Musím si jemně rýpnout do skupiny lidí, kteří podporují Táňu Fischerovou stejně jako já. Je to ale rýpnutí velmi, velmi jemné, protože vím, že jsou to všechno nadšenci - samouci.
Víte, v těch předvolebních heslech je až moc klišé. Najdete tam souboj srdce a rozumu nebo výroky o zázraku. Nejsem z toho moc nadšený, protože jakmile se začne mluvit o zázracích, část lidí to automaticky odradí.
Přitom to co se takto dá uskutečnit opravdu zázrak připomínat může. Mě ale zkušenost naučila, že je nejlepší nazývat věci prostými slovy. O co vlastně reálně v případě tohoto pokusu o prosazení lidové kandidátky jde?
Jde o to dát politice lidštější tvář.
Možná se to někomu zdá málo, ale pro mě by to byla opravdu dobrá zpráva. Nebyl by to zázrak ale vyjádření upřímné vůle. Ta by přitom nebyla v rozporu ani s cítěním ani s rozumem.
Chovat se svobodně bez ohledu na miliony ve volební kampani, ba dokonce i na názory ostatních, může vypadat jako zázrak ale je to vlastně stejně přirozené jako třeba déšť. Když už je tlak manipulace v médiích prostě příliš silný, ztrácejí takové zprávy důvěryhodnost a lidé se musejí spoléhat jen na to co jim radí jejich cit a úsudek.
Pak se začnou samozřejmě chovat jinak, než předpokládají zmanipulované volební průzkumy. Vypadá to jako zázrak, ale je to přirozené a když se to stane je to také nezastavitelné, protože je to přírodní úkaz.
Svět se v některých chvílích pohne, protože tisíce nebo miliony lidí udělají ve stejnou chvíli stejné rozhodnutí. Udělá ho každý zvlášť a každý jen za sebe a přesto to vypadá jako jednolitý proud
Nezáleží na tom, co předpokládáte že udělají "všichni", záleží na tom co uděláte právě vy.
I o kapku stoupne moře.
(Samozřejmě to také můžete chápat jako klišé. Ostatně netvařte se při tom tak vážně, vždyť je to první zákon Dinotopie :-)
Každé z těch jednotlivých rozhodnutí má ale smysl i tehdy když žádné přírodní úkazy nenastanou, protože ani lidská přání se nedají zadržovat neustále. Ať postavíte jakoukoli hráz, síla moře bude nakonec silnější.
My jsme moře.
odkazy:
Táňa Fischerová stojí nohama na zemi
Kdo je vlastně idealista?
pondělí 7. ledna 2013
Kolik lži snese statistika?
V pondělí 7. ledna 2013 vyšla v MF Dnes a Aktuálně.cz předvolební statistika od PPM Factum a já si už mohu dovolit ji obvinit z toho, že není korektní. Podle mě ovšem není nijak korektní zveřejnovat vůbec nějaké předvolební statistiky, protože ovlivňují průběh voleb a v zásadě jde o manipulaci s voliči.
Dobrá, co mě ale vede k přesvědčení, že na statistice něco není v pořádku? První náznak, který mě prostě musí zarazit je náskok t. p. Bobošíkové před Z. Roithovou a T. Fischerovou. Když se podíváte na podporu, která se projevila už v průběhu sbírání hlasů, musí vám být jasné, že pořadí Bobošíková(5,6%)-Roithová(4,6%)-Fischerová(4,6%) bylo ve skutečnosti přesně opačné Fischerová-Roithová-Bobošíková. Tomu odpovídá i jejich kampaň, která je v případě T. Fischerové dělána na koleně (ale je to alespoň styl), v případě Z. Roithové je neviditelná a v případě t.p. J. Bobošíkové živé voliče děsí a zombie u nás nemají volební právo.
Další problém najdete o patro výš. Ač vím o jisté popularitě J. Dienstbiera (10,6%) mezi jistými intelektuály, pravděpodobnost, že by dosahoval téměř stejné popularity jako K. Schwarzenberg (11% i přes skvrnu TOP 09) je blízká nule.
V. Franz (11,4%),jehož skóre je oběma předchozím velmi blízké má ve skutečnosti naprosto nejlepší mediální kampaň. Asi chápete, proč nevěřím, že by měl podobné výsledky jako J. Dienstbier, který vlastně žádnou kampaň nemá.
Tím se dostávám k největší absurditě téhle tabulky. Na první pohled totiž můžeme mluvit o kandidátech "s kampaní" a "bez kampaně". Ve skutečnosti samozřejmě všichni jakousi kampaň mají, jen v některých případech prostě vychází jaksi mimo.
Příkladem kandidátů "bez kampaně" jsou Z. Roithová, J. Bobošíková, P. Sobotka a J. Dienstbier.
K. Schwarzenberg sice jakousi kampaň má, ale mnohem více mu ji dělá jeho politická minulost a to v dobrém i ve zlém.
Poznámka: Na své stránce sice píše, že stojí o podporu slušných a čestných lidí, otázka ale je, jestli po jeho účinkování v TOP 09 a propašování Kalouska zpět do politiky, ještě stojí slušní lidé o něj.
Zajímavé kampaně mají V. Franz (výtvarnou a filmovou) a T. Fischerová (besední).
J. Fischer má kampaň naprosto nenápaditou, nanicovatou a předraženou za hranice zákona.
Kampaň M. Zemana je drahá a projevem standardní, dost pravděpodobně stála více, než oficiálně uvádí.
Přesto dostává v hodnocení Sobotka vyšší hodnocení než trojice jmenovaných kandidátek a Fischer je hodnocen výše než Franz nebo jiní lidé s povedenou kampaní? A jak se vlastně tak vysoko dostal Zeman?
