Tím, jak se postupně stává z komunistické ideologie symbol zla, nám začínají nějak unikat ony důvody, proč jsme ji vůbec začali považovat za zlo. Vůbec se mi ten zjednodušený přístup nelíbí, protože umožňuje komukoli jinému, aby dělal to samé, co komunisté, aniž by přitom na něj tohle odsouzení mělo vliv.
V první řadě bych chtěl říci, že komunistická ideologie nebyla odsouzená kvůli rovnostářství nebo kolektivismu - ostatně je sami komunisté nikdy nedodržovali - ale za omezování lidského potenciálu. Nebylo tak důležité, co umíš, ale koho znáš.
Politika komunistické strany byla odsuzována za cenzuru informací, která rozhodně vadila mnohem více než například cenzura v oboru beletrie.
Neměli jsme je rádi, ne protože vládli, ale protože to byli tupci, kteří si přisvojili právo myslet za všechny aniž by čemukoli nutně rozuměli.
Měli jsme na ně vztek ne za budování socialismu, ale protože nás nutili chovat se jako pokrytci, když tvrdili že to, co nás nutili dělat, je naše přání a že komunistická strana jen plní vůli pracujícího lidu.
A konečně jsme je nenáviděli také proto, že nás přinutili žít ve strachu. U nás bylo vlastně jen pár justičních vražd, jen pár opravdu tvrdě stíhaných disidentů, ale ve strachu jsme žili pořád všichni. Špehovalo a udávalo se všude.
Zkuste si to trochu přebrat, vypusťte slova jako socialismus nebo komunistická strana a srovnejte jejich chování s chováním dnešních politiků (levotočivých i pravotočivých) a představitelů církví, s tím co dělají i s tím, co navrhují a co by chtěli dělat.
Komunisty jsme za jejich jednání alespoň morálně odsoudili, proč jsme ještě nedosoudili je?
úterý 25. března 2014
středa 19. března 2014
Tajemství trabantího úspěchu
Film Trabantem až na konec světa trhá už několik dní žebříčky ČSFD, ale zároveň je také nadějným adeptem do mého seznamu nepochopených filmů. Filmoví kritici stále ještě pobíhají zmateně okolo a nevědí, co si o tomhle veledíle mají myslet. Mohl bych říci, že je to vlastně všechno jednoduché, ale je fakt, že to vlastně tak jednoduché není. Může za to Dan - Dan Přibáň.
Ten film v první řadě dost klame tělem. Lidé kteří neviděli předchozí díla z této série - Trabantem Hedvábnou stezkou a Trabantem napříč Afrikou – mohou jít do kina s představou, že jde o cestopis. Ne, cestopis to rozhodně není, je to roadmovie jenže ne hraná ale dokumentární.
Nejpříbuznějšími filmy jsou mu TopGear, Mythbusters nebo Borat.
Princip je takový, že vezmete několik lidí a vytvoříte s nimi nemožnou situaci, jako třeba výpravu Trabantů v Andách. Samozřejmě na něco takového nemůžete mít lidi, kteří by byli úplně normální, jednak byste tím diváky nudili a druhak by s vámi takovou šílenost nepodnikali.
Pokud všichni přežijí, vznikne film.
Skvadra kterou měl s sebou Dan tentokrát slibuje silný zážitek a dokonce i jakési morální ponaučení. Nejsilnějšími postavami jsou: neustále hláškující a halekající Dan, slovenský národní hrdina Marek Slobodník na motorce Jawa 250, který přežije cokoli a ještě se při tom usmívá a dva Poláci ve Fiatu Maluch, až příliš připomínající animované postavičky ze seriálu Bolek a Lolek.
(Ačkoli poslední dva zmínění připomínají většinu příběhu spíše chodící generátory problémů, bez nich by výprava nikdy k cíli nedojela.)
Nebudu spojlovat víc, ostatně dostatečný spoiler je už to, že vznikl film, což znamená že někdo tu jízdu přežít musel.
V čem je tedy to tajemství? Ještě to nevíte? Je to komedie, navíc komedie psaná životem, s moc hezkými záběry a s posláním, že lůzrovství není závislé na stavu vašeho konta, ale mysli. Trabatní expedice jsou prostě outsideři, kteří to nevzdali a tím jsou divákům vlastně nesmírně blízcí. Heslo "když se chce, tak to jde" se lehko říká, ale předvést to v životě už stojí za uznání.
Ten film v první řadě dost klame tělem. Lidé kteří neviděli předchozí díla z této série - Trabantem Hedvábnou stezkou a Trabantem napříč Afrikou – mohou jít do kina s představou, že jde o cestopis. Ne, cestopis to rozhodně není, je to roadmovie jenže ne hraná ale dokumentární.
