Proč vlastně přednáším o crowdfundingu?

Mohl bych začít několika různými způsoby, nebo několika různými historkami, všechny mají jedno společné – byly by o lidech, kteří si mysleli, že vědí, co je to crowdfunding.

Šéfredaktor, který si myslel, že už o tom všichni četli tisíckrát, kamarád filmař, který si založil projekt a pak čekal, aby viděl „jak to funguje“ a ono to nefungovalo, jiný kamarád, také filmař, který si nechával radit produkčním, který předtím dělal vánoční charitu, nakladatel, který si stále myslí, že je to podvod nebo naleštěná žebrota, kamarád, který stále čeká že tohle všechno zaspamují lidé skládající se na narozeninové dorty, kluk, který sic chtěl vydělat na fotoaparát ale nechtěl pro to nic udělat...je jich dost.

Co to tedy vlastně crowdfunding je? Než to začnu vysvětlovat, zeptám se vás, co mají společného: důchody, půjčky, obchod, pojištění a dárky. Nic? Něco přece, všechno jsou to způsoby přerozdělování majetku nebo prostředků. Tím vším někdo získává to co mu schází. Co víc, všechno to jsou vlastně určité druhy výměny.

Nezdá se vám to? Jistě u obchodu je to jasné - člověk který má něčeho nadbytek směňuje své přebytky, za to čeho má nedostatek, ale co třeba centrální přerozdělování? Zamyslete se, co je vlastně centrální přerozdělování (důchody, pojištění, akcie)? Je to výměna nerovného zisku z nějakého podnikání za jistotu, že nebudete mít nedostatek v době, kdy sami budete neúspěšní. Vzdáte se tedy výhody kterou dočasně přináší vysoký zisk výměnou za větší bezpečí.

Pokud si myslíte, že je takové centrální přerozdělování vynález moderní doby, asi vůbec nic netušíte o klanových společnostech, kmenech a rodinných tlupách.

Podobný systém představují dary. Je mnohem příjemnější žít ve společnosti která je štědrá, ale to zároveň znamená, že každý jedinec musí (jistě nemusí, ale konvencí je k tomu veden), být štědrý k lidem, kteří něco potřebují a dát jim to, co potřebují s vyhlídkou že až bude v budoucnosti něco potřebovat on, dostane díky této konvenci to, co potřebuje, třeba od někoho úplně jiného.

Nakonec i půjčka znamená vlastně dočasné zvýšení možností ať už jde o zapůjčení motyky, vinného lisu, nebo třeba peněz (a ať jde o půjčku placenou nebo bezplatnou).

Každý z těchto systémů má své klady a své nevýhody. Obchod má tu výhodu, že je velmi přesný, tedy v rámci možností, zvláště od doby vynálezu peněz. Na druhou stranu ale má příliš viditelný aspekt hry a velmi nízký podíl solidarity. V podstatě přirozeně dělá z lidí protihráče, často i nepřátele a nakonec vede vždyky ke vzniku vrstvy ekonomických gamblerů, kteří jsou sice po finanční stránce bohatí, ale ničemu neprospívají, naopak často společnosti vysloveně škodí.

Systém založený na darech může být velmi nerovný: darujete krávu a dostanete burák. Navíc je v něm možný vznik nekonečných závazků. Tímto způsobem se udatně ruinovali členové i náčelníci jistého kanadského indiánského kmene, u nichž tradice nařizovala darovat na oplátku dar vždy větší než obdrželi.

A následkem příliš centralizovaného přerozdělování je vždycky vznik kasty „přerozdělovačů“, která má výrazně vyšší pravomoce než ostatní smrtelníci.

Všechny systémy přerozdělování jsou přitom vlastně v rozumné míře a s rozumnými omezeními pro společnost výhodné a přinášely by jí nejen zisk ale i určitou sociální stabilitu.

Crowdfunding není nic jiného, než způsob, jak tyto postupy zdemokratizovat tak, aby odpovídaly digitální éře.

Trik je v tom, že ať obchodujete, darujete nebo půjčujete nějaké finanční prostředky, děláte to s velmi malými částkami, které vás nijak existenčně neohrožují, ale v důsledku (a v součtu) mohou mít velký efekt.

