Je polykula rodinou budoucnosti?

 

 Ano, tenhle článek je trochu provokace. Doufám, že bude provokovat k zamyšlení. Mohl by se také úplně stejně jmenovat: 

Je polyamorie přirozeným důsledkem feminismu?

To, co zde teď uvedu není ani tak myšlenkový experiment, jako úvaha. Mohou v ní být samozřejmě chyby, které jsem přehlédl a nevyřešené věci, ke kterým jsem se nedostal. 

Nejprve se krátce zastavím u termínu polykula. Jde o útvar shodný s partnerským soužitím, ovšem při větším počtu zůčastněných. Dalo by se říci, že polykula je polyamorická rodina. 

Samozřejmě rodiny s velkým počtem členů v minulosti existovaly, ale současné polykuly se od nich přece jen liší důrazem na rovnost. Jak to tedy vypadalo v minulosti?

Už když se podíváte do starověku, zjistíte, že atomární rodiny typu muž + žena + dítě, v zásadě neexistovaly. Namísto toho se dalo mluvit o "domech" či "vilách" (starověká villa byla ovšem spíše zemědělskou výrobní jednotkou obdobnou statkům v 19. století). 

Aby rodiny v takových sociálních jednotkách mohly vůbec fungovat, vyžadovaly k zabezpečení všeho potřebného další lidi, kteří v poměru k nim nebyli vůbec v rovném postavení - služebnictvo a otroky. Reálně ale byli v podřízeném postavení také potomci a ženy. 

Ten rozdíl v nadřazenosti a podřízenosti byl obrovský, až takový že měl pán domu v archaických dobách právo svou ženu (či ženy) a děti zabít, aniž by za to byl nějak trestán. 

S časem se kultura vypravila (naštěstí) k větší rovnoprávnosti, což znamenalo nejprve vymizení domácích otroků a časem také postupný úbytek služebnictva. 

V době průmyslové revoluce nám tedy zůstaly v rodinách jen tři skupiny, které měly hierarchické uspořádání - muži, ženy a děti - přesně v tomto pořadí. 

Biti na tom byli v podstatě všichni. Ženy tím, že se na ně přenesla veškerá práce v domácnosti a v důsledku také sociální izolace. Muži tím, že museli vydělávání peněz podřídit většinu a někdy i veškerý čas a děti tím, že jim rodiče věnovali poměrně málo pozornosti i času. (ne náhodou právě v této době vznikají organizace pro děti a mládež)

Do toho všeho přichází feminismus se snahou zapojit ženy do společnosti a dát jim například kariéru a volební práva. (Vypadá to logicky - musely toho mít opravdu plné zuby.) 

Jenže ve výsledku nám tu vzniká jakýsi prapodivný rodinný bastard. Žená má pořád na starosti domácnost a děti, ale k tomu zároveň chodí do práce. Problém je jak skloubit kariéru nebo vzdělání třeba s těhotenstvím a péčí o dítě, když má den jen 24 hodin. 

Výpadek platu ženy v atomární rodině představuje ztrátu 1/2 rodinných příjmů. Vždy je to tedy sestup dolů. Pro atomární rodiny s průměrnými a podprůměrnými příjmy je pořízení potomka rozsudkem k chudobě. 

Je tu i jiný problém. Aby žena mohla dělat kariéru, potřebuje vzdělání. Jenže ve stejné době je většínou její optimální věk na to, aby se stala matkou. A něco podobného samozřejmě platí i pro ženy v akademické sféře. 

Polykula představuje řešení

Ano, je to jen jedno z více řešení, ale zajímavé. 

Už polyamorická triáda bude mít výpadek pouze 1/3 příjmu, pokud se matka rozhodne zůstat doma, Ale i méně, pokud se o náklady, domácnost a péči o děti členové rozdělí. Zrovna tak pro studentku v polykule nemusí těhotenství ani potomek znamenat nutně konec studia a pro vědkyni komplikaci v její vědecké kariéře.

Podobně dokáže polykula s diverzifikovanými zdroji ustát otřesy na trzích a burzách mnohem snadněji než dvojice se dvěma příjmy a rozhodně lépe než partnerská dvojice s jedním příjmem, nebo jednotlivec.

Tyto efekty budou samozřejmě silnější u větších polykul, ale tam budou narážet na hranice klesajících výnosů. Konkrétně v polykulách s větším počtem členů začnou komunikační problémy, ale též emocionální neshody převažovat nad benefity spolupráce. (předpokládám že hranice bude 8 až 10 členů)

Pojistka

Pokud by se motivace k soužití časem stávala více než na vzájemných vztazích závislá na společných zdrojích, změní se takové skupinové soužití v model jaký známe z venkovských statků 19. století a z literatury. 

Co vlastně brání sklouznutí do téhle nechtěné polohy? Na rozdíl od předchozích druhů uspořádání sociálních jednotek drží polykula pohromadě vzájemnou náklonností a všichni v ní mají stejná práva. Nikoho nelze proto v polykule držet jen proto, že to ostatní potřebují.

