Kanál Dunaj-Odra-Labe dává smysl

Ve sdělovacích prostředcích se opět rozhořel spor o výstavbu kanálu Dunaj-Odra-Labe a nezní pro tento projekt nijak pozitivně. Po letmém přezkoumání, kdy jsem váhal, má odpověď na základní otázku zda stavět nebo nestavět zní jednoznačně ANO.

Není to přitom ani zdaleka snadné rozhodování. Pokud jde o to, že by tím u nás vznikl další prostor pro korupci a prosazování betonářské lobby, tak tím si mohu být rozhodně jist. Hrozí tunelování ještě větší, než v případě tunelu Blanka, možná srovnatelné s podivně pojatým solárním boomem. Nikomu tu asi neunikne, že se má stavět dílo srovnatelné s budováním pyramid v zemi, kde i obyčejná cyklostezka stojí tolik co silnice první třídy.

Jenže na rozdíl od všech jmenovaných akcí má kanál Dunaj-Odra-Labe cosi do sebe. Tunel Blanka dopravní problémy Prahy nevyřeší, naopak je velmi pravděpodobně výrazně zhorší a nakonec se jeho stavba i provoz pro nás prodraží. Česká republika se nikdy nemůže stát solárním eldorádem, protože neleží ani dostatečně blízko rovníku, aby byl sluneční svit dosti intenzivní, ani dostatečně vysoko na severu, aby byl alespoň dlouhodobý.

Tunel Blanka se snažil napravit přítomnost, ale s vysokou pravděpodobností zhoršil lokální budoucnost. Solární boom byl od okamžiku, kdy byly "vylepšeny" zákony o dotacích, jen pumpou na peníze. Kanál Dunaj-Odra-Labe je jiný. Přes velké ekonomické výdaje a asi nemalé ekologické škody by nakonec naší republice mohl přinést mnoho dobrého. Je to totiž projekt navržený pro budoucnost.

Kanál Dunaj-Odra-Labe je skutečně mnohem významnější stavbou. V důsledku by spojoval Severní moře, Baltské moře a Černé moře které je skrze Bospor spojeno s Marmarským mořem a to zase přes Dardanely se Středozemním mořem. Propagační kniha "Křižovatka tří moří" tedy nemá nijak nadnesený název, protože tento kanál by skutečně křižovatkou tří moří byl.

Kanál by doslova propojil sever a jih Evropy a to skrze naše území! Mluvíme o významných přístavech jakými jsou Hamburk, Štětín, Briala a Constanta. Nepřímo by pak napojením na kanál Mohan-Dunaj umožnil plavbu do Rotterdamu a spojením s kanálem Marna-Rýn vedoucím až do Marseille na jihu Francie. Další vodní cestou bychom se pak mohli plavit také do Jaderského moře.

Propojení vodních cest s sebou sice nese množství opravdu velkých problémů, ale v celkovém součtu by pro naši republiku mohlo být skutečným zlatým dolem, nakonec by dokonce mohlo přinést ulehčení i naší stále utýranější přírodě. Dosud se totiž politické zájmy soustředily na budování silnic a dálniční kamionovou dopravu. Tohle řešení není příliš šetrné k prostředí ani k lidem.

Přepravním schopnostem nákladních říčních lodí se ale vyrovná máloco. Ač zrovna nevynikají rychlostí, jejich přepravní kapacita je gigantická. Jedna nákladní loď může převézt tolik jako 4 nákladní vlaky nebo 220 kamionů. Přeorientováním transitní dopravy z kamionů na lodě by proto pro nás mohlo znamenat nemalé snížení ekologické zátěže. Hospodárností a kapacitou nejblíže k lodní dopravě má železnice, kterou by ale bylo možné s dopravou po kanále poměrně výhodně kombinovat.