Z obchodních systémů je asi nejznámější Crowdcube, ale příliš se mu nedaří (ve srovnání s jinými systémy). Takové systémy, kde je ziskem přispěvatele nějaký podíl na zisku, vyžadují totiž příliš finančních operací a přibližují se tak nectnostem státních rozpočtů.

Mikropůjčkami je známý server Kiva, tento způsob financování se hodí hlavně pro země, kde není kapitál a nedá se očekávat férový (reciproční) přístup v případě darování. Typicky je cílem takového nažení Afrika, kde dlouhodobá politika humanitární pomoci úplně zničila pocit vzájemné solidarity. Dá se bohužel čekat, že s námi Afričané možná ještě pár staletí solidární nebudou, přesto jim lze pomáhat, aniž bychom z nich dělali charitativní závisláky. Stejný systém bychom přitom mohli uplatnit i pro resocializaci některých našich domácích bezdomovců.

Konečně nejrozšířenějším systémem jsou v crowdfundingu dary. Jsou to ony známé servery jako Kickstarter, Indiegogo, Hithit nebo Startovač, ale také méně známé mikrodárcovství prostřednictvím mikroplateb. V takových sbírkách dostávají dárci za své peníze buď jen jakési upomínkové předměty, nebo vůbec nic. Dary tvoří asi 71% veškerých crowdfundingových dotací. Pro většinu lidí je právě a pouze toto „ten pravý crowdfunding“, ve skutečnosti ale většina z nich nechápe, že jde také o reciproční systém. Proto, pokud chcete vybírat peníze na start svého podnikání, asi právě tohle nebude ten nejlepší systém. Projektů typu „dejte mi foťák“ nebo „kupte mi fabriku“ najdete (žel) na stránkách českých crowdfundingových serverů také dost.

Také já přednáším většinou právě hlavně o tomto posledním „darovacím“ systému i když například vydávání knih, komiksů, CD nebo počítačových her se i na těchto serverech může pojetím někdy blížit obchodnímu typu crowdfundingu. Jako „upomínka“ je totiž často nabízen samotný výsledek sbírky – vydaný komix, kniha, CD ...

Obecně oblíbeným omylem je u nás tvrzení, že tímto způsobem nelze sponzorovat vědecké projekty. Přitom současný nejúspěšnější crowdfundingový projekt je vlastně servisní vědecké zařízení Hydronaut. Jsem naopak přesvědčen, že zvláště pro vědecké projekty je crowdfunding nesmírně zajímavý. Jediným omezením je zde ve skutečnosti výše vybrané částky, která dost závisí na aktuálním stavu crowdfundingových projektů.


(V roce 2013 ustanovil tuto hranici projekt Hydronaut na 368 tisíc korun, v dalších letech ji snad další projekty posunou výš.)

Školy ale mají obrovský potenciál pro takové sbírky. Uvědomte si, že počty donátorů dosud nejsou u českých projektů nijak závratné. Jde typicky o několik set lidí. Takovou skupinu dokáže vytvořit téměř každý studijní obor.

Otázka tedy není „jestli“, ale „jak“.

Právě o tom je celý můj tříhodinový kurz.

Jak na crowdfunding?

Vyhlásil jsem dva nové termíny kurzu Jak na crowdfunding? a to na 14. 1. 2014 a 21. 1. 2014.

Sponzorování projektu prostřednictvím mnoha drobných dárců je nesmírně zajímavá myšlenka, která má už v zahraničí i u nás své zastánce. Úspěšnost projektů je při ní asi 40%. Kde dělají autoři neúspěšných projektů chyby a co by měl člověk vědět, než se do takového projektu pustí?

Vzhledem k tomu, že nejde zase o tak zanedbatelnou práci a také proto, že bych byl rád, kdyby na kurz přišli opravdu jen lidé, kteří se skutečně hodlají do crowdfundingu pustit, jsem zvolil kurzovné 600 kč.

