Odpovědi pro Antonína

V diskusi na OSACR.CZ mě diskutující jménem Antonín Kratochvíl zasypal otázkami na které je rozhodně správné hledat odpovědi. Jenže když jsem se na ně snažil alespoň částečně říci svůj názor, zjistil jsem, že moje snaha dalece přesahuje možnosti diskuse (a někdy i mé vlastní). I tak na mnoho z nich neodpovím vůbec a jiné by si zasloužily mnohem podrobněší vysvětlení ba jistě i mnoho vědeckých prací, které vznikly, vznikají a nadále (doufám) vznikat budou.  

Zeptal se mě:


Co tedy popohání atomy , co je nutí aby se slučovaly a zase rozpojovaly , co způsobuje pohyb částic ? Jak tento celý system hmoty vznikl, proč se vyvíjí takto a ne jinak? Kdy vzniklo vědomí u živých tvorů, kdy se začalo formovat do dnešní podoby. Nevím ! Co může člověk dělat ,když slyší a vidí co se kolem jeho bezvládného těla děje a kouká sám na sebe ? Pak se probere s tohoto stavu vědomí a svou představu zdělí druhému přihlížejícímu člověku a ten mu ji potvrdí, že viděl a slyšel přesně to co je skutečné! Co se v ten moment stane s přesvědčením obou stran ? Jakou formou mohl tyto skutečnosti vidět, slyšet? Jak může halucinace přesně vytvořit reálie a obraz sebe sama ? Proč to vědomí ( mozek ) při stresu a ohrožující situaci udělá ? K čemu by sám sebe mozek oblboval , když už bolest necítíte a po smrti nic není? Před jakým stresem se brání touto líbivou zkušeností, když je v podstatě na pomezí svého konce ? Mozek ten konec jasnovidně předvídá a je mu líto že je konec, tak se prostě sám sebe oblbne vizí dobra, aby ho to na těch pár vteřin do smrti netrápilo ? Sám mozek si svůj konec připustí a brání se vizí z posledních sil, ale před čím ? Proč by se nevědomé prožívání mozku v bezvědomí mělo bát svého konce a chemicky navozené halucinace použít jako chlácholení, proti čemu nebo s čeho ? Psychologický vliv na jedince s touto zkušeností je veliký, ví co prožil, viděl a slyšel . Stále si uvědomoval sám sebe, již bez těla a proto přestal mít strach ze smrti ! Proč se člověk bojí smrti, když bude prostě jen tma, nic ho nebude bolet, nebude vnímat , nebude existovat! Jeho energie, která ho popoháněla k pohybu a vědomí se rozplyne a zůstane jen schránka, která se rozpadne! Jaky smysl má spojení spermie a vajíčka když to stejně skončí smrtí ? Co je to smrt ?

Nemohu odpovědět na všechny otázky, kterými jste mě zasypal. Ostatně jsou mezi nimi takové, na které se lidstvo snaží najít odpovědi všemi myslitelnými způsoby po celou dobu své existence. Na něco z toho ale mohu alespoň pokusit odpovědět:

Jestli si myslíte, že atomy pohybuje Bůh, že se tento vesmír vyvíjí takto, protože je to nějak dopředu určeno nějakou myslí, a vůbec, že všechny projevy jsou projevem nehmotného ducha, dostanete se k úplně stejnému problému který jsem vám už dříve nastínil. Pak vám totiž zmizí pojem hmoty, ale jen proto, že jej přejmenujete. Neznáme žádnou hmotu, která by byla zcela bez pohybu, dokonce i kdybychom ji zmrazili na absolutní nulu, stále by se ještě pohybovala vůči ostatnímu vesmíru. Pokud si tedy vymyslíte Prvotního hybatele, dopracujete se k tomu, že z našeho hlediska bude nakonec hmotný.

Otázka samooblbujícího mozku je trochu postavená na hlavu. Pro mozek je problém uvědomovat si "něco" z reality. Tedy "snaží se" nám něco z reality zprostředkovat protože jinak bychom z ní nevnímali nic. I to co zprostředkuje je zjednodušené tak, abychom to mohli nějak pojmout. Nevidíme v úplném spojitém světelném spektru, neslyšíme celý rozsah zvuků, neuvědomujeme si materiálovou podstatu věcí smysly (ale přes zkušenost).

