Ve vzduchu se vznáší náznak předčasných voleb a politici i televizní komentátoři už zase začínají mlít o hrozbě. Prý to bude strašně drahé a vůbec se tím nic nevyřeší.
Inu démonizace je v naší politice bohužel úspěšná, proto se používá.
Nějak mi to připomnělo nebohý zákon o referendu, který byl už kdysi jedním z požadavků OF.
Samozřejmě nikdy neprošel.
Politici k tomu používali démonizaci typu "Opravdu byste rozhodování o něčem takovém svěřil ulici?" případně "Bude to táááákhle příšerně drahé." nebo argument zvaný šikmá plocha: "To opravdu chcete aby se v referendech rozhodovalo o všem?"
Samozřejmě že se o všem v referendech rozhodovat nemusí a ani nemá, ale jsou věci, o kterých by se v nich rozhodovat mělo. Především by nemělo být možné, aby si státní zaměstnanci sami navrhovali a schvalovali platy. Protože jsme jako stát jejich zaměstnavateli, měli bychom se přímo k této otázce vyjadřovat. Také by nemělo být možné, aby si sami politici průběžně měnili podmínky podle kterých budou zvoleni.
Vůbec všude kde se vytvářejí smyčky politik-zákon-politik by do toho začarovaného kruhu měl vstoupit občan právě v referendu a také tam kde vzniká obecně závazná smlouva pro všechny občany by tu smlouvu neměli uzavírat politici za nás.
Samozřejmě, že nejsem pro aby se referenda vyhlašovala o odborných otázkách (například takových jako byl onen případ s radarem), ale v některých případech by se dalo zajít i dál. Víme že Švýcarsko schvaluje referendem každý nový zákon. A vlastně proč ne? Vždyť je to společenská smlouva, na kterou by společnost alespoň svým převážným hlasem měla přistoupit.
Rozhodně bychom tak ale měli schvalovat změny ústavy, ve které jsou zakotvena naše občanská práva. Zatím to vypadá, že si z ní každý lobbista může vytrhnou co chce a cokoli jiného do ní připsat.
A kolik by to stálo?
Opravdu si ještě myslíte, že nás ten nehlídaný politický zvěřinec přišel laciněji než všechna tahle referenda?
pátek 29. dubna 2011
čtvrtek 21. dubna 2011
To se jen tak říká...
Občas říkáme věci - no příšerné - a vůbec si to ani neuvědomujeme.
Co si třeba myslet o člověku, který (jako spousta jiných) tvrdí že zlodějina a závist jsou typické české vlastnosti?
Pokud použijete jistou elementární logiku, dojdete k závěru, že onen člověk není Čech a je to projev jeho xenofobie nebo nějaké trpké osobní zkušenosti.
Naše republika sice statistické žebříčky kriminality nevede, nicméně rozhodně patříme v Evropě země nadprůměrně zatížené kriminalitou. Na vrcholu žebříčku však stojí Londýn, který by asi běžného občana ČR jen tak nenapadl. Přesto o sobě Britové běžně neříkají, že jsou zloději a násilníci a kdybyste to o nich říkali, právem byste si vysloužili nálepku xenofoba.
Dobrá, ale v našem případě onen člověk, který se tak nelichotivě vyjadřuje o Češích cizincem není.
Protože bezpečně vím, že jsem Čech a zlodějinu ani závist za své typické vlastnosti nepovažuji, mám důvod o takové definici pochybovat. Ani v případě mých přátel, kteří rozhodně Čechy jsou ale nepozoruji, že by se zmítali v nějakých záchvatech závisti, nebo že by měli neovladatelné nutkání někoho okrást.
Jako definice takové prohlášení tedy neplatí.
Poslední možnost výkladu je psychologická. Vychází z výmluvy: "Ale vždyť to přece dělá každý!"
Člověk který tvrdí že zlodějina a závist jsou typické vlastnosti Čechů se tedy snaží rozmělnit svou osobní vinu tím, že ji bude vydávat za obecnou vlastnost.
Říká tím ale ve skutečnosti: Kradu a závidím!
Samozřejmě že zbývá ještě jedna možnost - že se to jen tak říká.
Měli bychom si dávat pozor, na to co říkáme jen tak, možná tím o sobě občas říkáme něco, co bychom říkat vlastně ani nechtěli.
Nakonec bychom mohli dopadnout jako onen kněz z vyprávění E. T. Setona, který kdesi na divokém západě začal svou mši slovy: "Všichni jsme z hříšného spojení vzešli..."
Než se vzpamatoval, tak to cvaklo a už se díval se do hlavně natažené winchestrovky jednoho z těch maníků.
"To odvoláš, moje matka není žádná kurva!"
Kněz nebyl cvok a tak samozřejmě odvolal. Později přiznal že vůbec neví, proč to říkal, prostě se to prý tak říká...
Co si třeba myslet o člověku, který (jako spousta jiných) tvrdí že zlodějina a závist jsou typické české vlastnosti?
Pokud použijete jistou elementární logiku, dojdete k závěru, že onen člověk není Čech a je to projev jeho xenofobie nebo nějaké trpké osobní zkušenosti.
Naše republika sice statistické žebříčky kriminality nevede, nicméně rozhodně patříme v Evropě země nadprůměrně zatížené kriminalitou. Na vrcholu žebříčku však stojí Londýn, který by asi běžného občana ČR jen tak nenapadl. Přesto o sobě Britové běžně neříkají, že jsou zloději a násilníci a kdybyste to o nich říkali, právem byste si vysloužili nálepku xenofoba.
Dobrá, ale v našem případě onen člověk, který se tak nelichotivě vyjadřuje o Češích cizincem není.
Protože bezpečně vím, že jsem Čech a zlodějinu ani závist za své typické vlastnosti nepovažuji, mám důvod o takové definici pochybovat. Ani v případě mých přátel, kteří rozhodně Čechy jsou ale nepozoruji, že by se zmítali v nějakých záchvatech závisti, nebo že by měli neovladatelné nutkání někoho okrást.