Jsem přesvědčen, že pokud to myslíte vážně, litovat jich nebudete. Nemohu vám sice na 100% zaručit, že váš projekt bude úspěšný, ale mohu vám alespoň pomoci vyhnout se chybám, které před vámi už udělali jiní a ukázat způsob, kterým myslí ti, jejichž projekty uspěly. 

K přihlášení na kurz použijte portál NAUČMESE.CZ


Kurz se skládá z pěti prezentací, mezi nimiž by měly probíhat diskuse.
Témata přednášek jsou:

• Příprava crowdfundingového projektu
• Dárci, fanoušci a skupina
• Dary a odměny v crowdfundingové sbírce
• Prezentace projektu (text a video)
• Příklady kampaní

Ode mě též články o crowdfundingu:
Něco o crowdfundingu 
Jak si vede český crowdfunding?
Hydronaut na Startovači - bude párty?
Hydronaut na Startovači přepisuje dějiny českého crowdfundingu! 

Je antická hedonistická filosofie opravdu příliš stará?

Setkal jsem se s filosofem (rozumějte člověkem, který skutečně filosofii studoval), který byl na mé přednášce na Atheoconu 2013 a z jehož výrazu jsem tehdy vyrozuměl, že se mu příliš nelíbila. Vyčinil jsem mu za to že mě nekritizoval. Co přesně se mu na mé přednášce nelíbilo jsem se samozřejmě nedozvěděl, protože právě jím uváděných příkladů pochybení jsem se nedopustil, nicméně jsem si naprosto jist, že zvláště z pohledu školeného filosofa v mém příspěvku chyby být prostě musely. Ostatně jsou i v přednáškách akademicky vzdělaných lidí, jak by se jich mohl nedopustit autodidakt?

K mému zklamání ale uváděl spíše jakési vlastní očekávané projekce do toho, co jsem říkal, což se často stává a nepřekvapuje mě to stejně, jako mě nepřekvapuje že podobné věci člověk prostě nedrží v hlavě půl roku. Zaujala mě ale jiná věc. Vyzval jsem jej totiž, aby kontroval příspěvkem na totéž téma, nebo na nějaký detail, který by mu přišel zajímavý. Odmítl s tím, že "je to staré" ve smyslu překonané a nabídl vlastní téma. Proč ne, to samotné mi připadá dobré, jenže co je vlastně na těch starých filosofických směrech překonaného?

V první řadě řeknu, co všechno jsem v té přednášce z epikureismu vypustil já sám. Naprosto vůbec (nebo tak letmo, že si to sám nepamatuji) jsem se nezmínil o důsledném epikurejském atomismu. Epikurejci prostě neměli žádný problém s často uváděným rozporem "duch versus hmota" prostě proto, že i duchové byli z jejich pohledu hmotní. Ano i epikurejští bohové se podle nich skládají z jemnohmotných atomů a obývají obrovské prázdné prostory vesmíru.

Pro mě je tato archaická atomistická (materialistická) teorie dobrá jen v tom, že díky ní chápu kde vzal Anatole France ve Vzpouře andělů představu "odhmotňování" andělských vojsk, tedy jejich přechodu z podstaty lidské do podstaty jemnohmotné (božské). K ničemu jinému mi to opravdu dobré není, ale chápu, že ve své době to bylo velmi revoluční učení a vychází z něho množství epikurejských tvrzení včetně zániku duše spolu se smrtí člověka, protože se rozpadá, stejně jako celá hmotná podstata.

Podobně jsem úplně ignoroval epikurejský výklad o počasí, zraku, kosmických tělesech atd. Přestože jsou některé z nich opravdu pozoruhodné, jsou prostě překonané a mohly by mě zajímat jen v případě, kdy bych se zabýval například historií optických, meteorologických a kosmických teorií.

Vůbec nic jsem v přednášce neřekl o epikurejské epistemologii, přeskočil jsem celý výklad o epikurejské historii, protože prostě není možné, aby od založení po současnost tento směr představoval stále totéž. Podobně jsem se zachoval i ke spoustě následníků Kyrénské školy a moderním  směrům.

