Čtyři druhy reinterpretace

Pojem "reinterpretace" používám častěji než většina běžných lidí, ale mnohem méně často, než teologové, etnologové a filosofové. K zamyšlení nad tímhle slovem mě tentokrát přimělo Kousalovo pozastavení nad astrologií.

Slovem "reinterpretace" totiž označujeme několik myšlenkových činností, které se sobě navzájem příliš nepodobají.

Prvním typem reinterpretace je ta, která ukazuje že sledovaná událost nebo jev měla ve skutečnosti jiné důsledky než jsou jí přičítány. V zásadě jde o opravu chyby vzniklé klamem zvaným "post hoc ergo propter hoc"  případně jinými kauzálními klamy.

Typickým příkladem je právě čtení různých "znamení", ale setkáváme se i s jinými iluzemi, které nejsou zdaleka tak lehce prohlédnutelné. Může to být třeba představa že se někdo uzdravil, protože mu nějaký léčitel pustil žilou.

Ve skutečnosti je celkem pravděpodobné že jeho šanci na přežití sníží a on se uzdravil nikoli "díky" ale "navzdory" tomu. Tento typ reinterpreatce se bude asi stále častěji objevovat nejenom při odhalování lékařských mýtů ale také těch ekonomických. (Například toho, že tištění dalších peněz, při snížení zájmu o prodej výrobků, prospívá ekonomice.)

Druhým typem reinterpretace je změna významu děje. Zpravidla se to stává, když vidíme děj jehož význam nechápeme, protože nám jeho podstatná část zůstává skrytá.

Pro příklad si představte člověka, který zapaluje suchou stráň na chráněném území s výskytem vzácných rostlin. Jednoznačně odsouzeníhodné jednání - z běžného pohledu. Je ale možné, že onen člověk je ve skutečnosti ekolog, který má vypálení stráně za úkol, protože na ní roste druh, který je charakteristický právě pro stráně které byly v minulosti pravidelně vypalovány.

Z člověka, který přírodu ničí se tedy naráz stává její ochránce, a tak podobně...

Samozřejmě se to občas přihodí i ve vědě.

Třetí druh reinterpretace se týká něčeho, o čem víme že to funguje a nevíme jak. Vytváříme tedy hypotézy (nikoli teorie), které by to mohly vysvětlit. Sem patří nejen idea éteru - látky, která slouží k přenosu elektromagnetického záření, či flogistonu - látky, která měla způsobovat hoření.

Hoření i elektromagnetické záření prokazatelně existují, jejich výklad pomocí éteru či flogistonu se ale ukázal jako nedostatečný. Obě hypotézy byly přitom do jisté míry pro výklad použitelné, v dobovém kontextu tedy krátkodobě dostačovaly a mohly tedy jistý čas sloužit jako funkční teorie.

S rozvojem chemie a našich znalostí o elektromagnetickém záření ale musely ustoupit a principy těchto dějů byly reinterpretovány.

Čtvrtý druh reinterpretace má nesmírně blízko k racionalizaci ve smyslu zpětného zdánlivě rozumného výkladu. Tímto druhem reinterpretace se snaží někteří lidé (i významní myslitelé)  předefinovat myšlenkový model tak aby byl méně zranitelný.

Kdybych vztáhl takové myšlení na flogiston, znamenalo by to, že bych po objevu oxidace ustoupil z představy že je flogiston hmotný a přešel k tvrzení, že je to látka, která oxidaci umožňuje. Takto bych mohl ustupovat nekonečně až na úroveň nemyslitelných částic.

Chemie by se ovšem dávno bez flogistonu obešla, jen by nebylo možné zjistit, že skutečně neexistuje.

Smyslem takové reinterpretace je tedy "záchrana" pojmu. Není náhodou, že právě tento způsob reinterpretace je typický pro představu bohů. Téměř všichni bohové o nichž se nám zachovaly zprávy přecházeli od fyzické formy k různým únikovým podobám, kdy ve svých sochách je bydlí až se nakonec odhmotňují a stěhují do jakési paralelní dimenze. Nakonec je nelze zjistit ani pozorováním ani rozumem.

Je klasickým omylem si myslet, že když vám někdo prezentuje ideu, která nápadně připomíná Saganova neviditelného draka, že vám opravdu chce lhát. Ve skutečnosti má totiž často jeho jednání ten důvod, že se před vámi-námi- mnou a občas i sebou, snaží zachránit svou oblíbenou ideu.

Vždyť co například dělá Kant - zachraňuje Boha pro víru!

Něco takového by nemělo vůbec žádný smysl, kdyby v tu chvíli opravdu myslel kriticky. Není k ničemu snažit se zachovávat pojem, který ztrácí význam, protože skutečnost existuje bez ohledu na pojmy. Za tou snahou se dá vidět jen silný osobní emotivní vztah k pojmu Bůh a k představě prospěšnosti víry.

Představte si pro srovnání člověka který napsal obrovský elaborát o nezjistitelnosti flogistonu a pak by stejně nadšeně pronesl:

Zachránil jsem flogiston pro chemii!

Nejen že by to bylo směšné, bylo by to i totálně pavědecké.

Podobné snahy jsou jasně viditelné i v případě mnoha jiných pověr a fantasmagorických nauk jako je třeba homeopatie, astrologie, orgonit atd. Charakteristické pro ně je vždycky to, že nikdy nepochybují o tom, že jejich metoda funguje a snaží se jen "napravit" neudržitelný výklad "proč" funguje.

