Tak jo, je to venku: Nemám rád Davida Černého.
Řeknu vám proč. Je pravda, že mě Černého výtvory ničím neoslovují, připadají mi ploché a prázdné, jenže to není ten důvod. Je ostatně hodně umělců, jejichž výtvory mě nechávají naprosto netečným a přitom k nim žádný podobně vyhraněný postoj nemám.
Moderní umění se dostalo do určitého zoufalého stavu, kdy už nemá co říct a poslední co mu zbývá je provokace. Ovšem i provokace může mít nějakou hodnotu, když nějak rozvíří společenský dialog. Jenže na to musíte dost dobře vědět co chcete. Černému se to několikrát téměř povedlo, jenže to vždycky pohřbil svou zbabělostí.
Asi nejvíc mě mrzelo jeho omluvné blekotání nad plastikou Entropa což byl první výtvor který mohl, množstvím historek které se k němu vázaly i dialogem který opravdu rozpoutal, vstoupit do dějin umění. Jenže když přišel čas aby jeho autor přednesl nějakou jasnou řeč a podpořil celé dílo vlastní myšlenku, dočkali jsme se jakéhosi šepotu a slibu že "všechno napraví".
Podobně teď po zcela oprávněné nadávce Milanu Knížákovi slibuje omluvu. Problém je, že mu označení "kriploidní ču*ák" nevmetl do tváře ve chvíli nějakého oprávněného hněvu, ale prostě o něm tak mluvil v klidu před kamerou. Když něco takového řeknete s rozmyslem, měli byste si za tím také stát.
Musím se smát, když Knížák mluví o tom, že ho chtěl Černý "úmyslně urazit a znevážit". Nikdo nedokázal Knížáka znevážit tak dokonale jako Knížák. Ovšem také nikdo nedokázal tak znevážit Davida Černého jako ustrašeně blekotající David Černý. Je dokonce ochoten zaslat Knížákovi omluvu v tomto znění: "Mé přirovnání profesora Milana Knížáka k mužskému pohlavnímu orgánu za použití vulgarismu bylo neadekvátní. Za přirovnání k tomuto orgánu se omlouvám."
Zbývá jen jedno - by si Černý s Knížákem po omluvě padli kolem krku a svorně odkráčeli na smetiště dějin.
pátek 13. ledna 2012
Kašlete na duby, sázejte jabloně!
Zřejmě pod vlivem Jeana Giona a jeho knihy Muž, který sázel stromy začali někteří mě známí i méně známí lidé při procházkách krajinou sem a tam vysazovat stromy. Nic proti tomu, je to jistě ušlechtilé, jen bych chtěl trochu zalobovat ve prospěch úplně jiných stromů, než jsou právě oblíbené duby. Máme totiž problém, kterého si málokdo všímá - přestárlé ovocné stromy.
Abych to vysvětlil - v dobách, kdy jsem ještě býval právoplatným trampem nebyl problém od léta až téměř do zimy načesat podél cest do kapes špendlíky, ořechy, višně, hrušky a jablka. Nevím, kdo je tam zasadil, ale musel to udělat už dost dávno.
Současná doba dutolebého komercionalismu bohužel sázení ovocných stromů jen tak na rozcestích nepřeje. Naopak přeje jejich kácení a nahrazování sklady nebo obchoďáky.
K pokácení samostatně stojícího stromu potřebujete vždy povolení - pokud není ovocný. Pro ně platí, že musejí mít ve výšce 1,3 metru nad zemí obvod kmene alespoň 80 cm, aby se jejich pokácením vůbec někdo zabýval.
Musím ale přiznat, že často nic jiného než pokácení nezbývá, protože mnohé z oněch jabloní, ze kterých jsme jako kluci trhali odrůdu "golden silnicius" měly určitě přes sto let. Dnes už jsou z nich vykotlané pahýly.
Přišlo by mi ale poněkud smutné, kdyby "český ráj to na pohled" zůstal bez svých plodů.
Abych to vysvětlil - v dobách, kdy jsem ještě býval právoplatným trampem nebyl problém od léta až téměř do zimy načesat podél cest do kapes špendlíky, ořechy, višně, hrušky a jablka. Nevím, kdo je tam zasadil, ale musel to udělat už dost dávno.
Současná doba dutolebého komercionalismu bohužel sázení ovocných stromů jen tak na rozcestích nepřeje. Naopak přeje jejich kácení a nahrazování sklady nebo obchoďáky.
K pokácení samostatně stojícího stromu potřebujete vždy povolení - pokud není ovocný. Pro ně platí, že musejí mít ve výšce 1,3 metru nad zemí obvod kmene alespoň 80 cm, aby se jejich pokácením vůbec někdo zabýval.
Musím ale přiznat, že často nic jiného než pokácení nezbývá, protože mnohé z oněch jabloní, ze kterých jsme jako kluci trhali odrůdu "golden silnicius" měly určitě přes sto let. Dnes už jsou z nich vykotlané pahýly.
