Proč vlastně přednáším o crowdfundingu?

Mohl bych začít několika různými způsoby, nebo několika různými historkami, všechny mají jedno společné – byly by o lidech, kteří si mysleli, že vědí, co je to crowdfunding.

Šéfredaktor, který si myslel, že už o tom všichni četli tisíckrát, kamarád filmař, který si založil projekt a pak čekal, aby viděl „jak to funguje“ a ono to nefungovalo, jiný kamarád, také filmař, který si nechával radit produkčním, který předtím dělal vánoční charitu, nakladatel, který si stále myslí, že je to podvod nebo naleštěná žebrota, kamarád, který stále čeká že tohle všechno zaspamují lidé skládající se na narozeninové dorty, kluk, který sic chtěl vydělat na fotoaparát ale nechtěl pro to nic udělat...je jich dost.

Co to tedy vlastně crowdfunding je? Než to začnu vysvětlovat, zeptám se vás, co mají společného: důchody, půjčky, obchod, pojištění a dárky. Nic? Něco přece, všechno jsou to způsoby přerozdělování majetku nebo prostředků. Tím vším někdo získává to co mu schází. Co víc, všechno to jsou vlastně určité druhy výměny.

Nezdá se vám to? Jistě u obchodu je to jasné - člověk který má něčeho nadbytek směňuje své přebytky, za to čeho má nedostatek, ale co třeba centrální přerozdělování? Zamyslete se, co je vlastně centrální přerozdělování (důchody, pojištění, akcie)? Je to výměna nerovného zisku z nějakého podnikání za jistotu, že nebudete mít nedostatek v době, kdy sami budete neúspěšní. Vzdáte se tedy výhody kterou dočasně přináší vysoký zisk výměnou za větší bezpečí.

Pokud si myslíte, že je takové centrální přerozdělování vynález moderní doby, asi vůbec nic netušíte o klanových společnostech, kmenech a rodinných tlupách.

Podobný systém představují dary. Je mnohem příjemnější žít ve společnosti která je štědrá, ale to zároveň znamená, že každý jedinec musí (jistě nemusí, ale konvencí je k tomu veden), být štědrý k lidem, kteří něco potřebují a dát jim to, co potřebují s vyhlídkou že až bude v budoucnosti něco potřebovat on, dostane díky této konvenci to, co potřebuje, třeba od někoho úplně jiného.

Nakonec i půjčka znamená vlastně dočasné zvýšení možností ať už jde o zapůjčení motyky, vinného lisu, nebo třeba peněz (a ať jde o půjčku placenou nebo bezplatnou).

Každý z těchto systémů má své klady a své nevýhody. Obchod má tu výhodu, že je velmi přesný, tedy v rámci možností, zvláště od doby vynálezu peněz. Na druhou stranu ale má příliš viditelný aspekt hry a velmi nízký podíl solidarity. V podstatě přirozeně dělá z lidí protihráče, často i nepřátele a nakonec vede vždyky ke vzniku vrstvy ekonomických gamblerů, kteří jsou sice po finanční stránce bohatí, ale ničemu neprospívají, naopak často společnosti vysloveně škodí.

Systém založený na darech může být velmi nerovný: darujete krávu a dostanete burák. Navíc je v něm možný vznik nekonečných závazků. Tímto způsobem se udatně ruinovali členové i náčelníci jistého kanadského indiánského kmene, u nichž tradice nařizovala darovat na oplátku dar vždy větší než obdrželi.

A následkem příliš centralizovaného přerozdělování je vždycky vznik kasty „přerozdělovačů“, která má výrazně vyšší pravomoce než ostatní smrtelníci.

Všechny systémy přerozdělování jsou přitom vlastně v rozumné míře a s rozumnými omezeními pro společnost výhodné a přinášely by jí nejen zisk ale i určitou sociální stabilitu.

Crowdfunding není nic jiného, než způsob, jak tyto postupy zdemokratizovat tak, aby odpovídaly digitální éře.

Trik je v tom, že ať obchodujete, darujete nebo půjčujete nějaké finanční prostředky, děláte to s velmi malými částkami, které vás nijak existenčně neohrožují, ale v důsledku (a v součtu) mohou mít velký efekt.

Z obchodních systémů je asi nejznámější Crowdcube, ale příliš se mu nedaří (ve srovnání s jinými systémy). Takové systémy, kde je ziskem přispěvatele nějaký podíl na zisku, vyžadují totiž příliš finančních operací a přibližují se tak nectnostem státních rozpočtů.

Mikropůjčkami je známý server Kiva, tento způsob financování se hodí hlavně pro země, kde není kapitál a nedá se očekávat férový (reciproční) přístup v případě darování. Typicky je cílem takového nažení Afrika, kde dlouhodobá politika humanitární pomoci úplně zničila pocit vzájemné solidarity. Dá se bohužel čekat, že s námi Afričané možná ještě pár staletí solidární nebudou, přesto jim lze pomáhat, aniž bychom z nich dělali charitativní závisláky. Stejný systém bychom přitom mohli uplatnit i pro resocializaci některých našich domácích bezdomovců.

Konečně nejrozšířenějším systémem jsou v crowdfundingu dary. Jsou to ony známé servery jako Kickstarter, Indiegogo, Hithit nebo Startovač, ale také méně známé mikrodárcovství prostřednictvím mikroplateb. V takových sbírkách dostávají dárci za své peníze buď jen jakési upomínkové předměty, nebo vůbec nic. Dary tvoří asi 71% veškerých crowdfundingových dotací. Pro většinu lidí je právě a pouze toto „ten pravý crowdfunding“, ve skutečnosti ale většina z nich nechápe, že jde také o reciproční systém. Proto, pokud chcete vybírat peníze na start svého podnikání, asi právě tohle nebude ten nejlepší systém. Projektů typu „dejte mi foťák“ nebo „kupte mi fabriku“ najdete (žel) na stránkách českých crowdfundingových serverů také dost.

Také já přednáším většinou právě hlavně o tomto posledním „darovacím“ systému i když například vydávání knih, komiksů, CD nebo počítačových her se i na těchto serverech může pojetím někdy blížit obchodnímu typu crowdfundingu. Jako „upomínka“ je totiž často nabízen samotný výsledek sbírky – vydaný komix, kniha, CD ...

Obecně oblíbeným omylem je u nás tvrzení, že tímto způsobem nelze sponzorovat vědecké projekty. Přitom současný nejúspěšnější crowdfundingový projekt je vlastně servisní vědecké zařízení Hydronaut. Jsem naopak přesvědčen, že zvláště pro vědecké projekty je crowdfunding nesmírně zajímavý. Jediným omezením je zde ve skutečnosti výše vybrané částky, která dost závisí na aktuálním stavu crowdfundingových projektů.


(V roce 2013 ustanovil tuto hranici projekt Hydronaut na 368 tisíc korun, v dalších letech ji snad další projekty posunou výš.)

Školy ale mají obrovský potenciál pro takové sbírky. Uvědomte si, že počty donátorů dosud nejsou u českých projektů nijak závratné. Jde typicky o několik set lidí. Takovou skupinu dokáže vytvořit téměř každý studijní obor.

Otázka tedy není „jestli“, ale „jak“.

Právě o tom je celý můj tříhodinový kurz.