Skutečný problém je ale samozřejmě v tom, že fungování takových magických postupů nejen nelze dokázat, ale v některých případech lze skutečně doložit i jejich škodlivost.

NWO - Nervová soustava jako vzor pro světovou vládu

NWO čili Nový Světový Řád vnímají lidé většinou buď jako hrozbu, nebo jako konspirační teorii. Otcem téhle konspirační teorie je v tomto případě  fanatický evangelikál Pat Robertson, ano ten, který vážně tvrdí, že Haiti podepsalo pakt s ďáblem. (...a jemuž věřil V. Klaus i jeho poradci)

Před Robertsonovými "geniálními" objevy znamenalo tohle označení prostě budoucí světový řád po nějakém dějinném zvratu (válce, moru). Přeneseně jde o pojem, kterým se označují také teorie o systémech celosvětové vlády, zvláště po vydání Wellsovy knihy The New World Order v roce 1940.

Je hloupé předstírat, že lidstvo nikdy problém světové vlády, či spíše správy, řešit nebude. Rozhodně nejde ani tak o to "jestli" takové uspořádání vznikne, nebo "kdy" ale "jaký" to bude systém. 

Už  vyhlášení válečného stavu Severní Koreou naznačuje, jakým směrem se bude muset v brzké době vydat světová politika. Politická správa Země jako celku se stane nezbytnou kvůli zajištění alespoň dostatečné bezpečnosti technologií i ovládnutí mocenských ambicí lokálních politiků.

Příklady SSSR, USA i EU nepříjemně ukazují jak nevhodná je pro správu velkých území centrální správa a centrální plánování. K mé myšlence, která by podle mě mohla přinést zlepšení, musím vysvětlit několik zvláštností ze zcela jiného oboru, totiž z biologie.

Obdobou státní správy v je v biologii nervová soustava. Ostatně už i v politické terminologii používáme označení jako „hlava státu“. Tahle anatomická analogie má však několik pořádných děr.

Co to vlastně nervová soustava je a je opravdu k životu nezbytná? Víme že není! Důkazem může být třeba existence celé rostlinné říše nebo hub. To jsou poměrně statické podoby života, které sice mají nějakou viditelnou dynamiku i rozvoj, v zásadě se ale nestěhují a také nejsou schopné reagovat na útoky býložravců.

Na světě se takové podobě dokonalého bezvládí blíží jen řídké osídlení polárních, pouštních  nebo pralesních oblastí. I když taková místa formálně vládu mají, na jednotlivce ani na skupiny v podstatě žádný vliv nemá.

Pokud chceme ale udržet poněkud vyšší standardy života, budeme nějakou organizovanost potřebovat. Základní úrovní organizovanosti vlády nad svým tělem je rozpýlená nervová soustava. Taková soustava je vlastně síť uzlin a propojení, která je víceméně rovnoměrná. Mají jí živočichové, kteří přijímají informace množstvím receptorů rozmístěných po celém povrchu těla.

Další stupně vývoje nervové soustavy mají uzliny ještě uspořádanější, až nakonec tvoří mozek, míchu a periferní nervstvo. Z toho by se dalo usuzovat, že tento poslední stupeň je automaticky nejvyspělejší. Ale platí to vždycky?

Nervová soustava se specializovanými uzlinami typů „mozků“ je vhodná pro živočichy s rychlým pohybem, kteří mají receptory soustředěny do jedné oblasti těla – do hlavy. Takový popis odpovídá v biologii hmyzu nebo obratlovcům ale v rovině lidských společenství spíše náleží představě putujícícho kmene nebo lodi, než státu. Stát je v tomto přirovnání spíše usedlý živočich, jehož hlavní snahou je kontrolovat pochody uvnitř vlastního těla a jeho ohrožení z vnějšku.

Pro takového živočicha či státní útvar může být nakonec uspořádání s centrální nervovou soustavou nevýhodné. Když reaguje na podráždění tvor z rozptýlenou nervovou soustavou, šíří se vzruch v kruzích od nejbližší uzliny. Tato nejbližší uzlina už ale sama vyvolává reakci! Pokud tedy není třeba pohnout celým živočichem, je rozptýlená nervová soustava dostatečně rychlá.

Tvor s jedním mozkem sice může také zareagovat už z nějakého předsunutého místa CNS jako třeba z míchy, k rozhodnutí o tom co je třeba udělat (i když jde jen o vyvolání sofistikovanější reakce) musí informace dojít do nějaké centrální oblasti, tam být zpracována a pak se zase vydat zpátky, aby mohla vyvolat reakci. To nebývá problém v případě srnky nebo člověka, ale zdá se to být velký problém u megastátů typu SSSR nebo USA.

Megastáty vlastně nejvíce selhávají tam, kde jde o relativně jednoduchá (a často i nijak zvláště globálně podstatná) rozhodnutí, která zabírají při rozhodování neúměrné množství nákladů a času.

Živočichové s rozptýlenou nervovou soustavou jsou zpravidla schopni dostatečně reagovat a dokáží rychle zpracovávat informace o stavu vlastního těla. Vzhledem k tomu, že nemají žádnou centrální životně důležitou uzlinu, nemají ani tak extrémně zranitelnou část těla jakou je hlava. Zničení několika uzlin je bolestivé ale nikoli fatální pro celého živočicha. Podobné by to mohlo být i s rozptýlenou globální vládou.