Nejpříbuznějšími filmy jsou mu TopGear, Mythbusters nebo Borat.
Princip je takový, že vezmete několik lidí a vytvoříte s nimi nemožnou situaci, jako třeba výpravu Trabantů v Andách. Samozřejmě na něco takového nemůžete mít lidi, kteří by byli úplně normální, jednak byste tím diváky nudili a druhak by s vámi takovou šílenost nepodnikali.
Pokud všichni přežijí, vznikne film.
Skvadra kterou měl s sebou Dan tentokrát slibuje silný zážitek a dokonce i jakési morální ponaučení. Nejsilnějšími postavami jsou: neustále hláškující a halekající Dan, slovenský národní hrdina Marek Slobodník na motorce Jawa 250, který přežije cokoli a ještě se při tom usmívá a dva Poláci ve Fiatu Maluch, až příliš připomínající animované postavičky ze seriálu Bolek a Lolek.
(Ačkoli poslední dva zmínění připomínají většinu příběhu spíše chodící generátory problémů, bez nich by výprava nikdy k cíli nedojela.)
Nebudu spojlovat víc, ostatně dostatečný spoiler je už to, že vznikl film, což znamená že někdo tu jízdu přežít musel.
V čem je tedy to tajemství? Ještě to nevíte? Je to komedie, navíc komedie psaná životem, s moc hezkými záběry a s posláním, že lůzrovství není závislé na stavu vašeho konta, ale mysli. Trabatní expedice jsou prostě outsideři, kteří to nevzdali a tím jsou divákům vlastně nesmírně blízcí. Heslo "když se chce, tak to jde" se lehko říká, ale předvést to v životě už stojí za uznání.
pondělí 3. března 2014
Společné kořeny
Občas si říkám, že moderní náboženství vlastně nejsu náboženství. Jak křesťanství, tak islámu, ale třeba i scientologii totiž chybějí velmi podstatné rysy těch opravdu nejstarších. Dávná věda (starověká filosofie) a starověké náboženství mohly v historii kolidovat jen proto, že měly podstatnou část svých oborů společnou.
V čem tedy onen základ vidím? Dnešní výklady náboženství se zpravidla opírají o termíny jako „náboženský cit“ nebo „náboženský prožitek“, já jsem ale přesvědčen, že bychom si u starověkých kultů vystačili i s mnohem prozaičtějšími a lépe uchopitelnými termíny jako „budoucnost“, „obavy z budoucnosti“, „snaha budoucnost změnit“ (sobě příznivě).
Když se podíváte na starověké kulty, často v nich najdete pravidla, která jsou v jistém smyslu jaksi primitivně vědecká. Naprostá většina velkých starověkých kultů obsahuje něco jako kalendář svátků a polních prací. Jsou v něm zaneseny důležité astronomické okamžiky jako jsou rovnodennosti a slunovraty, období setby a období záplav. To je příkladná ukázka takového předvídání a ovlivňování budoucnosti.
U cyklických dějů to bývá zdánlivě jednoduché, ale ve skutečnosti je to důvod, proč mnohé starověké civilizace tak pokročily ve sledování hvězd a matematice i proč stavěly některé starodávné monumenty.
Samozřejmě vždycky existovaly i události, ke kterým docházelo neperiodicky. Starověká města proto mívala také své věštírny.
Máme bohaté informace o věštění v transu, o čtení z ovčích vnitřností (zachoval se dokonce model jater pro výuku věštění), z letu ptáků, kostí a zkopaných losů.
Je přitom zajímavé, že zdaleka ne každá taková věštba musela být jen ryzí blábol. Z chování ptáků jistě nelze odhadovat individuální osudy, ale zato se z něj dá předvídat mírná či tuhá zima i změny počasí. Změny na ovčích játrech mohou odhalit nebezpečné cizopasníky nebo nevhodné složení pastvy, důsledky obojího přitom jistě na majitele ovcí nakonec dolehly.
Lidé samozřejmě chtěli také znát také příhody, které se mohly přihodit konkrétně jim. I tady bychom našli příklady periodických událostí, které se opakují v životě každého člověka (narození, přechod do dospělosti, smrt) a k nimž v každé kultuře vznikly iniciační rituály. Opět kromě nich existovaly i problémy, stávající se lidem naprosto nepravidelně. I ve starověku proto lidé osobní věštce a vykladače snů dobře platili. Ani je přitom nemohu vždy označit za podvodníky. Například v Artemidorově Oneirokritikonu můžete najít i výklady snů, které by schválil možná mnohý moderní nebo alespoň nedávný psycholog.
Lidem, kteří disponovali výjimečnými znalostmi, se dostávalo označení, které zpravidla znamenalo „vědoucí“. Totéž znamenají slova jako druid nebo vědma. Mají stejný původ s označením „vědec“.