Příliš nepřeháním, když říkám, že by pro republiku měl kanál Dunaj-Odra-Labe podobný význam, jako Suezský průplav pro Egypt. Změnil by nejen dopravu a bilanci příjmů ale pravděpodobně i způsob trávení volného času, protože by umožnil rozšířit vnitrozemskou osobní lodní dopravu o zahraniční destinace a otevřel by svět i vůdcům malých plavidel.

Proto nemá pravdu Kalousek, když označuje kanál Dunaj-Odra-Labe za Zemanovu "hladovou zeď". Rozhodně lze tento projekt považovat za více perspektivní než Kalouskovo dotování církví a vydávání dluhopisů. Mimochodem, pokud by Zeman přesvědčil vládu, aby vydala dluhopisy na stavbu tohoto kanálu, měli by investoři alespoň šanci, že se jejich vklad nějak zúročí, což se u Kalouskových dluhopisů samo od sebe očekávat nedá.

Mléko z mandlí

Tak naši čeští vegani nedávno objevili že se z mandlí dá vyrábět „mléko“. Jsem tím objevem nesmírně pobaven, protože před několika staletími bývalo mandlové mléko oblíbenou ingrediencí české kuchyně.
Kdybyste hledali opravdu hluboko v minulosti, našli byste stařičkou kuchařku, známou dnes jen historikům, od alchymisty Bavora Rodovského mladšího z Husistřan s názvem Kuchařství, to jest knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají. Vydána byla roku 1591.

Právě v ní je také dost receptů na různé pokrmy, do kterých se přidávalo mandlové mléko. Je zajímavé že tehdejší kombinace chutí připomínají spíše orient. Poslední zmínky o mléku podobném nápoji z mandlí na našem území byste mohli najít v kuchařkách z počátku 20 století.

Jak je vidět, možná téhle ingredienci ještě díky veganům úplně neodzvonilo.  A co to vůbec je a k čemu to je? No, vypadá to jako mléko, ale je to z mandlí.
Dělávalo se prostě tak, že se spařené a oloupané mandle (Pozor na ty hořké!) roztloukly a rozetřely v moždíři. Pak se k nim přidávala voda a nakonec se výsledné mandlové mléko vyčistilo scezením přes pláténko.

Mandlové mléko mělo proti kravskému či kozímu jisté výhody. Kromě toho že je zdravé (což naši předkové předpokládali) a stravitelné i pro lidi bez schopnosti trávit zvířecí mléko, bylo také dostupné v jakékoli době, což nebylo u živočišného mléka běžné.

V kuchyni ho dokázalo úplně nahradit a jeho většímu rozšíření bránila vlastně jen značně kolísavá cena mandlí, která v některých dobách mohla vyšplhat pěkně vysoko.

A jak to, že to opravdu jde? vlastně to až tak nepochopitelné není, když si uvědomíme, že jakékli mléko je vlastně suspenze nerozpustných stravitelných látek a tuků v slabém roztoku cukru. Takovému složení se právě nejvíce podobá suspenze z mandlí.

Spravedlivě musím dodat, že se mléku podobné nápoje dají vyrobit také z mnoha různých druhů ořechů, (včetně "druháku" ze strouhaného kokosu) dokonce i ze slunečnicových semen a nesolených pražených arašídů. Pokud byste to zkoušeli, nezapomeňte, že ořechy musejí být vždy oloupané!

Po technické stránce lze rostlinná mléka vyrobit vlastně z jakýchkoli olejnin (asi bych vynechal řepku), vody a cukru (druh cukru si vyberte sami – sacharoza, glukoza nebo třeba med či javorový sirup) i z vařených bobů, hrachu, cizrny, čočky, fazolí a dalších luštěnin i obilovin s přídavkem dobrého oleje a opět cukru.

Mandle mají proti většině z nich výhodu v tom, že se snadno loupají a také jejich chuť patří k těm, které se pro výrobu rostlinného „mléka“ hodí nejlépe.