Asi těžko bych popíral, že je M. Zeman silný kandidát, na druhou stranu se v něm zjevuje jak hrozba zákulisních praktik tak nebezpečí rozdělení veřejnosti na nesmiřitelné tábory jako v případě jeho skalního fanouška V. Klause.
Hlavní otázka ale zní:
Je duel Zeman-Fischer reálný, nebo je to placená mediální chiméra?
Nevím, ale s přesvědčením blížícím se jistotě mohu říci, že tento průzkum nereflektuje skutečné rozložení preferencí. Jestli je to prostě jen nereprezantativním výběrem vzorku nebo zda jde o přímou politickou zakázku, to nechám na někom jiném.
Z předchozích případů "neformální reklamy" jakou byly počáteční odhady, numerologové, či debata "favoritů" na Primě ale můžeme usuzovat, že se tu děje nějaká nepravost.
Je velmi pravděpodobné, že předvolební průzkumy tvoří skrytou část volební kampaně.
Na kolik jsem se mýlil ostatně zanedlouho uvidíme všichni. Měl bych jen ještě dodat, že se "průzkumy" PPM Factum lišily od reality v některých případech až o 14%!
Dobrá, co mě ale vede k přesvědčení, že na statistice něco není v pořádku? První náznak, který mě prostě musí zarazit je náskok t. p. Bobošíkové před Z. Roithovou a T. Fischerovou. Když se podíváte na podporu, která se projevila už v průběhu sbírání hlasů, musí vám být jasné, že pořadí Bobošíková(5,6%)-Roithová(4,6%)-Fischerová(4,6%) bylo ve skutečnosti přesně opačné Fischerová-Roithová-Bobošíková. Tomu odpovídá i jejich kampaň, která je v případě T. Fischerové dělána na koleně (ale je to alespoň styl), v případě Z. Roithové je neviditelná a v případě t.p. J. Bobošíkové živé voliče děsí a zombie u nás nemají volební právo.
Další problém najdete o patro výš. Ač vím o jisté popularitě J. Dienstbiera (10,6%) mezi jistými intelektuály, pravděpodobnost, že by dosahoval téměř stejné popularity jako K. Schwarzenberg (11% i přes skvrnu TOP 09) je blízká nule.
V. Franz (11,4%),jehož skóre je oběma předchozím velmi blízké má ve skutečnosti naprosto nejlepší mediální kampaň. Asi chápete, proč nevěřím, že by měl podobné výsledky jako J. Dienstbier, který vlastně žádnou kampaň nemá.
Tím se dostávám k největší absurditě téhle tabulky. Na první pohled totiž můžeme mluvit o kandidátech "s kampaní" a "bez kampaně". Ve skutečnosti samozřejmě všichni jakousi kampaň mají, jen v některých případech prostě vychází jaksi mimo.
Příkladem kandidátů "bez kampaně" jsou Z. Roithová, J. Bobošíková, P. Sobotka a J. Dienstbier.
K. Schwarzenberg sice jakousi kampaň má, ale mnohem více mu ji dělá jeho politická minulost a to v dobrém i ve zlém.
Poznámka: Na své stránce sice píše, že stojí o podporu slušných a čestných lidí, otázka ale je, jestli po jeho účinkování v TOP 09 a propašování Kalouska zpět do politiky, ještě stojí slušní lidé o něj.
Zajímavé kampaně mají V. Franz (výtvarnou a filmovou) a T. Fischerová (besední).
J. Fischer má kampaň naprosto nenápaditou, nanicovatou a předraženou za hranice zákona.
Kampaň M. Zemana je drahá a projevem standardní, dost pravděpodobně stála více, než oficiálně uvádí.
Přesto dostává v hodnocení Sobotka vyšší hodnocení než trojice jmenovaných kandidátek a Fischer je hodnocen výše než Franz nebo jiní lidé s povedenou kampaní? A jak se vlastně tak vysoko dostal Zeman?
Asi těžko bych popíral, že je M. Zeman silný kandidát, na druhou stranu se v něm zjevuje jak hrozba zákulisních praktik tak nebezpečí rozdělení veřejnosti na nesmiřitelné tábory jako v případě jeho skalního fanouška V. Klause.
Hlavní otázka ale zní:
Je duel Zeman-Fischer reálný, nebo je to placená mediální chiméra?
Nevím, ale s přesvědčením blížícím se jistotě mohu říci, že tento průzkum nereflektuje skutečné rozložení preferencí. Jestli je to prostě jen nereprezantativním výběrem vzorku nebo zda jde o přímou politickou zakázku, to nechám na někom jiném.
Z předchozích případů "neformální reklamy" jakou byly počáteční odhady, numerologové, či debata "favoritů" na Primě ale můžeme usuzovat, že se tu děje nějaká nepravost.
Je velmi pravděpodobné, že předvolební průzkumy tvoří skrytou část volební kampaně.
Na kolik jsem se mýlil ostatně zanedlouho uvidíme všichni. Měl bych jen ještě dodat, že se "průzkumy" PPM Factum lišily od reality v některých případech až o 14%!
neděle 6. ledna 2013
Vypusťte bestie!
Opět mě k zamyšlení přivádí absurdita. Pan Klaus v roli prezidenta udělal krok, který zpravidla sloužil jeho předchůdcům ke zvýšení prestiže, jemu ale v očích občanů dost přitížil.
Některé jeho zastánce dokonce přesvědčil o tom, že se v něm mýlili.
Vyhlásil totiž amnestii.
Když se na podstatu amnestie podíváte zevrubně, začnete možná pochybovat o tom, jestli je to už z principu vůbec něco dobrého. Zločinci jsou vězněni v první řadě proto, aby byla před nimi společnost chráněna (dalšími důvody jsou například převýchova pachatelů nebo institucionalizace pomsty – přenesení odpovědnosti za vykonání spravedlnosti z jednotlivce na justiční systém).
