Nejbližší pravděpodobná ekonomická krize (Proč se Marx mýlil?)

Dnes vám dávám k zamyšlení tuto úvahu. Nepovažujte ji prosím za jednoznačně dokázanou. Je to vlastně hlavně nastínění některých trendů a toho, kam by mohly vést v nejbližší budoucnosti.

 Nejprve se ale musím vrátit pořádný kus do historie.

Pokud byste se podívali dál do minulosti, zjistili byste, že se většina lidí zabývá produkcí potravin. Jinými slovy naprostá většina lidí byli zemědělci. Podíl zemědělců postupně klesal ale pak přišel skok. V 18. století začalo zavádění inovací do zemědělství. To znamenalo hnojiva, primitivní insekticidy a hlavně stroje. Za tři století tak zastoupení zemědělců ve společnosti kleslo ve vyspělých státech na 1 až 2 % populace. 

Většina těchto lidí se přesunula do výroby, takže následovala průmyslová revoluce. Tady se dá mluvit o boomu stavitelství a výroby. 

V osmdesátých letech minulého století, kdy jsem byl připravován na "zařazení do výrobního procesu" se stále drtivá většina práce dělala manuálně. Na takovou práci nebyli potřeba vzdělaní zaměstnanci. Krátké zaškolení úplně stačilo. 

I když to ve svých sociálních bublinách téměř nepozorujeme, většina takové stereotypní práce postupně mizí. Stále častěji jsou automatizovány celé výrobní linky. Propagační slogany říkající, kolik dokáže stroj nahradit dělníků se staly skutečností.

Kam se tedy tito lidé poděli? Zpravidla do služeb. Tady jsem chtěl využít graf z Wikipedie, ale přišel mi málo názorný. Podle přibližných dat jsem sestavil svůj. Zde je tedy můj nástin toho, jak se přesouvali lidé v rámci pracovních příležitostí ve vyspělých zemích (není to příliš přesné, protože to vše jsou jen odhady navíc jde o dlouhá časová období):

Nicméně k nastínění základního trendu by měl tento graf stačit. 

V první ředě je na něm vidět, proč se Karl Marx mýlil. Jeho hypotéza vychází z představy, že se bude poměr dělníků nadále zvyšovat a jejich bída bude mnohem výraznější. Byla to jednoduchá ale chybná extrapolace. To, co čekal, se nikdy nestalo. 

Ke komunistické revoluci nedošlo ve Velké Británii, Francii ani Německu, protože tam už počet lidí pracujících jako dělníci ve výrobě zvolna klesal a jejich životní podmínky se (i díky nátlaku na továrníky prostřednictvím odborů) zlepšovaly. Tu revoltu prostě neměl kdo vést!

Ke komunistickému převratu došlo v Rusku protože bylo zaostalé a ve stavu kolapsu, nikoli navzdory tomu. Komunisté nabízeli dostupné zlepšení podmínek, které v tu chvíli byly skutečně hrozné. Dosti podobně to vypadalo i ve všech ostatních státech světa, kde proběhl domácí převrat a nešlo o sovětský export - Albánie, Čína, Vietnam, Kuba…

Ukazuje ale i jiné věci. Například obchod vznikl v době, kdy byla většina lidí a komunit samozásobitelných. Prodávaly se přebytky, ale na obchodu převážně nezávisela obživa většiny lidí. 

Průmyslová revoluce tento stav obrátila naruby (ale ono už to začalo v renesanci, co si budem…). Pokud vyrábíte něco jiného než potraviny a věci pro vlastní potřebu, jste na obchodu naprosto závislí - šicí stroj nepozřete. Ekonomické krize se mi proto zdají důsledkem ekonomického stavu společnosti, na který nebyla reálná společnost ještě vůbec přizpůsobená.

Tím se dostávám k současnosti, kdy v podstatě všechno ve vyspělé společnosti závisí na obchodu. Uvolnit se jako jednotlivec ze závislosti na obchodu je náročné a v nejvyspělejších státech nemožné. 

Navíc v současnosti i podíl lidí ve výrobním sektoru mimo zemědělství stále klesá a narůstá poměr lidí pracujících v službách. Zatím je tento trend vlastně trochu falešný, protože mnoho výroby je přesunuto do států Asie, kde probíhá obdoba průmyslové revoluce i se všemi temnými stránkami jako je vykořisťování dělníků a dětská práce. Nemůžeme ale předpokládat, že to bude trvat věčně. 

Pokud bude trend průmyslové výroby sledovat dřívější trend zemědělství, může se stát, že při výrazné automatizaci a robotizaci klesne poměr zaměstnanců v tomto odvětví na pouhých několik procent. 

To by znamenalo zaměstnat možná i přes 90 % obyvatelstva ve službách. Ano, to je příliš. Nedá se předpokládat, že by už jen taková proměna totálně neotřásla celým finančním systémem. Pokud takové množství lidí služby prostě nezaměstnají, může to znamenat výrazné přiškrcení, nebo i zastavení oběhu peněz. Tomu se říká "krize".