Zkrátka jsou nejen detaily, ale celé rozsáhlé oblasti, v nichž se postoji klasických epikurejců prostě odmítám zabývat, protože chápu jen jejich historickou hodnotu, ale z hlediska použitelnosti v současné době je to pro mě jen myšlenková veteš.

Na druhou stranu má ale epikurejství aspekty vysloveně psychologické a v nich mi připadá stále nedoceněné.  Pro mě je jím idea ataraxie. Nabídnu vám teď jednu svoji hypotézu, i když je dost možné, ba nesmírně pravděpodobné, že na ni přišlo mnoho lidí už dávno přede mnou. 

Domnívám se že existuje přímá linie spojující Aristippovu představu mírného pohybu vln v chráněném zálivu, myšlenku Zahrady jako filosofické školy a ideje atharaxie.

Aristippos z Kyrény byl zakladatel hédonistické Kyrénské školy. Popsal rozkoš jako mírný pohyb (léia kinesis) zatímco bolest byl podle něj pohyb prudký. Takéž se domnívám, že příčinou onoho "pohybu" měla být podle něj touha či vášeň.

"Mírný pohyb" přirovnával Aristippos k vlnkám v chráněném zálivu, zatímco "prudký pohyb" měla být bouře na otevřeném moři. Přirovnání k plavbě lodí je podle mě nesmírně zajímavé, protože při plachtění používáme sílu, která je mnohonásobně větší než všechny naše vlastní síly, k tomu aby nás nesla tam, kam chceme my a ne tam, kam míří ona. Navíc tehdejší lodě neměly příliš dobré oplachtění, musely čekat na příhodný vítr a i tak se často neobešly při plavbě bez vesel.

Pokud si do této představy dosadíte další zachovaný výrok "Náš je přítomný okamžik.", bude přirovnání k ovládání vlastních tužeb a vášní dávat dokonalý smysl.

Najdete v něm i zdůvodnění, proč Aristippos považuje klidový střední stav za "nic", protože v bezvětří loď nepluje, stejně jako člověk bez motivace nikam nesměřuje, zatímco Epikúros, jako člověk trápený bolestmi a utišující bolesti ostatních už v odstranění bolesti vidí rozkoš.

Domnívám se ale, že Epikúros vzal tohle přirovnání z jiného konce. Jednak samotná jeho Zahrada tvořila pro studenty jakýsi krytý přístav a jednak měl každý žák postupně vybudovat takový krytý záliv v sobě, aby na něj nedoléhaly otřesy (tarachos) z vnějšího světa, respektive aby v něm samotném nevyvolávaly vjemy otřesy - "prudký pohyb".

Vlastnost charakteristická pro takového člověka se pak nazývala neotřesitelnost čili ataraxia. Neměla nic společného s vyhýbáním se odpovědnosti nebo nutným nebezpečím, ale měla právě v takových chvílích umožnit člověku zachovat nezkalený rozum.

Pokud jste dočetli až sem, chápete, že ataraxie je vlastně do ideální podoby dovedená schopnost jak s vášněmi, touhami a pudy zacházet tak, aby nám byly v současnosti i v budoucnosti prospěšné, tedy užívat je v jejich mírné podobě (čímž se epikureismus velmi blíží "střední cestě" buddhismu).

V jednom z komentářů k jinému článku, kde jsem ataraxii zmiňoval, to nazvala diskutující s nickem Médea "programem". Myslím, že je to správné slovo. Antické filosofické školy nabízely nejen poznatky, které jsou už dnes buď vyvrácené, nebo překonané, ale také celý způsob jak na svět nahlížet a o co v něm usilovat.

Samozřejmě prostě nemohu být hédonistou podle Kyrénské školy, prostě proto, že se z ní zachovalo příliš málo. Stejně tak nemohu být skutečným epikurejcem a to nejen proto, že většina informací, které nám o epikureismu zůstaly pochází od značně nespolehlivého Díogéna Laertia. Mám trochu jiný kulturní kontext a poznatky, které převyšují nejodvážnější dohady té doby. Kousek jejich osobního "psychologického programu" by ale podle mě přežít měl.

Zlatý věk vlády žen?

