Udatný boj Davida Černého se slaměným panákem

Před jistým časem jsem byl naprosto vyveden z míry článkem Davida Černého (filozofa, ne sochaře) nazvaným Infanticida. Vzhledem k tomu, že mé zhnusení jeho článkem asi nepřipadalo ostatním tak pochopitelné, jak jsem si myslel, jsem se rozhodl pro určité zdůvodnění.

Ano, prohlásil jsem že je jeho argumentace zoufale špatná a že asi nikdy nic neslyšel o utilitarismu. Ve skutečnosti pravděpodobně četl David Černý o utilitarismu mnohem více knížek, než například já, to mu ale nicméně vůbec nebránilo spáchat jakýsi nesmyslný etický mišmaš. Vysvětlím:

Jde o to, že David Černý nahlíží na lidskou existenci způsobem typickým pro věřící. Nejlépe bych ji označil jako binární – člověk je / člověk není. Člověk má lidská práva, ne-člověk nemá lidská práva. Toto chápání lidského života je většinou správné, tedy většinu života. Problém je s tím „většinu“. Jde prostě o zobecnění, které má jakési výjimky.

Druhou stranu, jejíž myšlení se snaží v této logice vyložit, představují utilitaristé. Jenže k utilitaristické škole lidská práva jako koncept nepatří. (Tedy možná do nějakých větví ano, ale v klasických liniích nejsou.) Namísto toho posuzuje míru „obšťastnění“ a míru utrpení.

Utilitarismus tak posuzuje všechny bytosti, nikoli jen ty lidské a to už od časů Jeremyho Benthama. Kritizovaný Peter Singer tento koncept rozhodně nevynalezl, spíš se mu snaží dát nějaké konkrétnější obrysy.

Díky tomuto konceptu nechápe utilitarismus bytost jako něco, co jen je nebo není, ale spíše jako jakýsi gradient, na kterém mají různí tvorové různé úrovně prožívání. Při tom všem je ale základním principem stále maximalizace štěstí a minimalizace utrpení.

Pak se samozřejmě dostáváme k problémům, jako jsou zájmy novorozence. Novorozenec totiž nemá zájmy, ale pozor – je schopen cítit bolest. Je tedy jedním z aktérů utilitaristického morálního kalkulu.

Víte, je dost nepravděpodobné, že by žena která má možnost umělého přerušení těhotenství opravdu plod donosila, porodila a pak o něj už nejevila zájem, pravděpodobnější je nějaká nepříjemná událost, která jí například v dalším mateřství brání, nebo to že se dítě narodí například vážně deformované v důsledku porodních komplikací.

Dobrá, připusťme si, že se to stát může, ostatně David Černý sám uvádí na začátku článku Infanticida příběh s novorozencem postiženým Downovým syndromem, který byl ponechán v nemocnici aby zemřel hladem a vyčerpáním.

David Černý jej samozřejmě předkládá jako jistou obžalobu, ukázku toho, co by nemělo být umožněno. Já si naproti tomu pokládám také některé otázky, například zda by nebylo v takovém případě i pro novorozence lepší, kdyby pro něj existovala nějaká legální verze infanticidy? Tuto otázku si ostatně pokládá i David Černý. Přesnější by ale bylo znění otázky: Proč nebyla genetická porucha objevena mnohem dříve? Proč nemohla žena podstoupit „normální“ přerušení těhotenství?

Za mnohem váženější ale považuji otázku, jestli je skutečně nějak morálně odůvodnitelné obětovat životu takového dítěte desítky let jeho rodičů. Tady se pak vynořuje jasný utilitaristický kalkul – život matky má i v době narození vyšší hodnotu než život novorozence.