To, že jednotlivec může ze svého rozhodnutí polykulu opustit, dokonce že se může celá polykula rozpadnout, bychom měli chápat ne jako její slabinu, ale jako důležitou pojistku. Teprve soužití, které není postavené na nevyhnutelné povinnosti ani na nouzi, můžeme hodnotit jako kvalitní i podle délky jeho trvání.

Budoucnost

Pro současnou společnost jsou polykuly stále velmi exotické uspořádání vztahů. Dokonce natolik, že většině připadá pokrytectví přijatelnější než upřímnost. Nezanedbatelné procento lidí vázaných v monogamních svazcích má milence či milenky a dokáží s vysokým hereckým umem předstírat jejich neexistenci. Současný "normální" mód atomární rodiny je tedy pro velkou část zúčastněných dosti nekomfortní v oblasti soužití, rodinné ekonomiky i z hlediska seberealizace. Hlavní důvod, proč tolik převažuje je tradice. 

Polykula nabízí mnohem širší možnosti ve všech zmíněných směrech, její výraznou nevýhodou je ale právě to, že jde o nezažitou formu soužití. Ano, její nevýhodou je opět tradice. Z tohoto důvodu se budou do pokusů o skupinové soužití pouštět především lidé, kteří rozhodně nepatří k mainstreamu. Hrozí tedy že budou považováni spíše za exoty, než za průkopníky. Přesto současný kulturní vývoj přirozeně nahrává polyamorikům a polykulám. 

Připadá mi trochu pitoreskní, že polykuly jsou považovány za slabé v situacích, ve kterých se naopak ukazuje jejích výhodnost, jako je těhotenství, výchova dětí nebo ekonomické problémy. Kritici polyamorie se totiž soustřeďují především na představu, že množství partnerů řeší problém sexuální pestrosti ve vztazích,  a vůbec je nenapadá, že polykuly mohou být úspěšnější i při řešení závažných existenčních problémů.

Tak teď už můj názor znáte. Zbývá jen jedno: Kritici, vrhněte se na mě!

Má smysl hacknout politiku?

 Poslanci demonstrativně nenosící roušky ani v poslanecké sněmovně. Premiér ukazující v přímém přenosu několik papírů slepených dohromady a popsanách titěrným písmem, které ani nerozliší kamera. Flikování obecně zřejmých chyb nápady na poslední chvíli. Dosazování lidí na zodpovědná místa podle známostí a nikoli podle schopností.. a mnoho dalšího.

Zkrátka byli jsme v roce 2020 svědky tak gigantického politického diletantství, že proti tomu i Jakešův projev z Červeného hrádku vypadal jako odborná přednáška. 

Jednou z rozbušek Sametové revoluce byla zoufale okatá neschopnost komunistů vést dobrou politiku. Po krátké (a drahé) době euforie se nezdá, že by to s diletantstvím našich politiků bylo lepší. Problém je v tom, že politická místa představují v obecném povědomí mocenské, nikoli odborné funkce. Mafiánštění politiky je proto přirozený důsledek, nikoli nehoda nebo chyba tohoto systému.

Tomuto stavu nahrávají dvě okolnosti: pravo-levý politický model a stranická politika.

Pravo-levý politický model vede k přesvědčení, že jakýmsi střídavým volením stran z jedné nebo druhé části pomyslného spektra lze politiku nějak vyvážit. Tedy že strany z druhé části spektra napraví chyby přípiš radikální politiky opačně zaměřených politiků. Problém je, že tento model většinu času neodpovídal realitě. Ve spoustě názorů se výrazněji "pravé" a výrazněji "levé" strany shodují. Vytvářejí tedy myšlenkové koridory, v jejichý mantinelech se musí pohybovat ten, kdo je volí i když mu takové omezení třeba přímo škodí. 

To, že jsou politické strany vydávány za garanty demokracie, považuji za groteskní nepochopení funkce stran. Samozřejmě, že primární motivací pro vytvoření politické strany může být prosazení názorů, které se zdají být pro společnost užitečné. Jenže to neznamená, že je to hlavní úkol strany ptom, co vznikne.

Politická strana je společnost lidí spojených společným zájmem. Její hlavní úkol od okamžiku vzniku je: přežít. Pro přežití musí politická strana získat zdroje. Prvotní investicí tedy bývají členské příspěvky. Od této investice členové očekávají, nějaké zlepření vlastních podmínek od třeba zlepšení životních podmínek po platy a výsady zvolených politiků. 

Druhou podmínkou přežití strany je růst. Straníků totiž časem přirozeně úbývá v důsledku stárnutí i změn názorů, takže strana, která neroste, se sama časem vyčerpá. 

Podmínce přežití podřizuje politická strana nakonec vše od výběru členů a lídrů po dodržování volebního programu. Lobystické místo ve straně si proto lze v důsledku nakonec vždy koupit a strany, které takové obchody neprovozují, nebo se o to alespoň snaží, jsou výrazně znevýhodněné proti těm bez skrupulí.

Jak hacknout politiku?