Je tu ale i další hrozba: výroba potravin i výrobků jsou obory nutné pro život každého člověka. Tím, že je vykonává velmi malá skupina lidí se dostává společnost do ohrožení ať už je to ztráta know how nebo ovládnutí takové skupiny oligarchy. V obou případech lze držet celou společnost příliš snadno "pod krkem" ohrožením relativně malé skupiny lidí. 

Už teď samozřejmě vznikají nápady, jak tento trend zvrátit, nebo jak se mu přizpůsobit. Nelze se ale spoléhat, že by s tímto řešením přišli politici. Myšlení většiny z nich odpovídá polovině minulého století, u některých je to i polovina předminulého.

Byli to Rusové? Proč muselo být rozděleno Československo?

UPOZORNĚNÍ:

Tento článek je čirá spekulace a neměl by být používán jako argument pro cokoli.

 

Ten obrázek si asi pamatují všichni, kdo to tehdy zažili: dva premiéři – Václav Klaus a Vladimir Mečiar sedí v zahradě a domlouvají rozdělení Československa na dva nezávislé státy.  

 

To se také, přesně podle jejich plánu nakonec stalo skutečností 1. ledna 1993. Otázkou je: Proč se to vůbec stalo?

Protože to Slováci chtěli? No, možná, možná někteří…

Průzkum Martina a Zory Bútorových z března 1993 zjistil, že proti rozdělení Československa bylo asi 50 % Slováků a asi 30 % obyvatel Slovenska podporovalo rozdělení. Češi byli spíše proti rozdělení ale s tím, že Slovákům nebudou stát v cestě k jejich vlastnímu státu.  

Je otázka, kdo na tom tedy chtěl něco vydělat, protože pro obě země to žádný přímý užitek nepřinášelo. Přesto byl tlak na rozdělení neuvěřitelně silný a v mnoha směrech kopíroval události roku 1939, včetně boje o pomlčku. 

Seřadím teď pár faktů a pak zkusím vysvětlit, proč si myslím, že byl rozpadající se Sovětský svaz a z něj nově vznikající neoimperiální Rusko, respektive jejich tajné služby, těmi nejpravděpodobnějšími iniciátory roztržení Československa.

 Nejprve tedy malé opakování historie:

1988 - 1991 Rozpad Východního bloku

Sověti se snažili v vznikajících republikách podporovat a dosazovat prosovětské/proruské politiky.

1989 Sametová revoluce v ČSSR

Mezi oblíbenci Občanského fóra se objevují nejen disidenti, ale i pracovníci Prognostického ústavu Václav Klaus a Miloš Zeman. Oba mají velmi silné vazby na Rusko.

Prezidentem se stává velmi proamericky orientovaný disident Václav Havel. Od počátku jeho vliv směřuje republiku ke vstupu do NATO.

Na Slovensku se prostřenictvím VPN dostává do předsednického křesla agent STB Vladimir Mečiar. 

1991 Rozpad Sovětského svazu.

1992 Porady Klause a Mečiara o dělení Československa.

1992 Michal Kováč se jako budoucí prezident ještě před volbami neformálně sešel s  Jozefem Moravčíkem  (bez vědomí Vladimíra Mečiara) a předal mu návrh uspořádání česko-slovenských vztahů v podobě volné unie. Šlo o sondáž možnosti dohody HZDS s očekávanou vítěznou stranou v českých zemích. S podobnou myšlenkou pak HZDS operovalo v počátečních fázích povolebních jednání. Na první povolební schůzce, mezitím co spolu mluvili Václav Klaus a Vladimír Mečiar, předložil Michal Kováč místopředsedovi ODS Miroslavu Mackovi opětovně projekt česko-slovenské unie, který ale ODS odmítla a Macek sám jej označil za projekt „slovenského státu s českou pojišťovnou“. Jako předseda Federálního shromáždění vedl ještě v průběhu srpna 1992 jednání i se zástupci české opozice (ČSSD, ČSS, Zemědělská strana), kde byl projekt česko-slovenské unie hodnocen kladně, ale pro nesouhlas ODS coby koaličního partnera HZDS v jednání nebylo pokračováno.

1.1. 1993 se Československo rozpadá na dva samostatné státy.

2. 2. 1993  Václav Havel se stává prvním prezidentem samostatné České republiky je jím až do roku 2003

26. února 1999 v Trůnním sále Pražského hradu podepsal Václav Havel listiny o přistoupení České republiky k Severoatlantické smlouvě.

12. března 1999 ČR se stala oficiálním členem NATO.

2003 – 2013 Václav Klaus prezidentem ČR své spisky vydává pomocí dotací od koncernu Lukoil. 

Vývoj událostí vedoucích k rozdělení Československa je v České republice interpretován často způsobem "Slováci to chtěli". Reálně ale průběh událostí vypadá tak, že rozdělení chtěl především Václav Klaus, jeho ODS a Mečiar. 