Naše vidění je ve skutečnosti celkem chabé, obraz masivně upravuje mozek (jinak bychom viděli v oku všechny vlásečnice, slepou skvrnu a kulovou deformaci). Způsob kterým vidíme se dost podobá kodeku MPEG - chybějící části mozek prostě doplňuje z nedávné paměti. Na tomhle principu funguje spousta obrazových triků. Není to tedy "chyba" ani záměrné "oblbování" ale prostý nedostatek. (Ostatně "oblbnout" jimi lze i třeba kuřata.)

"Posmrtné" zážitky jsou dány dvěma efekty - halucinacemi z center zpracovávajících obraz a tunelovým viděním, což je častý příznak otravy nebo (jako zde) nedostatku kyslíku (hypoxie).
Podobných efektů se dá dosáhnout hyperventilací (ze stejného důvodu) nebo použitím některých drog - např LSD.

Ještě jednodušeji se dá "oblbnout" sluchové vnímání. Náš mozek totiž pracuje tak, že při představě vyvolává také všechny k tomu připojené emoce a zkušenosti. Protože je naše chápání reality od mala pevně napojené na řeč, tak si vlastně sám pro sebe "žvatlá".
Když budete mít nějak narušené vnímání reality (typicky chybným zpracováním dopaminu) tak ty hlasy prostě uslyšíte jako reálné.

Jaký má smysl život když skončí smrtí? V utilitaristickém pojetí je špatné ptát se po smyslu, protože tím předpokládáte, že každá bytost byla stvořena s nějakým účelem. Do jisté míry by se ale přesto dalo říci, že to tak je. Evoluce nás naprogramovala abychom toužili přemoci smrt tím nejjednodušším způsobem - zajištěním svého pokračování. Jinými slovy by při takovém výkladu byla správná odpověď že smyslem života je sex.

Jiná teorie - teorie memů by mohla říci, že skutečným smyslem života je šířit nějaký mem. (i ta se ale bez sexu neobejde) Obojí je ale vlastně obráceně - když nějaký živočich nešíří své geny, jeho potomci se nenarodí a jeho rod vyhyne. Šíření svých genů tedy není jen evoluční "příkaz" ale hlavně podmínka života. Podobně je šíření memů podmínkou přežití memů. Pokud k tomu memy nebo geny "využijí" nějaký donucovací prostředek mohou tím získat výhodu. (Slovo "využijí" je v uvozovkách, protože to zpravidla není vědomé využití ale náhodné evoluční spojení.)

"Sebevražedné" rozmnožování huňáčků severních v plážovém písku
příklad "donucovací" sexuální taktiky, která ale v důsledku zajišťuje přežití.

Tohle jsou ale "programy", které nějak vědomě nebo nevědomně plníme. Jak je to z lidštějšího hlediska? Podívejte se na Maslowovu pyramidu psychosociálních potřeb.

Je to pravda jen model, ale poměrně dobrý. Vidíte, že jsou tam stupně podle toho jak jsou pro nás nutné - nejníže jsou potřeby které nás drží při životě. Jsou tam proto, že jde o nutné podmínky - když nejste živý, nemusejí vás lidské potřeby zajímat. Čím jdete výš, tím méně jasné jsou prostředky kterými takových cílů budete dosahovat i to jaké cíle to opravdu reálně budou. Když to parafrázuji právě pro Vás, tak smyslem každého jednotlivého života je vystoupat na vrchol té své pyramidy.


Já bych řekl, že v životě nejde o jeho smysl, ale o jeho naplnění.


Zbývá odpovědět na tu poslední otázku: Co je to smrt. Smrt je konec jednoho života. Přesto není jedno jestli člověk žil nebo nežil a co se svým životem udělal. Ne sice už pro něj, ale pro všechno k čemu měl vztah a co svým životem změnil. Hezky o tom vypráví nedávno uvedený film (podle knihy)  Atlas mraků.