Je zřejmé, že se tento problém nevyřeší sám. Přirozenou vlastností tohoto nastavení je zvyšování míry korupce a snižování odbornosti. Takže zásah do takového procesu musí být plánovaný a promyšlený.

To, co navrhuji není nic jiného než uměle - pomocí vnějšího zásahu - zvýšit povědomí o kritickém myšlení a propagaci vlastních řešení uvnitř jedné strany. 

 

Současná propagace stran je postavená na opozici proti ostatním stranám a naprosto nekonkrétních heslech, apelujících na city nebo pocit výjimečnosti (ANO bude líp, Myslíme to úpřímně, Volte nás - chceme dobro, Prosadíme dobře fungující stát, Udělám z pětky jedničku, Postaráme se, Naděje pro slušné lidi). Dokonce i volební programy je potřeba číst "mezi řádky" abyste mohli alespoň odhalit postoje, které mají straníci zastávat. 

 

Pokud by jedna strana postupovala zcela odlišně tak, že by dávala dopředu jasná stanoviska a vysvětlovala racionální zdůvodnění svých postojů, dávalo to smysl. Dokonce by tak skutečně mohla získat ve volbách výhody. 

Cílem tohoto návrhu ovšem není vítězství jedné strany, ale hackování politiky. Pokud jedna strana v politice získává nějakým způsobem výhodu před ostatními, jsou ostatní nuceny jí napodobovat. Přesně to je efekt, kterého bychom se měli snažit dosáhnout.  (A proto by bylo také úplně jedno, která strana by to byla, kromě toho, že by musela být schopna přijmout kritický popstup.)

Celková mentální, etická i kulturní úroveň poslanecké sněmovny a vlastně všech "zástupců lidu" u nás je zoufale nízká. Ostatně společnenská prestiž poslance poslanecké sněmovny je pod úrovní uklízečky. 

Za takových podmínek je naprosto v pořádku si nepřát aby podobní lidé tvořili a schvalovali zákony. A pokud je ten stav důsledkem systému, je naprosto v pořádku ho hacknout.

 

Pokud to přirovnám k vývoji operačních systémů, tak by pravděpodobně dodnes všechny vypadaly maximálně jako Windows 3.1, pokud by neexistoval tlak hackerské komunity a alternativních operačních systémů. 

Náš systém politiky vznikl na počátku 20. století a idejích 19. století. A svou úrovní tam stále je.

Umění nikdy není nevinné

 O nebezpečnosti umění bylo módní vést spory před mnoha desetiletími ba i staletími. Šířily se pověsti o písních a románech, které donutí člověka spáchat sebevraždu i o knihách tak strašlivých, že jejich přečtení přivádí lidi k šílenství.

 Dnešní představa o umění je špíše blízká dekoraci. Tedy něčemu, co život lidí ozvláštňuje, ale nemění lidský pohled na realitu, natož aby se člověka nějak zmocňovalo a měnilo ho nebo programovalo.  

 

Umělecká díla, o kterých chci psát, tímto nezabíjejí tímto způsobem, ale do dekorací mají daleko, ve svých důsledcích skutečně dokáží někdy přivést lidi až k sebevraždě nebo vraždě a rozumné lidi k rozhodnutím, které nelze chápat jinak, než jako šílené. 

 

Máme mnoho teorií o tom, co vlastně umění je a kde vzniká. Jedna z nich říká, že umění vzniká až v mysli pozorovatele. Tahle myšlenka je nebezpečná, pokud se s ní spokojíme jako s vysvětlením, protože zbavuje umělce odpovědnosti, kterou by si měl jako tvůrce uvědomovat. 

Podstatou umění, ať už je samotné interpretujeme jakkoli je vyvolávání emocí - obrazem, zvukem nebo třeba příběhem. To, že vzniká až v mysli diváka nebo posluchače je tedy pravda, zároveň ale tvůrce ví že v v něm vyvolává konkrétní pocity záměrně. V jiných oborech bývá takové ovlivňování označováno jako sugesce nebo manipulace. Ani to samo není nijak zlé, tedy ne z principu, divák přichází do divadla nebo do kina aby se nechal dobrovloně zmanipulovat a prožíval radost i smutek s fiktivními postavami. Dostává to, pro co přišel.

V čem je tedy problém? 

Umění vypráví příběhy a vyvolává emoce, jenže to jsou základní složky naší motivace a našeho rozhodování. Jsme mnohem více zajatci emocí a příběhů, než rozumné bytosti.  A umění umí stejně dobře vyvolávat lásku jako nenávist, se stejnou lehkostí dokáže říkat pravdu i lhát, Dokáže skutečného člověka zbožštit i odlidšti a povznést i ponížit pod úroveň slimáka.

O to nebezpečnější je, pokud vypráví o událostech, které se skutečně staly.

Umění interpretuje realitu.

Je naprosto naivní si myslet, že lidé nějakým zázračným vnitřím smyslem přirozeně rozliší mezi skutečnou a literární postavou. 