Konečně se dostávám k onomu vážnému „kopanci“, který David Černý spáchal. Je to příklad, v němž se pokusil argumentovat „obětí ve veřejném zájmu“, žel opravdu idiotsky:

Chudinská čtvrť, v níž bydlíte, nikdy nebyla zrovna klidným místem pro život. V posledních letech se však situace velmi zhoršila, částečně vlivem masivního přílivu přistěhovalců, které starousedlíci považují za hlavní zdroj prudkého nárůstu kriminality. Jednoho dne byla malá dcerka sousedů z domu naproti znásilněna a lidem došla trpělivost. Propukly masové nepokoje hrozící přerůst v krvavý střet mezi starousedlíky a přistěhovalci, pokud nebude pachatel co nejdříve dopaden. Jako velitel místního policejního sboru jste součástí vyšetřování, situace však vypadá beznadějně a je vám stále jasnější, že pachatele nedopadnete včas a nepokoje přerostou v krvavý střet. Společně s kolegy se zamýšlíte nad možnosti řešení této situace, když tu jeden z nich řekne: „všichni víme, že Novák je šejdíř a mizera. Násilník sice ne, ale pokud upravíme důkazy, snadno to na něj můžeme hodit a ještě dnes večer případ uzavřeme. Lidé dostanou, co chtějí a situace v naší čtvrti se vrátí do normálu.“ Co uděláte? Můžete odpovědět, že existují skutky, které nám naše morálka absolutně zakazuje, neboť my lidé jsme obdařeni určitými právy a tato práva nelze učinit součástí nějakého morálního kalkulu. Novák je možná šejdíř a mizera, ale znásilnění se nedopustil a je zcela nepřípustné ho křivě obvinit a zbavit ho práva na svobodu.

Můžete ale také uvažovat jinak. Řeknete si, že žádná absolutní lidská práva neexistují. Existují pouze konkrétní situace, do nichž jsou zapojení konkrétní lidé a jejich zájmy, tužby, preference (preference je obecný termín zahrnující jak vědomé, tak i nevědomé preference, např. preferenci necítit bolest). Pokud zvážíte konkrétní situaci ve vaší čtvrti, zjistíte, že na jedné straně jsou preference Nováka, na straně druhé jsou preference všech obyvatel čtvrti, kteří se již brzy mohou střetnout v krvavém boji. Pokud si provedete morální rozvahu zahrnující všechny zúčastnění strany a jejich preference a prozkoumáte výsledky vašich možných rozhodnutí (obvinit Nováka – neobvinit Nováka), snadno dojdete k závěru, že je správné obvinit Nováka. Jistě, Nováka tím poškodíte, ale ve prospěch většího dobra, jež z vašeho rozhodnutí vzejde (nedojde ke krvavým střetům mezi obyvateli čtvrti).

Vynechám teď emocionální vsuvky a zjednoduším příklad ad absurdum. Na služebně sedí šest nešťastných policistů, protože mají vyřešit nějaký případ (pracovat). Vyběhnou tedy ven, chytí prvního procházejícího člověka a strčí ho do basy. Teď je šest šťastných policistů (nemusejí pracovat) a jeden nevinný nešťastný. To je utilitarismus podle Davida Černého. Přesněji je to jeho slaměný panák, kterým zdůvoňuje svůj boj proti "legální infanticidě".

Samozřejmě ani jeden příklad v praxi nefunguje. Na pana Nováka to sice hodit můžete, jenže tím nic nezajistíte. Pachatel je totiž venku a nikomu neslíbil, že to neudělá znovu, takže se těch několik strážníků může jen třást strachy, kdy na ně praskne, že podvádějí. Rozhodně tedy nelze počítat s tím, že by uvěznění Nováka bylo nějakým dlouhodobým, nebo dokon ce definitivním řešením. V případných nepokojích by pak byla asi místní strážnice vypálena, protože by policii právem místní lidé považovali za komplice pachatele.To za prvé.

Za druhé, není působ, jak zajistit, aby falešné důkazy byly neprůstřelné. Může se stát, že byl pan Novák právě v době spáchání zločinu zadržen v jiném okrsku pro překročení rychlosti v jízdě a máte další problém na krku. Pokud nešpehujete Nováka 24 hodin denně, nezajistíte to. Následný soud tedy může namísto Nováka poslat do basy policisty, což spoustu věcí zkomplikuje a situaci rozhodně neprospěje.

Za třetí tento postup narušuje ideu legitimnosti policie. Máme ji totiž proto, aby nás chránila před zločinci, což v daném případě nedělá, vlastně naopak chrání zločince. Tím se dostávám k Benthamově „okolnosti“ nazývané „plodnost“, ovšem v její nejzvrácenější podobě. Tím, že diskredituje ideu legitimity policie (v případě že to praskne), jí totiž místní lidé přestanou věřit cokoli. Nebude tedy existovat vůbec žádný způsob jak čelit podobné situaci v budoucnosti.