Hromadné vypuštění zločinců z věznic na veřejnost, ať už z jakéhokoli důvodu, bychom měli chápat jako něco, co ohrožuje společnost jako celek i nás jako jednotlivce.
Proč mohla taková věc jako amnestie vůbec vzniknout a proč mohla být někdy chápána jako něco dobrého? Dají se představit dvě takové možnosti:
1.) Nový vládce dával hromadnou milost svým příznivcům, které předchozí vládce věznil
2.) Stávající vládce propouštěl své politické odpůrce, aby ukázal vůli k dialogu a usmíření
První situace by přicházela v úvahu v případě nástupu nového vladaře či změně státního zřízení, druhý v případě potlačení vzpoury. Ani jedno z toho samozřejmě nebyl případ Klausovy amnestie.
Ostatně žádný politický vězeň na základě jeho vyhlášení propuštěn nebude. Ani tak trapný proces jakým je ten, který je veden proti Romanu Smetanovi, na jejím základě neskončí.
To ovšem není ani zdaleka to nejhorší. Hlavní kritizovanou částí Klausovy amnestie je samozřejmě ukončení vyšetřování ve velkých ekonomických procesech. Jejich seznam si můžete dohledat v mnoha jiných článcích. Podstatné je, že v těchto případech nakradený majetek zůstane v majetku pachatelů. Pachatelé přitom budou právně očištěni a ochráněni před spravedlivým soudem.
I když zatím nikdo nevyčíslil škody způsobené těmito zločinci, můžeme si být jisti, že půjdou do mnoha miliard. Z takového pohledu tvoří propuštění kapsáři a neplatiči výživného vlastně jen kouřovou clonu skutečnému účelu amnestie. Jinými slovy Klaus daroval republiku organizovanému zločinu.
Pro Klausovy bývalé příznivce představuje podivná amnestie neřešitelný problém. V žádném případě totiž nemůžete jeho rozhodnutí vysvětlit tak, aby z něj vyšel bez skvrny. Pokud to udělal a nevěděl, že to bude mít tyto následky (jak to vysvětluje třeba jeho poradce Jakl), musí být neskutečný hlupák či oběť stařecké senility, pokud to ví a přesto to udělal, je bezpáteřní amorální monstrum.
Existuje pravda ještě třetí možnost – totiž že je vydírán nějakou tajemnou skupinou. Není to úplně vyloučené, protože pardonovaní zločinci mají jistě dostatek nakradených peněz na to, aby si mohli dovolit placeného zabijáka.
Tato třetí možnost má ale velkou vadu v tom, že právě Klaus je v podpoře zločinců naprosto konzistentní. Ostatně i výhružky a náboje v obálkách při jeho zvolení zapadají do celkového obrazu. Amnestie typu „Po mě potopa“ ho jenom uzavírá.
Některé jeho zastánce dokonce přesvědčil o tom, že se v něm mýlili.
Vyhlásil totiž amnestii.
Když se na podstatu amnestie podíváte zevrubně, začnete možná pochybovat o tom, jestli je to už z principu vůbec něco dobrého. Zločinci jsou vězněni v první řadě proto, aby byla před nimi společnost chráněna (dalšími důvody jsou například převýchova pachatelů nebo institucionalizace pomsty – přenesení odpovědnosti za vykonání spravedlnosti z jednotlivce na justiční systém).
Hromadné vypuštění zločinců z věznic na veřejnost, ať už z jakéhokoli důvodu, bychom měli chápat jako něco, co ohrožuje společnost jako celek i nás jako jednotlivce.
Proč mohla taková věc jako amnestie vůbec vzniknout a proč mohla být někdy chápána jako něco dobrého? Dají se představit dvě takové možnosti:
1.) Nový vládce dával hromadnou milost svým příznivcům, které předchozí vládce věznil
2.) Stávající vládce propouštěl své politické odpůrce, aby ukázal vůli k dialogu a usmíření
První situace by přicházela v úvahu v případě nástupu nového vladaře či změně státního zřízení, druhý v případě potlačení vzpoury. Ani jedno z toho samozřejmě nebyl případ Klausovy amnestie.
Ostatně žádný politický vězeň na základě jeho vyhlášení propuštěn nebude. Ani tak trapný proces jakým je ten, který je veden proti Romanu Smetanovi, na jejím základě neskončí.
To ovšem není ani zdaleka to nejhorší. Hlavní kritizovanou částí Klausovy amnestie je samozřejmě ukončení vyšetřování ve velkých ekonomických procesech. Jejich seznam si můžete dohledat v mnoha jiných článcích. Podstatné je, že v těchto případech nakradený majetek zůstane v majetku pachatelů. Pachatelé přitom budou právně očištěni a ochráněni před spravedlivým soudem.
I když zatím nikdo nevyčíslil škody způsobené těmito zločinci, můžeme si být jisti, že půjdou do mnoha miliard. Z takového pohledu tvoří propuštění kapsáři a neplatiči výživného vlastně jen kouřovou clonu skutečnému účelu amnestie. Jinými slovy Klaus daroval republiku organizovanému zločinu.
Pro Klausovy bývalé příznivce představuje podivná amnestie neřešitelný problém. V žádném případě totiž nemůžete jeho rozhodnutí vysvětlit tak, aby z něj vyšel bez skvrny. Pokud to udělal a nevěděl, že to bude mít tyto následky (jak to vysvětluje třeba jeho poradce Jakl), musí být neskutečný hlupák či oběť stařecké senility, pokud to ví a přesto to udělal, je bezpáteřní amorální monstrum.
Existuje pravda ještě třetí možnost – totiž že je vydírán nějakou tajemnou skupinou. Není to úplně vyloučené, protože pardonovaní zločinci mají jistě dostatek nakradených peněz na to, aby si mohli dovolit placeného zabijáka.
