Open source velomobil - otevřená výzva RepRap komunitě

Obracím se na vás, aniž bych vám mohl cokoli nabídnout, naopak po vás něco žádám. Možná se v této době rozhlížíte kolem sebe a hledáte nějaké téma, které byste zpracovali v 3D modelovacím software a vytiskli. Pokud vás už přestávají bavit háčky na ručníky, příšerky z her a animovaných filmů, možná byste mohli zkusit něco skutečně použitelného.

O co jde?

Velomobily jsou poměrně atraktivními dopravními prostředky a to jak z hlediska rychlosti, tak z hlediska komfortu. Nepřekonatelnou hranicí jejich použitelnosti je ale jejich cena, která předčí leckterý automobil. To by mohl změnit 3D tisk.

Jak?

Nejde o to vytisknout velomobil jako celek, ale o postup, který se velmi podobá tomu, jak jste sestavili svůj RepRap. Podle mé představy by mělo jít o hybridní konstrukci, kde by rám tvořily trubky spojené komponenty vytištěnými na 3D tiskárně a přelaminované uhlíkovým laminátem. Tento postup jsem nevymyslel, vzal jsem jej ze stránek www.3dprinter.net a bicycledesign.net . Zdá se, že je použitelný.

Výchozí model

Vzhledem k tomu, že na internetu není příliš mnoho volně dostupných náčrtků kostry velomobilu, navrhuji vzít jako základní inspiraci jeden z těch nejstarších - Fantom.

Tak co, myslíte, že to stojí za úvahu?

 http://users.telenet.be/fietser/fotos/VM4SD-FVDWsm.pdf

http://www.oit.edu/faculty/hugh.currin/velo/Velo-Final_09-10.pdf 

http://designspark.com/eng/page/mechanical

Udatný boj Davida Černého se slaměným panákem

Před jistým časem jsem byl naprosto vyveden z míry článkem Davida Černého (filozofa, ne sochaře) nazvaným Infanticida. Vzhledem k tomu, že mé zhnusení jeho článkem asi nepřipadalo ostatním tak pochopitelné, jak jsem si myslel, jsem se rozhodl pro určité zdůvodnění.

Ano, prohlásil jsem že je jeho argumentace zoufale špatná a že asi nikdy nic neslyšel o utilitarismu. Ve skutečnosti pravděpodobně četl David Černý o utilitarismu mnohem více knížek, než například já, to mu ale nicméně vůbec nebránilo spáchat jakýsi nesmyslný etický mišmaš. Vysvětlím:

Jde o to, že David Černý nahlíží na lidskou existenci způsobem typickým pro věřící. Nejlépe bych ji označil jako binární – člověk je / člověk není. Člověk má lidská práva, ne-člověk nemá lidská práva. Toto chápání lidského života je většinou správné, tedy většinu života. Problém je s tím „většinu“. Jde prostě o zobecnění, které má jakési výjimky.

Druhou stranu, jejíž myšlení se snaží v této logice vyložit, představují utilitaristé. Jenže k utilitaristické škole lidská práva jako koncept nepatří. (Tedy možná do nějakých větví ano, ale v klasických liniích nejsou.) Namísto toho posuzuje míru „obšťastnění“ a míru utrpení.

Utilitarismus tak posuzuje všechny bytosti, nikoli jen ty lidské a to už od časů Jeremyho Benthama. Kritizovaný Peter Singer tento koncept rozhodně nevynalezl, spíš se mu snaží dát nějaké konkrétnější obrysy.

Díky tomuto konceptu nechápe utilitarismus bytost jako něco, co jen je nebo není, ale spíše jako jakýsi gradient, na kterém mají různí tvorové různé úrovně prožívání. Při tom všem je ale základním principem stále maximalizace štěstí a minimalizace utrpení.

Pak se samozřejmě dostáváme k problémům, jako jsou zájmy novorozence. Novorozenec totiž nemá zájmy, ale pozor – je schopen cítit bolest. Je tedy jedním z aktérů utilitaristického morálního kalkulu.

Víte, je dost nepravděpodobné, že by žena která má možnost umělého přerušení těhotenství opravdu plod donosila, porodila a pak o něj už nejevila zájem, pravděpodobnější je nějaká nepříjemná událost, která jí například v dalším mateřství brání, nebo to že se dítě narodí například vážně deformované v důsledku porodních komplikací.

Dobrá, připusťme si, že se to stát může, ostatně David Černý sám uvádí na začátku článku Infanticida příběh s novorozencem postiženým Downovým syndromem, který byl ponechán v nemocnici aby zemřel hladem a vyčerpáním.

David Černý jej samozřejmě předkládá jako jistou obžalobu, ukázku toho, co by nemělo být umožněno. Já si naproti tomu pokládám také některé otázky, například zda by nebylo v takovém případě i pro novorozence lepší, kdyby pro něj existovala nějaká legální verze infanticidy? Tuto otázku si ostatně pokládá i David Černý. Přesnější by ale bylo znění otázky: Proč nebyla genetická porucha objevena mnohem dříve? Proč nemohla žena podstoupit „normální“ přerušení těhotenství?