Tady ale moje analogie naráží na jisté hranice. Rozptýlená forma vlády má totiž i vlastnosti, které nervový systém nemá. Větší počet lidí neznamená vždy automaticky kvalitnější výsledek. Malá dobře organizovaná lokální vláda složená ze vzdělaných lidí a s co nejlepším přístupem k informacím, bude pravděpodobně při řešení problémů mnohem úspěšnější než gigantická centrální vláda.

Zatímco na organické bázi živočicha s rozptýlenou nervovou soustavou omezuje nevelký výkon uzlin, u světové správní sítě by bylo omezením pouze množství a kvalita informací přenášených mezi centry.

U reálných mozkových buněk většinou nehrozí, že přestanou mít představu o skutečné podobě těla, jeho potřebách nebo své úloze v něm. Vlastně to ani není potřeba, protože samostatně nijak nejednají, takže tuto představu nikdy neměly. Tento efekt ale naopak problémem, který nejen hrozí, ale také často nastává u členů centralizovaných vlád.

Skutečné mozky také není potřeba při rozhodování svolávat z jiných částí těla, což je přesně to, co se na druhou stranu děje při jakémkoli větším zasedání politiků. Fyzické přemisťování lidí na velké vzdálenosti kvůli rozhodnutím je jednou z největších slabin současných „demokracií“ i vlád obecně.

Velké slavnostní zasedací síně možná vypadají důležitě ve filmech, ale ve skutečnosti jsou zoufale neefektivní. Mnohem rozumnější by bylo vybudovat lokální uzly s dostatečně rychlým přenosem informací, podobné telekonferenční místnosti ve filmu Muž z prvního století.

Otázkou samozřejmě je, co by taková rozptýlená světová vláda měla vlastně dělat? Pokud bych použil příměru k rozptýlené nervové soustavě, tak by měla především dbát na ochranu před sebepoškozováním, poškozením vnějšími vlivy a na nápravu škod. Budoucí světová vláda by tedy mnohem lépe odpovídala nějaké globální humanitární síti, než představě bruselských (či jiných) byrokratů.

Nebude asi úplně náhodou, že její grafické zobrazení tolik připomíná internetovou síť.

Cigáro kontra revoluce

Od nepaměti jsou revolucionáři a opovrhovaní umělci, zkrátka představitelé avantgardy a změny představováni s kouřícím vajglem v koutku úst. Jasně, čím větší revolucionář, tím větší cigáro. Takovej Castro si už mohl doutníkem i vykloubit čelist!

Čím větší revolucionář, tím větší žváro?
Blbost!

Takže vám chci teď říci něco zásadního - je to celé podvod! Neexistuje tendenčnější, pro-systémovější chování, než je kouření. Fakt!

Vážení hospodští brblalové, kolegové - kavárenští povaleči, vadí vám to, co dělá vláda s našimi penězi a jste odhodláni proti tomu něco udělat? Vím, že řeknete ano, ale na demonstraci vás nikdy nikdo neuvidí. Ostatně potom co se naši politici dokázali vysmát staticícovým demonstracím, by byl přiměřeným pokračováním možná nějaký ten atentát, ale do toho se nikdo pustit nechce ať už ze strachu nebo z morálních důvodů.

To ale rozhodně neznamená, že bychom byli proti svévoli našich papalášů zcela bezmocní. Když abolicionisté nesouhlasili s otroctvím, první co udělali bylo že odmítli platit vlasteneckou daň. Něco podobného můžete udělat i vy! Zasáhněte je systém na citlivém místě – přestaňte kouřit!

Asi moc nechápete. No dobře, zkusím vám trochu povědět, jak vlastně funguje kouření, respektive obchod s tabákem u nás.

Tak za prvé se u nás tabák rozhodně nepěstuje ve velkém. (Nevylučuji drobné pěstitele) To znamená že z koncového výrobku – vašeho žvára - je zaplaceno všechno od dělníka na plantáži, přes transport až po balení do krabiček. Minimum z toho se dělá tady, takže je doufám jasné že peníze, které za  nikotin utratíte putují od nás do ciziny. Dobrá, můžete říci, že prodej je mnohem ziskovější, než výroba, jenže i když tabákonosné firmy odvádějí daně zde, zisk putuje jinam.

Jediná věc, kterou politici z vašeho kouření uvidí, jsou peníze vybrané na daních, o ty je už ovšem zvýšena cena finálního výrobku, takže je vlastně neplatí tabákové firmy ale vy. Naposledy to dělalo údajně nějakých 49 miliard (44,986 miliard Kč na spotřební dani, zbytek DPH).

Pokud vám to i tak připadá jako nedostatečná motivace k tomu přestat kouřit, zamyslete se nad tímhle:

Každý rok vydá naše zdravotnictví na léčení následků kouření přibližně nějakých 30 miliard.  Tyhle miliardy pocházejí ze zdravotního pojištění, které jinak nespadá do daňového balíku a není tedy politiky zpronevěřitelné.  Když si ale zkazíte svoje zdraví kouřením, dostanou je ve formě daní z prodeje cigaret. Dalo by se říci, že z těch 49 miliard je asi 30 miliard vypumpováno z rozpočtu zdravotnictví do státní kasy. Proto naši politici tabákové firmy milují.

Vím, není to úplně přesně tak, ale dá se to tak brát.  Prodej cigaret tedy našemu státu nepomáhá a to že prodeje cigaret zvyšují daňové odvody a obrat jsou pak jen zdánlivě dobré efekty. 