Oblíbenou ingrediencí na výrobu rostlinného „mléka“ horchata (čti bez „h“) jsou také „zemní mandle“  čili hlízky zelenošáchoru jedlého. Je to starodávná kulturní plodina pěstovaná ve starověkém Egyptě a v současnosti v některých zemích také nebezpečný plevel.

Recept na horchatu jednoduchý – 450g očištěných hlízek, které jsme nechali nabobtnat (prodávají se sušené), rozmixujeme s 2,3 litru vody. Přidá se celá skořice a nádobu s horchatou dáme na dvě hodiny do chladu. Pak se většinou poměrně výrazně osladí a po rozpuštění cukru přecedí.
Někdo nepřidává skořici, často se dává citron a podává s ledovou tříští.
Z horchaty se dá dokonce vyrobit i zmrzlina!

Říše puberťáků

Chci vyprávět o středověku, ale začnu mohutnou oklikou až v v nedávné době v Jihoafrické republice. Pilanesberg National Park je jedním z parků, do něhož byli ze severu Afriky dovezeni mladí sloní samci. Brzy se ukázalo, že to nebyl nejlepší nápad. Stali se z nich totiž zabijáci nosorožců. Situaci se podařilo vyřešit dovozem dalších, mnohem starších slonů, kteří výchovně na sloní puberťáky zapůsobili.

Co se vlastně stalo a proč se to stalo? Mladí samci všech skupinově žijících druhů mají přirozené puzení vybojovat si své místo v hierarchii stáda. Když lidé dovezli pouze dospívající samce,přinutili je tak neustále bojovat o své postavení. Nebyli tu žádní výrazně silnější samci, s nimiž by takové soupeření nemělo smysl, ani výrazně mladší, které by starší sloni před nimi chránili.

Co to má společného se středověkem? Překvapivě mnoho. Středověk bývá líčen jako velmi krutá doba - hladomory, války, vraždy, loupeže... Důvodů může být mnoho, ale jedním z nich je podle mě jednoznačně relativně nízká střední délka života.

Na tuto myšlenku mě přivedl H. G. Wells svým popisem středověku v knize Crux Ansata. Naše představa o středověku je značně zkreslená tím, že pojmům "mladý" a "starý" přičítáme dnešní ekvivalenty. Kdybychom ale ten svět skutečně viděli, tak jak vypadal, připadal by nám jako říše dětí, pubescentů a adolescentů.


Václav I.  (1205 – 23. září 1253) byl korunován ve 23 letech. Když na trůn nastupoval Přemysl Otakar II. roku 1253, bylo mu 20 let. Václav II. byl uznán za krále v sedmi letech a za způsobilého vlády byl považován ve dvanácti (!), Václav III. vládl od svých 17 let, Jan Lucemburský nastoupil vládu ve 14 letech, Václav V. byl korunován už ve dvou letech a vládl od svých sedmnácti. Ladislav Pohrobek vládl od svých 13 let. Vladislav Jagellonský dostal český trůn v 15 letech a jeho nástupce Ludvík vládl od deseti let (korunován byl ale už ve 3 letech).

Můžeme předpokládat, že také přebírání vedení cechů, uzavírání prvních sňatků a zakládání domácností probíhalo v podobném věku, tedy často mezi dvanáctým a dvacátým rokem. 

 Průměrná délka života ve středověku byla kolem 30 let, což je méně než v současném Afghánistánu a dokonce méně než v současném Mosambiku. Tento údaj je sice asi zkreslený dětskou úmrtností a morovými epidemiemi, ale i tak byli už 45 letí lidé považováni za staré. Obsazování významných míst velmi mladými lidmi bylo tedy vynucené okolnostmi. Zároveň tito mladí lidé ale vytvářeli kulturu, která střední délku života snižovala - byla nesmírně agresivní uvnitř i navenek, zároveň silně podporovala šíření nemocí a potlačovala vzdělanost.
 