Za mnohem váženější ale považuji otázku, jestli je skutečně nějak morálně odůvodnitelné obětovat životu takového dítěte desítky let jeho rodičů. Tady se pak vynořuje jasný utilitaristický kalkul – život matky má i v době narození vyšší hodnotu než život novorozence.

Konečně se dostávám k onomu vážnému „kopanci“, který David Černý spáchal. Je to příklad, v němž se pokusil argumentovat „obětí ve veřejném zájmu“, žel opravdu idiotsky:

Chudinská čtvrť, v níž bydlíte, nikdy nebyla zrovna klidným místem pro život. V posledních letech se však situace velmi zhoršila, částečně vlivem masivního přílivu přistěhovalců, které starousedlíci považují za hlavní zdroj prudkého nárůstu kriminality. Jednoho dne byla malá dcerka sousedů z domu naproti znásilněna a lidem došla trpělivost. Propukly masové nepokoje hrozící přerůst v krvavý střet mezi starousedlíky a přistěhovalci, pokud nebude pachatel co nejdříve dopaden. Jako velitel místního policejního sboru jste součástí vyšetřování, situace však vypadá beznadějně a je vám stále jasnější, že pachatele nedopadnete včas a nepokoje přerostou v krvavý střet. Společně s kolegy se zamýšlíte nad možnosti řešení této situace, když tu jeden z nich řekne: „všichni víme, že Novák je šejdíř a mizera. Násilník sice ne, ale pokud upravíme důkazy, snadno to na něj můžeme hodit a ještě dnes večer případ uzavřeme. Lidé dostanou, co chtějí a situace v naší čtvrti se vrátí do normálu.“ Co uděláte? Můžete odpovědět, že existují skutky, které nám naše morálka absolutně zakazuje, neboť my lidé jsme obdařeni určitými právy a tato práva nelze učinit součástí nějakého morálního kalkulu. Novák je možná šejdíř a mizera, ale znásilnění se nedopustil a je zcela nepřípustné ho křivě obvinit a zbavit ho práva na svobodu.

Můžete ale také uvažovat jinak. Řeknete si, že žádná absolutní lidská práva neexistují. Existují pouze konkrétní situace, do nichž jsou zapojení konkrétní lidé a jejich zájmy, tužby, preference (preference je obecný termín zahrnující jak vědomé, tak i nevědomé preference, např. preferenci necítit bolest). Pokud zvážíte konkrétní situaci ve vaší čtvrti, zjistíte, že na jedné straně jsou preference Nováka, na straně druhé jsou preference všech obyvatel čtvrti, kteří se již brzy mohou střetnout v krvavém boji. Pokud si provedete morální rozvahu zahrnující všechny zúčastnění strany a jejich preference a prozkoumáte výsledky vašich možných rozhodnutí (obvinit Nováka – neobvinit Nováka), snadno dojdete k závěru, že je správné obvinit Nováka. Jistě, Nováka tím poškodíte, ale ve prospěch většího dobra, jež z vašeho rozhodnutí vzejde (nedojde ke krvavým střetům mezi obyvateli čtvrti).

Vynechám teď emocionální vsuvky a zjednoduším příklad ad absurdum. Na služebně sedí šest nešťastných policistů, protože mají vyřešit nějaký případ (pracovat). Vyběhnou tedy ven, chytí prvního procházejícího člověka a strčí ho do basy. Teď je šest šťastných policistů (nemusejí pracovat) a jeden nevinný nešťastný. To je utilitarismus podle Davida Černého. Přesněji je to jeho slaměný panák, kterým zdůvoňuje svůj boj proti "legální infanticidě".

Samozřejmě ani jeden příklad v praxi nefunguje. Na pana Nováka to sice hodit můžete, jenže tím nic nezajistíte. Pachatel je totiž venku a nikomu neslíbil, že to neudělá znovu, takže se těch několik strážníků může jen třást strachy, kdy na ně praskne, že podvádějí. Rozhodně tedy nelze počítat s tím, že by uvěznění Nováka bylo nějakým dlouhodobým, nebo dokon ce definitivním řešením. V případných nepokojích by pak byla asi místní strážnice vypálena, protože by policii právem místní lidé považovali za komplice pachatele.To za prvé.

Za druhé, není působ, jak zajistit, aby falešné důkazy byly neprůstřelné. Může se stát, že byl pan Novák právě v době spáchání zločinu zadržen v jiném okrsku pro překročení rychlosti v jízdě a máte další problém na krku. Pokud nešpehujete Nováka 24 hodin denně, nezajistíte to. Následný soud tedy může namísto Nováka poslat do basy policisty, což spoustu věcí zkomplikuje a situaci rozhodně neprospěje.

Za třetí tento postup narušuje ideu legitimnosti policie. Máme ji totiž proto, aby nás chránila před zločinci, což v daném případě nedělá, vlastně naopak chrání zločince. Tím se dostávám k Benthamově „okolnosti“ nazývané „plodnost“, ovšem v její nejzvrácenější podobě. Tím, že diskredituje ideu legitimity policie (v případě že to praskne), jí totiž místní lidé přestanou věřit cokoli. Nebude tedy existovat vůbec žádný způsob jak čelit podobné situaci v budoucnosti.