Stěžujete si na platby u doktora? Divíte se že naši lékaři odcházejí do zahraničí? Vždyť jim sami berete peníze!

Zlobíte se na naše politiky že dali ŘKC z našich společných peněz desítky miliard, které jim nepatřily, ale další desítky miliard dáváte politikům aniž byste museli.

Přemýšlejte nad tím!

VŽV - Velká ženská válka

Kojot na svém blogu v článku Jsme skutečně méně sexističtí než muslimové? otevřel několik zajímavých témat, které by si zasloužily samostatný rozbor (jako například to že se za obránce občanských a ženských práv vydávají konzervativci, což je skupina, která v historii vždy bojovala proti nim).

Mě ale zaujala část v níž doslova říká:

Není neformální, zato však všudypřítomný a mozky vymývající tlak médií, pokud se o zevnějšek ženy týče, jen druhou stranou jedné sexistické mince?

Všimněme si, jak úporně se antiislamisté pohoršují nad tím, že jsou ženy nuceny oblékat se do splývavých šatů a hidžábů, případně i burek, ale vůbec nereflektují skutečnost, že v naší společnosti jsou ženy tlačeny k tomu, aby byly sexuálně přitažlivé a utrácely nehorázné peníze za všemožnou kosmetiku, líčidla, oblečení či hubnoucí pilulky? Při pomyšlení nad obratem tohoto byznysu v kontrastu s hladovějícími dětmi ve třetím světě mi z toho až běhá mráz po zádech.

Má odpověď na tohle tvrzení byla:

Budu teď částečně ignorovat islám, protože bych se zamotal do problémů, které se snažím řešit jinde, ale je tady jeden rozdíl, který většina mužů – Evropanů přehlíží. Tlak na ženy je v islámském světě vyvíjen ze strany mužů, zatímco v evropské kultuře ze strany žen. Většině mužů by vůbec nevadilo, kdyby měly ženy šaty co nejjednodušší. Nesmyslně komplikované šminky, značkové hadry, kabelky a botky jsou způsobem boje o prestiž mezi ženami! I úspěšný muž je v tomhle směru spíše něco jako ozdoba v tomhle ukrutném meziženském boji.
Na tomhle stojí celá strategie magazínů pro blbé ženy, ve kterých se vlastně píše stále to samé dokola – jsou to v podstatě katalogy vyvolávající další kolo závodů v nákupu tretek.
Sexistické reklamy patří v tomhle úplně do jiné skupiny problémů a vlastně feministickým skupinám zakrývají jeden důležitý úkol – vybojovat rozumovou svéprávnost nad blbými ženami.

Závodění v nakupování zboží pro vlastní prezentaci je příšerné, ale jsou i věci ještě příšernější. V téhle válce žen proti ženám jsou totiž i oběti na životech.

Měl bych teď přiznat část pravdy, která se naopak týká muslimského světa, zvláště té části, která přináleží k Africe. Šílené mrzačení ženských pohlavních orgánů, které se označuje jako "ženská obřízka" totiž většinou nejvíce nepropagují muži, ale starší a již obřezané ženy.  V Africe jej praktikují i koptští křesťané, Židé, katolíci a protestanti.

V Africe je "oblíbená" i další šílená praktika - žehlení prsou. Matky při něm připalují rozžhavenými kameny nebo kusy železa svým dcerám aby jim předčasně nerostla. I tentokrát jak vidíte mučí ženy jiné ženy.

Neméně hrozná mi připadá snaha "pravých" muslimských žen omezit domácí násilí "usouložením" násilníka k absolutní spokojenosti. Vinu za domácí násilí přebírají zcela na sebe  Je pravděpodobné, že žena zemře dříve na vážná zranění, než se jí to podaří.

Myslíte si, že je mučení a zabíjení žen ostatními ženami jen doménou zaostalého světa. Ne, i u nás v tomhle boji ženy umírají  a to jednou z nejstrašnějších smrtí. Těžko si totiž představit něco horšího než smrt postupným vyhladověním.

Mentální anorexie, jak se tomuhle jevu říká, je totiž věcí nejen čistě evropské kultury ale také hlavně meziženského boje. Je už dlouho veřejným tajemstvím, že přehnaně vyhublé ženy vyvolávají v mužích spíše třas než touhu, jenže v tomhle boji o pozornost mužů vůbec nejde. Jak taková sebevražedná komunita vypadá se můžete podívat třeba ZDE

Jak vidíte, nemusí být naše společnost o nic méně barbarská a krutá než jakákoli jiná.
Myslím že právě tohle jsou velká témata, kterými by se měla ženská hnutí zabývat. Jistě že sexismus existuje a je problémem, ale redukování emancipační snahy žen na boj mezi pohlavími je hloupé. Největší boj čeká všechny ženy tam, kde se mají postavit proti hlouposti a pověrám jiných "zkušených" žen.



Poznámka: Ano vím, že jsou mnohé z těchto věcí zdůvodňovány jako že se dělají "kvůli mužům". Není důvod se přizpůsobovat tomu, že se v některých zemích neumějí muži chovat. Ostatně nudistické pláže například na Rujaně nejsou známé brutálními znásilněními (není tedy třeba nosit hidžáb) a není pravda, že by anoretičky patřily k sexuálním symbolům (hubnutí na kost je tedy k ničemu), většina žen na celém světě rodí i když nebyly obřezány atd. Je chyba najít v sobě chybu, která tam není.