A teď, proč si myslím, že jsou Rusové nejpravděpodobnějšími adepty pro akci "Rozdělení Československa":

I.) "Cui bono"  – Po zvolení Václava Havla prezidentem a jeho podpoře ze západu bylo zřejmé, že se Československo bude snažit začlenit do západních mocenských struktur. V zásadě nebylo možné změnit jeho směřování. Tedy ne celého Československa. 

Případ nacistického Německa a rozdělení Československa za 2. světové války ukazoval, že vazbu mezi Čechy a Slováky lze narušit. Pokud tedy nelze ovládnout směřování celého Československa, stále by bylo možné řídit svojí loutkou alespoň Slovensko. 

II.) Taktika – Ať už se podíváme na Osetii, Gruzii nebo třeba na současnou Ukrajinu, vidíme stále stejný vzor: 

a) Záškodnické akce pod falešnou vlajkou a informační válka vedoucí k vyostření vztahů

b) Podpora separatistické skupiny.

c) Odtržení území

d) Anexe území

e) Připojení území k Rusku

Jde v podstatě o stejný postup, který použil Hitler při převzetí pohraničí.

III.) Proč nedošlo na body d) a e) ? Nikdy o ně nešlo. Slovensko nemá přímou hranici s Ruskem od roku 1991. V zájmu Ruska byl loutkový stát řízený jím dosazeným politikem, nebo stát pod výrazně větším vlivem ruské propagandy, než Česká republika. 

Strategicky by pro Rusko bylo výhodné zabránit vstupu Slovenska do NATO. Vznikla by tak těžko hájitelná hranice, protože ČR, Maďarsko a Polsko vstoupily do aliance roku 1999.

Konec této snaze znamenal rok 2004, kdy se k NATO připojilo i Slovensko. Informační válka však stále trvá. Po posledních volbách má Slovensko i skutečně prokremelskou vládu.

Asi vás napadá jedna otázka navíc, takže na ní také odpovím:

Rozpadlo by se Československo i tak? Ano, nebo by přinejmenším došlo k radikálnímu přehodnocení vztahů, které by vedly k vzniku dvou nezávislých států pod hlavičkou unie.  Ze strategických důvodů by se to ale stalo až po zajištění bezpečnosti obou států po připojení k NATO, tedy pravděpodobně v roce 1999. 

Po vstupu obou zemí do EU by se tato dohoda stala z větší části symbolickou.

Poznámky:

Teprve v roce 2017 můžeme mluvit o převládnutí názoru, že rozdělení bylo správné. Ale ani to není žádná hitparáda schvaluje jej 53 procent Čechů a 51 procent Slováků. 

Obě země se tedy pravděpodobně znovu nespojí, pokud je k tomu dějiny nedonutí jako v roce 1918.

https://video.aktualne.cz/dvtv/politolog-kroupa-klaus-nasmeroval-cesko-do-slepe-ulicky/r~1a0ef456821a11e4a9bd002590604f2e/

Exorcista jako realistický film

 Tohle by vlastně mělo být zamyšlení nad tím, proč současné filmy o posednutí stojí tak za ***** . Víte, filmu ze sedmdesátých let by mělo být těžké odpustit zobrazení "posednutí" jako skutečného posadnutí démonem. Mnohem horší ale je, když takto vypadají i filmy po přelomu nového tisíciletí, protože zatímco v sedmdesátých letech to znamenalo, že tvůrci uvěřili vyprávění nějakého pobožného blouznivce, po přelomu tisíciletí už to znamená, že museli vysloveně ignorovat celou lavinu dostupných důkazů o tom, jak exorcismus reálně vypadá a funguje.

Řeknu vám, jak by vypadal opravdu realistický film Exorcista, točený podle toho, jak to funguje doopravdy.

Dějství první - expozice:

Spokojená rodina (třeba v Polsku) její členové se scházejí u večeře, mluví spolu o něčem nepodstatném, před večeří se pomodlí. 

Dějství druhé - Hřích:

Druhý den dcera ve škole, kněz má přednášku o posednutí, ukazuje předměty, které údajně posedlí démonem při vymítání plivou - hřebíky, vruty, rozlámané žiletky. Dívka opatrně kouká po spolužačce, jako kdyby to bylo něco nevhodného.
Krátce na to ji chytí, jak se spolu líbají v šatnách na tělocvik. Ředitel volá rodičům.

Dějství třetí - Večeře u které nikdo nemá chuť k jídlu:

Rodiče před svou dcerou řeší, co by měli dělat, chovají se jako kdyby tam nebyla. ostatní děti se tváří, že by radši zemřely, aby tu nemusely sedět, ale nedostanou na vybranou.
Nakonec se rodiče shodnou na zdánlivě neškodném "obrátíme se na kněze".
Dcera souhlasí, protože je také věřící.

Dějství čtvrté - Nemusíš se bát:

Dívka přichází za knězem, který jí říká, že se nemusí bát, že exorcicmus není to, jak ho ukazují ve filmech, že je to spíše něco jako společná modlitba. Modlí se spolu za to, aby jí Bůh zbavil nevhodných myšlenek.

Po rozhovoru a modlitbě se zdá, že dívka skutečně nachází vnitřní klid. Děkuje knězi, oba se s pocitem úspěchu rozcházejí.