Představa, že se někde nachází původní pravdivý příběh, který může konzument umění porovnat s uměleckou interpretací  je naprosto nesmyslná. V naprosté většině případů nemáme vůbec žádný jiný zdroj vědomostí o historických postavách i z velmi nedávné doby, než právě umělecky interpretované příběhy. Není co s čím srovnávat. 

V případě lidí, kteří zemřeli někdy ve starověku by nám to snad teoreticky nemělo vadit, jenže mnohem více, než na tom, zda se příběh stal nebo nestal a dokonce i jestli postava takového jména někdy existovala, záleží na tom, nakolik zapadá určitý příběh do našeho vidění světa. Z toho totiž odvozujeme své posuzování světa kolem sebe i to, co považujeme za dobré a co za špatné. 

Hranice mezi uměním a propagandou je nejen nejistá, ale pravděpodobně vůbec neexistuje.

Každý příběh, který umělec vytvoří je tedy mnohem více mýtus, než pravda. Jenže mýty dokáží budovat i bořit. Dokonce jsou to často ty samé mýty. Žijeme v iluzi, že propaganda musí být naivní a nejlépe i ošklivá, Jenže, jsou snadošlivé filmy od Ejznštejna (Deset dni, které otřásly světem) nebo Leni Riefenstahl (Triumf vůle)?

Stejný příběh, který motivoval architekty při stavbě katedrál vedl také lidi s pochodněmi na Velký pátek na pogromy do židovských čtvrtí. Lidé umírali pro příběhy, které byly naprosto fiktivní. Protokoly Sionských mudrců jsou sice pouhým plagiátem satiry Maurice Jolyho: The Dialogue in Hell Between Machiavelli and Montesquieu a několika dalších, přesto jí dodnes obhajuje Hammás své úzoky na Izrael. 

Umění nemá moc skutečně změnit minulost, ale má moc změnit naše vnímání minulosti a tím i budoucnost. Jeho moc je mnohem větší, než mu běžně přisuzujeme. Vládci, kteří se chtěli alespoň chvíli udržet u moci nepodceňovali moc umění. Cesar, Napoleon, Hitler, Stalin, rodina Kimů, Fidel Castro, papežové, králové, císaři... nikdo by se neodvážil upřít důležitost umění - tendenční podporovali, kritické ničili. Ale ani jedno nepodceňovali!

Dnes příliš podceňujeme umění a může nás to stát příliš mnoho. Tolik vědecko-fantastických románů varuje před zneužitím techniky, ale tak málo mluví o zneužití umění. Přitom umění může měnit budocnost, možná i tolik jako věda. A možná někdy i více. Jediné, co umění skutečně není - není nevinné.

Hrozí pád ČT jako veřejnoprávní televize?

 Nedávno přišel výrazně levicový server A2larm s článkem Stanislava Bilera: Rada ČT chce zničit veřejnoprávní televizi. Nesmíme jí to dovolit. Popisuje hrozbu, kterou podle autora představuje nástup toho, čemu říká "ultrakonzervativní klika".  V nové radě ČT je tím myšlena trojice Xaver Veselý, Lipovská a Matocha. 

Článek se ale především týká pravděpodobných následků odvolání dozorčí komise. Cituji:

S návrhem na odvolání dozorčí komise přišla na zasedání Hana Lipovská. Ta pracovala čtyři roky pro Institut Václava Klause, který platí právě Kellner. Lipovská byla kandidátkou kardinála Duky, jemuž za její nominaci poděkoval prezident Zeman. Pozornost vzbudila třeba v červnu, kdy byla již coby radní ČT zachycena v hradní limuzíně s Jiřím Ovčáčkem. Aby toho nebylo málo, je Lipovská od léta členkou institutu, který založila Jana Bobošíková, aby mohla bojovat proti EU, komunismu a homosexualitě. Bobošíková byla ředitelkou ČT krátce na přelomu let 2000 a 2001, kdy se s její pomocí Klaus se Zemanem neúspěšně pokoušeli televizi ovládnout.

Proč to neříci, také od této trojky očekávám průs...švih.  To ale neznamená, že by v ČT probíhal nějaký nečekaný palácový převrat. Spíše bych to označil za radikální zrychlení procesu hniloby. 

 

Když už jsem tohle přirovnání použil, měl bych říct, že mi ČT vlastně hodně připomíná přestárly strom nakažený dřevokaznou houbou. Některé větve jsou ještě úplně zdravé a vytvářejí opravdu kvalitní obsah. Jiné jsou deformované a jejich ovoce je nevalné kvality. Pak má pár větví naroubovaných z komerčních televizí, působící jako pěst na oko a jsou tu i kusy zcela prožrané  a toxické. 

Relativně zdravá část zpravodajství a publicistiky, je pro mě hlavním důvodem, že ČT přiznávám právo na existenci. Jenže k publicistice patří i pořady propagující blátivé myšlení a pseudovědu, jako třeba Sama doma. 