Přišlo by mi ale poněkud smutné, kdyby "český ráj to na pohled" zůstal bez svých plodů.
Nekromanti a nekrokraté
"Lenin teď víc než dřív žije a bude žít, jsa naším vědomím, silou a zbraní."
Tenhle Majakovského citát se skvěl po celé moje dětství ve vestibulu na zastávce metra Dejvická, která se tehdy nazývala Leninova. Dnes si na něj vzpomínám jako na krásnou ukázku komunistické nekromancie. Víte, komunisté začali budovat svůj "reálný socialismus" či "komunismus" (obojí si uvozovky skutečně zaslouží) na troskách minulých režimů, aniž by se to ovšem nějak dotklo původní formy myšlení lidí v těch oblastech. Proto v "komunistických" asijských zemích ve skutečnosti dál vládnou dynastie po vzoru starověkých tradic, no a evropštěji orientované země stavěly svůj "nový svět" na modelu křesťanského dogmatismu.
Bylo by to až komické, kdyby to nebylo tak strašidelné.Nejvýraznějším rysem, který komunisté přejali z náboženství velmi rychle byl sklon k nekrokracii. Nekromancie a nekrokracie jsou součástí snad všech náboženství, ale křesťanství v nich opravdu "jede". Žádná jiná víra nenutí své věřící, aby se klaněli bohu v podobě zohavené mrtvoly. I když komunisté tak daleko ve svém zobrazování nezacházeli, jejich fascinace mrtvými se nedala přehlédnout.
Podstatou nekromancie je vyvolávání duchů zemřelých. Samozřejmě, že je to jen divadlo pro prostoduché, kteří tomu prostě chtějí věřit. Pro moderní nedůvěřivé lidi se musí zahalit do nějakého pseudovýkladu. Namísto "Bůh chce" se říkalo "Lenin nám ukázal tuto cestu". V podstatě je ale hra na nekromancii jen zástěrkou pro fungování nekrokracie. Formálně zůstává nedotknutelným vládcem už mrtvý panovník, jako například Kim Ir-sen. (Právě Severní Korea je skutečně jedinou otevřeně přiznanou nekrokracií.) Skutečně ale vládnou vykladači jeho vůle - nekrokraté. Principem tohoto typu vlády je samozřejmě snaha zaštítit se jinou autoritou a vyhnout se zodpovědnosti za rozhodnutí.
"To ne já, to Kristus (Jehova, Marduk, Mohamed, Ganéša) nám ukázal cestu."
"To ne my, ale sám Kim Ir-sen (Lenin, Stalin)!"
Principem věštění vůle bývaly dřívě různé tabulky, kostky, let ptáků...a "svaté spisy", tedy nějaké knížky, které "neomylný" napsal v průběhu svého života. Vykladači vždy vycházejí z předpokladu, že se jejich autor nikdy nemýlil a každá jednotlivá věta obsahuje nějakou ucelenou nesmrtelnou pravdu. V zásadě hledají vždy výrok, který by jim v určité situaci dával za pravdu. Nejen že pak používají naráz jednotlivá tvrzení, která jsou spolu navzájem v rozporu (to se člověku během jeho vývoje stává, že je sám v rozporu se svými dřívějšími názory.), ale používají je často i v naprostém protikladu k jejich původnímu významu (protože jsou mimo kontext). Měli bychom si na to dávat pozor, protože už se nám začínají znovu množit vykladači vůle mrtvých učenců - zvláště ekonomů.
Znáte to:
"Milton Friedman říká ..."
Bylo by to až komické, kdyby to nebylo tak strašidelné.Nejvýraznějším rysem, který komunisté přejali z náboženství velmi rychle byl sklon k nekrokracii. Nekromancie a nekrokracie jsou součástí snad všech náboženství, ale křesťanství v nich opravdu "jede". Žádná jiná víra nenutí své věřící, aby se klaněli bohu v podobě zohavené mrtvoly. I když komunisté tak daleko ve svém zobrazování nezacházeli, jejich fascinace mrtvými se nedala přehlédnout.
Podstatou nekromancie je vyvolávání duchů zemřelých. Samozřejmě, že je to jen divadlo pro prostoduché, kteří tomu prostě chtějí věřit. Pro moderní nedůvěřivé lidi se musí zahalit do nějakého pseudovýkladu. Namísto "Bůh chce" se říkalo "Lenin nám ukázal tuto cestu". V podstatě je ale hra na nekromancii jen zástěrkou pro fungování nekrokracie. Formálně zůstává nedotknutelným vládcem už mrtvý panovník, jako například Kim Ir-sen. (Právě Severní Korea je skutečně jedinou otevřeně přiznanou nekrokracií.) Skutečně ale vládnou vykladači jeho vůle - nekrokraté. Principem tohoto typu vlády je samozřejmě snaha zaštítit se jinou autoritou a vyhnout se zodpovědnosti za rozhodnutí.