Za čtvrté je celý případ popisován, jako kdyby se odehrával na planetě, kde je jediná policejní služebna. Pokud opravdu hrozí nepokoje, mohou přece místní policisté požádat o specialisty a nemusejí vše nutně řešit na vlastní pěst.

Konečně největší vtip na celém příkladu je ten, že pokud víte, že je uklidnění situace dočasné, nepotřebujete ani zavřít Nováka. mediální dezinformace splní naprosto stejný účel a nikoho dalšího k tomu nepotřebujete. Navíc ji policie smí použít legálně, pokud o tom informuje nadřízené orgány, takže by policisté neohrožovali ani sami sebe a svá pracovní místa.

Ve skutečnosti by se klasický utilitarista k Černého řešení nepřiklonil, protože je naprosto neuspokojivé v pěti ze sedmi Benthamových "circumstances" a zbývající dvě (vzdálenost a rozsah) jsou sporné.

Navzdory uvedenému příkladu oběti ve veřejném zájmu skutečně existují. Ostatně známe to z filmů – uzavření epidemické oblasti i se zdravými lidmi, uzavírání neúplně evakuovaných lodních oddílů při poškození lodi, bezdětné, kteří se obětují za ty, kteří mají rodiny, vojáky zalehávající střílny kulometů... Ti lidé jsou (v dané situaci) na 100% nevinní, ale situaci nelze řešit jinak. Jsou to klasické utilitaristické kalkuly – méně utrpení je lépe než více. (Mimochodem, pěkné příklady poskytuje seriál Battlestar Galactica)

Stejným způsobem můžeme selektivně přistupovat i k případu legální infanticidy. Není důvod podstupovat trápení spojená s nechtěným těhotenstvím, porodem postiženého potomka ani trauma z jeho poporodního usmrcení, pokud situace nabízí jiná, mnohonásobně pohodlnější, bezpečnější a emočně méně riziková řešení.

Z toho důvodu se David Černý mýlí v poukazování na to, že by důsledkem utilitaristikého přístupu mělo být automaticky bezdůvodné zabíjení i úplně zdravých novorozenců, a stejně se mýlí i ti, kdo mi připisují snahu legalizovat infanticidu až do několika let života.

Pokud chápete utilitaristický princip minimalizace utrpení, mělo by vám ale být jasné, že mnohem více, než pro infnticidu je to velmi silný argument pro antikoncepci, těhotenská vyšetření a možnost přerušení těhotenství v co nejranějším stadiu. Naopak snaha ochránit „důstojnost člověka“ ve chvílích, kdy je opravdu jeho lidství jen potenciální možností, tedy kdy je skutečně jen shlukem buněk, míru utrpení zvyšuje.

Za hlavní filosofický hřích Davida Černého považuji to, že jak jeho příklad, tak jeho závěr míru utrpení zvyšují. Obojí je tedy z utilitaristického hlediska nesprávné. 

David Černý se závěru dopouští ještě jednoho nepěkného faulu, když píše: Naše civilizace vyrostla na ideji morální rovnosti všech lidských bytostí, bez ohledu na jejich věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnosti. Možná, by to mohlo být silným impulsem, abychom se svého pojetí člověka a důstojnosti tak snadno nevzdávali.

Tím vyvolává dojem, že by tomu v utilitaristické společnosti bylo jinak. Jenže právě na věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnost se utilitarismus vůbec neohlíží. Jedinými kritérii je je pro něj schopnost prožívat štěstí a bolest. Navíc žádná mě známá definice lidské bytosti, novorozenci vlastně neodpovídá, podobně jako neodpovídá člověku přežívajícímu po smrti mozku pouze s pomocí přístrojů. S tímto argumentem se však D. Černý vůbec nevypořádal.

Asi bych měl říci, že já osobně považuji lidská práva za rozumnou společenskou dohodu, a i když vím, že mají velmi mnoho výjimek, opravdu nejsem ani zdaleka takovým kritikem jako Bentham nebo Singer. Pro fungování civilizace v "běžném provozu" jsou snadno zapamatovatelná, jednoduchá a srozumitelná. Na druhou stranu si ale uvědomuji, že existují meze, za nimiž musíme dát přednost utilitaristickým kalkulům.

O videu v projektu Ateista

Měl bych vám něco říci o tom videu, kterým uvádím svůj crowdfundingový projekt Ateista. Netočil jsem ho totiž sám, jeho autorem je nezávislý filmař, který si říká Andy Fehu. Má na krku už pěknou řádku zajímavých filmů a několik z nich si můžete i prohlédnout na jeho kanálu ve Vimeu. I když sám doporučuji, aby video na crowdfundingový projekt mělo určitou konkrétní formu, nechal jsem mu při jeho střihu volnou ruku. Proto se do něj mohlo dostat i úvodní „nó“, což je samozřejmě základní řečnická chyba. Nicméně v kontextu kaleidoskopického střihu mi došlo, že to nevadí. V důsledku tohoto stylu však video obsahuje spoustu nezodpovězených narážek.