Jsou křesťané otroci vesmírných vetřelců? Biblická SF verze

Křesťané milují pojmy "vykoupení" a "spása". Pro člověka, který neposlouchá křesťanská kázání každý den, je to až otravné. Od čeho to chtějí vykoupit a před čím se chtějí spasit?

Oblíbená smyčka říká, že Bůh prostřednictvím Krista (jímž je on sám) nabídl lidem spásu před hrozbou, kterou sám stvořil, když "přijmou účast" na jeho utrpení, kterému ho (se) sám vystavil.

Hloubat nad tím můžete z libovolné strany, smysl to nedává z žádné. Zajímavější ale je, jak vnímají ony pojmy "vykoupení" a "spásu" sami křesťané.

Vykoupení se vztahuje k starověké představě otroctví a jejich propuštění tím, že za ně byl zaplacen určitý finanční obnos.

Člověk upadl do otroctví většinou jako zajatec, z trestu nebo z důvodu dluhů. Všichni křesťané se opravdu cítí být provinilými z důvodu prvotního hříchu.

Trestem za něj je nejen nelehká lidská existence na Zemi, ale také stárnutí a smrt. Spasen může člověk být tím že se podřídí boží vůli. (V podstatě jde o slib poslušnosti.) Vykoupení pak  představuje pobyt mimo Zemi, případně na vyvražděné, obnovené Zemi a nesmrtelnost.

Příchod boží vlády začne masakrem za použití biologických, chemických a klimatických zbraní.
Pak bude vládnout tisíc let načež zlikviduje vůdce odporu asi atomovými zbraněmi.

A tady dostává biblické líčení podobu sci-fi, zvláště když vyvrcholením konce světa má být přílet Nebeského Jeruzaléma - kosmické lodi nemálo připomínající Borgskou krychli.

Borgská krychle

V této spojitosti zní i další sliby dosti děsivě. Slib boží blízkosti i rozměry krychle uváděné v Bibli, doplněné líčením pohrom na konci světa přímo evokují představu invaze, kterou přežijí jen zrádci lidské rasy.

Nebeský Jeruzalém

 Tahle sci-fi verze závěru Bible má ale cosi do sebe. Když si jí představíme jako film, bude nám naprosto jasné, kterou stranu budeme vnímat jako tu špatnou a nakolik budeme slibu nesmrtelnosti věřit.

Schéma Jahweho invazní lodě

Proč bychom ale měli mít jiná měřítka pro příběh, v němž je hlavním aktérem Bůh a pro příběh v němž jsou aktéry třeba Borgové? Protože je křesťanský Bůh dobrý? Ne biblický Bůh nevypadá jako někdo, kdo stvořil svět, nevypadá ani jako těžce vyargumentovaný Bůh středověkých teologů. Naopak vypadá přesně jako příslušník cizí mocnosti, která chystá invazi a to včetně armády hmyzáků a geneticky manipulovaných plamenometných komoňů.

Je nejvyšší čas chránit Zemi před tím šmejdem z vesmíru!

Samozřejmě že tento Bůh je literární postavou, jenže ani neustále opakované tvrzení, že je dobrý, nemůže zakrýt fakt, že z hlediska etiky dobrý není.

Když se teď obloukem vrátím na začátek ke starověké představě vykoupení otroka, měl bych také říci, co otroka podle starověkých myslitelů dělá otrokem. Podle Aristotela jde o to, že svobodný člověk musí umět poslouchat i rozkazovat a také poznat, kdy dělat to nebo ono.
Ten kdo se jen podřizuje cizí vůli čeká na vykoupení marně.

„Kdo dává bezpečnosti přednost před svobodou, je právem otrok.“

I když tedy nakonec žádná pozlacená borgská krychle nepřiletí, zůstanou lidé, kteří se jen podřídí náboženskému systému, duchem otroky.

Milujte zimu, šero a šeď!

Nejsem příznivec "moderních" staveb ve čtvrtích se starou zástavbou a tak se někdy mohu zdát jako nepřítel moderní architektury.

