout že do téhle skupiny patří i nezanedbatelné množství lékařů, kteří v zásadě dělají na svých pacientech neodborné pokusy. 

Konečně tu máme také skupinu tupých primitivů, které je možné přinutit k dodržování předpisů pouze silou. Vláda, která chce na takovou skupinu zapůsobit ale musí především deklarovat, že se sílu nebojí použít. V době obecného ohrožení, jakým pandemie skutečně je, to musí udělat každá vláda, která míní potlačení pandemie vážně. Skupina sebestředných pitomců je totiž vlastně poměrně velká - můžeme předpokládat že půjde také zhruba o třetinu obyvatel. Bez jejího potlačení jsou všechna ostatní opatření neúčinná. Jistě, pro populistického politika to není moc dobrá zpráva. Také na tom jsou často bity právě demokracie.

Měl bych připomenout, že se občanská společnost projevila také významně pozitivně ať už při šití roušek, při podpoře ohrožených podniků nebo při distribuci vakcíny. Problém je, že i tady je to boj s větrnými mlýny, pokud nejsou přínosné aktivity podporovány a negativní potlačovány. Reálně to ale vláda prováděla spíše naopak. Distribuci ochranných pomůcek nejprve zakázala, pak přislíbila, dlouhou dobu odkládala a nakonec distribuovala nejprve roušky a později respirátory nevyhovující normám a ještě zajištěné pozdě s příslibem nechtěného politického závazku. Podobně distribuce vakcíny byla přislíbená, ale nezajištěná. K tomu všemu se sami politici stali šiřiteli konspiračních teorií a sám předseda vlády Andrej Babiš pomohl získat zásobu Ivermektinu.

iRozhlas: Babiš pomohl získat z Bulharska ivermektin ‚proti covidu‘. Před užitím léku ale varují experti i sám výrobce 

Politici tedy nejen aktivně bránili lidem snažícím se najít řešení, ale zároveň takové lidi i přímo poškozovali a situaci zhoršovali. 

3.) Média a mediální válka:
Česká republika se také stala v nejhorší době terčem mediální války. Veřejný prostor máme doslova přecpaný nesmysly pocházejícími z trolích farem. Problém je že i zde jsme měli na katastrofu zaděláno desetiletí dopředu. Jednak jsou naše média obsazena množstvím "vševěřících" ale také mají tendenci k podivnému chápání vyváženosti, kdy poskytují "stejný prostor všem názorům". Technicky tedy můžete mít 9 konspiračních teorií na jeden odborný názor.

Jenže dozor nad činností médií veřejné služby vykonávají vlastně také kandidáti dosazení politiky:

"Všechny členy do mediálních rad volí hlasováním Poslanecká sněmovna. Kandidáty do Rady ČTK a RRTV navrhují přímo poslanecké kluby, zatímco kandidáty do Rady ČT a ČRo navrhují “organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy”.   

 Via: http://www.medialnirady.cz/index.php/medialni-rady/

Odpověď na otázku "Kdo za to může?" by tedy měla znít "V blízké perspektivě, nebo obecně?" V nejbližší perspektivě je tím škůdcem samozřejmě v první řadě naše vláda a naši zákonodárci. Politici jednoznačně zasahují do všech sfér, které mohly současnou katastrofu ztlumit, nebo jí ještě zhoršit. Mají vliv na to, jaké chování bude veřejností přijímáno a jaké ne, na preferovaný postup ministerstva zdravotnictví i na informovanost.

Jenže z delší perspektivy za to tak nějak může celá naše společnost tím, že jsme nevyžadovali pravdivější zprávy, lepší politiky, spolehlivější politický systém, odbornější názory. Je to veřejnost, která svým přijetím konkrétní vládu legitimizuje.

Nakonec tedy otázka zní: Jaké nároky klademe na služby státu? A odpověď je: Příliš nízké. To, co zažíváme je důsledkem naší neochoty vymáhat na politicích plnění jejich závazků a také velmi malých nároků kladených při jejich výběru. Nízká prestiž politického řemesla se nám teď vrací v desetitisících mrtvých.