Tato třetí možnost má ale velkou vadu v tom, že právě Klaus je v podpoře zločinců naprosto konzistentní. Ostatně i výhružky a náboje v obálkách při jeho zvolení zapadají do celkového obrazu. Amnestie typu „Po mě potopa“ ho jenom uzavírá.
pátek 4. ledna 2013
Požehnání pádu
Už několikrát jsem si přál pád vlády, ale v některých případech si zpětně myslím, že by nebylo nijak dobré, kdyby k tomu skutečně došlo. Současnost je však dost jiná.
Přání stabilní vlády má jeden důležitý důvod - jen se stabilní vládou se dá jednat. I vcelku nepříjemná vláda je nakonec předvídatelnější, než politický systém v zemi, kde se vládci mění každý druhý den. Z toho důvodu je občas lepší zbytek volebního období přetrpět, než mizernou vládu svrhnout a pak improvizovat.
Někomu tedy může být divné, že si v současnosti světoví politici přejí, aby u nás vláda konečně padla (pokud o České republice vůbec vědí). Nečasova vláda totiž vypadá nechutně nejen zevnitř ale i zvenčí.
Pro většinu našich občanů bylo odporné už to, když vládnoucí strany sborově zradily své volební programy a Nečas se svým spolkem diletantů prosadil části svých deforem (včetně daňového balíčku). Moc důvěry ale "Bakalova koalice" nebudila nikdy.
Pro okolí to nevypadalo sice hezky (zvláště když zašantročovali miliardy z EU), ale kolem nás je naštěstí stále ještě dost šílenějších postdemokratických států (například Maďarsko), které dokázaly upoutat větší pozornost.
Nakonec ale přesto v jedné věci naše vláda dokázala "vyniknout" nad všechny ostatní - v rychlosti výměny minitrů. Dávno ani není sporné, jestli by tomuhle někdo dokázal ještě říkat "stabilní vláda". Po odcházení a vracení se Karoliny Peake a po prohlášení, které vyvolalo dojem, že se TOP 09 chystá odejít z vlády už v ní je spolehlivě stabilní snad jen Nečas.
Důsledky stabilní lability vlády se daly očekávat. Rozhodně nejde paradox, že si svět kolem nás přeje výměnu zaskakujících ministrů za osobnosti se kterými by bylo možné jednat.
A to je i moje přání.
Přání stabilní vlády má jeden důležitý důvod - jen se stabilní vládou se dá jednat. I vcelku nepříjemná vláda je nakonec předvídatelnější, než politický systém v zemi, kde se vládci mění každý druhý den. Z toho důvodu je občas lepší zbytek volebního období přetrpět, než mizernou vládu svrhnout a pak improvizovat.
Někomu tedy může být divné, že si v současnosti světoví politici přejí, aby u nás vláda konečně padla (pokud o České republice vůbec vědí). Nečasova vláda totiž vypadá nechutně nejen zevnitř ale i zvenčí.
Pro většinu našich občanů bylo odporné už to, když vládnoucí strany sborově zradily své volební programy a Nečas se svým spolkem diletantů prosadil části svých deforem (včetně daňového balíčku). Moc důvěry ale "Bakalova koalice" nebudila nikdy.
Pro okolí to nevypadalo sice hezky (zvláště když zašantročovali miliardy z EU), ale kolem nás je naštěstí stále ještě dost šílenějších postdemokratických států (například Maďarsko), které dokázaly upoutat větší pozornost.
Nakonec ale přesto v jedné věci naše vláda dokázala "vyniknout" nad všechny ostatní - v rychlosti výměny minitrů. Dávno ani není sporné, jestli by tomuhle někdo dokázal ještě říkat "stabilní vláda". Po odcházení a vracení se Karoliny Peake a po prohlášení, které vyvolalo dojem, že se TOP 09 chystá odejít z vlády už v ní je spolehlivě stabilní snad jen Nečas.
Důsledky stabilní lability vlády se daly očekávat. Rozhodně nejde paradox, že si svět kolem nás přeje výměnu zaskakujících ministrů za osobnosti se kterými by bylo možné jednat.
A to je i moje přání.
čtvrtek 3. ledna 2013
Veselý konec kapitalismu
V předchozím zamyšlení jsem se trochu rozepsal o tom, jak se mi jevila a do značné míry stále jeví komunistická ideologie. Teď bych chtěl poukázat na jisté "drobnosti" které chování komunistických stran tak znehodnověrnilo a tím možná častečně zbrzdilo další sociální vývoj.
Velký spor mezi dvěma ekonomistickými proudy vycházejícími ze stejného hnízda je v tom, jestli je soukromé vlastnictví požehnáním nebo prokletím. Obě strany konzervativci i komunisté (jmenovitě marxisté) dospěli ve svých přesvědčeních k absurdnímu radikalismu.
Zatímco komunisté už dlouho prorokují zánik soukromého vlastnictví, konzervativní pseudoliberálové odsuzují jakýkoli náznak čehokoli společného jako komunistickou hrozbu.
Poznámka: Znáte nějakou společnost ve které by jedna z těchto forem vlastnictví neexistovala?
Druhý spor je veden ohledně vztahu jednotlivce a společnosti. Konzervativci absurdně vyzdvihují jednotlivce a relativizují význam společnosti. Krajní levice glorifikuje společnost a potlačuje význam jednotlivce.
Protože jsou tvrzení obou stran dogmatická není naděje na to, že by se někdy dohodly nebo našly nějaké alternativní řešení. Idiocie takového chování už dávno přesáhla meze tolerovatelné rozumem.
Obě ideologie pak vedou spor s další neekonomistickou skupinou ohledně ekonomiky. Zatímco ekonomisté tvrdí, že nejdůležitější je růst, jejich kritici vcelku oprávněně oponují že jde o chiméru vedoucí nakonec k vyčerpání zdrojů a kolapsu.