Věděl jsem že si nezvyknu, když mi kamarádi před novou Novou scénou Národního divadla říkávali: "Na to si zvykneš!" (I po těch letech mám ale stále pocit že na to místo patří "jak hovno do polívky", jak onehdá výstižně pravil jeden můj drsnější kamarád.) Nevadí mi Tančící dům, ale jako vrchol architekltury jej neoslavuji, Velký Špalíček v Brně je podle mě místo, kde radnice ukrývá jaderný reaktor, protože jinak se to umístění ani vzhled vysvětlit nedá.

Vidíte, přesto se najdou moderní stavby, které se mi opravdu líbí. Je to tím, že se nesnaží násilně nabourat do staré zástavby, kde by pak působily jako hrouda vesmírného slizu, ale volí si vlastní místo. Také se mi na nich líbí, když nejsou samoúčelné, něčemu slouží a snaží se vybudit nějaký dojem.

Takovými stavbami jsou podle mě stanice metra Střížkov, Prosek a Rajská zahrada.
Mám je rád, protože jsou přizpůsobené místu, kde stojí.

Stanice Střížkov je zavěšený skleník, který zároveň tvoří jakousi architekturu-sochu. Připadá mi moderní a přitom nesmírně vzdušná. Je mi vždycky příjemné čekat na metro při denním světle. Přitom vím, že si něco takového mohl architekt Patrik Kotas dovolit jen proto, že stanice stojí ve volném prostoru.

(Jan Pischnoth)

(ivosh009)

(www.praha-prosek.cz)

Stanice Prosek je vytvořená podobně ale bez velké vnější konstrukce pomocí zrcadlového stropu a světlovodů. Je to tedy iluzorní skleník bez skla. Nevyvolává takové emoce jako Střížkov, ale je velká, vzdušná a přitom ne studená.

(Wikipedia)

Skleníkem je také třetí uvedená stanice - Rajská zahrada. I když je výrazně tvarově jednodušší - jde o prosklený tubus, působí moderně a příjemně. Zvláštností je vedení tratí nad sebou. Moc se mi na ní líbí nosná žebra použitá jako industriální dekorativní detaily.

(panoramio)

Ano, vím, že takové stanice nejdou stavět všude, však jsou to také stavby "na zelené louce". Také vím, že  ne všechny podobné stanice se povedly. Dostatečně příšerným příkladem jsou stanice Černý Most a Nové Butovice, kde je v zimě na peróně k nevydržení.

Na druhou stranu nevím, proč by nemohly být hezké stanice tam, kde to jde?
Jenže víte, prostě nemohly!

Fakt! Teď s tím přišli architekti, kteří hodnotili stanice pražského metra (DNES úterý 27. 11. 2012 str B3). Mé oblíbené stanice prohlásili za to nejhorší, co bylo poslední dobou postaveno. Dobrá, ale jakou navrhli alternativu?

Nejlepší je prý stanice metra Kolbenova. Co o ní mohu říci? Nic. Nejde jí nic vyčíst, nejde ji za nic pochválit.  Když tam pojedete a nebudete dávat pozor na cedule, pravděpodobně ji přejedete.

(wikipedia)

Vyvolává ve mě dost podobný dojem, jako některé stanice metra v Londýně. Když jsem jím jel poprvé vybavila se mi potrubní pošta. Na většině stanic není nic zajímavého.

Architekt Zdeněk Lukeš vyzdvihl skleněné panely ve stanici Karlovo náměstí, no budiž, jsou tam, ale jinak je to opět potrubí.

(wikimedia)

Architekt Jiří Hejda chválí "kvalitní" stanice v úseku Kačerov - Florenc. Nic ve zlém, ale mám pocit, že Hejda asi nejezdí příliš často metrem. Jinak by si musel uvědomit, jak jsou právě tyhle stanice, zvláště v zimě neskutečně studené a depresivní. Trochu vyvolávají pocit podzemních chodeb pro dělníky z města Metropolis.

(wikipedia)

 Všichni oslovení architekti se shodli, že "vestibul nemá být opulentní". Pro mě je ale otázka, jestli to zároveň znamená že má působit chladně, nepříjemně, odcizeně.

(www.phatbeatz.cz)

Patrikovi Kotasovi architekti vyčítají, že si svými stanicemi postavil pomník. Ano, to pravděpodoně ano, ale věřte mi, že stanicemi Budějovická, Kačerov nebo Pankrác si opravdu nikdo pomník nepostavil.