Tímto příspěvkem si jednoznačně říkám o kritiku a dělám to rád, navazuji totiž na jednu myšlenku z textu Kam zmizely bohyně?  a některé reakce v komentářích.

Bývaly doby, kdy byl matriarchát považován za základní společenské schéma. Dnes už tomu tak není. Častěji se mluví o matrilinearitě, což ovšem není totéž. V těch dobách byl matriarchát popisován jako "zlatá doba" lidstva. Mohlo to tak být, nebo mohlo by to tak být?

Mohlo, ale spíše ne až tak docela! Totiž co já vím o patriarchálních a matriarchálních společnostech, tak je to celkem zajímavé. Původně totiž byly matriarchální, nebo alespoň matrilineární společnosti typické spíše tam, kde hrozilo ženám nebezpečí a tedy kde byly "nedostatkové". K tomu se pojila i polyandrie atd. V principu to byl samoregulační mechanismus, protože polyandrické společnosti se nepřemnožují - jedna žena prostě může rodit jen tolik kolik stihne a děti mají naopak dost slušnou ochranu gardou tatínků. Tyto společnosti ještě sem tam existují třeba v Indii.

Polygynická manželství a patriarchální přístup souvisel naopak se stavem, kdy byli nedostatkoví, ale potřební muži a to zpravidla v důsledku válek. Smyslem mnohoženství je v principu hlavně plození armády bojovníků. Tento systém je také reakce na problém s prostředím, ale funguje jinak. Namísto aby se společnost přizpůsobila omezeným zdrojům se uzpůsobí tak, aby mohla dobývat zdroje ostatních. Je to dost zoufalé řešení, protože tak vzniká skupina, která prostě vždycky nemá zdroje.

Jakmile totiž není vystavena stavu pro který vznikla, tedy neustálému úbytku mužů, velmi rychle se přemnožuje a vyčerpává své prostředí. Jde o lidskou obdobu sarančat. Žije tak, že vyžírá zdroje ostatních skupin, jejich původní majitele buď vyžene nebo zabije. Jenže s nově získanými zdroji nikdy nevydrží, takže se to celé periodicky opakuje.

Patriarchální polygynická skupina má vždycky vojensky navrch nad polyandrickými (případně i matriarchálními) společnostmi. Počty jejích vojáků se prostě obnovují mnohem rychleji.

Polygynická patriarchální společnost je tedy evolučně úspěšnější za cenu, že se pak v postižené oblasti všem žije špatně a klanové války (ekonomicky vynucené) v podstatě nikdy nekončí.

Pokud má daný prostor omezené zdroje, například pokud jde o izolovaný ostrov nebo náhorní plošinu, vyniknou velmi rychle výhody polyandrie, v rozlehlých oblastech s malými rozptýlenými zdroji (například na poušti) ale vojenská převaha polygynických zřízení jakékoli jiné uspořádání rozdrtí.

Samozřejmě lze oprávněně namítnout, že polyandrická skupina prostě ještě nemusí být nutně matriarchální. To je pravda. Navíc ani polyandrická společnost nemusí být pro ženy žádný med. Například až 31 procent tibetských žen zůstane neprovdaných a bezdětných! To je také pravda.

Jak polyandrie tak polygynie jsou reakcemi na ohrožení, tedy jinými slova na zkrácení délky života vlivem válek nebo nepříznivých životních podmínek. Polyandrie se přizpůsobí snížením počtu narozených a tím vyšší šancí na dožití vyššího věku, zatímco polygynie prostě přijímá nižší hranici dožití jako fakt a přizpůsobuje se vyšším počtem narozených.

Jakmile však vnější tlak pomine, jsou tato manželství spíše nevýhodná, protože vytvářejí ve společnosti nerovnost v požadavcích na partnery. Nejen tibetské ženy trpí svou "přespočetností", stejný problém mají v mnoha zaostalých muslimských (slabě polygynických) zemích také muži.

Zbývají ještě poslední otázky: Pokud tyto (pro nás zvláštní) typy manželství zanikají, když pominou důvody k jejich existenci, neplatí náhodou totéž o všech manželstvích?