 

Jak vstoupit do rodiny

 Při sledování sporů kolem manželství pro všechny často jeho odpůrci argumentují stářím a tradicí institutu manželství. Ano, je to pravda. Něco jako manželství se vyvinulo u mnoha kmenů po celém světě a v mnoha podobách. Ty teď ale vlastně vzpomínat nechci. 

Chci se zastavit u jednoho aspektu manželství, který současnému registrovanému partnerství chybí, ale který nechyběl jiným rituálům spojujícím dva, nebo i více lidí. Mám na mysli přijetí do rodiny se všemi sociálními i právními důsledky. 

Pokud se bavíme o stáří tradice manželství, je třeba dodat že v podstatě stejně stará je i tradice dvou dalších rituálních způsobů, kterými mohl být člověk přijat do rodiny a které mívaly kdysi nejméně stejně významný rituál jako svatba. 

Tím prvním z nich je adopce. Ano adopce dětí známe, jenže v dobách, kdy nepatřit k žádné větší rodině představovalo život ohrožující stav, byli adoptováni často i dospělí lidé. Rituál obsahoval často i jakýsi inscenovaný "porod", což muselo být při předvádění dospělými poněkud divné. Na jeho konci byl adoptovaný prohlášen za potomka svých nových rodičů a následovala oslava jeho "narození." 

Oslavy byly obecně častým způsobem, jak lidem fixovat v paměti nějakou skutečnost. 

 

Tím druhým způsobem, jak být přijat do rodiny byla svatba.Tu asi příliš rozvádět nebudu. Samozřejmě je svatba jednak právní úkon, ale také iniciační rituál s různě pestrou symbolikou i v rámci Evropy, natož světa. Jen málo svatební symboliky má přitom něco společného s vyznávaným (zpravidla dominantním) náboženstvím.

Konečně třetí rituál, který je v současnosti už v podstatě zapomenutý se nazývá sbratření, ve starém jazyce pobratimstvo případně enbrotherment (affrèrement). Jeho účelem bylo uzavřít pouto mezi dvěma (případně i více) osobami stejného pohlaví. Případně se ještě v různých kulturách rozlišoval svazek mezi muži a mezi ženami. 

Velmi zajímevě je to rozebráno ve videu Gejiny na kanále Dejepis inak.

Institut pobratimství (sbratření) umožňoval dvěma mužům nebo ženám sdílet společnou domácnost, mít společné finance nebo i dědit po sobě a vychovávat společně děti. (Pro natvrdlé: ne ty spolu ty dva / ty dvě nezplodily)

Takoví lidé byli považováni v nejstarších dobách za sourozence a to z důvodu spíše magických. Archaická představa o příbuznosti totiž zahrnovala "stejnost krve". Rituál proto zpravidla vrcholil smísením krve tak, že si lidé spojovaní rituálem sami způsobili ránu buď na dlani nebo na zápěstí* a pak buď rány přitiskli k sobě, nebo krev zachytili do poháru a společně ji pak vypili ve víně.

Je na místě říci, že tyto rituály nebyly primárně chápány jako svazek zdůvodněný sexuálně, ale spíše vztahově - vzájemnou náklonností. Jeho hodnotu viděli staří Slované, Germáni a Anglosasové v pěstování prospěšných přátelských vztahů a ušlechtilých emocí. Nicméně není příliš pochybnost že přinejmenším nezanedbatelná část stejnopohlavních svazků tohoto druhu byla zároveň naplněná i po sexuální stránce. 

Z dlouhodobého hlediska tedy současná situace není nijak nová, Jde spíše o potlačování jednoho starověkého aspektu kultury jiným. Vliv křesťanské pověry, která vinila homosexuály z pádu Sodomy a Gomory lze vystopovat až k roku 558 k císaři Justiniánovi. Trvalo ale téměř tisíc let, než se ze stejnopohlavních svazků stala v Eropě okrajová záležitost.

