Poněkud složité zamyšlení o rozhodování a moudrosti.
Kdy je házení mincí naprosto rozumný způsob rozhodování a kdy nám v ničem nepomůže? Jak „funguje“ kóan? Čím se liší tao a moudrost? A co že mají všechny tyhle věci společného?
Veškeré naše jednání stojí na rozhodnutích, zvláště na tom základním, zda udělat vůbec něco nebo nedělat nic.
Už to je často větší dilema, než si dokážeme běžně přiznat. Většinou nejde o jednoduché slast/strast, ve kterých nám rozhodování zpravidla problémy nedělá, ale o mnohem komplikovanější případy.
Klasičtější situace je to co bych nazval schizoidním dilematem. Něco opravdu chcete, ale zároveň s kroky kterými se k cíli přibližujete nabývají většího a většího významu také nepříjemné stránky , které musíte překonávat, ať už je to strach ze zkoušky, nějaké reálné nebezpečí nebo pocit, který je v rozporu s ostatními vašimi pocity.
Představte si třeba (příklad pro muže), že máte jedinečnou příležitost konečně svést ženu, na které vám opravdu záleží. Víte, že se tahle situace nebude opakovat, jenže co čert nechtěl, slečně se udělal zrovna dneska opar. Nejde jen o panickou reakci při spatření té nerovnosti, ale i o to, že vaše snaha o polibek může mít několik naprosto rozdílných výsledků. Bude jí to bolet? Touží po vás tajně tak, že jí bude tenhle projev citu připadat důležitější? Bude to považovat za extrémně nehygienické? Zamyslíte se a už jste v pasti. S každou myšlenkou klesá vaše šance udělat cokoli. Strach, že ztratíte příležitost a strach že si sám zhoršíte renomé natolik že už příležitost nedostanete povede k tomu, že vaše nejednání nabude rozměru tragické ironie. Nakonec samozřejmě takhle příležitost ztratíte, ne tím, co uděláte, ale tím že nic neuděláte.
Podobné situace známe všichni - při pořizování řidičského průkazu, při prvním milování, při maturitní zkoušce, při seskoku padákem...
Nejhorší takové situace jsou ty které trvají. Když nepřekročíte práh do třídy, kde na vás čeká zkušební komise, propásnete termín a šance zmizí. S ní zmizí i dilema. Co když ale ono dilema nikdy nepomine, jako v případě manželů kteří nedokáží žít spolu ani bez sebe, rodičů kteří vás trápí stejně jako vás mají rádi? Co když to co vám prospívá vás zároveň zabíjí?
Pak už je to pravé schizoidní dilema, které má jen jediné řešení - útěk. Pokud je i ten nepřípustný, pravděpodobně se ho nakonec dopustí vaše tělo - prostě onemocní. Ostatně, kdo by to také dokázal snášet takové věci věčně. Normálně odolný člověk se může zhroutit vyčerpáním, pro některé více disponované to ale může být začátek mnohem delšího trápení, ze kterého si už sami nepomohou.
Model při kterém už nejde zvážit, jestli v určité situaci převládají klady nebo zápory má překvapivě svou alterantivu při rozhodování mezi dvěma stejně dobrými možnostmi a případně též mezi dvěma stejně špatnými možnostmi.
Onen případ, kdy jsou dvě možnosti stejně lákavé a člověk ztratí příležitost, protože se nedokáže rozhodnout, se nazývá Buridanův osel. Poprvé ho sice popsal Aristoteles spíše jako anekdotu, ale filosof 14. století Jean Buridan mu dal podobu osla stojícího přesně uprostřed mezi dvěma stejně lákavými kupkami sena, mezi nimiž váhá tak dlouho, až umře hlady.
I když takový příklad zrovna reálný není, známe ze života případy, kdy něco takového skutečně řešíme, ať už jsou to paralelní vztahy nebo dvě zaměstnání, které obě vyžadují veškerou naší iniciativu a úsilí, ale které prostě nelze dělat zároveň i kdybychom se mezi ně snažili rozdělit čas sebelépe.
Jde tedy o situace, kdy se nám nabízejí dvě možnosti s přibližně stejnými riziky i zisky.
Nejhorší je to právě v situacích, kdy je možné takový stav nějakou dobu udržet. Člověk pak snadno a rád propadá iluzi, že má všechno najednou. Samozřejmě ještě horší může být situace, kdy lze brát předešlá rozhodnutí zpět.
Opět je nejhorším řešením ne-rozhodnutí. Jednoduché házení mincí nám pak může dost pomoci a to buď tím, že nás zbaví samotného rozhodnutí, nebo tím, že si uvědomíme, že obě možnosti vlastně nejsou rovnocenné, ale že si v duchu přejeme aby jedna z nich dostala přednost.
Člověk by se k něčemu takovému měl ale uchylovat jen když je s rozumem opravdu v koncích. Na naprostou většinu dilemat naše city a náš rozum stačí. Výherní automat bychom si ze života přece jen dělat neměli.