Za toxickou část považuji především pořady náboženské redakce, které jsou často daleko za hranicí nejen dobrého vkusu, odbornosti a racionality, ale i lidskosti. Prosazováním názoru že "nevhodná" sexuální orientace je "léčitelná" upřímnou náboženskou vírou a agresivní rétorikou proti ateistům brousí na hraně zákona. 

Problém je, že vedení České televize vždy obhajovalo všechny své pořady. Nezdá se tedy, že by mezi nimi dělalo, nebo vůbec poznávalo nějaký kvalitativní rozdíl.

Posledních pár desítek let také Česká televize podlézala pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi i politikům z okolí Václava Klause. Není přitom těžké si všimnout, že poslední rána do vazu ČT hrozí právě od jejich sympatizantů. 

Jenže České televizí nehrozí ani tak pokácení, nebo podpálení vzpouřenci, nýbrž vyřazení. Televize, ať jsou jakékoli potřebují mít nějaký profil. Něco, na co se člověk může spolehnout. Česká televize takový profil nemá. Plodí zároveň věci na velmi dobré úrovni i populistický odpad, rozhovory se špičkovými vědci i esoteriky. Pořady prosáklé propagandou a fake news i pořady proti fake news. Nejvíce za všeho připomíná univerzální vesnický obchod se sortimentem: rakve, biče, volejovky. 

Problém je, že takové médium už máme a dělá totéž mnohem lépe. Jmenuje se internet. ČT se svou nemotorností dostává do soupeření s něčím, čemu nemůže konkurovat. Tím, že je placena v podstatě z daně, protože příspěvky na její provoz platí občané povinně, nemá kontrolu nad tím, jaký je o její produkci skutečný zájem a ztrácí představu o svém významu. Tedy sama sebe výrazně přeceňuje. 

Rvačka o kormidlo, v níž vede skupina, která vytváří nejvíce xenofobní, homofobní, propagandistický a nejméně zajímavý obsah opravdu není to, co by ČT zrovna potřebovala. 

Popravdě potřebovala by ČT přesně pravý opak - diváci si jí totiž chtějí cenit za její serióznost a i když je mnohokrát zklamala, jsou ochotni jí dát znovu a znovu ještě další šanci. Když ale úplně přijde o možnost, že by takovou mohla být, rozhodně padne. Ne snad, že by musela rovnou zaniknout, ale padne na dno diváckého zájmu.

Sny o mocnářství

 

Někteří moji kamarádi občas hlásají hovadiny. Říkám jim to, ale z přátel je kvůli tomu neodstraňuji. Někdo z nich kloktá dezinfekci do bazénu, další říká, že by na homeopatii mohlo něco být a ještě další klidně prohlásí, že současné soustavné ztrapňování předsedy vlády a jeho patolízalů jejich vlastními výstupy dává nějaký důvod k tomu, abychom si tady zase instalovali monarchii. 

Možná zapomněli, že seriál "Jistě, pane ministře" a  jeho pokračování "Jistě, pane premiére"  pocházejí z Velké Británie, která ještě stále má královnu. 

Protože podobné nápady mají i lidé vcelku inteligentní, trochu se v tom porýpám.

Ok, nejprve se tedy podívejme na současné evropské monarchie. Královstvím či knížectvím jsou například Španělsko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Lichtenštejnsko, Monako, Nizozemské království a zmíněná Velká Británie. (Jestli jsem na nějaké království zapomněl, tak snad mi to ono království promine.)

Všechna evropská království mají jednu věc společnou: Jsou to konstituční monarchie. To znamená, že má král nebo královna minimální reálnou moc. Dost se to podobá úloze prezidenta například u nás. 

Srovnání monarchy s prezidentem má ale ještě jednu úroveň, kterou bychom si měli uvědomit. Pokud se zeptáme, jak zvládá pandemii třeba Španělsko, Belgie nebo Monako, tak přiměřená odpověď je: Nic moc.

Ovšem v případě Španělska a Belgie je to vcelku tragédie, zatímco Monako má statisticky 6129 nemocných na milion obyvatel a 51 mrtvých na milion prostě proto, že tam nikdy milion obyvatel nežil a oba dva mrtvé je třeba rozpočítat na neexistující populaci. 

V každém případě je to vcelku jedno, protože reálný vliv králů a knížat na řešení pandemické situace byl nulový úplně stejně, jako byl nulový vliv Miloše Zemana na řešení pandemické situace u nás. 

Zkrátka v Evropě monarchie fungují vlastně hlavně proto, že nefungují. Naopak země, kde monarchie fungují jako politický nástroj jsou z naší perspektivy skutečně hrozné. Hlavně co se týká lidských práv. Je to například Saúdská Arábie nebo Svazijsko. V tom druhém případě se ale už snad začíná blýskat na lepší časy.

Prostě to, že máme my politický systém z přelomu devatenáctého a dvacátého století, který "překvapivě" v 21. století působí dost nešikovně není důvod k instalování režimu, který je ještě o pár století starší a se všemi vychytávkami, které z něj dělají systém naprosto srovnatelný s tím naším, má úplně stejné problémy.