"To ne já, to Kristus (Jehova, Marduk, Mohamed, Ganéša) nám ukázal cestu."
"To ne my, ale sám Kim Ir-sen (Lenin, Stalin)!"
Principem věštění vůle bývaly dřívě různé tabulky, kostky, let ptáků...a "svaté spisy", tedy nějaké knížky, které "neomylný" napsal v průběhu svého života. Vykladači vždy vycházejí z předpokladu, že se jejich autor nikdy nemýlil a každá jednotlivá věta obsahuje nějakou ucelenou nesmrtelnou pravdu. V zásadě hledají vždy výrok, který by jim v určité situaci dával za pravdu. Nejen že pak používají naráz jednotlivá tvrzení, která jsou spolu navzájem v rozporu (to se člověku během jeho vývoje stává, že je sám v rozporu se svými dřívějšími názory.), ale používají je často i v naprostém protikladu k jejich původnímu významu (protože jsou mimo kontext). Měli bychom si na to dávat pozor, protože už se nám začínají znovu množit vykladači vůle mrtvých učenců - zvláště ekonomů.
Znáte to:
"Milton Friedman říká ..."
pondělí 9. ledna 2012
Kde na to vzali?
V souvislosti s plánovaným navracením majetku se objevila otázka: Kde to ta katolická církev vlastně vzala?
Dva tábory božata a nebožata bohužel většinou zkysnou na stejně hloupých argumentech. Božata chybně předpokládají, že katolická církev prostě dostala od svých oveček tolik peněz, že postavila katedrály, kláštery a ještě jí spousta zbylo na charitu.
Nebožata taktéž chybně předpokládají, že hlavním zdrojem peněz církví byla loupeživá činnost.
Přitom ekonomika mluví velmi jasně: pokud církev finančně roste, nemohou výdaje převyšovat nad příjmy.
Zdroj bohatství katolické církve je přitom celkem prostý - daně. Známé desátky se vybírají od starověku až do současnosti. Dnes už ale samozřejmě dobrovolně. Jejich nedobrovolné vybírání bylo zavedeno v raném středověku křesťany. Povinné vybírání bylo zrušeno až v 19. století.
Církev tehdy vedla také mnoho sporů kvůli nezaplaceným desátkům, které pravidelně vyhrávala. Spory a konfiskace v 19. století hodně připomínají chování současné exekutorské komory.
Dalším zdrojem byly dary šlechty. Bylo to výhodně pro obě strany, církev dostala to, o co jí šlo vždycky nejvíce - peníze a za to dávala šlechtě to co nejvíce milovala ona - moc. Katolická církev totiž svými rituály moc panovníků legalizovala. Šlechta ovšem sama nic netvořila, takže v důsledku pocházely její dary buď z berní nebo z válečné kořisti. Však si také církevní hodnostáři hlídali i bitevní pole.
Většinu středověku a novověku byla velkým zdrojem financí katolické církve také organizovaná prostituce. Provozovala největší síť hambinců po celé Evropě a některé z nich byly dokonce pojízdné, aby mohly následovat armády nebo se sjíždět ke konání turnajů, politických a církevních shromáždění. Mimochodem velmi proslulý přítomností prostitutek byl také Koncil v Kostnici (1414 až 1418) což dokumentuje také obří socha prostitutky Imperie. Bohužel neznáme skutečné krásky, které mezi rokováním, mučením a popravami heretiků oblažovaly církevní a světské potentáty - krásná italská kurtizána Imperia totiž nikdy koncil nenavštívila, to jí přisoudil jen Honoré de Balzac.
Do nedávných dob také církev vlastnila půdo i s nevolníky a v mnoha místech ještě vlastní podniky. Mohla tedy část peněz i sama produkovat. Něco získávala také prodejem odpustků, které většinou tvořily jakousi formu sbírky na předem dané účely (např. křížové výpravy). Katolická církev se dodnes učení o odpustcích drží!
Skutečné dary (mimo darů politiků) tvořily v historii katolické církve jen velmi malou část.
V současnosti je katolická církev placena ze státních rozpočtů pouze s výjimkou Rakouska.
Povinné platby nevěřících na katolickou církev jsou tedy zákonné.
Ostatně ve všech dobách byly zisky církve zákonné. Nemyslím si ale že by byly etické, ani tehdy, ani dnes.
Dva tábory božata a nebožata bohužel většinou zkysnou na stejně hloupých argumentech. Božata chybně předpokládají, že katolická církev prostě dostala od svých oveček tolik peněz, že postavila katedrály, kláštery a ještě jí spousta zbylo na charitu.
Nebožata taktéž chybně předpokládají, že hlavním zdrojem peněz církví byla loupeživá činnost.
Přitom ekonomika mluví velmi jasně: pokud církev finančně roste, nemohou výdaje převyšovat nad příjmy.