Jako definice takové prohlášení tedy neplatí.
Poslední možnost výkladu je psychologická. Vychází z výmluvy: "Ale vždyť to přece dělá každý!"
Člověk který tvrdí že zlodějina a závist jsou typické vlastnosti Čechů se tedy snaží rozmělnit svou osobní vinu tím, že ji bude vydávat za obecnou vlastnost.
Říká tím ale ve skutečnosti: Kradu a závidím!
Samozřejmě že zbývá ještě jedna možnost - že se to jen tak říká.
Měli bychom si dávat pozor, na to co říkáme jen tak, možná tím o sobě občas říkáme něco, co bychom říkat vlastně ani nechtěli.
Nakonec bychom mohli dopadnout jako onen kněz z vyprávění E. T. Setona, který kdesi na divokém západě začal svou mši slovy: "Všichni jsme z hříšného spojení vzešli..."
Než se vzpamatoval, tak to cvaklo a už se díval se do hlavně natažené winchestrovky jednoho z těch maníků.
"To odvoláš, moje matka není žádná kurva!"
Kněz nebyl cvok a tak samozřejmě odvolal. Později přiznal že vůbec neví, proč to říkal, prostě se to prý tak říká...
středa 20. dubna 2011
Problém s žebry
Jedna z výrazných rozepří mezi mravy a etikou se týká žen. Ještě historicky nedávno bylo i v některých jinak poměrně vyspělých zemích považováno za naprosto normální zabít svou ženu, pokud ji manžel nachytal při nevěře. V zemích uplatňujících právo šaríja je to povoleno dodnes.
Takový trest je dost paradoxní, protože vychází z předpokladu, že žena je vlastně majetkem svého muže. Zároveň ji ale muž považuje za zodpovědnou, protože ji trestá, uznává tedy že má jakousi osobnost. Z takového dvojitého přístupu se dá usoudit jen jedno: Totiž že podle starověkých mravů ženě nepatří její vlastní tělo. Když si k tomu připočtu i zvyk platit otci novomanželky za nevěstu, docházím celkem nutně k závěru, že přinejmenším od Balkánu na východ byly ženy prostě předurčeny k celoživotnímu otroctví.Ostatně je to tak stále.
Na to, aby došlo ke srážce mravnosti s vyspělejší morálkou stačí aby se rodina ze zaostalé vesnice přestěhovala na okraj mějakého města. Jakmile dívka nebo žena zjistí, že tak jak žila dosud většina žen nežije, pravděpodobně to zkusí také. Na tvrdý trest nemusí být rozhodně nevěrná v evropském významu, stačí když se mužům bude "nestydatě dívat do očí".
Takové věci většinou končí vraždou "ze cti" které bychom ale asi měli říkat spíše "vražda z předpotopní tradice".
Muži trestáni nejsou nebo jsou trestáni mírněji, protože "žena má zbraň". Nevím přesně co by to mělo znamenat, asi to, že muži neručí v blízkosti ženy za své sebeovládání. Přemýšlím, co by na to asi řekl Sigmund Freud? Kastrační komplex naruby? Opravdu se muslimové cítí jako méněcení, protože nemají vagínu?
"Dobře, tohle už přece známe!" řeknete mi.
Ano, je to "běžná" kritika islámu, kterou můžete slyšet kdekoli. Já samozřejmě budu vždycky kritizovat jakoukoli podobnou "nauku" se kterou se setkám, protože si to prostě zaslouží, ale chtěl jsem upozornit na něco jiného.
Dokonce ani vrazi v rodině si nemyslí, že by dělali něco špatného, což si my naopak myslíme naprosto samozřejmě. Jak to?
Protože zdůvodňování dobra etikou nebo mravností jsou dvě naprosto rozdílné věci. U etiky jak filosofické disciplíny přirozeně předpokládáme vývoj, zatímco mravnost naopak vývoj ve vnímání dobra a zla považuje ze zvrácený.
Zvyková mravnost se zpravidla zakládá na mýtu a pokud je takový mýtus součástí náboženství, bývá nenapadnutelný. Chování muslimů k ženám (podobně jako křesťanské postoje) vychází z mýtu o prorokovi, který rozuměl naprosto všemu. Není to jen legenda o "křivém žebru" ze kterého byla žena vyrobena a proto zůstala pokřivená, je to i všechno, co z toho jejich prorok a jeho následovníci vyvodili.
Nedělejte si iluze o tom, že by se naše tradice dívala na ženy nějak jinak:
K ženám buďte vždy shovívaví!
Z křivého žebra povstala žena,
Bůh nemohl ji stvořit zcela rovnou.
Rovnat ji chceš, zlomí se,
necháš jí klid, je víc a více křivá;
Johann Wolfgang Goethe, Z Knihy úvah, Výbor z poezie
Ano, řeknete si, ale tohle je přece jenom báseň. Co pak říci na to, když to samé pronese papež:
"Bůh stvořil ženu z Adamova žebra, ne z jeho hlavy, proto žena nikdy nemůže být dominantní,"
Benedikt XVI. v roce 2010
Inu jen to, že náboženská morálka jakékoli církve vlastně není morálka vycházející z etiky, ale zvyková mravnost. Jinak by asi nikdo nemohl brát citaci Petra Lombarda, teologa, který žil ve 12. století ve 21. století vážně.
Naše poznání nám říká, že ženy nevznikají z žeber, odpovědnost za své jednání má každý sám a tělo které je mé patří mě, stejně jako tělo ženy patří právě jen jí.
Přesto takové chápání ještě ani my (Evropané) nemáme zažité.
Možná by jste byli překvapeni, kolik žen i mužů (i u nás) je stále překvapeno takovým poznáním.