Manželství je totiž v první řadě pakt a starověké příklady manželských smluv mluví jasně o tom, že je to majetková smlouva, ať už muž vlastnil ženu, nebo se vlastnili navzájem, či šlo jen o společné vlastnictví majetku, vždycky v tom bylo vlastnictví.

Nebyl náhodou tenhle majetkový stav manželství v první řadě podvědomou snahou o obranu proti nouzi? Jak by se proměnily lidské vztahy, kdyby tento neustálý stres pominul?

Vím jistě, že by se lidé dál zamilovávali, ale manželství by s tím už asi nemělo nic společného. Ostatně není právě třeba počet společně žijících nesezdaných párů důkazem, že se tato instituce už přežila?

Hydronaut na Startovači přepisuje dějiny českého crowdfundingu!

No dobrá, možná trochu přeháním, ale kdyby existovala nějaká učebnice českého crowdfundingu, byl by právě nejvyšší čas ji začít přepisovat. Ještě ve čtvrtek jsem ukazoval crowdfundingovou sbírku Hydronauta na školení jako ukázku špatného odhadu možností takové sbírky u nás.

Nebylo divu, do naplnění chyběla téměř polovina a do konce zbývalo už pouhých 5 dnů! Opravdu se zdálo, že není už vůbec žádná naděje.

 Přiznávám, že já sám jsem v tu chvíli byl z Hydronauta nešťastný. Na té kampani bylo totiž od začátku všechno úplně špatně, kromě samotného projektu, který byl neoddiskutovatelně skvělý.

Hydronaut měl zoufalé video, neatraktivní odměny s nesmyslnými cenami, špatnou komunikaci s veřejností, malou podpůrnou skupinu i těžkopádné zdůvodnění, proč je něco takového potřeba stavět.

Tohle všechno se ale nakonec trojici která byla "dostatečně šílená" podařilo přebít. Učili se za běhu, odstraňovali nesmysly, nahrazovali neatraktivní odměny dárcům atraktivními.  Co se vlastně přesně stalo bude ještě věcí rozborů, ale už teď je jisté, že jsem se mýlil a už dlouho jsem se nemýlil tak rád.

Takhle vypadá kampaň Hydronauta po čtyřech dnech od onoho kritického čtvrtka a zdá se, že ještě chvíli bude výsledná cifra stoupat. Vědecký projekt překonal hranici vyhrazenou dříve jen hvězdám hudebního nebe i všechny vlastní handicapy. Je to jedna z nejlepších "černých labutí" jakou jsem kdy viděl.

Díky!

Vernisáž Vetřelci a volavky

Nedá mi to, abych se alespoň letmo nezmínil o vernisáži výstavy, která bude do 20. ledna přístupná v centru současného umění DOX. Je to výstava zvláštní, protože se nezabývá věcmi novými, ale naopak starými a ještě navíc ne dostatečně starými, abychom k nim měli posvátnou úctu.

Na té výstavě totiž uvidíte modely soch pro umístění do veřejného prostoru, vytvořené v době normalizace tedy od 70tých do konce 80tých let. Z hlediska moderní historie jde o jakousi malou dobu temna, což se bohužel odráží i na vztahu lidí k těmto objektům.

Nejde přitom ani zdaleka pouze o socialistický realismus, jak by mnozí asi čekali, ani vždy o angažované umění. Naopak doba, kdy po sobě vzájemně šly i různé frakce soudruhů, přála často umění abstraktnímu a civilnímu. Ostatně celý projekt i výstava nese název Vetřelci a volavky podle dvou charakteristických tvarů plastik - vejčitých objektů, z nichž jakoby se cosi líhlo a soch ptáků, často ztvárněných v letu.

Vždycky, když umírá nějaká epocha, mizí s ní i něco, co by mělo zůstat zachováno a nejinak je tomu i v případě těchto plastik a vztahu k veřejnému prostoru vůbec. Poslední čtvrtstoletí bylo dobou likvidace a vytěžování všeho obecného a veřejného. Bohužel se to týká i soch z doby normalizace, z nichž třeba jen v Praze bylo zničeno přes čtyři sta padesát uměleckých děl.