Zdroj bohatství katolické církve je přitom celkem prostý - daně. Známé desátky se vybírají od starověku až do současnosti. Dnes už ale samozřejmě dobrovolně. Jejich nedobrovolné vybírání bylo zavedeno v raném středověku křesťany. Povinné vybírání bylo zrušeno až v 19. století.
Církev tehdy vedla také mnoho sporů kvůli nezaplaceným desátkům, které pravidelně vyhrávala. Spory a konfiskace v 19. století hodně připomínají chování současné exekutorské komory.
Dalším zdrojem byly dary šlechty. Bylo to výhodně pro obě strany, církev dostala to, o co jí šlo vždycky nejvíce - peníze a za to dávala šlechtě to co nejvíce milovala ona - moc. Katolická církev totiž svými rituály moc panovníků legalizovala. Šlechta ovšem sama nic netvořila, takže v důsledku pocházely její dary buď z berní nebo z válečné kořisti. Však si také církevní hodnostáři hlídali i bitevní pole.
Většinu středověku a novověku byla velkým zdrojem financí katolické církve také organizovaná prostituce. Provozovala největší síť hambinců po celé Evropě a některé z nich byly dokonce pojízdné, aby mohly následovat armády nebo se sjíždět ke konání turnajů, politických a církevních shromáždění. Mimochodem velmi proslulý přítomností prostitutek byl také Koncil v Kostnici (1414 až 1418) což dokumentuje také obří socha prostitutky Imperie. Bohužel neznáme skutečné krásky, které mezi rokováním, mučením a popravami heretiků oblažovaly církevní a světské potentáty - krásná italská kurtizána Imperia totiž nikdy koncil nenavštívila, to jí přisoudil jen Honoré de Balzac.
Do nedávných dob také církev vlastnila půdo i s nevolníky a v mnoha místech ještě vlastní podniky. Mohla tedy část peněz i sama produkovat. Něco získávala také prodejem odpustků, které většinou tvořily jakousi formu sbírky na předem dané účely (např. křížové výpravy). Katolická církev se dodnes učení o odpustcích drží!
Skutečné dary (mimo darů politiků) tvořily v historii katolické církve jen velmi malou část.
V současnosti je katolická církev placena ze státních rozpočtů pouze s výjimkou Rakouska.
Povinné platby nevěřících na katolickou církev jsou tedy zákonné.
Ostatně ve všech dobách byly zisky církve zákonné. Nemyslím si ale že by byly etické, ani tehdy, ani dnes.
čtvrtek 22. prosince 2011
O smutku a zoufalství
To že zemřel bývalý prezident Československa, Česko-Slovenska a nakonec i České republiky Václav Havel, se v našich médiích nedalo přehlednout. Mnohé, co se dále dělo a děje kolem uctění jeho památky nás (potažmo lidi za zpravodajství zodpovědné) ale usvědčuje jen z toho, jak zoufale neumíme zvládat podobné situace.
"Zoufale" je v tomto případě to správné slovo, protože zoufalství na rozdíl od smutku je počítáno za jednu z hlavních neřestí. Naše média ve všech zprávách nesla tíseň, omezovala svůj účel jen na informování o této jediné smrti, zkrátka se neuměla k situaci postavit.
A tak mlčela o smrti diktátora Kim Čong-ila, o katastrofě na Filipínách, o miliardách které naše země z EU nedostane, protože naši ministři nechtěli nezávislé audity. Tyhle zprávy mohou vypadat vedle smrti prvního prezidenta nezajímavě, ale dokazují, že se svět nepřestal otáčet, že jiní lidé potřebují naší pomoc a že by nás mělo zajímat, jestli nový diktátor v čele nepředvídatelné jaderné velmoci povede svou zemi ke smíření nebo k válce. Můžeme plakat, ale neměli bychom kvůli tomu oslepnout.
Jenom diktátoři touží po tom, aby lidé při zprávě o jejich smrti propadli v zoufalství, stříleli se, věšeli a skákali z mostů, protože jejich vize světa je sobecká – svět bez nich žádný smysl nemá. (Jen já sám bych dokázal správně plakat na svém vlastním pohřbu! - Byl jednou jeden král)
Zoufalství je chorobný smutek, který se živí sám sebou a sám od sebe se prohlubuje. Zoufalství paralyzuje, mučí, vězní... Když člověk zjistí, že propadá zoufalství, měl by se mu postavit a pokud to nestačí, požádat o pomoc, někoho obejmout, svěřit se nebo vyhledat psychologa či (případně) psychiatra.
Je důležité bojovat se zoufalstvím, aby nás nezačalo ovládat a nutit chovat se zoufale.
Na přirozeném smutku nic tak špatného není. Jen emoční idioti si myslí, že je lidskou povinností smutek skrývat, neobtěžovat s ním, udržovat dobrou náladu i za cenu přetvářky. Přirozený smutek nutí člověka obrátit se do sebe, hodnotit, přemýšlet. Je to pocit, který bychom si měli prožít a který nás může i obohatit, poučit a spojit. Psychologové někdy přirovnávají takový smutek ke kukle, ze které se vylíhne motýl - člověk o něco lepší než dříve.