Tito „vědoucí“ ale plnili různé úkoly pro společnost i pro jednotlivé mocné zadavatele.
Tak se stalo, že se součástí jejich repertoáru staly i obyčejné iluzionistické triky.
Celkově se tedy dovednosti a znalosti „vědoucích“ skládaly ze skutečných znalostí, z mylných přesvědčení, kterým věřili i oni a z regulérních podvodů. Jinak nelze vysvětlovat například objednávky antických kněží u mechanika Ktesibia, který jim vyráběl zázrakotvorné automaty podle jejich přání, výskyt „zázračných“ plačících madon, lahviček s „krví“, která se za určitých okolností stává opět tekutou nebo výskyt duplicitních (i vícenásobných) relikvií světců.
Už ve starověku se filosofie od náboženství oddělila tím, že začala odmítat prokázané nepravdy. Tím vymezením se ale stalo něco zvláštního. Nejen že se starověká filosofie začala definovat jako něco odlišného od náboženství, a přivlastnila si tu část znalostí, kterou bylo možno prokázat, také náboženství se začalo vymezovat proti dokazatelným faktům. Nadále už nebyly součástí náboženství, přinejmenším jeho "modernějších" monoteistických verzí. Těžiště náboženství se přesunulo do nedokazatelných oborů.
Oddělením filosofie od náboženství vlastně na víru zůstaly jen podvody a fantasmagorie.
V množství pověr starověkých náboženství se skrývají i zrnka poznání, která umožňovala civilizacím existenci a přežití. Jenže právě ty vlastně v novějších monoteistických náboženstvích existují jen díky kontaminaci místními kulturami. „Moderní“ náboženství Ježíšem a Mohammedem počínaje a reverendem Moonem, Sri Chinmoyem, Parsifalem Imanuelem či L. Ronem Hubbardem konče, totiž zakládali charismatičtí vůdci, kteří tyto znalosti neměli.
Předpovědi, které taková náboženství dávají se proto netýkají snadno ověřitelných periodických jevů, ale věcí nedokazatelných, jako například posmrtného života, nebo absolutně výjimečných - takových jaké se v historii mohou stát jen jednou - jako poslední soud, zmrtvýchvstání, konec světa atd.
Takové předpovědi ale nutně nevycházejí z žádných myšlenkových postupů, protože konec světa způsobený dopadem známé a pozorovatelné planetky by nebyl v oboru náboženství, ale vědy. Zdrojem všech takových tvrzení jsou proto "vize" či "vnuknutí", ne pozorování.
Na jednu stranu je to pro křesťanství, islám a další výhodné, protože nejsou omezené územní plaností takových pravidel. Na druhou stranu tím ale ztrácejí jedno z odůvodnění své existence.
Proto vědecké předpovědi vycházejí stále častěji a vliv vědy na rozvoj můžeme pozorovat všude, kam se podíváme, zatímco sbírka ohlášených konců světa neustále roste.
V čem tedy onen základ vidím? Dnešní výklady náboženství se zpravidla opírají o termíny jako „náboženský cit“ nebo „náboženský prožitek“, já jsem ale přesvědčen, že bychom si u starověkých kultů vystačili i s mnohem prozaičtějšími a lépe uchopitelnými termíny jako „budoucnost“, „obavy z budoucnosti“, „snaha budoucnost změnit“ (sobě příznivě).
Když se podíváte na starověké kulty, často v nich najdete pravidla, která jsou v jistém smyslu jaksi primitivně vědecká. Naprostá většina velkých starověkých kultů obsahuje něco jako kalendář svátků a polních prací. Jsou v něm zaneseny důležité astronomické okamžiky jako jsou rovnodennosti a slunovraty, období setby a období záplav. To je příkladná ukázka takového předvídání a ovlivňování budoucnosti.
U cyklických dějů to bývá zdánlivě jednoduché, ale ve skutečnosti je to důvod, proč mnohé starověké civilizace tak pokročily ve sledování hvězd a matematice i proč stavěly některé starodávné monumenty.
Samozřejmě vždycky existovaly i události, ke kterým docházelo neperiodicky. Starověká města proto mívala také své věštírny.
Máme bohaté informace o věštění v transu, o čtení z ovčích vnitřností (zachoval se dokonce model jater pro výuku věštění), z letu ptáků, kostí a zkopaných losů.
Je přitom zajímavé, že zdaleka ne každá taková věštba musela být jen ryzí blábol. Z chování ptáků jistě nelze odhadovat individuální osudy, ale zato se z něj dá předvídat mírná či tuhá zima i změny počasí. Změny na ovčích játrech mohou odhalit nebezpečné cizopasníky nebo nevhodné složení pastvy, důsledky obojího přitom jistě na majitele ovcí nakonec dolehly.
