Poslední raketoplán dosedl na dráhu KSC, posádka pochválila stroj a byl konec.
Kolem celého projektu se vznáší zvláštní smutek ne nepodobný chvíli, kdy se v roce 1986 proměnil v kouli oranžového plamene raketoplán Challenger. Jenže proč?
Každý projekt jednou skončí, proč by Space Shuttle měl být nějaký jiný?
Než to řeknu, měl bych připomenout, že to byl projekt neskutečně drahý, konstrukčně nedotažený a docela zastaralý. Ostatně ani ve své knížce Ztracený Měsíc jsem ho nijak nešetřil. Přesto měl několik zvláštních a výjimečných předností, které žádné jiné kosmické lodě dosud neměly.
Raketoplány Space Shuttle:
1) byly velké - pokud jste fandové science fiction, určitě si nepředstavujete kosmickou loď jako kapsli Mercury. Měla by být pořádně majestátná. Uvnitř má být alespoň pár místností a má mít pořádná okna za kterými je vidět kus oblohy plné hvězd.
2) uměly přistávat - nedá se nic dělat, ale neustálé zachraňování posádek někde v tundře nebo v oceánu prostě není důstojné kosmických hrdinů. Raketoplán sedl na svou dráhu přesně tam, kde ho všichni čekali, pěkně pod dohledem televizních kamer.
3) byly mnohonásobně používané. Každá jiná kosmická loď je jen na jeden let, nahraditelná a určená k zahození jako plechovka od sardinek, ale raketoplány létaly mnohokrát. Mohli jsme je vidět vzlétat a přistávat znovu a znovu. Astronaut se mohl jít podívat na start nebo přistání lodi se kterou příště poletí.
4) něco zažily - s každou misí každého raketoplánu se dál a dál rozrůstal jeho příběh. Člověk ho mohl začít mít rád nebo si o něm něco myslet. Jako skutečné námořní lodě měly svůj charakter.
Takové raketoplány Space Shuttle byly.
K jejich odchodu se ale váže ještě jiná hořká pachuť asi jako ke stažení letadel Concorde nebo ukončení misí Apollo.
Nic podobného na ně nenavazuje. Jako po Concorde nepřišel žádný další nadzvukový dopravní letoun a po misích Apollo žádné další lunární lety, tak po Space Shuttle nepřijde žádný lepší, modernější kosmický raketoplán.
Kolem celého projektu se vznáší zvláštní smutek ne nepodobný chvíli, kdy se v roce 1986 proměnil v kouli oranžového plamene raketoplán Challenger. Jenže proč?
Každý projekt jednou skončí, proč by Space Shuttle měl být nějaký jiný?
Než to řeknu, měl bych připomenout, že to byl projekt neskutečně drahý, konstrukčně nedotažený a docela zastaralý. Ostatně ani ve své knížce Ztracený Měsíc jsem ho nijak nešetřil. Přesto měl několik zvláštních a výjimečných předností, které žádné jiné kosmické lodě dosud neměly.
Raketoplány Space Shuttle:
1) byly velké - pokud jste fandové science fiction, určitě si nepředstavujete kosmickou loď jako kapsli Mercury. Měla by být pořádně majestátná. Uvnitř má být alespoň pár místností a má mít pořádná okna za kterými je vidět kus oblohy plné hvězd.
2) uměly přistávat - nedá se nic dělat, ale neustálé zachraňování posádek někde v tundře nebo v oceánu prostě není důstojné kosmických hrdinů. Raketoplán sedl na svou dráhu přesně tam, kde ho všichni čekali, pěkně pod dohledem televizních kamer.
3) byly mnohonásobně používané. Každá jiná kosmická loď je jen na jeden let, nahraditelná a určená k zahození jako plechovka od sardinek, ale raketoplány létaly mnohokrát. Mohli jsme je vidět vzlétat a přistávat znovu a znovu. Astronaut se mohl jít podívat na start nebo přistání lodi se kterou příště poletí.
4) něco zažily - s každou misí každého raketoplánu se dál a dál rozrůstal jeho příběh. Člověk ho mohl začít mít rád nebo si o něm něco myslet. Jako skutečné námořní lodě měly svůj charakter.
Takové raketoplány Space Shuttle byly.
K jejich odchodu se ale váže ještě jiná hořká pachuť asi jako ke stažení letadel Concorde nebo ukončení misí Apollo.
Nic podobného na ně nenavazuje. Jako po Concorde nepřišel žádný další nadzvukový dopravní letoun a po misích Apollo žádné další lunární lety, tak po Space Shuttle nepřijde žádný lepší, modernější kosmický raketoplán.
Žádné komentáře:
Okomentovat