Kromě toho pokud dojde na srovnání mocnářů a vůbec politiků, tak Babiše nesrovnáváme s anglickou královnou ale s tímhle pánem:

PS: V původním příspěvku byl zmíněn i minulý předseda spolku Sisyfos Leoš Kyša, ale naštěstí přiznal, že jen trollil, takže se situace "I ty Brute!" tentokrát nekonala. To mě na jednu stranu uklidnilo, ale zároveň i zneklidnilo, protože opravdu nepoznám kdy to myslí vážně. Obávám se, že pokud se zblázní, budu si tím jist až v okamžiku, kdy bude něco vykládat do televize.

Boj o paměť

Po celé atlantické civilizaci se na pomnících historických velikánů objevují nápisy vzpomínající jejich prohřešky. Jinde se sochy rovnou kácí k zemi. Ano nechybí ani jásot davu.

Historici se samozřejmě vytasí s pseudovysvětlením, že ten národ, který bere svoje dějiny příliš emotivně a že je tudíž nějak nevyspělý. Asi tím chtějí naznačit, že oni sami jsou nad věcí a mají nad dějinami ten správný nadhled.

Myslím si, že mít správný nadhled nad stavbou nebo stržením pomníku je něco, co samo o sobě nedává smysl.

Pomníky jsou vlastně takové vidtelné a hmatatelné připomínky emotivně velmi vypjatých událostí,  nebo osobností, které vzbuzují nesmírně silné emoce.

Vztyčení sochy je, nebo by alespoň měl být, počin vedený silným a poměrně trvalým sentimentem. Totéž ovšem představuje stržení nebo odstranění sochy.

Abych citoval Wikipedii (protože mi ten popis přijde poměrně výstižný):

Sentiment (franc. z lat. sentimentum, cítění, cit) znamená cit, silné a bezprostřední hnutí mysli, náklonnost nebo odpor, který není závislý na rozumové úvaze. Vyvolává kladné nebo záporné osobní zaujetí, které může být přechodné nebo trvalé a nepodléhá zcela vědomé kontrole.

 Pomníky jsou z podstatné míry nástroje fixování společných sentimentů. Proto pomník, který nevyvolává emoce, vlastně žádným pomníkem není. Je to jen více, nebo méně vkusná dekorace, která vyvolává pouze estetické reakce,

Ve skutečnosti asi ale neexistuje moc pomníků, které by měly pouze tu emotivní vrstvu, kterou měly v době svého postavení.

Například sousoší sv. Václava mělo v době svého vzniku znázorňovat české křesťanské patrony. Jako osobnost je přitom sv. Václav docela sporný. Pravděpodovně to byl podobný "řezník" jako jeho bratr a jako obecně Přemyslovci těchto dob. Jeho životopis je poněkud mytologizovaný, ale jinak stejně nudný jako životopisy většiny ostatních světců.

Pro stále méně křesťanský národ Čechů se jeho význam patrona úplně ztrácí. Přesto se k jeho soše váže mnoho kladných emocí spojenýc s událostmi, které se kolem ní odehrávaly. Pro současnost nejvýznamnější je samozřejmě vzpomínka na listopad roku 1989.

Proto také nelze hodnotit například mariánský sloup na Staroměstském náměstí pouze z pohledu jeho původního významu, ale je k němu potřeba přihlížet i z perspektivy roku 1917 a 1918. Teprve potom se zdá být jeho stržení 3. listopadu 1918 naprosto logickým vyůstěním sentimentů, které se k němu vázaly. Zároveň je pak logické, proč nebyl tento sloup za první ani druhé republiky obnoven.

Praha se v současné době chová k pomníkům značně podivně. Vzpomenu případy několika z nich.

První z nich je, pro svou absurdnost, socha Harmonie. Znázorňuje v reálné velikosti prapodivného gurua Sri Chinmoye, který mimo skupinu svých uctívačů pravděpodobně nepředstavuje vůbec nic. U někoho tento "ideál" vyvolává jen mírný úsměv u jiného zimnici. V každém případě socha velmi realisticky zobrazuje malého, dokonale plešatého pána s bříškem ve středních letech.

Konkrétně pro Prahu a toto místo je jeho význam nulový. Může ale sloužit k měření hladiny při záplavch.

Sri Chinmoy je uctíván relativně malou skupinou, ale za to velmi intenzivně. U takového člověka by se dalo očekávat umístění jeho sochy kdesi v soukromé zahradě nebo v meditačním chrámu vlastněném společností uctívačů, ne ve veřejném prostoru, kde vlastně nějak nemá co dělat. Na druhou stranu socha nestojí uprostřed náměstí a na břehu Vltavy ani nepůsobí nijak výrazně rušivě.

I tak je socha Harmonie dobrou ukázkou, jak pomníky nestavět. Pomník na veřejném místě by měl být alespoň pro většinu opravdu nějakou připomínkou. Zde je spíše legrační dekorací.

Dalším podivným pomníkem je mantikora na Klárově. Jde o pomník československých letců nazvaný Okřídlený lev, vytvořený Colinem Spofforthem a odhalený roku 2014. Na pomník se sesypalo množství estetických námitek včetně těch, které říkaly, že něco podobného lze pořídit na Aliexpresu.