V době, kdy jsem psal tento příspěvek jsem byl upozorněn na podobný ale podrobnější článek
Takový trest je dost paradoxní, protože vychází z předpokladu, že žena je vlastně majetkem svého muže. Zároveň ji ale muž považuje za zodpovědnou, protože ji trestá, uznává tedy že má jakousi osobnost. Z takového dvojitého přístupu se dá usoudit jen jedno: Totiž že podle starověkých mravů ženě nepatří její vlastní tělo. Když si k tomu připočtu i zvyk platit otci novomanželky za nevěstu, docházím celkem nutně k závěru, že přinejmenším od Balkánu na východ byly ženy prostě předurčeny k celoživotnímu otroctví.Ostatně je to tak stále.
Na to, aby došlo ke srážce mravnosti s vyspělejší morálkou stačí aby se rodina ze zaostalé vesnice přestěhovala na okraj mějakého města. Jakmile dívka nebo žena zjistí, že tak jak žila dosud většina žen nežije, pravděpodobně to zkusí také. Na tvrdý trest nemusí být rozhodně nevěrná v evropském významu, stačí když se mužům bude "nestydatě dívat do očí".
Takové věci většinou končí vraždou "ze cti" které bychom ale asi měli říkat spíše "vražda z předpotopní tradice".
Muži trestáni nejsou nebo jsou trestáni mírněji, protože "žena má zbraň". Nevím přesně co by to mělo znamenat, asi to, že muži neručí v blízkosti ženy za své sebeovládání. Přemýšlím, co by na to asi řekl Sigmund Freud? Kastrační komplex naruby? Opravdu se muslimové cítí jako méněcení, protože nemají vagínu?
"Dobře, tohle už přece známe!" řeknete mi.
Ano, je to "běžná" kritika islámu, kterou můžete slyšet kdekoli. Já samozřejmě budu vždycky kritizovat jakoukoli podobnou "nauku" se kterou se setkám, protože si to prostě zaslouží, ale chtěl jsem upozornit na něco jiného.
Dokonce ani vrazi v rodině si nemyslí, že by dělali něco špatného, což si my naopak myslíme naprosto samozřejmě. Jak to?
Protože zdůvodňování dobra etikou nebo mravností jsou dvě naprosto rozdílné věci. U etiky jak filosofické disciplíny přirozeně předpokládáme vývoj, zatímco mravnost naopak vývoj ve vnímání dobra a zla považuje ze zvrácený.
Zvyková mravnost se zpravidla zakládá na mýtu a pokud je takový mýtus součástí náboženství, bývá nenapadnutelný. Chování muslimů k ženám (podobně jako křesťanské postoje) vychází z mýtu o prorokovi, který rozuměl naprosto všemu. Není to jen legenda o "křivém žebru" ze kterého byla žena vyrobena a proto zůstala pokřivená, je to i všechno, co z toho jejich prorok a jeho následovníci vyvodili.
Nedělejte si iluze o tom, že by se naše tradice dívala na ženy nějak jinak:
K ženám buďte vždy shovívaví!
Z křivého žebra povstala žena,
Bůh nemohl ji stvořit zcela rovnou.
Rovnat ji chceš, zlomí se,
necháš jí klid, je víc a více křivá;
Johann Wolfgang Goethe, Z Knihy úvah, Výbor z poezie
Ano, řeknete si, ale tohle je přece jenom báseň. Co pak říci na to, když to samé pronese papež:
"Bůh stvořil ženu z Adamova žebra, ne z jeho hlavy, proto žena nikdy nemůže být dominantní,"
Benedikt XVI. v roce 2010
Inu jen to, že náboženská morálka jakékoli církve vlastně není morálka vycházející z etiky, ale zvyková mravnost. Jinak by asi nikdo nemohl brát citaci Petra Lombarda, teologa, který žil ve 12. století ve 21. století vážně.
Naše poznání nám říká, že ženy nevznikají z žeber, odpovědnost za své jednání má každý sám a tělo které je mé patří mě, stejně jako tělo ženy patří právě jen jí.
Přesto takové chápání ještě ani my (Evropané) nemáme zažité.
Možná by jste byli překvapeni, kolik žen i mužů (i u nás) je stále překvapeno takovým poznáním.
V době, kdy jsem psal tento příspěvek jsem byl upozorněn na podobný ale podrobnější článek
pondělí 18. dubna 2011
Pokrytec a velryba
Spoustu lidí zajímá, co že to mám s těmi vegetariány, když přece já sám vegetarián nejsem ba naopak žeru plže, mlže, hlavonožce, brouky, korýše i jiné členovce, ryby, obojživelníky, plazy, ptáky, savce.
Inu, je to tak, že mě prostě zajímá vývoj morálky. Myslím morálku kterou společnost právě uznává a dospívá k ní nějakým vývojem ať už rozumovým nebo emotivním. Nemluvím o mravnosti, onom shluku pověr a zděděných představ o hodnotách, ale o tom, co nám skutečně připadá správné.
V tom ohledu jsou vegani a vegetariáni velmi zajímaví, protože jsou zajímavé jejich důvody. Naprostá většina veganů není vegany proto, že by jim maso prostě nechutnalo, ale proto, že si nedokáží nijak racionálně zdůvodnit, proč by ke své obživě měli potřebovat onu hrůzu, kterou většinou představuje živočišná výroba.
Nejortodoxnější z nich dokonce jaksi opovržlivě útočí na různé semivegetariány, laktovegetariány a jiné "nedokonalé" vegetariány.
Vytvořili dokonce pojem "speciecismus" popisující obdobu "druhového rasismu" člověka proti jiným druhům.
Tady se ale s nimi dostávám trochu do konfliktu, protože vegetariáni a vůbec "zvířecí aktivisté" vyznávají hodnotu jedinců každého druhu. Pokud bychom ale považovali hodnotu života různých druhů živočichů za stejnou, bylo by to v rozporu s tím co vidíme (s pozorováním) i emotivně prožíváme.
Právě teď přiznávám, že mezi živočišnými druhy rozlišuji poměrně dost a z toho důvodu vidím také určité diametrální rozdíly mezi člověkem a třeba velrybou.