Lidé samozřejmě chtěli také znát také příhody, které se mohly přihodit konkrétně jim. I tady bychom našli příklady periodických událostí, které se opakují v životě každého člověka (narození, přechod do dospělosti, smrt) a k nimž v každé kultuře vznikly iniciační rituály. Opět kromě nich existovaly i problémy, stávající se lidem naprosto nepravidelně. I ve starověku proto lidé osobní věštce a vykladače snů dobře platili. Ani je přitom nemohu vždy označit za podvodníky. Například v Artemidorově Oneirokritikonu můžete najít i výklady snů, které by schválil možná mnohý moderní nebo alespoň nedávný psycholog.
Lidem, kteří disponovali výjimečnými znalostmi, se dostávalo označení, které zpravidla znamenalo „vědoucí“. Totéž znamenají slova jako druid nebo vědma. Mají stejný původ s označením „vědec“.
Tito „vědoucí“ ale plnili různé úkoly pro společnost i pro jednotlivé mocné zadavatele.
Tak se stalo, že se součástí jejich repertoáru staly i obyčejné iluzionistické triky.
Celkově se tedy dovednosti a znalosti „vědoucích“ skládaly ze skutečných znalostí, z mylných přesvědčení, kterým věřili i oni a z regulérních podvodů. Jinak nelze vysvětlovat například objednávky antických kněží u mechanika Ktesibia, který jim vyráběl zázrakotvorné automaty podle jejich přání, výskyt „zázračných“ plačících madon, lahviček s „krví“, která se za určitých okolností stává opět tekutou nebo výskyt duplicitních (i vícenásobných) relikvií světců.
Už ve starověku se filosofie od náboženství oddělila tím, že začala odmítat prokázané nepravdy. Tím vymezením se ale stalo něco zvláštního. Nejen že se starověká filosofie začala definovat jako něco odlišného od náboženství, a přivlastnila si tu část znalostí, kterou bylo možno prokázat, také náboženství se začalo vymezovat proti dokazatelným faktům. Nadále už nebyly součástí náboženství, přinejmenším jeho "modernějších" monoteistických verzí. Těžiště náboženství se přesunulo do nedokazatelných oborů.
Oddělením filosofie od náboženství vlastně na víru zůstaly jen podvody a fantasmagorie.
V množství pověr starověkých náboženství se skrývají i zrnka poznání, která umožňovala civilizacím existenci a přežití. Jenže právě ty vlastně v novějších monoteistických náboženstvích existují jen díky kontaminaci místními kulturami. „Moderní“ náboženství Ježíšem a Mohammedem počínaje a reverendem Moonem, Sri Chinmoyem, Parsifalem Imanuelem či L. Ronem Hubbardem konče, totiž zakládali charismatičtí vůdci, kteří tyto znalosti neměli.
Předpovědi, které taková náboženství dávají se proto netýkají snadno ověřitelných periodických jevů, ale věcí nedokazatelných, jako například posmrtného života, nebo absolutně výjimečných - takových jaké se v historii mohou stát jen jednou - jako poslední soud, zmrtvýchvstání, konec světa atd.
Takové předpovědi ale nutně nevycházejí z žádných myšlenkových postupů, protože konec světa způsobený dopadem známé a pozorovatelné planetky by nebyl v oboru náboženství, ale vědy. Zdrojem všech takových tvrzení jsou proto "vize" či "vnuknutí", ne pozorování.
Na jednu stranu je to pro křesťanství, islám a další výhodné, protože nejsou omezené územní plaností takových pravidel. Na druhou stranu tím ale ztrácejí jedno z odůvodnění své existence.
Proto vědecké předpovědi vycházejí stále častěji a vliv vědy na rozvoj můžeme pozorovat všude, kam se podíváme, zatímco sbírka ohlášených konců světa neustále roste.
neděle 2. března 2014
Tvoje starosti vyřeší válka?
Je to takový můj soukromý strašák. Lidé nespokojení se svým místem ve společnosti si v duchu (a občas i nahlas) často opravdu přejí válku. Asi podvědomě doufají, že by nějak promíchala společenské vrstvy a v následujícím uspořádání by se pro ě našlo nějaké více oceňované místo.
Nemyslím si to, vzhledem k tomu, že většina těch, kteří sklouzávají k takovému myšlení, bývají mladí, špatně placení a bez perspektivy, byla by také většina z nich prostě mrtvá. Tihle lidé jsou totiž také nejčastějšími rekruty.
Jejich postoj ale chápu, to co mě straší mnohem více je, když podobné řeči slýchám i od vzdělaných lidí. Takoví rozhodně neplánují v případné válce bojovat v prvních liniích. Za jejich myšlením se skrývá deziluze z pomalého nebo stagnujícího vývoje technologií nebo společnosti. Pravdou je, že obojí dokáže válka změnit.