Nad smrtí lidí, které jsme měli rádi, vyjadřujeme soustrast – to zvláštní slovo které spojuje význam slov „společná“ a „bolest“. Smutek nám totiž dává prostor pro empatii, možnost pomoci jen svou přítomností, pochopit něco, co bychom sami neprožili a možná nepochopili.
Mě smrt našeho exprezidenta přinutila zamyslet se nad tím, že hrdinové nikdy nebývají těmi dokonalými úhelnými kameny všech ctností a přece něčím, možná několika okamžiky, kdy se postavili za správnou věc, zůstávají hrdiny.
Uvědomil jsem si, že i v politice je pro mě důležité, aby se lidé nebáli dávat najevo své city a pocity. Ostatně těžko lze najít větší rozdíl v mimice a projevování citů, než mezi Havlem a jeho předchůdcem Husákem.
Přál bych si zase prezidenta, který se umí usmívat a ne vysmívat.
Znovu jsem si uvědomil, že chci prezidenta humanistu a ne ekonomistu.
Připomněl jsem si, že prezident by měl být spíše moudrý než vychytralý, neměl by se bát a (přesto) nekrást.
Během těch posledních dní jsem byl i několikrát překvapen jinými lidmi i sebou.
Překvapilo mě, že mi vadí mediální paralýza, ale že mi nejen nevadí prezidentský pohřební rituál, dokonce mi připadá naprosto přiměřený. Ostatně těch několik tisíc lidí doprovázejících rakev dokazuje, že takové přechodové rituály mají stále svůj smysl.
Jen nedokážu poslouchat rituálně zasmušilé projevy politiků, kteří ještě před pár dny vykřikovali o pravdoláskařích a havlovcích, sledovat předstíraný žal bojovníků proti lidským právům, když v projevech vyzdvihují Havla za to, že se zasadil právě o ně. Přitom vím, že to budou oni, kdo za několik dní bude vykládat o tom, co by si Havel přál a jak co myslel.
Překvapil mě, a musím říci že v dobrém, návrh Fera Feniče, abychom po Havlovi pojmenovali letiště. Nejsme na to zvyklí, ale vlastně by to byl vhodný projev vděčnosti, který by v sobě měl i určitou symboliku. Václav Havel nám otevřel svět a v mnoha zemích byl on sám pro nás tím nejlepším vyslancem.
Myslím, že pokud by i ostatní obyvatelé naší republiky našli ve svém smutku něco takového, bylo by to pro naši zemi dobré, už vzhledem k blížícím se prezidentským volbám, které by možná (více než dvacet let od daného slibu) mohly poprvé skutečně proběhnout jako přímé.
"Zoufale" je v tomto případě to správné slovo, protože zoufalství na rozdíl od smutku je počítáno za jednu z hlavních neřestí. Naše média ve všech zprávách nesla tíseň, omezovala svůj účel jen na informování o této jediné smrti, zkrátka se neuměla k situaci postavit.
A tak mlčela o smrti diktátora Kim Čong-ila, o katastrofě na Filipínách, o miliardách které naše země z EU nedostane, protože naši ministři nechtěli nezávislé audity. Tyhle zprávy mohou vypadat vedle smrti prvního prezidenta nezajímavě, ale dokazují, že se svět nepřestal otáčet, že jiní lidé potřebují naší pomoc a že by nás mělo zajímat, jestli nový diktátor v čele nepředvídatelné jaderné velmoci povede svou zemi ke smíření nebo k válce. Můžeme plakat, ale neměli bychom kvůli tomu oslepnout.
Jenom diktátoři touží po tom, aby lidé při zprávě o jejich smrti propadli v zoufalství, stříleli se, věšeli a skákali z mostů, protože jejich vize světa je sobecká – svět bez nich žádný smysl nemá. (Jen já sám bych dokázal správně plakat na svém vlastním pohřbu! - Byl jednou jeden král)
Zoufalství je chorobný smutek, který se živí sám sebou a sám od sebe se prohlubuje. Zoufalství paralyzuje, mučí, vězní... Když člověk zjistí, že propadá zoufalství, měl by se mu postavit a pokud to nestačí, požádat o pomoc, někoho obejmout, svěřit se nebo vyhledat psychologa či (případně) psychiatra.
Je důležité bojovat se zoufalstvím, aby nás nezačalo ovládat a nutit chovat se zoufale.
Na přirozeném smutku nic tak špatného není. Jen emoční idioti si myslí, že je lidskou povinností smutek skrývat, neobtěžovat s ním, udržovat dobrou náladu i za cenu přetvářky. Přirozený smutek nutí člověka obrátit se do sebe, hodnotit, přemýšlet. Je to pocit, který bychom si měli prožít a který nás může i obohatit, poučit a spojit. Psychologové někdy přirovnávají takový smutek ke kukle, ze které se vylíhne motýl - člověk o něco lepší než dříve.