Na jednu stranu tedy na tvrzení konzervativců že manželství je nesmírně stará instituce lze odpovídat, že pobratimství je přinejmenším stejně staré. Zároveň ale tutéž instituci pravděpodobně nelze znovu přivést k životu. Důvodem není délka existence, ale jakási "puritánská epizoda" v evropských dějinách, která stále zesilovala zhruba od renesance.

V důsledku se pobratimství  či družičane se několik posledních století chápalo jako svazek asexuální i když stopy původního významu svazku na rituální úrovni stále najdeme. Ještě v devatenáctém století se slavnostech Srbů například líbaly dívky s dívkami a mladíci s jinými mladíky skrze věnec z vrbových proutků. Takto popisuje zvyk Božena Němcová:

Družičanje, tak jmenují Srbové okolo Negotina a N. Ršavy slavnost, kterou slaví tamější mládež druhou neděli po velikonoci. — V ten den hned odpoledne sejdou se děvčata a jinoši (momčaď) na jistém k tomu určeném místě k slavnosti pobratimstva — sdružování, sbratřování se mezi sebou, obyčejně děvčata s děvčaty, jinoši s jinochy. — Nejdříve provozují se rozličné hry a potom zpívá se a děvčata víjou přitom věnce z mladých vrbových proutků jinochům, každému jeden a sobě jeden. Když mají věnce uvité, která s kterou podružiti se chce, přistoupnou proti sobě a jedna druhou skrze věnec políbí. — Potom vyměňují si červené vejce (kraslice) a posléz i vrbové věnce, které posadí jedna druhé na hlavu. Při dávání si věnců na hlavu zaklínají se jedna druhé a jinoši jeden druhému, že si budou věrnými družkami po celý rok — a jinoši že si budou pobratimi! Potom si ještě zazpívají a jdou domů. — A nezůstane to při prázdném slovu. Jako bratr s bratrem, jako sestrica se sestricou žijí pobratřenci; je-li jeden smuten, i druhý vesel není, a kdo by jednomu ublížil, jako by i druhému ublížil. — Při hrách a veselostech není jeden bez druhého, vždy spolu, a co jeden, to druhý.

Jak dojde rok, v tentýž den sejdou se opět všickni na onom místě, kdež zase bud bývalé pobratimství obnovují, aneb se rozloučivše do nového vstupují.

Ve dvacátém století už šlo o jev velmi vzácný, známý jen u Jižních Slovanů a vykládaný zjevně mnohem omezeněji, než ve starších dobách. V Ottově slovníku naučném najdeme pod heslem Pobratimstvo:

Pobratimstvo (bratrstvo slibní) nebo posestrimstvo, u Jihoslovanů, jmenovitě u Srbův a Bulharů, svazek dvou i několika osob stejného nebo různého pohlaví na základě obyčejového práva, zakládající se na vzájemné mravní lásce a nikoliv na společných zájmech majetkových nebo na pokrevním příbuzenství. Jakési stopy pobratimstva vyskytují se již u klassických národův, u Germanů, Rusův a Polákův, ale starý obecně árijský obyčej tento udržel se v plné síle pouze u Jihoslovanů, najmě u hajduků, následkem zvláštních národně politických podmínek. Ano nabyl u nich značného významu nejen v životě, nýbrž i ve světovém názoru, o čemž svědčí národní poesie, znající pobratimstvo i ve světě zvířecím, u bytostí nadpřirozených, jako i vil a rusalek, ba i mezi svatými, anděly a ďábly. Hlavními podmínkami pobratimstva jsou věrnost a vzájemná oddanost, čistota poměru mravního a nerozlučitelnost. Naproti tomu připouští se rozdílnost víry a plemene a vylučují se vztahy majetkového dědictví. 

Dnes je v Evropě zvyk  pobratimství /posestrimství v podstatě vymřelý.   

Protože homosexuálně orientovaní lidé z populace navzdory pronásledování nikdy nevymizeli, vznikaly v oblastech s menším vlivem zákonů nebo s benevolentnější vládou přirozené "ostrovy" bezpečí, odkud máme i z těchto dob doklady o podobných soužitích. Ty však neměly formální podobu.