Autoři projektu Vetřelci a volavky se postavili proti tomuto trendu ve chvíli, kdy se zdálo, že jej už nic nedokáže zvrátit. Kupodivu se zdá, že uspěli. Na vernisáži výstavy modelů a křtu knihy-katalogu v pondělí 18. listopadu bylo doslova narváno a celková atmosféra dává tušit, že o sochách a veřejném prostoru ještě něco uslyšíme. Možná se dočkáme i opravy některých plastik a jejich navrácení na původní místa.

Skupina výtvarníků a historiků pod vedením sochaře Pavla Karouse odvedla fantastickou práci!

 

 

 

 

 

PS: Film s názvem Vetřelci a volavky od autorky Rozálie Kohoutové můžete stáhnout zde.

Proč mi vadí, když na stránkách OSACR.cz zaznívá marxistická kritika náboženství

J.A. „Kojot“ Polák uvedl ve svém článku na stránkách Občanského sdružení ateistů České republiky argumenty marxistické kritiky náboženství.   Proti tomu co píše, tedy že je náboženství v principu následkem a zároveň „tišícím prostředkem“ na materiální i duchovní nouzi, kterou samo podporuje, nemohu říci nic. Je naprosto zřejmé, že ve vyspělých zemích s kvalitním vzděláním počet věřících klesá.

Myšlenku, že bychom mohli bojovat proti šíření náboženství zlepšováním životních podmínek  mohu jen podpořit. Ostatně napsal jsem jí i já sám v poznámce k článku Naše šance jsou jejich šance.

Proč mě tedy Kojotův článek tak „nesedí“. Především je to proto, že používá citát z Karla Marxe konkrétně z jeho Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva,  podobně jako věřící, když vytrhávají z kontextu věty z Bible. I když je totiž Marxova kritika v principu správná, použil ji Marx ve skutečnosti k zdůvodnění své teorie třídního boje. To je pro mě problém, protože Kojot je v současnosti komunista. Nevím jak moc věří v nutnost existence tříd a třídního boje, ale právě na třídním boji stojí celý marxistický výklad dějin, takže něco z toho přijmout musel.

Co je na tom konceptu tak zlého? Především Marx vidí jako hlavní činnou a tvůrčí sílu dělnickou třídu. Jenže žádná třída na světě není tvůrčí. Co horšího, samotný vznik uzavřených tříd je pro společnost a zvláště pak pro jedince v ní velmi nezdravý. Marx to ví a předvídá vznik beztřídní společnosti, jenže naznačuje cestu, která k ní nevede.

Jeho pojetí světa, kde jsou hlavními silami masy vede nakonec k vizi, která se blíží Popperově definici uzavřené společnosti. Tedy k centrálnímu plánování, unifikaci a potlačení individuálních tvůrčích schopností. Jenže právě individuální tvůrčí schopnosti, nebo-li individuální seberealizace je tím, co pohání vývoj společnosti, ale také tím, co považují lidé za zdroj štěstí.

Vůbec největší obžaloba komunistické strany, kterou u nás kdy kdo pronesl, byla podle mě řeč Václava Havla v níž právě mluvil o tom, že jako společnost nevyužíváme tvůrčí potenciál svých občanů. V tom, byla podstata zaostávání naší výroby i celé společnosti.

Navzdory všem hrůzám mafiánského kapitalismu, které zažíváme, se právě možnost seberealizace po listopadových událostech opravdu poněkud uvolnila, což je myslím důvod, proč část jinak rozumných lidí volí pravici. (Je to samozřejmě také iluze, protože politika současných pravicových stran vede nutně k plutokracii, se společenskými třídami, kněžstvem a chudobou, což je také typ uzavřené společnosti s centrálním řízením a plánováním.)

Když proto Kojot jako komunista a tedy představitel idejí, které vedou ke společnosti, jakou si přirozeně nepřeji a která je zrcadlově podobná té, které se chci zbavit přednese marxistický argument (i když správný), který byl použit právě marxisty k budování takové společnosti a uvede jej jako marxistickou kritiku, přijde mi fér se ohradit a říci, že stejný argument uváděli i jiní a přitom u nich není napojen na marxistické učení.