Nějak odmítám pochopit, proč je "dobré" stavět nesmyslně architektonicky násilná nákupní centra  uprostřed historických částí města, ale zato je "špatné" postavit stanici metra na zelené louce podle svých představ?  Copak opravdu nesmějí mít dopravní stavby ještě i jiný účel než přelít masu lidí z jednoho konce města na druhý? Metro může být hezké a nevšední! Vždyť na tohle přišli i jinde ve světě, tak proč nesmějí být u nás?

No chválně, zkuste si představit, že si dáte schůzku s ženou svých snů v metru. Ano, jde to na jakékoli stanici, ale je dost velký rozdíl, jestli se sejdete na lávce nad peróny ve stanici Střížkov nebo ve vymrzlé hale Pražského povstání.

Poznámka: V oboru architektury jsem laik a laiky bude tvořená i naprostá většina veřejnosti, která jezdí a bude jezdit metrem, chodit kolem nových budov nebo v nich pracovat. Opravdu není důležité jak na nás budou působit?

Hej - rup! aneb o družstevnictví

K tomuto tématu mě přivedla prezidentská kandidátka Táňa Fischerová, když se v jednom z předvolebních rozhovorů zmínila o prvorepublikovém družstevnictví.


I když jsem do té doby nějakou představu o družstvech měl, byla dosti nejasná a teprve po této poznámce se mi pojem "družstvo" začal spojovat s některými světovými kauzami, českou historií i filmy. V tomto článku píši o tom co jsem nakonec zjistil.

Vždyť kdo dneska ví, že Národní divadlo, Petřínská rozhledna či Pražská zoologická zahrada, jsou díla svépomocných družstev?  

Co to vlastně družstvo je? Z pohledu zákona je to druh právnické osoby. Jako označení je v našich zákonech poměrně vágní v tom, že umožňuje používat název "družstvo" i podnikům, které jinak vnitřní strukturu družstva nemají.

Jinak se družstvo velmi podobá občanskému sdružení nebo spolku, ovšem s tím rozdílem, že vyvíjí svépomocnou, případně výdělečnou činnost. Zákon definuje že:

Členská schůze je nejvyšším orgánen družstva. Může měnit stanovy, volit a odvolávat členy představenstva, rozhodovat o rozdělení zisku...

Nepřipomíná vám to nic? No jasně Hejrupáky! Vždyť oni zakládají družstvo! A jako mnohokrát později je to reakce na krizi a nesnesitelné pracovní podmínky v továrnách. (A také jim to spousta lidí dodnes nemůže zapomenout!)

Stalo se to kdysi u nás, stalo se to v USA, stalo se to v Argentině, Francii, Španělsku, Norsku, Velké Británii, Řecku, Kanadě, Mexiku i Brazílii. Demokraticky řízená výroba fungovala! (viz článek) Vypráví o tom i film Převzetí od Avi Lewise.

Závod o který se jedná v tomto filmu byl nakonec zlikvidován, jako mnoho jiných úspěšných družstevních podniků. Jiné ovšem fungují dál a samozřejmě že některé nepovedené projekty prostě časem padly samy. Kdo a proč ale vyvíjí takové úsilí ve snaze zdiskreditovat družstevní hospodaření?

Tady se dostávám k prapodivné pravicové ideologii. Pravice se družstev bojí, protože představují "socialismus v malém". Dokonce v sobě mají i ideu sociální spravedlnosti, bez níž nejsou schopna fungovat. Rozdíly v platech tedy buď nejsou (zisk se rozděluje rovným dílem), nebo sahají maximálně do výše 1/3 maximálního platu (i na místě uklízečky tedy dostanete 2/3 platu ředitele!). Družstvo nahrazuje vynucenou "solidaritu" státního ekonomického systému skutečnou solidaritou.

Na druhou stranu družstvo existuje v normálním konkurenčním prostředí, není tedy důvod zasahovat do jeho vnitřních struktur, pokud neporušuje místní zákony. Jenže, vykládejte jim to! Pseudoliberálové se (navzdory svobodomylsným výlevům) pro své zájmy nerozpakují si občas "spravedlnost" koupit.