O čem vlastně ve videu mluvím? Označení „ateista“ vnímám jako cejch vytvořený věřícími, aby jím mohli označovat vše, co nechápou, protože se to nevejde do jejich náboženské šablony. Zcela logicky jsme jej převzali i my, kteří na Boha ani bohy nevěříme, prostě jako symbol své emancipační snahy, ve snaze ukázat, že člověk bez Boha není nijak invalidní po fyzické, emoční ani morální stránce.

Proč mluvím o třech milionech šesti stech tisících ateistů? Je to počet lidí, kteří při posledním sčítání zaškrtli kolonku „bez vyznání“. Nic jiného to není. V médiích i na webových diskusích mají totiž v současnosti věřící v oblibě tvrdit, že pouze tisíc lidí napsalo "ateismus" do kolonky vyznání. Pravděpodobně si představují, že ateisté mají nějakou ateistickou bibli, ateistické desatero a ateistické kostely, protože trvají na představě ateismu jako konfese.

Z mého pohledu byli lidé píšící jako vyznání „ateismus“ buď poněkud zmatení, nebo se prostě báli, že označení „bez vyznání“ není dostatečně úderné.

Všichni ostatní, dokonce i já, který jsem jednoznačně chápán jako jeden z nejvýrazněji vystupujících militantních ateistů (ač žádné palné zbraně nevlastním), jsem ale samozřejmě zaškrtl kolonku „bez vyznání“ stejně jako všichni mě známí ateisté.

Ateista je „ten zlej“? Přinejmenším podle současného mediálního obrazu jsou skutečně ateisté jednoduše záporáci. Překvapuje mě, jak málo lidí si všímá projevů xenofobie vůči ateistům, včetně toho, že je jim v našich médiích pravidelně nasazována „psí hlava“. Je to bráno jako něco naprosto samozřejmého, na co mají věřící přirozený nárok. Vlastně mě docela překvapuje i to, že Česká televize nebo Český rozhlas ještě nezavedly nábožensko-zábavní pořad „Kopněte si do ateisty.“



ČT: Duchovní kuchyně - Ateismus 

ČT: Rub a líc víry

Zmínka o sabatech se týká jednoho tradičního klišovitého pohledu na ateisty, kdy jsou považováni přímo za sluhy Satana. V modernizovaných verzích stejného mýtu ho může (jako představitele zla) také zastupovat Hitler nebo Stalin.

Proč nechci, aby se mnou lidé za každou cenu souhlasili? Protože právě tak se hledá pravda (ta s malým „p“). Dobrá kritika je něco, čeho si ještě neumíme vážit a žádné lidské tvrzení, zvláště to na jehož základech jsou třeba přijímány zákony, před ní nemá být chráněno. Kritikou totiž pověry a iluze ztrácejí na síle, zatímco poznání sílí. Proto se také stoupenci náboženství kritice zuby nehty brání.

Já se samozřejmě takové kritiky nebojím, protože si stále připouštím, že se v něčem vždy mohu mýlit. Absolutní nedůvěru mám ale k těm z toho odvozují, že právě proto mají pravdu oni.

Co je krokokachna? Je to montážní představa třeba jako kentaur, pegas, anděl s křídly nebo chiméra. Ona a její obdoby se objevují v argumentacích kreacionistů, kteří nechápou, že evoluce nepostupuje tak, že by namátkově míchala a montovala kusy různých současných zvířat. Když někdo s takovou představou vyrukuje, víte hned, s kým máte tu čest i to, že se mu na zákldní škole učitelka při hodinách biologie dostatečně nevěnovala.

Kreacionistická alergie na dinosauří peří je z podobného soudku. Kreacionisté totiž skutečně věří, že se o dinosaurech píše v Bibli. Problém začal, když se ukázalo, že i mnohé druhy velkých „ještěrů“ které jsme dosud znali jen v „plešaté“ podobě, měly ve skutečnosti peří. To totiž neodpovídá knize Genesis, v níž jsou ptáci stvořeni před pozemskými tvory.

A konečně, jak to vůbec máme s těmi zvířaty? Když zjistíte, že mezi lidmi a ostatními tvory není ostrá hranice, co to vlastně bude znamenat? Podle věřících tak lidé klesnou na úroveň zvířat, podle mnohých ateistů by tak naopak zvířata patrně měla poněkud v našich očích stoupnout.

Inu, opravdu je o čem číst a o čem si povídat.

Proč jsem se pustil do crowdfundingového vydání své knížky

Když jsem začal přednášet o crowdfundingu, několik mých přátel překvapilo, že jsem dosud neměl ani jediný vlastní uskutečněný crowdfundingový projekt. Někteří byli naopak překvapeni, když jsem si jen krátce před uvedením dalších kurzů o crowdfundingu spustil projekt na podporu vydání své knížky Ateista na Startovači. Ozvaly se dokonce i hlasy, že bych měl vybrat nějakou rekordní částku, aby se ukázalo, že tomu skutečně rozumím.

