K čemu jsou politické ideologie?

Hádám, že poměrně velké množství lidí si myslí, že ideologie je od toho, aby se podle ní chovaly politické strany, které se k ní hlásí. Možná jsem se tím také kdysi nechal poněkud zviklat, ale dnes se přikláním k poněkud jinému názoru, totiž že ideologie slouží pouze k legalizaci moci.

Jak to (podle mě) funguje? Jakákoli politická strana je nakonec jen nástrojem ke získání moci. Nejde o to co s ní udělá, ale o to, že ji potřebuje ke své vlastní existenci. Náklady na volby a různé podpůrné systémy, jako platby za mandát nebo naopak nevratné volební kauce, tenhle systém ještě podporují. Pokud prostě několikrát za sebou neuspěje, bude politická strana ekonomicky zničena, naopak když uspějete, bude bohatnout.

Pochopitelně, že politická strana má nějakou ideologii už na začátku. Používá ji k nalákání nových oveček do svého stáda. Tito nízce umístění členové jsou ve stejném postavení jako běžní věřící v hierarchii církve - stranu financují ale nemají na její chování vliv. Protože se u nich ale projevuje v podstatě náboženská oddanost, neopustí ji ani ve chvílích velkých skandálů.

Podstatné je to, co se se stranou a ideologií stane, když se stranické vedení opravdu dostane k vedení státu. V tu chvíli nastupuje sofistika a zajímavé proměny ve výkladu, které ukazují účel strany v plném světle. Uvedu pár příkladů:

KSČ - asi největší kotrmelec v ideologii, který se dá spáchat. Vytvoření komunistické strany mělo být dočasné než vznikne "nový stát pracujících". To se ale nestalo, komunistická strana se po převzetí moci nezrušila, naopak si ustanovila vedoucí úlohu ve společnosti a zanesla ji do ústavy! Když lapidárně převedu co vlastně provedla: Komunistická strana slíbila že vezme lidem, kteří neprávem zbohatli na cizí práci, výrobní prostředky a předá je těm, kdo na nich pracují a vytvářejí hodnoty. (oficiální tvrzení) Ve skutečnosti si ale zabavené výrobní prostředky strana nechala s odůvodněním, že je součástí (předvojem) lidu. Sofistika jako vystřižená z Farmy zvířat.

ODS - Občanská demokratická strana - strana, která se zaklíná občanstvím, liberalismem, volným trhem a svobodou. Když se podíváte na definice slova občan vypadnou vám z ní velmi zajímavé věci. Jednak to že moderní chápání je odvozené od doby Francouzské revoluce, která s občanstvím jednoznačně spojuje listinu základních práv a svobod, jednak to že jednou z povinností občana je zasáhnout silou proti pokusům o svržení demokracie.
Co se týká svobod, jde ve výčtu o svobodnou volbu národnosti, osobní svobodu, domovní svobodu,  svobodu pohybu a pobytu,  svobodu myšlení, vědomí a náboženského vyznání včetně práva každého změnit své náboženství nebo víru, popřípadě být bez náboženského vyznání, svobodu projevu, svobodu vědeckého bádání a svobodu umění.
Ideologové ODS tradičně tyto ústavní svobody ignorují, zaklínajíce se pouze svobodu podnikání. Taková svoboda ale sama o sobě neexistuje, existuje pouze idea svobodného trhu, ale její hranice jsou jasně dány občanskými svobodami. O podivném bratříčkování ODS s katolickou církví (1.), s komunistickou stranou Číny, pronásledování umělců, schvalování diktatur  a boji se svobodou projevu a právem na informace se snad nemá ani smysl zmiňovat.
Občanská strana hlásící se k liberalismus by měla podporovat občanskou společnost, tedy společnost složenou z odpovědných občanů, kteří se mají v co největším počtu co nejvíce podílet na politice. Namísto toho jsme se od samotného zakladatele dozvěděli že:

„Občanská společnost je polemikou se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat.“ 

Cože?  Představitel občanské strany nesnáší občanskou společnost?
Kdo vydržel jeho projevy číst, mohl se dokonce dozvědět že odmítá Francouzskou revoluci:

Začalo to francouzskou revolucí, kdy se vynořila lidská práva bez jakéhokoli zakotvení, práva nároková či pozitivní, tedy zlomek, který má jen čitatele a prázdného jmenovatele.