Dějství páté - Návrat démona:

Dívka se vrací do školy. Nikoho si po erotické stránce nevšímá, zdá se být spokojená. Po několika dnech potkává spolužačku, kterou líbala. Ta se jí ptá, proč si jí nevšímá, co jí udělala. Druhý den se probouzí v její posteli, je zmatená, ale ne tím, že by si nic nepamatovala. Pamatuje si všechno velmi dobře. Je někde, kde být nemá. Běží za knězem a prosí ho pomoc.Oba se spolu začínají modlit.

Dějství šesté - Kolo prokletí:

Opakující se výjev: Dívka se vrací domů, tvrdí , že se jí ulevilo, ale za krátko jde zase za knězem a projevy jejího posednutí jsou při každém návratu výraznější. Spolužačka se jí ptá, co se děje, ale ona to nedokáže vyysvětlit, jen ji od sebe odhání.

Po mnohém opakování už má propadlé oči, vyráří neartikulované skřeky, chodí v "mostu" a plive hřebíky a šrouby. 

Je vidět, že i kněz je stále s každým návratem přesvědčenější, že je to skutečný démon, který možná bude i nad jeho síly. Doufá ale v pomoc boží.

Dějství sedmé - Přízraky:

Dívka umírá a na prsa si tiskne kříž se slovy "Do tvých rukou svěřuji svou duši". Ukáže se ale že je to jen představa matky, která je silně věřící ale už neunese pohled na utrpení své dcery.

Dívka děkuje knězi, za to, že ji zachráníl. Odchází se svým novomanželem a hází za sebe kytici, kterou chytí ... kněz. Jenže se ukazuje že je to jen představa kněze, který má pocit, že fatálně selhal.

Dívka utíká z domova, na nádraží na ní čeká spolužačka a říká jí "Že ti to ale trvalo, démoni jsou přece jen v naší hlavě!". Jenže se ukáže, že je to jen sen dívky připojené na přístrojích. Lékař říá: "Až se stabilizuje, budeme ji moci probudit z umělého spánku."

Otec s nepřítomným výrazem: "Nejsme snad všichni v umělém spánku?"

Poznámka:

Omlouvám se, ano bylo to snadné, zneužít právě lesbické téma, protože sám o takovém případu vím. Zrovna tak mohla dívka zjistit, že je ateistka, nebo mohla být třeba psychicky nemoná. Všechny tyto možnosti ale příběh příliš komplikují a já se snažil spíše o srozumitelnost, než o to, aby tenhle film skutečně někdo natočil.

Trickster – víc, než jen šašek

Trickster, to slovo se překládá jako šprýmař, nebo vtipálek, jenže trickster je něco mnohem víc než jen bavič. 

Z mytologie a umění známe postavy tricksterů, kteří dokázali mnohé - Tyl Ulenspiegl, Pipi Dlouhá punčocha, Loki, Ešu, Scapino, Kašpárek, Doctor Who nebo Puk z divadelní hry Sen noci svatojánské.

Z reálných osobností tu stojí vedle sebe Sokrates, Franta Sauer, Jan Paleček, Horace de Vere Cole,  Bobby Henderson, Victoria Woodhullová nebo Ken Kesey. 

Ve skutečném životě jsou ale tricksteři pravděpodobně o něco hojnější, než v literatuře. Jen jejich tricksterské působení bývá dokumentováno málo.

Literární či filmové zpracování žel dost často ukazuje nepochopení a dělá z nich jakési žvatlající "komické" postavičky, polepšitelné glosující antihrdiny nebo zamyšlené reformátory.

I když to z hlediska umělecké tvorby může být vlastně v pohodě, k vysvětlení toho, čím skuteční tricksteři jsou, to moc nepomáhá. 

Proto se musím obrátit na postavu mnohem bližší, na které se dá chování trickstera lépe vysvětlit.

Mezi trickstery patří také Saturnin, což je zároveň jeden z nejpřístupnějších příkladů toho, jak tricksteři vystupují a jaké je jejich životní poslání. Úkolem tricksterů totiž není trousit vtipy (i když často mívají dobrý smysl pro humor) ale něco mnohem důležitějšího. 

Děj se ve skutečnosti začíná pořádně rozvíjet v okamžiku, kdy Vypravěč zjišťuje, že už nebydlí ve svém bytě nýbrž na hausbotu. Tím začíná série absurdních příhod, které rozhodně neměl v plánu.

Stačí se zamyslet nad tím, co by se v románu odehrávalo, pokud by si vypravěč nenajal právě Saturnina. Žil totiž ve svém bytě nepříliš šťastným, ale ani nepříliš nešťastným životem. Dá se říci, že by v tomto stavu mohl zůstat v podstatě do smrti a nic významného by se nestalo. Je to kvazistabilní stav. Vypravěč by se ve skutečnosti mohl mít mnohem lépe, ale uvázl v jakési termoklině ze které sám dobrovolně neodejde.