Jak to celé vlastně je? Crowdfunding jsem začal studovat, když jsem zjistil, že v našem nezávislém filmu dosud zoufale chybí jakýkoli způsob financování, kromě peněz z vlastních kapes. Nebyl jsem tehdy ovšem nezávislým filmovým režisérem, ale filmovým nehercem vystupujícím v množství amatérských snímků a také organizátorem festivalu amatérských filmů.

Nezabýval jsem se proto tvorbou samotného filmu, ale tím, jak umožnit pokročilým amatérům postup výš na úroveň nezávislých profesionálů, ve významu který to má ve světě kolem nás (tohle sousloví u nás tehdy v podstatě znamenalo práci při natáčení svateb a pohřbů).  Proto znám nějaká základní pravidla toho, o co v crowdfundingu jde. Amatérští filmaři ale, k mému velkému zklamání, nejevili tehdy o crowdfunding žádný větší zájem. Ostatně, v té době neexistovaly u nás ani pořádné CF servery.

Mezitím, naprosto paralelně, aniž bych měl někdy v úmyslu tyto dvě věci spojovat jsem se věnoval psaní článků a také sem tam nějaké knížky. Do toho všeho přišla krize. Nakladatelstvím čím dál více docházely peníze a smlouvání o ceně za knížku se čím dál častěji měnilo ve vyjednávání o vydání knihy vlastním nákladem.

Ani před tím ale nebyla situace na našem trhu knih nijak růžová. Nakladatelské domy stlačily odměny autorům tak nízko, že se psaní knížek začalo stávat jen doménou naprostých nadšenců a grafomanů. Konkrétně dostávali autoři kolem 4% ceny z prodeje knihy, jen opravdu velmi dobře prodávaní autoři dokázali usmlouvat více.

Pokud si uvědomíte, že u nás je za relativně úspěšnou knihu považována taková, která má prodej kolem 1500 kusů, dojde vám, že za celoroční práci to často znamenalo „odměnu“ kolem 20 000Kč. A to, pouze pokud jste byli autory opravdu hodně čtených knih!

V současnosti už jsou některá (i poměrně známá) nakladatelství schopna nabídnout vám odměnu ve formě autorských výtisků (na něž měl kdysi autor právo automaticky) s tím, že vaše bude to, co si prodáte, nebo vám rovnou říci sumu, kterou musíte složit, aby se vydáním vaší knížky vlastním nákladem zabývala.

Pokud se prodejnost vašich knih měří spíše ve stovkách, než v tisících, je celkem na místě se zamyslet, nad tím, zda vlastně není obíhání nakladatelství zbytečná ztráta času.

Je tu samozřejmě ještě jedna okolnost. Při nabídce nakladatelství jste závislí na názoru nakladatele, tedy na tom, zda mu připadá kniha prodejná a jeho odhadech. V crowdfundingu závistíte pouze na názoru vašich čtenářů.

Jak vidíte, vedly mě vlastně ke crowdfundingu dvě cesty, které se nakonec spojily v jednu.

A nakolik bych měl být „mistrem crowdfundingu“?

Crowdfunding není něco, v čem by se mělo závodit. Má vám umožnit získat právě tolik peněz, kolik potřebujete k naplnění určitého snu, ne více. Lidé, kteří vám přispívají, vám prokazují určitou přízeň a je proto nečestné ji zneužívat. Navíc sám CF je systémem, který dokáže potrestat za přílišnou hamižnost.

Crowdfunding není snadno předvídatelný - i když uděláte všechno správně, neznamená to, že budete úspěšní, zato existují zaručené způsoby, jak být neúspěšný a těm je právě potřeba se vyhnout.

I kdyby tedy byl můj projekt Ateista neúspěšný, naznamenalo by to, že bych neměl o čem přednášet. Naopak, pravděpodobně bych se poučil o nějakém dalším fenoménu. Pro mou vlastní propagaci je samozřejmě lepší, když úspěšný bude. Zatím tomu všechno napovídá, ale nezapomeňte: je to hra!

Proč vlastně přednáším o crowdfundingu?

Mohl bych začít několika různými způsoby, nebo několika různými historkami, všechny mají jedno společné – byly by o lidech, kteří si mysleli, že vědí, co je to crowdfunding.

Šéfredaktor, který si myslel, že už o tom všichni četli tisíckrát, kamarád filmař, který si založil projekt a pak čekal, aby viděl „jak to funguje“ a ono to nefungovalo, jiný kamarád, také filmař, který si nechával radit produkčním, který předtím dělal vánoční charitu, nakladatel, který si stále myslí, že je to podvod nebo naleštěná žebrota, kamarád, který stále čeká že tohle všechno zaspamují lidé skládající se na narozeninové dorty, kluk, který sic chtěl vydělat na fotoaparát ale nechtěl pro to nic udělat...je jich dost.

Co to tedy vlastně crowdfunding je? Než to začnu vysvětlovat, zeptám se vás, co mají společného: důchody, půjčky, obchod, pojištění a dárky. Nic? Něco přece, všechno jsou to způsoby přerozdělování majetku nebo prostředků. Tím vším někdo získává to co mu schází. Co víc, všechno to jsou vlastně určité druhy výměny.