Bylo to zesíleno revolucí »velkou říjnovou«, která zrušila svobodu, demokracii i tržní ekonomiku, a v mnohém podobnou, ale o rasismus »bohatší« revolucí Hitlerova nacismu.
(Ekonom)

Měl bych říci, že někteří liberálové skutečně odmítali ideu lidských práv, jenže právě proto, že pocházeli z anglického prostředí, kde ale už od roku 1679 existoval právní princip habeas corpus. Ten ovšem v naší zemi tradici nemá.

Rozhodně se nedá říci, že by liberálové odsuzovali Francouzskou revoluci nebo její ideály, naopak s nimi vřele sympatizovali, zvláště s ideami sekulárního státu a demokracie. Srovnávat ji v tomto případě s VŘSR nebo nacistickým převratem v Německu může jen klerikál nebo monarchista (případně paranoik).

A co říci na to že jsme se od vlády Mirka Topolánka z téže strany se dočkali návrhu zákona typu "vítěz bere vše"? To je přece naprosto v rozporu s liberalismem.

Copak se všichni zbláznili?

Ne nezbláznili se, podobně jako ostatní nikdy žádnou "ideologii svobod, volného trhu a demokracie" nezastávali. I když nadále používají liberální termíny, jsou to konzervativisté budující plutokratickou vládu. Snaží se tedy dosáhnout stejného výsledku jako komunisté před nimi, jen s jiným zdůvodněním.

ČSSD je podobně zajímavá skupina. Ze svého názvu je sociálně-demokratická, když se ale podíváme na její historii, nebudeme stíhat žasnout. To co předváděl v minulosti Jiří Paroubek, Stanislav Gross a co dosud předvádí Roman Onderka je ukázkou nejprimitivnějšího mafiánského elitářství, tedy přesně toho, proti čemu kdysi sociální demokracie vznikla. Stejně důležité a možná i důležitější, než to co dělali je fakt, že se vůbec mohli takoví lidé dostat do čela strany. Propojení s ČEZ a ODS jen dokládá, jak vážně to s tou sociálností myslí.

Ani tady tedy neznamená sociální rétorika nic víc, než snahu sehnat hlasy. Ostatně víme, že pokud jde o moc...ale to už jsem říkal.

Proto jsem jednoznačně přesvědčen, že příslušnost k jakékoli straně neznamená buď nic, nebo jen dokládá nepřiměřenou touhu po moci. Ideologie je pouze způsob, jak tuhle zálibu před ostatními (a někdy i před sebou) zdůvodnit.

Moje návrhy na to, jak jim tenhle podvod zatrhnout jsou dva: Snažit prosadit zákaz společných kandidátek a než se to stane, přemlouvat lidi aby nevolili podle stranické příslušnosti ale pouze osobnosti. Zatím se ale vyhrává spíše princip děsokracie. Snad při příštích volbách...

Cesta do odpadkového pekla

 Ekonomové jisté ekonomické školy rádi straší vizí komunistického pekla. Nemyslí tím ovšem to reálné z třicátých let minulého století, které zavedl v SSSR soudruh Stalin, ale přerozdělování, které by údajně zavedli někteří jejich protivníci.

Nechci teď zabředat do oněch žabomyších válek. Chci vám ukázat, že všichni ekonomové nejsou a nebyli stejní, že existovala zajímavá alternativa ke "komunismu" i kapitalistické plutokracii (tedy takové, která používá ideu kapitalismu jako součást své ideologie) a na závěr vás seznámit se svou vizí ekonomistického pekla.

Když se podíváte na historii výroby, zjistíte, že vývoj výrobků šel většinu času k vyšší kvalitě zpracování i materiálu a větší životnosti. Doba úpadku se dá v archeologických nálezových vrstvách snadno poznat podle používání podřadných materiálů a špatného řemeslného zpracování.

To je zajímavé, protože z tohoto pohledu žijeme ve světě televizí, mobilních telefonů, vysoce výkonných domácích i kapesních počítačů a přesto v době dekadence.

Na první to nedává smysl. Jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít?

Odbočím teď k jednomu ekonomickému klasikovi. John Stuart Mill – to jméno možná znáte, možná o něm ale nevíte něco velmi zajímavého. (Vlastně toho o něm nevíte hodně, protože u nás jako utilitaristický filosof příliš známý není.)