Bez tricksterů zůstávají lidé v kvazistabilních stavech, které mohou být z dlouhodobého hlediska velmi nevýhodné a deprimující. Dokonce mohou v budoucnosti představovat riziko ohrožující samotnou existenci jednotlivce nebo společnosti.

Úkolem tricksterů je tedy ve skutečnosti rozbíjení kvazistabilních stavů ať už v životě jednotlivců, nebo insttucí i celých společností. Ne nadarmo je dvojice "šašek a král" (rozuměj vládnoucí vrstva a tricksteři) nutnou součástí rozvíjející se společnosti. Společnost, která se zbaví tricksterů, je neschopná dalšího vývoje. 

Jací vlastně jsou skuteční tricksteři? 

Na pohled je nejspíš nepoznáte. A ani běžné charakterové vlastnosti vám moc nepomohou. Většinou nebývají skutečně zlí, protože mvají trochu nadhled. Často mívají umělecké sklony a neúctu k pravidlům i dobové morálce. Vlastně se dá říci, že pro umělce je povaha trickstera "darem nebes", protože kdo by si přál být jen průměrným, zaměnitelným tvůrcem obrázků, když může být buřičem a reformátorem?

Zcela zvláštní vztah mají tricksteři k pochybnostem. Obyčejní lidé se pochybností bojí, zatímco tricksteři vědí, že pochybnosti mají skutečnou hodnotu, protože ukazují potenciál. Proto vyvolávají pochybnosti, což může být i nepříjemné.

Tricksteři snadno vytvářejí situace, které jsou pro ostatní lidi nezvyklé, překvapivé a šokující. Ano, i nebezečné!

Mají také schopnost postrčit ostatní k věcem, které si sami už dlouho přejí, ale nerealizují je kvůli zažitým stereotypům nebo obavám. 

Je charakteristické, že diktátoři nesnášejí trickstery, protože zpochybňují jejich neomylnost.

DSV Titan – Co bylo špatně?

Po tragédii DSV Titan firmy OceanGate mě samozřejmě zajímalo, o jaké plavidlo vlastně šlo. Ne společnost OceanGate skutečně nebyla v tomhle směru v mém záběru. Vlastně jsem o nehodě docela dlouho nevěděl. Toho dne 18. 6. jsem se totiž právě vracel z Jaderského moře. 

Teprve po prostudování nějakých těch informací, jak vlastně bylo plavidlo Titan konstruováno jsem se vyjádřil v tom smyslu, že to byla jen přerostlá dětská hračka a že nechápu lidi, kteří do toho šli dobrovolně. 

 

Protože to naprosto přirozeně působí jako chvástání po bitvě, popíši body (můžete se nad nimi hádat) pro které mi připadala konstrukce submersible Titan nebezpečná:

1.) Celková filosofie

Hlubokomořská plavidla v současnosti zpravidla přísně odlišují mezi tlakovou částí pro posádku a plovákem (dnes už tradičně ze syntaktické pěny), který plavidlo nese. Má to racionální důvod: bezpečnost. Tato konstrukce umožňuje dělat sekci pro posádku s mnohem větším bezpečnostním násobkem, než mají běžné ponorky zachovávající starou koncepci (už od dob Hunley), v níž je obytná část zároveň nosným tělesem. To znamená prostě silnější stěny přetlakové části. OceanGate šel opačným směrem - snižováním hmotnosti přetlakové sekce. 

2.) Kompozitní část trupu

Použití kompozitu při stavbě přetlakové sekce není úplně super nápad nejen z důvodu obtížnějšího testování. Ostatně existují komory raketových motorů, které jsou z kompozitu a běžně se používají. (jen pro zajímavost tlak v komoře SRB - který tedy nebyl z kompozitu - je 11,8 MPa zatímco tlak v hloubce 4 km je zhruba 4x vyšší). V čem se to liší? Pevnost kompozitu dodávají především vlákna odolného materiálu - zde uhlíková. Ta dodávají přirozeně především pevnost v tahu a pouze ve svém směru. Proto se kompozitové nádrže dějají mnohosměrným navíjením. Zde byl trup laminován spirálovým navíjením. To že všechny lamináty velmi problematicky stárnou, ví každý jachtař. Prostě časem ztrácejí homogenitu. U lodě se musí takové místo vybrousit a přelaminovat. Tam ovšem vnitřní problém prozradí prosakování nebo vyboulení. U ponorného plavidla by degradace nebyla poznat z vnějšku až do okamžiku destrukce. Stárnutí je také spíše problém plavidel, než raketových motorů u kterých je funkce omezená zpravidla na minuty. Opakovaným vystavením extrémnímu tlaku lamináty stárnou nepředvídatelně, protože to nikdo netestoval, ale dá se předpokládat že se v nich vlákna lámou (ano i ta uhlíková) a oddělují. Dá se tedy říct, že je velký rozdíl mezi materiálem, který tvořil trup Titanu při prvním a při posledním ponoru. Kabiny hlubokomořských plavidel se zcela záměrně dělají z masivního kovu nebo akrylátového skla, protože tyto materiály jsou částečně elastické. (Jo, pokud jste viděli batysféru, tak si uvědomte, že v hloubce kolem 900 metrů byla reálně o trochu menší.) 