Nezdá se vám to? Jistě u obchodu je to jasné - člověk který má něčeho nadbytek směňuje své přebytky, za to čeho má nedostatek, ale co třeba centrální přerozdělování? Zamyslete se, co je vlastně centrální přerozdělování (důchody, pojištění, akcie)? Je to výměna nerovného zisku z nějakého podnikání za jistotu, že nebudete mít nedostatek v době, kdy sami budete neúspěšní. Vzdáte se tedy výhody kterou dočasně přináší vysoký zisk výměnou za větší bezpečí.

Pokud si myslíte, že je takové centrální přerozdělování vynález moderní doby, asi vůbec nic netušíte o klanových společnostech, kmenech a rodinných tlupách.

Podobný systém představují dary. Je mnohem příjemnější žít ve společnosti která je štědrá, ale to zároveň znamená, že každý jedinec musí (jistě nemusí, ale konvencí je k tomu veden), být štědrý k lidem, kteří něco potřebují a dát jim to, co potřebují s vyhlídkou že až bude v budoucnosti něco potřebovat on, dostane díky této konvenci to, co potřebuje, třeba od někoho úplně jiného.

Nakonec i půjčka znamená vlastně dočasné zvýšení možností ať už jde o zapůjčení motyky, vinného lisu, nebo třeba peněz (a ať jde o půjčku placenou nebo bezplatnou).

Každý z těchto systémů má své klady a své nevýhody. Obchod má tu výhodu, že je velmi přesný, tedy v rámci možností, zvláště od doby vynálezu peněz. Na druhou stranu ale má příliš viditelný aspekt hry a velmi nízký podíl solidarity. V podstatě přirozeně dělá z lidí protihráče, často i nepřátele a nakonec vede vždyky ke vzniku vrstvy ekonomických gamblerů, kteří jsou sice po finanční stránce bohatí, ale ničemu neprospívají, naopak často společnosti vysloveně škodí.

Systém založený na darech může být velmi nerovný: darujete krávu a dostanete burák. Navíc je v něm možný vznik nekonečných závazků. Tímto způsobem se udatně ruinovali členové i náčelníci jistého kanadského indiánského kmene, u nichž tradice nařizovala darovat na oplátku dar vždy větší než obdrželi.

A následkem příliš centralizovaného přerozdělování je vždycky vznik kasty „přerozdělovačů“, která má výrazně vyšší pravomoce než ostatní smrtelníci.

Všechny systémy přerozdělování jsou přitom vlastně v rozumné míře a s rozumnými omezeními pro společnost výhodné a přinášely by jí nejen zisk ale i určitou sociální stabilitu.

Crowdfunding není nic jiného, než způsob, jak tyto postupy zdemokratizovat tak, aby odpovídaly digitální éře.

Trik je v tom, že ať obchodujete, darujete nebo půjčujete nějaké finanční prostředky, děláte to s velmi malými částkami, které vás nijak existenčně neohrožují, ale v důsledku (a v součtu) mohou mít velký efekt.

Z obchodních systémů je asi nejznámější Crowdcube, ale příliš se mu nedaří (ve srovnání s jinými systémy). Takové systémy, kde je ziskem přispěvatele nějaký podíl na zisku, vyžadují totiž příliš finančních operací a přibližují se tak nectnostem státních rozpočtů.

Mikropůjčkami je známý server Kiva, tento způsob financování se hodí hlavně pro země, kde není kapitál a nedá se očekávat férový (reciproční) přístup v případě darování. Typicky je cílem takového nažení Afrika, kde dlouhodobá politika humanitární pomoci úplně zničila pocit vzájemné solidarity. Dá se bohužel čekat, že s námi Afričané možná ještě pár staletí solidární nebudou, přesto jim lze pomáhat, aniž bychom z nich dělali charitativní závisláky. Stejný systém bychom přitom mohli uplatnit i pro resocializaci některých našich domácích bezdomovců.

Konečně nejrozšířenějším systémem jsou v crowdfundingu dary. Jsou to ony známé servery jako Kickstarter, Indiegogo, Hithit nebo Startovač, ale také méně známé mikrodárcovství prostřednictvím mikroplateb. V takových sbírkách dostávají dárci za své peníze buď jen jakési upomínkové předměty, nebo vůbec nic. Dary tvoří asi 71% veškerých crowdfundingových dotací. Pro většinu lidí je právě a pouze toto „ten pravý crowdfunding“, ve skutečnosti ale většina z nich nechápe, že jde také o reciproční systém. Proto, pokud chcete vybírat peníze na start svého podnikání, asi právě tohle nebude ten nejlepší systém. Projektů typu „dejte mi foťák“ nebo „kupte mi fabriku“ najdete (žel) na stránkách českých crowdfundingových serverů také dost.