Mill předpokládal že se se stoupajícím výkonem výroby růst ekonomiky nakonec zastaví. Neviděl v tom nic špatného, naopak svět pak měl být o dost lepší, protože by každý mohl být zaopatřen a věnovat se více společnosti a rozvoji vlastní osobnosti.

Byla to jakási zvláštní variace na představy komunistů. Trh by v takovém prostředí existoval, ale počet pracovních hodin by se snížil sotva na pár hodin denně. Není bez zajímavosti, že jeho názor v různých verzích – od oslavy volného času po hrůzu z gangů, které vzniknou, až mládež nebude mít co dělat, sdíleli lidé ještě relativně nedávno.

Přesto už dnes víme, že se mýlil. Kult růstu ekonomiky vedl sice k nasycení trhu, ale podnikatelské prostředí na něj zareagovalo snížením životnosti výrobků a uměle vyvolávaným „pudem rychlé obměny“. Reklama z oblasti informace „tady se vyrábí to, co se vám možná může hodit“, zcela přešla do oblasti sugesce „toto chcete!“.

Věci, které dříve vydržely celé generace, jako například nábytek, nádobí nebo různé domácí stroje mají dnes garantovanou životnost tři roky, což je proti životnosti starších výrobků naprosto směšné. Celé kategorie výrobků (včetně architektury!) se proměnily spotřební zboží. (Automobilky se například snaží prosadit ideu, podle které je třeba vyměnit automobil každé dva roky!) Jejich estetická hodnota samozřejmě také klesá, protože není důvod vynakládat příliš úsilí do něčeho tak pomíjivého.

Z pohledu našich předků žijeme v prostředí divadelních kulis.

Celá tato šaškárna předstírající, že jde o vážnou věc, protože jde přece o ten „růst“, má žel jen dva jasné důsledky:

1.) I na věci s extrémně omezenou životností potřebujeme materiál. Výroba šuntů je tedy nejrychlejší způsob, jak přeměnit hodnotné zdroje v odpad.

2.) I na výrobu odpadu jsou potřeba výrobní kapacity, tedy technika a lidské zdroje. V důsledku tedy trávíme v práci stejně času, jako na konci průmyslové revoluce a někdy dokonce i více. Utrácíme život za odpadky!

Je na čase se zeptat: Chceme jít tímto směrem? Zvyšování růstu nelze v uzavřeném systému dělat jinak, než na úkor něčeho jiného. Bude tedy třeba více vyrábět a více spotřebovávat. To znamená zkracování doby použitelnosti u výrobků a prodlužování pracovní doby zaměstnanců. (Zajímavé je, že zavedení modernjšího a výkonnějšího způsobu hromadné výroby prodlužování pracovní doby dále zvyšuje, protože stoupá finanční hodnota pracovní hodiny.)

Pokud budeme nadále vytvářet růst ekonomiky takto, budeme nakonec chodit do práce na dvacet hodin denně, jíst jen z nádobí na jedno použití, platit stolní lampičku za každou započatou minutu, telefonovat mobilním telefonem na jedno zavolání, jezdit automobily s nádrží do které se nebude dát načerpat nové palivo a bydlet v domech z papíru.

Tento systém má jednu strašlivou vlastnost a to že je až do okamžiku zhroucení stabilní. Ani on ale není samospasitelný. Nakonec narazí na hranice lidských možností, na to že lidé musejí někdy spát a nechtějí kupovat věci, na které už nemají. V tom nepomůže ani sebesilnější sugesce. Takže nás i tak nakonec čeká kolaps.

Je jasné, co po něm zbude – použité věci na jedno použití – odpadkové peklo.

Vítejte ve světě, který věřil v nekonečný růst.

Jak vybírat politika?

Zase se blíží čas vybírat politiky,  tentokrát to bude do senátu, příště na prezidenta a třeba popříště zase třeba do poslanecké sněmovny. Podstatné je jen tolik, že politik je funkce veřejná. Dnes se používá tohle slovo jako nadávka. Je tomu tak proto, že naši politici jsou prostě příšerní. Pak bychom se ovšem měli ptát: Proč máme příšerné lidi za politiky?
Svůj názor na tohle téma jsem napsal už loni a nemám pocit že by se na tom něco změnilo.
Myslím, že při výběru politiků je na místě pečlivost a důrazná obrana před všemožnými okecávkami. Medovejch slov se totiž ještě nikdo nenasnídal. Podle čeho ale vybírat, když se rozhodnete ignorovat velkohubé výkřiky z billboardů?
Zkuste si položit čtyři otázky, které si při výběru politika pokládám já:

Půjčili byste mu polovinu svého ročního výdělku?