Za čtvrté je celý případ popisován, jako kdyby se odehrával na planetě, kde je jediná policejní služebna. Pokud opravdu hrozí nepokoje, mohou přece místní policisté požádat o specialisty a nemusejí vše nutně řešit na vlastní pěst.

Konečně největší vtip na celém příkladu je ten, že pokud víte, že je uklidnění situace dočasné, nepotřebujete ani zavřít Nováka. mediální dezinformace splní naprosto stejný účel a nikoho dalšího k tomu nepotřebujete. Navíc ji policie smí použít legálně, pokud o tom informuje nadřízené orgány, takže by policisté neohrožovali ani sami sebe a svá pracovní místa.

Ve skutečnosti by se klasický utilitarista k Černého řešení nepřiklonil, protože je naprosto neuspokojivé v pěti ze sedmi Benthamových "circumstances" a zbývající dvě (vzdálenost a rozsah) jsou sporné.

Navzdory uvedenému příkladu oběti ve veřejném zájmu skutečně existují. Ostatně známe to z filmů – uzavření epidemické oblasti i se zdravými lidmi, uzavírání neúplně evakuovaných lodních oddílů při poškození lodi, bezdětné, kteří se obětují za ty, kteří mají rodiny, vojáky zalehávající střílny kulometů... Ti lidé jsou (v dané situaci) na 100% nevinní, ale situaci nelze řešit jinak. Jsou to klasické utilitaristické kalkuly – méně utrpení je lépe než více. (Mimochodem, pěkné příklady poskytuje seriál Battlestar Galactica)

Stejným způsobem můžeme selektivně přistupovat i k případu legální infanticidy. Není důvod podstupovat trápení spojená s nechtěným těhotenstvím, porodem postiženého potomka ani trauma z jeho poporodního usmrcení, pokud situace nabízí jiná, mnohonásobně pohodlnější, bezpečnější a emočně méně riziková řešení.

Z toho důvodu se David Černý mýlí v poukazování na to, že by důsledkem utilitaristikého přístupu mělo být automaticky bezdůvodné zabíjení i úplně zdravých novorozenců, a stejně se mýlí i ti, kdo mi připisují snahu legalizovat infanticidu až do několika let života.

Pokud chápete utilitaristický princip minimalizace utrpení, mělo by vám ale být jasné, že mnohem více, než pro infnticidu je to velmi silný argument pro antikoncepci, těhotenská vyšetření a možnost přerušení těhotenství v co nejranějším stadiu. Naopak snaha ochránit „důstojnost člověka“ ve chvílích, kdy je opravdu jeho lidství jen potenciální možností, tedy kdy je skutečně jen shlukem buněk, míru utrpení zvyšuje.

Za hlavní filosofický hřích Davida Černého považuji to, že jak jeho příklad, tak jeho závěr míru utrpení zvyšují. Obojí je tedy z utilitaristického hlediska nesprávné. 

David Černý se závěru dopouští ještě jednoho nepěkného faulu, když píše: Naše civilizace vyrostla na ideji morální rovnosti všech lidských bytostí, bez ohledu na jejich věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnosti. Možná, by to mohlo být silným impulsem, abychom se svého pojetí člověka a důstojnosti tak snadno nevzdávali.

Tím vyvolává dojem, že by tomu v utilitaristické společnosti bylo jinak. Jenže právě na věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnost se utilitarismus vůbec neohlíží. Jedinými kritérii je je pro něj schopnost prožívat štěstí a bolest. Navíc žádná mě známá definice lidské bytosti, novorozenci vlastně neodpovídá, podobně jako neodpovídá člověku přežívajícímu po smrti mozku pouze s pomocí přístrojů. S tímto argumentem se však D. Černý vůbec nevypořádal.

Asi bych měl říci, že já osobně považuji lidská práva za rozumnou společenskou dohodu, a i když vím, že mají velmi mnoho výjimek, opravdu nejsem ani zdaleka takovým kritikem jako Bentham nebo Singer. Pro fungování civilizace v "běžném provozu" jsou snadno zapamatovatelná, jednoduchá a srozumitelná. Na druhou stranu si ale uvědomuji, že existují meze, za nimiž musíme dát přednost utilitaristickým kalkulům.