Výrobní družstva jsou jediným odlišným druhem podnikání, který může ohrozit (naprosto tržním způsobem) jejich milované monopolní podniky, s. r. o. a obchodní společnosti. Navíc stojí na ideji, která je v naprostém rozporu s pravicovým pseudoliberálním přesvědčením. Pokoušejí se je tedy ze světa vymazat fyzicky, aby je alespoň neměli na očích. Pěkná ukázka nedemokratičnosti a ekonomistického fanatismu!

Zajímavé je, proč vlastně mohou družstva fungovat. Účast v nich je dobrovolná a rozdíl od centrálního plánování se totiž chovají pružně. Proto také nefungovala komunistická "družstva" za reálného socialismu, která byla sestavována uměle a úkolována centrálně.

Dalšími důvody, proč mohou fungovat je jejich omezený výrobní program a počet družstevníků. Jde vlastně o to, co jsem popisoval v článku Paradox bazénků. Různě velké skupiny se prostě chovají různě a centrální správa oblasti nebo podniku je vždycky výhodná jen do určité míry - do nějakého kritického množství zpracovávaných informací a potřeby transportu lidí, výrobků i materiálů.

Družstvo se ale vyvíjí přirozeně a proto se při zachování původních principů nikdy nerozroste tak, aby začalo škodit svým zaměstnancům-družstevníkům.

I když je družstevničení pronásledováno ideologickými magory zprava i zleva ve skutečnosti vlastně nijak ideologické není. Nejde o politickou stranu ale o způsob řízení výroby a obchodu. Družstevničení podporovaly agrární strany, socialisté i utilitaristé. (Ostatně J.S. Mill tím leží ekonomistům v žaludku dodnes.)

Je smutné, že po Sametové revoluci družstevnictví znovu neožilo, možná by tak šly zachránit některé naše vytunelované podniky. Ještě smutnější může být, že se družstevnictví asi budeme muset znovu naučit - my, tady - v jedné z kolébek tohoto druhu spolčování.

Články k tématu:
Družstevnictví v sevření ideologických dogmat v Čechách 
Vzestup a pád československého družstevnictví

Prezentace:
Družstevnictví Mezinárodní rok družstev

Věž nevěřících

Vracím se teď po delší době k jedné kauze, kterou jsem dlouho přehlížel zcela záměrně. Návrh "kostela pro ateisty" předložený Alainem de Bottonem mi připadal drahý a nesmyslný. Ostatně celá Bottonova představa Ateismu 2.0 prezentovaná v knize Náboženství pro ateisty mi přijde značně padlá na hlavu, ale to už rozebírali jiní.

Stavba by dostala podobu velkého černého kvádru ve stylu objektu z filmu 2001: Vesmírná odyssea. Uvnitř pak má být jakási geologická expozice oslavující evoluci Země.

Kritici návrhu vcelku správně namítali, že takovým chrámem ateismu je přece každé odpovědně vedené přírodopisné muzeum, každá hvězdárna a snad i některé školy. Věřící se mohou i při pohledu na vznik oka samozřejmě ukájet představou, že ten jejich bůh dělá tu evoluci dobře, ale ona existuje také spousta nenáboženských špatných výkladů a lidem nelze zakázat se mýlit, takže to muzea v jejich funkci nijak nediskvalifikuje.

Vlastně je otázka, proč bychom měli vůbec hledat vyjádření ateismu (tedy absence bohů, kterých se chceme zbavit) namísto toho abychom se upínali k tomu, co chceme získat - k poznání a moudrosti.K odvržení náboženství většinu z nás nevedla nenávist k vymyšleným bytostem, ale poznání že jejich existence, tak jak je nám předkládána, prostě není možná.
Proto se dá říci, že skutečným chrámem  i základní knihou ateismu je samotná příroda, z níž se učíme.

Na druhou stranu neexistuje (a na tom prosím trvám) žádný rozumný důvod, pro který by stálo za to takovou stavbu zakazovat. Pokud si ji nějaké místní sdružení ateistů přeje, koupí si pozemek, zasponzoruje jí a samozřejmě získá potřebná povolení, nemělo by jim stát nic v cestě.