Všechna zvířata mají jistě hodnotu na úrovni druhu - z tohoto pohledu může mít jistý druh mravenců výrazně vyšší hodotu, než nějaký druh relativně velmi inteligentního lidoopa, prostě proto, že jde právě o druh, který je nějakým způsobem pro místní prostředí zásadní a jeho zmizení by znamenalo zhroucení celého ekosystému a vymření mnoha jiných druhů včetně onoho lidoopa.
Zcela jiná věc ale je to, jakou hodnotu má život jednoho konkrétního mravence ve srovnání s životem jednoho z těch lidoopů. Snad to chápete také tak, ale já říkám, že téměř žádnou.
Ano, pro mě je rozdíl mezi životem měňavky a chrobáka, raka a ryby, mloka a papouška, křečka a velryby. Přesto když polemizuji s techničtěji založenými lidmi, nad otázkou lovu velryb, upozorňuji na hodnotu jednotlivých druhů kytovců, nikoli na jejich hodnotu jako jednotlivců.
Je to ode mě celkem pokrytecké, protože vím, že kytovci, ale také třeba mořské vydry, sloni a třeba gorily (a samozřejmě i další vysoce vyvinuté druhy) mají osobnosti. Znamená to, že chápou sami sebe, mají řeč, rodinné vztahy a možná i něco dalšího, do čeho jsme ještě nepronikli. Vztahovat své pocity a city k nějaké bytosti je také vlastně v pořádku a je to něco morálně významnějšího, než nít vztah k nějaké neživé věci.
Zkrátka je možné, že se jednou budeme na některé pozemské druhy dívat jako na "téměř lidi" a bude nám připadat odporná představa, že je lidé kdysi lovili pro maso. (Asi jako kdyby si kapitán Kirk dal k obědu Spocka v hamburgeru.) Naši vzdálení potomci se na nás dost pravděpodobně budou dívat stejně nedůvěřivě jako my na kanibaly.
Jistou obdobu moje chování už v historii má: V době obchodu s černými otroky existovaly snahy o zlepšení jejich životních podmínek na otrokářských lodích. Na veřejnosti ale tyto iniciativy argumentovaly obchodními zájmy - více přeživších znamená vyšší zisk pro dopravce.
Jako bychom se styděli přiznat, že něco cítíme a že tento pocit má také svoji hodnotu.
A to je možná důvod, proč mě právě ochránci zvířat tak zajímají.
Argumentují emocemi, osobním vztahem - tedy něčím, s čím se na poli argumentace nedá vyhrát proti průmyslovým lovcům, ale vlastně tím možná ukazují, že deformovaná je naše společnost, která o takových věcech ani mluvit nedokáže i když je to právě to co v našem myšlení a prožívání vůbec hodnotu představuje
Odkazy:
http://stopspeciecizmu.blogspot.com/2010/11/marc-bekoff-na-zviratech-zalezi.html
http://www.peta.org/
http://www.veggie-parade.cz/
Inu, je to tak, že mě prostě zajímá vývoj morálky. Myslím morálku kterou společnost právě uznává a dospívá k ní nějakým vývojem ať už rozumovým nebo emotivním. Nemluvím o mravnosti, onom shluku pověr a zděděných představ o hodnotách, ale o tom, co nám skutečně připadá správné.
V tom ohledu jsou vegani a vegetariáni velmi zajímaví, protože jsou zajímavé jejich důvody. Naprostá většina veganů není vegany proto, že by jim maso prostě nechutnalo, ale proto, že si nedokáží nijak racionálně zdůvodnit, proč by ke své obživě měli potřebovat onu hrůzu, kterou většinou představuje živočišná výroba.
Nejortodoxnější z nich dokonce jaksi opovržlivě útočí na různé semivegetariány, laktovegetariány a jiné "nedokonalé" vegetariány.
Vytvořili dokonce pojem "speciecismus" popisující obdobu "druhového rasismu" člověka proti jiným druhům.
Tady se ale s nimi dostávám trochu do konfliktu, protože vegetariáni a vůbec "zvířecí aktivisté" vyznávají hodnotu jedinců každého druhu. Pokud bychom ale považovali hodnotu života různých druhů živočichů za stejnou, bylo by to v rozporu s tím co vidíme (s pozorováním) i emotivně prožíváme.
Právě teď přiznávám, že mezi živočišnými druhy rozlišuji poměrně dost a z toho důvodu vidím také určité diametrální rozdíly mezi člověkem a třeba velrybou.
Všechna zvířata mají jistě hodnotu na úrovni druhu - z tohoto pohledu může mít jistý druh mravenců výrazně vyšší hodotu, než nějaký druh relativně velmi inteligentního lidoopa, prostě proto, že jde právě o druh, který je nějakým způsobem pro místní prostředí zásadní a jeho zmizení by znamenalo zhroucení celého ekosystému a vymření mnoha jiných druhů včetně onoho lidoopa.
Zcela jiná věc ale je to, jakou hodnotu má život jednoho konkrétního mravence ve srovnání s životem jednoho z těch lidoopů. Snad to chápete také tak, ale já říkám, že téměř žádnou.
Ano, pro mě je rozdíl mezi životem měňavky a chrobáka, raka a ryby, mloka a papouška, křečka a velryby. Přesto když polemizuji s techničtěji založenými lidmi, nad otázkou lovu velryb, upozorňuji na hodnotu jednotlivých druhů kytovců, nikoli na jejich hodnotu jako jednotlivců.
Je to ode mě celkem pokrytecké, protože vím, že kytovci, ale také třeba mořské vydry, sloni a třeba gorily (a samozřejmě i další vysoce vyvinuté druhy) mají osobnosti. Znamená to, že chápou sami sebe, mají řeč, rodinné vztahy a možná i něco dalšího, do čeho jsme ještě nepronikli. Vztahovat své pocity a city k nějaké bytosti je také vlastně v pořádku a je to něco morálně významnějšího, než nít vztah k nějaké neživé věci.