Příliš božský Prométheus

V reakci na článek o Prvním světlonoši se sneslo několik připomínek ústních i psaných. Protože se mnohé z nich opakovaly, vybral jsem části odpovědí od Daniela Macháčka, v nichž se vyskytují v podstatě všechny, s tím, že je poněkud okomentuji a zhodnotím či spíše odhadnu pravděpodobnost s jakou se mohly  při objevu ohně uplatnit:


...nemyslím si, že by nutně muselo být využití ohně "objevem" jednoho člověka a také si nemyslím, že objev ohně byl nějakou "rychlou" událostí. Lidé totiž tehdy žili v menších skupinkách v savanách, kde byl oheň docela častým jevem. Nemuseli být příliš bystří, aby zjistili, co je palivem (tráva, dřevo) a také si jistě všimli, že oheň zahání nebezpečná zvířata, některá může navíc usmrtit a ty se dají potom sníst. Pečené maso takových zvířecích nešťastníků se také lépe kouše a jinak chutná. Je možné, že počáteční využití ohně spočívalo třeba v udržování lokálního ohníčku, který zbyl po požáru savany a hodil se jako zdroj bezpečí a tepla v noci. Tento způsob využití ohně se klidně mohl objevit u několika skupin nezávisle na sobě. Teprve později došlo k objevu jak oheň získat uměle.

Součástí vašeho tvrzení je, že se tento jednotlivec a) přestal bát ohně, b) objevil palivo c) nevěděl k čemu je oheň dobrý a přesto jej ze zvědavosti ovládl.

Postup bude spíše takový: objev výhodnosti ohně -> zbavení se strachu z ohně -> objev paliva -> cílená manipulace s ohněm -> vědomé vytváření ohně -> umělé rozdělávání ohně. Teprve v posledním stádiu se mohl objevit skutečně nějaký světlonoš, který jako první člověk rozdělal oheň.

Byl to objev více lidí?
Tohle je zapeklitá otázka, jsem přesvědčen že ne a to z toho důvodu, že jedinec, který vzal do ruky hořící větev (i když je možné že to byl spíše "snopek" travin) musel být na počátku jen jeden. Zároveň bych ale mohl říci, že ano, protože jeho objev musel být přijat tlupou, abychom se o něm vůbec dozvěděli. Jinými slovy museli být ostatní členové tlupy duševně připraveni takový krok akceptovat. Přinejmenším tedy oheň nějakým způsobem znali a dokázali už rozlišit okamžik, kdy už není nebezpečný. První krok k překonávání strachu z ohně tedy pravděpodobně udělala skupina, teprve další jednotlivec. Stupeň strachu z ohně tedy podle mě nebyl skupinou ještě překonán, ale byl snížen. Na tomto stupni zůstává mnoho zvířat, které se vracejí na spáleniště, žádné z nich se ale do manipulace s živým ohněm nepouští. Úplné překonání strachu z ohně je tedy ještě stále dost velká překážka k jeho ovládnutí.

Bylo motivací k ovládnutí ohně vaření?
Tady za sebe dávám rezolutní NE. Není to proto, že bych si neuměl představit, že by pralidem nechutnalo maso pečené nad ohněm, jako spíš proto, že výroba pečínky je poměrně časově i technologicky náročný postup. Erektové neznali nádobí a pokud víme tak ani vaření pomocí varných kamenů, v úvahu tedy přichází pouze grilování. I když jsou některé kamenné nástroje dost ostré, nedá se předpokládat, že by zvládali porcování zvířete na takové úrovni, aby se hodilo k rychlé přípravě. Pravděpodobně by tedy museli péci celé zvíře. Co to znamená v případě selete ví u nás kde kdo. Očekávání, že bude tlupa hladových erektů čekat několik hodin až se jim upeče antilopa je prostě nesmysl. Zvláště když víme, že i mnohé "přírodní" národy maso tepelně neupravují. Erektové tedy jedli i po objevu ohně maso syrové, maximálně z něj opálili srst. 

Byl motivací k ovládnutí ohně lov?
Tahle otázka v odpovědích nebyla, ale já se k ní přikláním jako k velmi pravděpodobné. Už před objevem ohně lovili asi erektové zvířata formou štvanice. Tenhle způsob lovu dodnes ovládají Sanové. Z nálezů víme, že erektové využívali pro lov i přírodní pasti a překážky jako srázy, bažiny, řeky, přírodní jámy. Oheň byl jednou ze sil, která jim mohla příležitostně při lovu napomáhat. 

Je možné, že erektové pouze udržovali nějaký lokální přirozený oheň, který zbyl po větším požáru?
Možné to je, ale nepravděpodobné. Na takovém rozsáhlém spáleništi je už jen málo paliva a čekat až znovu vyroste je příliš zdlouhavé. Vyžaduje to transportování paliva na velké vzdálenosti. Podstatně výhodnější je tedy přenesení ohně.