 

 

3.) Řízení. 

K téhle věci mám připomínky nejen u plavidla Titan. Existují dobré důvody, proč bývají i na nejmodernějších strojích tlačíta - jsou primitivní a spolehlivá. Na použití dotykových obrazovek nebo herního ovladače není v zásadě nic špatného, pokud to není primární systém řízení a nezávisí na tom váš život.

4.) Akustický vyhledávací a navigační systém

V principu zajímavé řešení (ne tak originální, jak si možná myslíte), které se ovšem při nejlepší vůli dá označit jako "experimentální", nikoli jako "spolehlivé". Děsivé začne být až ve chvíli, kdy si uvědomíte, že na něm záleží nalezení plavidla, které nelze zevnitř otevřít.

5.) Způsob uzavírání trupu

 Uzavírání trupu zvenčí je lákavý a zavržený postup z dobrých důvodů. Lákavý je proto, že zajišťuje maximální jistotu uzavření a dobré rozložení tlaku na styčných částech uzávěru. Přesto se nepoužívá, protože omezuje dobu za kterou musí být posádka DSV nalezena aby přežila. V kombinaci s ne na 100 % spolehlivým vyhledávacím systémem je to skutečně "smrtelná past".

Pokud tohle bude ještě někdo komentovat, tak prosím nezaměňujte DSV (deep-submergence vehicle) a ponorky, zvláště vojenské. DSV pravděpodobně nikdy v dohledné době neponese třeba reaktor. Není tam na něj místo a je tam k ničenu.

Vývoj AI vrací do hry úvahy o politickém počítači

Výsledky práce různých typů umělé inteligence od "uměleckých" DALL– E 2, Photosonic, Starryai, Dream či  Midjourney po textující AI jako je nejznámější ChatGPT 4 právě uvádějí lidi v úžas. 

 

Přesto vlastně není umělecká tvorba ani literární výkony tím, v čem umělá inteligence má šanci ukázat to, co dokáže nejlépe. Zároveň učení z internetu, kde je sice dostatek dat, ale minimum vodítek, která z nich jsou pravdivá a která nikoli, vlastně není nejlepším zdrojem pro umělou inteligenci. 

Politická rozhodnutí a jejich dopady přitom poskytují dostatek poměrně abstraktních dat, která by bylo možné vzájemně porovnávat a tvořit z nich předpovědi. 

 

Bylo zatím příliš rizikové, nechat vše na AI, jak ostatně ukazují pokusy s chatboty bez morálních omezení. Stále by ale mohla být umělá inteligence velmi užitečná při zkoumání možných dopadů různých politických rozhodnutí. 

 

Nejen naše země a naše vláda má totiž problémy s tím, že se politici rozhodují lineárně, ale jejich rozhodnutí působí na složitou společnost představující mnohovrstevný nelineární systém. Právě s takovými daty ale zachází umělá inteligence velmi snadno.

Dřívější články na toto téma:

Hovoří CML - Centrální Mozek Lidstva

CML 2 - poselství vymyšlených počítačů

Měli bychom roboty nahradit dělníky nebo raději šéfy?

B2016 - Kalkulačka na zákony 

Externí odkaz:

 

ČT: Obávat se umělé inteligence musejí hlavně bílé límečky, říká expert

 

Jak mě zničil stres – osobní zkušenost a varování ostatním

Lidé nejsou nerozbitní, ani když tak působí. Já nejsem a ani vy nejste. 

Tenhle příspěvek je o tom, jak mě zničil stres. Nemám v úmyslu si stěžovat (to jsem už udělal jinde) ale varovat. Myslím, že tohle je jedna z věcí, kterou by se měli lidé učit v základní škole,  podobně jako první pomoc. Já vím – neučí.

 

***

Znáte takový ten pocit blížícího se průseru, kdy si říkáte: "Sakra tohle by mohlo jednou špatně dopadnout." Tenhle pocit hrozně klame. Ve skutečnosti se na poslední chvíli čas strašně zrychlí. Z měsíců se stanou dny a z dnů hodiny.

Přesně to se mi stalo. V době, kdy mi začalo docházet že stres v práci, únava, nevyspalost a nedostatek jakékoli radosti, prostě budou mít následky, jsem začal okolí připravovat na to, že to přijde. Nedá se říct, že bych to úplně stihl. Myslel jsem si, že mám tak dva až tři dny, než přestanu fungovat. Byly to hodiny.

Falešné představy

 Většina lidí má představu, že se lidé hroutí v okamžiku největšího tlaku, ale není to tak úplně pravda. Hodně lidí se hroutí až když největší nápor pomine a mělo by nastat uvolnění. (Doktor by vám vysvětlil, že jde o následek vyprchání vlivu adrenalinu.)

Také mě tahle zrada organismu nezasáhla ve chvíli největšího zatížení, jak bych čekal. Přišla asi dva dny potom, kdy už jsem měl pocit, že se mi nejhorší věci povedlo vyřešit a doufal jsem že to bude spíš lepší.