Zkrátka zdálo se, že tuhle sochu nikdo nechce, zároveň bychom ale rádi měli někde nějaký pomník našil letců, bojujících za 2. světové války v Británii i v dalších armádách proti nacistickému Německu. Strkanice a silácké řeči kolem nechtěné sochy ale z odhalení pomníku dělaly trpkou frašku.

V případě tohoto pomníku nejsem zdaleka tak kritický, jako ostatní. Jsem ale přesvědčen, že jeho umístění je dokonale blbé. Existuje spousta míst, kde by umístění takového pomníku mělo logiku a nevypadalo by blbě - pietní místa na hřbitově, před některou školou vzdělávající vojáky nebo letce, na schodiště na Letnou naproti Čechovu mostu....

Klárov mezi tato místa nepatří.  Pomník kolem sebe nemá žádný prostor, žádné klidné nerušivé pozadí.  Namísto toho je hned vedle další podivná plastika - Pomník druhého odboje.

Jde opět o plastiku, která kolem sebe chtěla mít prostor a nedostala ho. Ve výsledku působí tedy Klárov trochu jako externí depozitář lapidária, ale rozhodně ne jako trvalé umístění.

Pomník československých letců je dobrým příkladem, jak pomníky neinstalovat a neodhalovat. Tedy pokud nechcete úplně všechny otrávit. Když už chcete někomu postavit omník, tak sežeňte sochaře a zaplaťte ho. Nečekejte desítky let jestli to někdo náhodou neudělá za vás a když už to někdo udělá za vás a vy od něj pomník přijmete jako dar, tak mu dejte vhodné místo a nekecejte pak roky o tom, jak je ta socha příšerná!

V průběhu koronavirové pandemie se pak začal jeden pomník budovat, jeden byl definitivně prohlášený za schválený s datem očekávaného dokončení a jeden byl neočekávaně odstraněn.

Začnu tím nejméně populárním z této trojice. Pomník Marii Terezii by za jiných okolností vyvolal množství kontroverzí nad názory a činy této paní. Namísto toho budí, a je potřeba říci, že naprosto oprávněně, záchvaty smíchu.

Vypadá totiž jako šachová figurka s gigantickou zadnicí, která má pravděpodobně připomínat na koho všeho si tato císařovna zasedla a kolik lidí i národů měla u zadku. Takzvaný "honzík" to být nemůže, protože ten se nosil až sto let po císařovnině smrti.

Návrh sice byl vybrán ve veřejné soutěži, či spíše soutěžích, které běžely do roku 2013, ale s nulovým nadšením, rozdílem jediného bodu a pravděpodobně jediný, kdo si jeho vybudování opravdu přál byl radní Lacina. Socha má být odhalena 20, října 2020.

Patrně kvůli soše byl původně Morávkův park, pojmenovaný po hrdinovi protinacistického odboje Václavu Morávkovi, který padl při přestřelce s gestapem, přejmenován na Park Marie Terezie. Zástupci Prahy 6 tvrdí, že přejmenována byla jen část parku, ale je to přesně obráceně. Jen části parku bylo ponecháno jeho jméno. Takže kromě jiného dokázali naštvat i nějaké ty pamětníky a potomky lidí z protinacistického odboje.

Tento pomník splňuje téměř vše, co od pomníku nechceme - nebyl postaven vděčným národem, který by si přál tuto mocnářskou postavu  oslavit. Naopak většina národa vůbec nechápe, proč se taková socha vůbec staví (a navíc tak velká) a aní jí to nijak nezajímá. Pomník by neměl působit směšně, což se také nepovedlo. A konečně měl by být na místě, kde se na něj už při odhalení přijde podívat dostatek lidí. U pomníku císařovny nevěděli místo, kde má stát ani signatáři petice proti jeho postavení.

 Další pomník je Váňův sloup na Staroměstském náměstí.

Ok, vynechme teď složitější zdůvodnění, proč by se sloup stavět neměl, hlavně ta historická. Dost podrobně byla rozepsána jinde. Povezme si, jak by pomník a to jakýkoli, rozhodně být stavěn neměl.

Na tenhle pomník žádné výběrové řízení vypsáno nebylo. Sochař Váňa jej prostě vysochal, spolu se sympatyzanty přivezl do Prahy na lodi a čekal na vhodné politické ovzduší.

Mezitím konali různé prapodivné demonstrace, na které nemuseli mít povolení, protože šlo o náboženská shromáždění a ta mají ze zákona u nás speciální výjimku.Při jedné z akcí se skupinka sloupověrných v průběhu modlitby jala rozebírat historickou dlažbu, jindy podnikli zábor, aniž by na to měli potřebná povolení a byli vykázáni policií.

Zatím stačila radnice městské části několikrát zamítnout stavbu sloupu. Radní Wolf, který měl uloženo rozvázat s budovateli sloupu smlouvu s radnicí to nikdy neudělal a naopak později vyvolal hlasování, které v nepřítomnosti několika politiků, kteří byli proti, stavbu schválilo. Váňa se svého "příznivějšího ovzduší" dočkal.