Nad smrtí lidí, které jsme měli rádi, vyjadřujeme soustrast – to zvláštní slovo které spojuje význam slov „společná“ a „bolest“. Smutek nám totiž dává prostor pro empatii, možnost pomoci jen svou přítomností, pochopit něco, co bychom sami neprožili a možná nepochopili.
Mě smrt našeho exprezidenta přinutila zamyslet se nad tím, že hrdinové nikdy nebývají těmi dokonalými úhelnými kameny všech ctností a přece něčím, možná několika okamžiky, kdy se postavili za správnou věc, zůstávají hrdiny.
Uvědomil jsem si, že i v politice je pro mě důležité, aby se lidé nebáli dávat najevo své city a pocity. Ostatně těžko lze najít větší rozdíl v mimice a projevování citů, než mezi Havlem a jeho předchůdcem Husákem.
Přál bych si zase prezidenta, který se umí usmívat a ne vysmívat.
Znovu jsem si uvědomil, že chci prezidenta humanistu a ne ekonomistu.
Připomněl jsem si, že prezident by měl být spíše moudrý než vychytralý, neměl by se bát a (přesto) nekrást.
Během těch posledních dní jsem byl i několikrát překvapen jinými lidmi i sebou.
Překvapilo mě, že mi vadí mediální paralýza, ale že mi nejen nevadí prezidentský pohřební rituál, dokonce mi připadá naprosto přiměřený. Ostatně těch několik tisíc lidí doprovázejících rakev dokazuje, že takové přechodové rituály mají stále svůj smysl.
Jen nedokážu poslouchat rituálně zasmušilé projevy politiků, kteří ještě před pár dny vykřikovali o pravdoláskařích a havlovcích, sledovat předstíraný žal bojovníků proti lidským právům, když v projevech vyzdvihují Havla za to, že se zasadil právě o ně. Přitom vím, že to budou oni, kdo za několik dní bude vykládat o tom, co by si Havel přál a jak co myslel.
Překvapil mě, a musím říci že v dobrém, návrh Fera Feniče, abychom po Havlovi pojmenovali letiště. Nejsme na to zvyklí, ale vlastně by to byl vhodný projev vděčnosti, který by v sobě měl i určitou symboliku. Václav Havel nám otevřel svět a v mnoha zemích byl on sám pro nás tím nejlepším vyslancem.
Myslím, že pokud by i ostatní obyvatelé naší republiky našli ve svém smutku něco takového, bylo by to pro naši zemi dobré, už vzhledem k blížícím se prezidentským volbám, které by možná (více než dvacet let od daného slibu) mohly poprvé skutečně proběhnout jako přímé.
neděle 18. prosince 2011
Právo na duchovno
Opět jsem byl svědkem nechutného znásilnění pojmu duchovno. Děje se to ostatně každý den a téměř pokaždé, kdy nějaký „duchovní“ otevře ústa, aby hlásal myšlenku, že se duchovno jaksi skrývá v náboženství a nejlépe v tom organizovaném.
Když pominu, že profese „duchovního“ není v principu o nic víc blíže duši (natož duchu) než profese reklamního grafika, musím se ptát: Jakým právem? Jakým právem si děláte na duchovno patent? Proč si myslíte, že věřící mají k duchovnu nějaký větší sklon než nevěřící? Jak vůbec můžete takhle hodnotit něco (totiž prožívání nevěřícího), do čeho něj nejste schopni ani na sekundu nahlédnout?
Jednou jsem kvůli podobné poznámce tvrdě napomenul Mnislava Zeleného (kterého si ovšem jinak vážím a mám ho rád, byť je to věřící). Srovnával tehdy duchovní svět amazonských Indiánů a lidí západní civilizace. Řekl, že šamani oněch Indiánů byli v duchu na Měsíci už dávno, zatímco my k tomu potřebovali rakety, protože už nejsme duchovní.
Zastavil jsem ho, tuším poněkud rozzlobeně, a řekl přibližně:
„První člověk vstoupil na povrch Měsíce a stovky milionů, možná miliardy lidí mělo v tu chvíli pocit, že tam jsou s ním. Co je to jiného, než hluboký duchovní zážitek?“
Opravdu si myslíte, že člověk který zná skutečnou vzdálenost hvězd, prožívá pocit závratě z hvězdnaté noční oblohy jinak než člověk který si myslí, že je tam naskládal bůh?
A pokud ano, neprožívá naopak ten pocit hlouběji právě proto, že ví, jaká nesmírná dálka to je a že mnohé z těch hvězd, na které se dívá, už dávno zhasly?
A když už jsme u toho, dokázali jste si někdy představit geologický věk? Myslím skutečně představit, ne jen říct: tenhle kámen je starý...
Jestli ano, jaký to byl pocit?