Ačkoli nemohu udělat rovnítko mezi vítězem války a tím, který z ní má největší zisk, z nějakého důvodu opravdu války vývoji technologií i společnosti prospívají. Přinejmenším se to tak ve zpětném pohledu jeví. Samozřejmě, pokud to válkou postižená kultura přežije.
V moderních dějinách bývá jen vzácně jediná válka příčinou zániku nějaké civilizace, i když takové příklady známe z raného novověku. Mnohem více máme příkladů, kdy válka opravdu urychlila společenský, vědecký i technický vývoj.
První světová válka měla rozhodně zásluhu na rozvoji automobilismu a letectví. Druhá světová válka obojí popohnala ještě více a kromě toho podpořila i vývoj televize, raketové techniky, proudových motorů, radaru, jaderné technologie...
Samozřejmě bychom si měli položit otázku: Je k vývoji nutné obětovat vždy miliony lidských životů?
Doba Studené války nám ukazuje že ne. Soupeření v propagandě dokázalo téměř totéž, ostatně výsledky kosmického výzkumu (projekty Apollo a Space Shuttle), který jí byl podnícen využíváme dodnes a jistě na ně budeme navazovat i v budoucnosti. Ostatně asi bychom se jinak tak snadno nedočkali například osobních počítačů.
Co tedy taková válka vlastně dělá, že vede k vývoji? Domnívám se, že jde o tři podstatné okolnosti:
Za prvé válka přímo vynucuje soutěživost. Tento rys lidské povahy je ve společnosti přítomen stále, jenže v klidných dobách je spíše tlumen. Dokonce i obchod má tendenci v určité fázi soutěživost brzdit. Dochází k tomu třeba v případě, kdy je vyrobena určitá zásoba zboží, které by se v případě vyvinutí a vypuštění nového typu výrobku stalo rychle zastaralým.
Za druhé válka přesně formuluje požadavky. Pokud má soupeř rychlejší letadla, musím postavit ještě rychlejší letadla, nebo najít nějakou nevýhodu těch jeho a využít ji. Jasná formulace problému je to, co chybí většině projektů v klidné době.
Za třetí válka umožňuje koncentrovat velmi rychle velké prostředky na konkrétní úkol.
Tyto tři okolnosti teprve tvoří onen urychlovací princip vývoje. Pokud nejsou splněny všechny tři efekt se nedostaví. Všimněte si, že nikde mezi nimi není požadavek na počet padlých. Množství lidských obětí při takové akceleraci vývoje nehraje roli. Urychlení vývoje vytvářejí války jaksi mimochodem. Pokud bychom dokázali tyto tři podmínky vytvořit jinak, žádná válka by k akceleraci vývoje potřeba nebyla.
Pokud takový způsob existuje, je ostudné jej nevyužít.
Nemyslím si to, vzhledem k tomu, že většina těch, kteří sklouzávají k takovému myšlení, bývají mladí, špatně placení a bez perspektivy, byla by také většina z nich prostě mrtvá. Tihle lidé jsou totiž také nejčastějšími rekruty.
Jejich postoj ale chápu, to co mě straší mnohem více je, když podobné řeči slýchám i od vzdělaných lidí. Takoví rozhodně neplánují v případné válce bojovat v prvních liniích. Za jejich myšlením se skrývá deziluze z pomalého nebo stagnujícího vývoje technologií nebo společnosti. Pravdou je, že obojí dokáže válka změnit.
Ačkoli nemohu udělat rovnítko mezi vítězem války a tím, který z ní má největší zisk, z nějakého důvodu opravdu války vývoji technologií i společnosti prospívají. Přinejmenším se to tak ve zpětném pohledu jeví. Samozřejmě, pokud to válkou postižená kultura přežije.
V moderních dějinách bývá jen vzácně jediná válka příčinou zániku nějaké civilizace, i když takové příklady známe z raného novověku. Mnohem více máme příkladů, kdy válka opravdu urychlila společenský, vědecký i technický vývoj.
První světová válka měla rozhodně zásluhu na rozvoji automobilismu a letectví. Druhá světová válka obojí popohnala ještě více a kromě toho podpořila i vývoj televize, raketové techniky, proudových motorů, radaru, jaderné technologie...
Samozřejmě bychom si měli položit otázku: Je k vývoji nutné obětovat vždy miliony lidských životů?
Doba Studené války nám ukazuje že ne. Soupeření v propagandě dokázalo téměř totéž, ostatně výsledky kosmického výzkumu (projekty Apollo a Space Shuttle), který jí byl podnícen využíváme dodnes a jistě na ně budeme navazovat i v budoucnosti. Ostatně asi bychom se jinak tak snadno nedočkali například osobních počítačů.