Také já přednáším většinou právě hlavně o tomto posledním „darovacím“ systému i když například vydávání knih, komiksů, CD nebo počítačových her se i na těchto serverech může pojetím někdy blížit obchodnímu typu crowdfundingu. Jako „upomínka“ je totiž často nabízen samotný výsledek sbírky – vydaný komix, kniha, CD ...

Obecně oblíbeným omylem je u nás tvrzení, že tímto způsobem nelze sponzorovat vědecké projekty. Přitom současný nejúspěšnější crowdfundingový projekt je vlastně servisní vědecké zařízení Hydronaut. Jsem naopak přesvědčen, že zvláště pro vědecké projekty je crowdfunding nesmírně zajímavý. Jediným omezením je zde ve skutečnosti výše vybrané částky, která dost závisí na aktuálním stavu crowdfundingových projektů.


(V roce 2013 ustanovil tuto hranici projekt Hydronaut na 368 tisíc korun, v dalších letech ji snad další projekty posunou výš.)

Školy ale mají obrovský potenciál pro takové sbírky. Uvědomte si, že počty donátorů dosud nejsou u českých projektů nijak závratné. Jde typicky o několik set lidí. Takovou skupinu dokáže vytvořit téměř každý studijní obor.

Otázka tedy není „jestli“, ale „jak“.

Právě o tom je celý můj tříhodinový kurz.

Jak na crowdfunding?

Vyhlásil jsem dva nové termíny kurzu Jak na crowdfunding? a to na 14. 1. 2014 a 21. 1. 2014.

Sponzorování projektu prostřednictvím mnoha drobných dárců je nesmírně zajímavá myšlenka, která má už v zahraničí i u nás své zastánce. Úspěšnost projektů je při ní asi 40%. Kde dělají autoři neúspěšných projektů chyby a co by měl člověk vědět, než se do takového projektu pustí?

Vzhledem k tomu, že nejde zase o tak zanedbatelnou práci a také proto, že bych byl rád, kdyby na kurz přišli opravdu jen lidé, kteří se skutečně hodlají do crowdfundingu pustit, jsem zvolil kurzovné 600 kč.

Jsem přesvědčen, že pokud to myslíte vážně, litovat jich nebudete. Nemohu vám sice na 100% zaručit, že váš projekt bude úspěšný, ale mohu vám alespoň pomoci vyhnout se chybám, které před vámi už udělali jiní a ukázat způsob, kterým myslí ti, jejichž projekty uspěly. 

K přihlášení na kurz použijte portál NAUČMESE.CZ


Kurz se skládá z pěti prezentací, mezi nimiž by měly probíhat diskuse.
Témata přednášek jsou:

• Příprava crowdfundingového projektu
• Dárci, fanoušci a skupina
• Dary a odměny v crowdfundingové sbírce
• Prezentace projektu (text a video)
• Příklady kampaní

Ode mě též články o crowdfundingu:
Něco o crowdfundingu 
Jak si vede český crowdfunding?
Hydronaut na Startovači - bude párty?
Hydronaut na Startovači přepisuje dějiny českého crowdfundingu! 

Je antická hedonistická filosofie opravdu příliš stará?

Setkal jsem se s filosofem (rozumějte člověkem, který skutečně filosofii studoval), který byl na mé přednášce na Atheoconu 2013 a z jehož výrazu jsem tehdy vyrozuměl, že se mu příliš nelíbila. Vyčinil jsem mu za to že mě nekritizoval. Co přesně se mu na mé přednášce nelíbilo jsem se samozřejmě nedozvěděl, protože právě jím uváděných příkladů pochybení jsem se nedopustil, nicméně jsem si naprosto jist, že zvláště z pohledu školeného filosofa v mém příspěvku chyby být prostě musely. Ostatně jsou i v přednáškách akademicky vzdělaných lidí, jak by se jich mohl nedopustit autodidakt?

K mému zklamání ale uváděl spíše jakési vlastní očekávané projekce do toho, co jsem říkal, což se často stává a nepřekvapuje mě to stejně, jako mě nepřekvapuje že podobné věci člověk prostě nedrží v hlavě půl roku. Zaujala mě ale jiná věc. Vyzval jsem jej totiž, aby kontroval příspěvkem na totéž téma, nebo na nějaký detail, který by mu přišel zajímavý. Odmítl s tím, že "je to staré" ve smyslu překonané a nabídl vlastní téma. Proč ne, to samotné mi připadá dobré, jenže co je vlastně na těch starých filosofických směrech překonaného?

V první řadě řeknu, co všechno jsem v té přednášce z epikureismu vypustil já sám. Naprosto vůbec (nebo tak letmo, že si to sám nepamatuji) jsem se nezmínil o důsledném epikurejském atomismu. Epikurejci prostě neměli žádný problém s často uváděným rozporem "duch versus hmota" prostě proto, že i duchové byli z jejich pohledu hmotní. Ano i epikurejští bohové se podle nich skládají z jemnohmotných atomů a obývají obrovské prázdné prostory vesmíru.