I když nejsem věřící, schopnost prožívat je lidská, nikoli náboženská, stejně tak schopnost vnímat krásu, sounáležitost, dobro a zlo, schopnost empatie, lásky, přátelství, soucitu a vlastně jakéhokoli citu - všechno co je od nepaměti označováno jako duchovno. Jen prostě nevěřím na samotnou nesmrtelnou duši.
„Duchovní“ (a je jedno jaké církve) předstírají duchovno stejně mizerně, jako pornoherečky předstírají rozkoš a stejně drze, jako porno ukazuje, že „pouze toto je sex“ se nám chlapi v zlatem krumplovaných sukních snaží nalhat, že „pouze toto je duchovno“.
Ne, pánové a dámy s křížkem na krku a krvavou knihou v kapse, hledání duchovna nemusí vést k církvi a často nemusí vést ani k víře. Myslíte si, že když potkáte ateistu nebo agnostika, že jste našli nepopsaný list, člověka kterému můžete konečně vyjevit to duchovno, o kterém dosud neměl ani tušení?
Třeba je jeho pohled mnohem hlubší než ten váš a možná, že kdybyste věděli, jaké je jeho prožívání, styděli byste se za to, co teď nazýváte duchovnem.
Poznámka: Zaměrně zde nerozebírám pojem "duše".
Když pominu, že profese „duchovního“ není v principu o nic víc blíže duši (natož duchu) než profese reklamního grafika, musím se ptát: Jakým právem? Jakým právem si děláte na duchovno patent? Proč si myslíte, že věřící mají k duchovnu nějaký větší sklon než nevěřící? Jak vůbec můžete takhle hodnotit něco (totiž prožívání nevěřícího), do čeho něj nejste schopni ani na sekundu nahlédnout?
Jednou jsem kvůli podobné poznámce tvrdě napomenul Mnislava Zeleného (kterého si ovšem jinak vážím a mám ho rád, byť je to věřící). Srovnával tehdy duchovní svět amazonských Indiánů a lidí západní civilizace. Řekl, že šamani oněch Indiánů byli v duchu na Měsíci už dávno, zatímco my k tomu potřebovali rakety, protože už nejsme duchovní.
Zastavil jsem ho, tuším poněkud rozzlobeně, a řekl přibližně:
„První člověk vstoupil na povrch Měsíce a stovky milionů, možná miliardy lidí mělo v tu chvíli pocit, že tam jsou s ním. Co je to jiného, než hluboký duchovní zážitek?“
Opravdu si myslíte, že člověk který zná skutečnou vzdálenost hvězd, prožívá pocit závratě z hvězdnaté noční oblohy jinak než člověk který si myslí, že je tam naskládal bůh?
A pokud ano, neprožívá naopak ten pocit hlouběji právě proto, že ví, jaká nesmírná dálka to je a že mnohé z těch hvězd, na které se dívá, už dávno zhasly?
A když už jsme u toho, dokázali jste si někdy představit geologický věk? Myslím skutečně představit, ne jen říct: tenhle kámen je starý...
Jestli ano, jaký to byl pocit?
I když nejsem věřící, schopnost prožívat je lidská, nikoli náboženská, stejně tak schopnost vnímat krásu, sounáležitost, dobro a zlo, schopnost empatie, lásky, přátelství, soucitu a vlastně jakéhokoli citu - všechno co je od nepaměti označováno jako duchovno. Jen prostě nevěřím na samotnou nesmrtelnou duši.
„Duchovní“ (a je jedno jaké církve) předstírají duchovno stejně mizerně, jako pornoherečky předstírají rozkoš a stejně drze, jako porno ukazuje, že „pouze toto je sex“ se nám chlapi v zlatem krumplovaných sukních snaží nalhat, že „pouze toto je duchovno“.
Ne, pánové a dámy s křížkem na krku a krvavou knihou v kapse, hledání duchovna nemusí vést k církvi a často nemusí vést ani k víře. Myslíte si, že když potkáte ateistu nebo agnostika, že jste našli nepopsaný list, člověka kterému můžete konečně vyjevit to duchovno, o kterém dosud neměl ani tušení?
Třeba je jeho pohled mnohem hlubší než ten váš a možná, že kdybyste věděli, jaké je jeho prožívání, styděli byste se za to, co teď nazýváte duchovnem.
Poznámka: Zaměrně zde nerozebírám pojem "duše".
Konkurz na českého prezidenta
Tak prý by si občané České republiky mohli zvolit sami prezidenta. No, dobrý pokus, sice to bude první a zároveň poslední svobodná volba podle tohoto řádu, protože do příští volby se jí povede politickým stranám nějak zmanipulovat, ale buďme rádi za tu jednu šanci.
Samozřejmě že nějací ti borci už jsou připravení, ale když jsem je viděl vyřazené na stránkách Aktuálně.cz, neudělalo se mi volno.