Co tedy taková válka vlastně dělá, že vede k vývoji? Domnívám se, že jde o tři podstatné okolnosti:
Za prvé válka přímo vynucuje soutěživost. Tento rys lidské povahy je ve společnosti přítomen stále, jenže v klidných dobách je spíše tlumen. Dokonce i obchod má tendenci v určité fázi soutěživost brzdit. Dochází k tomu třeba v případě, kdy je vyrobena určitá zásoba zboží, které by se v případě vyvinutí a vypuštění nového typu výrobku stalo rychle zastaralým.
Za druhé válka přesně formuluje požadavky. Pokud má soupeř rychlejší letadla, musím postavit ještě rychlejší letadla, nebo najít nějakou nevýhodu těch jeho a využít ji. Jasná formulace problému je to, co chybí většině projektů v klidné době.
Za třetí válka umožňuje koncentrovat velmi rychle velké prostředky na konkrétní úkol.
Tyto tři okolnosti teprve tvoří onen urychlovací princip vývoje. Pokud nejsou splněny všechny tři efekt se nedostaví. Všimněte si, že nikde mezi nimi není požadavek na počet padlých. Množství lidských obětí při takové akceleraci vývoje nehraje roli. Urychlení vývoje vytvářejí války jaksi mimochodem. Pokud bychom dokázali tyto tři podmínky vytvořit jinak, žádná válka by k akceleraci vývoje potřeba nebyla.
Pokud takový způsob existuje, je ostudné jej nevyužít.
neděle 23. února 2014
Taky se bojíte do kina?
Zdá se, že po posledním rozdávání ocenění Český lev by mohli pořadatelé klidně přejmenovat cenu na Osamělého lva. Článek na Novinky.cz nazvaný Neveselé, truchlivé jsou filmové kraje si konečně povšiml, že nejen z českých kin, ale konkrétně z českých filmů, nějak mizejí diváci.
Pro kinematografii je to samozřejmě stará známá pravda, ale autoři filmů si ještě nějak nedokázali uvědomit, že to co jim říkají pedagogové a kritici na přízeň diváků prostě nestačí. Žehrají pak na nevkus návštěvníků kin, kteří hromadně navštěvují Babovřesky a snaží se od nich odlišit natáčením děl, která pokud možno, žádného diváka nenadchnou.
Ne dobře, teď vážně. Nějakých 10% populace tvoří naprosto předvídatelnou diváckou obec Troškových filmů. Není proč zatracovat vkus českých návštěvníků kin ani Trošku samotného. Je to prostě jen filmový řemeslník, který točí právě pro svou cílovou skupinu, kterou dobře zná.
Otázkou je spíš, pro koho točí ti ostatní?.
Určitě tu totiž zůstává početná skupina lidí, kteří by na nějaký pěkný český film do kina zašli, ale nezajdou. Víte proč? Bojí se. Vím to, také prostě nemám odvahu zajít na nějaký český film.
Za prvé se strašně bojím, že vydám nemalé peníze za něco, co mě pak bude nudit.
Víte, je to dost problém, ale filmy českých režisérů z poslední doby prostě nějak nemají spád, myšlenky, scénář ale ani moc prožité postavy. Navíc mě děsí představa, že bych nějak omylem shlédl další film typu Účastníci zájezdu, Pupendo nebo Snowborďáci.
Nechci také dopadnout tak, že bych za drahé peníze koukal na něco, co mohu mnohonásobně laciněji vidět v televizi (a včas vypnout). Nejde o to, že se nakonec skoro každý film dostane do televize, ale o to jestli dokáže onomu filmu projekce v kině něco přidat, nebo jestli mu opravdu televize něco ubere.
Jestli mi rozumíte, jde o to, jestli je opravdu vzhled (vizuál) filmu tak dobrý, aby si plátno zasloužil. Pokud se film skládá pouze z mluvících hlav a stojících lidí, nijak mi v prožitku nepřidá, když je uvidím v nadživotní velikosti.
Jsou dokonce filmy které mají tak výrazně umělé svícení, že je vlastně výhoda nevidět je na velkéím plátně, ale třeba raději na obrazovce v autobuse na trase Praha - Brno.
Bojím se také, že pro mě bude český film představovat setkání s českými mediálními hvězdami. Někdo by měl mnohým našim hercům už říct, že jsou spíše lapači hereckých manýr, než opravdovými herci. Nejen že to jsou ohrané jejich tváře, mají ohraná i všechna ta gesta o kterých si ještě stále myslí, že jsou vtipná nebo „hluboká“. Prostě je nechci vidět znovu!
Ano, mám už dost Trojanů, Langmajerů, Dušků, Macháčků i Matásků.