Český zákon o registrovaném partnerství nabízí stejnopohlavním spojením vlastně stejné podmínky, jaké nabízelo pobratimství někdy na počátku dvacátého století, kdy už bývalo spíše přežívajícím zvykem, který ztratil z většiny původní funkci, podobně jako v našich zemích kmotrovství. **

 V současnosti upravuje zákon o registrovaném partnerství v podstatě především vzájemnou vyživovací povinnost, což asi není něco, kvůli čemu by člověk vůbec vážil cestu na úřad. Z důvodů přerušení tradice se také k těmto svazkům nevztahují žádné vznešené ideje, které se původně k pobratimství / posestrimství vázaly a zákon nedovoluje ani uzavřít takový svazek ve větším počtu než ve dvojici. 

Proto pokud dnes lidé vstupují do registrovaného partnerství, můžeme to přičítat spíše vnímání určité symbolické funkce, kterou zákon těmto svazkům nepřipisuje.

Pokud jde o požadavek neheterosexuálních osob na právo uzavírat manželství, měli bychom si uvědomovat, že také ono prošlo vývojem, který ho vzdálil od původnějšího významu, jaký mělo ve starověku a pak po rozšíření křesťanství. 

Starověké římské a řecké typy manželství byly velmi silně ovlivněné majetkovými vztahy. V zásadě se za hodnotné manželství považovalo jen to, které bylo uzavřené mezi bohatými lidmi. Zároveň byla tato manželství silně patriarchální. 

Křesťanství sice hodnotu manželství neodvozovalo od bohatství, ale chápání svatby jako spojování majetku zůstalo až do dvacátého století. Zároveň křesťanství zavedlo manželství jako tzv svátost. Nejméně 17 století tedy působila představa svatby jako náboženského rituálu určujícího jednoznačně že jde o svazek jednoho muže a jedné ženy za účelem plození dětí. 

Přesto až do roku 1566 přežívaly různé tradiční necírkevní formy sňatků po celé Evropě. To skončilo (alespoň pro katolíky) papežským výnosem, který jiné sňatky, než náboženské zapovídal. Návrat občanských sňatků v jiné podobě přinesla Francouzká revoluce roku 1792. 

Na tuto tradici navazuje i naše současné pojetí civilních sňatků. Současné pojetí práv obou manželů je rovnoprávné, což manželství přibližuje dávnému pojetí pobratimství. 

Hranice mezi současným pojetím manželství a rovnostářským "sbratřením" či "posestřením" je ve skutečnosti mnohem tenčí, než mezi současným manželstvím a tradičním církevně uzavženým manželstvím někdy v osmnáctém nebo devatenáctém století. Dokonce je mu možná bližší i při srovnání s venkovskými manželstvími z počátku dvacátého století, které představují ideál konzervativních katolíků i v současnosti. 

Právě z tohoto důvodu vidím požadavek občanských sňatků bez rozdílu pohlaví jako plně srozumitelný a naprosto přijatelný, i když v některých směrech bude i nadále k jiným typům soužití diskriminační.

 *) Pobratimství známe nejčastěji právě díky románům Karla Maye o zálesákovi Old Shatterhandovi a jeho pokrevním bratru Vinnetouovi z kmene Apačů.

**) Poznámka: Hlavníím významem této instituce bylo, že kmotr či kmotra na sebe při křtu přijímali závazek vychovat dítě v případě ztráty rodičů.

 

 

Upřímnost, láska, smutek - ještě jednou krátce o polyamory

 V minulém příspěvku Je polykula rodinou budoucnosti? jsem se zmínil o polyamory. Vysvětloval jsem něco ohledně polykuly jako rodiny. Asi bych měl tedy dodat, že šlo vlastně o jediný typ polykuly - tedy rodinného či komunitního typu. Ano těch možností je mnohem víc. 