Pro mě je tato archaická atomistická (materialistická) teorie dobrá jen v tom, že díky ní chápu kde vzal Anatole France ve Vzpouře andělů představu "odhmotňování" andělských vojsk, tedy jejich přechodu z podstaty lidské do podstaty jemnohmotné (božské). K ničemu jinému mi to opravdu dobré není, ale chápu, že ve své době to bylo velmi revoluční učení a vychází z něho množství epikurejských tvrzení včetně zániku duše spolu se smrtí člověka, protože se rozpadá, stejně jako celá hmotná podstata.

Podobně jsem úplně ignoroval epikurejský výklad o počasí, zraku, kosmických tělesech atd. Přestože jsou některé z nich opravdu pozoruhodné, jsou prostě překonané a mohly by mě zajímat jen v případě, kdy bych se zabýval například historií optických, meteorologických a kosmických teorií.

Vůbec nic jsem v přednášce neřekl o epikurejské epistemologii, přeskočil jsem celý výklad o epikurejské historii, protože prostě není možné, aby od založení po současnost tento směr představoval stále totéž. Podobně jsem se zachoval i ke spoustě následníků Kyrénské školy a moderním  směrům.

Zkrátka jsou nejen detaily, ale celé rozsáhlé oblasti, v nichž se postoji klasických epikurejců prostě odmítám zabývat, protože chápu jen jejich historickou hodnotu, ale z hlediska použitelnosti v současné době je to pro mě jen myšlenková veteš.

Na druhou stranu má ale epikurejství aspekty vysloveně psychologické a v nich mi připadá stále nedoceněné.  Pro mě je jím idea ataraxie. Nabídnu vám teď jednu svoji hypotézu, i když je dost možné, ba nesmírně pravděpodobné, že na ni přišlo mnoho lidí už dávno přede mnou. 

Domnívám se že existuje přímá linie spojující Aristippovu představu mírného pohybu vln v chráněném zálivu, myšlenku Zahrady jako filosofické školy a ideje atharaxie.

Aristippos z Kyrény byl zakladatel hédonistické Kyrénské školy. Popsal rozkoš jako mírný pohyb (léia kinesis) zatímco bolest byl podle něj pohyb prudký. Takéž se domnívám, že příčinou onoho "pohybu" měla být podle něj touha či vášeň.

"Mírný pohyb" přirovnával Aristippos k vlnkám v chráněném zálivu, zatímco "prudký pohyb" měla být bouře na otevřeném moři. Přirovnání k plavbě lodí je podle mě nesmírně zajímavé, protože při plachtění používáme sílu, která je mnohonásobně větší než všechny naše vlastní síly, k tomu aby nás nesla tam, kam chceme my a ne tam, kam míří ona. Navíc tehdejší lodě neměly příliš dobré oplachtění, musely čekat na příhodný vítr a i tak se často neobešly při plavbě bez vesel.

Pokud si do této představy dosadíte další zachovaný výrok "Náš je přítomný okamžik.", bude přirovnání k ovládání vlastních tužeb a vášní dávat dokonalý smysl.

Najdete v něm i zdůvodnění, proč Aristippos považuje klidový střední stav za "nic", protože v bezvětří loď nepluje, stejně jako člověk bez motivace nikam nesměřuje, zatímco Epikúros, jako člověk trápený bolestmi a utišující bolesti ostatních už v odstranění bolesti vidí rozkoš.

Domnívám se ale, že Epikúros vzal tohle přirovnání z jiného konce. Jednak samotná jeho Zahrada tvořila pro studenty jakýsi krytý přístav a jednak měl každý žák postupně vybudovat takový krytý záliv v sobě, aby na něj nedoléhaly otřesy (tarachos) z vnějšího světa, respektive aby v něm samotném nevyvolávaly vjemy otřesy - "prudký pohyb".

Vlastnost charakteristická pro takového člověka se pak nazývala neotřesitelnost čili ataraxia. Neměla nic společného s vyhýbáním se odpovědnosti nebo nutným nebezpečím, ale měla právě v takových chvílích umožnit člověku zachovat nezkalený rozum.

Pokud jste dočetli až sem, chápete, že ataraxie je vlastně do ideální podoby dovedená schopnost jak s vášněmi, touhami a pudy zacházet tak, aby nám byly v současnosti i v budoucnosti prospěšné, tedy užívat je v jejich mírné podobě (čímž se epikureismus velmi blíží "střední cestě" buddhismu).

V jednom z komentářů k jinému článku, kde jsem ataraxii zmiňoval, to nazvala diskutující s nickem Médea "programem". Myslím, že je to správné slovo. Antické filosofické školy nabízely nejen poznatky, které jsou už dnes buď vyvrácené, nebo překonané, ale také celý způsob jak na svět nahlížet a o co v něm usilovat.

Samozřejmě prostě nemohu být hédonistou podle Kyrénské školy, prostě proto, že se z ní zachovalo příliš málo. Stejně tak nemohu být skutečným epikurejcem a to nejen proto, že většina informací, které nám o epikureismu zůstaly pochází od značně nespolehlivého Díogéna Laertia. Mám trochu jiný kulturní kontext a poznatky, které převyšují nejodvážnější dohady té doby. Kousek jejich osobního "psychologického programu" by ale podle mě přežít měl.