Středověk je možná velmi poučná doba, právě proto, že byla tak tragická a zároveň velmi stabilní. Byla to jakási permanentní krize i ve srovnání s dnešními krizovými zeměmi. Dá se z ní usoudit ledacos, co by bylo možné aplikovat i na náš svět . 

Především je zřejmé, že v zemích s nízkou střední délkou života můžeme skutečně očekávat válečné konflikty. Je pravděpodobné, že se už dostaly do uzavřené smyčky příčin a následků, kdy příliš mladí lidé, kteří dokázali přežít předchozí konflikt vytvářejí agresivní kulturu, která je dovede k dalšímu konfliktu a zároveň udrží nízkou nebo ještě dále sníží střední délku života. Celý trik k uklidnění situace v takto postižených zemích může spočívat v tom, udržet alespoň jednu generaci dostatečně dlouho na živu.

Víra v lepší budoucnost

Jako kriticky myslící člověk musím samozřejmě pochybovat i o tvrzeních, které mému myšlení připadají přitažlivé. Takovým tvrzením je i to že víra bez důvodu je už z principu špatná. Zatímco o neodůvodněné víře v to, co nelze žádným způsobem dokázat, mohu cosi takového tvrdit naprosto bez uzardění, v té druhé skupině existuje podle mě výjimka. Je to víra v šťastnou budoucnost. Tahle víra je opravdu zvláštní. Především nelze tvrdit že je úplně racionální ani úplně iracionální, ale zároveň může být obojí.

Je velký rozdíl, jestli na svou budoucnost v daný okamžik máme nebo nemáme vliv a jestli pro to přesvědčení máme také dostatek podstatných informací. Víra v šťastnou budoucnost navzdory důkazům, tvrdícím pravý opak je šílená, přesto může člověku v některých situacích pomoci přežít krizové situace. I ve chvíli kdy nemáme na vlastní budoucnost výrazný vliv, nemáme potřebné informace a víra v lepší budoucnost se tedy právem jeví jako iracionální, může být přesto prospěšná.

Víra, že budoucnost bude lepší, dělá totiž výrazně subjektivně lepší naší přítomnost. Očekávat dobré je už samo o sobě příjemné. S tímto paradoxem jsem se setkal mnohokrát ve vyprávění starších lidí. Mluvili o době padesátých let 20. století, která se do povědomí nás mladších zapsalo hlavně politickými procesy, ale v jejich vzpomínkách vypadala velmi odlišně. 

Tito lidé jsou schopní vám zazpívat tehdejší budovatelské písně (včetně ruských a čínských) a se slzou v oku vzpomínat na chmelové či bramborové brigády a akce Z (to "Z" znamená zvelebování). Nejsou to blázni ani kryptokomunisté, to po čem se jim stýská není komunistická ideologie ale atmosféra budovatelství, která byla typická právě nesmírně silnou vírou v lepší budoucnost. Je to stejné přesvědčení, které stvořilo futuristický design Československého pavilonu na Brusel Expo 1958.

O to větší samozřejmě následuje zklamání, pokud ona "lepší budoucnost" nenásleduje. To se opravdu stalo roku 1968. Okupace Československa nebyla špatná jen proto, že zastavila demokratický proces, především úplně zlomila víru lidí v to, že lepší budoucnost opravdu přijde.  S okupací přišla vlna rezignace na společnou budoucnost. Pokud hledáte původ hesla "kdo nekrade okrádá rodinu" najdete ho tady. Z této rány se československá společnost nikdy nevzpamatovala. Dodnes zůstává ke společné budoucnosti značně skeptická, což je bohužel postoj který také budoucnost vytváří.

Budovatelé socialistického Československa samozřejmě měli důvod očekávat lepší budoucnost právě proto, že se na ní podíleli, neměli ale pod svou kontrolou rozhodující politické síly světové politiky.
Iracionální víra v lepší budoucnost je tedy sama o sobě dobrá, ale perspektivně značně riziková.

Racionální vírou v lepší budoucnost je taková, která vychází z dostatku informací o okolnostech, které dělají z lepší budoucnosti pravděpodobný scénář budoucích událostí.  Jenže tato varianta už zdaleka tak optimistická není, pokud člověk zároveň nemá na tyto okolnosti dostatečný vliv.


Pak se jeho nálady zmítají mezi návaly přehnaného optimismu a pocity beznaděje, kdykoli se podmínky změní k lepšímu nebo k horšímu. Přesně takové scénáře jsou ale pro lidi překvapivě ty nejpřitažlivější. Vděčí jim za svůj úspěch řada hazardních her a mnohá náboženství. Lidé jsou prostě připraveni určité otřesy přestát a jejich překonání naopak zvyšuje atraktivitu vytyčených cílů.

Staroegyptské, křesťanské, buddhistické ani islámské náboženství by asi zdaleka tak dobře nefungovaly, kdyby mohli lidé příliš ovlivňovat všechny aspekty slibovaného posmrtného života, nebo kdyby je vůbec ovlivnit nemohli. Udržovat víru v šťastnou budoucnost a přitom ji nepravidelně narušovat třeba i jen předstíranou hrozbou, je způsob, kterým lze společnost udržet aktivní, dynamickou a zároveň ovladatelnou.

Konečně poslední možnost představuje případ, kdy víra v lepší budoucnost splývá s cílevědomostí, tedy kdy je tato víra naprosto racionální, protože máme dostatečné znalosti i schopnosti ji opravdu změnit k lepšímu. Navzdory tomu, že byli lidé v historii mnohokrát přesvědčeni, že právě takové úrovně jejich schopnosti a znalosti dosáhly, pravděpodobně i v budoucnosti půjde stále jen o klam způsobený nedostatkem informací.

Vždycky budou existovat síly (i mnohem větší než ty politické) které společnost nebude schopná v dané vývojové fázi ovládnout a které ji mohou ohrozit nebo i zničit. Přesto bude víra v lepší budoucnost vždycky nedílnou součástí šťastné přítomnosti.

Nepochopené filmy V. - Strážci - Watchmen

Tentokrát se pozastavím u filmu, který je přijímán velmi kladně, přesto mám pocit, že mu nemalá část lidí částečně nerozumí a ani nemůže rozumět.

U filmu Strážci - Watchmen od Zacka Snydera se totiž setkávám se nečekaným druhem nedorozumění. Je na něm zvláštní to, že ho chápu a přece ho svým vysvětlováním nedokáži překlenout.

Snad každý při sledování tohoto filmu pozná, že se odehrává v paralelní realitě. Mnohem těžší ale je zjistit která z těch realit to opravdu je. Nápověd je už v titulcích dost, přesto to každému nedojde.

Watchmen nestojí jen na té paralele, že jde o svět, kde studená válka eskalovala ještě dál a ani to že v něm existují superhrdinové, nejsou jediné odlišnosti od našeho světa.  Je vybudovaný na mytologii osmdesátých let - doslova na "urban legend".

Ne nadarmo je prvním z mrtvých Strážců Dolarový Bill což vyvolává pocit, že jde o odkaz na Nixonův šok (nevím, jestli stejný pocit vyvilával i původní komix). Asi ne náhodou Dr. Mannhattan podezřele nápadně připomíná „Džina“ z populárně naučného filmu ze studia Walta Disnyho  „Tvůj přítel Atom“ a samozřejmě také  postavu postavu Captain Atom podle které byl v komixu vytvořen.

Podobně jsou interpretovány historické události. Armstrong jako první větu na Měsíci říká: „Good luck mr. Gorsky“. A že ve filmu vojáci hippíky postřílejí? Jistě, je to přibarvené, ale ideály hippies byly přece v osmdesátých letech skutečně převálcovány zbrojením i konzumní společností.
Pro film Watchman není podstatné to, co se reálně stalo, ale jak to bylo přijato. Proto Američané v téhle realitě válku ve Vietnamu vyhráli. Dodnes totiž nedokáží přiznat, že to byla prohra.

To samozřejmě není všechno. Nejde jen o odkazy na čas studené války, mnohem důležitější je atmosféra, kterou k mému velkému zklamání nemohou lidé narození jen o trochu později pochopit. Osmdesátá léta nebyla hezká doba. Každé ráno jste vstávali s jistotou, že svět může kdykoli skončit jedinou patovou výměnou balistických raket a když jste usínali, věděli jste, že se ráno už nemusíte probudit.

Všichni jsme se na to snažili zapomenout, chodili jsme do restaurací, bavili se s kamarády, četli nové knížky. Jenže i tak jsme měli pocit že je vzduch těžký jako mazut. Opravdu těžko se to vysvětluje, ale pořád jsem měl pocit, že bych měl zahodit tu masku normálního občana, protože to co se dělo bylo šílené. Přesně tohle dělají Strážci, když se dokola navzájem ujišťují, že jim život superhrdinů nechybí. Jestli mi rozumíte, chápete, že Watchmen jsou jakousi méně stravitelnou verzí Zeměplochy.  

Jsou v něm všechny přízraky mého dětství a dětství těch kdo byli tehdy dost staří a prozíraví, aby viděli tu hrůzu skrytou pod nudně všedním povrchem. Přitom za to všechno nějakým způsobem mohli obyčejní lidé. Ty příšerné politiky zvolili, ideály opustili, uzavřeli se do sebe. Pokud by tedy přišel atomový armagedon, přijímali bychom to jako součást toho všeho.

O tom mluví Sally Jupiter – představitelka původní superhrdinky Hedvábný přízrak (Silk Spectre), když říká „Déšť padá na vinné i nevinné.“

Jeden z nejlepších rozhovorů, který to přesně ukazuje, se ale odehrává mezi Hollisem T. Masonem - starším představitelem superhrdiny Sova a jeho nástupcem Danielem Dreibergem:

Hollis T. Mason : Chtěl jsem říct, že my jsme to měli moc snadné. Nebylo fér, že vy jste museli dávat do pořádku naše problémy. A Nixon vám zatápěl.
Nixon, ten vůl! A to jsem toho vola pětkrát volil.
Daniel Dreiberg: Zase lepší než komanči, ne?

Hlavní postavy – superhrdinové Sova, Hedvábný přízrak a Rorschach – se snaží zjistit co se skutečně děje, ale přes svou akčnost se vlastně stávají jen diváky. Se superhrdinou Ozymandiasem v závěru prostě nemůžete souhlasit, ale přesto jeho pohnutky naprosto chápete, právě díky dobovému kontextu.

Film sestavený z pověr a dobových mýtů pro mě vlastně zachycuje realitu věrněji, než historické dokumenty, protože se dotýká toho, jak lidé tehdy mysleli a co cítili. Samozřejmě že mnoho najdete už v komixu, který byl filmu předlohou, jenže film je odlišné umělecké médium a zaslouží si být posuzován nezávisle.

Domnívám se, že i přes zdánlivou doslovnost se ve skutečnosti film od komixu odychyluje a dělá jej v ději, symbolech i celkovém vyznění kompaktnější, což naopak musí nutně dráždit příznivce původního komixu.
Proti němu má ale film hned několik výhod - retrospektivní způsob vyprávění vyvolávající dojem že "tohle všechno už je minulost", obrazovou stylizaci s dobovou televizní, případně filmovou barevností a využití upravených dobových záběrů. Téměř samostatnou kapitolou je hudební doprovod.

Zvěřinec

Jako stovky jiných lidí jsem tento víkend zamířil s příbuznými do pražské ZOO. Nebyl jsem tam už poměrně dlouho a tak jsem byl zvědav na nové pavilony, výběhy a zvířata. Zároveň jsem si nějak v duchu říkal, že tak trochu přispěji naší starodávné zoologické zahradě.

Mé dvě malé neteře byly, zdá se spokojené a já trochu vzpomínal, jak jsem v jejich věku býval na těchto místech častým návštěvníkem. Pravda, mnoho se změnilo a nové pavilony jsou skutečně působivé. Všechny ty vyhlídky, rozlehlé výběhy, sestavy kamenných bloků a kopule jsou prostě architektonicky povedené. Samozřejmě jsme nevynechali ani návštěvu rozhledny.

Jenže pro mě právě kvůli srovnávání se vzpomínkami z dětství, začala dostávat expozice čím dál trpčí nádech. Uvědomil jsem si to vlastně naplno až u výběhu slonů, poblíže nově postavené buddhistického minichrámu a další podobné stavby představující hinduistický chrám se sochou boha Ganéši.

První dojem, kterým jsem zhodnotil svou podvědomou reakci byl, že mi tady vadí náboženské symboly, jenže to nebyla pravda. Tyhle náboženské symboly nejsou u nás nijak silné a víra v létající slony opravdu nikoho neohrožuje. To co z nich dělalo propagandu, nebylo to co zde bylo, ale to co zde nebylo.

Informace o náboženství v místě výskytu slonů je, vzhledem k jejich evoluční historii, naprosto nevýznamná. Jenže tady jakákoli zmínka o evoluci chyběla. Co víc, chyběly tu i informace o ekologii a mnoho informací o etologii.

„Naučné“ tabule vám řekly třeba kolikrát kmitne jazykem lev když pije, nebo kolik svalových snopců má v chobotu slon. Zkrátka, zahrada obsahuje atrakce a kvízy, ale nikoli zoologii. Její estetická hodnota vzrostla, ale informační hodnota klesla na úroveň první poloviny 19 století.

Nabízí informace, ale to co se vytratilo je věda. Popisky, které panely nabízejí jsou kusé, bizarně vybrané a nespojité. Pražská ZOO už není zoologická zahrada ale pouze zvěřinec.

Naprosto upřímně přiznávám, že by mě tato změna ani zdaleka tak neudeřila do očí, kdyby současně nebyly všechny populárně vědecké kanály umlčovány (časopisy,  stanice Leonardo), veřejné sdělovací prostředky se nedostávaly pod tlak katolických kruhů a na školách se neobjevovali kraecionisté a scientologové.

Žijeme v době, kdy bychom se měli agresivně iracionálním kultům bránit. Východiskem ale není méně informací, nýbrž více. Je obecný omyl si myslet, že propaganda vzniká teprve tím, co je deklarováno. Vzniká už tím, že některé názory zaznít nesmí, ačkoli by zaznít měly.

Slabina sekulární společnosti - rituály přechodu

Psychologie má dlouhou minulost, ale krátkou historii. Tento paradox se ale dá vysvětlit poměrně snadno. Lidé měli vždy zájem o to poznat co se děje v mysli jiných lidí i v té vlastní.

Jejich poznatky jsou součástí kmenových učení, starověkých náboženství a díky Sókratovi také filosofie. Ani on ale nepopírá, odkud pochází jeho zájem o člověka, který obrátil celu řeckou filosofii jiným směrem. V dialogu Faidros zcela jasně říká, že na chrámu v Delfách se píše:
„Poznej sám sebe.“

Delfy byly starodávným místem uctívání boha Apollóna, který zde podle pověsti zabil hada Pýthóna. Byla zde proto jeho věštírna, která kdysi prý patřila bohyni Gaie.
Ale abych nezabíhal příliš do mytologie, faktem je, že se slovo psychologie objevilo poprvé ve starověkém Řecku a bylo součástí náboženských dovedností a znalostí kněží, teprve později dokázali něco takového i filosofové. Znalosti a techniky, které bychom dnes označili jako psychologické, měly ale už mnohem starší kultury.

Většina starých psychologizujících filosofických směrů už dnes neexistuje. Jejich poznatky byly buď zničeny v prvních stoletích po nástupu křesťanství, nebo jím byly absorbovány. Do nástupu moderní psychologie tedy existovala jen náboženská pre-psychologie.

Rozdíl mezi tehdejší pre-psychologií a dnešní psychologií je značný i když si to příliš neuvědomujeme. Ke své vlastní smůle. Všechny primitivní psychologické konstrukce byly překonány, ale důvody jejich existence nezanikly.

Pokud se dnešní psychologie zabývá psychicky zdravými lidmi, je v tom čistě deskriptivní, její aplikace se pak týkají především testování nebo léčení (psychoterapie). Především jde ale o "vysokou vědu" která není určena pro denní používání normálními smrtelníky. Staré intuitivní psychologicko-náboženské a psychologicko-filosofické postupy se však věnovaly především přípravě lidí na předvídatelné překážky a úkoly typické pro jednotlivé životní etapy.

Pravda, náboženské psychologické systémy mají nepatrnou nebo žádnou schopnost duševně nemocné lidi léčit a naopak velkou schopnost traumata vytvářet, takže se vlastně stávají neúčinným lékem na nemoc, které jsou původci, ale na druhou stranu dokáží duševně zdravým vytyčit rámce a hranice jejich života.

I když tedy mohu vcelku právem vyčítat náboženským skupinám, že jejich rituály jsou indoktrinující, bizarní a někdy i značně drastické, nejde na druhou stranu přehlédnout, že se současná sekulární společnost těmito věcmi nezabývá vlastně téměř vůbec. Přitom období prvního vzdoru, puberta, rodičovství, krize středního věku, přechod a smrt partnera jsou naprosto předvídatelné situace v běžném vývoji, které lidská psychika prostě potřebuje nějakým způsobem zpracovat. Náboženství si je „nevymyslelo“, jsou reálné!

V čem je problém? Proč totéž nedělá sekulární psychologie? Měl bych přiznat, že to vlastně nevím. Moderní psychologie z principu takovou schopnost má, ale nevyužívá ji. Nebo ji alespoň nevyužívá příliš. Čestnou výjimkou jsou v tomto směru popularizátoři. Když si například vzpomenete na oblíbeného i neoblíbeného ale rozhodně populárního manželského poradce Miroslava Plzáka, zjistíte, že celá jeho pověst stojí vlastně na tom že veřejně řekl lidem, co to je manželství. Podobné příklady známe třeba z knih Scotta Pecka, Roberta Fulghuma  nebo  Zdeňka Matějčka.

Obyčejným lidem zkrátka v moderní době chybí znalosti o tom jaký je lidský život, co se od nich v jakém věku očekává a také rituály, které by jim jasně ukázaly, že tady je právě ta hranice, kdy už budou posuzováni jinak.

Je možné, že se prostě odborníci bojí vytvořit rituál, protože to až příliš připomíná náboženství? Jenže vždyť už takové věci děláme. Mnohé psychoterapeutické techniky opravdu mají charakter rituálů, protože pro jejich úspěšnost není důležité jen vědomé přijetí nějaké myšlenky, ale především uvědomění si prožitku. Ovšem, to je léčba, která je zdravým lidem  odepřena.

Máme tu tedy na jednu stranu zastaralé rituály, které už nefungují dostatečně, nebo jsou úplně zavádějící a na druhou stranu společnost v níž takový řád a rituály v podstatě neexistují. I když to nerad říkám, pravděpodobně se skutečně dotýkám něčeho, co mají náboženské systémy zpracováno lépe, než současná sekulární společnost.

Vrcholem absurdity je to, že i onen test zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí, který podstupují ateisté – ateistický coming out – je vlastně přechodovým rituálem, který se bez náboženství neobejde.