Přesto se v případě Bottonova návrhu objevila vážně míněná reakce, že tato stavba ohrozí bezpečnost Londýna. Pravděpodobně s ohledem na "náboženskou citlivost".

Vždycky mám chuť se podobných lidí zeptat, jestli to myslí vážně, jestli je už někdy na ulici přepadla 46 metrů vysoká betonová věž vyložená geologickými vzorky. Pokud nepřijde zemětřesení, bude asi největším nebezpečím to, že v ní může člověk umřít nudou.

Přestaňme už konečně přenášet zodpovědnost tam, kde není. V případě amatérských filmů s Mohamedem nebo paličů knížek můžeme alespoň někde vidět úmysl kohosi vyprovokovat, rozlobit, urazit (ani tak by ale reakce samozřejmě neměla být tak vraždená). Čím ale sakra uráží věřící betonový hranol?

A pokud je snad uráží představa toho, že jeho vnitřní obklady mají znázorňovat geologickou historii  Země, pak je nutně musí urážet každá hora, každá geologická vrstva, zemský plášť a vůbec celá tahle planeta.

Bludný kruh druhé republiky

V tomto článku se, navzdory svému zvyku, přidržím označení pravice/levice, protože ho potřebuji k vysvětlení toho, jak se naše vlády jeví. Nic to ale nemění na mém přesvědčení, že politické strany jsou z principu nedemokratické a klientelismus i nepotismus se u nich projevují tím víc, čím větší je taková strana a čím větší nabízí podíl na moci.

Více než dvacet let už tady vládne jakási pravo-levá korporace. Teprve poslední roky ale začala být naše vláda vysloveně "pravá". Důsledkem jejích hrubě neodborných zásahů, odstraňování sociálních jistot a zároveň obrovského mrhání penězi bylo posílení komunistů.

Jen skutečný hlupák si může myslet, že tento posun nebyl zákonitý. Něco takového se tady totiž už kdysi stalo.

V roce 1938 zabralo Německo pohraničí Československa. Důsledky byly zvláštní ale přitom nesmírně povědomé. Za krátký čas (celkem 167 dní) označovaný jako "druhá republika" se stalo hned několik věcí.

Zavládlo všeobecné zklamání z demokracie, protože podle mnohých došlo k vydání pohraničí právě kvůli slabosti demokraticky zvolených institucí. Navíc velmoci které nás zradily měly také demokraticky zvolené vlády. Výsledkem byla změna politického směřování ostře doprava k autoritativní vládě.

Vůdčí politickou stranou se stala konzervativní a silně pravicová Strana národní jednoty, jejímž předsedou byl Rudolf Beran. Byla to strana, jejíž politika skutenčně obsahovala prvky fašismu italského typu.

Byl změněn název státu na Česko-Slovenská republika (ano s pomlčkou!) a nedlouho na to následovalo  rozdělení na Protektorát Čechy a Morava  a klerofašistický Slovenský štát.

Došlo k velké mobilizaci v katolické církvi která se pokusila vyhlásit římský katolicismus jako jediné státem povolené náboženství a projevovala velkou snahu zavést intenzivní rekatolizaci na všech úrovních vzdělávání. (Tedy to co se na Slovensku skutečně stalo.)

V roce 1938 se také objevil návrh na obnovu mariánského sloupu, svrženého roku 1918 a jeho navrácení na Staroměstské náměstí v Praze.

Po obsazení Čech a Moravy byly podniky převedeny na cizí správce (Škodovka, brněnská Zbrojovka, Poldovka, Vítkovické železárny apod.)

Byla uměle snížena hodnota koruny.

Protektorát neměl kontrolu nad finančními toky - ty spravovalo Německo.

Na konci 2. světové války tedy tedy nezískala komunistická strana svou obrovskou popularitu jen tím, že území Československa osvobozovala Rudá armáda.

Zároveň tu bylo také množství lidí, kteří by volili jiné strany, ale právem se jimi cítili zrazeni. 