Je reálný postup: objev výhodnosti ohně -> zbavení se strachu z ohně -> objev paliva -> cílená manipulace s ohněm -> vědomé vytváření ohně -> umělé rozdělávání ohně? 
V principu ano, ale to ještě vůbec neznamená, že by První světlonoš musel přijít až s objevem rozdělávání ohně. Naopak, výzkumy to celkem přesvědčivě vyvracejí. Erektové asi získávali oheň z přirozených zdrojů, ale dokázali s ním velmi dobře manipulovat. Ohniště erektů byla udržována dlouhodobě na jednom místě (dost podobně jako trempové), což by asi nemuseli dělat, kdyby uměli rozdělávat oheň běžně.
Přesto si myslím, že některé z navržených kroků musely jít jinak. Například objev výhodnosti ohně by asi byl v přímé souvislosti se zbavením se strachu z ohně, šlo by tedy o jeden krok nikoli o dva. Podobně nelze objevit palivo aniž už by při tom nedošlo k nějaké cílené manipulaci s ohněm. 
Naopak vědomé založení ohniště může být statisíce let vzdálené od umění rozdělávat oheň.

Co by pak zbylo z tvrzení že se První světlonoš a) přestal bát ohně, b) objevil palivo c) nevěděl k čemu je oheň dobrý a přesto jej ze zvědavosti ovládl?
Řekněme, že některé části toho tvrzení jsou slabší jiné ještě stále silnější. Překročit strach z ohně musel, i když pro něj takový krok nemusel být natolik obtížný, jak by se na první pohled zdálo. Pokud by první světlonoš jen překonal svůj strach z živého ohně, bylo by to trochu málo a žádnou výhodu by tím nezískal. Nebylo by tedy co předat ostatním. Pokud ale s ohněm nějak manipuloval, objevil velmi pravděpodobně i palivo. Nejslabší částí se tak ukazuje c). Je velmi pravděpodobné, že měl člověk už před ovládnutím ohně poměrně jasnou představu něčeho, co by se dalo s ohněm podniknout.

Mohlo to být všechno úplně jinak?
Ano, mohlo. Neměli bychom zapomínat, že tohle všechno jsou modely. Nejstarší nalezená ohniště ať už ve Swartkrans nebo v Gesher Benot Ya'aqov rozhodně nejsou nejstarší lidská ohniště. Popel pochází maximálně z doby před 790 000 lety, ale odhady lidského používání ohně se blíží době před 1 800 000 lety  V obou případech ale máme před sebou lidi, kteří už statisíce let vyráběli štípanou industrii. Narazit při něčem takovém na pyritovou žílu a vykřesat jiskry se jim muselo podařit nespočtukrát. Tihle lidé také opracovávali dřevo hlazením a možná i vrtáním. I tímto způsobem mohli zažehnout oheň.
Je proto možné, že na počátku lidského používání ohně  nebyl oheň donesený z požářiště, ale naopak "uměle" zažehnutý lidskýma rukama. I když nám taková představa připadá nepravděpodobná, neznamená to že není možná.

Skryto za vědomím

K této poznámce mě částečně motivoval Nassim Nicholas Taleb autor knihy Černá labuť. Ve svém popisu toho, proč se mýlíme, často upozorňuje, že si fakta podvědomě skládáme do příběhů které mohou, ale nemusejí, mít skutečnou oporu v realitě. Pokud takový příběh zaměníme s realitou, podléháme  klamu narativity. 

Nepůjdu v komentářích k Černé labuti příliš hluboko, ale chci vysvětlit, co si o klamu narativity myslím, i to že pravděpodobně nedokážeme ani svět kolem sebe vnímat jinak. Souvisí to s něčím, čemu se říká magické myšlení, ačkoli o skutečné myšlení jde jen tehdy, když se tento druh pojímání reality dostává na vědomou úroveň. Když náš mozek používá magické myšlení na úrovni podvědomí, mluvíme spíš o tom že "máme pocit".

Lidem často nejde do hlavy, proč vůbec mohou jiní lidé věřit magii postavené na magickém myšlení ať už homeopatické nebo kontaktní. Abych nezavdal příčinu nějakému nedorozumění, připomenu, že toto Frazerovo rozdělení se vysvětluje tak že homeopatická magie zastupuje podobné podobným, případně podobné podobným léčí. Podle ní tedy například ruku může vyléčit kořen ve tvaru ruky.

Kontaktní magie souvisí s věcmi, které byly s ovlivňovanými ději nebo lidmi v kontaktu. Klasicky jde tedy třeba o praktiky vúdú, kdy se do figurky ovládaného člověka přidávají nehty nebo vlasy. Tímto druhem magie je ale třeba také zastrkávání „bleskových kamenů“ (ve skutečnosti neolitických kamenných sekerek) za trámy na půdě. Lidé totiž věřili že vznikají úderem blesku a že blesk nikdy neuhodí na jedno míso dvakrát.

I když to takhle vypadá naprosto nesmyslně, má magické myšlení kořeny v našem podvědomí a je možné (a podle mě i téměř jisté) že bychom bez magického myšlení nemysleli vůbec. Jsem přesvědčen, že je magické myšlení jakýsi základní BIOS našeho myšlení a náš rozum i vědomí představují vlastně až vyšší korekce. Pokusím zde nastínit svoji představu, potřebuji k tomu ale malý myšlenkový experiment.

Znáte tu hračku, která se dává velmi malým dětem a má podobu krychle s různě tvarovanými otvory? Smyslem je naučit děti rozlišovat úplně základní tvary tím, že se je pokusí zastrkovat do různě tvarovaných otvorů. Nějak podobně si představuji nejjednodušší model geneticky programované mysli.  
Hypotetický živočich nebo nějaký robot by měl v paměti několik nejčastějších situací, do nichž by se mohl dostat (kámen-přelézt, větev-podlézt). Pokud by se tedy v nějaké takové situaci ocitl, stačilo by mu srovnat reálnou situaci s paměťovými šablonami a ta která by dané situaci nejlépe odpovídala by spustila příslušný algoritmus - sérii předprogramovaných reakcí. 