Politikům peníze půjčujeme aby s nimi zařídili věci v náš prospěch. Dělá to zhruba polovinu sumy, kterou opravdu vyděláváme. Daně nejsou peníze "na vyhození", měli bychom za ně něco chtít! Nemělo by nám být jedno co s nimi udělají!

Ručili byste mu za jeho půjčku celým svým majetkem?

Špatní politici nás mohou nesmírně zadlužit nebo způsobit pád měny. Ve skutečnosti za jejich chování a rozhodování celým svým majetkem ručíme.

Šli byste s ním na večeři u velvyslance a nebáli se že vám udělá ostudu?

Politici reprezentují a lidé si nás budou spojovat s tím jak se chovají. 

Svěřili byste tomu člověku klíče od vlastního bytu?

Politici mohou přijímat zákony, které zasahují do vašeho soukromí. Dalo by se tedy říci, že klíče k našim bytům mají.

Doufám, že si uvědomujete, jaká pitomost je volit strany a ne lidi. Strana nemá mozek ani srdce a je zákonem téměř nepostižitelná - no schválně si zkuste položit stejné otázky na celou politickou stranu - neudělali byste ani jedno z toho.

Série incidentů, kterou způsobil provokativní film Nevinnost muslimů...

Tohle je asi nejdelší název poznámky, který jsem kdy čemu dal. Pochází z článku na aktualne.cz který se jmenuje "Malí bratři pomočili v Egyptě korán, skončili ve vězení". Petr Jemelka tam píše:

Série incidentů, kterou způsobil provokativní film Nevinnost muslimů, za nímž stojí koptský křesťan žijící ve Spojených státech, tak má další pokračování. Umístění traileru filmu na YouTube vyvolalo násilné demonstrace v celém muslimském světě.

Tak milý pane Jemelko! Především nezaměňujte pachatele a oběti.

Film nic nezpůsobil.

Na tom trvám a navždy trvat budu! Film nezapaluje ambasády (1. 2. 3.), nezabíjí velvyslance, nevypisuje odměny pro nájemné vrahy (1.), nemučí děti,  a mentálně zaostalé za pofidérní provinění. To dělají fanatici!

Každý rok jsou na celém světě natočeny stovky amatérských filmů. Některé jsou dobré, některé horší, některé příšerné... Film a dokonce ani jeho režisér tu však nejsou v roli pachatelů ale v roli obětí. Pokud začneme amatérské filmaře obviňovat z mezinárodní situace, jsme na nejlepší cestě do pekel.  Nakonec to znamená totální kontrolu myšlení pod taktovkou islamistů.

 Ustupovat zlu znamená se na něm podílet. Nemá smysl se omlouvat za film, když ti kteří vyzývají k náboženské citlivosti už mají na rukou krev. Na vypálení ambasády a vraždu velvyslance se neodpovídá omluvou za zveřejnění filmu na internetu, ale vysláním letadlových lodí a startem bombardérů, protože jde o akt válečné agrese.

Tím natočení ani zveřejnění filmu není!

Jestli si někdo zaslouží v současné situaci pokárání, tak to není autor filmu Nevinnost muslimů, ale státy které nezajistily na vlastním území (jímž území ambasády je) bezpečnost zaměstnanců a na agresi odpověděly neadekvátně mírně. Situace je o to vážnější, že svým váháním utvrzují muslimské radikály v jejich přesvědčení, že jsou v právu.


Poznámka: Pozornost si také zaslouží naprosto rozdílné reakce veřejnosti a státní správy na incidenty v Tunisku, Libyi, Súdánu, Íránu, Afghánistánu, Indonésii, Pákistánu a dalších zemích. 

Plastikový prezident

Nezmiňoval jsem se ještě o onom slavném atentátu sedmi plastikovými kuličkami na loket pana profesorisima.