Nikdy správně neodhadnete zbývající čas!

Zjištění, že se mi klepou ruce tak, že skoro nemohu psát na klávesnici počítače, mám hrůzu ze zvonění telefonu a pro bolest na hrudi skoro nemohu dýchat přišlo jako rána do vazu po vyhrané bitvě.
Z myšlenky "to mohl být průser" se stala myšlenka "složí mě to za pár dní" a z ní "ne dní, hodin" v podstatě během dopoledne.

Okolí vám to nebude věřit

Tyhle epizody potkávají i lidi zcela fyzicky zdravé, výkonné, spolehlivé. Z vnějšího pohledu není moc vidět, Proto si okolí většinou myslí, že upozorňování na blížící se problém je od vás spíše vtipkování, než varování. Jsou pak situací zaskočeni i když se zdá, že měli dost času reagovat.

Později jsem si uvědomil, že mám i v tomhle určitou výhodu. Sice jsem si nakonec musel pomoc vyžádat sám, ale nějak i tohle chápu. Většina lidí nejen netuší, co člověku je, ale navíc mu mohou jejich reakce stav zhoršovat. Zvláště v případech, kdy jde o partnery, o které by se měli být schopni opřít a oni tou oporou nejsou. 

Část mých přátel má ale s krizovými stavy zkušenosti, takže se mnou dokázali neagresivně komunikovat i tak. 

Při zpětném pohledu je všechno mnohem jasnější

Když se na své vnějí projevy podívám zpětně, vidím, že už v době, kdy mi připadalo, že mám vše pod kontrolou, jsem toho moc pod kontrolou neměl. Zhoršování úsudku je postupné a v podstatě znemožňuje realistický odhad závažnosti stavu.

Na štěstí záleží

Odolnost vůči stresu záleží na okolnostech, které s konkrétní stresovou reakcí zdánlivě nesouvisejí. Například na tom, jaké pozitivní, nebo negativní podněty jste za poslední dobu nasbírali. Nejde přitom jen o jejich intenzitu, ale i o jejich množství. 

Vidím ve svém životě za poslední měsíce řadu okamžiků, kdy jsem se musel smiřovat s různými ztrátami něčeho, na co jsem se těšil někdy i celý rok. Nebyly to jen zážitky, ale také naděje do budoucna. Je to jako kdybych viděl zhasínat hvězdy. Moje odolnost vůči stresu byla tedy mnohem mizernější, než jsem předpokládal. 

Jako každý člověk potřebuji šťastné okamžiky, které by dobíjely mou zásobu optimismu, jenže já držel půst a trpěl drobnými ranami, ze kterých bych se jindy oklepal během desítek minut nebo několika hodin.*

Kde jsem udělal chybu? 

Zpětně vidím, jakou past jsem si vlastně na sebe sám postavil. 

Skládala se z ekonomického tlaku, zaviněho z velké části pandemií, nepřiměřeného pracovního tlaku a pocitu vlastní zodpovědnosti, který mi bránil se z té situace dostat. 

Dohromady jsem tedy šel daleko za hranice toho, co bych jindy připustil.

Varovné příznaky – jak poznat, že to na vás jde?

Známá příčina

Měl jsem v tomto stavu, velmi přesnou představu, která příčina mě do něj dovedla. A myslím si, podle rozhovorů s podobně postiženými, že je to pravidlo.

 

Nespavost 

Cítil jsem se strašně unavený, protože jsem několik nocí nespal víc než několik hodin, ale zároveň jsem se stále budil srachem že se něco přihodilo a neustále kontroloval počítač i mobil.

Velká únava spojená s neschopností usnout je příznakem mnoha duševních onemocnění a poruch.  Vlastně je to jeden z prvních ukazatelů, že by s vaší psychikou nemuselo být vše v pořádku.

Je to jeden z důvodů, proč jsem ztrácel správný úsudek a schopnost soustředění. Na každého to ale působí trochu jinak.

Proto jsem také nedokázal odhadnout skutečnou závažnost svého stavu a dělal velké množství chyb, které dále mou nejistotu a úzkost jen zvyšovaly.

 

Úzkost

Úzkost vedoucí až ke stavům paniky, je další charakteristický znak, který ale reakce na stres sdílí s jinými úzkostnými stavy.

 

Charakteristická bolest 

Fyzická bolest jako manifestace úzkosti se  projevuje jako tupá bolest v oblasti hrudní kosti o něco výše, než je poloha srdce.  Často je mírně nalevo. Já ji připisoval zablokovanému žebru. V některých případech ale prý může být i výraznější, až bodavá.

Přecitlivělost

Jestli si zpětně vybavuji něco velmi intenzivně, tak to jsou mé reakce na podněty, které mi jindy nevadily, nebo jsem si je sotva uvědomoval. Nepatrný náznak výčitky mě dokázal rozplakat, sotva zřetelný pocit nátlaku vyvolat pocit úzkosti, tlaku na prsou, bušení srdce.