Hlavně bych se ale měl ještě pozastavit u tématu polyamorie, protože na ní mnoho lidí má jasný názor ale podezřele málo informací. V první řadě je za polyamory určitá životní filosofie a určitý typ cítění, který se odráží i v symbolice. Základní symboly polyamorie jsou:

Srdce protnuté znakem pro nekonečno.

 

Výklad tohoto symbolu zní: "Lásky a sexu není omezené množství. "

Ten výklad je ovšem nekanonizovaný, takže jsou možné i další výklady. 

Mě se tento výklad líbí, protože je vlastně velmi optimistický, něco jako "nikdo nemusí být sám - nikdo nemusí strádat".

 

Vlajka, kterou pro průvody navrhl Jim Evans.
Modrý pruh má symbolizovat otevřenost a upřímnost. 

Červený pruh má symbolizovat lásku a vášeň.

Černý pruh symbolizuje smutek a solidaritu s těmi, kteří musejí své vztahy před okolím skrývat. 

Zlaté řecké písmeno "π” je prostě jen první písmeno slova "polyamory". 

 

 

Řekl bych, že to celkem vystihl, protože to jsou skutečně podle mě tři nejpodstatnější rysy - upřímnost, láska a smutek. 

Jde jen o sex - nejde (jen) o sex

 

Veřejná debata s sebou tak trochu mlátí z rohu do rohu. Představme si, že by se podobná polemika vedla o párových manželstvích. Samozřejmě že jde o sex, ale nejen o něj. Úplně stejně jako v párových vztazích. Pokud žijete v klasickém manželství a už spolu několik měsíců nemáte sex, asi není něco v pořádku. 

Zároveň se tu ale nebavíme o doggingu ani o swingers párty. Bavíme se o lidech, kteří spolu mají vztah - něco spolu podnikají, zažívají, plánují a sdílejí. Tedy nejen ty veselé, ale i ty těžké věci. 

Ne-historie polyamory

Kromě odmítání je typickou reakcí na polyamory také snaha spojovat ji s nějakými strašími modely - "to už tu bylo", "jo harém, to by chtěl každej" atd. Ano, v historii existovalo mnoho typů manželství polygynních, polyandrických či skupinových, které ale přesto nebyly v plném významu toho slova polyamorické. Například v islámu mohl mít muž tradičně více žen, ale žádnou stávající ženu nežádal o souhlas s přijetím další členky rodiny. 

Také mezi ženami v harémech nebývaly nutně přátelské vztahy. V těch nejpočetnějších to byl spíš vzájemný mocenský boj všech proti všem. 

V současnosti se se spojováním polyamorie s nekonsensuální polygynií objevuje především mezi muslimy ale také mezi jejich odpůrci z řad tradicionalistů.  

Podobně v polyandrických skupinách šlo historicky spíše o finanční než emocionální důvody. Pořídit ženu bylo v některých oblastech prostě drahé a tak občas musela stačit jedna pro dva, nebo i více bratrů.

Právní úpravy také takové "hlouposti" jako nějaké city nezajímaly a dívky byly často provdávány i proti své vůli (a v mnoha zemích stále jsou).

Tvoje tělo patří tobě

Jeden ze základních postojů v polyamory je, že člověk patří jen sám sobě. Vlastnické vztahy charakteristické pro manželské soužití ještě v minulém století do polyamory nepatří. I když existují hierarchicky uspořádané polykuly, jde vždy o hierarchii vztahů, nikoli práv. 

O sobě a o svém těle každý rozhoduje sám. V polyamorických (ale i párových) vztazích je nesmírně nebezpečné rozhodovat za ostatní.  Jistě, i v polyamory existují dominantní a submisivní role. Jenže jsou to role přijaté vědomě. City a přání nikoho nelze jen tak přehlížet.

Pokud tedy někdo napíše například "dovolil jsem svojí holce spát s její kamarádkou", tak to není tak úplně pochopení toho, o co jde. Každé schválení nebo odmítnutí nového vztahu je (nejméně) dvojitá volba. Lze s ním souhlasit nebo nesouhlasit, ale nelze jej zakázat nebo povolit. Takovou moc nikdo ve vztahu nemá.  A pokud odmítnete nový vztah přijmout, měli byste zvážit i to, že sami můžete v následující chvíli stát mimo. 