Dovolte mi, abych připomněl pár obecně známých věcí:
Co z toho plyne? Souboj o co nejvyšší sociální status vedl v minulosti k mnoha kulturním kolapsům. Stávalo se to investováním velkého množství práce do výroby věcí sloužících pouze reprezentaci (sochy moai, pyramidy, katedrály, přepychové zboží...). Počátek takových akcí bývá vždy v době relativního dostatku, když se ale civilizace dostane do skormější fáze, není schopna s plýtváním na reprezentační cíle přestat.
Poznámka: Zájemcům o toto téma doporučuji knihu Kolaps od Jareda Diamonda.
Lidem ale jejich "zápas" o co nejvyšší společenský status vzít nemůžeme, protože je to jejich přirozenost. Je tedy třeba změnit hodnoty společnosti společnosti natolik, aby hlavním kritériem společenského statusu nebyl obří majetek. (Nejde o to tyto hodnoty zrušit ale oslabit.)
Poznámka: K tomu by mohlo dojít rozšířením technologie pro domácí výrobu čehokoli. Takové vlastnosti mají třeba 3D tiskárny, internet a open source programy.
Naštěstí k tomu máme dostatek příkladů jak z historie tak ze současnosti. Víme, že vysoký společenský status mohou mít lidé, jejichž hmotný majetek je průměrný nebo i celkem nepatrný - filosofové, umělci, lékaři, vědci, morální autority...
Společné užívání postředků obživy nám pak může udělat životní provoz hospodárnějším a nabídnout více času pro sociální kontakty. Tohle jsem si ale nevymyslel já.
John Stuart Mill si více než před sto lety všiml, že pokud bude výroba nadále stoupat, nebude časem k běžné obživě potřeba vynakládat přílišné úsilí. Lidé by získali mnohem více volného času pro vlastní rozvoj. Představoval si to jako jakýsi "decentralizovaný družstevní socialismus", který by optimalizoval náklady i výnosy. Stát by pak plnil jen tu úlohu, že by optimalizoval prostředí v němž by společnost fungovala (m.j. třeba vysokými daněmi z dědictví aby nevznikaly dědičně zvýhodněné skupiny).
Poznámka: K. Marx ale správně upozornil, že existuje i druhá cesta. Vytváření úspornějších výrobních postupů a používání účinnějších strojů v tržní ekonomice vede k prodlužování pracovní doby, protože hodnota zisku za jednotku času tím stoupá.
Pseudodemokratičtí ekonomisté mu to dodnes nemohou zapomenout. Považují jej totiž za jednoho z "otců zakladatelů" politické ekonomie. Millova vize veselého konce kapitalismu ale není žádný výstřelek nebo odbočka v jeho myšlení. Spíše šlo o důsledek jeho humanistického optimismu. J. S.Mill byl v první řadě utilitarista a proto přemýšlel (čistě teoreticky) o systému který by přinášel co největší štěstí co největšímu počtu lidí.
Na rozdíl od komunistů proto chápal, že se lepší společnost buduje mozkem a ne kladivem. Takové zřízení mělo vzniknout přirozenou evolucí na bázi dobrovolnosti.
Jenže pokud je takové zřízení možné, proč ještě nikde nevzniklo? Problém je, že touha po vlastním prospěchu je stejně přirozená jako touha po prospěchu vlastní skupiny. (V obou případech člověk zvyšuje svůj status - v prvním připadě svým přímým materiálním prospěchem, v druhém případě společenským uznáním.) Drobná rozhodnutí, která každý z nás udělá tedy mohou vést stejně ke společnému prospěchu, jako k tragédii obecních pastvin. Lékem na tohle není povinná privatizace (protože vede k opačnému extrému - paralýze společnosti prostřednictvím složitých vlastnických vztahů) ale rozum.
Možná jsme ho prostě ještě nikdy neměli dost.
Velký spor mezi dvěma ekonomistickými proudy vycházejícími ze stejného hnízda je v tom, jestli je soukromé vlastnictví požehnáním nebo prokletím. Obě strany konzervativci i komunisté (jmenovitě marxisté) dospěli ve svých přesvědčeních k absurdnímu radikalismu.
Zatímco komunisté už dlouho prorokují zánik soukromého vlastnictví, konzervativní pseudoliberálové odsuzují jakýkoli náznak čehokoli společného jako komunistickou hrozbu.
Poznámka: Znáte nějakou společnost ve které by jedna z těchto forem vlastnictví neexistovala?
Druhý spor je veden ohledně vztahu jednotlivce a společnosti. Konzervativci absurdně vyzdvihují jednotlivce a relativizují význam společnosti. Krajní levice glorifikuje společnost a potlačuje význam jednotlivce.
Protože jsou tvrzení obou stran dogmatická není naděje na to, že by se někdy dohodly nebo našly nějaké alternativní řešení. Idiocie takového chování už dávno přesáhla meze tolerovatelné rozumem.
Obě ideologie pak vedou spor s další neekonomistickou skupinou ohledně ekonomiky. Zatímco ekonomisté tvrdí, že nejdůležitější je růst, jejich kritici vcelku oprávněně oponují že jde o chiméru vedoucí nakonec k vyčerpání zdrojů a kolapsu.
Dovolte mi, abych připomněl pár obecně známých věcí:
- Stát se svou podstatou neliší od jiné lidské skupiny.
- Dav se projevuje jako tvor méně inteligentní než jsou jeho členové
- Vnitřně strukturované skupiny mohou mít lepší schopnosti než jejich členové. (Aristoteles: Celek je víc, než pouhý součet jeho částí.) Jejich úroveň je ale na osobních kvalitách jednotlivců závislá.
- Společné vlastnictví je stejně přirozené jako vlastnictví jednotlivce.
- Liberalismus uznává soukromé i společné vlastnictví.
- Soukromé i společné vlastnictví mají své výhody i nevýhody. příklady: 1.) 2.) 3.) 4.) 5.)