Aby toho nebylo málo, existují dilemata, která nabízejí zdánlivě dobrá řešení nějakého problému, zdánlivě dobrá, špatná nebo zdánlivě podobná, která ale ve skutečnosti žádnými řešeními nejsou. Jsou to klasické politické volby typu: ODS nebo ČSSD, nebe nebo peklo, "kdo není s námi, je proti nám". Vyskytují se ale i v obyčejném životě. Říká se jim falešná dilemata, protože falešnými dilematy jsou. Dokonce je možné, že většina zdánlivě neřešitelných dilemat jsou falešná dilemata. Podstatou nabízeného výběru totiž není to, abyste si vybrali, ale abyste si nevšimli řešení, které by pro vás bylo vhodnější a možná i jediné správné.
Pro nalezení řešení se musíte oprostit od zažité představy (a většinou i od zadání) a uvědomit si skutečnou podstatu problému.
Právě na tomhle principu jsou postavené buddhistické hádanky - kóany. Nejsou to absurdní vtípky a historky, jak si mnozí myslí, ale malé zkoušky toho, jestli se člověk dokáže svou myslí odpoutat od povrchnosti.
Možná vás už napadlo, že to co popisuji je vlastně moudrost - dobře chápat, dobře myslet, dobře jednat. Ano, je to tak, i když to bohužel neznamená, že bych byl opravdu vždy věděl, co je moudré.
Je zajímavé, jak málo se v naší moderní době o moudrosti mluví a jak málo ji kdokoli hledá. Většinou se tak označují jakési sbírky "poučení", které jsou ale právě tou formou, které se musíme zbavit abychom vůbec byli schopni jednat (alespoň někdy) moudře.
Než tohle zamyšlení skončím, chci upozornit ještě na jednu drobnou ale ne nevýznamnou odlišnost v chápání moudrosti. Zatímco v evropské tradici je chápána jako ctnost a tedy v podstatě jako vlastnost, asijské filosofické proudy o ní mluví jako o "cestě" (tao). Zatímco pro Evropana je moudrost něčím stále obsaženým v duši, pro Asiata je to něco čeho se musí držet a z čeho je snadné sejít. Ten druhý způsob myšlení je mi o dost bližší, protože si myslím že moudrost vyžaduje úsilí a k hodně nemoudrému chování stačí nepozornost, lenost, lajdáctví, únava nebo příliš alkoholu. "Cesta" se stává skutečností činy, ne tím, jak dokážeme o čemkoli rozumovat.
Kdy je házení mincí naprosto rozumný způsob rozhodování a kdy nám v ničem nepomůže? Jak „funguje“ kóan? Čím se liší tao a moudrost? A co že mají všechny tyhle věci společného?
Veškeré naše jednání stojí na rozhodnutích, zvláště na tom základním, zda udělat vůbec něco nebo nedělat nic.
Už to je často větší dilema, než si dokážeme běžně přiznat. Většinou nejde o jednoduché slast/strast, ve kterých nám rozhodování zpravidla problémy nedělá, ale o mnohem komplikovanější případy.
Klasičtější situace je to co bych nazval schizoidním dilematem. Něco opravdu chcete, ale zároveň s kroky kterými se k cíli přibližujete nabývají většího a většího významu také nepříjemné stránky , které musíte překonávat, ať už je to strach ze zkoušky, nějaké reálné nebezpečí nebo pocit, který je v rozporu s ostatními vašimi pocity.
Představte si třeba (příklad pro muže), že máte jedinečnou příležitost konečně svést ženu, na které vám opravdu záleží. Víte, že se tahle situace nebude opakovat, jenže co čert nechtěl, slečně se udělal zrovna dneska opar. Nejde jen o panickou reakci při spatření té nerovnosti, ale i o to, že vaše snaha o polibek může mít několik naprosto rozdílných výsledků. Bude jí to bolet? Touží po vás tajně tak, že jí bude tenhle projev citu připadat důležitější? Bude to považovat za extrémně nehygienické? Zamyslíte se a už jste v pasti. S každou myšlenkou klesá vaše šance udělat cokoli. Strach, že ztratíte příležitost a strach že si sám zhoršíte renomé natolik že už příležitost nedostanete povede k tomu, že vaše nejednání nabude rozměru tragické ironie. Nakonec samozřejmě takhle příležitost ztratíte, ne tím, co uděláte, ale tím že nic neuděláte.
Podobné situace známe všichni - při pořizování řidičského průkazu, při prvním milování, při maturitní zkoušce, při seskoku padákem...
Nejhorší takové situace jsou ty které trvají. Když nepřekročíte práh do třídy, kde na vás čeká zkušební komise, propásnete termín a šance zmizí. S ní zmizí i dilema. Co když ale ono dilema nikdy nepomine, jako v případě manželů kteří nedokáží žít spolu ani bez sebe, rodičů kteří vás trápí stejně jako vás mají rádi? Co když to co vám prospívá vás zároveň zabíjí?