Zkrátka je možné, že se jednou budeme na některé pozemské druhy dívat jako na "téměř lidi" a bude nám připadat odporná představa, že je lidé kdysi lovili pro maso. (Asi jako kdyby si kapitán Kirk dal k obědu Spocka v hamburgeru.) Naši vzdálení potomci se na nás dost pravděpodobně budou dívat stejně nedůvěřivě jako my na kanibaly.
Jistou obdobu moje chování už v historii má: V době obchodu s černými otroky existovaly snahy o zlepšení jejich životních podmínek na otrokářských lodích. Na veřejnosti ale tyto iniciativy argumentovaly obchodními zájmy - více přeživších znamená vyšší zisk pro dopravce.
Jako bychom se styděli přiznat, že něco cítíme a že tento pocit má také svoji hodnotu.
A to je možná důvod, proč mě právě ochránci zvířat tak zajímají.
Argumentují emocemi, osobním vztahem - tedy něčím, s čím se na poli argumentace nedá vyhrát proti průmyslovým lovcům, ale vlastně tím možná ukazují, že deformovaná je naše společnost, která o takových věcech ani mluvit nedokáže i když je to právě to co v našem myšlení a prožívání vůbec hodnotu představuje
Odkazy:
http://stopspeciecizmu.blogspot.com/2010/11/marc-bekoff-na-zviratech-zalezi.html
http://www.peta.org/
http://www.veggie-parade.cz/
pátek 15. dubna 2011
Dialektika, xerox a internet
Schválně jsem si tentokrát do názvu vybral slovo "dialektika", které dostalo už tolik významů, že se jeho význam ztrácí. Připíšu mu proto nejstarší z jeho významů - schopnost rozmlouvat, vést dialog.
V mnoha různých článcích jsem popisoval, proč demokracie v současné společnosti nefunguje.
Je to proto, že neumíme dostatečně mluvit a myslet.
Tedy dělat tyto věci nějak zároveň, což je podmínka vůbec jakéhokoli smysluplného dilaogu.
Právě dialog, nikoli hlasování (jak si myslí politici i mnozí "experti") je základ na kterém se může jakákoli společnost demokatizovat. Ne náhodou dosáhla demokracie (i když značně selektivní) takové obliby v antice, kde byla dialektika jednou z vysoce ceněných dovedností. Naproti tomu "demokratické" volby v afrických a karibských zemích se železnou pravidelností končí tím, že se na sebe obě kandidující strany vrhnou s mačetami. Schopnost vést rozumný dialog je tam totiž vzácná a demokracie je více způsob řešení problémů než druh společenského zřízení.
Samozřejmě některá společenská zřízení jsou k demokratizaci náchylnější a jiná jí vzdorují velmi tuze. Přesto není žádný systém (včetně otrokářského, feudálního, reálně socialistického či čert ví jakého) odolný proti demokratizaci, pokud se ve společnosti dostatečně rozvine nějaký celospolečenský dialog.
Pro demokratizaci jsou přitom potřebné dvě okolnosti: kvalita nových myšlenek a možnosti jejich šíření.
Kvalitou myslím hlavně logiku a relevanci argumentů, které jsou dané prostředím v němž vznikly. Není až tak překvapivé, že Velká francouzská revoluce začala v kavárnách, pád reálného socialismu na univerzitách a převraty v arabských zemích na facebooku. Tam všude se totiž scházejí lidé, kteří rozvíjejí svůj projev i myšlení.
Nic z toho by se ale nerozšířilo nijak daleko, kdyby neexistovaly způsoby jak myšlenky rozšířit. Za Velké francouzské revoluce (a mnoha revolucích po ní) to byl knihtisk, v šedesátých letech to byly cyklostyly a a při povstáních proti vládě komunistických stran v devadesátých letech 20 století to byly kopírky Xerox umístěné na chodbách škol (protože veřejná média byla kontrolovaná).
Až donedávna měla ale všechna taková média příliš mnoho omezení.
Především nebylo možné autorovi odpovědět a získat od něj další informace. Nemohli jste tedy běžně odlišit informaci od dezinformace - leták mohl vytisknout kdokoli.
Ještě vážnější bylo to, že myšlenky měly fyzickou podobu. Na to abyste je mohli šířit jste potřebovali dovážet a odvážet materiál - papír a barvu.
Držet u sebe letáky mohlo být samozřejmě stejně nebezpečné jako je psát nebo tisknout.
Tiskárny i xeroxy byly také poměrně velké, nedaly se dost dobře schovat a hrozila sabotáž.
Tohle jsou ale příklady z dob převratů, které snad nikdy nekončily tak, jak si to představovali jejich původci. Mnohem nenápadnější ale důležitější je to, co se dělo mezitím.
Kdyby neexistovaly za všech dob opisovačské dílny a tajné tiskárny tisknoucí zakázané knihy, nebyl by nikdo, kdo by mohl demokratizující myšlenky chápat.
Diktátorům se nejlépe vládne, když dokonale kontrolují toky informací, které jsou jednoduché, jednoznačné a jednostranné (tj propagandistické). Diktatury nemají rády samostatné myšlení. Naopak demokratické principy samostatné myšlení přímo vyžadují, potřebují pro ně mnohostranné informace a propagandistické přístupy jsou považují za nepřípustné. Proto se vždy každý diktátor pokusí ovládnout média (vzpomínáte na naši televizní krizi?)
Jestli si tyhle podmínky sečtete jako já, vyjde vám (tedy předpokládám) internet jako extrémně demokratické médium. Zahrnuje nejen vlastnosti tiskárny nebo kopírky ale i dopisu a kavárny. Je jak multizdrojovým prostředím pro vedení diskuse tak médiem pro šíření vzniklých myšlenek. Určitou další úrovní nad touto úrovní jsou pak sociální sítě které přímo nutí k zvyšování komunikačních schopností.