- Větší majetek, než který je třeba k zajištění životních podmínek, slouží jednotlivci pouze k demonstrování sociálního statusu.
- Nekonečný růst výroby není při omezených zdrojích možný. (to je dokazatelné i matematicky)
- Od určité úrovně nevede růst ekonomiky ke zvyšování životní úrovně. (Potřeby jsou naplněné ale nadměrná práce snižuje komfort občanů.)
Co z toho plyne? Souboj o co nejvyšší sociální status vedl v minulosti k mnoha kulturním kolapsům. Stávalo se to investováním velkého množství práce do výroby věcí sloužících pouze reprezentaci (sochy moai, pyramidy, katedrály, přepychové zboží...). Počátek takových akcí bývá vždy v době relativního dostatku, když se ale civilizace dostane do skormější fáze, není schopna s plýtváním na reprezentační cíle přestat.
Poznámka: Zájemcům o toto téma doporučuji knihu Kolaps od Jareda Diamonda.
Lidem ale jejich "zápas" o co nejvyšší společenský status vzít nemůžeme, protože je to jejich přirozenost. Je tedy třeba změnit hodnoty společnosti společnosti natolik, aby hlavním kritériem společenského statusu nebyl obří majetek. (Nejde o to tyto hodnoty zrušit ale oslabit.)
Poznámka: K tomu by mohlo dojít rozšířením technologie pro domácí výrobu čehokoli. Takové vlastnosti mají třeba 3D tiskárny, internet a open source programy.
Naštěstí k tomu máme dostatek příkladů jak z historie tak ze současnosti. Víme, že vysoký společenský status mohou mít lidé, jejichž hmotný majetek je průměrný nebo i celkem nepatrný - filosofové, umělci, lékaři, vědci, morální autority...
Společné užívání postředků obživy nám pak může udělat životní provoz hospodárnějším a nabídnout více času pro sociální kontakty. Tohle jsem si ale nevymyslel já.
John Stuart Mill si více než před sto lety všiml, že pokud bude výroba nadále stoupat, nebude časem k běžné obživě potřeba vynakládat přílišné úsilí. Lidé by získali mnohem více volného času pro vlastní rozvoj. Představoval si to jako jakýsi "decentralizovaný družstevní socialismus", který by optimalizoval náklady i výnosy. Stát by pak plnil jen tu úlohu, že by optimalizoval prostředí v němž by společnost fungovala (m.j. třeba vysokými daněmi z dědictví aby nevznikaly dědičně zvýhodněné skupiny).
Poznámka: K. Marx ale správně upozornil, že existuje i druhá cesta. Vytváření úspornějších výrobních postupů a používání účinnějších strojů v tržní ekonomice vede k prodlužování pracovní doby, protože hodnota zisku za jednotku času tím stoupá.
Pseudodemokratičtí ekonomisté mu to dodnes nemohou zapomenout. Považují jej totiž za jednoho z "otců zakladatelů" politické ekonomie. Millova vize veselého konce kapitalismu ale není žádný výstřelek nebo odbočka v jeho myšlení. Spíše šlo o důsledek jeho humanistického optimismu. J. S.Mill byl v první řadě utilitarista a proto přemýšlel (čistě teoreticky) o systému který by přinášel co největší štěstí co největšímu počtu lidí.
Na rozdíl od komunistů proto chápal, že se lepší společnost buduje mozkem a ne kladivem. Takové zřízení mělo vzniknout přirozenou evolucí na bázi dobrovolnosti.
Jenže pokud je takové zřízení možné, proč ještě nikde nevzniklo? Problém je, že touha po vlastním prospěchu je stejně přirozená jako touha po prospěchu vlastní skupiny. (V obou případech člověk zvyšuje svůj status - v prvním připadě svým přímým materiálním prospěchem, v druhém případě společenským uznáním.) Drobná rozhodnutí, která každý z nás udělá tedy mohou vést stejně ke společnému prospěchu, jako k tragédii obecních pastvin. Lékem na tohle není povinná privatizace (protože vede k opačnému extrému - paralýze společnosti prostřednictvím složitých vlastnických vztahů) ale rozum.
Možná jsme ho prostě ještě nikdy neměli dost.
středa 2. ledna 2013
Čas neprezidentů
Trochu předběhnu čas abych se dostal do doby, kdy už bude nový prezident přímou volbou zvolen. Představme si, že už to je. Jednoho jsme vybrali a ten tam teď sedí a připravuje se na inugurační projev.
Dobře, nechme ho nebo jí tam, a podívejme se zase zpátky do podhradí. Zůstává nám tam několik kandidátů, kteří sice neměli nejlepší výsledek, ale i tak dostali hlasy od mnoha lidí.
Mohl bych se teď tvářit, že prostě mají smůlu, nevyhráli a nazdar...jenže tihle lidé v tu chvíli vlastně jistý mandát mít budou. Nebude to sice oficiální, politickými stranami schválený mandát pro předkládání a schvalování zákonů, dokonce nebudou moci vyhlásit ani amnestii, ale mandát to je.
Jak víte, jsou prezidenti především morálními figurami. Počty hlasů, které kandidáti dostanou budou reálně odrážet důvěru, kterou do nich lidé vkládají. Onen neformální mandát se tedy týká práva komentovat společenské dění v naší republice.
Bude nesmírně zajímavé sledovat, jak se k této příležitosti postaví současní prezidentští kandidáti. Kteří z nich z veřejného prostoru prostě zmizí a nebudou v dohledu ani doslechu, dokud se nenaskytne nějaká další politická funkce a kteří z nich pochopí že jejich úloha nemusí skončit prohranými prezidentskými volbami?
Zajímavé bude jistě i to, jak se k nim potom budou stavět média, jak budou jejich reakce komentovat a kolik kdo z nich dostane prostoru.
Čas neprezidentů bude možná ještě zajímavější, nežli čas prezidentských voleb.