Nezmiňoval jsem se, protože to podle mě nestálo za to. Celá ta akce byla provedením i argumentací tak zmatená, že si mnoho lidí nakonec myslí, že si ji pan Klaus na sebe objednal sám, nebo že mu jí chtěl nejlepší ministr financí Kalousek či ministr spravedlnost Kubice naznačit, aby neotravoval.
Korunu všemu nasadilo ošetření ve Vojenské nemocnici, které Klausovy tenisové protiháče uvrhlo do nejistoty jestli nemohou být obviněni z atentátu, když po něm střílejí tenisovými míčky.

Budiž, čert vem tu trapnou aféru i se všemi jejími aktéry! Jenže novináři, kteří jsou schopni bleskově zapomenout na všechny akce primátora Béma, nejsou schopni opustit kauzu hračkového atentátu.
Závěr který z toho udělali je, že to atentát nebyl, ale funkce prezidenta by se znevažovat neměla.

To je hodně zajímavé! Češi bývali známí tím, že si nevážili formálních autorit. Je to ostatně jediná "švejkovská" vlastnost, ke které se hrdě hlásím a považuji ji za součást skutečného národního pokladu, za něco, co bychom měli zprostředkovat historii ale hlavně svým potomkům.

Jsem naprosto pevně přesvědčen, že úcta k nárameníkům, chocholům, titulům před i za jménem je chorobná, pokud takové atributy nesignalizují něco mnohem důležitějšího - vědomosti, morální kvality, schopnosti, dovednosti... (A to už vůbec nemluvím o líbání země po které idol kráčel, veřejných vyznáních věrnosti vůdci a jeho myšlenkám, chvalozpěvech atd.)  Ve zdravé společnosti mají tituly pouze smysl puncu, kterým zkušebna dává na vědomí, že ryzost byla ověřena.

V nezdravé společnosti se tituly prodávají bez toho co znamenají (jako například v Plzni), taková umělá autorita si ovšem žádnou úctu nezaslouží. Ale i nepřiměřený respekt k přirozené autoritě je nezdravý. Nezpochybnitelné autority jsou základními prvky společnosti, která je strukturována vertikálně. To je typické pro monarchie, teokracie, armády a diktatury obecně. 

V horizontálně strukturovaných společnostech je prezidentství funkce (zaměstnání), ve vertikálně strukturovaných něco jako šlechtický titul. Demokratický prezident je první mezi sobě rovnými, autoritativní prezident má mezi sebou a okolním světem stovky mezistupňů. První žije mezi lidmi a s lidmi, druhý si vybuduje přepychové akvárium s několika prověřenými pochlebovači, protože se obyčejných lidí štítí a bojí.

Ustát pozici prezidenta a neudělat si z funkce šlechtický titul je ve skutečnosti nesmírně těžké.
Nic přitom není tak poučné, jako prohlédnout si betonovou výbuchuvzdornou kancelář bez oken, ve které ze strachu před atentátem sedával poslední komunistický prezident Gustav Husák v budově Federálního shromáždění. Tohle je osud lidí, kteří získají funkci prezidenta ač jí nebyli hodni. 

Jen dva čeští prezidenti byli zvoleni v podstatě plebiscitem - T. G. Masaryk a V. Havel. Ti si ale svoje postavení a zásluhy odbyli už před získáním prezidentského mandátu. Jejich mandát byl také, přinejmenším v onom prvním "poplebiscitovém" období, nesmírně silný. Pak tady máme prezidenty, kteří se do čela státu dostali zákulisním politickým bojem a lobováním jako Klement Gotwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Gustav Husák...


Také Václav Klaus má titul prezidenta, ale neplní funkci prezidenta. Není a nikdy nebyl demokrat a do skupiny s komunistickými prezidenty patří právem od okamžiku, kdy se rozhodl bojovat proti občanské společnosti, jíž měl z ústavy hájit.

Demokratický prezident si výsměch nezaslouží, nedemokratický je sám výsměchem tomu co má představovat.

Co ženy neumějí?