Tenhle nejjednodušší typ paměti máme také. Proto se u nás uplatňuje mnoho stejných archetypálních reakcí  jako u zvířat. S tvory, kteří mají jako my vyspělejší mozek ale sdílíme ještě jinou vlastnost – učením můžeme vytvářet nové šablony. Slovo „učení“ ale nevnímejte v jeho školním významu. Většinu takových šablon vůbec nevytváříme vědomě. Důležitější roli při tom hraje instinktivní pozorování a silné emotivní reakce.

Aby tenhle systém fungoval, musíme vnímat části reality jako určité uzavřené celky a to nejen tam, kde jde o hmotné věci a tvory, ale i v případě dějů.  Naše vnímání nějakého děje má psychologickou podstatu. Děje žádné námi pozorovatelné počátky a konce vlastně nemají.

Zkuste si například přeříkat návod na přípravu čaje. Začnete asi nalitím vody do konvičky budete popisovat přivedení vody do varu, zalití čaje, délku louhování a nakonec skončíte podáváním čaje. Pokud bychom ale nebyli omezení našimi hranicemi chápání, museli bychom popisovat i to co se s vodou odehrálo předtím, růst čajovníkových keřů, fermentaci čajových lístků, obchod s čajem i to, kolikrát prošla koloběhem vody každá molekula. Počátek přípravy čaje bychom mohli protáhnout až kamsi do okamžiku vzniku vesmíru a na druhou stranu bychom pokračovali až po jeho zánik.

Takové vnímání by ale bylo extrémně neužitečné a zároveň náročné na paměť. Proto je naše chápání děje vymezeno v podstatě algoritmem reakce. Děj pro nás začíná potřebou reakce (hosté přišli), následuje samotná akce (příprava čaje) a ukončení akce (pokračovat už není třeba-návrat do klidového režimu). Mezi námi vnímanými ději je klid, který akci nevyžaduje. Vymezení děje jako uzavřeného příběhu umožňuje našemu vnímání a myšlení dělit téměř nekonečné děje na uchopitelné části, na které pak můžeme aplikovat šablony předchozích situací.

Další věcí, kterou naše nevědomí dělá je sdružování příbuzných věcí. Zvíře nemusí vidět svého protivníka, aby vědělo že existuje, případně jak je silný. Seškrábaná kůra, hlasový signál, vylínaná srst nebo pachová značka jsou dostačující důkaz. A teď se dobře dívejte! Dostávám se ke kontaktní magii ve zvířecí říši.

Vytyčením teritoria rozšiřuje tvor pocit sebe na mnohem větší část prostoru. Pokud nějaký jiný tvor překryje nebo jinak zničí takovou značku, cítí to domácí tvor jako fyzickou agresi. Ano, opravdu mu ublíží a adekvátní reakcí je obranný protiútok.(Poznáváte počátky čarování s nehty a vlasy?)

K "boji" přitom může dojít aniž by se oba protivníci vůbec viděli. Magické vnímání umožňuje bezkontaktní souboj vzájemným ničením značek, optickou nebo hlasovou signalizací. Něco takového ale vyžaduje schopnost seskupovat zdánlivě nesouvisející "drobnosti" do představy komplexního děje. 

Všimněte si že jsem se ještě stále nedostal do úrovně vědomého rozhodování. Toto všechno i v nás dělá pouze naše nejjednodušší verze "pocitového autopilota".
Nebýt jich, nedokázali bychom spoustu věcí. Především bychom bez seskupování příbuzných věcí, tedy bez podstaty kontaktní magie nedokázali vytvářet pojmy pro jednotlivé druhy věcí a jevů. Přiřazení symbolů nebo zvuků ke konkrétnímu významu ať už jde o řeč nebo o písmo je na vědomé úrovni vlastně magickou operací.

Bez magického vnímání, které je podstatou homeopatické magie by na nás nepůsobilo výtvarné umění, vlastně by ani žádné umění nebylo možné, protože jeho podstatou jsou právě emoce vyvolávané díky odezvám v našem nevědomí.

Kouzlo obrazu je v tom, že se ukazuje být něčím, čím není, my to víme a přesto v nás vyvolává emoci nebo nám může dát informaci o předmětu, který je pouze namalován. Na druhou stranu nás ale stejný způsob „myšlení“ může opravdu podvést a my pak získáváme klamné přesvědčení.

Vlastně nás za určitých okolností svést musí. Nevědomé procesy zpracování informací vytřídí z našeho vjemu jen ty, které jsou v podvědomí zapsány jako podstatné a z nich pak co nejrychleji vytvoří prvotní dojem. V mnoha případech jsou to ale informace nedostatečné, které by při doplnění vytvořily úplně jiný obraz.

V přírodě ale zůstává i takový nepřesný dojem výhodnější, než příliš pomalé zpracování vjemů. Například pro drobného hmyožravce je rozhodně výhodnější, když se bude bát i „sovích očí“ na křídlech velkého nočního motýla, než když bude dlouze zkoumat dvě podobné skvrny a zvažovat, zda jde opravdu o soví oči či nikoli.