Dobře, nechme ho nebo jí tam, a podívejme se zase zpátky do podhradí. Zůstává nám tam několik kandidátů, kteří sice neměli nejlepší výsledek, ale i tak dostali hlasy od mnoha lidí.
Mohl bych se teď tvářit, že prostě mají smůlu, nevyhráli a nazdar...jenže tihle lidé v tu chvíli vlastně jistý mandát mít budou. Nebude to sice oficiální, politickými stranami schválený mandát pro předkládání a schvalování zákonů, dokonce nebudou moci vyhlásit ani amnestii, ale mandát to je.
Jak víte, jsou prezidenti především morálními figurami. Počty hlasů, které kandidáti dostanou budou reálně odrážet důvěru, kterou do nich lidé vkládají. Onen neformální mandát se tedy týká práva komentovat společenské dění v naší republice.
Bude nesmírně zajímavé sledovat, jak se k této příležitosti postaví současní prezidentští kandidáti. Kteří z nich z veřejného prostoru prostě zmizí a nebudou v dohledu ani doslechu, dokud se nenaskytne nějaká další politická funkce a kteří z nich pochopí že jejich úloha nemusí skončit prohranými prezidentskými volbami?
Zajímavé bude jistě i to, jak se k nim potom budou stavět média, jak budou jejich reakce komentovat a kolik kdo z nich dostane prostoru.
Čas neprezidentů bude možná ještě zajímavější, nežli čas prezidentských voleb.
Proč NE s komunisty?
Asi tak od roku 91 se setkávám se zvláštními manýry kolem komunistů bývalých i současných. Víte, komunisté bývají odmítání a priori, bez vysvětlení proč. Je to něco nesmírně nezdravého, protože tím je odmítán vlastně jen název, nikoli nějaké chování nebo zásady.
Tažení za tohle chápání komunistů začalo hned se Sametovou revolucí a mají ho na svědomí politikáři, kteří už tehdy cítili příležitost ukousnout si vlastní porci moci.
Napíši vám teď moje důvody, proč pro mě byla komunistická ideologie nepřijatelná. Možná zjistíte, že jiní lidé a jiné strany dnes dělají pod jiným názvem totéž.
1.) Vytváření nadlidí - Je to vlastně absurdita, ale jeden z prvních kroků komunistické strany bylo odtržení vládnoucí vrstvy od "lidu". Komunisté se podobně jako prasata ve Farmě zvířat nakonec sami stali v podstatě feudály pohlížejícími na porobený lid svrchu. Obyčejní lidé byli dobří tak leda k překračování stachanovských norem, na myšlení však měli monopol zasloužilí straníci.
2.) Omezování možností seberealizace - Druhý bod žel vyplývá z prvního. Ač si komunističtí straníci přivlastnili právo na myšlení, byla jejich duševní úroveň poměrně nízká. Snaha řídit umělecký (ba i vědecký) projev byla nepředstavitelně tupá. Každý, kdo zažil přehrávky před kulturní komisí nebo různá kulturní hodnocení, musí v duchu skřípat zuby, kdykoli si na ten pocit vzpomene.
Poznámka: Na Maslovově pyramidě psychosociálních potřeb by se většina aparátčíků vyšplhala jen na druhý stupeň. Ukazuje se tu ale jistý nedostatek tohoto modelu, protože tito lidé neměli potřebu pocitu lásky a spolupatřičnosti, ale zato velkou potřebu uznání a nadřazenosti.
3.) Nutnost násilí - Marxismus a tím spíše marxismus-leninismus násilí jen neomlouvá, považuje jej za nutné, potřebné a prospěšné. Ideu třídního boje a světové revoluce lze vykládat jako marxistický džihád. To je samozřejmě také důvod, proč vyvolává tak silný (někdy až absurdní) protitlak.
4.) Dogmatizace - Marxismus se často prezentoval jako "vědecká ideologie", tou ale přestal být velmi brzy, když se rozhodl zatočit s revizionisty. Faktem je, že použití Marxových idejí, tak jak byly sepsány nebylo myslitelné už na přelomu 19 a 20 století. Všechny skupiny komunistů které tehdy existovaly a které existují (Leninismus, Trockismus, Maoismus, Castrismus), jsou v podstatě revizionostické, ale zároveň dogmatické. Jsou to konfese úplně stejně, jako třeba katolicismus. Ostatně komunisté skutečně veřejně prohlašovali že věří v ideje m-l a v konečné vítězství světové revoluce. Marxismus-leninismus byl, už od svého zformulování Stalinem v knize Otázky leninismu, vzdálen vědě stejně jako jakákoli jiná náboženská ideologie.
5.) Neschopnost dialogu - Pátý bod je důsledkem čtvrtého. Nelze diskutovat s někým, kdo uznává dogma, protože jakýkoli důkaz nezmění jeho postoj. Z dogmatismu žel výplývá, že nejvýše hodnocenými lidmi bývají ti nejvíce bigotní. Většina pokusů o diskusi s představiteli "horní vrstvy" (o čemkoli od umění, přes vědu po filosofii) tedy končila nějakým zákazem (a někdy i tajným policajtem za dveřmi). Ostatně jednou z největších zbraní proti komunistům bylo důsledné trvání na pravidlech dialogu.
Poznámka: Až tragicky trapné bylo třeba popírání kontinentálního driftu, odsouzení kybernetiky jako buržoazní pavědy nebo prosazování lysenkismu.
6.) Pokrytectví - Věc, která všechny nejvíce mrzela. Komunisté byli poměrně oblíbení, dokud se neukázalo, jak zdatně umějí "tunelovat" dobré myšlenky. Jakákoli sympatická idea v rukou komunistů velmi rychle měnila význam, často ve svůj pravý protiklad. Přirovnání k románu 1984 vyznívalo nepříjemně povědomě. Je třeba ale říci, že komunisté tenhle způsob práce s pojmy nevynalezli - naučili se jej na církevních školách. Komunisté vytvořili iluzi rovnosti (sami ale byli "rovnější"), iluzi voleb (s předem vybranými kandidáty), iluzi šťastné budoucnosti (na níž ale nic neukazovalo)...