Ženy vůbec nedovedou hledat v mapách, no představte si: Dal jsem svojí ženě do ruky mapu (už to nikdy neudělám), aby mě navigovala cestou do Špindlu. A koukám že jedeme nějak divně, tak povídám:
"Neměli jsme už odbočovat?"
"Ne!"
Jedeme dál a tam už samý šipky na hranice, tak povídám: "Fakt jsi nic nepřehlídla jo?"
"Jo aha, měl jsi odbočit! "
"Proč jsi mi to neřekla?"
No a ona mě flákla mapou přes vobličej, a prej "když seš tak chytrej, tak si to hledej sám!" Jako kdyby nechápala, že když řídim, tak se zároveň nemůžu koukat do mapy!

(Schválně jsem udělal takovou variaci na téma "ženy a mapa" aby se v něm náhodou někdo nepoznal, takže jestli jste se poznali, není to moje vina, měli byste se nechat vyšetřit a určitě byste neměli řídit.)

Slyšel jsem něco podobného asi  - no nevím kolikrát - a protože se zpravidla nechci zaplést do rozhovoru na tohle téma, odpovídám na to: "Jó, co naděláš!"
Teď na tomhle příkladu ale chci ukázat jistou zajímavost, takže se mi hodí.
Dialog lze vést dvěma způsoby:

1.) Jako souboj
2.) Jako způsob hledání pravdy

Pro lidi je přirozené, že se v první řadě snaží prosadit. Zvláště silný je tento pud v dětství. V takovém případě se člověk identifikuje se svým názorem a brání jej i když už sám začíná tušit, že je chybný.
Základní otázka v takovém rozhovoru zní "Kdo z nás má pravdu?",  ve skutečnosti ale znamená "Kdo z nás ostatní přebije?" Jasně je vidět už ve stylu komunikace. Pokud nakonec dojde k problému (a ono k němu v tomto případě dojít musí), bude základní snaha všech najít  "kdo za to může", což ve skutečnosti skrývá obavu každého mluvčího, že by vina mohla být připsána jemu. Samotný problém se tím samozřejmě vůbec neřeší.

Jenže tady nejde o nějakou imaginární "Pravdu" ale o pravdu, která je použitelná v denním životě - Špindlerův Mlýn leží na konkrétních zeměpisných souřadnicích a pokud se nestanete lokálním diktátorem, nemůžete na tom nic změnit. Relativizace typu "ale Berlín by bylo možné chápat také jako předměstí Špindlerova Mlýna" prostě nebude fungovat, protože pojmy jsou jasně zeměpisně rozdělené.
Prosadit svůj názor navzdory realitě povede tedy jen ke ztrátě benzínu a manželské hádce.
Přiznejme si, tohle je vlastně ještě celkem optimistický příklad. Pohoří celého světa jsou posetá kostrami výprav, které daly přednost tomuto způsobu vedení rozhovoru.

Při druhém způsobu se člověk od tvzení ve svém myšlení odděluje. Cílem není pochybné "vítězství" ve slovní při, ale nalezení řešení. Tvrzení v takovém případě nemají "zastánce" ale hledají se pro ně důkazy a důkazy proti nim. (Například, které obce jsme už po cestě viděli.) Tento způsob dialogu není přirozený a člověk se jej musí učit, je ale mnohem smysluplnější. Zásadní otázky většinou zní: Jak toho dosáhnout?
V případě problému pak: Jak to napravit?

Demagogové samozřejmě dokáží vést dialog konfliktním stylem a skrývat se za předstíráním konstruktivního dialogu, ale to bych odbíhal moc daleko.

Chtěl bych upozornit na ještě jinou podstatnou vlastnost kterou se oba způsoby vedení dilaogu liší. Z toho prvního nelze odvodit nic než zase jenom spor. Když se začne stejným způsobem bavit poslanecká sněmovna, bude se nakonec hlasovat o nějaké pitomosti, kterou by bylo možné rozhodnout pouhým rozumem. Výsledek hlasování pak vůbec rozumný být nemusí.

V druhém případě vzniká diskuse. V případě schvalování dobře doloženého rozhodnutí by hlasování vlastně nebylo třeba, protože by se rozhodovalo jednomyslně. Rozpor by vznikl jen v případě, kdy by šlo o směřování (do Špindlerova Mlýna nebo do Janských Lázní?).

A jak to celé vlastně souvisí se ženami? No velmi málo ale přece. Muži většinou alespoň v kritických situacích rozliší (ale ne vždy), kdy je třeba přejít na druhý způsob vedení dialogu, protože to všechny ohrožuje na životě. Ženy jsou bohužel stále ještě podvědomě vedeny k tomu, že se muž postará, což ovšem s mapou na obličeji jaksi nejde.