Když tedy například Pirátská strana hodlá bránit svobodu internetu (kterou skutečně ohrožují snahy vlád a různých "ochránců práv") bojuje za něco velmi důležitého - za úroveň demokracie, která zatím neexistuje, ale jednou možná existovat bude.
V mnoha různých článcích jsem popisoval, proč demokracie v současné společnosti nefunguje.
Je to proto, že neumíme dostatečně mluvit a myslet.
Tedy dělat tyto věci nějak zároveň, což je podmínka vůbec jakéhokoli smysluplného dilaogu.
Právě dialog, nikoli hlasování (jak si myslí politici i mnozí "experti") je základ na kterém se může jakákoli společnost demokatizovat. Ne náhodou dosáhla demokracie (i když značně selektivní) takové obliby v antice, kde byla dialektika jednou z vysoce ceněných dovedností. Naproti tomu "demokratické" volby v afrických a karibských zemích se železnou pravidelností končí tím, že se na sebe obě kandidující strany vrhnou s mačetami. Schopnost vést rozumný dialog je tam totiž vzácná a demokracie je více způsob řešení problémů než druh společenského zřízení.
Samozřejmě některá společenská zřízení jsou k demokratizaci náchylnější a jiná jí vzdorují velmi tuze. Přesto není žádný systém (včetně otrokářského, feudálního, reálně socialistického či čert ví jakého) odolný proti demokratizaci, pokud se ve společnosti dostatečně rozvine nějaký celospolečenský dialog.
Pro demokratizaci jsou přitom potřebné dvě okolnosti: kvalita nových myšlenek a možnosti jejich šíření.
Kvalitou myslím hlavně logiku a relevanci argumentů, které jsou dané prostředím v němž vznikly. Není až tak překvapivé, že Velká francouzská revoluce začala v kavárnách, pád reálného socialismu na univerzitách a převraty v arabských zemích na facebooku. Tam všude se totiž scházejí lidé, kteří rozvíjejí svůj projev i myšlení.
Nic z toho by se ale nerozšířilo nijak daleko, kdyby neexistovaly způsoby jak myšlenky rozšířit. Za Velké francouzské revoluce (a mnoha revolucích po ní) to byl knihtisk, v šedesátých letech to byly cyklostyly a a při povstáních proti vládě komunistických stran v devadesátých letech 20 století to byly kopírky Xerox umístěné na chodbách škol (protože veřejná média byla kontrolovaná).
Až donedávna měla ale všechna taková média příliš mnoho omezení.
Především nebylo možné autorovi odpovědět a získat od něj další informace. Nemohli jste tedy běžně odlišit informaci od dezinformace - leták mohl vytisknout kdokoli.
Ještě vážnější bylo to, že myšlenky měly fyzickou podobu. Na to abyste je mohli šířit jste potřebovali dovážet a odvážet materiál - papír a barvu.
Držet u sebe letáky mohlo být samozřejmě stejně nebezpečné jako je psát nebo tisknout.
Tiskárny i xeroxy byly také poměrně velké, nedaly se dost dobře schovat a hrozila sabotáž.
Tohle jsou ale příklady z dob převratů, které snad nikdy nekončily tak, jak si to představovali jejich původci. Mnohem nenápadnější ale důležitější je to, co se dělo mezitím.
Kdyby neexistovaly za všech dob opisovačské dílny a tajné tiskárny tisknoucí zakázané knihy, nebyl by nikdo, kdo by mohl demokratizující myšlenky chápat.
Diktátorům se nejlépe vládne, když dokonale kontrolují toky informací, které jsou jednoduché, jednoznačné a jednostranné (tj propagandistické). Diktatury nemají rády samostatné myšlení. Naopak demokratické principy samostatné myšlení přímo vyžadují, potřebují pro ně mnohostranné informace a propagandistické přístupy jsou považují za nepřípustné. Proto se vždy každý diktátor pokusí ovládnout média (vzpomínáte na naši televizní krizi?)
Jestli si tyhle podmínky sečtete jako já, vyjde vám (tedy předpokládám) internet jako extrémně demokratické médium. Zahrnuje nejen vlastnosti tiskárny nebo kopírky ale i dopisu a kavárny. Je jak multizdrojovým prostředím pro vedení diskuse tak médiem pro šíření vzniklých myšlenek. Určitou další úrovní nad touto úrovní jsou pak sociální sítě které přímo nutí k zvyšování komunikačních schopností.
Když tedy například Pirátská strana hodlá bránit svobodu internetu (kterou skutečně ohrožují snahy vlád a různých "ochránců práv") bojuje za něco velmi důležitého - za úroveň demokracie, která zatím neexistuje, ale jednou možná existovat bude.
čtvrtek 14. dubna 2011
Špatně pochopený čas
Oblíbené rčení "úspěšných" růžovokošiláčů zní: Čas jsou peníze.
A já k tomu vždycky dodávám: ...myslí si ti, kteří neznají skutečnou cenu času.
Čas je totiž ta jediná věc kterou opravdu máme.
Nedá se investovat ani vyměnit, dá se jen po troškách i větších kusech ztrácet.
Když do nějakého podniku investuji peníze a čas, vrátí se mi peníze, ale onen kus mého času je už definitivně ten tam.
Proto nesnáším, když někdo špatně zachází s mým časem. Třeba tím, že na domluvenou schůzku přijde pozdě.
Když mluvím o svém životě, myslím tím vlastně většinou můj vlastní čas.
Tenhle osobní čas hodiny neměří, protože má hodnotu vždycky jen podle toho jak ho prožívám. Minuta může mít větší cenu než celý život předtím.
Osobní čas není tedy hodnota sama o sobě, je to potenciál stejně jako inteligence, zručnost nebo talent.
Když ho k ničemu nevyužiji, nebude mít žádnou hodnotu ani pro mě ani pro nikoho jiného.