Možná to zní krutě, ale je potřeba si vždycky uvědomovat, před jakou volbu vlastně svého blízkého člověka stavíte. 

Komperze

Slovo, které zatím nenajdete na české Wikipedii je klíčem k jedné podstatné otázce: Může se i člověk, který je single, označovat za polyamorika? 

Co to je? Jednoduchý výklad říká že komperze je opak žárlivosti. K tomu bych dodal, že komperzi mohou prožívat i lidé, kteří nejsou polyamoricky zaměření. Pokud například po nějakém čase potkáte svou bývalou pertnerku s novým partnerem, můžete zažít také příjemný pocit z toho, že se jí daří dobře. V tomto případě jde o komperzi. 

 Jak asi tušíte, nabývá u polyamoriků toto prožívání poněkud intenzivnějších hodnot. Ano pokud jste zažili skutečně intenzivní pocit štěstí z toho že se vaše partnerka dobře baví s vaším kamarádem, třeba se spolu i milují, tak jste pravděpodobně polyamorik a tohle je komperze. 

Pro hodně polyamoriků bývá právě intenzivní prožitek komperze tím okamžikem "Velkého AHA" který jim změní chápání vztahů. Z toho ale zároveň také vyplývá, že existují i osobnosti, které takové prožívání nemají a jsou pro polyamorické soužití naprosto nevhodné. 

Komperze dělá z mnoha situací, které jsme si zvykli chápat jako konfliktní, situace win-win (a z mnoha romantických filmů frašku). 

Polyamorici nežárlí?

Nevěřte legendám. Polyamorici jsou schopní žárlit jako každý smrtelník. Jen mají někteří lidé prostě k žárlivosti blíže, než jiní. 

Spouštěčem žárlivosti je strach ze ztráty a ten máme tak nějak všichni. Když ho budete dost dlouho v někom posilovat, začne žárlit i ten nejodolnější člověk. 

Polykuly tento strach přirozeně tlumí jednak samy o sobě, ale také aktivně - členové si dávají pozor aby v nikom neposilovali pocit ohrožení ztrátou a naopak posilovali pocit komperze. Je to jeden z důvodů proč spolu polyamorici tolik mluví (a taky čtou Kimchi Cuddles) - potřebují to k vzájemnému pochopení svého prožívání. 

Mlčení, nebo vyhýbání se problémům v konverzaci je v polykule výrazný problém. 

Jsou si všichni nevěrní?

 

Asi to pro normíky bude znít divně, ale polyamorici jsou na nevěru opravdu velmi citliví. Možná už vám došlo, že to slovo chápou trochu jinak. Neznamená to "mít sex s někým jiným", ale spíš "být ve vztahu neupřímný".  Především tajit další vztah před polykulou.

Podobně často polyamorikům vadí také když někdo z jejich polykuly udržuje vztah s někým mimo ni, který kvůli tomu svému/své partnerovi /ce lže. 

Může to vypadat až přehnaně, ale jde o to pochopit, že pro polykulu je upřímnost existenční podmínka. Pokud na vás nějakému polyamorikovi záleží, velmi pravděpodobně k vám bude až bolestně upřímný (spíše to ale bude příjemné).  

Podmínka upřímnosti také často vede polyamoriky žijící v polykule ke coming outu, jakmile je to možné. Jistě, někdy to také možné není. Takový stav nesou zpravidla dosti bolestně. 

Co z toho plyne?

Chtěl jsem ukázat že polykuly nejsou jen jakési náhodné shluky lidí majících spolu sex. Že mají strukturu, dynamiku a zákonitosti. A také jsem chtěl ukázat, že existuje něco jako "polyamorická povaha", kterou lze identifikovat na základě znaků, třebaže se daný člověk veřejně k polyamory nehlásí a většinu pojmů z této subkultury vůbec nezná.

*) Citace jsou z diskuse pod články na iDnes.cz a z facebooku Evropa 2