Promiňte dámy a pánové, ale svoji roli jste už jaksi v politice měli. U částí z vás (Bobošíková, Zeman) bych byl rád, kdybyste se nikdy v politice neobjevili. U dalších (Schwartzenberg, Švejnar, Sobotka) mám zase pocit, že už rozhodně nevyjadřují naši budoucnost. Jiní jsou mnohem cennější tam kde jsou (Rychetský). A v případě některých bych byl rád, kdyby se do politiky vůbec nedostali (Okamura, Gott, Halík, Babiš), buď proto, že by to škodilo jim, nebo proto, že by to škodilo všem.
Měli bychom navrhnout někoho „normálního",nebo spíš někoho kdo by představoval nějakou vizi, naději, perspektivu!
Aha, ale koho?
On by měl mít také nějaký rozhled...přemýšlím....přemýšlím
Tak jo, nevím, ale mohu alespoň vypsat, co by měl umět nebo představovat:
Měl by být moderní, humanista, demokrat, nejlépe s větší znalostí sociologie, lokální patriot, s dobrými řečnickými schopnostmi, dobrý diskutér se základní ekonomickou orientací, kvalitní logikou...mě vychází, že je třeba ho hledat na fildě (FF UK, FF MU).
Mé soukromé přání samozřejmě je, aby to pokud možno nebyl věřící. Víte po dvou polistopadových věřících prezidentech a současné masírce a počtu popíračů evoluce na Hradě bychom si také my – většinová menšina zasloužili mít vlastního prezidenta, ale asi bych snesl i hodně umírněného křesťana.
Možná se divíte, že neuvádím, mediální proslulost ani hmotné zajištění. Nepovažuji je za tak důležité. Finanční zajištění není záruka nezkorumpovatelnosti - na to už dojelo hodně teoretiků. Problémem by mohla být jen hmotná nouze, ale tu u kandidáta na prezidenta tak úplně nepředpokládám.
Do veřejného povědomí se dobrý člověk dostane za rok, v tom by nebyl problém. Každej z těch nominovanejch sedmispáčů to ví, proto nic nedělají, zubit se z plakátů začnou až za tři čtvrtě roku. Takže dobrý kandidát by teď šanci měl.
V součtu potřebujeme prezidenta filosofa nikoli ekonoma (těch je tam dost), a to nikoli filosofa-básnivého literáta, ale mistra logiky a přitom humanistu.
Znáte takového?
Samozřejmě že nějací ti borci už jsou připravení, ale když jsem je viděl vyřazené na stránkách Aktuálně.cz, neudělalo se mi volno.
Promiňte dámy a pánové, ale svoji roli jste už jaksi v politice měli. U částí z vás (Bobošíková, Zeman) bych byl rád, kdybyste se nikdy v politice neobjevili. U dalších (Schwartzenberg, Švejnar, Sobotka) mám zase pocit, že už rozhodně nevyjadřují naši budoucnost. Jiní jsou mnohem cennější tam kde jsou (Rychetský). A v případě některých bych byl rád, kdyby se do politiky vůbec nedostali (Okamura, Gott, Halík, Babiš), buď proto, že by to škodilo jim, nebo proto, že by to škodilo všem.
Měli bychom navrhnout někoho „normálního",nebo spíš někoho kdo by představoval nějakou vizi, naději, perspektivu!
Aha, ale koho?
On by měl mít také nějaký rozhled...přemýšlím....přemýšlím
Tak jo, nevím, ale mohu alespoň vypsat, co by měl umět nebo představovat:
Měl by být moderní, humanista, demokrat, nejlépe s větší znalostí sociologie, lokální patriot, s dobrými řečnickými schopnostmi, dobrý diskutér se základní ekonomickou orientací, kvalitní logikou...mě vychází, že je třeba ho hledat na fildě (FF UK, FF MU).
Mé soukromé přání samozřejmě je, aby to pokud možno nebyl věřící. Víte po dvou polistopadových věřících prezidentech a současné masírce a počtu popíračů evoluce na Hradě bychom si také my – většinová menšina zasloužili mít vlastního prezidenta, ale asi bych snesl i hodně umírněného křesťana.
Možná se divíte, že neuvádím, mediální proslulost ani hmotné zajištění. Nepovažuji je za tak důležité. Finanční zajištění není záruka nezkorumpovatelnosti - na to už dojelo hodně teoretiků. Problémem by mohla být jen hmotná nouze, ale tu u kandidáta na prezidenta tak úplně nepředpokládám.
Do veřejného povědomí se dobrý člověk dostane za rok, v tom by nebyl problém. Každej z těch nominovanejch sedmispáčů to ví, proto nic nedělají, zubit se z plakátů začnou až za tři čtvrtě roku. Takže dobrý kandidát by teď šanci měl.
V součtu potřebujeme prezidenta filosofa nikoli ekonoma (těch je tam dost), a to nikoli filosofa-básnivého literáta, ale mistra logiky a přitom humanistu.
Znáte takového?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)