Někdy přemýšlým o tom, že bych měl kultury nebo celé civilizace posuzovat právě podle toho, jak dokázaly nakládat s časem svých lidí. Kolik si ho přivlastnily jen na udržení vlastní struktury, kolik ho opravdu nechali samotným lidem a také kolik příležitostí, jak se svým časem naložit lidem poskytly.
Těžko říci, jestli by se mi vůbec podařilo shromáždit dost údajů, ale je možné, že by pak vypadalo moje posuzování dost jinak.
Vzpomínám si, kolik mého času dokázali vyplýtvat úředníci v Rusku a v různých Arabistánech.
Vidím v tom nějaký příznak toho, jak moc respektují můj život - mě.
Na druhou stranu bych se měl stejně dívat také na letištní kontroly, všechny úřední hlášení a zařizování kolem nejrůznějších všedností, ať je to změna bydliště, tramvajenka nebo přihlášení auta.
Nakonec se může ukázat, že na podobné nesmysly byla nejúspornější společnost sběračů: 5-8 hodin práce týdně (J. Diamond: Kolaps), žádná byrokracie ale zase minimum kulturních lákadel - divadel, kin,literatury, škol, televizních kanálů, kolotočů, kasin a čert ví čeho ještě.
Jen se ptám: Co z těch vymožeností opravdu stojí za to abychom za ně utráceli svůj čas.
Kolečkáři a hvězdičkáři
Přiznávám, že vůbec nechápu současné průzkumy důvěry vládě.
Například průzkum SC&C pro Českou televizi, který byl zveřejněn ve středu 13. 4. 2011 jako by vůbec neobsahoval možnost zatrhnout "vládě věřím". Buď tam taková otázka vůbec nebyla, nebo by bylo zveřejnění výsledků tak ostudné, že to prostě nešlo.
Ještě více ale nechápu interpretaci názoru proč polovina lidí chce a polovina nechce předčasné volby.
Podle zamyšlení televiních reportérů a paní z agentury je to proto, že chtějí aby vláda pracovala.
Obávám se, že tohle je hodně "chtěné" vysvětlení.
Bohužel je mnohem pravděpodobnější, že polovina lidí prostě nevěří, že by se volbami něco změnilo.
Jsou zklamaní - podle svého tvrzení - z demokracie.
Nějak se jim nedivím. Zvláště potom, co konečně vyšly najevo důsledky kauzy Drobil, kterého se tak udatně zastával jak premiér Nečas tak náš nejvyšší kleptokrat.
Evropská unie na kterou se náš nejvyšší stále tak pohrdavě šklebí, totiž peníze jen neinkasuje, ale také rozděluje. Při takovém rozdělování chce ale záruky, že je dotyčná země neprošustruje za večírky a stranická mecheche. Kvůli Drobilovi (nikoli kvůli Michálkovi) se ale penězovod z EU směrem do naší republiky uzavřel.
Jak si můžete dohledat, není to poprvé, kdy se politici chovají jako zloděj, který vám kvůli autorádiu rozbije v autě čelní sklo.
Proč se to děje?
Protože nežijeme v demokracii, dokonce ani zastupitelské.
Než začnete protestovat, nechte mě abych to vysvětlil.
Teorie zastupitelské demokracie předpokládá, že si lidé vybírají hlasováním jakési vůdce pro určité účely. V podstatě svým hlasováním vytvářejí dočasnou vládnoucí elitu.
Pokud se na to podíváme z jiného úhlu, je jasné že jde vlastně o výběrové řízení na politické funkce.
Dobrá ale co jsou tedy vůbec politické strany?
Určitě vás napadne spousta důvodů proč musí existovat - zjednodušují orientaci v politickém spektru, podporují hlavní uchazeče. Pravděpodobně ale nenajdete jediný důvod, proč by měly být v politice zvýhodňovány, naopak je velmi mnoho důvodů, proč si na politické strany dávat dobrý pozor. Už T. G. Masaryk před stranami varoval, protože v nich viděl nebezpečí prorůstání korporativismu do státní správy. Volební systém založený na politických stranách třeba dobře snímá osobní zodpovědnost a rozmělňuje ji na zodpovědnost kolektivní. Samozřejmě že kolektivní vina je nesmysl, ale nesmysl je také kolektivní zodpovědnost. Když odsoudíte stranu nic se jí vlastně nestane. Je to jako když dáte pokutu magistrátu - zaplatí se ze společných peněz.
Takže ještě jednou: Co to je politická strana?
Původně byly politické strany prostě tlupy přívrženců které sháněly různými způsoby peníze na politickou kampaň a kterým hlavní persony později udělovaly prebendy jako odměnu za odvedenou práci.Samozřejmě už někdy v antice se ukázalo, že nejlépe se bere z toho čeho je hodně, tedy ze státního. A rozkrádalo se opravdu mohutně. Ano, už staří Řekové...
V principu nejsou dodnes strany jiné. Jen výměna přímé demokracie za nepřímou pár věcí zjednodušila a jiné usnadnila.
Tím se samozřejmě dá snadno vysvětlit, proč je prezidentem ekonom, když by to měl být politik, předsedou vlády fyzik, mninistrem financí chemik a ministr životního prostředí se bije v prsa, že bude za český průmysl dýchat. O mninistrovi školství a jeho poradcích darmo mluvit.
Samozřejmě tady nejde o to, že by někdo něco uměl, ale prostě o to že za pomoc straně vyfasoval trafiku (nebo fabriku). Jediná věc, která chrání ovčany před naprostým ožebračením je neschopnost těhle pánů navzájem se domluvit.
Naděje že by došli ke stejnému osvícení jako král Já 1, tedy že "na odbornou práci mají být odborníci", není v dohledu.
Samozřejmě, že tento systém není demokracie, nebo jste snad slyšeli, že by si někdo po vyhraném výběrovém řízení automaticky přivedl do firmy také bandu kamarádů z moké čtvrti?
Asi ne viďte.