Mám strach, že mě zase zatáhnou do té atmosféry trapného humoru a sladkobolných rozpatlaných příběhů, že mi zkazí moji pečlivě bráněnou představu o české komedii. Protože u nás se prostě kvalitní komedie nepěstuje, což je s podivem, pokud si uvědomíme, že právě komedie byly tím, co měli čeští diváci nejraději.
A ještě něčeho se bojím – režisérských a scénáristických klišé z filmových škol. Právě kvůli tomu jsem nebyl schopen přežít ani prvních pět minut filmu Snowborďáci. Ne proto, že je to teenagerovská komedie o sexu, ne proto že je tam (podle vyprávění) spousta hloupých vtipů, ale prostě proto že ten film od začátku vypadá jako filmové cvičení FAMU.
Víte, problém je v tom, že pro oficiální českou kinematografii je už asi na záchranu pozdě. Jistě je mi to líto, vždyť tu vznikly takové filmy jako Ikarie XB-1, Kladivo na čarodějnice, Vynález zkázy, Baron Prášil, Údolí včel, Limonádový Joe, Pytlákova schovanka, Balada pro banditu a spousta dalších.
Než s českým filmem definitivně skončím, tedy alespoň v tomto článku, musím přiznat, že tuším existenci filmů, kterým tímto odsudkem křivdím. Problém je, že takové většinou nedokáži dopředu odhadnout ani podle jména režisérů. Naopak dokáži podle nich odhadnout většinu filmů, které vidět nechci. Když si lépe pamatuji autory jako varování, než jako reklamu, je na tom něco špatně.
Myslím, že je za tím má snaha chodit do kina na české filmy nikoli proto, abych se bavil, ale abych přispěl.
Udržovat lidi v tom, že když budou chodit do kina na filmy jen pro lásku k české kinematografii a čekat až čeští režiséři jednoho dne natočí nějaký dobrý film, je prostě příliš krátkodobá strategie. Za dobu přemáhání prostě získal český film pověst něčeho, k čemu se člověk musí přemáhat. Uspět v takové atmosféře třeba i s dobrým filmem je úkol pro superrežiséra. Nezmění na tom nic ani jedenáct Českých lvů pro Hořící keř.
Pro kinematografii je to samozřejmě stará známá pravda, ale autoři filmů si ještě nějak nedokázali uvědomit, že to co jim říkají pedagogové a kritici na přízeň diváků prostě nestačí. Žehrají pak na nevkus návštěvníků kin, kteří hromadně navštěvují Babovřesky a snaží se od nich odlišit natáčením děl, která pokud možno, žádného diváka nenadchnou.
Ne dobře, teď vážně. Nějakých 10% populace tvoří naprosto předvídatelnou diváckou obec Troškových filmů. Není proč zatracovat vkus českých návštěvníků kin ani Trošku samotného. Je to prostě jen filmový řemeslník, který točí právě pro svou cílovou skupinu, kterou dobře zná.
Otázkou je spíš, pro koho točí ti ostatní?.
Určitě tu totiž zůstává početná skupina lidí, kteří by na nějaký pěkný český film do kina zašli, ale nezajdou. Víte proč? Bojí se. Vím to, také prostě nemám odvahu zajít na nějaký český film.
Za prvé se strašně bojím, že vydám nemalé peníze za něco, co mě pak bude nudit.
Víte, je to dost problém, ale filmy českých režisérů z poslední doby prostě nějak nemají spád, myšlenky, scénář ale ani moc prožité postavy. Navíc mě děsí představa, že bych nějak omylem shlédl další film typu Účastníci zájezdu, Pupendo nebo Snowborďáci.
Nechci také dopadnout tak, že bych za drahé peníze koukal na něco, co mohu mnohonásobně laciněji vidět v televizi (a včas vypnout). Nejde o to, že se nakonec skoro každý film dostane do televize, ale o to jestli dokáže onomu filmu projekce v kině něco přidat, nebo jestli mu opravdu televize něco ubere.
Jestli mi rozumíte, jde o to, jestli je opravdu vzhled (vizuál) filmu tak dobrý, aby si plátno zasloužil. Pokud se film skládá pouze z mluvících hlav a stojících lidí, nijak mi v prožitku nepřidá, když je uvidím v nadživotní velikosti.
Jsou dokonce filmy které mají tak výrazně umělé svícení, že je vlastně výhoda nevidět je na velkéím plátně, ale třeba raději na obrazovce v autobuse na trase Praha - Brno.
Bojím se také, že pro mě bude český film představovat setkání s českými mediálními hvězdami. Někdo by měl mnohým našim hercům už říct, že jsou spíše lapači hereckých manýr, než opravdovými herci. Nejen že to jsou ohrané jejich tváře, mají ohraná i všechna ta gesta o kterých si ještě stále myslí, že jsou vtipná nebo „hluboká“. Prostě je nechci vidět znovu!