Podvědomá dezinterpretace může ale zasahovat ještě dál až do nesprávného odhadu tvaru, velikosti a vzdálenosti. Nejjednodušším důkazem že tomu tak je jsou optické klamy. Ve skutečnosti samozřejmě dávají naše smysly pravdivé informace, iluze křivosti, pohybu nebo nestejných délek vytvářejí až interpretace v našem nevědomí. 

Nevědomého sdružování příbuzných věcí a vytváření celků z jinak nesourodých částí bohužel silně zneužívá reklama. Už to že se na plakátu objeví něco, co na nás podvědomě působí sympaticky nás zbavuje ostražitosti a vyvolává (nebo se o to alespoň snaží) pocit že i inzerovaná věc je dobrá a prospěšná.
Samostatnou kapitolou by v tomhle vyprávění mohlo být náboženství, ať už by šlo o princip antropomorfizace dějů, nebo o sdružování nijak nesouvisejících až ambivalentních představ a tvrzení.

Naše vnímání má prostě omyly zakódované hluboko v sobě, v principech toho jak svět vnímáme. Jak jste si všimli, jsem přesvědčen, že naprostou většinu rozhodnutí neděláme rozumem a kupodivu to většinou vlastně vůbec nevadí.  Rozhodnutí dělá naše podvědomí podle poslední zkušenosti, podle umístění nebo podle dalších věcí, na které nemusíme myslet.

Rozum se zapojuje až v případě nestandardní situace, která použití rozumu vyžaduje. Je pak na něm aby případnou chybnou interpretaci našeho podvědomí odhalil. Samozřejmě se mu to ale často nepodaří. Pro běžný život nám stačí, že je většina těchto rozhodnutí  správná, nebo alespoň převážně správná natolik, aby kvůli tomu lidský druh nevyhynul.

Iva a Amina

Mám tady srovnání dvou žen, které udělaly v jistém smyslu věc naprosto opačnou a přesto tím hezky ilustrují jednu myšlenku.

Učitelka Iva Špírková (31) odněkud z jihu Čech konvertovala k islámu a rozhodla se zahalit, protože dospěla k názoru, že je to tak správné. Udělala to tak, že začala všude nosit šátek.

Amina Tyler (19 let) z Tunisu se rozhodla odhalit, přihlásit se k hnutí FEMEN a říci celému světu, že žena je člověk . Udělala to tak, že se svlékla a na hruď si napsala "Mé tělo patří mě" (jo a pak ještě několik jiných vzkazů).

Učitelka Iva mohla konvertovat, protože žije v zemi, kde je ještě stále (nějak) zajištěna svoboda vyznání. Pokud bychom byli zemí se státním náboženstvím, stálo by jí to pravděpodobně život.

Amina z Tunisu udělala to co udělala právě proto že nežije v zemi, kde by byla náboženská svoboda a poměrně neznámou jsou tam i lidská (zvláště ženská) práva.

V obou případech to byl projev vlastního svobodného rozhodnutí navzdory okolí, a jako k projevům svobody cítím povinnost zastávat se obou těchto žen, přesto že se tím ani v nejmenším nezmění můj (silně negativní)  názor na islám, ani na žádné jiné náboženství (taktéž silně negativní).

Chtěl jsem ale upozornit na něco jiného. V obou případech se totiž proti těmto ženám postavily skupiny, které jsou PROTI lidským právům. Štvanice na někoho za to, že nosí šátek na hlavě je odporná naprosto stejně, jako štvanice za nahatý obrázek na FB účtu.

Ano, je tu jistý rozdíl, v Tunisu vládnou muslimové a ukamenování devatenáctileté Aminy požaduje vážený salafistický "duchovní" Alami Adel. (Bojí se totiž nakažlivosti této myšlenky a já doufám, že má pravdu.)
U nás naštěstí (zatím) nevládne ani fašistická klika ani militantní křídlo katolíků, jinak by jistě někdo stejně vážený požadoval totéž pro Ivu. Přesto tu už jistá mediální štvanice vznikla a to nikoli za to že by I. Š. něco udělala, ale za to že zastává nějaký názor.

Jsem přesvědčen, že by nikdo neměl být pronásledován jen pro svůj názor. Za přestupky či trestné činy jistě ano, ale ne za myšlenky (třeba sebevíce zlé či pitomé). Mimochodem všimněte si, že za konvertování k neonacistům nebo hnutí ProLife zpravidla nikdo kamenování nepožaduje a média to tradičně nechává chladnými.

V duchu si říkám, že by bylo velmi poučné, kdyby se tyhle dvě ženy setkaly a chvilku si vyměňovaly názory. Tedy snad. Tenhle experiment je ale v současné době nereálný. Aminu totiž její rodina podle posledních zpráv skrývá na psychiatrické klinice a výmluva na nepříčetnost je možná to poslední co jí dělí od smrti.

Totéž by se mohlo stát i u nás pokud by se k moci dostali islamisté nebo naše vlastní pátá kolona.

Nechci být zachráněn před myšlením středověké Asie návratem do středověké Evropy!

Podpořit Aminu můžete 4. dubna i vy: International Topless Jihad Day

Petice Tuniské vládě: Amina must be safe

K podpoře Ivy Špírkové (zatím) bude stačit, když každého nabušeného hulváta pošlete tam kam patří.

O stavu v Tunisku:
Tunisanky jako méněcenné bytosti...
Policisté znásilnili moji dívku a nařkli ji z nemravnosti
Zpráva z rozdělené země