Ani z jiného úhlu pohledu to moc dobře nevypadá. Kdybyste si mysleli, že politické strany zjednodušují orientaci v názorech které zastávají, nesměli byste zároveň vědět, že jim tyhle názory často nevydrží ani přes noc. Nedodržování volebních slibů už dávno není prohřešek ale norma.
A argumentování pravicí a levicí? To by mělo být na veřejnosti k smíchu už od dob oposmlouvy, ale přesto se na něj vždycky někdo chytne. Naše strany se dávno neliší ničím jiným než emblémy na tričkách. Nechtějí moc, aby prostřednictvím jí něco konaly. Prostě jenom chtějí moc. Jako odměnu. Proto ty přepočty, proto bere vítěz vše.
Dávno nežijeme v demokracii.
Žijeme v infantilní soutěžní hře.
Například průzkum SC&C pro Českou televizi, který byl zveřejněn ve středu 13. 4. 2011 jako by vůbec neobsahoval možnost zatrhnout "vládě věřím". Buď tam taková otázka vůbec nebyla, nebo by bylo zveřejnění výsledků tak ostudné, že to prostě nešlo.
Ještě více ale nechápu interpretaci názoru proč polovina lidí chce a polovina nechce předčasné volby.
Podle zamyšlení televiních reportérů a paní z agentury je to proto, že chtějí aby vláda pracovala.
Obávám se, že tohle je hodně "chtěné" vysvětlení.
Bohužel je mnohem pravděpodobnější, že polovina lidí prostě nevěří, že by se volbami něco změnilo.
Jsou zklamaní - podle svého tvrzení - z demokracie.
Nějak se jim nedivím. Zvláště potom, co konečně vyšly najevo důsledky kauzy Drobil, kterého se tak udatně zastával jak premiér Nečas tak náš nejvyšší kleptokrat.
Evropská unie na kterou se náš nejvyšší stále tak pohrdavě šklebí, totiž peníze jen neinkasuje, ale také rozděluje. Při takovém rozdělování chce ale záruky, že je dotyčná země neprošustruje za večírky a stranická mecheche. Kvůli Drobilovi (nikoli kvůli Michálkovi) se ale penězovod z EU směrem do naší republiky uzavřel.
Jak si můžete dohledat, není to poprvé, kdy se politici chovají jako zloděj, který vám kvůli autorádiu rozbije v autě čelní sklo.
Proč se to děje?
Protože nežijeme v demokracii, dokonce ani zastupitelské.
Než začnete protestovat, nechte mě abych to vysvětlil.
Teorie zastupitelské demokracie předpokládá, že si lidé vybírají hlasováním jakési vůdce pro určité účely. V podstatě svým hlasováním vytvářejí dočasnou vládnoucí elitu.
Pokud se na to podíváme z jiného úhlu, je jasné že jde vlastně o výběrové řízení na politické funkce.
Dobrá ale co jsou tedy vůbec politické strany?
Určitě vás napadne spousta důvodů proč musí existovat - zjednodušují orientaci v politickém spektru, podporují hlavní uchazeče. Pravděpodobně ale nenajdete jediný důvod, proč by měly být v politice zvýhodňovány, naopak je velmi mnoho důvodů, proč si na politické strany dávat dobrý pozor. Už T. G. Masaryk před stranami varoval, protože v nich viděl nebezpečí prorůstání korporativismu do státní správy. Volební systém založený na politických stranách třeba dobře snímá osobní zodpovědnost a rozmělňuje ji na zodpovědnost kolektivní. Samozřejmě že kolektivní vina je nesmysl, ale nesmysl je také kolektivní zodpovědnost. Když odsoudíte stranu nic se jí vlastně nestane. Je to jako když dáte pokutu magistrátu - zaplatí se ze společných peněz.
Takže ještě jednou: Co to je politická strana?
Původně byly politické strany prostě tlupy přívrženců které sháněly různými způsoby peníze na politickou kampaň a kterým hlavní persony později udělovaly prebendy jako odměnu za odvedenou práci.Samozřejmě už někdy v antice se ukázalo, že nejlépe se bere z toho čeho je hodně, tedy ze státního. A rozkrádalo se opravdu mohutně. Ano, už staří Řekové...
V principu nejsou dodnes strany jiné. Jen výměna přímé demokracie za nepřímou pár věcí zjednodušila a jiné usnadnila.
Tím se samozřejmě dá snadno vysvětlit, proč je prezidentem ekonom, když by to měl být politik, předsedou vlády fyzik, mninistrem financí chemik a ministr životního prostředí se bije v prsa, že bude za český průmysl dýchat. O mninistrovi školství a jeho poradcích darmo mluvit.
Samozřejmě tady nejde o to, že by někdo něco uměl, ale prostě o to že za pomoc straně vyfasoval trafiku (nebo fabriku). Jediná věc, která chrání ovčany před naprostým ožebračením je neschopnost těhle pánů navzájem se domluvit.
Naděje že by došli ke stejnému osvícení jako král Já 1, tedy že "na odbornou práci mají být odborníci", není v dohledu.
Samozřejmě, že tento systém není demokracie, nebo jste snad slyšeli, že by si někdo po vyhraném výběrovém řízení automaticky přivedl do firmy také bandu kamarádů z moké čtvrti?
Asi ne viďte.
Ani z jiného úhlu pohledu to moc dobře nevypadá. Kdybyste si mysleli, že politické strany zjednodušují orientaci v názorech které zastávají, nesměli byste zároveň vědět, že jim tyhle názory často nevydrží ani přes noc. Nedodržování volebních slibů už dávno není prohřešek ale norma.
A argumentování pravicí a levicí? To by mělo být na veřejnosti k smíchu už od dob oposmlouvy, ale přesto se na něj vždycky někdo chytne. Naše strany se dávno neliší ničím jiným než emblémy na tričkách. Nechtějí moc, aby prostřednictvím jí něco konaly. Prostě jenom chtějí moc. Jako odměnu. Proto ty přepočty, proto bere vítěz vše.
Dávno nežijeme v demokracii.
Žijeme v infantilní soutěžní hře.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)