Ano, mám už dost Trojanů, Langmajerů, Dušků, Macháčků i Matásků.
Mám strach, že mě zase zatáhnou do té atmosféry trapného humoru a sladkobolných rozpatlaných příběhů, že mi zkazí moji pečlivě bráněnou představu o české komedii. Protože u nás se prostě kvalitní komedie nepěstuje, což je s podivem, pokud si uvědomíme, že právě komedie byly tím, co měli čeští diváci nejraději.
A ještě něčeho se bojím – režisérských a scénáristických klišé z filmových škol. Právě kvůli tomu jsem nebyl schopen přežít ani prvních pět minut filmu Snowborďáci. Ne proto, že je to teenagerovská komedie o sexu, ne proto že je tam (podle vyprávění) spousta hloupých vtipů, ale prostě proto že ten film od začátku vypadá jako filmové cvičení FAMU.
Víte, problém je v tom, že pro oficiální českou kinematografii je už asi na záchranu pozdě. Jistě je mi to líto, vždyť tu vznikly takové filmy jako Ikarie XB-1, Kladivo na čarodějnice, Vynález zkázy, Baron Prášil, Údolí včel, Limonádový Joe, Pytlákova schovanka, Balada pro banditu a spousta dalších.
Než s českým filmem definitivně skončím, tedy alespoň v tomto článku, musím přiznat, že tuším existenci filmů, kterým tímto odsudkem křivdím. Problém je, že takové většinou nedokáži dopředu odhadnout ani podle jména režisérů. Naopak dokáži podle nich odhadnout většinu filmů, které vidět nechci. Když si lépe pamatuji autory jako varování, než jako reklamu, je na tom něco špatně.
Myslím, že je za tím má snaha chodit do kina na české filmy nikoli proto, abych se bavil, ale abych přispěl.
Udržovat lidi v tom, že když budou chodit do kina na filmy jen pro lásku k české kinematografii a čekat až čeští režiséři jednoho dne natočí nějaký dobrý film, je prostě příliš krátkodobá strategie. Za dobu přemáhání prostě získal český film pověst něčeho, k čemu se člověk musí přemáhat. Uspět v takové atmosféře třeba i s dobrým filmem je úkol pro superrežiséra. Nezmění na tom nic ani jedenáct Českých lvů pro Hořící keř.
neděle 16. února 2014
Pokec s ateistou
Videí se mnou se na internetu zrovna moc nenachází, takže mě potřešilo, když mi Martin Brykner ze Startovače nabídl rozhovor o mé připravované knížce. Jak ale vidíte, bylo často dost těžké se dostat ke slovu.
sobota 1. února 2014
Open source velomobil - otevřená výzva RepRap komunitě
Obracím se na vás, aniž bych vám mohl cokoli nabídnout, naopak po vás něco žádám. Možná se v této době rozhlížíte kolem sebe a hledáte nějaké téma, které byste zpracovali v 3D modelovacím software a vytiskli. Pokud vás už přestávají bavit háčky na ručníky, příšerky z her a animovaných filmů, možná byste mohli zkusit něco skutečně použitelného.
Tak co, myslíte, že to stojí za úvahu?
http://users.telenet.be/fietser/fotos/VM4SD-FVDWsm.pdf
http://www.oit.edu/faculty/hugh.currin/velo/Velo-Final_09-10.pdf
http://designspark.com/eng/page/mechanical
O co jde?
Velomobily jsou poměrně atraktivními dopravními prostředky a to jak z hlediska rychlosti, tak z hlediska komfortu. Nepřekonatelnou hranicí jejich použitelnosti je ale jejich cena, která předčí leckterý automobil. To by mohl změnit 3D tisk.Jak?
Nejde o to vytisknout velomobil jako celek, ale o postup, který se velmi podobá tomu, jak jste sestavili svůj RepRap. Podle mé představy by mělo jít o hybridní konstrukci, kde by rám tvořily trubky spojené komponenty vytištěnými na 3D tiskárně a přelaminované uhlíkovým laminátem. Tento postup jsem nevymyslel, vzal jsem jej ze stránek www.3dprinter.net a bicycledesign.net . Zdá se, že je použitelný.Výchozí model
Vzhledem k tomu, že na internetu není příliš mnoho volně dostupných náčrtků kostry velomobilu, navrhuji vzít jako základní inspiraci jeden z těch nejstarších - Fantom.Tak co, myslíte, že to stojí za úvahu?
http://users.telenet.be/fietser/fotos/VM4SD-FVDWsm.pdf
http://www.oit.edu/faculty/hugh.currin/velo/Velo-Final_09-10.pdf
http://designspark.com/eng/page/mechanical
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)