Pak už je to pravé schizoidní dilema, které má jen jediné řešení - útěk. Pokud je i ten nepřípustný, pravděpodobně se ho nakonec dopustí vaše tělo - prostě onemocní. Ostatně, kdo by to také dokázal snášet takové věci věčně. Normálně odolný člověk se může zhroutit vyčerpáním, pro některé více disponované to ale může být začátek mnohem delšího trápení, ze kterého si už sami nepomohou.
Model při kterém už nejde zvážit, jestli v určité situaci převládají klady nebo zápory má překvapivě svou alterantivu při rozhodování mezi dvěma stejně dobrými možnostmi a případně též mezi dvěma stejně špatnými možnostmi.
Onen případ, kdy jsou dvě možnosti stejně lákavé a člověk ztratí příležitost, protože se nedokáže rozhodnout, se nazývá Buridanův osel. Poprvé ho sice popsal Aristoteles spíše jako anekdotu, ale filosof 14. století Jean Buridan mu dal podobu osla stojícího přesně uprostřed mezi dvěma stejně lákavými kupkami sena, mezi nimiž váhá tak dlouho, až umře hlady.
I když takový příklad zrovna reálný není, známe ze života případy, kdy něco takového skutečně řešíme, ať už jsou to paralelní vztahy nebo dvě zaměstnání, které obě vyžadují veškerou naší iniciativu a úsilí, ale které prostě nelze dělat zároveň i kdybychom se mezi ně snažili rozdělit čas sebelépe.
Jde tedy o situace, kdy se nám nabízejí dvě možnosti s přibližně stejnými riziky i zisky.
Nejhorší je to právě v situacích, kdy je možné takový stav nějakou dobu udržet. Člověk pak snadno a rád propadá iluzi, že má všechno najednou. Samozřejmě ještě horší může být situace, kdy lze brát předešlá rozhodnutí zpět.
Opět je nejhorším řešením ne-rozhodnutí. Jednoduché házení mincí nám pak může dost pomoci a to buď tím, že nás zbaví samotného rozhodnutí, nebo tím, že si uvědomíme, že obě možnosti vlastně nejsou rovnocenné, ale že si v duchu přejeme aby jedna z nich dostala přednost.
Člověk by se k něčemu takovému měl ale uchylovat jen když je s rozumem opravdu v koncích. Na naprostou většinu dilemat naše city a náš rozum stačí. Výherní automat bychom si ze života přece jen dělat neměli.
Aby toho nebylo málo, existují dilemata, která nabízejí zdánlivě dobrá řešení nějakého problému, zdánlivě dobrá, špatná nebo zdánlivě podobná, která ale ve skutečnosti žádnými řešeními nejsou. Jsou to klasické politické volby typu: ODS nebo ČSSD, nebe nebo peklo, "kdo není s námi, je proti nám". Vyskytují se ale i v obyčejném životě. Říká se jim falešná dilemata, protože falešnými dilematy jsou. Dokonce je možné, že většina zdánlivě neřešitelných dilemat jsou falešná dilemata. Podstatou nabízeného výběru totiž není to, abyste si vybrali, ale abyste si nevšimli řešení, které by pro vás bylo vhodnější a možná i jediné správné.
Pro nalezení řešení se musíte oprostit od zažité představy (a většinou i od zadání) a uvědomit si skutečnou podstatu problému.
Právě na tomhle principu jsou postavené buddhistické hádanky - kóany. Nejsou to absurdní vtípky a historky, jak si mnozí myslí, ale malé zkoušky toho, jestli se člověk dokáže svou myslí odpoutat od povrchnosti.
Možná vás už napadlo, že to co popisuji je vlastně moudrost - dobře chápat, dobře myslet, dobře jednat. Ano, je to tak, i když to bohužel neznamená, že bych byl opravdu vždy věděl, co je moudré.
Je zajímavé, jak málo se v naší moderní době o moudrosti mluví a jak málo ji kdokoli hledá. Většinou se tak označují jakési sbírky "poučení", které jsou ale právě tou formou, které se musíme zbavit abychom vůbec byli schopni jednat (alespoň někdy) moudře.
Než tohle zamyšlení skončím, chci upozornit ještě na jednu drobnou ale ne nevýznamnou odlišnost v chápání moudrosti. Zatímco v evropské tradici je chápána jako ctnost a tedy v podstatě jako vlastnost, asijské filosofické proudy o ní mluví jako o "cestě" (tao). Zatímco pro Evropana je moudrost něčím stále obsaženým v duši, pro Asiata je to něco čeho se musí držet a z čeho je snadné sejít. Ten druhý způsob myšlení je mi o dost bližší, protože si myslím že moudrost vyžaduje úsilí a k hodně nemoudrému chování stačí nepozornost, lenost, lajdáctví, únava nebo příliš alkoholu. "Cesta" se stává skutečností činy, ne tím, jak dokážeme o čemkoli rozumovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat