Jak poznat profesionálního lháře

Jsou lidé, kteří se mě ptají, proč třeba nemám rád pana Jakla a jak jsem mohl tak dlouho dopředu tvrdit že Václav Klaus je amorální postava. Je to poměrně jednoduché. Dobrý podvodník nikdy nezapírá přímo, namísto toho používá metodu "red hering" (čili uzenáč). Podvodníci samozřejmě používají další logické klamy, tenhle ale představuje způsob jak se vyhnout následkům vlastního jednání. Je to prostě metoda zametání problémů.

Název dostala podle triku používanému při svádění psů ze stopy při lovu na lišku. Tehdy jezdci táhli napříč přes liščí pachovou stopu sledě přivázaného na provaze. Málo vycvičení psi se samozřejmě nechali oklamat.

Řečnický "red herring" je prostě informace nahozená namísto odpovědi, která má odpoutat pozornost. Jde samozřejmě o argumentační klam, ale zároveň také způsob jak vysloveně nelhat, ale neříci to co říci nechcete.

Zdaleka ne vždycky je používání téhle metody odsouzeníhodné, často se v ní (i proti své vůli) musejí pocvičit mnohé hostitelky aby zabránily konfliktům a celkovému zhoršení atmosféry na banketech a večírcích.

Něco naprosto jiného je ale její použití v běžném hovoru, když se tím chceme vyhnout přiznání omylu. Pak existuje jisté riziko, že tak někoho opravdu naštvete.

A konečně je naprosto trestuhodné, když je tímto způsobem politikem skrývána informace, na kterou mají voliči ze zákona nárok. Pak už není rozdíl mezi nezodpovězením otázky a lží. Někdy je to i dost trapné.

Dodatek: Mnohem podrobnější rozbor Jaklova výstupu spáchal Marek Picha na blogu Argumentace v článku Jaklování. Viditelně s tím měl mnohem více trpělivosti než já.  Kromě praktiky "red herring" upozorňuje také na řadu dalších úskoků (logických klamů), kterých se Jakl během vykrucování dopustil.

Věčný život jako hedonistická past

Poznámka: Toto zamyšlení je, zvláště v první části, inspirováno jedním rozhovorem se Stanislavem Hudským.

Křesťané, muslimové a obecně mnozí věřící vytýkají rádi ateistům hedonismus, aniž často vědí co to slovo vlastně znamená. Křesťanská i muslimská ideologie je přitom na jistém druhu hedonismu přímo postavená. Dokonce je to podstata jisté myšlenkové pasti, kterou je představa věčného života.

S ním souvisí i jedna z námitek ateistů vůči těm věřícím - otázka:
Jaký by měl věčný život smysl?
Je to argument velmi zajímavý, ač málo probíraný.

Poznámka: Zde vycházím ovšem z představy smyslu života, která je vlastní teistům - tj života který byl stvořen za konkrétním účelem.

Zkuste si prosím představit že bych byl jakýsi bůžek - programátor. Stvořím si v kyberprostoru malou planetu a obydlím ji nějakými pidižvíky. Předpokládejme, že s nimi mám nějaký plán, například o nich píši jakousi školní práci.

Z mého pohledu by samozřejmě mělo smysl vsugerovat jim, že pokud se budou chovat určitým způsobem, čeká je obrovská odměna nebo obrovský trest v nekonečném posmrtném životě - byla by to součást výzkumu. Co by ale naopak nemělo vůbec žádný smysl by bylo, kdybych takový slib dodržel, tedy kdybych opravdu vybudoval malé peklíčko a malé nebíčko, kde bych zemřelé pidižvíky křísil z mrtvých a věčně je trestal nebo věčně uspokojoval.

Podívejme se ale na ten pokus ještě jinak. Myšlení mých pidižvíků je naprosto hedonistické a konsekvencionalistické. Co pidižík prožívá jako příjemné je podle něj dobré, co prožívá jako nepříjemné je podle něj špatné. Zároveň je ale schopen se zapřít a vydržet nějaké ty ústrky či vynaložit určité úsilí, pokud za to následuje o to větší odměna.

Čím větší je potenciální odměna, tím větší vydrží odříkání i její časový odklad. 

Když pidižvík opravdu vší silou své víry uvěří, že existuje něco jako nekonečný trest nebo nekonečná slast, dostane se do pasti. Žádné podstoupené utrpení není dost velké když se srovnává s představou nekonečně velké rozkoše v případě uposlechnutí, nebo nekonečně velkého utrpení v případě neuposlechnutí.

Obětovat činnosti nařízené mnou - bůžkem jejich světa - lze jakoukoli dobu, protože normální život je konečný a slíbená rozkoš či utrpení jsou nekonečné.

Problém tohoto experimentu je, že nic z toho nemám v plánu splnit, jenže pidižvík nemá důvod mi nevěřit - vždyť jsem přece stvořil je i jejich svět. Na druhou stranu bych si asi připadal jako opravdový úchyl, kdybych dané slovo dodržel. Rozhodně bych to považoval ze méně morální, než kdybych nechal pidižvíky postupně přirozeně umírat na jejich pidiplanetce, nebo dokonce i kdybych program prostě naráz vypnul.

Základní problém, tohoto dosud zábavného experimentu je v tom, že i onen Bůh který stvořil svět může být podobná lež a celé představení se pak dá sehrát kdykoli a nikoli s imaginárními pidižvíky ale s lidmi. A co je ještě horší, je v podstatě vyloučeno aby při velkém množství různých kosmologických mýtů taková náboženství nevznikala.

Navíc je naprosto jasné, co přesně slíbím lidem v posmrtném životě - to čeho měli v životě málo. Pokud bych jim například sliboval veřejné uznání, věčný mír, bohatství, nekonečné množství jídla a sexu, musel bych se zároveň postarat o to, aby toho všeho měli v reálném životě nedostatek, ale aby jim přitom zůstávala jasná představa, jak by to všechno bylo skvělé.

Přesně tak, budou věřit tím silněji, čím více se postarám o to, aby se jim nedařilo dobře!

Asi chápete, proč si myslím, že není náhodou když podobné náboženské představy vznikají zpravidla v otrokářských společnostech a v poušti.

Paradox obvoďáka

Také jste neradi chodili k obvodnímu doktorovi? Já už od dětství.
Moje obvodoní doktorka byla  korpulentní paní s pravěkým psacím strojem, která na mě vždycky dělala spíše dojem úřednice než lékařky. Když se nad tím více zamyslím, mám pocit, že i její diagnostické metody stály spíše na mých schopnostech autodiagnostiky. Když mi opravdu něco vážného bylo, připadal mi obvodní lékař jen jako zdržující mezistupeň prodlužující mé utrpení.

Mimochodem není bez zajímavosti, kolik z takových podobných školních, závodních a obvodních lékařů, které jsem za život potkal, označovali jejich pacienti přezdívkou Mengele. Jinými slovy, neměl jsem o práci obvodních lékařů ani dobré mínění ani přiměřenou představu.

Velkou změnou pro mě byla před několika lety nouzová návštěva ordinace jisté mladé doktorky, která zjevně do mé představy obvodního lékaře vůbec nechtěla zapadnout. Moderní vybavení i přístup mi připomínaly spíše doktora McCoye, ač v mnohem půvabnějším vydání. Navíc to bylo asi poprvé, co jsem si diagnózu u obvodního lékaře nestanovoval sám.  

Moje přesvědčení o neužitečnosti obvoďáků tehdy dostalo pořádnou trhlinu. Pochopil jsem, že obvodní lékaři mohou být nejenom nesmírně užiteční, ale že mohou být dokonce jednou z nejdůležitějších částí celého systému zdravotnictví.

Přesto mi při zavedení "regulačních poplatků" v první chvíli pravá nesmyslnost takového opatření vůbec nedošla, namísto toho jsem se rozčiloval nad tím, že je to vlastně forma trestu - pokuta za návštěvu lékaře. To je sice pravda, ale zdaleka to není největší problém. Je úplně jedno, kolik se v ordinacích platilo, šlo o jejich účel. Smyslem téhle neodůvodnitelné platby bylo omezit počet "zbytečných" návštěv u lékaře.

„ nastavení prahové ceny zdravotní služby, která omezí zbytečné čerpání péče. Regulační poplatek nemá být prohibitivně vysoký, aby neomezoval poptávku po péči, jejíž poskytnutí je účelné. “
(Kulatý stůl k budoucnosti financování zdravotnictví v ČR, 2009).

Situace před rokem 2008, který se měl stát pro české zdravotnictví reformním, ukazovala podle tvůrců reformy na to, že dochází k neúměrnému plýtvání finančních prostředků plynoucích do oblasti zdravotnictví. Počet návštěv u lékařů byl neúměrně vysoký, a také finance vydávané za léčivo byly ve srovnání s jinými státy v Evropě jedny z nejvyšších.
(Diplomová práce Bc. Adéla Pernicová: Problematika regulačních poplatků v kontextu krajské politiky)

Takové opatření je naprosto kontraproduktivní. Účelem zavedení poplatků mělo být snížení nákladů na zdravotnictví, jenže platby praktickým lékařům tvoří asi 15 % z celkových nákladů na zdravotnictví, jejich služeb ale využívá asi 80 % pacientů. V případě specialistů je to přesně obráceně. Chodí k nim asi 15 %, ale náklady na jejich péči tvoří 45 % nákladů na péči.

Navíc byly do odůvodnění shrnuty dva různé druhy nákladů - náklady za návštěvu lékaře a náklady za léky.

V čem je problém? Když to řeknu jednoduše, mají praktičtí lékaři za úkol zachytávat nemoci v raných stadiích, protože čím je nemoc pokročilejší tím je léčba komplikovanější, méně účinná a také podstatně dražší. Ideální obvoďák tedy udržuje své pacienty zdravé (co nejvíce prevence). To odpovídá i studii RAND, o kterou se zavádění poplatků opírá.

Většina zemí Evropské unie rovněž systém regulačních poplatků v určité podobě využívá. Celá myšlenka byla postavena na experimentu, který provedla organizace RAND. Ta potvrdila, že pokud jsou pacienti nuceni částečně hradit zdravotní péči, které využívají, dochází k poklesu její spot řeby. Experiment prokázal snížení především spotřeby preventivní péče. Negativní dopad však mělo snížení spotřeby na vrstvu chudých, kde se prokázalo zhoršení jejich zdraví.
(Diplomová práce Bc. Adéla Pernicová: Problematika regulačních poplatků v kontextu krajské politiky)

Poznámka: Mimochodem, všude se píše, že zdravotnictví představuje třetí největší výdaj v rozpočtech krajů vedle školství a dopravy . Stojí za to srovnat náklady na zdravotnictví s náklady na dopravu na straně 45 - Středočeký kraj.

Současná absurdita zdravotnictví je tedy v tom, že se snaží ušetřit škrtáním. Ne že by to nefungovalo nikde, ale ve většině případů to skutečně nefunguje, protože rozmístění ordiancí vzniklo na základě lokálních potřeb a jejich vysoká návštěvnost by nás měla spíše těšit. Snížením návštěvnosti praktických lékařů dosáhneme jen toho, že se budou nemocní dostávat k specializovaným lékařům se zanedbanými onemocněními. Podle mého předpokladu tedy bude následkem škrtání v nejbližších letech nárůst nákladů na léčení. Je to výměna krátkodobého zisku za dlouhodobou ztrátu.

K ušetření peněz by naopak vedla investice do primární péče, především do zdokonalení prevence a diagnostiky  - nebyly by předepisovány zbytečné léky a nemoci by byly rozpoznávány v ranějších stadiích.

Samozřejmě že by si to celé zasloužilo podrobnější  ekonomický i odborný rozbor. Laický rozum ale radí přesně opačný postup, než zvolila naše vláda i další země Evropy.

PS: Mimochodem, kdyby se našel lékař, který by mě udržoval zdravého, určitě bych mu dokázal zaplatit víc než jen regulační poplatek, protože by mi to za to stálo.

Konec Narcise I. - není co slavit

Moji přátelé, kteří mě znají jako neúnavného bojovníka proti Václavu Klausovi jistě očekávali, že se zúčastním také včerejšího vynášení Morany. Mohu je uklidnit, že jsem to původně měl v úmyslu, nicméně únava a nachlazení mě přesvědčily, že to není nejlepší nápad.

Namísto toho jsem to později sledoval televizní zpravodajství. Ze zkušenosti vím, že se našim médiím nedá věřit - formálně nestranné reportáže jsou často až příliš poplatné něčímu přání, ať už ve vedení televize nebo reportéra samotného. Tentokrát mi to ale nevadilo. Měl jsem totiž pocit že opravdu není co slavit.

Klaus byl z rozhodnutí několika desítek lidí naším prezidentem deset let. Ten čas nám, ani naší republice nikdo nevrátí. Jen skuteční tupci si myslí, že čas jsou peníze, čas je totiž mnohem cennější! Co je ještě horší, nebýt krádeže pera a naprosto ostudné amnestie, mnoho lidí by si dodnes myslelo, že to byl vlastně dobrý prezident.

Václav Klaus má ale na svém účtu mnohem větší prohřešky, které mu u veřejnosti prošly. Občanská společnost nezkrátila čas jeho vlády ani o jediný den a co horšího, kdyby se dnes objevil nějaký jiný Klaus, jen s jiným jménem, proklestil by si cestu na Hrad znovu.
Proto není co slavit, protože jsme se nepoučili.

O rozkoši z otázek

Tahle poznámka bude kratičká, ale pro mě vlastně velmi důležitá. Jde mi o to, abych někde zanechal písemně svůj názor na jeden paradox. I když půjde i tentokrát o jeden z konfliktních bodů mezi mnou a některými věřícími, ve skutečnosti je to vlastně o něčem úplně jiném.

Víte, všichni se podvědomě bojíme nevědět a školy nás utvrzují v tom, že nevědět je špatné.
"Jak to že to nevíš!"
"Myslet znamená houby vědět!"
...no znáte to!

Lidi proto poznání, že něco nevědí, většinou deprimuje, zvláště ve chvíli, kdy by člověk vědět opravdu měl. Ani nám ostatním není proto nepochopitelné, když věřící považují za deprimující, že lidem nedává věda úplné odpovědi na jejich otázky.
Dovolím si citovat z jedné diskuse na osacr.cz

Poznáváním se sice část otázek zodpovídá, ale vzniká ještě více otázek nezodpovězených. Část života sice může být uspokojivá, ale nakonec člověk stejně zemře s tím, že neví všechno, že nenašel velkou teorii sjednocení (vědec) nebo že nezjistil, jaký je tedy ten pravý smysl života (filozof).

Jak je vidět, vidí věřící činnost vědce jako něco dočasně uspokojivého, ale celkově velmi depresivního, protože to vyvolává otázky. Ano, věda nikdy nedává definitivní odpovědi, to je pravda! Jenže jako u všech věcí na světě ani nevědění a přiznání nevědomosti není vždy a za všech okolností špatné.

Pokud najdete otázku, na kterou ještě nikdo nezná odpověď, protože si nikdo před vámi žádného rozporu nevšiml, už tím se stáváte objeviteli. Přiznaná nevědomost je naopak pro vědu nutná protože naprostou většinu věcí o našem světě skutečně nevíme. Uznání nevědomosti dává prostor objevitelství a radosti z objevování. Už nalézání nových otázek tedy může být zdrojem radosti, protože slibuje potěšení z dosud neobjeveného.

Pokud by nějaký vědec opravdu odpověděl na všechny otázky světa, bylo by to nesmírně smutné - celý zbytek svého života by nemohl dělat to, co má nejraději a na jeho práci by nikdo nemohl navázat.

Mnozí věřící (ale snad ne všichni) se kvůli přesvědčení, snaží zaplácnout díry ve svých vědomostech pojmem "Bůh", protože mají pocit že jsou otázky vždy deprimující. Paradoxně se tak připravují o množství radostí, které náš svět skutečně nabízí a které mohou být i opravdu prospěšné.

Babovřesklý syndrom

Než se začnu vůbec rozepisovat dál, měl bych říci, že jsem film Babovřesky ještě neviděl, nemělo by to ovšem vadit, protože nechci psát ani tak o něm, jako jeho následném efektu a o tom, co ho skutečně vyvolalo.

Zdeněk Troška je dlouhodobě mezi filmovými kritiky v nemilosti. Do jisté míry se stal symbolem filmového bahna. Nepřekvapuje mě to, ani sám Troška snad nikdy netvrdil, že by jeho Kameňáky měly nějaké umělecké ambice. Člověk se až musí divit, kde se berou ti lidé, kteří na jeho filmy chodí asi jen proto, aby se nad nimi mohli pohoršovat na ČSFD.

To co se stalo s filmem Babovřesky ale kritiky i filmaře vyvedlo z míry.
O přepisování filmové historie se začalo psát už 19. 2. 2013, když vydělaly přes 20 milionů korun, tedy asi tolik, kolik stály.  O osm dní později 27. 2. se už psalo o 42 milionech. Bulvár jen opomenul, že jde o tržby a nikoli o zisk, přesto vynikající výsledek!

Faktem je, že Babovřesky uvrhly české filmaře do problémů. V našich krajích totiž není zvykem, že by se jakýkoli film dostal výrazně do plusových čísel. Vlastně není vůbec obvyklé, když si nějaký film na sebe vydělá. Navíc právě Troškovy filmy peníze ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie tradičně nedostávají.

Poznámka: Troška občas něco na film dostane, není to tak, že by nedostal nikdy nic, ale bývá to spíše vzácněji.

Kritici se samozřejmě vyjádřili naprosto standardně:
Novinky: Výkaly a vulgarismy zaujaly národ
iHned: RECENZE: Babovřesky jsou jako Kameňák light. Troška si vzal na paškál Hollywood
iDnes: RECENZE: Babovřesky se baví jako dítě, jež žvatlá první sprosté slovo

To co v recenzích opravdu nenajdete je, proč tedy má nové Troškovo dílo takový úspěch. Jediný kdo se o něco takového pokusil je J. X. Doležal
Reflex: JIŘÍ X. DOLEŽAL: Babovřesky? Samozřejmý úspěch!


Pokud to nechcete číst celé, zjednoduším vám to prostým konstatováním, že JXD dospěl k názoru, že humor byl v českých filmech vždycky jednoduchý a poněkud blbý.

Úplně s ním nesouhlasím, ale i to je vlastně v tuhle chvíli jedno. Úroveň humoru je v českých filmech naprosto rozdílná a nesrovnatelná - viz. Gagman, Muž z prvního století, Těžký život dobrodruha , Pytlákova schovanka, Otrantský zámek,  Šíleně smutná princezna, Noc na Karlštejně, Ukradená vzducholoď, Návštěvníci, Kdyby tisíc klarinetů, Kdo chce zabít Jessii?, Comback, Cyranův ostrov , Ženy v pokušení nebo i (JXD citovaný) Císařův pekař a pekařův císař.

V českém prostředí je prostě hlad po komediích, který čeští filmaři neumějí uspokojit částečně proto, že (už) humoru nerozumějí a částečně proto, že si myslí že pro ně není komedie dost dobrá. To že komedie uspěje na českém filmovém trhu snadněji, je tedy samozřejmé (i když asi nedostane dotaci), nijak z toho ale nevyplývá, že by taková komedie nutně musela být hloupá.

To že se Zdeněk Troška zaměřuje právě na komedie je tedy částečným vysvětlením, ale právě jen částečným.

Ani vysvětlení že důvodem Troškova úspěchu je to, že natáčí filmy pro blbé publikum, není a nemůže být pravdivé. Za posledních dvacet let vzniklo u nás spousta filmů apelujících na lidskou blbost, mezi oblíbené se jich ale dostalo minimum a mezi ziskové ještě méně. Takže otázka zůstává: Co udělal Troška jinak?