 

Třes

Nahromadění stresových hormonů se projevuje třesem hlavně rukou – už jsem psal, že jsem měl i problém psát na klávesnici počítače. Snaha maskovat třes tím, že si snažíte držet ruce, aby nebyl třes vidět, ale stav zhoršuje. Třes je v zásadě reakce těla, kterou se snaží tyto hormony vyplavit. Můžete se proto naopak pokusit začít třást rukama záměrně a tento proces trochu usnadnit.

 

Návrat k tomu, co fungovalo kdysi

Za tohle se trochu stydím, ale je to fakt. V době největšího stresu jsem znovu začal (po několika desetiletích) silně kouřit. Stává se to žel velmi často. Teď se toho znovu snažím zbavit.

Jak z toho ven?

Vyhledejte pomoc

Pokud se dostanete do podobného stavu jako já, smiřte se s tím, že váš úsudek nestojí za nic. Nečekejte, až vás to znehybní na nějakém opravdu nevhodném místě, nebo až ztratíte orientaci v nějaké nebezpečné situaci. Ideální je mít pro takový případ nouzový plán, i když si právě připadáte úplně v pohodě. 

Podobná reakce na stres je spíš něco jako úraz. Také nehledáte ambulanci až když si zlomíte nohu. Nebo možná ano, ale není to prozíravé. 

Pokud jste opravdu zatuhlí víc než já, klidně volejte sanitku.

Já využil pražský Riaps, což je zařízení, které se mým přátelům už v minulosti osvědčilo.**

https://www.csspraha.cz/kc-riaps

Předsudky znevýhodňují muže

Je to tak. Měli byste to vědět. Ve skupině, do které jsem se dostal, jsem jediný muž*** a není to tím, že bychom byli postižení méně. "Mužný" stereotyp, který zakazuje zklamat nebo požádat o pomoc je hodně proti nám. Ne že by podobné předsudky nepostihovaly i zodpovědné ženy, ale statistika je pro muže opravdu zlá.

Možná by stálo za to vědět, že cesta která nevede do krizového centra může také vést na uzavřené oddělení a v nejhorších případech, kdy nevede ani tam, může být tou poslední.

Tělo a mysl

Třas až zatuhnutí těla způsobuje nadmíra stresových hormonů, které měly kdysi za úkol připravit člověka k boji. Vyplavit se tedy dají pohybem i když se do něj asi nikomu v tomto stavu moc nechce. I já měl tendenci se spíš zachumlat do peřin, ale pravděpodobně by to vedlo jen k dalšímu zhoršení.

Slyšel jsem o lidech, kteří mají různé radikální způsoby rychlého vyplavování stresových hormonů, takže jsem zkusil chvíli cvičit s cvičným kyjem, ale nevypadalo to jako dobrý nápad. Nakonec jsem to  vyřešil procházkou po Stromovce. Chůzi i v tomhle stavu zvládne téměř každý. Celkem to fungovalo. Skutečně jsem potom usnul. (Děkuji svým průvodcům.)

Psychoterapie

Psychoterapii mi doporučili a já vám ji také doporučuji. Nejde ani tak o to, že by rychle pomohla z tohoto akutního stavu (tak brzy vám psycholog či psychoterapeut s velkou pravděpodobností ani k dispozici nebude) , ale pomůže vám uvědomit si, kde jste udělali chybu a čemu byste se měli příště vyhnout. Dobrý prychoterapeut také doporučí postupy pro případ krize. 

Pokud u vás tenhle stav spouští panické stavy, je dobrá také mobilní aplikace Nepanikař.

https://nepanikar.eu/

Další užitečné rady a odkazy:
https://nevypustdusi.cz/

 *) Nemohu nemyslet na utilitaristy s jejich hedony a dolory. Připadá mi, že jsou vlastně mnohem blíže realite než třeba Epikuros. 

**) V České republice fungují pouze 4 krizová centra pro dospělé s nonstop provozní dobou, kam můžete přijít kdykoliv, během svátků, víkendů i v noci, a to bez předešlého objednání. Obvykle zde mají k dispozici i krizová lůžka, záleží však na naplnění jejich kapacity.

• Krizové centrum RIAPS – 222 586 768
  Chelčického 39, Praha 3

• Centrum krizové intervence – 284 016 110
  Ústavní 91, Praha 8

• Krizové centrum Brno Bohunice – 532 232 078
  Jihlavská 20, Brno (pavilon G – Krizové centrum)

• Krizové centrum Ostrava – 596 110 882-3, 732 957 193
  Ruská 94/29, Ostrava

***) Tento článek byl sepsán před koncem mé terapie v Riapsu. Ke konci se přece jen ve skupině jeden další muž objevil. Jeden!

PS: Pokud vás zajímá diagnóza, tak vám, podobně jako mě, pravděpodobně v krizovém centru dají některou z okruhu F43 - Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení, nejčastěji  F43.2 - Poruchy přizpůsobení. První diagnóza je ale vždycky tak trochu nástřel, který se zpřesňuje jen když je to potřeba. Spousta lidí ale ani žádné zpřesnění nepotřebuje, protože jde o izolovanou epizodu v jejich životě. Není to něco, co by nás mělo provázet celý život.