Část lidí se teď diví, že stavba sloupu vyvolává ty sentimenty, které vedly kdysi ke stržení jeho předlohy.  Ale copak všichni spadli z višně? Samozřejmě že musí znovupostavení pomníku vyvolávat stejné nebo dokonce ještě silnější emoce.

Při budování pomníku, který má něco vydržet rozhodně není nejlepší přístup "serem na všechny, kdo si nemyslí to, co my" a "my vám to tam nějak natlačíme".


Onen zmíněný odstraněný pomník je samozřejmě socha maršála Koněva. Nepovažuji to za extra tragédii, protože socha neměla nějak výjimečnou uměleckou hodnotu a navíc nebyla zničena, ale odborně semuta a odvezena do depozitáře. 

Koněv měl sice na jednu stranu zásluhu na vítězství nad nacistickým Německem, ale na druhou stranu se také angažoval při potlačení povstání v Maďarsku a je mu připisován i podíl na okupaci roku 1968 (možná ne úplně právem).

O kontroverzích kolem této plastiky si můžete poslechnout v tomto videu na TC:10:50.

 

V každém případě vypadá odstranění sochy maršála Koněva poněkud zbytečně, protože už u ní nějakou dobu byla vysvětlující tabulka. 

 Na druhou stranu mi nepřipadá nijak divné, když si lidé nějaké doby prostě schovají méně oblíbené sochy do lapidária a vystaví si jiné, které se jim líbí víc a více odpovídají tomu, co si chtějí připomínat.

Nabízí se potom otázka: Co si vlastně chceme připomínat my? 

Přiznávám se, že mám ze současného směřování pocit, jako kdybych bydlel v domácnosti staré paní s velmi staromódním vkusem. V takové té plné sto let starých věcí, deček, malovaných hrníčků a porcelánových sošek tanečnic a jelenů. 

Žádná z těch věcí není vysloveně ošklivá, ale nedá se mezi tím žít. Nic neinspiruje pro budoucnost, všechno jsou jen vzpomínky na časy, kdy se pradědeček setkal se Starym Procházkou.

V Praze teď může jásat asi jen volič Koruny české - monarchistické strany Čech a Moravy. Je to však jásání menšinové, trapné a poněkud zavánějící demencí. 

Proč? O tom někdy příště. Teď ještě pohled na nový pomník, který zdaleka tak kontroverzní není, zato je moderní a má v sobě i kousek inspirace - pomník Václava  Dolejška, průkopníka rentgenové spektroskopie v akademickém parku AV Praha - Ládví.

Roušky a přilby po pandemii SARS-CoV-2

 V době, kdy div že nehrozí vzpoura kvůli povinnému nošení roušek, vážně uvažuji o tom, že si svoji roušku nejen nechám, ale že si pořídím i nějaké apartnější modely. 

Jsem si jist, že tím budu některým lidem připadat trochu na hlavu, ale je mi to tak nějak jedno. Podle mě totiž benefity přiměřeného nošení roušek rozhodně převažují nad nevýhodami. 

Jak jsem na to přišel?  Na jaře 2020 při první vlně pandemie koronavoru bylo nařízeno nosit roušky v zásadě všude. Důsledek byl zajímavý, protože kromě velmi nízkého rozšíření samotného koronaviru SARS-CoV-2 téměř zmizely různé "rýmičky" a "chřipečky" - tedy onemocnění dýchacích cest, které se šíří podobným způsobem. 

 

 

Nařízením trpěli samozřejmě alergici a astmatici, protože je jednak rouška přece jen hůře prodyšná, ale také v klasické látkové roušce až příliš dobře drží zachycený pyl. Tento problém ale nejen že vyšší verze masek či superroušek nemají, ale dokonce pyl velmi dobře filtrují. 

Respirační onemocnění je příčinou asi 8,5 % úmrtí, ale kromě toho umějí nemoci dýchacích cest na nějakou dobu pořádně snížit kvalitu života. Prostě je to nepříjemné a otravné. Navíc každý rok 2x! 

Hlavně velká města, hromadné akce, rychlá mezinárodní doprava a obchodní spojení na velké vzdálenosti vysloveně svědčí šíření nepříliš ohleduplných resiračních onemocnění. Pokud vás tahle pandemie nepřesvědčila, možná vás nestihne přesvědčit ta příští. Při takových podmínkách není otázka "jestli" ale "kdy".

Teď se ale ukázalo, že můžeme tyhle problémy poměrně nenáročným zařízením výrazně snížit ba téměř eliminovat.

Dokonce si myslím, že by bylo nejlepší nosit do města, a vůbec na místa, kde je hodně lidí, nějakou filtrační přilbu. Současné modely jsou však ještě příliš energeticky náročné a komicky neohrabané. (Také mají podle mě ještě příliš málo funkcí.)

 

Co myslíte, nestojí to za zamyšlení?