Teď si prosím na chvíli odmyslete slova "komunisté", "marxismus", "marxismus-leninismus", případně si představte na místě tvůrců idejí někoho jiného než Marxe. Kolik politických stran hraje stejnou hru? Kolik politiků se chová jako kovaní předlistopadoví komunisté?
Poznámka: Samozřejmě čekám rozhorlenou reakci od Kojota, který se (trochu k mé lítosti), rozhodl komunisty hájit. Já jsem samozřejmě přesvědčen, že si takové hájení nezaslouží ani komunisté ani jiní političtí pokrytci.
Tažení za tohle chápání komunistů začalo hned se Sametovou revolucí a mají ho na svědomí politikáři, kteří už tehdy cítili příležitost ukousnout si vlastní porci moci.
Napíši vám teď moje důvody, proč pro mě byla komunistická ideologie nepřijatelná. Možná zjistíte, že jiní lidé a jiné strany dnes dělají pod jiným názvem totéž.
1.) Vytváření nadlidí - Je to vlastně absurdita, ale jeden z prvních kroků komunistické strany bylo odtržení vládnoucí vrstvy od "lidu". Komunisté se podobně jako prasata ve Farmě zvířat nakonec sami stali v podstatě feudály pohlížejícími na porobený lid svrchu. Obyčejní lidé byli dobří tak leda k překračování stachanovských norem, na myšlení však měli monopol zasloužilí straníci.
2.) Omezování možností seberealizace - Druhý bod žel vyplývá z prvního. Ač si komunističtí straníci přivlastnili právo na myšlení, byla jejich duševní úroveň poměrně nízká. Snaha řídit umělecký (ba i vědecký) projev byla nepředstavitelně tupá. Každý, kdo zažil přehrávky před kulturní komisí nebo různá kulturní hodnocení, musí v duchu skřípat zuby, kdykoli si na ten pocit vzpomene.
Poznámka: Na Maslovově pyramidě psychosociálních potřeb by se většina aparátčíků vyšplhala jen na druhý stupeň. Ukazuje se tu ale jistý nedostatek tohoto modelu, protože tito lidé neměli potřebu pocitu lásky a spolupatřičnosti, ale zato velkou potřebu uznání a nadřazenosti.
3.) Nutnost násilí - Marxismus a tím spíše marxismus-leninismus násilí jen neomlouvá, považuje jej za nutné, potřebné a prospěšné. Ideu třídního boje a světové revoluce lze vykládat jako marxistický džihád. To je samozřejmě také důvod, proč vyvolává tak silný (někdy až absurdní) protitlak.
4.) Dogmatizace - Marxismus se často prezentoval jako "vědecká ideologie", tou ale přestal být velmi brzy, když se rozhodl zatočit s revizionisty. Faktem je, že použití Marxových idejí, tak jak byly sepsány nebylo myslitelné už na přelomu 19 a 20 století. Všechny skupiny komunistů které tehdy existovaly a které existují (Leninismus, Trockismus, Maoismus, Castrismus), jsou v podstatě revizionostické, ale zároveň dogmatické. Jsou to konfese úplně stejně, jako třeba katolicismus. Ostatně komunisté skutečně veřejně prohlašovali že věří v ideje m-l a v konečné vítězství světové revoluce. Marxismus-leninismus byl, už od svého zformulování Stalinem v knize Otázky leninismu, vzdálen vědě stejně jako jakákoli jiná náboženská ideologie.
5.) Neschopnost dialogu - Pátý bod je důsledkem čtvrtého. Nelze diskutovat s někým, kdo uznává dogma, protože jakýkoli důkaz nezmění jeho postoj. Z dogmatismu žel výplývá, že nejvýše hodnocenými lidmi bývají ti nejvíce bigotní. Většina pokusů o diskusi s představiteli "horní vrstvy" (o čemkoli od umění, přes vědu po filosofii) tedy končila nějakým zákazem (a někdy i tajným policajtem za dveřmi). Ostatně jednou z největších zbraní proti komunistům bylo důsledné trvání na pravidlech dialogu.
Poznámka: Až tragicky trapné bylo třeba popírání kontinentálního driftu, odsouzení kybernetiky jako buržoazní pavědy nebo prosazování lysenkismu.
6.) Pokrytectví - Věc, která všechny nejvíce mrzela. Komunisté byli poměrně oblíbení, dokud se neukázalo, jak zdatně umějí "tunelovat" dobré myšlenky. Jakákoli sympatická idea v rukou komunistů velmi rychle měnila význam, často ve svůj pravý protiklad. Přirovnání k románu 1984 vyznívalo nepříjemně povědomě. Je třeba ale říci, že komunisté tenhle způsob práce s pojmy nevynalezli - naučili se jej na církevních školách. Komunisté vytvořili iluzi rovnosti (sami ale byli "rovnější"), iluzi voleb (s předem vybranými kandidáty), iluzi šťastné budoucnosti (na níž ale nic neukazovalo)...
Teď si prosím na chvíli odmyslete slova "komunisté", "marxismus", "marxismus-leninismus", případně si představte na místě tvůrců idejí někoho jiného než Marxe. Kolik politických stran hraje stejnou hru? Kolik politiků se chová jako kovaní předlistopadoví komunisté?
Poznámka: Samozřejmě čekám rozhorlenou reakci od Kojota, který se (trochu k mé lítosti), rozhodl komunisty hájit. Já jsem samozřejmě přesvědčen, že si takové hájení nezaslouží ani komunisté ani jiní političtí pokrytci.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)