Mnoho filmařů u nás ve svých filmech předstírá, že je kdesi výš. Z mého pohledu mi mnohem více vadí kýčovitý projev ve filmu Filipa Renče Rebelové, nesnáším Brabcův Máj a V peřině. Proti nim má Troška výhodu v tom, že nepředstírá vyšší uměleckou úroveň.

Jeho filmy na nic jiného než na lidovou taškařici nehrají. Tohle přiznávám jako divák zcela jiných žánrů - Troška ve svém projevu prostě nelže, když jdete na Trošku, dostanete Trošku.

A za třetí to dělá dlouho.

Ještě jednou:
1.) Nepředstírá něco co není.
2.) Drží svůj standard.
3.) Dělá to dlouho.

Za tu dobu si už lidé zvykli, co od něj mají očekávat. Jeho filmy jsou o trošku vtipnější než televizní estrády a navíc vypadají jako "od nich" tj z jejich vesnice. Všem lidem se (i díky zhnuseným filmovým kritikům) Troška nějakým způsobem zapsal do podvědomí. Nehrozí tedy, že by na jeho filmy (až na pár filmových masochistů) chodili jiní lidé, než ti, kteří je opravdu vidět chtějí.

Při 10 500 000 obyvatelích ČR to může dělat něco ke třem čtvrtinám milionu diváků. (Ve skutečnosti jich samozřejmě bude více, jde ale o to kolik z nich půjde na takový film do kina.) Pro ně Troška točí a ví to!

Filmaři, kteří si dnes a denně stěžují na nedostatečné divácké ocenění jejich filmů by si především měli uvědomit: 
Kolik je v naší republice potenciálních diváků jejich filmů?
Dokáží jim všem opravdu říci, že existují?
Budou schopni být svému projevu tak dlouho věrní, aby jim mohlo jejich publikum porozumět?

Tohle je velké poučení z filmu Babovřesky pro všechny české filmaře.

V naší republice lze točit ziskové filmy, pokud máte publikum, které je opravdu chce vidět.

Marsovské lodě v přístavech

Lodě jsou v přístavech v bezpečí, proto však nebyly postaveny.
kontraadmirálka Grace Murray Hooper

Ten citát plně vystihuje nejproblematičtější paradox - abychom mohli život opravdu prožít, musíme občas riskovat že o něj přijdeme. Někteří lidé se dokáží nebezpečí světa natolik děsit, že jim jejich strach zabrání dělat cokoli smysluplného.  Trochu novinkou je, když se takto začnou chovat také instituce.

Nejen NASA ale i Roskosmos se v současnosti staví k průzkumu Měsíce a případné objevitelské misi na Mars dost rezervovaně a jako jeden z hlavních důvodů uvádějí bezpečnost. Zvláště v případě první agentury stupňovanou až k absurditě.

Robert Zubrin - zakladatel Mars society přistoupil k tomuhle problému velmi pragmaticky - navrhl stanovit cenu života astronauta. Jsem v principu proti této myšlence, protože si myslím, že současný stav neřeší ale spíše komplikuje.


1.) Účet bez hostinského 
Otázka nakolik můžeme mít život bezpečný a přitom plnohodnotný má pro každého člověka jinou odpověď. Například v případě kosmického letu je pro jednoho člověka odměnou už samotné riziko, jiný by doufal v odměnu v podobě společenského uznání a další by požadoval vysokou finanční sumu. Nemůžeme přitom tvrdit, že život toho posledního má největší cenu, protože za něj nasmlouval nejvíce.

Poznámka: Krásnou scénku na toto téma můžete vidět ve filmu Right Stuff, když se Charlese Elwooda „Chucka“ Yeagera přijdou lidé od letectva zeptat, jestli poletí s X-1.

V případě stanovování průměrné ceny života se dostáváme do podobné situace, jenže z ní bude vyšachován ten, který má jako jediný právo o svém životě smlouvat - jeho vlastník. Nejen že nás to zbavuje jednoho podstatného lidského práva, navíc to v principu problém neřeší.  Účelové podceňování a přeceňování podle toho, jak bude pro kterou firmu výhodné (podnikatelé versus pojišťovny), může kosmický výzkum zablokovat stejně spolehlivě jako současná přestrašenost.

Poznámka:  Mohlo by se zdát, že pojišťovny a armáda už cosi takového dělají, i v tomto případě jde ale spíše o zmírnění následků pro pozůstalé, než o skutečnou cenu života.

2.) Zneužití k jinému účelu
Subjektivnost takového hodnocení je ale jen jeden z problémů takového ohodnocení. Druhým problémem je aplikování tohoto měřítka v případech, kdy být aplikováno nemá. Takovým příkladem může být aféra kolem Fordu Pinto. Šlo o automobil, který trpěl při nárazu zezadu nebezpečím proražení nádrže. Jeho posádka většinou při takové nehodě uhořela.

Management firmy Ford zjevně o tomto problému věděl, bylo ale pro něj finančně výhodnější případně zaplatit pojistku pozůstalým (jejímuž placení se dalo i vyhnout), než se pokusit zvýšit bezpečnost automobilu. Zajímavou souvislostí je pokus o překvalifikování rizika, kdy v nových testech mělo být ověřováno obrácení na střechu ale nikoli náraz zezadu.

Tento případ silně připomíná překvalifikovávání rizika při zjištění závad v případě projektu Apollo a Space Shuttle. V obou projektech nebyly za nehodami nepředvídatelné nástrahy kosmického prostoru, ale naprosto předvídatelná opomenutí způsobená snahou neměnit výrobní postup - tedy ušetřit peníze. Firmy na jednu stranu tedy už s jakousi cenou životů posádky počítají a jak se zdá není ani příliš vysoká.

Právě za tím je potřeba vidět i důvod současného šílení po bezpečnosti. Pokud začne jakákoli firma při výrobě nějakého dopravního prostředku kalkulovat s jistotou smrti předvídatelného počtu lidí z předvídatelných a odstranitelných příčin, je to něco, na co nedokáže společnost přistoupit. To je totiž cosi diametrálně odlišného od střetnutí s nepředvídatelným rizikem

Poznámka: Ostatně pokud bychom přešli na zcela ekonomický model, mohli bychom si pak představit skutečnou válku vedenou tržním způsobem tak, že by od sebe válčící strany odkupovaly životy vojáků a podle výše konta by si pak vlastní vojáky odstřelovali sami.

3.) Status hrdiny
Poslední ale nikoli nejméně důležitým důvodem pro mé pochybnosti o finanční vyčíslitelnosti hodnoty života astronauta je to, že peníze nejsou primární hodnotou. Samy o sobě vlastně žádnou hodnotu nemají - tu jim dává teprve společnost. Subjektivní hodnotu věcem pak dáváme my a to jen proto, že jsme živí.

Koupitelné věci mají zkrátka svoje limity a za žádnou z nich by normální člověk život nevyměnil.

Přesto jsou lidé schopni a ochotni pouštět se do opravdu extrémně rizikových a nesmírně nákladných podniků, pokud jsou přesvědčeni, že to dělají kvůli nějaké vyšší (nebo spíše základní) hodnotě. Ani dnes není na světě méně peněz, než bylo třeba v roce 1965, kdy J. F. Kennedy vyhlašoval projekt Apollo, nebo v roce 1955 kdy začal program amerických superraket a kolonizace sluneční soustavy. Prostě je státům najednou jen za těžko dát peníze na něco takového.

Poznámka: Dramatický paradox je třeba srovnání nákladů na kosmické projekty  a olympijské hry. O ceně vojenských projektů nemluvě.

I když to zní někdy až trapně, umějí se lidé stále finančně i osobně obětovat za svou rodinu, přátele, národ, za lidstvo. Základními hodnotami jsou totiž přízeň společnosti a sebehodnocení. Ty jsou sice opravdu penězi nevyčíslitelné, zároveň ale nesmírně dostupné.

Příkladem takového zdánlivě absurdního chování je záchrana posádky vzducholodi Italia. Množství záchranných akcí, výše rizika i finanční náročnost, to všechno přesahovalo většinu představ o tom, co by byla schopna vynaložit pro záchranu pár lidí nějaká komerční skupina. Záchranné akce byly zároveň v podstatě stejně rizikové, jako samotná expedice. Pokud bychom na ně uplatňovali pravidla bezpečnosti, jaké máme dnes v kosmonautice, nemohlo by k většině z nich vůbec dojít.

Podle dnešního ekonomického ani normativního přístupu by tedy trosečníci z Italie zachráněni nebyli. Přesto víme že se to společným úsilím podařilo, protože polárníci takové věci dělají. Museli to udělat prostě z důvodu svého sebehodnocení i proto aby neztratili úctu společnosti.

Přesvědčení, že nám kolegové z oboru v případě nebezpečí přijdou na pomoc je základní konstanta na které takové podniky stojí. Hrdinové přicházejí na pomoc a riskují při tom životy, protože právě to je dělá tím čím jsou.


Problém kosmonautiky není v nedostatečně přesném finančním ohodnocení života astronautů ale v jejím odmytizování. To co nám chybí je status hrdiny. Hrdina je ten, kdo si zaslouží to nejmodernější, nejlepší a nejdražší zřízení, protože se pouští do nebezpečí za budoucnost ostatních lidí. Proto má smysl vybavit ho nejlépe, jak to vůbec jde. První astronauti rozhodně byli hrdiny v tomto smyslu ať už tím co uměli, co představovali nebo tím, co pro to riskovali. 

Úpadek kosmonautiky začal ve chvíli, kdy začaly stárnout kosmické lodě. V podstatě to bylo tehdy, když  Nixon zrušil pokračování projektu Apollo. Tímhle okamžikem totiž řekl lidem, že kosmonautika už není výjimečná.

Běžní lidé a novináři přestali chápat astronauty jako hrdiny, v naprostém rozporu například s vnímáním sportovců, jejichž míra rizika i společenský přínos jsou mnohem nižší. To prosím bez urážky!
Kosmonautika se prostě stala běžným nebezpečným zaměstnáním, jakých je ovšem na světě mnoho, ať už jde o nošení síry nebo třeba potápění v kanalizaci.

A stejně ztratily svou zázračnou aureolu i kosmické lodě - dnes se na ně spíše díváme jako na předražený autobus. Často se používají v podstatě k politickým cílům a agentury se přitom tváří že jsou bezpečné, asi jako kancelář. Proto se od nich očekávají standardy běžné pro civilní dopravu. Nelze prostě chápat jako hrdiny lidi, kteří létají třicet let starým raketoplánem nebo přes čtyřicet let starým Sojuzem na stále stejné místo. (zvláště, když kolem toho není ani dostatek sebepropagace)

NASA ale i Roskosmos prostě začaly příliš brzy předstírat, že jsou jejich lodě dokonale bezpečné,  a především, že není třeba do nich cpát další peníze na jejich vývoj. (Že to ani tak nebyla pravda si samozřejmě lidé všimli.)

Když veřejně nepřiznáváme rizika, která je nutno přijmout, nemůžeme mít ani hrdiny. Když po přistání kosmonautů ulice nezasypou konfety a nevystřelí alespoň několik desítek tisíc lahví šampaňského, je prostě něco špatně. Hrdinové mají být oslavováni právě za to, že na sebe berou rizika za ostatní lidi.

S tímhle hrdinským - průkopnickým chápáním astronautiky je ale právě snaha o její zekonomizování v konfliktu.
Zubrinův návrh říká: Můžeme si dovolit riskovat život astronauta protože jeho cenu můžeme dopředu odhadnout.
Hrdinský přístup říká: Musíme riskovat život astronauta, právě proto, že je jeho cena pravděpodobně nezměrná pro budoucnost lidstva.

Ten druhý postup je pro dobytí Marsu (o který Zubrinovi jde) naprosto nezbytný. Kolonizace planet není standardní podnikání. Nikdo nemůže dát předem pravdivý odhad výnosů z provozu marsovské základny (předpokládá se tedy nízká) a nemůže dát ani pravdivý odhad rizik (předpokládají se tedy vysoká). Proto by i sebenižší hodnota života astronauta byla pro takový podnik chápána jako příliš velká.