Je pochopitelné, že vůbec netoužili po návratu druhorepublikových poměrů, tak se prostě rozhodli dát šanci těm, kteří byli u nás ještě čistí.

Co s tou důvěrou tehdy komunisté udělali říkat nemusím.

Někdy se říká "Národ, který nezná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu", ale není to pravda, historie se nikdy úplně neopakuje. Jenže když už jsem u těch mouder, tak je takové americké rčení:
"Podvedeš-li mne jednou, hanba ti. Podvedeš-li mne podruhé, hanba mi."

Já prostě už nechci žít v tom bludném kruhu druhé republiky.

Poznámka: Zajímavé právní zamyšlení nad důsledky církevních "restitucí":  EXKLUZIVNĚ Zákon o majetkovém vyrovnání – cesta k novému charakteru českého státu

Příliš tichý hlas rozumu

Ještě jednou se vrátím k demonstraci 17. listopadu 2012.

Problém není v tom, co všichni ti lidé nechtějí, ale co chtějí nebo co by od státu měli chtít. A jako vždycky bývá hlas rozumu ten nejtišší. Už po Sametové  revoluci byli lidé-myslitelé, kteří říkali, že nemá smysl teď budovat umělou pravo-levici, která nemá v naší poslední historii žádnou oporu. Namísto toho prosazovali rozum. Krátkou dobu se označovali jako racionalisté, pak byli za to rozcupováni zleva i zprava.

Neměli bychom se nad tím znovu pořádně zamyslet? Vždyť nejen že mohli mít pravdu, pravděpodobně se jí přiblížili mnohem více než polonáboženské ideologie. Ten systém, kterým se dají posuzovat stát i zákony přitom vznikl pěkně dávno. Každý zákon, každé rozhodnutí vlády,  by mělo vést k lepší kvalitě života co nejvíce jednotlivců ve společnosti, tedy k tomu co zjednodušeně ukazuje Maslowova pyramida. Zároveň by je neměla vystavovat zbytečným nebezpečím a odvracet nebezpečí, která jsou předvídatlená.

K tomuto účelu totiž společnost vzniká - má mít úlohu tam, kde je potřeba společná obrana a společné zajišťování potřeb. Důležitá je podmínka: Jen tam kde je to potřeba!

Na rozhodnutí zákonodárných sborů lze tedy cekem snadno aplikovat sedm utilitaristických "okolností" (circumstances)* definovaných Jeremy Benthamem:

Intenzita – představuje prostě hloubku kladného prožitku. - V čem nás občany obohatí, případně jak velkou hrozbu od nás odvrátí?
Trvání – jednouše čas po který bude příznivý výsledek našeho snažení trvat.
Jistota – s jakou jistotou kladné výsledky skutečně nastanou? 
Blízkost – časová i prostorová vzdálenost, ale také úsilí, které je nutné vynaložit k jeho dosažení, cokoli, co nás od zamýšleného cíle odděluje.
Plodnost – tedy to, jestli tato příznivá událost vyvolává i nějaké další příznivé události.
Čistota – říká nakolik má dobrý výsledek také nežádoucí důsledky. (Čím méně , tím lépe.)
Rozsah – kolika lidí se týká (princip: Co nejvíce štěstí pro co nejvíce lidí.)

Lidé kteří tvrdí, že současná krize je především krizí morální, mají pravdu, protože  rozhodnutí vlád i mnohých okresních správ, od roku 1989 prostě na téhle stupnici nedávají smysl. Od pokusů zrušit demokracii v době oposmlouvy, přes prapodivnou podporu obnovitelných zdrojů až po obdarování katolické církve (ať to ODS zdůvodňuje jak chce), jde o věci, jejich přínosy jsou extrémně nejisté, časově nesmírně vzdálené a pravděpodobnost že budou mít neblahé důsledky, které většinu lidí dlouhodobě poškodí, je extrémně vysoká.


*Poznámka: Pro běžné použití se uvádí jen šest. "Rozsah" je přesto důležitý i tam, protože lidé získávají kladné pocity z velké části také odezvou společnosti. Jde tedy o doplnění první "okolnosti". Pro rozhodnutí týkajících se společnosti se musí používat všech sedm.