Nicméně v principu to vlastně není typický rozdíl mezi vlastnostmi žen a mužů, rozdíl v chování nevzniká nějakou anatomickou odlišností, ale zkušenostmi a výchovou. Jsou ženy, které konstruktivní dialog vésti dokáží a muži, kteří to nedokážou. Ostatně, pokud by to tak bylo, museli by téměř všichni naši politici být ženami.

Proč sdružovat ateisty?

Tato poznámka se zakládá na diskusi na stránkách osacr.cz.

Už Richard Dawkins kdysi poznamenal, že sdružovat ateisty je jako snažit se  nahnat všechny kočky do jednoho kouta.  Není divu, že i na OSACR.CZ padla otázka, zda má nějaký smysl sdružovat ateisty. Odpověděl jsem na to textem na jehož konci shrnuji důvody, proč si myslím, že to smysl má:

Co děláme a proč to děláme?
Sdružujeme ateisty k obraně našeho práva nevěřit na bohy. V zásadě jde o obranu plurality a sekulární společnosti. K tomu se hlásím. Probírat feminismus, etiku, lidská práva…proč ne, ale prvotní účel nebyl vytvoření nového dogmatu nebo filosofického směru, byl prostě sebezáchovný.

Reakce od diskutujícího, který se podepisuje "protestant" byla:

Právo nevěřit v bohy není potřeba v ČR bránit. Nikdo toto právo neohrožuje ani nezpochybňuje.

Myslím, že vyjádřil mínění, které je u nás poměrně rozšířené a to nejen mezi protestanty :-)
Spoustě lidí, včetně mnoha ateistů musí připadat taková stránka či organizace jakou je OSACR.CZ dost podivná a možná i k smíchu (nebojím se říci že z části právem). Jenže, podobně jako v případě oné přehlídky gayů, to že je něco samo o sobě směšné ještě nemusí znamenat, že to nemá smysl. Často je tomu právě naopak a největší hovadina vystupuje s naprosto vážnou tváří a žádá o úctu.
Když chcete dělat něco pořádného, musíte začít s něčím malým a doufat že se to časem rozroste, pokud to bude třeba. A sdružování ateistů žel potřeba je.

Z mého pohledu je naše společnost vlastně zranitelnější než země, kde jsou zvyklí se nátlaku náboženských organizací bránit. Částečně je to vina i ateistů. Považujeme naši nevíru za tak samozřejmou, že si nějakou potřebu její ochrany ani neuvědomujeme. Knihy Avro Manhattana (Vatikán ve světové politice, Vatikánský holokaust) se u nás spoustu let nevydávají, ke knize Boží blud dopisují omezenci stupidní komentáře a nepravdivé redakční poznámky, dokonce z ní je vypuštěna jeden odstavec "protože je to určitě nezajímavé" (viz poznámka strana 137), média současné skutky ŘKC bagatelizují, o Rwandě se ve spojení s křesťanstvím vůbec nemluví, naše hlavní "kritická" organizace Sisyfos se rozhodla, že bude kritizovat cokoli kromě náboženských blábolů (jinak řečeno uznávají NOMA), na katolických školách se zesměšňuje evoluční teorie (ne že ne!), když přijede papež jako představitel komického mikrostátu, mají z toho týden státní zpravodajská média komunikační výpadek, nikdo z našich čelných představitelů nezná jinou etiku než katolickou, protože se tu ani neučí - většina utilitaristických děl (Bentham, Mill) nebyla nikdy do češtiny přeložena. 
Maši filosofové namísto použitelné filosofie ujíždějí na fenomenologii a Heideggerovi.
Většina lidí tu nezná Richarda Mervyna Hareho, Petera Singera (toho alespoň znají někteří vegani), Richarda Brandta, Torbjörna Tännsjö ani Michela Onfraye.  Alespoň že je v češtině něco od Richarda Dawkinse a  Christophera Hitchense, ale téměř nic od Daniela Dennetta nebo Sama Harrise.
Vždyť i já znám u většiny jen jména!
Pokud se chceme bránit tomu návalu pitomostí, který se teď dere do Evropy, měli bychom se především vzdělávat a dát tu možnost ostatním.